Máma za mnou přišla do Medúzy. Bylo už skoro půl dvanáctý.

„Děsně tam leje,“ řekla a sklapla prudce deštník.

Bylo tam děsnejch lidí, těžká dusička, čmoud z trávy se dal krájet. Björk na plný koule, do toho ňáká totálně sjetá holka bušila do klavíru ragtime z Podrazu.

Majka, ta zrzavá, co tu roznáší, pololežela na pultě, vypadala, že každou chvíli natáhne bačkory. Vlastně už je měla natažený. Ona dost často roznášela v bačkorách. Moc sexy to nevypadalo.

Viděla jsem hned, že je máma nalitá. Ale zvládala to, ovládala se brilantně, jako vždycky. Nikdo na ní nikdy nepoznal, že má v sobě sedm fernetů, jen to švihne. Nikdo kromě mě. A táty, ovšem. Její kocoviny, kdy měla pravidelně třasavku a musel se zamknout balkon, z kterýho se chtěla vrhat, jsme už brali s rezervou. Stejně jako obvoďačka – tý máma pokaždý volala, ať okamžitě přijede, že umírá. Ten další den už byla zas jako rybička, hodila se do pucu, polila se tim nejdražšim parfémem, co byl v Praze k sehnání, nastartovala do redakce a nikdo na ni neměl.

Na parfémy si potrpěla, to jo. A na všechny smrady. Má úžasnej čuch, moje máma, jako zvíře, i na lidský pachy. Na lidi ale bohužel ne. Zato Marek jo. Když ji zaregistroval, jak pluje tou jointovou mlhou k našemu stolku, vystartoval okamžitě ke knihovničce se světovkama ze šedesátejch let. Moc mámu nemusel.

„Ahoj, Terezo. Můžu na chvíli?“

Je mi jasný, proč přišla. Sotva si sedla, hned odrázovala vzkřísit Majku a objednat si fernet. Kolikátej dneska?

„Proč se Marek zdekoval? To se mě tak bojí? Divný. Říkalas, že skáče bungee jumping.“

No jo, maminko. Jenže kontakt s tebou je pro někoho přece jen silnější kafe, než se vrhnout na laně do propasti. O tom vím svý.

„Terezo, nechceš si to přece jenom rozmyslet?“

Už je to tady. To se tuším skandovalo ve dnech listopadové revoluce. Moc si to nepamatuju, bylo mi devět. Ale máma mě tim furt krmila, jako kdyby ten přežranej bolševik prasknul jenom díky ní.

„Neni co, mami. Jestlis přišla jenom kvůli tomu,“ ale asi ne, když tak vidim, jak do sebe obrátila toho ferneta, „tak je to zbytečný. Prostě chci bydlet tam. Neber to osobně.“

Trochu ji chlácholit, to měla ráda. A bylo to nutný. Neznám ni­koho, kdo by byl vztahovačnější než ona.

„Víš, nemám nic proti…“

Neslyším ji. Björk vibruje prostorem jako zemětřesení. Perfektní muzika. „Cože?“

„Víš, že nemám nic proti anarchismu!“ zařve máma. To zařvání probere i toho zhulenýho debílka odvedle. Vykulí na ni volský voči.

Vsadím se, že má máma ve sluchátkách Madonnu. Chce bejt in, tak ráda by byla in, leze jí to i ušima, který má procvakaný spoustou náušnic jak starou jízdenku, ale je mimo. Zoufale.

Najednou mi jí začne bejt líto. Ona neni v pohodě, ona CHCE bejt v pohodě. Ona neni liberální, velkorysá a plná pochopení, ona CHCE bejt liberální, velkorysá a plná pochopení. Ona není mladá, ale tolik, tolik by CHTĚLA bejt… Každý její slovo, každej čin, každý rozhodnutí je prolezlý její vůlí. Napadne mě, že je v ní skrytej někdo jinej, koho v sobě silou tý vůle skrejvá jak příšeru v třináctý komnatě, v křečovitý hrůze, aby nevylez.

A teď budu muset odtrpět její přednášku o anarchismu. Vsadim se, že to vezme z gruntu a pak oklikou přes sibiřský trestance.

„Mami, nestačilo to?“ nemyslim tu přednášku, to mám prohraný předem, ale ten fernet. Už zase přivolává, mezi řečí, nereagentní Majku.

„A co ty?“ vkládá si mezi rty, nalíčené neslíbatelnou rtěnkou, další máčko. No, polibek na tu rtěnku možná destruktivně nepůsobí, ale ten petrolej, kterym se nalejvá, určitě.

„Co jako?“

„Co že nehulíš trávu?“

No jo, ironie. To byla vždycky její silná stránka.

„Tyhle dětský nemoci už mám za sebou.“

Tohle ji pobaví – začne se řehtat. Najednou si vzpomenu, jak mě strašila vlkama, když jsme chodily kolem toho pasťáku v Hodkovičkách, a děsně si začnu přát, aby už vypadla. Proč za mnou přišla? Co vlastně chce? Moc dobře ví, že ten squat mi nerozmluví, i kdyby ty svý chytrý argumenty vybrušovala sebezálibně až do rána.

Najednou mi to doklapne, v tom řevu, v tom smradu, v tom davu v Medúze: ve skutečnosti je jí jedno, jestli se odstěhuju, nebo ne. Prostě se čeká od matky, že bude přesvědčovat a přemlouvat svou dceru, aby neodcházela z domova. Role. Ona mě nikdy neměla ráda. Normálně a přirozeně. Ona mě jenom mít ráda CHTĚLA.

S tátou je to jiný. Táta JE v pohodě. S nim si rozumim. Chodila jsem s nim každou neděli na ryby, to jsem milovala. A záviděla jsem jeho žákům, protože musí bejt senzační učitel. Ne jako ta naše kráva třídní, která mi napařila v devítce na základce na konci roku trojku z dějáku jenom proto, že jsem nevěděla, co to bylo Občanský fórum.

Máma mi něco podává přes stůl, natáhnu ruku. Lesknou se jí oči. Už má asi dost. Rozevřu dlaň: držím v ní velikou barevnou skleněnku. Krásnou. Leskne se jako ty máminy oči.

„Na, pro štěstí. Našla jsem ji na pískovišti před barákem.“

Vždycky o sobě tvrdila, asi aby byla ještě zajímavější, že má sklony ke kleptomanii. Určitě tu skleněnku šlohla nějakýmu malýmu ubohýmu chlapečkovi.

Najednou se na sebe podíváme tou mlhou a obě začneme brečet.

Ty časopisy jsem si přinesla domů a začetla se do nich podruhé. Teprve v půl jedenácté jsem si všimla, že u toho upíjím fernet. Cítila jsem, jak s každým novým článkem, s každou novou informací ve mně roste napětí, jako kdyby se mnou zvolna šířila vzpomínka na to nejdobrodružnější a nejpodstatnější, co jsem v životě zažila, a na co jsem přece úplně zapomněla. Jako kdyby se mi vracela paměť po úraze, a z močálu nevědomí se pomalu, obraz po obraze, vynořovala moje utopená oslňující minulost.

Byl to tak silný pocit, že jsem v prvním hnutí chtěla probudit Jakuba. Ale proč? Co bych mu vlastně řekla? Nebylo to vůbec ve slovech, ještě zdaleka se to neobléklo do slov, to, co se ve mně nepojmenovatelně a naze rodilo v tu chvíli.

Navíc Jakub příšerně chrápal. Jako vždy. Nechápala jsem to: představte si člověka, který denně dvě hodiny spočívá v bizarních jogínských pozicích, opakuje si mantry, duchovno z něj vyvěrá všemi póry jak živá voda, pravidelně před spaním medituje, a pak si po té meditaci lehne do postele a začne chrápat hůř než pupkatej českej taťka, co z něj věčně táhne pivo. Záhada.

Nedokázala jsem vedle něj usnout, musel spát v obýváku. Když jsme se v ložnici pomilovali, dal mi pusu na čelo jak ségře, popad peřinu a šel. Na tu chvíli jsem se těšila, až… osamím, nebo jak se to řekne. Za stěnou se okamžitě rozlehlo to dobrácké chrápání, ale za stěnou mi to nevadilo. Naopak: byla to jedna z těch turistických značek, které mi zaručovaly, že se v dějinách neztratím.

Zakublala jsem se pod deku v těch zvucích noci, v mé měkce vystlané samotě, a začala vdechovat své prsty, vonící mnou a Jakubovým semenem. Vzrušovalo mě to. Ještě jednou jsem se pomilovala sama se sebou a pak teprve, s ukazováčkem mezi rty, jsem se začala vrstvu po vrstvě vlamovat do temnoty nevědomí. I když tam nevidím ani na krok, cítím se tam bezpečně.

Bylo už pozdě, ne, teď by nebylo nejvhodnější zavolat té šéfredaktorce. Bezradně jsem složila do desek časopisy, pokropené okrem, jako bych je právě tím fernetem vysvětila. Představuji si, jak sedím naproti neznámé ženě, suverénně se usmívám a zapínám diktafon. První otázka, druhá… Začínám je v duchu opatrně formulovat – a najednou mi dochází, že je kladu sama sobě. Popadnu kalkulačku a nesmyslně si začnu vypočítávat, kolik v tomhle baráku žije lidí. Jsem nervózní jak pes. Fernet došel. Nepřestává pršet. Bouchnutí výtahu. Jakubovo chrápání. Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp nějakého dravce zavadil o zábradlí. Stačilo.

Bože: zapomněla jsem! Tereza: určitě ji najdu v Medúze nebo u Sáda. Nebo v Roxy. Zavolala jsem si Profi-taxi, to číslo znám zpaměti.

Kristepane, ne a ne vystartovat, chce se vykecávat, ten taxikář. Nevím, z koho víc táhne: jestli ze mě, nebo z něj. Teď dokonce vytáhl svazek fotografií a ukazuje mi svou novou kuchyňskou linku. Neuvěřitelné. Jsou tam v detailu nafocené snad i vařečky.

Co se to se mnou dělo?

„Perořízek? To neni žádnej perořízek, to je skalpel. Vopravdickej.“

Konečně jedeme. Vůz tiše šumí Prahou, nocí, deštěm. Neznámá bytost, přikurtovaná dosud v mé třinácté komnatě, začala se s chechtotem uvolňovat z řetězů.

Terezu jsem naštěstí našla hned v Medúze. Čmoud z trávy se dal krájet. Tereza seděla u stolku s Markem, skláněli se k sobě nad dvěma jistě multivitaminovými džusy a drželi se za ruce. To mě překvapilo: ta nepatřičně romantická důvěrnost v tom odpuzujícím tvrdém prostředí. Kdyby tam souložili, asi by mě to neudivilo, ale tohle… A navíc mé uzavřené, chladné, nesentimentální a věcné dceři padla něha asi jako smoking dalajlámovi.

Marek, když mě spatřil, zneviditelněl. Jeho teoretická tchyně v něm, v tom ostrém Terezině bodyguardovi, vyvolávala neovladatelné záchvaty zbabělosti. Ten chlapec mi byl velice sympatický, ale opačně to bohužel neplatilo ani v nejmenším. Běžná vztahová asymetrie.

Černej nátělník mu fakt sekl a umné orientální tetování na paži, jistě obtěžkané pro mě nečitelnými významy, jakbysmet.

„Co že nekouříš trávu?“ píchla jsem do Terezy. Nadbytečně a trapně. Vím, že to zkoušela i s perníkem. Ale naštěstí… Svěřila se Jakubovi. Mně ne.

„Tyhle dětský nemoci mám už za sebou,“ pronesla moje dcera vševědoucně ochraptělým hlasem osmdesátiletého Timothyho Learyho.

Rozesmálo mě to k nepříčetnosti. Neurazila se. Máloco ji vyvedlo z míry. Byla po otci. Mezi to málo rozhodně nepatřil smích, pláč a jiné přepjaté citové projevy její odklepané matky.

Přemýšlela jsem, jestli buddhismus může být dědičný. „Terezo…“

Co jsem jí vlastně chtěla říct? Aby neopouštěla, ještě ne, svou milovanou maminku? Nebo aby ji vzala s sebou do domova mlá­deže, squatu, do toho domu na okraji Prahy, baráku evokujícího vybombardovaný Berlín, do svého svobodného chaosu pod hrdlo­řezem Guevarou, do svého…

„Už leze! Má černý vlásky! Ale ještě nevím, jestli je to holka, nebo kluk,“ křičel nadšeně Lochi, můj bývalý spolužák z gymplu, nyní porodník. Nadšeně proto, že to byl jeho první porod. Můj taky. Bolelas mě, ale zub moudrosti byl horší. Teď, v tuhle chvíli, bolíš víc.

„Jediný sociální model, který jsem byla s to akceptovat v tvém věku, byla komuna.“ Proč to říkám? Proč dolejzám? K někomu, kdo sedí tak blízko, má mé oči, mou bradu, můj nos, a přece mám chuť mu začít vykat? Jen jeden člověk na světě, kdyby tam tak seděl naproti mně v tom dýmu, v té mlze, by mi byl pravděpodobně ještě vzdálenější než ona: já sama, sama sobě, v jejím věku.

Když bylo Tereze devět, padl komunismus. Když bylo devět mně, obsadila Prahu sovětská okupační vojska. Turistické značky, nic víc. A každá vás zavede někam úplně jinam.

Šustí ve mně. Ještě pořád. Slyším ten šustot i v rachotu šílené muziky. Neboť obracím stránky. Stále ještě sama v sobě obracím stránky těch časopisů, které mi jednoho deštivého květnového dne hodil na stůl Pijér – hrbím se nad nimi, strnulá a rozmazaná, nepovedená fotografie. Fotky taxikářovy kuchyňské linky vyšly rozhodně líp.

Na dně kapsy jsem nahmatala skleněnku. Krásnou. Po pravdě řečeno jsem ji onehdy ukradla jednomu chlapeč…

Typický Pijérův fórek: v redakci ji přivítal na stole výstřižek z Večerníku Praha: „TIPY NA VÍKEND: Den otevřených dveří pořádá v sobotu od 9 do 12 hod. krematorium ve Strašnicích. Pohřební ústav hlavního města Prahy zpřístupní veřejnosti technické zázemí krematoria.“ A pod tím: „Hezky si to užij, nekrofilko!“

Ani se nestačila usmát, a už byla zase v tom obrazu: Tři nahé ženy na břehu jezera. Vypadalo to na Preislera, jestli si ho s někým nepletla. Tři nahé ženy, sedící nehybně na břehu jezera, soustředěně hledící na jeho stejně nehybnou a soustředěnou hladinu. Jako by čekaly na toho, kdo se z ní má vynořit. Čekaly věky, trpělivě. Čekaly na ni.

Pokaždé těsně před usnutím – tajemný automatismus vědomí – vynořil se jí ten obraz se ženami, ostře ohraničená vzpomínka na to, co se teprve má stát. Byl to olej, zcela jistě. Rozměrné plátno. Pokaždé těsně před usnutím v tom předškolním věku – mohlo jí být pět šest, ne víc.

„Dobrou noc, děvenko moje.“ Polibek matky, vůně polštáře, tma a v ní ženy u jezera. A s nimi a u nich a v nich, v jejich věčné a odvěké přítomnosti, hlubina bezpečí, láska, a už tehdy slast.

Vzala skalpel Pijérova bratra chirurga a lehce jím odloupla kousek barvy na tom plátně. Objevily se další a další vrstvy. Dál se neodvážila.

„Posaď se. Snad ti nebude vadit, když si budeme tykat.“

„Vůbec. Lucie.“

„Jitka. Ahoj. A dík za lahev. Báro? Dáš si s náma deci červenýho?“ křikla za sebe.

Přišla Bára. Dala si s námi deci a zase odplula.

„Musí se učit na zkoušky, víš. A zpracovává studii na téma Sociální postavení lesbických žen v České republice a alternativní rodinné modely v kontextu heterosexuální společnosti.“ Nechápala jsem, že se jí podařilo vyslovit ten krkolomný titul, z něhož jsem zaregistrovala tak každé třetí slovo, bez jediného zakoktání.

„Nebude ti vadit, když zapnu diktafon?“

Zavrtěla nevzrušeně hlavou, skloněnou nad pletacími jehli­cemi. Dobrácky klapají. Opravdu háčkovala nebo pletla, cosi ne­definovatelného, snad aby to zátiší bylo dokonalé: dokonale idylické. Zátiší s červeným vínem, akváriem šumícím vedle kuchyňské linky, zátiší… ach ano: se třemi ženami na břehu jezera.

„Z jakých zdrojů časopis financujete?“ zeptám se jak robot.

„Máme stálý okruh předplatitelek, ale to pochopitelně nestačí. Loni jsme dostali dotaci od ministerstva kultury, nic moc, ale…“ Rozhovoří se, zapáleně. Velmi mě to uklidní: všechny ženský jsou stejný, stejně upovídaný, i lesbičky. Háčkujou dečičky a chovaj rybičky.

„Vědí to o tobě v práci?“ vyletí ze mě. Je chytrá a všímavá: pochopí ihned, že chci ve skutečnosti klást docela jiné otázky než ty, které přede mnou leží připravené na papíru.

„V práci to tajím. Učím výtvarnou výchovu na střední grafický škole. Ve školství… je to problém.“

Chytrá, všímavá a střízlivá. Aniž přestává ťukat jehlicemi, chytře, všímavě a střízlivě pozoruje mou ruku. Sklenička v ní mi vibruje k ústům, nezávisle, řízená cizí vůlí jako při spiritistické seanci. Měla bych se tvářit seriózně, jsem přece redaktorka kulturní rubriky, ale jde to dost těžko, když právě myslím na to, jak to spolu asi dělaj dvě ženský. Tři. Čtyři. Pět. Nekonečné domino těl… Ta představa je neodbytná, velmi sugestivní, plastická… Najednou se příšerně leknu, že ji Jitka zahlídla.

„To nic. To je dobrý. Já to utřu.“

Na stole krev. Rozlité víno. Nějaká rudá podstata, kterou jsem chtěla navždy utajit. A teď se tu válí na ubruse všem na očích. Jitka mrskne hadrem a moje podstata se do něj vpije.

„Ptej se, na co chceš,“ vybídla mě.

„Zkus mi říct svůj příběh sama, od začátku.“ Fuj: co to bylo? Zdá se, že jsem se až příliš zdárně nastylizovala do role zdeformované novinářky. Jako kdybych nevěděla, že příběhy neexistují. Že se na ně jenom dobře hraje, s nimi a o ně, že se dobře nakupují a prodávají jako nářadí pro kutily. Ale že převést lidský život v příběh s po­čátkem a koncem je stejně barbarské a nemožné jako vyjádřit Dostojevského Běsy anekdotou.

Ale asi jsem to s těma moudrama přepískla, protože je vidět, s jakou chutí a samozřejmostí se Jitka do anekdoty pouští. Skvěle ji ovládala. Není pochyb, že ji nevypráví poprvé. „Můj příběh nepatří k nejtypičtějším. Většina z nás si svou homosexuální orientaci uvědomila už v dětství, v pubertě. Já jsem o ní neměla ani páru. Vdala jsem se, byla jsem šťastně vdaná sedm let, až jednou…“

Jsem napjatá. Co když ty klíče, jimiž zvoní její vyprávění, budou pasovat i ke dveřím od mé třinácté komnaty? Krajina před Jitkou a za Jitkou mi začne zrychleně ujíždět, za chvíli tu sedí jen ona sama, vytržená z kontextu času a místa, s tím svým směšným pletením.

„Až jednou jsem potkala ženu.“

No dobrý. A co? Co jako? Proč tak fatálně? Denně jich potkávám desítky, stovky… Jsou všude, kam se podíváte, v pokladnách supermarketů, v parlamentu, v raketoplánu, v reklamě na vložky, topmodelky i hajzlbáby, princezna Diana, Matka Tereza, Božena Němcová, Madonna.

Jedno deci vypila Bára, druhé Jitka. Kdo zbytek lahve a kdo tu další? Ztrácím orientaci. Bloudím dominem žen. DOMINEM DOMIN. Bude to pravděpodobně latinsky. Potácím se opile dělohou bez turistických značek. Ze stropu visí ohromné prso Věstonické venuše. Je to lustr. Kdyby se tu tak objevil Jakub. Ale není i on jenom rafinovanou mutací ženy? Kdyby se tu tak objevil Jakub, okamžitě bych mu rozepla poklopec.

Metro mě vyvrhlo v hale Hlavního nádraží. Jsem tak opilá, že si musím sednout. Vedle mě dvě feťačky v Terezině věku. Houmlesák s lahví piva mezi stehny, spící albánská rodina, chlápek s břitvou místo pohledu. I pachy jsou tu ostré, natáhnete nosem a hned se vám z něj spustí krev. Tahleta vlhká zašívárna za sloupem není místem pro můj parfém.

Sotva doběhnu na místní toalety. Sotva spustím mince do masité tlapy Věstonické venuše, jejíž monstrózní ňadra před ní leží na stolku mezi rolemi papíru jako dva ukazatele do pekla.

Klekám si a obejmu rukama mísu a v tu vteřinu se ze mě začne valit rudá barva. Nerozumím: vypila jsem dvě lahve, ale vyzvracela jich pět. Nějaké holky pouštějí v umývárně vodu a dobře se baví na můj účet. Kabina záchodu, v níž klečím, je akvárium. Akvárium vrchovaté krví. A tou krví plují, narážejí do sebe skleněnky, až je to tu plné střepů.

Ze sousedních kabin pokřikují ženské, které mě sice nevidí, ale příliš dobře slyší neovladatelné zvuky ponížení: „Tak přiznej, přiznej barvu!“

Co ještě chcete? Vidíte samy: je rudá. Jako stud a jako úzkost z pravdy.

„Co to vlastně pleteš?“ zeptala jsem se bezradně Jitky, když mi dovyprávěla příběh, který podle mé teorie neexistoval.

„Dupačky.“

„Co?!“

„No jo, je to tak. Budeme mít miminko.“

Tak Jitka s Bárou budou mít miminko. Oukej, chápu. Už vidím, jak ho křtí liberální katolický kněz v kostele u Jakuba. Co nadělám, Ježíšek a Otesánek se taky nenarodili zrovna nejtuctovějším způsobem.

„Já nemůžu mít děti, víš,“ zaklepala zase jehlicemi, „ale Bára… je ve čtvrtým měsíci. Nechala se uměle oplodnit. Ona by s chlapem… no nemohla, prostě. Poprosila jsem o semeno svýho bejvalýho manžela.“ Přistoupila k lednici a rázně ji otevřela. Ukázala na skleněnou nádobu plnou… „Nechceš?“ rozchechtala se, královsky. „Zbylo nám ještě na spoustu dětí.“

Doma. Konečně. Strhala jsem ze sebe ty poblitý hadry a lehla si do vany. Se spoustou pěny – pohled na moje tělo, které mi na prahu čtyřicítky začalo vysílat poněkud šokující informace, by mohl znovu rozbouřit můj žaludek.

Z obýváku se ozývalo Jakubovo chrápání. Byla jsem jeho žena. Několikrát jsme spolu byli na rybách. Znali jsme se od první třídy. Pomohla jsem mu zbavit se závislosti na matce. Vlastníma zubama jsem přehryzla pupeční šňůru. Nikdy na mě sprostě nekřičel. Nikdy mě neuhodil. Nikdy jsem nesebrala odvahu říct mu, že to chci. Že toužím po tom, aby mě přikurtoval, mučil, mrzačil a křižoval. Ale zkuste poprosit o něco takového buddhistu.

Zapla jsem diktafon, abych si v klidu koupelny přehrála Jitčino vyprávění. Cizí život. Opravdu cizí? Zvědavá a napjatá. Nic. Ticho. Chrápání. O kousek dál nic ještě větší. Páska prázdně šumí, temným tibetským ÓM. Kristepane, to snad ne…

Pijére, ty hade, cos mi to dal za krám? Možná jsem tě měla poslechnout a jít dnes radši na tu exkurzi do krematoria. Radši do krematoria než tam, kde mají v ledničce nádobu plnou nena­rozených.

A tak se poprvé setkala s Magdou. Té noci Žižkov páchnul psí srstí a nad ní nebe, černé a navlhlé jako její rolák. V Akropoli předsmrtně chroptěl Jim Čert, utekla. Zamířila do Áčka, jediného lesbického klubu v Praze, poprvé. Úzkost a ostych ten tam. Kdopak by se taky leseb bál s fernetem v krvi a skalpelem v mozku, tedy při ruce.

A tak se poprvé setkala s Magdou, v Áčku na záchodě. Jako kdyby těch hajzlů – v životě, v literatuře a vůbec – už nebylo dost.

„Ukaž, máš tady drobek.“

S úlekem jsem se otočila. Byla za mnou, na rtech, plných a rudých od vína, strnulý, šílený úsměv; úsměv, který nedovoloval, abych si cokoli ponechala. Ani ten drobek na rameni.

Nerozuměla jsem tomu: stála jsem na záchodě před zrcadlem a už hodnou chvíli se marně pokoušela strefit řasenkou jinam než přímo do oka, ale ji jsem nezaregistrovala – jako by se v tom zrcadle za mnou neodrážela.

„To je můj drobek, a já ho tam chci,“ vzbouřil se ve mně můj věrný druh a tehdejší producent mých činů, bratr alkohol; narežíroval rovněž trucovité dupnutí nohou.

Nezabralo to. Tehdy jsem ještě netušila, že na ni nezabere nic – žádná třpytka, ani ta nejchutnější žížala, Jakube; ani láska, ani kletba, ani skalpel u tepny, ani všech pět mých prstů v její svatyni. Byla imunní vůči jakýmkoli bacilům lidskosti – lhostejno, zda vůním srdcí nebo smradům střev – imunní dokonale jako vyhaslá, dávno mrtvá hvězda. Tančila jsem s ní sice tady a teď, držela ji v náručí v Áčku na Žižkově, tady a teď a poprvé, ale ona ve skutečnosti už miliardy let neexistovala.

Existovalo jenom jedno jediné slovo, vůči němuž nebyla odolná. Ani náhodou. Jenom to jediné slovo: přestože začínalo písmenem B, přišla jsem na ně bohužel až dávno po skončení abecedy. Kupodivu to nebyl Buddhismus, ba ani Bloncka. To slovo, jediný zásah do středu, bylo…

Ale není kam spěchat. Stále ještě tančím na úmorný rytmus plastových barbín: působí jako zmizík, který vám někdo leje ušima po litrech do těla. Kdyby mě teď tak viděla Tereza. Dcera má v bo­lestech porozená. Jak se tu její matinka, prožraná sebeovládáním a alkoholem, ta zastydlá přestárlá hipízačka, svíjí na parketu v buzerantskym doupěti, možná by ji to, aspoň lehce, vyvedlo na okamžik z klidu. Co se to stalo, děje se mnou? A jsem to ještě já, nenastěhoval se do mě někdo jiný, nepřevtělil se do mě ještě za života, jaksi nepozorovaně, cestou?

Červené víno, z jejích úst. Po celý příští rok jsem ji nikdy neviděla pít nic jiného. Živila se výhradně frankovkou, kečupem, fazolemi v rajské omáčce a sebeláskou, stejně rudou jako její rty. Poprvé jsem taky cítila cizí ženská prsa na svých. Poprvé, a přesto jsem tu měkkost vnímala jako něco bytostně přirozeného a známého, jako matčin úsměv.

Magda mi vsunula svou nohu mezi stehna. Lehce kroužila pánví a čas od času, přišlo mi to k smíchu, věcným pohledem zkontrolovala, jestli droga působí. Zabírala, o tom nebylo pochyb: jak jsme se k sobě tiskly, měla jsem pocit, že se kácím do zrcadla. Roztříštím ho na střepy. Pořezaná zápěstí a krev, já vím. Ale už bylo pozdě couvnout, vyhnout se mu, udržet balanc.

Přes Magdino rameno jsem zírala na dvě mužatky fotbalistky: velikýma zadkama, kolem nichž jim chřestily klíče a takový ty trapný řetězy, vrážely do hracího automatu. Ale nebyly tu jen ony: komíhaly se tu křehké, průsvitné sedmnáctileté blondýnky. Měly nevinné dětské oči plné čistoty, která toužila vyválet se v bahně. U baru se líbaly dvě korpulentní padesátnice s takovou vervou a razancí, jako by se právě pustily do předvánočního úklidu. Všimla jsem si, že té jedné se válí u barové sesle nákupní taška, z který čouhaly piškoty a bochník chleba. Šumavan.

„Jsem ze Šumavy,“ sdělila mi Magda v tu chvíli do ucha.

Ta synchronnost mě rozkuckala. Vzrušení bylo to tam.

Prochlastala jsem se a prochechtala, za počítačově přitroublého tuc-tuc, do fáze Buddhy: Jakube! Všechno mnou proplouvalo, rozjuchaně a lhostejně zároveň: rozhovor s Jitkou, který se nenahrál. Sperma na mrazáku. Tereza, vzdalující se mi, ztrácející se v temném průjezdu budoucnosti se Sartrovou Nevolností v zadní kapse přiléhavých černých kalhot. Žížaly, hermafroditi, bytosti, které střídaly pohlaví jako spodní prádlo. Začala jsem se vynořovat z hladiny jezera – obluda k pohledání: bylo to efektní a propracované do detailu jako vrcholné číslo v mega show Davida Copperfielda. Hollywood hadr. Těm třem babám na břehu málem vypadly voči.

„Jen jsem pochopil, že určité věci jsou neslučitelné. Nejdou prostě dohromady.“

„Třeba šicí stroj na operačním stole.“

„Věci, ale hlavně lidi. S někým začneš chodit, žít, milovat ho, a je to jako…“

„…jako fernet na Everestu.“

„Mrkni se na to a udělej s tou šéfredaktorkou rozhovor. Teď to téma frčí. Zákon o registrovaném partnerství ty čubčí křesťanský synové v parlamentu stopro neschválej.“

Někdo mě začal psát Pijérovou propiskou z Tibetu, a byl to škvár.

Magda se urazila. Uměla to. Měla neobyčejně velikou hlavu, tmavou hřívu, snědou pleť, oči protažené černou linkou. Když se urazila, a to teď byla parádně, znehybněla v staroegyptskou malbu. Přede mnou teď v Áčku visel strnulý profil Merytamóny, manželky Sennefera – typická malba XVIII. dynastie, charakterizovaná silnou čarou a jistou kresbou.

„Co je?“ změřila si mě chladně a opovržlivě.

„Promiň, prosím tě. Já se nesměju tomu, že jsi ze Sušice. Já jsem si vzpomněla na takovej blbej fór. Víš, že Havel udělil další milost? Jednomu klukovi, co zavraždil svý rodiče. Prej že je chudák sirotek.“

Magdě se ve tváři nepohnul ani sval. Podívala jsem se jí do těch egyptských očí – a najednou na mě sáhla smrt. Sáhla? Vrazila mi takovou, až jsem se zapotácela.

„Promiň, musím…“ pokusila jsem se vyvinout z jejího sevření. „Vypila jsem toho… no dost, dneska.“ Z posledních sil jsem se ušklíbla. „Sušice sem, Sušice tam. Vsadím se, že chceš do Prahy.“

Vykulila je na mě, ty svoje oči. Když je měla vykulený, nevypadala už ani za mák jako egyptská princezna. V tu chvíli to byla frapantní maloměstská husička, co si lepí nad postel Pamelu Anderson, čte pouze inzeráty v Annonci a návody na kosmetických přípravcích a kterou babička – usmažila jí na výlet do velké Prahy řízky – oslovuje Majdalenko.

„Jo. Chci. Sháním si tady nějakej podnájem. Jak jsi to uhodla?“

Je to opravdu tak těžké uhodnout, o čem sní znuděná čtyřia­dvacetiletá recepční v maloměstském hotýlku, kde chcíp pes? A je úplně jedno, jestli je na chlapy, nebo na ženský.

Když jsem se začala prodírat k toaletám, křikla na mě jak na psa: „Hej, Lucie!“ Poslušně jsem se otočila. Blesk. V ruce má malinkej foťák, mrcha, a právě mě vyblejskla. Přes hlavy, plující dýmem, mi cosi podávala. Natáhla jsem ruku. Už chápu… Byl to kodak. Ten aparát, co plive fotky hned. V ruce jsem s úžasem držela samu sebe, jeden z posledních pokusů Lucie uniknout: minulost s přítomností se sobě podobaly jak dvě identické bytosti.

Ale Lucie není Bukowski, žádný strachy: monotónii svých alkoholických nevolností, beďarů a šukaček vsune elegantně mezi řádky. Teď, až teď, když jsem stála na záchodku před zrcadlem podruhé, začala se v něm Magda za mými zády odrážet, ačkoli v tuto chvíli prokazatelně očarovávala u baru jakousi éterickou dívku svými mnohovýznamnými pohledy a altem z erotické linky.

Vytáhla jsem tužku na obočí, Margaret Astor. Přestože jsem Magdu znala sotva hodinu a prohodila s ní pár vět, věděla jsem přesně, co je zač: ordinérní týpek, kterej si zakládá na vzorném držení těla a příboru, zatímco v mezilidských vztazích se chová jako prase. Tužkou na obočí, byla pěkně černá a mastná a chytalo to jedna radost, jsem začala psát na zrcadlo přívlastky, charakterizující ji co možná nejpřesněji, silnou čarou a jistou kresbou. A tiskacím. A pod sebe. A pokud možno česky, žádná cizí slova.

CHTIVÁ.

PANOVAČNÁ.

VLEZLÁ.

ROZMARNÁ MARNIVÁ ROZMAZLENÁ.

(Nebylo pochyb o tom, že je jedináček.)

POŽIVAČNÁ.

SEBESTŘEDNÁ SOBECKÁ.

BEZCITNÁ.

ROZTĚKANÁ.

NÁLADOVÁ.

ZVRHLÁ.

NAR… Jen žádná cizí slova! Ale jak se řekne česky NARCISISTNÍ?

Tuha v tužce se zlomila. Pěknej šmejd, ta Margaret.

A VYŽILÁ… Ano: Přestože tak mladá a přestože panna…

Na parketu mi lehce přejela dlaní po zadku a sladce mi zachraptěla do ucha: „Lucie… Budu ti říkat, víš jak? Lupínku. Vsadím se, že takhle tě ještě v životě nikdo neoslovoval.“

„Ne. To teda ne.“

„Takže, Lupínku, věříš, že jsem ještě… panna?“

V hlase jí zazněla taková namyšlenost, jako kdyby mi oznamovala, že ji právě navrhli na Nobelovu cenu míru.

„No a?“

„Já za to nemůžu,“ pokračovala stejným tónem, „ale mně se chlapi hnusej. Chce se mi zvracet,“ zase Bukowski!, „jenom když si představím zasunutí.“

„Co?!“

„Za-su-nu-tí. Fuj.“

Vyžilá. Byla to zkrátka – vyžilá panna. To je přesný. Škoda že se ta tužka zlomila. Mohla jsem ještě utéct. Ještě byl možná čas. Jí i Boschovi. Sobě. Stačilo vzít to ze záchoda rovnou na ulici, černou a navlhlou jako můj rolák. Ještě jsme ani neznaly svá příjmení, nevyměnily si adresy. Ještě jsem se mohla vrátit do Akropole, Jim Čert už určitě dovyl, dát si posledního panáka a odjet taxíkem domů, k manželovi. Jenomže dnes je byt prázdný. Jakub odjel na víkend s kamarády k Berounce. Je rybář. Je buddhista. A je pan učitel, ten, co nikdy nikoho nenechá propadnout, ani mě. Jistota.

Přesto jsem se loudavě vracela do sálu. Už jsem měla na krku ohlávku. Nebo naopak: už mě ten kůň, krutá kobyla v trysku, vláčela za sebou po prašné a kamenité cestě, arabský trest smrti.

„Kdes byla tak dlouho? Už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím… Lupínku.“ Oči. Její. Hlubší než Nil. „Dáš mi adresu? Telefon? Ne­dovedu si představit, že bychom se už nikdy nespatřily.“

Opravdu řekla „bychom“. A „nespatřily“. Že by ta kultivovaná recepční četla přece jen ještě něco jiného než Annonci?

Zasunula jsem jí vizitku do kapsy černého saka. Co to tam… má? Aha. Kodak. Přitáhla si mě za bradu. Lekla jsem se, že až mě políbí těmi svými rudými vyžilými rty à la Mick Jagger, zbyde ze mě jenom pustá vyvětralost, taková ta černá průsvitná placička z hašlerky, kterou si Magda lhostejně, naposledy převalí na jazyku a šlus.

„Cinknu ti co nejdřív. A kdybys někde slyšela o nějakym pod­nájmu…“

Jak dokázala být obdivuhodně praktická a flexibilní, za všech okolností! Mnohem později, jednou, vteřinu po našem společném orgasmu, zvedla se na loktech a s dětinským nadšením pravila: „Víš, kde maj v Praze nejlepší a nejlevnější lasagne? V jedný pizzerii na Žižkově, kousek od Áčka.“

Stála jsem na pusté žižkovské zastávce a čekala na noční tramvaj, v kapse „zapík“ a mezi prsty „máčko“. Patrně sušickej slang. Myslela jsem na Terezu. Bylo kolem druhé. Odjela s Markem a ostatními soudruhy v boji obléhat jadernou elektrárnu Temelín, Timur a jeho parta, vyzbrojeni samozřejmou vírou v dobrou věc a několika krabicemi multivitaminových džusů.

Myslela jsem taky na Jakuba. Jednou na rybách jsem dlouho pozorovala jeho tvář, proměnlivou a zároveň nadčasovou jako plující oblak. Toho dne se přece jenom něco zaseklo na háček: Jakub vytáhl na břeh velikou nafouklou krysu. Udělalo se mi zle, zatímco Jakub na ni hleděl s láskyplnou úctou jako na reinkarnaci dalajlámy. Hlavní myšlenkou buddhismu, jak mi bylo vštípeno, je idea „neulpívání“. Ale jak tam tak Jakub civěl zamilovaně na tu mršinu, došlo mi, že je to past: vždyť on zoufale, přímo strašně ulpíval: ulpíval na neulpívání.

Myslela jsem na Terezu a na Jakuba. Na ni, na Magdu, jsem nemyslela ani trochu, přísahám: byla totiž ve mně celá, neomaleně a drze se do mě nastěhovala, přitáhla si s sebou všechny svý cetky a krámy ze Sušice, plochou kodakovou minulost i kulatou rtěnku, slušně vychovaný podnájemník, kterého se už nikdy v životě ne­zbavíte.

„Lucie, jsi to ty?“

Někdo mě chytil za rukáv. Luboš! Neviděli jsme se sto let, vy­růstali jsme spolu za komančů a pěkně nakřivo, a teď se tu naproti sobě ožrale kymácíme, opuštěni na liduprázdném nočním peroně, zjevující se a zase mizející v oranžovém světle blikajícího semaforu.

„Ještě jsi s Jakubem? Já už se dvakrát rozved.“

„Jo. Ale momentálně je na rybách. Nechceš mi trochu polidštit sídliště?“ Chtěla jsem se s ním vyspat, to bylo celé. S ním, s jakýmkoli mužem, pokud možno neprodleně. Potřebovala jsem si omotat chlapa kolem krku jako česnekový věnec proti hrozbám, které mi číhaly za zády a neodrážely se v zrcadle.

„Nauč mě všechny sprostý slova.“

„Nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti cizíma lidma.“

„Teď je ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky, sanitky a pohřební vozy.“

„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“

„Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“

„A naopak?“

Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje první a poslední nevěra. Teplý ženský se nepočítaj.

S určitými věcmi se máma nedokázala srovnat: že je mi devatenáct, že umím tři světový jazyky, že můžu cestovat, že mám svou webovou stránku na internetu, že chodím každou neděli s Markem na bowling, že v noci začerňuju sprejema výlohy McDonalda, zatímco ona…

Byla nepoužitelná pro tento svět, dobře to věděla. Ztracená. Dezorientovaná. Definitivně mimo. Už nestíhala, a tolik by chtěla… Vyrůstala holt za komančů, pěkně nakřivo. Opravdu, to není fór: vyprávěla mi, že měla v pubertě dvojitou skoliózu nebo co. Hrozilo, že bude hrbatá. Ležela s tím v nemocnici na Karláku a pak musela spát v sádrovym krunýři. Po roce ten sádrovej krunýř vzteky rozřezala na cucky. S tim, co měla v sobě, si tak lehce neporadila.

Chtěla jsem o tom mluvit s Markem, ale řek, že neni žádnej psycholog a že ho hrby mý matky nezajímaj.

Ale jako testovačka nějakejch smradů a parfémů by se skvěle uživila, i dneska, v tvrdejch kapitalistickejch podmínkách. Když jsem chodila na základku, hrály jsme s mámou takovou hru: vždycky mě očuchala a pak přesně uhodla, co bylo ve školní jídelně k obědu.

„Ten rozhovor se ti fakt poved,“ listuje Pijér zálibně novým číslem svého čtrnáctideníku. „Chceš čuchnout?“

Zná mou obsesi. Rozevřu časopis a přitisknu tvář k voňavému papíru. No jasně: Česká typografie, a. s., Praha. Mohla bych se stát degustérkou českých tiskáren.

Praha, horké jarní poledne, moje kůže se zvrásňuje, vysouší a krabatí v pergamen jak na poušti. A v mém hnátu plastový kanystřík navěky.

Sedíme u Sáda, utopení v proleželé prvorepublikové pohovce, a chlastáme jednu mattonku za druhou. Sklenice v mé klepající se ruce. Sotva ji donesu k ústům. Led ve sklenici drkotá, kostky o sebe zvonivě narážejí jak minulost s přítomností.

„No ty jí máš,“ prohodí uznale Pijér.

„Buď milosrdnej a pusť mě domů.“

„A co ti tady chybí?“ Zahoupe se rozmarně v tom starožitném sofa. „Co bys dělala doma? Jakub mi tuhle vyprávěl o těch tvejch kocovinách. Až teď přijdeš domů, co uděláš? Vyhulíš si Woodstock nebo jinej archeologickej důkaz svýho mládí na plný koule, doplazíš se k telefonu a zmobilizuješ polovičku pražskejch zdravotnickejch zařízení. Při pohledu do zrcadla – vypadáš fakt příšerně, cos v noci vyváděla? radši to nechci vědět – se zaraduješ, že bydlíte v jedenáctym a nad asfaltkou. Neříkej, že neni příjemnější chcípat se svym šéfem u Sáda, než skončit rozpláclá na střeše sousedovic škodovky.“

Ovšem: je mi jasný, proč tu Pijér se mnou tak ochotně spoluchcípá a proč právě tady tak rád páchá své pracovní a soukromé schůzky: obsluhovala tu mulatka s neobyčejně krásným zadkem v upnutých džínách. A nejen to: nosila kraťoulinké bílé tričko a z čokoládového břicha, z pupíku nad páskem, jí zářila zlatá náušnice.

„Lucie,“ řekl Pijér zničehonic tónem starostlivého strýčka, „proč ty vlastně tolik piješ?“

Málem mi to rozbilo sklenici o zuby. „Jako kdo se mě ptáš: jako strejček, jako kamarád, jako šéf, nebo jako moje psychiatrička?“

Mlčel. Ani se neusmál. On se mě snad na to zeptal doopravdy vážně.

„Nejsem na Everestu, Pijére. V srdci Evropy, v týhle směšný nadmořský výšce, neni fernet zdaleka tak nebezpečnej.“

Ne, vážně. Pijér má pravdu. Měla bych s tím přestat. Bude mi čtyřicet a nejsem žádnej Jack, ani London, ani Kerouac. Natož Rozparovač.

„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona, respektive do jeho tváře, nevěděla jsem, že je to on. Našla jsem jeho fotku u popelnic.“

„Dojemné. A to uvádíš jako prapříčinu svého sklonu k závis­lostem?“

„Nosila jsem ho v penálu místo rozvrhu hodin, dokud mi ho učitelka…“

Vešli dva černoši v šátcích na babku a rozvalili se vedle nás. Mluvili anglicky. Skoro všichni tu mluvili anglicky. Ten jeden ře­meslně zakoketoval s holobřichou číšnicí a pak na mě přátelsky mrkl. Oplatila jsem mu to, i když z hlubin deprese a kocoviny, křivě a nepřesvědčivě.

„Odkdy mrkáš na negry?“ sykl pobaveně Pijér, zas přezutý do svého ležérního cynismu.

„Od tý doby, co soucítím s menšinama.“

Zpozorněl, znatelně. Co jsem to plácla? Proč ta přihrávka? Zatra­ceně. Tohle jsem přepískla. Jen žádné stopy, agentko Scullyová!

„Ach tak. Což znamená, že od jisté doby mrkáš na Romy, Afro­američany a lesbičky.“

„Jinými slovy na cígoše, negry a buzerantky.“

„Ne, vážně. Ten tvůj rozhovor, překvapilo mě… Netušil jsem, že tvoje schopnost empatie je tak…“

„A nebylo to nic jednoduchýho, to mi věř, když mě můj šéf vybavil do terénu nefungujícím magneťákem. Rekonstrukce bez pomoci černé skříňky.“

„Jako kdyby ses ptala sama sebe.“

Ztuhla jsem. Do hlavy se mi nahrnula krev. Bylo mi, jako by někdo nepovolaný právě začal domovní prohlídku mé třinácté komnaty. A Pijér v ní nemilosrdně pokračoval, převracel mi zásuvky dnem vzhůru, až se sypaly všechny moje tajné sny, potlačené touhy, falešná identita, tutlané perverzní sklony a maniakální představy pěkně na hromadu.

„Fakt, Lucie. Jako kdybys ty otázky kladla sama sobě. Na tělo. Třeba když se Jitky ptáš…“

Trosečník, co už sotva polykal žízní a hrůzou, spatřil na obzoru loď: ratejnou se k našemu stolu klátivě blížil Honza v bílém plážovém obleku. Spásná plachta. Zblízka však vypadal ještě zborceněji než já a harfy tón dohromady: do lodi, prožrané rzí, notně zatékalo.

„Opravdu to na mě dělalo dojem, že ti to téma není cizí. Hele, nemáš náhodou nějaké homosexuální zkušenosti?“ stačil se mě Pijér ještě zeptat, když byl Honza dva kroky od našeho stolku. Přes pásek mu visel dobrácky nepůvabnej, poctivej českej pupek. Bez náušnice. Chňapla jsem po té záchranné pneumatice a držela se jí jako klíště.

„Blbneš?“ odseknu, abych uhasila to autodafé. Mattonkou. Slinou. Rozmrazeným spermatem Jitčina manžela.

„Ale s tim spermatem na mrazáku, to sis určitě vymyslela, abys zvýšila prodej.“

„O čem se to bavíte?“ zajásal Honza.

„Ále, o Jacku Londonovi,“ řekl Pijér a obrátil se ke mně. „Jestlipak víš, že ve čtyřiceti spáchal sebevraždu?“

Nebylo mi ani trochu dobře a teď se mi udělalo ještě hůř.

„No, neber si to tak. Honza o něm dělá do příštího čísla článek. Vyšťoural docela zajímavý věci.“

„Jasně,“ zazubil se Honza. „Víte, jaký knížky si s sebou vzal, když se vypravil jako zlatokop do Klondiku?“

Kroutím nepřítomně hlavou. A v kapse nahmatám…

„To je přece notoricky známý. Darwina O původu druhů a první díl Marxova Kapitálu.“

…docela sežmoulanou, propocenou fotku z dnešní noci, Kodak paper, a přesto zteřelou, jakoby právě vyjmutou ze dna egyptské hrobky. Nějaká ženská – markantní snaha o extravagantní image, sama sobě vizážistkou na prahu stárnutí – se na té fotce psovsky otáčí na zavolání kohosi, na rozkaz, sladký a hustý a lepkavý jako med, do něhož se už už začíná propadat jako do šumavského močálu.

Na zadní straně je Magdinou rukou načmáraná adresa a telefon. Sušice, 0187…

Její strýček měl v baráku u náměstí, půlka patřila jemu a půlka jejím rodičům, cukrárnu. Tam bydlela, s výhledem na věž kostela, hvozdy, blata, rašeliniště, močály – v dívčím pokojíčku jako dlaň. Nad postelí visel plakát Pamely Anderson. Na gauči se válela Annonce, ale jinak nikde ani prášek, ani smítko. Pokojík i Majdalenka jako ze škatulky, a v kuchyni babička, dvířka vesele zavrzají, vkládá do trouby domácí sekanou. Sladké nepeče. Majdalenka nechce přibrat, zlobí už odmala s jídlem, sotva si u oběda zobne. A přitom je holka jak lunt, hudruje dobrácky stařičká Magdaléna Novotná. Z toho bylo evidentní, že se ke své vnučce nikdy netiskla na parketu v Áčku: do svého idolu nad postelí měla opravdu daleko. Zkrátka šumavské děvče krev a mlíko, žádná vysušená egyptská mumie, bledá záhadná zombie.

A byla tak… hebounká, hedvábná, celá měkká, jakoby vy­pol­­­st­­rovaná… Když jsem ji včera v noci obejmula, zaplavil mě pocit bezpečí, jako kdybych se po letech, po bezmála čtyřiceti letech, vrátila domů.

Kristepane.

„…nemáš představu,“ potil se Honza, „co o tom vědí ty dnešní intelektuální páprdové, co maj z literatury jenom vysezený hemeroidy a heslo v lexikonu… Jack, to je jiný kafe,“ zařval.

Mulatka se usmála. „S mlíčkem, nebo bez?“

„Bez!“ odpověděl za Honzu Pijér s těžce čitelnou dvojsmyslností, která náušnici zcela jistě unikla.

„Roznášel noviny, rozvážel led, zametal putyky. Stal se z něj ústřicovej pirát. Nechal se najmout námořní policií a chytal zloděje garnátů…“

„Čeho?“ zeptal se Pijér.

„To náhodou vím,“ přebiju. „Díky Jakubovi se v těchhle potvorách vyznám. Garnát je mořskej ráček, má moc dobrý masíčko. Jednou jsme si je opejkali na ohni ve Španělsku.“

„Dřel v továrně na konopí, lovil tuleně, házel lopatou uhlí v elektrárně…“

Kdyby tak oba věděli… že jsem se dnes v noci poprvé líbala se ženou. A že jsem pak sbalila cizího chlapa na zastávce, pozvala ho domů a nechala se třikrát ošukat. Teda cizího, to zas tak docela ne. Byl to Luboš, po deseti letech. Kdosi si opřel svou kulatou hlavu o zábradlí našeho balkonu a bezelstně civěl na naše nahá těla. Měsíc.

Nevím, ale když jsem se konečně doplazila do baráku, byla ve mně už jenom čirá úzkost z budoucnosti, možná jen vztek, ale rozlehlý a pustý jako mezihvězdný prostor. Teprve si hledal adresáta. Pod ruku mu padla ta užvaněná baba odvedle.

„Dobrý den. Už to víte, co se stalo dneska v noci?“ vybafla na mě. Celá se třásla konečně nasycenou dychtivostí. A smrděla, strašně. Do okruhu tří metrů vydávala pach shnilotiny, shnilého jícnu, černý díry, v který zmizí beze stopy bolest, láska, radost, umírání… všechno.

Ještě pořád ve mně vězela ta dvojsečná Pijérova pochvala za rozhovor s Jitkou, vzpříčená v krku jak kůstka z garnáta.

To víš, že vím, babo, co se dneska v noci stalo: tancovačka s Magdou, šukačka s Lubošem a chlastačka s vycházející porno star, která mě začala tak zdařile alternovat.

„Ten opilec z přízemí…“

Zatrnulo mi. Igor? Můj Jouda z Máslovic, co opravuje nemocný auta? V tu ránu ho zahlédnu. Vlastně – pouze jeho nohy v umaštěnejch montérkách, vyčuhující zpod sousedovic škodovky. Leží pod autem, podezřele nehybně, chtěla bych spatřit jeho hlavu, výraz tváře… Spí snad, ožralej pod obraz, pod autem? Nebo… Nevím. Vidím jen to jeho groteskní torzo.

„Co je s ním?“

„Je po smrti. Přijela záchranka, ale doktor mu už nepomoh. Udusil se prej zvratkama. Vsadil se s kamarádem o auto, že vypije na ex… Chudák žena. Maj dvě děti.“

Vyhrnula jsem si rukáv.

„Co to tam máte?“ přistoupila ke mně zvědavě.

„Tetování? To je teď moderní, že jo? Moje vnučka…“

„Ne. To je obyčejnej obtisk od žvejkačky. Myšák Mickey. Made in Hollywood.“

Konečně jsem za sebou zabouchla dveře od bytu. Vyhulila jsem si Woodstock na plný koule. Strhala ze sebe oblečení a nahá se svinula na koberci do prenatální polohy. Zatoužila jsem vlítnout tunelem zase zpátky do matky, ale neměla jsem ani na to, doplazit se k telefonu a zavolat jí.

„Hele, nastav… zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je.“

Igor zvedl mé předloktí ke rtům, pečlivě, několikrát za sebou je olízl a pak mi nepozorovaně vstříkl do žíly svůj vlastní osud, který mi právě velkoryse věnoval. Ne, lakomej, to on nebyl nikdy. To bylo včera. Ještě včera žil. Ještě včera tu byl Igor a ještě včera tu byla Lucie, ale dnes ve svých podobách už neexistovali: dnes se na jejich místě zrodily zcela nové nahé bytosti, jimž dosud chyběl tvar, oděv a jakákoli charakteristika.

Zazvonil telefon. Byla jsem si jistá, že je to Magda. Tam dole, skrze Igorovu smrt, mi začaly jako z ohniska pronikat do těla rovnoběžky… bůhví čeho: napjatého očekávání, úzkosti, touhy. Vzpomněla jsem si na její jemný, zvídavý jazyk ve svých ústech, a v tu chvíli, jako by někdo prudce rozpažil, jako by někoho ukřižovali, vystřelil můj rozum a moje emoce každý na opačnou stranu, jako rozhádaní bratři na rozcestí.

„Ano? Co? Špatně slyším, tam se snad přesunuje armádní jed­notka…“

„Slyšíš mě, mami? Tady Tereza.“

„Kde jsi, děvenko?“

Bože. Takhle jsem ji nikdy neoslovila. Tohle nebyl můj styl. Asi z rozpaků to ze mě vyletělo. Takhle mě přece dodnes oslovovala moje máma. Ale díky těm tankům v pozadí to nemohla zaslechnout. „Kde jsi?“ Proč ta nadbytečná otázka? Přece vím, že právě bojuje vlastním tělem proti jaderné energetice.

„Jsi v pořádku, Terezo?“

„Jo. V pohodě. Ale…“

„Křič! Neslyším!“

„Ale jaks mi dala tu skleněnku…“

O čem to mluví? Měla jsem zatemníno. Jakou skleněnku? Nálet za náletem.

„Tu skleněnku mi rozjeli ty debilové…“

„Kdo?“

„Vypadla mi, a tady jezdí jeden náklaďák za druhým…“

„Slyším. Odkud voláš?“

„Marek tu má mobil a…“

„Halo? Terezo?“

Konec. Zavěsila jsem. Nemám na něj číslo, na Markův telefon. Mohla bych jim tam aspoň nechat vzkaz. Vzkaz na záznamníku. Snad by se mi podařilo na minimální ploše sdělit své dceři maximum. Stát se favoritem zkratek, encyklopedií v jednom slově, lidským životem v zygotě, lidstvem v dítěti a vesmírem scvrklým v golfový míček.

Na příjezdové cestě vedoucí do areálu jaderné elektrárny, jejíž reaktory se majestátně a mrtvě vypínaly z mé země jako pyramidy, jako památka na dávno zaniklou civilizaci, jako nějaký velkolepě nudný objekt turistického zájmu, na té příjezdové cestě se teď válela hrstička skleněné drti, která bývala průhlednou krásou. Škoda že tam Tereza nemá Magdin kodak. V tom záběru bylo něco neodvratného a definitivního, jako kdybychom spolu s Igorem zahlédli v deliriu na skále vycpaného orla.

Core, Amore, Dolore.

Milá Lucie,

tentokrát začínám ve velkym stylu, rovnou Božskou komedií. Nemůžu se ňák dát do kupy, po tý Paříži. Sedim nepřítomně v bance před monitorem a z fleku bych měnil s tim pařížskym mimem, s tim katatonikem napudrovanym, co prostál celý čtyry dny bez hnutí, bez jedinýho zacukání svalu na Place du Tertre, víš, Lucie, to je to nejmenší náměstíčko na světě, o kterym tušim Nezval napsal: Lásko, sejdeme se spolu / až se světu poštěstí / sedět u jednoho stolu / na jediném náměstí. / I já jsem jako on, teda ten mim, ne Nezval, v divný fázi mezi bytím a nebytím. Jsem a nejsem, ztuh jsem, zamrz jsem v zasněnym vegetativnim období, v kulisách jako na divadle, v krásnym městě, jako je Paříž, jako je Praha nebo Budějice nebo Českej Krumlov, v kulisách, který si oblíbil Egon Schiele, a oni ho z těch nádhernejch kulis vyhodili, vyštípali ho, protože žil jinak než vostatní, podle jejich měřítka nic nedělal, jen se flákal a maloval, maloval svlečený malý holky a krumlovský zdi, bohém, tak mu ukázali, zač je toho loket. Ten muj Krumlov je politej deštěm a plnej touhy v těch letech, co prošly, snění před obrazama, název jednoho z nich bych chtěl někdy použít, Klečící Objímající Stojící, představ si to figurálně a ty barvy a linie Egona Schieleho, z americkejch sbírek!

Dvakrát jsem byl v Krumlově s Monikou, ona tam měla pronajatej pokoj, scházeli jsme od zámku dolů a začalo pršet, tak jsme se schovali v takovym výklenku, a nic se nedělo, i když to bylo jako z filmu, pak jsme byli na diskotéce a hráli Ameriku, tu dlouhou verzi se smyčcema, pokusil jsem se ji políbit, ale ona se odtáhla, to jsou momenty, který nikdy nezapomenu.

Zavolala mi po dlouhý době, na konci dubna, že by chtěla bejt na 1. máje políbená pod rozkvetlym stromem, to ty, cyničko, nepochopíš, a abych s ní zase jel do Krumlova, jel jsem. U řeky jsme pozorovali vodáky, jak sjížděj jez. Povídám, mohlo by to bejt tady pod tim stromem? A ona že jo, líbali jsme se tam asi čtvrt hodiny. Druhej den mi zavolala, seděli jsme v restauraci na obědě, byl jsem trochu nervózní, protože zas nejsem tak cynickej jako ty, abych jen chladně sledoval. Ale funguje to furt stejně, měla změněnej hlas, očekáváním, přáním, láskou? A já si nemoh pomoct, byl jsem mrtvej jako s Monikou II., tý jsem sáh na koleno, nic jinýho, vážně, jeden dotek a ved jsem ty svoje pitomý řeči a ona mi pak pořád telefonovala do práce a já nevěděl, co s tim. Jenže takhle podobně jsem to zas já schytal od K. a od D., tak co, je to taková trapná fraška, dokolečka, sto let, myslim, že láska existuje, ale jen občas, nevim, jestli ji zažiju. A chci to vůbec?

Všechno je otázka jednoho střihu, nasvícení a správný barvy reflektorů.

Chtěl jsem Ti ještě popsat striptýzovou šou v sídlištní vinárně, nevim, jestlis kdy viděla něco ubožejšího a směšnějšího, ale dneska už na to nemám. Jsem unavenej a všechno mě sere. Chtěl bych žít jinak. Ty tomu rozumíš, Tobě můžu klidně takovou kravinu napsat. Ty mi taky napiš, něco novýho o sobě, nebo starýho, to je fuk. Dej mi ňák vědět, nevim, kdy se dostanu do Prahy.

Tvůj Pavel

P. S. V neděli večer dopisuju post scriptum, byl jsem v Budějicích na hokeji s H., kámoš od nás z práce, co je blázen do hokeje a do tenisu, loni jsme spolu byli ve Wimbledonu. Zašli jsme do hotelu na náměstí, byla tam servírka, kterou jsme ještě neviděli, na muj vkus silný stehna, ale sukni, černou, tak kraťoučkou, že to nešlo se dívat jinam, když procházela mezi stoly. S H. jsme se hádali, jaký má asi kalhotky, jestli černý nebo bílý, když se ohnula u protějšího stolu pro prázdný půllitry, už už jsme mohli zahlídnout, jak to je, ale kousíček ještě chyběl, bílý nebo černý cípek látky, kdo ví. Tak ta neděle zůstala aspoň trochu tajemná.

P. P. S. Dočet jsem se dnes v ňákym magazínu, že J.-Y. Cousteau, ten skvělej chlap, co ho určitě pohřběj ve skafandru, byl bratrem toho Cousteaua, na kterýho tak nadává Céline ve svý německý trilogii a kterej byl kolaborant s nacistama a byl odsouzenej k smrti, ale rozsudek nebyl vykonán…

Rozhodla se. Musely tu přece být, musely existovat nějaké stopy, znaky, signály, indicie. Předzvěsti toho, co následovalo, nějaké ověřitelné pukliny v zemi před zemětřesením. Jedině na jejich základě bylo možné rekonstruovat katastrofu. Protože co je to jiného než katastrofa, když se jednoho dne probudíte a zjistíte, že jste někdo jiný. Třeba brouk. Nebo pavouk. Moucha. Řehoř Samsa. Že jste někdo jiný, že vám byl amputován celý dosavadní život: možná vás ještě trochu pobolívá, ale vy dobře víte, že už neexistuje. Vaše identita je napadrť, válí se v prachu příjezdové cesty na staveniště, rozdrcená k nepoznání.

Buďte si jisti, že je to fakt bomba – promnout si oči a zjistit, že je z vás… zvíře, možná dosud neobjevený druh. Obluda. Nějaká docela cizí stará ženská, vrásky, kam se podíváš, dávno po přechodu. Nebo, chraň vás bůh, homosexuál. Lesba jako Brno, definitivně, neodvolatelně a napořád. To už je vážně snad míň depresivní ta moucha. A z toho nového tvaru vás nevyrve nic, ničí síla, ani Golem, ani deset Freudů, ani zdravá životospráva, ani pravidelné žvýkání žvýkaček Orbit po každém jídle.

Ani váš chápavý manžel a dospělá, inteligentní dcera. Ani váš báječnej šéf, kterej vám dal pěkný prémie za váš exkluzivní rozhovor (jiný než exkluzivní se dnes nedělaj) s přední českou buzerantkou, co mu zvýšil prodej časáku o pěkných pár tisícovek. Pokusíte-li se opřít o své blízké, bude to, jako kdybyste se opřeli o zteřelé dveře do sklepa: sletíte rázem po schodech, hlavou dolů na beton. Dcerunka, manželka, matka, paní redaktorka – dosud to všechno byly role, které se daly ochotnicky oddrmolit, aby se neřeklo. Ale co teď? Je možné se na prahu čtyřicítky naučit tančit bosá na sněhu, když jste zvyklí šourat se v teplé obuvi s třemi vlněnými podkolenkami?

Stejně to není možné, takhle ze dne na den. Někde musí být stopy, indicie. Pádnější a poněkud průkaznější než obraz s třemi efemérními ženami na břehu jezera. Třeba: velmi ráda hrávala s klukama na základce fotbal. Byla celá blažená, když ji pustili do brány. Žádné jiné se toho privilegia nedostalo.

Když jí bylo devět, vpadla do Čech spřátelená okupační vojska. Těsně předtím se její rodiče vrátili ze zájezdu do Londýna. Při­vezli jí deset angličáků, pravejch kovovejch poctivejch autíček Matchbox, žádnej plastovej šmejd Made in China. Kufr, čtvery dvířka, střecha, motor, všechno otvírací, a to pérování. Přejely ku­chyň jak blesk.

Jedno z nich měla nejradši: černou chevroletku, v níž seděli čtyři maličcí bítlsáčci. Za volantem Lennon s brejličkama a na zadním sedadle Ringo s prstíčkama plnejma miniaturních, a přesto viditelných prstýnků. Hrála si s nimi tři roky každý den. Lze z těch angličáků a z faktu, že k smrti nerada nosila sukně (v sukni pouze odmaturovala a o tři roky později si vypůjčila na svatbu s Jakubem takové příšerné růžové šaty od Renaty), vyvodit jednoznačnou převahu mužských hormonů? A lze z jednoznačné převahy muž­ských hormonů vyvodit jednoznačně lesbickou preferenci? A lze z lesbické preference…

Budu si muset přečíst nějaké odborné studie. Vzdělanci vědí určitě líp než já, kdo a proč jsem. A přece tu někde musí být klíč…

A Lucie začne, překotně, jako by hořel termín uzávěrky, obracet šuplíky dnem vzhůru. Zvoní telefon, ale ona si připadá jako v cizím bytě, a v cizím bytě se telefony nezvedají. V cizím bytě provádějí agentky rychlou a tichou domovní prohlídku. Jdou tvrdě po doku­mentech potvrzujících podezření.

Černě nalakovanými nehty agentek přehrabuje se Lucie ve starých papírech, posměšně si pročítá pubertální básně, studuje podpisy na zašlých pohlednicích… a listuje deníky. Nic. Bezcenná makulatura.

Stoupne si na židli a leze do skříní. Krabice od bot plné písemností hází i s obsahem na hromadu. V jiné krabici jsou vánoční ozdoby. V právě takové, u jesliček v betlému, měl Igor schovaný rum. Byla to jeho poslední, vrcholně geniální skrýš.

Za krabicí s ozdobami nahmatala ještě jednu, černou, se štítkem: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. To ji pobaví, div nesletí ze židle. Je možné, že byla v osmnácti, ve věku své dcery, tak – patetická? Literárně odvozená? PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Dohlédněte prosím, aby vaše dospívající děti nepodlehly sektám, drogám a sebraným spisům F. M. Dostojevského. Takhle to dopadá, když se někdo ve čtrnácti dojímá nad brutálním vrahem, glorifikovaným LITERATUROU.

Z černé krabice se dokáže vysoukat až za hodinu. Možná za dvě. Vyhrabe se z ní jak zpod laviny. Drkotá zubama. Navlíkne na sebe tlustý Jakubův svetr. Ještě jeden. Sice nemá rum v jesličkách, ale fernet v knihovně úplně stačí. Nejdřív ho schovávala za Běsama, ale nedávno si přesunula záchrannou placku, aby se to nepletlo, za dva Londony: Démon alkohol a Paměti pijákovy.

Ale ani dlouhý lok nerozpustil ten bílý krunýř, co ji rozzábl tam uvnitř. Opravdu bílý, a opravdu rozzábl. Celý z ledu. Ze zmrzlé sádry.

Prodrkotala se až na školní schodiště. Stoupala nahoru, Renata dolů. Znaly se od vidění, Renata chodila do sedmičky, ona o třídu níž. Renata měla nádherné hnědé vlasy až na zadek, neodolatelný úsměv a prsa, už tehdy, srovnatelná svým kultovním významem s ňadry bohyní z období matriarchátu. Nebo aspoň tý hajzlbáby ze záchodku na Hlavním nádraží.

„Ty jsi Lucie, viď? Říkal mi Petr od vás, že máš Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Nepůjčila bys mi to?“ vyslovila ten krkolomný titul plynule a bezchybně jako jazyková poradkyně anglické královny. „A vidělas Žlutou ponorku? Obdivuhodně novátorské, po výtvarné stránce.“

Co to na mě zkouší? Já mít prsa jako ona, na intelektuální ambice bych se vykašlala.

„Dvě věci nikdy nepůjčuju: Klub opuštěnejch srdcí seržanta Pepře a kartáček na zuby.“

No, můj humor byl ještě třeskutější než její intelektualismus.

„Přezouváme se, dámy!“ přerušila nás nějaká profláklá autorita, která nám myšlenkově a lidsky nesahala ani po kotníky, ubohou připomínkou bačkor.

Kde je té desce konec? Kde je konec těm křehkým černým deskám našeho mládí? Nevrátila mi Seržanta Pepře dodnes. Ještě že jsem jí nepůjčila i ten kartáček na zuby.

Z Renaty se stala po revoluci žena úspěšného diplomata. Baví na recepcích ženy jiných úspěšných diplomatů – jen střídmě a skromně – svým širokým kulturním rozhledem (samozřejmě v brilantní angličtině), v nemnohých volných chvílích poslouchá na kvadro aparatuře své milované tenory a sem tam mi od ní přijde pohlednice z různých koutů světa. Naposledy ze Šalamounových ostrovů. Je nepravděpodobné, že tam má Česko své diplomatické zastoupení, nejspíš tam byla na dovolené.

Od té nepřezuté konverzace na školním schodišti jsme se vídaly denně. Sedm let. Sedm let, dvakrát týdně, jsem směla fénovat její dlouhé nádherné vlasy. Považovala jsem to za nesrovnatelně významnější privilegium, než když mě kluci postavili do brány.

Musilovi měli luxusní, černě vykachlíčkovanou koupelnu s bidetem, což bylo tehdy něco nebývalého. Sedávala jsem na tom bidetu, snila nahlas o Paříži, surrealismu, beatnicích, recitovala jí zpaměti Ortena nebo předčítala dlouhé pasáže z Příliš hlučné samoty, mohla to být ta nekonečná hrabalovská souvětí, protože Renata si libovala v nekonečně dlouhých koupelích, myslím, že milovala vanu, že milovala svou černou koupelnu, vznešenou jako veronská hrobka Kapuletů.

„Co je to?“ zírám do Renatiny skříně.

„To je prádlo. Moje.“

„Jak se ti to povedlo? Takhle to nemaj srovnaný ani v kriminále.“

„Každej večer přijde otec a zkontroluje mi skříň. Když se mu to zdá dobrý, mlčky odejde. A když ne, řekne jenom: Ne-za-ře-zá-vá. A odejde.“

„Dneska bude spokojenej. Víc už zařezávat nemůže.“

„To si jenom myslíš. Nemáš na to voko.“

„Co dělá? Je policajt?“

„Ne. Voják z povolání.“

Za dva dny jejího tátu odvezli do nemocnice. Banální operace. Slepák. Už se odtamtud nevrátil. Embolie.

Od té doby byla Lucie s Renatou pořád, nebylo možné je potkat nebo vnímat odděleně. Od té doby měla Renata ve skříni šílenej nepořádek. Lucie už přestávala cítit, kde končí její bytost a začíná bytost její přítelkyně. Přestávala jsem tehdy cítit, kde přestávám a kde začíná ona. Dost masek: Milovala jsem ji láskou, jakou jsem pak už v životě nezažila. Milovala jsem ji, jako ona milovala svou bolest po otci a svou černou koupelnu. A ta koupelna byla pro Renatu archou z té bolesti. Já jen pokusným ptactvem, které, vypuštěné, sondovalo možnost přistání.

A jako kdyby vlezla Lucie za Renatou do té vany, libovala si pod hladinou paměti, v tom příjemně teplém sentimentu, dokud placka fernetu nebyla prázdná.

V takové chvíli telefon zásadně nezvedáme a na zvonek u dveří zásadně nereagujeme: mohla by nás z té koupele vytáhnout sousedka. Patrně by nám sdělila, že má po těch jarních deštích na stropě mokré mapy, a pak by nám škvírou u dveří podala výstřižek z novin, ovšemže černou kroniku: TRAGICKÝ KONEC JEDNÉ SÁZKY O MERCEDES. A nedělejte si iluze, že nelze lidský život převést v příběh. Ten Igorův se vešel do odstavce.

A co ještě vylezlo z té černé krabice? Vysoukaly se z ní Benátky. Most po mostu, kanál po kanálu. Dost nezřetelně, rozmazaně, zastíněné Renatou. Možná to ani nebyly Benátky, ale Paříž nebo Londýn nebo Řím, snad Bruggy, snad Ostende, Českej Krumlov, to všechno jsou krásný města, který se daj sladce procourat a propít v kavárnách… Ale Benátky, Benátky se k tomu přece jen – Paříž, Pavel a katatonický mim prominou – hodí nejvíc.

Díky úplatku získaly jsme s Renatou devizový příslib a vyrazily. Stopem. Prd víte, Terezo, Marku a vy ostatní z Beverly Hills od Bobří řeky, vy levičáci z přepychu, co to byl devizák. Asi byste si tipli za b): slangové označení, běžné v drogovém podsvětí, označující deprex rozmíchaný s whiskou. Prd víte, jakou životní výhrou bylo pro dvě osmnáctiletý holky získat ho a smět vykouknout aspoň na chvíli za drát.

Spaly jsme ve škarpách u dálnic, po parcích a nádražních halách, na zadních sedadlech fiatů, titěrných jak z mé sbírky. Renatina ňadra naštěstí působila na Italy jako tři deprexy s vizourem. Nestalo se, že bychom čekaly na dálnici déle než deset vteřin nebo šly spát bez fruti di mare v nějaké prima pizzerii. Dokonce i řidiči dokázali vykouzlit ze svých autorádií Renatiny oblíbené tenory.

Ležíme vedle sebe, konečně v posteli a ne v pankejtu. V bytě v cizím, zastíněném městě. Městě, které nedokážu vnímat neodvozeně. Je zprostředkované holubími křídly, zničující láskou k Renatě a Thomasem Mannem. Po Thomasi Mannovi a Viscontim toto město už nemůže být vnímáno bezprostředně: je a bude navěky stižené morem literární odvozenosti. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE.

Před chvílí jsem vyfénovala Renatě vlasy, ona si lehla a v tu ránu usnula. Tiše oddechuje a voní šamponem, otočená ke mně zády, jen ve spodních kalhotkách. Racionální složku své osobnosti jsem nechala spolu se svým občanským průkazem v reálném socialismu. Tady, v prohnilém kapitalismu, tápu jenom pomocí emocí. A instinktů.

Emoce a instinkty uvádějí do pohybu mou ruku, mé oči, mé srdce, mé prsty. V Benátkách, na vodě, začínám hladit spící Renatu po vlasech. Chce se mi brečet. Brečím. Je mi sto, ne osmnáct. Všechno je ztracený. Její vlasy jsou nedostupný, přeludný a vzdalující se jako silueta krásného jinocha, mizející v moři, silueta měnící se v bolestnou vidinu v záři rudého slunce. Pěkně to ten Visconti zrežíroval: po tvářích mi stékají šminky – všechna ta umělá, křečovitá snaha oddálit neoddálitelné. Zřejmě umírám. Dotýkám se jí, to ano, ale teskně a sebelítostivě jako promarněné možnosti.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Oddechovala pravidelně; její dech měl rytmus jednoho Shakespearova sonetu, který mi těsně před usnutím zarecitovala svou brilantní angličtinou.

V tom cizím bytě, do něhož se vcházelo přímo z ulice, hledala jsem potmě vypínače a záchod… tápala podél zdí… a tam… jak to říct? Prsty i očima objevila jsem vzrušení, které dosud ne. A rozkoš. Mohutnou a hustou. Brala mi dech jak vyvřelá láva. Teprve tady a teď přišla jsem doopravdy o panenství. Fádní blbeček, kterej mě o ně připravil na mejdanu, byl jenom námezdní dělník. Teprve tady a teď, na bílém prkýnku s pohledem upřeným na plakát s Marilyn Monroe od Warhola, zasáhlo mě to mohutně a velkolepě, jako když jsme s Renatou zvedly oči ke stropu Sixtinské kaple. A snad se estétů nedotkne to srovnání orgasmu s Michelangelem…

Z Benátek do Tarvisia zastavila Renatina hruď zelinářskou dodávku. Dva chlupatý rozhulákaný Italové nás zavřeli dozadu na korbu. Byla uzavřená. Nevedl z ní žádný výhled, žádné okno. Zabouchli nás zkrátka do naprosté tmy a prudce nastartovali.

„No to je průser. Vidíš něco?“

„Ne.“

„Kam nás vezou, proboha?“

„Do Íránu.“

„Já myslela do harému. Do Turecka. Proč do Íránu?“

„Protože jasně mířej na severoseverozápad.“

„A Írán je tím směrem?“

„Nevím. Ale v Íránu uřezávaj všem ženskejm klitoris.“

„Cože?!“

„Jo. Smiř se s tim.“

„Máš ten zapalovač, sakra?“

Škrtla jsem. Vydechly jsme úžasem. Plamínek zapalovače ozářil vnitřek dodávky. Všude ležely broskve, některé vyrovnané v bedýnkách, jiné se válely na podlaze. Zralé i nezralejší, výstavní i shnilé, broskve kam šlápneš a kam se podíváš.

Teprve teď nás porazila ta vůně, intenzivní až k zápachu. Dusivá a zákeřná, nebylo před ní kam utéct.

„Tak tohle je náš konec,“ fňukla Renata.

„Jo,“ přitakala jsem uznale jako degustér, zhasla zapalovač a rozvalila se spokojeně do broskví. „Máš pravdu. Tak tohle je náš hrob, naše temná rakev plná broskví, kde zvolna shnijeme spolu s nimi, v rozpuku mládí. Za pár let se tu budou povalovat jenom pecky a naše kosti. Kam se na tohle hrabe Šejkspír.“

„Absolutně teď nemám náladu na tvoje kecy,“ vyjela na mě Renata.

Stiskla jsem prudce dvě broskve a představovala si, že jsou to její…

Dva italští zelináři je vyhodili z auta někde na předměstí Tarvisia. Byly zblblé jak dvě můry. Všechno dobře dopadlo. Obě se vrátily do reálného socialismu s neporušeným klitorisem.

Od té chvíle broskví vyhledávala Lucie výhradně heterosexuální vztahy, střídala vesele chlapy a za několik let si jednoho z nich vzala. Svatbu absolvovala v polosnu, který měl podobu trapných růžových šatů. Ty šaty si vypůjčila od Renaty, a všimla si toho dokonce i její maminka, jak jí vepředu na prsou nemožně plandaly.

Ten, kdo volal tak úporně, s malými přestávkami už přes hodinu, musel být člověk, jenž jde životem přes mrtvoly. V jejím okruhu plném slušných, vychovaných a inteligentních lidí se nikdo takový nevyskytoval. Ale Lucie věděla, kdo to je.

Odkopla černou krabici a bosá přešla po dopisech k telefonu. Po žhavých uhlících by to tak nepálilo. Když míjela zrcadlo, vykouzlila na sebe ten nejodpornější škleb: „To ste si pěkně vyléčila kocovinu, pani redaktorko. Zase ste se zbourala jak stará kára.“

„Ahoj, Magdo,“ řekla okamžitě. Ticho. Dlouhé, nebo krátké, jak se to vezme.

„Jak jsi uhodla, že jsem to já?“

„Voláš ze Sušru?“ použila Magdin slangový výraz pro Sušici.

„Ne. Z Prahy. Přijela jsem… za tebou. Lupínku, mně se strašně stýskalo.“

„Mně taky, miláčku…“ Proboha. To jsem řekla já? „Kde jsi?“

„Před Mikulášem. Přijedeš?“

„Teď hned?“

„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“ nasadila svůj spisovně upjatý tón.

„Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“

Sakra. Hrubá chyba. A hned v první větě diktátu. Kroťte v lásce svou dychtivost, čiňte se vzácnými, střídejte masky a přepudrujte své city. Třináctý Shakespearův sonet. Jen hra, ale nikdy ne doopravdy. Jen oslňující bižuterie, ale nikdy ne pravý kov. Sem blbá. Místo abych prémie od Pijéra poslala na SOS vesničky nebo si za ty prachy koupila pět bedýnek broskví, rozfofruju je za taxíky v panice, že propásnu Zahradu rozkoší.

„Jsi můj písek, víš to?“

„A co to jako je?“

„Spisovně pejsek, Lupínku.“

Takže jsem právě byla pasována na psa. Proč ne? Mé dvě typické vlastnosti jsou vpravdě psí: skvělý čich a radostné přijímání fyzického trestu od svého pána.

Je tak… neodolatelně roztomilá. Dojímalo mě to. To nemyslím ani v nejmenším ironicky, bohužel. Od první chvíle jsem podlehla jejím křehkým něžnůstkám, zdrobnělým novotvarům, sykavkám, tajemně popraskaným jako povrch egyptské stély.

„Rovnou z noční jsem sedla na bus, ani jsem se nestačila namalovat. Vypadám děsně, jestli ti to nevadí.“

O tom nepochybuji: dovedu si představit, že noční služba není v jejím případě žádná sranda. Zombie. Radši ten krvák vypnu, nemám na něj – po broskvích zalitých fernetem – žaludek.

Tentokrát jsem si s rozmyslem zavolala jinou taxi službu. Opravdu jsem nechtěla riskovat, že mi zase ten úchylák, jako minule, bude se zvrhlým úsměvem strkat pod nos nemravné fotografie své kuchyňské linky.

Kolik je hodin, proboha. Zvedne hlavu. Půl osmý… To není možný. Teprve teď se odtrhla. Na několik hodin ztratila pojem o čase. Zapomněla, že stůl je stůl. A telefony nezvedala. Zhltla všech šest čísel kulturního občasníku pro lesbické ženy a nejen pro ně od A do Z. Ještě jednou si pozorně pročetla článek, život v několika odstavcích, podepsaný jakousi Martou. Jistě pseudonym.

ZPOVĚĎ BISEXUÁLKY

Dřív než se rozepíšu o svých osobních zkušenostech, chtěla bych se zmínit o bisexualitě jako takové. Domnívám se, že tuto orientaci má většina lidí. Dejme tomu, že je to vrozená, biologická záležitost. Další věc je takzvaná preference. Většina lidí časem zjistí, že je přitahuje to či ono pohlaví. Málokdo chce žít celý život bisexuálním způsobem. Heterosexuální styl života má svoje nevýhody, homosexuální také. Každý člověk musí sám přijít na to, co chce a co mu vyhovuje. Důležitou roli v tomto rozhodování může sehrát náhoda, tedy přesněji člověk, kterého potkáme. Chtěla bych ale varovat všechny ženy, které vlastně nejsou bisexuální, ale zcela nebo převážně lesbické, a které se bojí okolí a touží být „normální“. Je sice pravda, že člověk přivykne ledasčemu, ale snaha žít způsobem, který je danému člověku nepřirozený, může vést jen k neštěstí nebo duševnímu onemocnění. Manžel pak trpí tím, že se s ním jeho žena nechce milovat, anebo to dělá, ale bez vášně. A děti budou mít sice „normální“ vzor, ale vycítí, že je to přetvářka, že něco rodičům chybí. Zkrátka když hluboce věříš, že u tebe „dámy mají přednost“, nenuť se k něčemu, co s velkou pravděpodobností nedopadne dobře, ale hledej pro sebe krásu vztahu žena–žena a dělej něco, abys měla i v této společnosti rovnoprávnost.

Domnívám se, že mám bisexuální orientaci s lesbickou preferencí.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem zjistila, kým jsem. Neměla jsem, jako mnoho lidí, situaci komplikovanou transsexuálními sklony, které jsou u lesbických žen velmi časté. Myslím, že každá z nás má v sobě mužské vlastnosti, ale to neznamená, že je mužem. Já mám osobně pocit, že po psychické stránce nepatřím k žádnému pohlaví. Mám zájmy, kterým se věnují jak muži, tak ženy, a také je mi dobře ve smíšené společnosti. Činnosti považované v naší společnosti za spíše mužské (zbraně, fotbal, matematika) mě nezajímají, ale ty ženské (vaření, šití, miminka) také moc ne.

Když se podívám zpět na svoje dětství, uvědomuji si, že se mi odmalička líbily holky.

Jednou, bylo mi patnáct, jsem navštívila dívku, která se mnou zpívala v kostelním sboru. Šly jsme pak spolu po ulici a držely se za ruce. Dva malí kluci běželi kolem nás a křičeli: „Lesby! Lesby!“ Obě jsme mlčely a přemýšlely o tom, jestli ta druhá je „taková“. Když jsme šly večer spát, pohladila mne po ruce a zeptala se: „Není to zvláštní pocit?“ Hladily jsme se vzájemně tak dlouho, dokud mi neřekla: „Dobrou noc.“ Když usnula, hladila jsem se dál až k orgasmu.

Když mi bylo asi třináct, dočetla jsem se v pornografickém časopise, že učitelky tělesné výchovy často svádějí své žákyně. Těšila jsem se, ale nikdy se to nestalo.

Klíčovou zkušeností byl pro mne vztah s šestatřicetiletým mužem, šéfem mého otce. Byl velmi zkušený a měla jsem s ním obrovské množství orgasmů během normálního pohlavního styku. Přesto se mi orální sex líbil nejvíc. Později jsem zjistila, že jiní muži toho zdaleka tolik neumí a že sex s nimi znamená „raz, dva – díky moc“. Kdybych nenarazila na něj, snad bych si svou lesbickou preferenci uvědomila mnohem dřív. Pak jsem ale otěhotněla a šla na přerušení. Kvůli pocitům viny jsem několik let s nikým nic neměla a ani později mi sex s mužem moc nešel, protože jsem měla panický strach z toho, že bych mohla otěhotnět.

Když mi bylo dvacet, zamilovala se do mě černoška, která mě přesvědčila, že jsem lesbická. Následoval můj coming out. Řekla jsem všem známým a příbuzným, včetně babičky, že jsem lesba. Když se na mne moje velká láska vykašlala, byla jsem napřed tak zničená, že mě nepřitahoval vůbec nikdo. Když to přešlo, musela jsem si přiznat, že se mi přece jen občas líbí nějaký muž, ale tajila jsem to. Následovalo promiskuitní bisexuální období. Klukům jsem říkala, že jsem bi, a holkám, že jsem lesba.

Takhle to pokračovalo, až jsem se zamilovala do svého bývalého manžela. Je to výjimečný člověk a dodnes můj nejlepší přítel. Nejsou už mezi námi žádné milostné a sexuální pocity, ale na začátku našeho vztahu mě ani dívky od něj nemohly odpoutat. Moje rodina byla velice překvapená: „Ale ty jsi nám řekla, že jsi na holky!“ Odpovídala jsem jim v tom smyslu, že láska je láska a sex je sex. Přesto se domnívám, že jsem do něj byla zamilovaná především duševně. Byl feminista a nemohl mít děti. Říkala jsem mu, že je „čestná lesbická žena“.

Když ho ale přešla počáteční vášeň, napadlo ho, že já jsem sice sex potřebovala, ale zdaleka mne tolik nevzrušoval. Nikdy jsem ho neodmítla, ale bylo poznat, že „to“ dělám jenom z lásky k němu. Netoužila jsem po něm jako po muži, a chybělo mi ženské tělo. Proto bych už nikdy nešla do vztahu s mužem. Kdybych našla tu pravou ženu, muž by mi vůbec nechyběl. Ať přijde! (Pokud by mi někdo chtěl napsat na adresu redakce, odpovím všem.)

Neodolatelná forma inzerátu. Přistihla se, že čmárá po papíře: Milá Marto, právě jsem dočetla – zmačkala a vyhodila do koše. Ne. Raději pečlivě roztrhala a spláchla do záchodu. Stačilo. Byla nervózní jak pes. Fernet došel. Nepřestávalo pršet. Bouchnutí výtahu. Jakubovo chrápání. Zvláštní zvuk z balkonu, jako by dráp nějakého dravce zavadil o zábradlí.

Vyrazila za Terezou do Medúzy.

Jednou jsme se s Magdou octly v úzké uličce někde u Staromáku. Zlodějské pohledy.

„Vzduch čistej,“ řekla jsem.

„Tahle chvíle je naše,“ řekla, přitiskla se ke mně a prudce mi vnikla jazykem do úst.

Nejen já, ale veškerenstvo, jsoucno stvořené a vesmír odtud až tam stal se v tu chvíli bonbonem průsvitnějícím na jejím jazyku.

„To je strašný, Magdo. Jsem v tobě, celá. Všechno je v tobě. Cítím to, vším. Všechno je v tobě obsažené jako oceán v slze…“

„Kdy jsi poprvé masturbovala?“ přerušila mě tónem prodavačky z lahůdek.

„Asi ve třinácti. Proč?“

„Až? Já už ve dvou,“ řekla pyšně. „Strkala jsem si tam gumový zvířátka.“

„Já jsem to taky poprvé dělala s prasátkem.“

„Jakou mělo barvu?“

„Žlutou. Jako ponorka.“

„Ponorka… Tak čím sis to dělala?“

„Ponorkou.“

„No to si počtem, až pani redaktorka jednou napíše paměti. Celá první část by mohla bejt o tom, jak si v pubertě honila píču ponorkou.“

Už mě to dávno nešokovalo, její způsob vyjadřování. Naopak.

„Líbí se ti, viď?“ zašeptala jsem.

S nepředstíratelným nadšením přikývla.

„Řekni to, řekni to, řekni to celou větou, jako ve škole.“

„Strašně moc, ale fakt děsně, pani redaktorko, se mi líbí vaše…“

Jakmile vysloví to slovo, v srdci mi prudce vzplane oheň. Šíří se rychle a nezadržitelně, jako bych byla z papíru, pokleslej žánr, hrnoucí se z tiskárny počítače.

A zatímco Magda drmolí svou koprolálickou mantru, zatímco se znovu líbáme v té uličce u Staromáku, nechápavě se zadívám do výlohy za jejími zády. Co to tam je?

„A co se ti na mně ještě líbí?“ škemrám dál.

„No…“ Podezřele dlouho si nemůže vzpomenout. Asi bych se už dávno urazila, jsem velmi, velmi vztahovačná, nebýt těch dost divnejch věcí ve výloze za jejími zády.

„Máš krásný ouška, Lupínku,“ rozněžňuje se konečně, „ouška a bradičku po tatínkovi…“ Ale toho zná přece jenom z fotografie?! Naši se rozvedli, když mi bylo deset. Od té doby se dozvídám o otci jen čas od času, kuse z periodik. „…a pravou prsní bradavku.“ No to už zní líp. Tu snad nemám po tatínkovi.

„Hele, Magdo,“ ne, nemohu se odtrhnout od té výlohy, „co to tady prodávaj? To jsou nějaký vázy nebo co?“

Otočí se, ihned mě pustí, jako kdybych se v té vteřině proměnila ve vzduch, a zaujatě vykročí ke sklu. Kolem právě rázně procházejí dva policajti, srážka je nevyhnutelná.

„Pardon!“ usměje se jeden omluvně na Magdu.

Z toho druhého se při bližším ohledání vyklube žena: zpod čepice jí prýští narudo obarvené vlasy a na tváři má masku stejně neprůstřelnou, jako je ta Magdina. Třesknou o sebe, ty tvrdé masky, přesně do zakokrhání kohouta z orloje. Kdo s koho? To může bejt ještě napínavý.

„Nic se nestalo,“ vyloudí Magda jeden ze svých nejkoketnějších úsměvů, pochopitelně nikoli na omluvivšího se, nýbrž na jeho drsnou kolegyni. „Snad neděláme nic nezákonného?“

Káča! Proč provokuje? Co když nás viděli v objetí? Ale tohle nikdy nebyl její problém. Malá Magda ve velké Praze, uvolněná z řetězů maloměsta, rodiny a sousedů, vystavovala pyšně na odiv svou orientaci jako šperk, jako vzácnost, na kterou jen tak někdo nemá.

Z druhého konce ulice se v tu chvíli ozval třesk skla. Naštěstí. V duchu děkuji režisérovi za ten spásný střih. A hlavně herečce, chudince. Nějaké dobré stařence se právě protrhla igelitka přetížená minerálkami. Zoufale se sklání nad tou spouští. Ochránci zákona vystřelili tím směrem, jen jim pouzdra s bouchačkami rytmicky bimbala do zadků.

„Byla děsně sexy, všimla sis?“ sledovala Magda rudovlásku pohledem tak lačným, až jsem se lekla. Jako kdyby se právě po týdnu, vyhladovělá k smrti, vyhrabala zpod trosek zřícené budovy.

Instinktivně zacouvám, abych unikla z dosahu toho hladu. A najednou – najednou mi někdo prudce vrazí skalpel mezi prsa a táhne jím pomalu, s chladnou chirurgickou jistotou dolů. Má to jen jeden háček: zapomněli na umrtvení. Zapomněli na narkózu. Ta bolest… Co to proboha je?!

A pak pochopím… děsně sexy… To mě, poprvé v životě, v mých bezmála čtyřiceti letech, probodla žárlivost.

Magda se mi zadívala do očí s odzbrojující, dětskou přímočarostí: „Miluju uniformy. Už od dětství. Jestli se mi nepodaří sehnat v Praze jinou práci, půjdu k policii.“

„Tak proč ses hned tý děsně sexy nezeptala na nástupní plat?“ Lucie. Ten tón není tvůj. Hlas ti zaskomíral, jako kdyby na tebe právě přišla řada u maturity.

„Vázy? Tak ty myslíš, že jsou to vázy?“ rozřehtala se svým šíleným smíchem psychopata. „To nejsou žádný vázičky, miláčku. To sou urny.“

Tak tedy – urny… Dosud jsem netušila, že existuje zcela regulérní obchod, v němž si můžete koupit zcela regulérně urnu. A kousek od Staromáku. A že by to byl levnej špás, ani náhodou.

„Vidíš to?“ žasnu. „Podívej se támhle. To nevtíravě vkusné oz­dob­né kování. Art deco hadr. A koukni támhle! Dala bys za urnu dva tisíce čtyři sta korun?“

Trochu zaváhá. Třeba je pro narcisy a exhibicionisty jejího ražení taková exkluzivní urna broží ještě zářivější než lesbická orientace.

A Magda se skutečně nemůže od té výlohy odtrhnout. Z očí jí září deset achátů, zlatých skarabeů, modrých mauritiů.

Byla jen jedna oblast, která ji rajcovala víc než sex: smrt. Upíři. Kobky. Krematoria. Převtělování. Mumie. Ale to všechno byla pouhá koketerie, jen vnější znaky tmy, o jejíž skutečné hloubce neměla ani potuchy, jen pokleslý thriller pro teenagery. Jako když si děvčata na táboře vyprávějí ve stanu před usnutím strašidelné historky.

A pak jsem spatřila v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu. Nebyly to ty za dva tisíce čtyři sta, ale ty nejlevnější, ty nevzhledné z koutu výlohy. Vypadaly – jak to říct – bezmála erárně. Žádnej art deco. Prostě ešusy pro vojíny, nikoli mísy pro generály. A já jsem spatřila v náhlém záblesku ty urny rozestavěné do kruhu na rozkvetlé louce, která neměla konec a počátek, protože se rozprostírala všude. V každé té urně byla hrstička popela, nepatrná jak ze tří máček. Byli jste tam všichni, vyrvaní z mého srdce. Byla tam moje milovaná maminka, otec, konečně poznaný. Byl jsi tam ty, Jakube, v tom zvláštním tichém mezidobí mezi dvěma reinkarnacemi. Byl tam Honza a Pijér a Pavel, můj duchovní bratr z jižních Čech, a všichni známí a přátelé, byla tam Renata s celou rodinou. A byli tam kupodivu i ti, s nimiž se teprve potkám, kteří teprve přijdou. Ale co mi připadalo nepochopitelné a co moje bytost odmítala přijmout – že tam byla i Tereza.

Jediný člověk, jehož popel jsem marně hledala, byla Magda.

Na té zelené louce však bylo ještě něco: něco mnohem výraznějšího než ty skleněný hrnce za babku: ŽIDLE.

Bílé plastové židle, kam oko dohlédlo, od obzoru k obzoru. Stály tam a překocené se povalovaly, prázdné a opuštěné jako po večírku.

„Stoupni si tam!“ kývne na mě panovačně Magda a její zorničky se zúží v srpek, zahnutý jako dráp šelmy.

Poslechnu. Nemám na vybranou. Jsem přece pes.

A tak si Lucie stoupne před výlohu a pózuje před urnami svých drahých jak na molu, dokud Magda, nadšená, nevycvaká půlku filmu.

Udělala jsem to, i když mi bylo jasné, že jsem překročila hranici, za kterou se nesmí, že jsem se roztančila po skalpelu.

24. 8. 1977

Milá Renato,

jak vidíš, na rozdíl od J. K. píšu citové dopisy na stroji, protože mé city jsou hranaté, a proč by nemohlo být srdce ve stroji, může-li být oblak v kalhotách.

Věci v mém pokoji, který tak dobře znáš, i ten kufříkový consul, zapouštějí kořínky. Někdy, těsně po probuzení, se mi je daří zřít. Jsou viditelné, ty kořínky, jen v paralelním světě, jenž je patrně věčností. Někdy po probuzení tedy doň nahlédnu, ale svoje kořeny – ó hrůzo – jsem tam ještě nikdy nespatřila.

Skutečnost je tak… mysteriózní. Magická. Dvojsmyslná. Třeba měl Marx pravdu. Dialektická. Co chce ode mě? Tedy ne Marx, ale ta skutečnost. Nechápu, kam mnou smýkla. Křivky, stroj, srdce, kořeny, Marx. Ta holka, co mi byla děsně podobná, říkalas to aspoň, hele, to snad neni možný, tvoje dvojnice, nemáš dvojče v Itálii? ta brada, nos, a ta dlouhá hranatá figura jak od Giacomettiho, táž chůze… Ale tos nemohla vědět, Renato, ta holka v tu chvíli neměla na vertikální polohu ani pomyšlení, válela se na zemi před vchodem do Guggenheimovy galerie v Benátkách, sjetá ňákým svinstvem, přes mastné vlasy nebylo jí vidět do tváře, tak jakápak podoba… Ale proč se tady rozepisuju o sotva zahlédnutý benátský feťačce, byť by mi z oka vypadla? Protože mě děsí množství možností, od jejichž uskutečnění nás někdy dělí tak málo… Třeba by stačilo sednout si tehdy v první třídě do lavice s Petrem a ne s Pavlem, otevřít si místo Idiota Okouzlenou duši nebo jinou humanistickou sračku, vzít to v určitý rozhodující okamžik na Staromák Celetnou a ne Dlouhou, a náš život, můj život by se rozeběhl docela jiným řečištěm, běžel by korytem feťačky nebo mládežnické funkcionářky s červeným indexem, podělané udavačky… Stačilo srazit se v Celetný s docela jinejma lidma, než jsem potkala v Dlouhý, s lidma, který by mě láskyplně vynesli do nebes, nebo naopak skopli do podsvětí… Anebo je to můj omyl, domnívat se, že by všechno bylo jinak, kdybys mě neoslovila tehdy na školním schodišti, kdyby tu desku chtěla půjčit dejme tomu Jiřina Kubištová, ta tlustá podlá šprtka, kterou jsem jednou ve snu ubodala kružítkem? První hodinu jsme pak s Buňkou pitvali žížalu, ale já pořád, místo žebříčkovaný nervový soustavy, viděla v tom mikroskopu nehybný bílý tlustý tělo Kubištový, precizně červeně vytečkovaný jak ňákej pointilistickej obraz od Signaca. Udělalo se mi jak víš nevolno a sotva jsem doběhla na záchodky, klučičí. Holčičí byly jednak o dvoje dveře dál, a jednak jsem zjistila, že mušle jsou tou nejideálnější formou pro můj neklidný obsah. Spolužáci se mohli uchechtat, debílci, nejvíc Kubištová. Kdyby tak věděla, kráva! Od té doby mě všichni pod názorovým vedením Buňky považovali za labilní, přecitlivělou dívku, jejíž cit pro literaturu a duchovní hodnoty není nutné rozrušovat pitvami žížal. Nikdo se nikdy nedozvěděl, že ta přecitlivělá dívka noc co noc bodala a bodala, až se jí podařilo zhruba za půl roku ubodat kružítkem polovinu třídy, kompletní profesorský sbor, tři nafoukaný čtvrťačky, co se, jistě přes postel, dostaly na DAMU, souseda, kterej při šukání supěl jak mašina ženoucí se její nikoli žebříčkovanou, ale o to složitější nervovou soustavou. Čas od času, to aby své sadistické sklony nezneužívala výhradně k soukromým účelům, připletl se do dosahu jejího kružítka nějaký významný člen ÚV KSČ a jednou dokonce, bůhví proč, i Che Guevara. Byl to jediný projev její politické angažovanosti v té době.

Ale tohle má být milostný dopis, Renato, a nikoli slohová práce na téma – Marxovy dialektické skutečnosti? žížal? osudovosti, či naopak nahodilosti lidských cest? Dívek vyrůstajících v kapitalismu, mých nešťastných dvojnic, ohrožovaných nezaměstnaností a omamnými jedy, živořících ve špíně těsně před vchodem do čistého Umění?

Kecy, Renato, ubohý a trapný. Oddalující jen skutečný obsah mé mysli, mého srdce, mých cév a duše (je-li ta věc), mých vět, které bych ti tolik, tolik chtěla – abys konečně pochopila, o co mezi námi jde – vstříknout rovnou do žíly. A přitom stačí napsat jedno jediné slovo, to jediné pravé synonymum pravdy: STRACH.

Renato, já se bojím. Bojím se psát Ti, psát Ti o strachu, bojím se Ti podívat do očí, bojím se vzpomínat na to, jak jsme se k sobě tiskly v jednom spacáku pár metrů od italský dálnice. Klepala jsem kosu ve třech svetrech, a přece mi vnitřnosti hořely žárem, jako by jimi někdo přiložil do pece ohnivé. Ještě jsem se nestačila vyhrabat z toho spacáku, jsem v něm jak v kukle, jak v mámině břiše, zaplaťpámbu dosud nenarozená. Nechce se mi z něj k smrti do reality, obzvlášť je-li jí, tou realitou, třetí lavice u okna přímo za Kubištovou, která každej den, nevim, jak je to možný, příšerně smrdí lovečákem. Pro nás totiž, labily s vytříbeným čichem, je takovej smrdutej trvanlivej salám skřipcem a mukou a trestem, trestem za… za… asi za to ochotnický markýrování identity.

Mám strach ze sebe samé. Že jsem ta, která jsem. Hrůzu z té síly, které jsem pootevřela dveře. Ty ani netušíš a nedozvíš se nikdy, co se se mnou stalo v tom vlhkym bytě u Angely. Viděla to naštěstí jenom Marilyn Monroe.

Strach z tajemství. Jsem hodná holčička, víš, nikdy se mnou nebyly problémy, sešity bez kaněk a tak, nechtěla jsem mamince přidělávat starosti, neměla to jednoduchý po rozvodu, nechtěla jsem, aby se mi pošklebovali a otáčeli se za mnou a vysmívali se mi a křičeli za mnou „čau, buzno“, třeba by mě pak kluci nepustili do brány a Ty bys mi nedovolila fénovat Ti vlasy a holky v šatně by debilně pištěly, až by se před tělákem přede mnou svlíkaly do kalhotek, nechtěla jsem být jiná. Už jsem se rozhodla, definitivně. Tajemství zůstane netvorem, navždycky přikovaným řetězy v třinácté komnatě, a basta. Pod zámkem. Režii té své frašky mám pevně v rukou: co nejdřív se vdám, najdu si nějakou nenápadnou a tichou práci, nějakou ospalou zašívárnu, kde se lidi sunou pomalu, tak pomalu, že se na ně i na věci stačí usazovat prach. Pak se mi narodí miminko. Když to bude kluk, bude se jmenovat po tatínkovi, a když holka, tak bude Tereza. Při žehlení plen budu sledovat seriály Jaroslava Dietla. Nemnohé chvíle volna využiji k poslechu Hany Hegerové či návštěvě Vinohradského divadla či k jinému neškodnému kulturnímu vyžití. Poslech skupiny Velvet Underground, reálné sny o kružítku i ty nereálné o hromadném vychcípání komoušů přenechám asociálům a snílkům, kteří vyrazili na pochod dějinami v protisměru. Myslíš, že se vytahuju? Že si honim triko? Však uvidíš: budoucnost dá mně i mé lži za pravdu.

Miluju Tě, Renato. Miluju Tě láskou k zešílení. Je to prostě tak. Vyseděla jsem si tu lásku během Tvých nekonečných koupelí v Tvé černé koupelně, vyseděla jsem si ji na vašem bidetu jako nechtěné vejce, s nímž si teď nevím rady. To proto spím s každým blbečkem, co mi přijde do cesty. Nechápeš to a mravně Tě to pohoršuje, že? Tak tedy věz, že na vině je ono vejce. Rozbiju ho, na to vem jed. Chci být normální, za každou cenu! A dělám pokroky: dřív jsem zrudla při každé zmínce o buzerantech. A včera, včera to se mnou ani nehnulo, a dokonce jsem se zmohla na přisprostlej kameňák, když se nás ta mrcha Marcela s neviňoučkým úsměvem zeptala, jestli náhodou nejsme lesby.

A přece to někdy tolik bolí, má dobrovolná amputace křídel. Nedovedeš si představit, co ve mně vyvolávají Tvoje úsměvy, doteky, vlasy, hlas, nepatrné gesto, k němuž jsou všichni ostatní slepí, zatímco mně zastíní svým významem život i smrt. Plavost, splývavost, něha, nějaký archetyp v podobě třeba zvednutého obočí – co o tom chlapi vědí, ti mí i ti Tví? Je to moje, jenom moje sladká, zakázaná propast. To pokušení vrhnout se do ní, i bez křídel.

Renato, studničko. Mám Tě tak ráda. Studničko moje beze dna, s vodou nedopitelnou. Odpusť mi, ale musela jsem Ti to napsat.

Tvoje Lucie

P. S. Tenhle dopis prosím nevláčej měsíce po kabelkách, jak je Tvým zvykem. Mohla bys ho vytrousit, až si budeš někde v heterosexuálním prostředí, a to je téměř všude, vyndavat hřeben, řasenku nebo své milované Shakespearovy sonety v kolibřím vydání.

Dopis pochopitelně nedoručen. Neskončil v Renatině kabelce, nýbrž v černé krabici, na niž Lucie nalepila štítek s výhružným vzkazem budoucím generacím: RENATA. PO MÉ SMRTI NEČTĚTE A SPALTE. Jakmile tam ten dopis vhodila, nezůstalo jen u amputace křídel. Na jeden ráz vytlačila si třísku i s hnisem. Vyřízla si Renatu, ufikla srdce jak patku chleba, ani nesykla.

Šla se projít k Vltavě. Sedla si na kameny. Po druhém břehu se táhly hřbety činžáků, unavené tramvaje pod strunami elektrického vedení jako pod obří harfou. Blem blem, blem blem… Má vlast, zborcené harfy tón.

Začetla se do časopisu: „Lidé nevědí, že jsme pohlavními tvory od okamžiku, kdy se v průběhu nitroděložního vývoje objeví pohlavní žlázy. V tu chvíli se začne diferencovat mužský a ženský mozek. Ženy mají dva pohlavní chromozomy X, muži chromozomy XY… Metaforicky řečeno, svým způsobem jsme všichni založeni jako děvčata. Vznik chlapců zařizuje chemický vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni plodu.“

Zajímavé. Zapálila si cigaretu. Takže ňákej chemickej vypínač. K nohám si vysypala obsah igelitky: kovový zvuk, a u jejích nohou hromádka krásnejch, pravejch, i když už trochu dost otlučenejch angličáků. Protější břeh zalila náhle vlna prudké záře. Jedno po druhém naházela autíčka do Vltavy, co nejdál od břehu dohodila. Jako poslední letěli bítlsáčci.

Teprve teď si všimla rybáře, který seděl opodál. Byl to Jakub. Jak dlouho už ho neviděla? Pozorovala jeho klidný, nehnutý, soustředěný profil. Takhle dokonalému člověku, napadlo ji, se může v životě podařit chytit tak akorát chcíplou krysu.

Odložila časopis, hodila vajgla do řeky. Nebylo co řešit. Vstala a šla k Jakubovi, připlouvala k němu, bolavé pořezané tělo pokryté zlatými šupinami, pevně rozhodnutá splnit mu každé přání.

„Odkud voláš?“

„Z Prahy. Přijela jsem… za tebou. Lupínku, mně se strašně stýskalo.“

„Mně taky, miláčku. Kde jsi?“

„Před Mikulášem. Přijedeš?“

„Teď hned?“

„Jestli tě ovšem nějak nevyrušuji…“

„Vemu si taxíka. Budu tam za chvíli.“

Vzala si taxíka. Byla tam za chvíli. Brzy si chůzí vymezila obvod své klece. Avšak ti, respektive ty za mříží, ne ona, přežvykovaly banán. Bylo to zarážející: vyskytovalo se tu značné množství mladých brunetek, přežvykujících banán. A protože vyrůstala v intelektuálním prostředí, trkla ji rázem ona laciná falická symbolika. Pátej nálev z Dalího. Pocta Sigmundu Freudovi. Něco pro Pijéra. Surrealismus, zvolna obnažovaný ze slupky baroka. Tfuj. Jen ji zarazilo, proč se ty holky neživí spíš párkem v rohlíku. Ve velkoměstských ulicích to byla rozhodně obvyklejší strava než banány a falickou symboliku by to jen umocnilo.

Všechny ty zdravě se stravující brunetky měly obepnutý trička, který zase přišly do módy, a přiléhavý kalhoty, co se teď nosej všude na světě, černý nebo modrý. Chrám Mikuláše zalit prudkým sluncem jara, vlnami náhlé záře. Dravost holčičích pohledů ohleduplně tlumená tmavými brýlemi.

Vzpomněla si na Pavla, jak mu asi je, křehkému, zranitelnému melancholikovi, když čeká v proskleném bistru na českobudějovickém náměstí na Kristýnu nebo Moniku I nebo Moniku II, krvavě ožírán sluncem, touhou, steskem, láskou, stínem reaktorů a hejnem piraní, jejichž chtivost, jejichž zuby chtivosti jsou jen ledabyle maskované rtěnkami mládí.

I ona teď čekala na jednu z nich. V tu chvíli jí bylo ukradený baroko, surrealismus i banány. A vyhryznutá z dějin, ze souvislostí, z vlastní rodiny, ztuhlá v dojemně nepovedenou sádrovou kreaci naivisty, nazvanou První rande stárnoucí lesby, nezaměstná se Lucie tropickým ovocem, nýbrž hnusným hamburgrem. Nikdy to svinstvo nežere, ale první rande je první rande.

Magda nikde. Jak to? Říkala přece…

Účinky fernetu, vyjmutého zpoza Pamětí pijákových, jímž si úspěšně léčila kocovinu z fernetu, zesílily se působením slunce až k prahu deliria. V deliriu si pochutnávala na hamburgru (mohla si tu ubohou mletou krávu dovolit, když věděla, že ji nesleduje její uvědomělá dcera) a přemýšlela, jaké že činnosti jsou jí bližší: zda střílení, fotbal a matematika, nebo vaření, šití a péče o miminka. Zda mužské, či ženské.

Když byla Tereza miminko, selhala jako matka na celé čáře. Byla nešikovná a bezradná. Zoufalá. Neuměla kojit, uspávat, přebalovat, všechno jí padalo z rukou. Prsty ji neposlouchaly a instinkty taky ne. Každou chvíli brečela do plen. Látkových. Papírové tehdy nebyly. Ale z matiky měla na gymplu čtyřky a v tý bráně to taky nebyla žádná sláva, takže…

Momentálně ji ze všech činností nejvíc bavilo pití. Byla na po­chybách, ke kterému pohlaví ji to přiřazuje. Vznik chlapců zařizuje chemický vypínač, který se sepne v šestatřicátém dni plodu. Když pila, připadala si radostně bezpohlavní jako ten anděl v Nebi nad Berlínem.

Tím úvahu uzavřela. Mršinu dojedla. Banánové brunetky se přibližovaly a vzdalovaly, ale ani jedna z nich nebyla její vyžilá panna ze Sušice. Anebo naopak byly všechny jakousi obludnou drúzou přeludu, který se za ní neodrážel v zrcadle na záchodku v Áčku? A pozná ji Lucie ještě vůbec? Jak je to dlouho, co…

„Máš tady drobek.“ „Tomu neuvěříš, ale já jsem ještě panna.“ „Kdybys náhodou věděla o nějakém podnájmu…“

Červené víno z jejích úst byl jediný čichový vjem, jímž ji Magda obdarovala. To bylo přinejmenším zarážející. Rozhodla se, že si ji, hned jak se objeví, dobře očichá, tady a teď, neprodleně, před Mikulášem. Ale nebude to, jako by si přiblížila k tváři v hrsti tající sníh? Jako by vešla do právě vyvětraného operačního sálu? A z toho sálu se jí v tu chvíli podlomila kolena. Skoro se zřítila na schodiště do chrámu, naštěstí vyhřáté jako náruč.

Nebyl na ni pěkný pohled, na paní redaktorku, jen co je pravda. Žádné červené víno, žádná rtěnka mládí: po bradě jí stékal kečup z hamburgru. V náhlém hnutí mysli, jako kdysi Terezka v dětské sesli, si ho rozpatlala po obličeji. Po pravdě vypadala teď dost nechutně a olezle. Spíš než v baroku nebo u pláten surrealistů ucítila svůj pravý domov v mohutné náruči Venuše z Hlaváku, prsaté mámy všech pobudů a ztracených existencí.

Kousek od ní, teprve teď ji zaregistrovala, seděla na obrubníku holka s cigaretou a tmavými vlasy přes tvář. Zazmatkovala. Chlast Lucii dokonale zakuklil, nemohla ven, marně se pokoušela pohnout. Je to ona? Jediným bezpečným poznávacím znamením byly Magdiny egyptské oči. Nebylo ale dost dobře možné přistoupit k té brunetce s prosbou, aby si laskavě na okamžik sundala tmavé brýle.

Ta holka se právě protáhla. Líně a zvířecky, jako šelma. A jak se tak protahovala, začal se z ní šířit intenzivní kočičí pach. Kdepak hrst sněhu, kdepak operační sál. Smrděla jedna radost, a tím to pro Lucii zhaslo. Ale ne tak docela: v následujících vteřinách udělala totiž ta kočka něco nepochopitelného: rozevřela dlaň levé ruky a cigaretu, kterou právě dokouřila, do ní pomalu, rozvážně a soustředěně típla jako do popelníku. Popelem začala prosvítat rána. Dívčin výraz však i teď zůstal stejně rozvážný, soustředěný a lhostejný jako její strašné gesto.

„Já už budu hodná, maminko,“ začala Lucie zděšeně blábolit polohlasem. „Já už to nikdy neudělám. Ty nový rukavice, cos mi včera koupila… ztratila jsem ale jenom jednu! Nevidíš? Pobryndala jsem se. Jsem celá od kečupu. Navlhči žínku a zatanči mi s ní po tváři, jako kdysi. A očisti mi tou žínkou nejenom ušmudlanou pusu, ale umej mi celej dosavadní život, trpělivě, láskyplně a s něhou, tak jak to umíš jenom ty, setři z něj přetvářku po přetvářce, lež po lži, rok po roce, abych nedopadla jako ta loutka, jako ten mimoid odvedle, co má místo dlaní popelníky a místo srdce kdykoli vypnutelnou schránku na vzkazy, očisti mne, abych zase cítila bolest, aby to pálilo k neunesení, sůl v ráně, život.“

Vedle Lucie – vedle mě si přisedl cikán. S přidrzlou chtivostí zacivěl na mou kabelku. „Love nema?“ zkřivil strniště na bradě. „Peníze,“ dodal zbytečně.

Náhodou jsem věděla, co to znamená v romštině LOVE. A ještě něco mě Jakub naučil romsky, když se tenkrát vrátil z dvouměsíční vazby za autorství a šíření vlastní „pravdivé“ učebnice dějepisu pro druhý stupeň: Chaz mro kár a Chaz mri minč. Sněz mýho čuráka a sněz mou píču.

Na něco takového by se nezmohla ani bezuzdná fantazie té bláznivé koprolálické ženské, procházející se po Karlově mostě v letech mého mládí.

Začala jsem se hrabat v kabelce. Od jisté doby jsem prostě měla slabost na cígoše, negry a buzerantky a prémie od Pijéra mě těšily asi jako Jidáše třicet stříbrných. Třicet stříbrných se na humanitární konta zásadně neposílá.

„Podržte mi to, prosím vás,“ podávala jsem mu postupně pro­priety, bez nichž se žádná kabelka moderní emancipované ženy neobejde: papírové kapesníčky s mentolovou vůní, neslíbatelnou rtěnku Margaret Astor, vložku s křidélky a nakonec stříbrnou placatku.

„Co je to?“ ožil.

„Znáte detektiva Phila Marlowa?“

„Ne.“

„Těžkej frajer. Ten bez takovýhle placatky v náprsní kapse nedal ani ránu. A taky bez saxíku.“

Cikán na mě chlípně mrkl, jako že chápe. Asi místo „saxík“ rozuměl „sexík“.

Vzal si pětikilo, které jsem mu podávala, jako by se nechumelilo. Placatku taky. Jen tu rtěnku nechal ležet; skutálela se o dva schody níž, a když odcházel, zakřupla mu pod podrážkou jeho značkových bot, zakoupených v prodejně, kam bych se já ani neodvážila vejít.

Chtěl-li by průměrně výtvarně nadaný kameraman obrazem vyjádřit můj pád, stačily by mu k tomu dva záběry: kečup stékající mi po bradě a rozšlápnutá rtěnka přibližně téže barvy, slizce mastnej neslíbatelnej flek na schodišti do chrámu.

Čekala jsem hodinu. Čekala jsem druhou. Čekala jsem tehdy na Magdu – první rande stárnoucí lesby – celé odpoledne. A pak mě posedla děsivá myšlenka: co když mě celou tu dobu sleduje objektivem, průměrně výtvarně nadaná fotografka – chlubila se přece, že byla nejlepší v sušickém fotografickém kroužku – co když mě znehybňuje kodakem, skrytá v podloubí jako zákeřný paparazzo?

Ale postupně jsem nabyla přesvědčení, že se mi telefonát s ní jenom zdál, stejně jako nedávné setkání v Áčku. Protože její náhlé vynoření v mém životě bylo asi tak pravděpodobné jako výskyt piraně ve Vltavě.

Čekala jsem hodinu, dvě, celé odpoledne. A jestli jsem, paní doktorko Pilátová, nezemřela, čekám na těch jarem vyhřátých schodech vedoucích k chrámu svatého Mikuláše dodnes.

„Utři se, prosim tě, vypadáš bědně.“

Někdo se nade mnou skláněl a podával mi kapesník: kus látky ve stavu tak odpudivém, že uposlechnout předešlý pokyn a použít ho by bylo jen masochistickým zmnožením špinavé deprese, do které mě skoplo marné čekání na Ni.

S maminčinou žínkou neměl ten kapesník opravdu nic společného. Určitě je to někde v bibli nebo v koránu nebo v Upanišádách, musím se zeptat Jakuba, že svinstvo svinstvem, hnus hnusem odstraňovati nelze. Ale ta pomocná ruka to myslela dobře. Co dělat? Nemohla jsem odmítnout, asi jako když mi malá Terezka donesla z pískoviště, oči rozšířené andělskou radostí, figurku vlastnoručně uplácanou z psího hovna.

„Dík.“

Kdo to je? Na prahu deliria jsem si sice pletla kdekoho s kdečím, jednou jsem dokonce spatřila sedět na skále vycpaného orla, ale ani v nejtěžší halucinaci bych snad nezaměnila nažehlenou tipťop recepční s tímhle zarostlým majitelem hnusného kapesníku.

„Ty se na mě nepamatuješ? Dohodilas mi v devadesátým třetím jednoho nakladatele, mimochodem pěknýho cvoka, už zkrachoval, pro muj románovej debut.“

„Fakt nevim. Jak se to jmenovalo?“ Ani trochu mě to nezajímalo. Ten medvěd šlápl do rtěnky, přisedl si ke mně na schod a teď si to vyšťourával z podrážky zápalkou. Z křápy od Vietnamců. Žádná světová značka. Pořád jsem se ještě rozhlížela. Co kdyby. Odkud mi vlastně volala? Kde je? Trčím tu hodiny, kolem se lidi upalujou cigaretama, zbohatlíci na mně vyžebrávaj prachy, čekám tu na ni celý odpoledne, celej život na ni čekám, ze zoufalství jsem dokonce snědla hamburgra, a ta husa se fláká bůhví kde.

„Cos řikala? Ňák se ti plete jazyk, pani redaktorko. Párkrát jsme se spolu taky pěkně zkárovali v Blatničce, pamatuješ?“

Ne. „Jak se jmenovala ta tvoje prvotina?“

„Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho bordelu.“

Proboha. To není špatný?!

„Ale pracovní název byl,“ uchechtl se, „Vysraný voka.“

„Aha – ty jsi – Petr Vítek?“

„Ne. Vítek Petr.“

V tom hicu měl na sobě Vítek Petr ručně pletenej svetr, ohromnej, vytahanej a letitej, takový svetry pletly hipízačky svejm klukům před pětadvaceti třiceti lety. Ostatně tomu odhadovanému stáří vzhled svetru odpovídal beze zbytku. Okama prosvítala Vítkova nahá chlupatá hruď. Do jedné té díry jsem vstrčila malíček. „No jo, Vysraný voka. Ty si nějakej zastydlej beatnik, co?“

Proč jsem zlá? Drzá? Do dirky vlezlá? A trapná.

Jenom se tak mírně usmál a mohutná záda se mu zakulatila ještě víc – zvláštně mě uklidňovala jako pohled z vlaku na dobrotivou, oblou českou krajinu. Chystám se mu ten canc neprodleně sdělit, ale…

„Lucie, ty máš problém. To já poznám. Čekáš na někoho, kdo nepřišel, a to je strašný. Vim to. Zažil jsem to. A pak jsem byl čtvrt roku v pakárně.“

Proč mi to vypráví? Je fousatej. Mastný vlasy mu padají v trsech na rameno. Chci, aby se zvednul a zmizel.

„Poď. Mám tu zaparkovaný auto. Hodim tě někam, třeba domu.“

Zastrčil si kapesník, zakrvácenej kečupem, do manšestráků a vstal. Vstala jsem taky. A zapotácela se. Chytil mě kolem ramen a vedl na parkoviště před Malostranskou kavárnou a furt přitom mlel. Jen van té řeči mi umožňoval dýchání, jak šnorchl. Jinak bych se už dávno utopila.

„Ta moje knížka Mami, dovol mi vrátit se do toho nádhernýho bordelu vyšla v nákladu asi pět set kusů. Stejně se z toho nic neprodalo a shnila ve skladu. Byla geniální, ale lidi sou blbý, seru na to. Teď píšu povídky. Jiný kafe. Ty prej děláš v ňákym časopise?“

„Ale my povídky netisknem. A pak, promiň, ale jestli se chceš doopravdy vrátit do toho nádhernýho bordelu, literaturou tam cesta nevede.“

Volkswagen. Brouk z roku raz dva, ale nablejskanej jedna radost. Vítek ho pyšně poplácal po hřbetě. „To je kousek, co?“

Když zabouchl dvířka, udělalo se mi těsno jako s cizím chlapem v jednom spacáku. Strnula jsem, a pak se rozchechtala: potahy na sedadlech byly upleteny z téže špinavě žluté vlny jako Vítkův svetr. Vypadalo to přízračně: nebylo najednou jasné, kde končí on a začíná jeho auto. Mystici by měli radost: živé a neživé tu splývalo v jednotu.

Položil tlapy na volant, náhle unavené. „To mi upletla… Marcelka.“ Ticho. Oči se mu zalily. Vyhlédla jsem z okénka, míjeli jsme právě v Karmelitské kostel U Jezulátka, to obludné mimino. Konečně se mu podařilo napnout tětivu odporu. „Ta kráva, ta nebeská kráva,“ řekl věcně, jako kdyby popisoval nějaký Chagallův obraz.

A pak mi začal Vítek vyprávět o Marcelce, o své velké, nešťastné lásce. A ťal tak sekerou do mého stromu, jako před ním Jitka a Marta se svou zpovědí bisexuálky a… Ťal do té mé přepevné teorie o neexistenci příběhů.

„Buranka to byla, odněkud z jižních Čech, ta její prdel se jmenovala, to se pobavíš, Stará Hlína. Fakt. Nebyla snad krásná, to určitě ne, dost předkus a malý prsa, z toho měla mindr, ale šířila kolem sebe odér – řikám to dobře? – tajemnosti, vypadala jako hrdinky z Godardovejch filmů z šedesátých let, věděla to a pracovala na tom. Dostala se do Prahy na fildu, na japanistiku. Žrala to, byla tim posedlá, nikdy za ten rok jsem ji neviděl číst nic jinýho než ty klikyháky, což ještě umocňovalo její tajemnou nedostupnost, dokonce odebírala i ňáký tokijský noviny. Asi byla normálně schizofrenní; nevěřim totiž, že se jí zešikmil mozek, protože, to tvrdila, byla v minulym životě zhýralou noční tanečnicí v tokijskym baru. Její fotr byl těžkej primitiv. Okresní kmotr, špinavý prachy ze špinavejch kšeftů, na stěnách baráku prej všude starý střelný zbraně, sbíral je jak posedlej. Poprvé jsem ji… ne, na to už si kupodivu nevzpomínám. Až na druhý setkání. Procházeli jsme se kolem Berounky, mlčeli jsme. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili, neměli jsme si co říct. Jí literatura nezajímala, jenom ta japonská, a o tý zas já věděl prd. Najednou si všimla kosatce, tam na břehu. Tobě to asi nic neřiká, ale to je dneska neuvěřitelná vzácnost, takovej kosatec, natož u Berounky, ohroženej druh. Ne že bych byl ňákej zavilej ekolog, ale to, co udělala v tu chvíli, mi vyrazilo dech: prudce se sehnula – prudká, to ona byla ve všem, v pohybech, v úsudcích, při milování, prostě střelná zbraň, ten nejvzácnější kousek z tatínkovy sbírky –, až mě zpod minisukně znehybněly bílý kalhotky, prudce urvala tu kytku, nadšeně mi ji strčila pod nos a vzápětí odhodila do trávy, duchem už zase v tom svym Japonsku. V tom jednom jedinym gestu byla obsažená celá její osobnost, nebylo co řešit: po tomhle rande jsem jí už neměl volat, měla pro mě prostě přestat existovat, mělo mi to bejt jasný. Když někdo urve kosatec, jako když se nechumelí, vyser se na něj, dokud je čas. Věděl jsem to naprosto přesně už tehdy, v tu chvíli, ale… ty její bílý kalhotky, víš, ty mi zatemnily mozek. Zářily nebezpečně jak slunce a já se na ně díval bez mrknutí asi moc dlouho. Oslep jsem z toho. Oslep jsem z toho na rok. Když zíráš dlouho do slunce, buď z toho oslepneš, to nejspíš, anebo se ti zjeví Panenka Maria a ty o tom furt meleš a přijedou reportéři a máš šanci octnouct se jako kuriozitka na konci televizního zpravodajství, za rozvod Bruce Willise a před znásilněnou a zamordovanou stařenku.“

Vítek se na okamžik odmlčel. Stáli jsme na červenou, už věčnost, v Bráníku nebo kde, nevím, po pravé straně se leskla Vltava jako staniol od čokolády, vyhlazený Terezčiným nehýtkem. Tím zíráním do slunce, k němuž básnicky přirovnal Marcelčiny spodní kalhotky, a pak tou zamordovanou stařenkou si přetrh patrně nit.

„Dost dobrý,“ zamával mi kazetou před obličejem a vložil ji do přehrávače. Líbilo se mi to: z rytmu, dunícího jako blížící se stádo bizonů, se vynořil alt, chladně a monotónně konstatující, že „This is not Hollywood“. O tom mě opravdu nemusel nikdo přesvědčovat.

„,S těma husama na koleji se nedá vydržet. Jedna onanuje nad fotkou Leonarda DiCapria a druhá si pouští Karla Gotta a příšerně jí smrděj nohy,‘ řekla za dva dny a nastěhovala se ke mně. Mám… měl jsem garsonku na Chodově. Kromě spacáku, počítače a padesáti výtisků svýho neprodejnýho debutu nic, prázdno, takže se tam v pohodě vešla i s Japonskem.“

Horko, nepodařené rande, nebezpečně se snižující hladina alkoholu v mé krvi, mými žilami se ženoucí stádo bizonů a hlavně Vítkovo vyprávění mě začalo uspávat spolehlivěji než tři nahé ženy na břehu jezera, Preislerův obraz, který Preisler nikdy nenamaloval. Příběhy prostě nebyla moje parketa, zvlášť ty milostné.

Zavírajícíma se očima, jako na vteřinu po vteřině zužujícím se širokoúhlém plátně, jsem spatřila parník. Sunul se těžkopádně po řece – smích a muzika – tak nějak jarně a rozjuchaně, až to hezký nebylo. Určitě byl plnej leseb. Silou myšlenky, jako v Doteku medúzy, jsem ho okamžitě poslala ke dnu. Jenomže Magda uměla skvěle plavat i v tom vltavskym bahně: chytla se nějakýho stébla a držela se ho jako klíště. Tu holku jen tak něco nesrazilo na kolena, jen co je pravda. Musela jsem smeknout před její zavilou vitalitou, s níž se drala ke břehu, aniž by si špínou a kalem potřísnila make-up. Ano, chytla se mě, objímala mě pevně a držela se mě jako klíště, sotva jsem popadala dech. To já byla tím stéblem. A nebylo těžké odhadnout, co se asi stane s ubohým prostředkem k záchraně, až se tonoucí zregeneruje do původní jarní rozjuchanosti na pevné zemi.

Nudils mě, Vítku, a uspával, byla jsem jenom ráda, že mě vezeš domů, nezajímala mě tvoje japanistka s předkusem a její extravagantní potahy do tvýho brouka, v nichž jsi uvízl, nezajímala mě tvoje bolest a tvůj život a přestal mě zajímat i ten můj, včetně mé matky, mého manžela a mé dcery. Usnula jsem vedle tebe na sedadle do naprostého nezájmu o všechno, co nebyla Magda.

„Za poslední prachy jsem koupil asi dvacet knížek o zenu a ohromnou dvojpostel. Když jsme se milovali, a milovali jsme se furt, mluvila přitom japonsky. Děsně mě to vzrušovalo, moh jsem pořád, i když jsem pochopitelně nerozuměl ani slovu. Ale bylo mi to jedno; nevadilo by mi, kdyby si přeřikávala recepty třeba na ňákej japonskej národní blaf. Nevim, jestli tam doma v tý svý mafiánský vile měla služky nebo co, ale u mě po sobě nikdy neumyla ani hrnek. Já na to taky nejsem, a tak tam kolem toho našeho kutlochu postupně vyrostla skládka, ochrannej smrdutej val z nepranejch hadrů, plechovek, skript, konzerv, zmuchlanejch papírů, prezervativů. Posloucháš mě? Co bylo za tim, za tim valem, pro mě přestalo existovat. Ani trochu se mi nelíbily ty dokonalý, do detailu upravený japonský zahrady, který mi hodiny a hodiny nadšeně ukazovala na fotkách. Ráj vypadal určitě jinak: žádná japonská zahrada, ale paneláková garsonka na Chodově plná hrnků se zaschlym lógrem. Byl jsem z toho úplně vedle, že ji tam mám, že se na ni smím dívat, když se šminkuje, že se mnou spí… Byla tak krásná a mladá a chytrá…“

To mě trochu probudilo. „Říkals, že měla předkus a malý prsa…“

Ale Vítek mě nevnímal, nevnímal teď už vůbec nic kromě Marcelky, bohužel ani řízení auta. Nevím, kde měl ruce, možná na jejích ňadrech, ale na volantu určitě ne.

„…a prachatá… a já? Životní konto voholený na jednu knížku, po který neštěk ani pes. A pak mi jednou upletla tenhle svetr a tyhle potahy prej japonskym vzorem, válelo se to tam po zemi místo koberce jako síť, a já jsem pochopil, že jsem ztracenej, že jsem v tý její síti uvíz nadobro.“

Zdálo se mi o piraních. Začalo to patrně na křižovatce u krčské nemocnice, když dohrála kazeta. Napadly mě, hned jak jsem vlezla do Berounky. A zatímco mě čile ožíraly, seděl Jakub nad prutem a nehnul brvou. Musel si všimnout mé krve, jíž houstla řeka, hladiny divě vzbouřené cvakajícíma zubama. Ale Jakub si počkal. Vylovil mě, teprve když ze mě zbylo torzo. Položil mě do trávy a zálibně si mě prohlížel, jako kdyby otevřel druhý díl Dějin umění od Pijoana, kapitolu pátou, řecké umění čtvrtého století. Socha představovala ženské tělo s tvary naznačenými jemnou modelací, jež přispívala k účinné hře světel – jen hrdlo, ňadra, břicho z mramoru a klín… Můj muž byl v postatě estét. Ušmudlaný sešit Vojty Páva z III. B ho dokázal přivést k šílenství.

„A pak jsem se jednou vrátil domů, dvě velký igelitky narvaný nákupem z Billy, a praštilo mě to přes nos už v předsíni. Nasál jsem to, ucejtil naráz, bylo to jasný jak facka.“

Torzo se probralo. „Měla tam – někoho?“

„Radši spi, prosim tě,“ vzdychl rezignovaně, „jsi úplně mimo. Kam teď?“

„Doprava a pak rovně, k Policejní akademii.“

„To je co? Ten americkej televizní seriál?“

„Nepřerušuj se. Tak cos to nasál v předsíni?“

„No cizí chlap to nebyl. Toho jsem se nikdy neobával, že by si tam někoho přitáhla, přestože jsem obden krvácel žárlivostí. Ale tím naším chodovským smetištěm by se neprostřílel ani Bruce Willis.“

„Natož po rozvodu.“

„Natož po rozvodu. Chlapi dneska nic nevydržej. Žádnej smrad, žádnou sračku, žádnej bordel. Jsou zhejčkaný antirespirantama, šamponama proti lupům, sterilním designem, duchaplnym plkáním, klimatizací, při každym zakašlání si rvou do pusy pastilku Halls a jejich auta maj lidský vlastnosti. Brzy vychcípaj, tyhle chlapi, měly byste se na to připravit, vypařej se a zbyde po nich, když budu optimista, maximálně jeden fous v mobilu.“

Žvanil, ale já tím žvástem jako ďourama v ementálu uviděla Jakuba.

Nevykazoval sice znaky Vítkem popisovaného druhu, nicméně… ani jeho jsem si nedovedla představit, jak strká ruku po loket do kon­tej­neru. Odpadky jsem musela vždycky vynášet já nebo Tereza. Zato miloval žehlení. Hodiny se dokázal mazlit s límečky svých košil a s puky a žehlil si i slipy, z obou stran. Svou úchylku vydával za takzvanou dynamickou meditaci žehlení, a tak dostal ode mě a od Terezy k Vánocům, které jako buddhista neslavil, žehličku. Ale jakou! Byla dokonalá. Krásná. Lehce ovladatelná a přitom elegantní. Měla zkrátka – no nekupte to pro manžela, kterej vám žehlí i ponožky – lidské vlastnosti.

Ne, Jakub by rovněž nebyl s to překročit práh Vítkova a Marcelčina milostného doupěte, ani kdyby tam z vrstev prachu, špíny a nečistot vyrůstal strom bódhi, pod nímž prozřel sám veliký Gautama.

„Nasál jsem… Věděl jsem hned, že zmizela. Nadobro. Navždycky. Co se jí honilo hlavou? Nikdy mě to nezajímalo. Neznal jsem ji a nerozuměl jí. Jak jsem řikal, nemluvili jsme spolu, a když ona, tak japonsky. Prostě jsme spolu byli, a to stačilo. A najednou amputace, zaživa, bez narkózy. Vysypal jsem nákup z Billy na hromadu, konzervy s chřestem, ten milovala, a šel ji hledat.“

Vidím Vítka. Žene se Prahou bezhlavě a zoufale jak raněný zvíře, uvízlej ve svetru od Marcelky, v nemoderní síti, která se už dávno nenosí, raději než tohle, měla ho těma pletacíma drátama ubodat, a za ním se táhne krvavá stopa.

„Spolubydlící na koleji, ta, která si to rozdávala pod peřinou s fotkou Leonarda, a ta, který smrděly fusekle, nic neřekly, ani když jsem jim trochu natrh jejich idoly a vysokoškolskou selanku a skripta vyházel z okna, chudinky asi opravdu nic nevěděly, zamindrákovaný vesnický větve jako Marcelka, který holt ale včas nenarazily na takovýho vola, jako jsem byl já, vrátná na mě zavolala policajty a bylo po čurbesu. Šmíroval jsem na fakultě, ale na přednášky nechodila. Nikdo o ní nic nevěděl, nebo měli přesný instrukce. Nakonec jsem zavolal do Starý Hlíny jejímu otcovi. Řek mi, ať si vyseru voko a neotravuju jeho dcerušku. Volal jsem mu i čtyřikrát pětkrát za večer na mobil. Práskal mi s tím, ale pak mi jednou jen tak mimochodem připomněl, že je vlastníkem největší sbírky historických střelných zbraní v Čechách, a to dosud plně funkčních.

Už jsem se nedokázal vracet do bytu na Chodově. Pronajal jsem ho ňákejm cirkusákům s cvičenejma pudlama a nastěhoval se zpátky k rodičům. V noci jsem šel na Chodově na poslední metro, kde je největší větrnej vír. Vlez jsem dolů do kolejiště a natáh si přes hlavu Marcelčiny spodní kalhotky, který si u mě zapomněla. Ten machr to ale včas ubrzdil.“

„Tady zastav, prosim tě, tady bydlim,“ řekla jsem. Bylo ticho. Zůstali jsme vedle sebe mlčky sedět. „Náš dům má jedenáct pater,“ začínám po chvíli svou odrhovačku, aby řeč nestála. „V každém je sedm bytů. To znamená, že v tomhle baráku žije přibližně dvě stě třicet lidí.“

Vítek sáhl po cigaretách. Všimla jsem si krvavých stop na volantu. Patrně se mu pokaždé, když vzpomínal na Marcelku, otevřela v dlaních stigmata.

„A jaký to bylo v blázinci?“ ptám se konverzačně, jako by se vrátil z exotické dovolené.

„Dověděl jsem se, že utekla s jedním asákem z fakulty. Znal jsem ho od vidění. Z tý svý lingvistický úchylky měl fakt úplně šikmý voči.“

„Do Japonska?“

„Ne. Do Brna.“

Před domem postávala sousedka odvedle, ta baba čpící na sto honů hladem po černých kronikách, a šmírovala nás.

„V pakárně jsem nemyslel od rána do noci na nic jinýho než na to, jak zopakovat Hirošimu.“

„Víš, kde bydlej?“

„Hm.“

„A na cos přišel?“

Znatelně ožil. „Napadlo mě třeba, že jí přibiju na dveře ten svetr, co mi upletla, rozpaženej, rozumíš, že ho na těch dveřích ukřižuju.“

„Nic moc. Co dál? Co takhle položit chcíplou myš na práh?“

Překvapeně se na mě otočil. „Dost banální. A ona se jich nebála.“

„Tak cos ještě vymyslel?“

„Kečup. Existuje takový balení, Czech made, že se dá stříkat. Nastříkat jim ho do schránky. Namalovat jim kečupem na dveře ohromnou píču.“

„Nebo třeba poslat jí v balíku…“

„Co?“ zeptal se dychtivě.

„Svoje hovno.“

„Nesmysl. To by na poště nevzali. Kvůli smradu.“

„Nebo…“

„Nebo…“

Babě před naším domem div nevypadly oči. Ta slušná, solidní paní, co bydlela se slušným solidním panem učitelem ve vedlejším bytě a občas jí brala od pošťačky důchod a vždycky zdravila první a jednou jí dokonce dala celý kafe, když jí došlo, ta teď seděla, nepochopitelně dlouho, v zaparkovaném autě vedle nějaké podezřelé existence, sama vypadala dost zbědovaně a oba tam hulili jednu za druhou, ztracení v mlze. Docela jsem si přála, aby mohla slyšet náš rozhovor.

Na nástěnce ve vestibulu za jejími zády viselo Igorovo parte.

„Proboha kam na to chodíš?“ šklebil se Vítek. „Myslel jsem, že tvoje parketa jsou ruský klasici, a ne psychothrillery.“

„Napadlo mě… Máme někde doma po Terezce takovou hnusnou hračku, plastovej samopal na vodu.“

Cítila jsem, jak mě ty nekonečné variace pomsty vyvádějí z kocoviny dnešního dne, jak mě jedna za druhou resuscitují, jak se vynořuji z tmy pravdy zpět do chlácholivého světla iluzí. Vychutnávala jsem si obrazy pomsty jak degustér a prožívala rozkoš z náhle odstartovaného ohňostroje inspirace.

„A co jako s ním, s tím samopalem?“

„Ten Marcelčin asák – určitě je to přesně ten antiseptickej typ, o kterym jsi mluvil: šampon proti lupům, sterilní design, klimatizovanej mozek, světlej oblek, právě vyzvednutej z čistírny. Naplnil bys samopálek červenym vínem, zazvonil, a až by otevřel, až by ti otevřel v tom světlym obleku…“

Oba jsme se zasnili.

„Ještě,“ zašeptal Vítek slastně.

„Stačí. To be continued.“ Začala jsem se totiž dusit. Zkuste vykouřit deset máček, zadrhnuti na zip se známým v jednom spacáku.

A najednou, najednou mi proletěl hlavou šílený, oslnivý nápad. Jako by se mi po úraze vrátila paměť, a já se zaradovala ze znovunalezené existence, přestože jsem v ní byla vrah.

„V tvým bytě na Chodově – ještě tam bydlej ty cirkusáci?“

„Ne. Musel jsem je vyrazit. Sousedi byli z těch pudlů na mašli.“

„A teď? Vrátil ses tam?“

„Pořád bydlim u rodičů. Shánim tam nájemníka. Bez psů. Proč se ptáš?“

V jeho brouku mrak. Mlha. Strašná. Naštěstí. Neměl šanci dohnat mě pohledem k červenání.

„Rozumím,“ řekl tiše. Pochopil všechno, v jeden ráz. Tomu zarostlýmu stárnoucímu beatnikovi s krvácejícími stigmaty všude tam, kde se ho Marcelka dotkla jazykem, došlo, že netoužím po ničem víc, než zopakovat si jeho otřepaný příběh vlastním tělem, vlastní krví, celou svou vyhladovělou bytostí.

Dojetí z jeho nešťastné lásky bylo to tam: z člověka vedeného noblesní matkou a krásnou literaturou k empatii a soucitu k osudům druhých proměnila jsem se lehce a bezbolestně v pragmatickou mrchu, posedlou jedinou myšlenkou: Klíče! Klíče od Chodova! Možná je má zrovna u sebe.

„Tady máš můj telefon. Jestli o někom víš… Zdá se, že jo. Zavolej a dohodnem se. Drahý to nebude. Klíče ti můžu dát hned.“

Vytrhla jsem mu je z ruky, dychtivě jako jablko z ráje.

„Ale…“

„No?“

„Vstup jen pro silné, nezapomeň. Je tam strašlivej bordel.“

„Nádhernej bordel,“ zašeptala jsem. „Maminko, dovol mi do něj se vrátit.“

Ne, tohle není Hollywood. Anebo přece? Když jsem vystoupila z Vítkova brouka, žlutého jako ponorka, rozpadl se mi svět v zřetelné protiklady: černá byla zas opakem bílé a zlo bylo zlem a dobro dobrem a Popelčiny sestry byly pragmatický mrchy – jako já. Představila jsem si písařku, tu ubohou, oddanou písařku, který Dostojevskij diktoval svý romány, a přišlo mi jí strašně líto.

Sousedku jsem minula bez pozdravu. Kdyby mi teď pošťačka dala její důchod, okamžitě bych ho šla propít. Pro některý lidi kafe definitivně došlo. Vešla jsem do sklepa a podle čísla našla Igorovu kóji. Nebylo nic snazšího než prostrčit ruku mezi prkny a sáhnout do papírové bedny od televizoru pro nedopitou lahev rumu. Už jste někdy zatoužili opít se rumem po mrtvém?

Doma, kde se stále ještě válely po zemi dopisy Renatě, neuklizené zpět do černé krabice, jsem olízla její hrdlo. Jednou, dvakrát – lízala jsem ho pečlivě a bez emocí, jako přednedávnem Igor moje předloktí, na které se chystal přitisknout obtisk. Tohoto skleněného hrdla, mé paže se dotýkal živý člověk. A jako mi před chvílí zvonily mozkem klíče od Chodova, byl teď můj mozek prázdným prostorem pro jazyk mrtvého. Zvedla jsem telefon.

„Kde seš, proboha?“ Magda. A její hlas, dutě rozezvučený po­tlačovaným vztekem, jako když udeříš pěstí do kytary. „Čekala jsem na tebe dvě hodiny.“

„Já na tebe ještě dýl.“ Celé odpoledne. Celý život. „Před Mikulášem, jaks řekla.“

„Na Staromáku?“

„Ne. Na Malostranským.“

Odmlčely jsme se. Tak takhle je to.

„Magdo, nenapadlo mě to. Oni totiž – jsou v Praze Mikulášové dva.“

Rozemel mé city do hamburgru, lásko. Dělej.

„Tak za hodinu na Václaváku. Pod vocasem. Ten je v Praze snad jenom jeden,“ vyštěkla a praštila sluchátkem.

Proč se vzteká? Proč štěká? Písek jsem přece já.

Teprve teď jsem si všimla žehlicího prkna. Vyrůstaly z něj čtyři hladké věže dokonale vyžehlených kapesníků, připomínající miniaturní model temelínské elektrárny. Můj manžel si patrně odskočil ze školy zameditovat.

Dotkla jsem se Jakubovy žehličky. Byla ještě maličko vlažná. Odměnila mě úsměvem hollywoodské filmové hvězdy, chladnoucím a prázdným, až mrazilo.

Probudila jsem se na matraci, vedle Marka. Včera jsem se po dlouhý době sešla s mámou, dala mi pusu a prachy a hned zas letěla. Strašně se jí klepaly ruce. To nebylo nic novýho, ale… Jak to říct, prostě nebyla navoněná. Poprvé, co pamatuju, jsem ji zastihla bez parfému. Něco se dělo.

Možná proto se mi dnes v noci zdálo – dost živej sen – o vel­bloudovi, dvojhrbym, jak v zahradě, vypadala jako rajská, drtí kopyty sádrovej krunýř. O velbloudovi a o Hrabalovi. V tom snu byl sice mrtvej, ale nepřestal ťukat do psacího stroje. Jedinej rozdíl mezi živým a mrtvým spisovatelem byl ten, že teď psal obráceně, zprava doleva jako Židi.

Kromě prachů mi máma přinesla taky první díl Běsů, Marek by si je rád přečet. A v tý knize byl založenej dopis adresovanej mámě od ňákýho Pavla a já si ten dopis těsně před spaním přečetla.

Milá Lucie,

… přečet jsem Hrabala celýho na gymplu, pak na vejšce, na koleji, měl jsem půjčenou tu nádhernou knížku z Jazzový sekce, takovej netradiční formát a písmo a krásnej portrét, myslím, že Anglickej král je jeho nejlepší věc, a povídky z padesátejch let a Příliš hlučná samota. Sehnal jsem si pak po revoluci skoro všechno, co mi chybělo, většinou v antikvariátech nebo na inzerát, takže mám ty knížky, jak postupně vycházely, ne ty sebraný spisy vod Kadlece, který jsou sice asi perfektní po stránce systematicko-vědecké, ale je to už moc chladná vizáž a moc ex post.

Kdybych si měl vybavit všechno, co mi Hrabal dal, tak by to nešlo, protože on je tichou a stálou součástí mý osobnosti. Když si představím ty padesátý léta v Libni, Poldi Kladno, dřina, pivo a psaní… Kdysi mě to bralo, teď jsem umrtvenej nevím čím, přelud.

Je to těžký psát o něčem, co se tě dotýká, co jde hluboko do duše, a nebejt přitom sentimentální nebo patetickej.

Chtěl bych bejt aspoň trošičku jinej.

Tvůj Pavel

P. S. Na otázku, jak se mám, odpovídám poslední dobou citátem z písničky Vlasty Redla: „Stále mířím na jihozápad.“

Hm. Tohle je přesně mámin styl. Tahle nostalgická literární idolatrie. Jistě si se „svým Pavlem“ výborně rozumí. Ještě že se věnuju přírodním vědám. Píšete-li práci na téma Výskyt hypoxantinu v primární sekvenci bází DNA, nebezpečí patosu a sentimentu vám rozhodně nehrozí. Běsy číst nebudu. Mrkla jsem akorát na motto:

Zab mě třeba, stopa všecka
ztracena – a cesta s ní!
Běs nás honí dokolečka
po polích nás prohání.

Puškin. Probudila jsem se na matraci vedle Marka, ještě spal, a zlehka přitiskla rty na jeho tetování. Věřím totiž, že to přináší naději: lidem, velrybám i amazonskejm pralesům.

Ptal jsem se Vrbové, která se hlásí na gymnázium, jestli ví, co to je Gioconda. Odpověděla, že takovej ten tlustej dlouhatánskej had. Ale Lucie se ani neusmála, nevnímala nic z toho, co jsem jí dneska říkal. Stejně netečné jako její mysl zůstaly večer i její bradavky v mých ústech.

„Dnes ne, Jakube,“ řekla jak v nějakym blbym seriálu. Měl jsem pocit, že vedle mě leží místo Lucie jen její torzo. Něco se dělo.

„Ty jí máš tak úžasně – přehlednou a čitelnou!“

Magda si mě prohlížela tam dole bez známky jakéhokoli studu, s hladově zvědavým úžasem.

„To popisuješ jízdní řád, nebo mou…“

„No řekni to, řekni, jak se tomu říká…“ provokovala.

„Chceš to slyšet sprostě, nebo básnicky?“

„Sprostě.“

No to mi mohlo bejt jasný.

„Kunda. Píča.“ Poprvé v životě jsem nahlas vyslovila ta slova. Bylo to, jako kdyby se ve mně rozlomila kra. Začalo se to valit puklinou, dravě a osvobodivě. Žádné další slovo mě ale nenapadlo, a tak jsem to první zopakovala s důrazem třikrát za sebou, jako zaklínadlo.

„Myslím, že je to ta nejkrásnější krajina na světě,“ dodávám pro jistotu přece jen v řeči básnické; cítím se v ní bezpečněji.

„Krajina, škeble,“ šeptám ochraptěle, zatímco její prsty a jazyk prozkoumávají krajinu s precizností až vědeckou. Je mi to nepříjemný. Trochu děsivý. Ale nemohu přestat, nemohu se odpoutat, kdyby teď najednou vstala a odešla, zešílela bych. Překročila jsem zákaz. Hranici. Rám obrazu – a octla se rázem v něm. Nepřipomínal už ale Preislera: byla to Boschova Zahrada rozkoší.

„Škeble… nebo las-tu-ra.“

„Lastura?“ zvedla zaujatě oči z mého klína. Oči – divoženky, zvířete, určitě psychopata. Oči starověké Egypťanky, dvě nepravděpodobná plavidla směřující po Nilu přímo do podsvětí.

„V každé lastuře je perla, ne?“ zachechtala se a bez jakéhokoli zatápání ji v ten ráz přejela jazykem. Ucítila jsem ten náraz kdesi uprostřed mozku.

„Chtěla bych, aby tu všude kolem byly zrcadla,“ začala drmolit, sotva jsem jí rozuměla. „Abysme viděly, jaký to je… krásný… když se milujou dvě ženský.“

Rytmus se zrychloval. Letěla jsem po spirále k zářivému středu. Byla obdivuhodně praktická: abych na té horské dráze tak nekřičela (panelák na Chodově je panelák na Chodově), podala mi k ústům polštář.

„K čemu zrcadla,“ začala jsem se smát a přidala se k jejímu drmolení, „ty jsi moje zrcadlo, a já tvoje, jsme si vzájemně zrcadlama, rozumíš? Jsme stejné, stejné, stejné… já jsem ty a ty jsi já a už bez sebe nikdy nebudeme moct být a už se nikdy nezbavíme jedna druhé, jenom tahle láska je ta pravá, víš, protože beze smyslu, bez účelu, žádná reprodukce a zákon přírody a tyhle blbosti, jen láska pro lásku, rozkoš pro rozkoš, umění pro umění, jo, naprosto čistý umění pro umění.“

Vůbec nevěděla, o čem mluvím, ale na tom nezáleželo.

Náhle se znovu rozesmála tím svým ohlušujícím šíleným smí­chem (sousedům se už možná brzo začne stýskat po cirkusácích) a jediným úderem mě srazila z kosmické spirály dolů do zmuchlané postele, v které jsme se proplétaly už bůhví pokolikáté, do postele mokré naším potem a našimi šťávami.

„Jé, víš, že ti ta tvoje las-tu-ra už začíná šedivět?“

Sehnula jsem se pro džíny, které se válely u postele. Měla jsem v kapse malou krabičku od menstruačních tamponů. A jak jsem ji vytahovala, uviděla jsem tam pod postelí – jak je to možné? Vždyť jsem tu před jejím příchodem gruntovala jak šílená! – zaschlé psí hovno.

„Co blbneš?“ nechápala a vytrhla mi krabičku zvědavě z ruky.

„Bacha, prosim tě. Já radši sama.“ Opatrně jsem z ní vyjmula čtyři pečlivě zabalené cigarety.

„Dáme si trávu?“

Ukradla jsem ty jointy Tereze ze šuplíku. Moje dcera už je ne­potřebovala. Moje dcera už z toho vyrostla.

Toliko velké dvojlůžko zde v bytě na Chodově. V bytě prázdném a dokonale uklizeném. Kolikrát jsem jen vyšlapala schody do čtvrtého patra nahoru a dolů, výtah byl v poruše, vynášejíc svinčík po cirkusácích do kontejneru. Kolikrát jsem ponořila ruce v gumových rukavicích do kýble s horkou vodou, strhala tapety, vybílila, aby to tu moje vysněná milenka měla jako klícku. Ale tam pod dvojlůžko, promilované Marcelkou a Vítkem a pak manželským párem, zaměstnanci cirkusů a varieté Praha, krotiteli pudlů, tam se přece jen vloudila hrubka v podobě zapomenutého psího hovna. Jeho přítomnost zde zdála se ještě nepravděpodobnější, fantastičtější a rušivější než představa lidstva ztraceného v jinak pustém, ohromném, rozpínajícím se vesmíru.

„Vedeš podivné paralely,“ řekla Lucie před proměnou.

„Jak to? Co máte na mysli? Jaké paralely?“ otázala se chladně Lucie po proměně, záměrně té prvé vykajíc, aby zdůraznila propast mezi sebou a sebou.

„Paralela mezi orgasmem a Michelangelem, no budiž. Ale mezi lidstvem a psím hovnem, to už je trochu moc.“

„Řeči. Kdybyste mi tu radši pomohla uklidit. I ten plakát Pamely Anderson jsem musela zatlouct do panelu sama, aby se tu cítila jako doma. Nábytek se dokoupí v bazaru. Igorův parťák mi půjčí dodávku.“

„Nemluvě o tom, že krást marihuanu vlastní dceři je krajně nechutné.“

„Trpím kleptomanií. To nevíte? Je to nemoc jako každá jiná, na rozdíl od homosexuality. Ta byla vyňata z klasifikace nemocí v roce 1993.“

„Tak to je super,“ zahuhlala Magda ztěžka. Pletl se jí jazyk. Byla zpomalená. Marjána ji přepnula na jinou rychlost, jako jsme to pro pobavení dělali s křehkými černými deskami našeho mládí. „To je super, že už jsme od roku devadesát tři zase zdravý.“

Do mého vědomí, pestrého a tajemného jako džungle, se vpotácel další slavný opilec, Edgar Allan Poe. Dialog, který tu probíhal, byl pouze dramatizovaným monologem – jako v jeho Havranovi.

Podávaly jsme si jointa. Třetího. Měly jsme obě dost. Zasyčelo to pokaždé, když jsme odkleply do zavařovací sklenice s vodou: sykla jsem bolestí, která teprve přijde.

„Ne-mů-žu mlu-vit,“ plácla sebou do dědičného pelechu, nahá. Svět se mi scvrkl v jediný problém, výrazný a zřetelně ohraničený jako černým fixem namalovaný puntík: jak dostihnout její klín, závratně unikající, až to v zatáčkách kvílelo. Opravdu, byla záhadně bez vůně. A právě jen z jejího unikajícího klína, který se jen zvolna otevíral jako v sebezavinutý svět, přinášelo mi dávné božstvo vůni moře.

„Vyplázni jazyk,“ poručila jsem. Zpitoměle poslechla. „To jsem si mohla myslet. Jak bys mohla mluvit, když máš na jazyku čtyřproudou dálnici. Bacha! Ten blbec v mercedesu začal předjíždět kamion s jedovatym nákladem! Zkus ho vyplivnout.“

Začala kolem sebe plivat jako šílená, jedno auto za druhým. Angličáky o sebe kovově třeskaly, vystřelovaly jí z otevřených úst, z její měkké, vlhké dálnice, ohlušující ohňostroj, gejzír, sopka probuzená z tisíciletého spánku, rachot metalu, pyramidy plechu, řetězová havárie, červené doubledeckery nacpané ječící školní mládeží, jakýsi kožený motorkář, Easy Rider, Harley Davidson vjel právě plnou rychlostí do zavařovací sklenice, rozletěla se na kusy, třesk střepů a zelenohnědý nálev, oživlá mapa hnusu a lásky vsakuje do prostěradla, ještě jeden flus a obloukem letí na hromadu moje milovaná chevroletka s bítlsáčky, ještě závěrečný plivanec – Magda se při něm pravda trochu dáví, protože to není jen tak, zbavit se kamionu s radioaktivním odpadem s ukrajinskou poznávací značkou. Konečně vyhrk do reality.

Ležíš tu bílá, bledá, bezvládná, vyčerpaná, sotva dýchající, napospas, možná mrtvá. Čeho se dotknu, je rázem mé: zavřená víčka, nos, rty, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, ňadra. Tajemství a tady, červený pupínek. Skrytost a zlatý řetízek…

Vidím tě, jak stojíš „pod vocasem, co je v Praze jen jeden“, u nohou černou kabelu, jsi unavená, nevyspalá po noční a nervózní, rozhlížíš se a tápeš, těkáš očima, hledáš mě pohledem, zatímco já tě už dobrých pět minut pozoruji nepozorována, jsi tak dojemná v těch dlouhých indických šatech, stydíš se za svoje nohy, chtěla bys tolik, tolik být k nerozeznání od pražských holek, ta touha je tak úporná a křečovitá, že tě usvědčuje a prozrazuje na první pohled, na první pohled malá Magda ve velké Praze, ztracená, leč se rty hrdě semknutými, s černou kabelou plnou cetek, mindráků a hladového očekávání.

Srdce se mi nad ní sevřelo lítostí.

„Nebuď mrtvá, Magdo, musím ti něco říct,“ zašeptala jsem jí do ucha zalitého tichem a pak jsem to své přitiskla na její břicho.

„Co – co?“

Temné dunění jejích útrob čas od času přeťal křik ptáka, zaržání koně, hukot laviny, zborcené harfy tón.

„Magdo… Chci, musím ti říct… Víš… Jsem šťastně vdaná a mám osmnáctiletou dceru.“

Dokonale ji to probralo, účinněji než pár facek. Zvedla se prudce na loktech, doširoka otevřela oči a pak – „Kecáš?“

„Nekecám. Fakt.“

Smích. Její šílený, nezadržitelný, chraplavý smích psychopata. Výbuch, jehož tlaková vlna smetla všechno, i mou rodinu. Snažím se ho zadržet, ten smích, házím mu klacky pod nohy, dusím ji polštářem, ucpávám ústa podprsenkou. Je to marné. Řehtá se jak pominutá, svíjí se na posteli, teď z ní dokonce žuchla na koberec – dostanu strach, aby nespatřila tu zaschlou psí nádheru – ječí a opakuje stále dokola „tak ty jsi šťastně vdaná“, a já se nestačím divit té proměně upjaté recepční v tmavém kostýmku, která si trénovala léta držení těla před zrcadlem s Dějinami Egypta na hlavě, ve zvíře. Nikdy je nepřečetla, ale byly tam krásné fotografie mumií na křídovém papíře.

Pokoušela jsem se ji zabalit do prostěradla. Jednou se Jakubovi vysypaly v předsíni z plechovky žížaly a malá Terezka dostala hysterický záchvat. V zoufalství jsem přiskočila k oknu a zavřela ho, jako kdyby to bylo něco platné. Dole na chodníku se ze tmy vztekle rozštěkal psíček, písek jakýsi, na něhož dopadlo několik pršek Magdina štiplavého smíchu. Pražský krysařík. Ještě dvakrát zaňafal a zmlk, navěky.

„Ztichni, zombie. Neodrážíš se v zrcadle a tvůj smích panny vraždí vše živé,“ šeptám.

Nic, nic ti nebylo svatý. Ani peklo. Upálit tě bylo málo, čarodějnice. Bezpečně se prý poznají podle toho, že mají při orgasmu rudé oči. To sedí.

„I berušky?“ protáhlas mazlivě a přestala se smát, jako když utne.

„Jo. I berušky.“

„Ale ty jsi moje beruška, víš?“

„Jak originální. Myslela jsem, že písek a Lupínek.“

„To taky. A helejsek a sůvička. Ale hlavně beruška.“

Zrudla jsem trapností, cítila jsem to. To už se mi nestalo, ani nepamatuju. Naposledy, když se Terezka zeptala tlusté ženské ve výtahu „proč tak žereš“ a pak když zpíval československou státní hymnu na Václaváku Karel Gott s Karlem Krylem. Bolelo to v zubech jak cukrová vata.

A tehdy, tehdy jsi vzala ten černý fix a – „a ta beruška mi dala moc pěknou kytičku“ – udělala tím černým fixem na červený květináč první černý puntík, výrazný a zřetelně ohraničený.

Puntík po puntíku stával se květník roztomilejším a vytrženějším z kontextu. Fix na glazuru překrásně chytal. Práce tě evidentně zaujala: svědčila o tom i špička jazyka mezi tvými rudými rty: soustředěně kroužila v prostoru, rozvlněném světlem aroma lampy, spolu s černými tečkami jako součást pohyblivého nočního nebe na stropě pražského planetária.

Květník byl dopuntíkován, ale tys neměla dost. Sklonila ses nade mnou – nevidím temnotou, proudem tvých nočních vlasů – a vykroužila zálibně první tečku na moje nahé tělo, přesně tam, kam století před tebou umístil Igor obtisk. A pak další, na tvář, na ňadro, kolem pupíku – „Šílíš?!“ – I tak chabý odpor tě popudil. „Ale notak, Luci, jsi přece moje hodná sladká poslušná beruška…“

Někam mizíš, vzápětí se vracíš a začínáš mě přivazovat k posteli prádelní šňůrou. Ještě nohy… Jsi v uzlech obdivuhodně zručná jako pravá skautka, námořnice, parašutistka, bachařka. Tvoje nahá pleť je jenom rafinovanou mutací uniformy. Za chvíli se přese mě napjaly struny a uvnitř harfy zahřmělo srdce.

„Strašně ti buší srdce, miláčku. Máš strach?“

Usmála ses tak líbezně – čeho bych se měla bát? Smrti? bolesti? maturity? pavouků? hloubky? revizora? narození?

V dětství, často když jsem zůstala sama doma, trénovala jsem v kuchyni telepatii. Na stůl jsem položila list papíru a pokoušela se jím na dálku, vůlí pohnout. Vydržela jsem civět na papír celé odpoledne, na závěr seance vždy zas a znovu ohromená, že se pokus nezdařil. Nebylo třeba mě přivazovat. Moje tělo, které sis teď systematicky značkovala jak výbavu na tábor, aby mě nerozkradli a abych se nepoztrácela, stalo se kusem papíru, lhostejně imunním vůči povelům mé mysli.

Náhle mnou, právě když mi vykroužila třetí puntík na vnitřní stranu stehna (začalo se rozednívat, záclony nejsou, záclony se dokoupí, nedařilo se mi polknout tu noc, oči ti zářily v úsvitu jako drápy, jako pravěké kosti vyvrhnuté na břeh přítomnosti), náhle mnou zacloumal děs: neznám tu holku. Kdo je to? Viděla jsem ji párkrát. Co udělá? Co když si teď nahází zpátky svý krámy do černý kabely, práskne dveřma, zdejchne se stejně samozřejmě, jako se zjevila, a mě tu nechá přikurtovanou k posteli? Najde mě tady v tom bytě na Chodově někdy někdo? Vítek? Cirkusáci, kteří si tu zapomněli varnou konvici? Pražskej krysařík, až ucítí mrtvolnej puch? Jakub? Tereza? Ó to ne: může být něco strašnějšího, než když dcera přistihne svou matku nahou, omotanou prádelní šňůrou a počmáranou fixem?

„Neodejdeš, viď?“

Nevnímáš mě, fascinovaná svým dílem, svým objektem, svým živým obrazem.

„Neopouštěj mě, už nikdy, prosím, nikdy.“

„Žádný strachy. Poslušný, šťastně vdaný berušky se neopouštěj.“

Zamyslela ses: „Ale ty jsi vlastně divná beruška.“

„Proč?“

„Protože černobílá. Berušky maj bejt černočervený, ne?“

„Mám hroznou žízeň.“

Chvíli velkoryse pouštíš sliny do mých úst. „Černočervený, a basta.“

Ticho. Jen zvuky nového dne: kos, jaro, popeláři, pes, startér. A pak do ticha tvůj hlas, znenadání z kovu, Beethoven v houseové úpravě: „Vzrušuje tě krev?“

Na co se to proboha ptá? Co je zas tohle za koketerii? Na jakým zatraceným kanálu to viděla?

Zavřela jsem oči. Vedle mě se náhle objevila ta holka, co si típla cigáro do dlaně. Mami, dej, ať cítím bolest, život, sůl v ráně. Když jsem je zase otevřela, v hloubce pod Magdiným úsměvem, pod jejími napjatě pootevřenými rty se zaleskla žiletka.

Kde to jsem? Mohla to být hladina jezera. Nebo planetárium. Nebo Sixtinská kaple. Ale v Sixtinský kapli se po zemi neválej prázdný krabičky od menstruačních tamponů.

Tento strop je bílý, mnou čerstvě vybílený. Sotva jsem však otevřela oči, začala jím mokvat skvrna bolesti, jako když sépie vypouští inkoust. Ne. Tohle nebyla obvyklá bolest hlavy po fernetu. Tohle –

Proboha.

Rychle jsem si natáhla džíny, abych to měla co nejrychleji za sebou. Koupelna by měla být tady.

Magda ležela ve vaně a usrkávala nescafé s výrazem, jako by ji právě natáčeli do reklamy.

„Dobré jitro,“ usmála se spisovně.

Vypadala tak křehce, citlivě, ta holka krev a mlíko, tak zranitelně v té vaně, nevinně – v pěně plné gumových zviřátek se tu cachtala holčička, co neumí do pěti počítat. Svět, dospělost začínala až za dveřmi koupelny.

Vyspala se do růžova: včerejší masakr zrůžověl v jejích očích v sladké sklo výkladní skříně sušické cukrárny.

Vzpomněla jsem si na Renatu, na černé kachlíčky té první koupelny, na černé kuře, lásku vysezenou na bidetu, na zteřelý surrealismus, ňadra a broskve.

Zachtělo se mi být aspoň na chvíli klaunem, byť pořezaným: do pusy jsem si vymačkala dobrou polovinu zubní pasty. A pak už mi v kouli ruplo úplně: tak jak jsem byla, v tričku a v džínách, vrhla jsem se k ní do vany. Smála se a ječela a všude kolem voda a já se pokaždé nadechla ze všech sil, abych ji pod vodou vydržela líbat, dlouho, co nejdýl, a že to nebyla hračka. Patrně jsem se utopila, já, Jakubova zlatá ryba.

„Blázínku,“ začala mi jemně vysoušet hlavu ručníkem a pu­sinkovat mě a – To ona dokázala, to ano, dělat dvacet věcí najednou. „Pojedeš se mnou do Sušice? Tolik bych ti chtěla ukázat Granát a Pizza bar, kam jsme chodily s Danuškou na dýzy, a Kláru, kterou jsem platonicky milovala, hotel Paleček a Rabí, kde jsem v létě dělala průvodkyni, půjčíme si od Martina auto, stejně je vlastně moje…“

Byla k nezastavení.

„Kdo je Martin?“

„… a pojedeme na Svatobor, znáš to tam? Z tý vejšky máš Šumavu jak na dlani. Strejček dělá nejlepší svatební dorty na Klatovsku, to sou hotový umělecký díla, fakt. A bylas někdy v sušickym muzeu zápalek?“

„Kdo je Martin?“

„Ne? Víš, jak se mi bude stejskat, až se sem definitivně pře­stěhuju?“

„Po zápalkách?“

„A pomůžeš mi sehnat práci?“

„To víš že jo.“

„Snad to nebude takovej problém, viď? Umím anglicky, německy, rusky, chci se teď začít učit španělsky…“

„To víš že jo. A kdo je Martin?“

Magda mi podala šaty, ty indické, naštěstí dlouhé. Nebyly zdaleka tak pěkné jako tenkrát Renatiny, před bezmála dvaceti lety, půjčené na svatbu, ale padly mi líp. Svoje džíny jsem přehodila přes prádelní šňůru, nataženou v pokoji z rohu do rohu. Teprve teď jsem si uvědomila, že je tu uklizeno. Jak to dokázala? A kdy? I spodní prádlo si stačila přeprat v savu, což ji naučila maminka. Na zemi se už nepovaloval ani jeden angličák, i krabička od tamponů zázračně zmizela, nikde ani stopa po jedovatém odpadu. Všechno – květináč a mé tělo nepočítaje – nasvědčovalo tomu, že je Magda puntičkářka.

Spěchala jsem na schůzku s docentem filozofie I. K., který mi měl předat recenzi na nedávno vyšlé Dějiny šílenství. Právě když jsem vycházela, otevřely se na chodbě dveře sousedního bytu. Vyletěla z nich sotva zahlédnutelná vibrující stvůrka, pražský krysařík stižený patrně epilepsií, nemocí světců, a zahryzl se mi vší silou do lýtka.

Magda si koupila mobil a nové boty. Na masivním soklu, černé, italské, velmi elegantní. Očichala jsem je: nádherně voněly kůží. Avšak byly jí malé: sotva se doklopýtala na Chodov, nohy sedřené do krve, tvář staženou bolestí a vztekem jak Popelčina sestra. Teď není čas na vzteklinu. Musím jí půjčit kopyta.

„Přestaň se brát tak vážně, ty stará rašple,“ ozvalo se mi těsně u ucha. Výsměšný hlas muže v letech, cynika, kterého už nic nepřekvapí, profesí nejspíš protřelého psychiatra, mě probudil.

Mohl to být Bůh, anebo taky můj otec. To by mu, jak jsem si ho představovala z různých kusých referencí, odpovídalo – opustit ženu i dceru a pak ji po třiceti letech bodře probudit šťavnatou urážkou.

Tuhle jsem ho viděla v televizi v nějakém diskusním pořadu. Vypadal skvěle, šarmantní bělovlasý pán samý bonmot, trochu příliš ho napudrovali – můj nos, moje brada, můj úšklebek v koutku úst. Vzal si prej o třicet let mladší ženu, bavila mě představa, že by Tereza vozila v kočárku svýho strejčka.

Jela jsem za mámou na Smíchov. S územím, kde jsem vyrůstala, neměla už tahle čtvrť nic společného. Všechno bylo jinak, ulice posunuté, ujeté do snu, zlomené jako hůl pod hladinou. V Lidické – zajímalo by mě, zda prosperují – byly naproti sobě dva sex shopy, i dnes, v neděli, otevřené. Vypadaly temně, umaštěně a olezle, ve výloze zplihlý černý prádlo a divný předměty pro domácí kutily. Nevešla bych tam ani za nic, do jarně rozkvetlého sadu zasouváků s názvy atraktivními, jen co je pravda, Sexagon, Don Juan, Acrobat Double, Second Skin, Honey Dog, tohle nebyla parketa pro staré rašple. Kde jsou ty časy, kdy mě probouzel hlas, sice tentýž, ale burácející mi do ucha místo lichotek Holanovy verše.

Málem bez vzpomínky jsem minula Renatin dům. Po sedm let, ráno co ráno jsem na ni čekala dole pod schodištěm, chodívaly jsme spolu do školy. Jednou mě tam našla přiotrávenou, strašně jsem se bála zkoušení z fyziky. Myslím, že jsem tehdy málem umřela. Stává se to mnohdy i z mnohem nicotnějších příčin, než je neznalost lomů paprsků v konkávních a konvexních zrcadlech.

Večer jsme hodiny a hodiny doprovázely jedna druhou k do­movním dveřím, já k jejich a ona k mým, nekonečně jsme postávaly před barákem, sousedé vcházeli a vycházeli, někteří možná zemřeli a znovu se narodili, čím jsme byly, nešlo dopovídat.

Pod hodinami na rohu Diezenhoferových sadů byl střed pomyslné úsečky, jejímiž dvěma krajními body byly naše domovy, oba bez otců a s rozházeným prádlem. Někdo do toho středu zabodl hrot kružítka, a já to nebyla. V křoví u zdi se povalovalo cosi podobného žebříku.

„Ty ručičky mě štvou. Vylezu nahoru a urvu je, to je hned.“

Dlouho mi to Renata rozmlouvala, ale nezapůsobil ani argument, že hned naproti přes ulici je policejní stanice. S rozhodností šílenců jsem se štrachala pro žebřík. Nemohla-li jsem slovy, pak jsem se činem, který skoncuje s diktátem času, rozhodla dokázat Renatě svou lásku.

„Neblbni, fakt. Já ti slibuju… co, slibuju, přísahám, že je dostaneš k třicátejm narozeninám.“

„Co?“ nechápu a přestanu štrachat. O to šlo.

„No ty ručičky. Sama je urvu. To bude můj dárek tobě. Až tudy půjdeš, ciferník bude prázdnej, a tobě bude jasný, která bije.“

Na třpytku tak skvostného paradoxu nešlo se nechytit. Hrály jsme si, ale ne důsledně. Ručičky na hodinách už bezmála deset let přesluhovaly. Nikdo přece nemůže očekávat od příkladně státotvorné paní velvyslancové, že zdemoluje veřejný majetek, aby dodržela dávno zapomenutou přísahu.

Z Renatina domu vyběhly dvě holky, dávily se smíchem, tím pubertálním, co vám zkroutí nohy, abyste se nepočurali. Možná jsme to byly my, já a Renata, nebo možná vyběhly z naší černé koupelny, kterou zdědily, v bezčasí jen zřídka zahlédnutém, ve věčném království, kde mají ciferníky prázdné tváře.

Už ani ty cígoši na Arbesáku nebyli co dřív. Měli značkové boty a podezřele zběleli. Jenom na rohu Zborovské a Kořenského, zdálo se mi to neuvěřitelné, byla stále táž knihovna pro děti a mládež, padesáté vydání Honzíkovy cesty za výlohou.

Ta turistická značka Bohumila Říhy mě vymotala z paměti. Pří­tomnost se jmenovala Magda. Ostatně bylo tehdy něco, co neneslo její jméno? Ona byla přece ve všem, v keři zlatého deště, v botě jak kamínek, v mých prstech, které neustále voněly jejím klínem, v siluetě Hradčan ozářené jarním sluncem, v každé ženě, kterou jsem potkala, v každém slově jako jeho poprvé pochopený význam.

„Vrátila mi smysly,“ řekla prý Tereza Jakubovi po zkušenosti s drogou. Totéž jsem teď já mohla říct o Magdě. Někdo nečekaně rozsvítil, a šerá komora s dávno nevnímaným haraburdím se rázem změnila v zářící prosklenou cukrárnu plnou barev, třpytek a sladkostí.

Pozítří jedeme do Sušice. Vzala jsem si dovolenou. Koupila právě na Knížecí místenky. Těšila se jako malá: na její babičku, na diskotéku v Granátu a nejvíc na veliké lednice se slavnými strýčkovými dorty. Exkurze do jejího malého světa připadala zkrátka staré rašpli nesrovnatelně dobrodružnější a přitažlivější než bungee jumping, holotropní dýchání a potápěčský kurz dohromady.

„Třesou se ti ruce, děvenko,“ řekla matka, když se mi konečně podařilo postavit hrnek na stůl, oběma rukama. „Děje se něco? Tereza říkala…“

Sotva ke mně pronikl maminčin hlas. Tichý a nenápadný, v oh­romné zářící cukrárně se téměř ztrácel.

„Tereza?“

„Ano,“ znejistěla.

„Copak ona tady byla?“

„Chodí sem teď často.“

Mlčíme. Tak takhle to je. Moje dcera mě obešla jako svinstvo na chodníku. A to ještě neví, že mám možná vzteklinu. A Jakub –

„A Jakub?“

Matka sotva špitne: „Jakub sem taky občas zajde.“

A rychle dodá: „Mají o tebe strach.“

O mě? Spíš ze mě. Dojde mi to, konečně: vždyť oni se mě bojí! Ale proč? Chtěla jsem být skvělá. Liberální. Velkorysá. Chápavá. A v pohodě. A chtěla jsem je milovat, všechny tři, matku, Jakuba i Terezu – tolik, tolik jsem je chtěla milovat. A zatím –

Musím se zeptat Terezy, do jaké míry je vzteklina nakažlivá.

Zahlcená svým egem, do nějž mě zavinula Magda jak kněžka, nevšimla jsem si ani, jak se maminka změnila. Jak zprůsvitněla. Jak špatně vypadá. Vždycky byla tak – nenápadná, skromná, laskavá, bylo jí trapné zatěžovat někoho svými problémy, až vznikl dojem, že žádné nemá. To, že ze svého důchodu posílá peníze na konta pro uprchlíky a vozíčkáře, jsem se dozvěděla náhodou. Nechtěla mě milovat. Milovala mě. A nejen mě. A já, zkažená Dostojevským, jsem nechápala, jak může být někdo dobrý, aniž by věřil v Boha.

„Ale mně nic není, mami. Jsem v pohodě, vážně. Já jenom – píšu román.“ Proboha. Co jsem to plácla? Proč a kde se vzala ta lež? To snad byla Fjodorova pomsta.

„Román? A copak tě to, děvenko, napadlo – debut ve čtyřiceti?“

Tak to se mě dotklo. Byla jsem k smrti ješitná. Debut ve čtyřiceti – a proč ne? London se ve čtyřiceti upil. Edgar Allan Poe se rovněž upil ve čtyřiceti. Mohl. Napsal Havrana. Já ještě ne.

„Bude to spíš taková volně monografická záležitost, o Egonu Schielem. Zatím sbírám materiál, chodím do archivů. Pozítří pojedu do Krumlova.“

Zeschielela jsem patrně. Toho Schieleho mi zas podstrčil Pavel. Schiele zemřel tuším v osmadvaceti na španělskou chřipku. Klečící Stojící Objímající. Ovšemže taky chlastal jako duha. A najednou mi to doklaplo: román! Nikoli pomsta, leč dar. Díky, hráči! Věděla jsem přece, že literatura už není a nikdy nebude cestou, která nás může dovést do toho nádherného bordelu. Ale mohla být přece jen ještě užitečná – jako alibi pro mou lásku.

Obouvala jsem se v předsíni naproti velkému zrcadlu, v němž tkvěly všechny moje podoby od útlého věku jak ve fotoalbu. Z hladiny zrcadla teď vyskakovaly ty podoby jedna za druhou jak piraně a chňapaly po mně zubama, zatímco mi maminka, o dobrou hlavu menší než já, sdělovala na rozloučenou něco nanejvýš sta­rost­­livého a praktického.

„Nemáš náhodou kopyta?“ vzpomněla jsem si najednou.

„Kopyta?“

„Takový to, co se strká do bot, aby se roztáhly.“

„Myslím že jo, počkej.“ Namáhavě se sehnula k botníku.

Čekala jsem, že mi spolu s kopyty podá i svačinu do školy, jako obvykle. Na dvoře, kde jsem byla jednou potupně zesměšněna malou cikánečkou, protože jsem se domnívala, že děti přicházejí na svět pupíkem, jako obvykle svačinu vybalím z ubrousku a smradlavej salám hodím do kouta pro Endyho. Jako obvykle jsem si stoupla na špičky – dnes se však sklonila – pro pusu, a maminka jako obvykle ucukne se slovy: „Na ústa ne, děvenko – na ústa se nikdy nelíbej. Je to nehygienické.“

Vyrazila jsem z baráku, v jedné ruce kopyta a v druhé lísteček se seznamem věcí, které je třeba koupit do Sušice. Červeně podtržená pěna do koupele. Představila jsem si milování ve vaně a – vstoupila do vozovky bez rozhlédnutí. Jako holčičce se školní taškou na zádech, děvence bez kaněk, salámu a maminčina polibku, se mi to nikdy nestalo. V mozku mi zaskřípěly brzdy.

„Ty krávo!“ vyletělo ze staženého okénka. Dost mě udivilo, že z něj nevyletěla stará rašple. Z výlohy knihovny pro děti a mládež mi mával roztomilý Honzík Heleny Zmatlíkové. Bohumil Říha určitě nepil a dožil se rozumného věku, protože každé ráno snídal vajíčka od družstevních slepiček.

Zalila mě bolest a děs, že přijdu do nebe. Ať už to tam bylo jakékoli, bylo víc než nepravděpodobné, že by mi tam dovolili milovat se s Magdou ve vaně. Ale mohla jsem být klidná: kopyta jsou vstupenkou jinam než do nebe.

Ležela jsem zkroucená uprostřed vozovky před naším domem a pozorovala přízračně modrou oblohu, po níž hnal vítr jarní mraky. A v tu chvíli mi v mysli jasně zazněla slova, která mi onehdy s fascinací v hlase předčítal Jakub: „Sartre říká na jednom místě: ,Druhý je peklem.‘ Ale ve skutečnosti ten druhý není peklem. Druhý je tím druhým, protože máte ego. Pokud nemáte ego, není zde ani druhého. Kdykoli se toto stane – mezi člověkem a stromem, mezi mrakem a člověkem, mezi ženou a mužem – vždycky když nejste, zmizí peklo.“

Ležela jsem ve vozovce, ale zároveň viděla samu sebe odtamtud, z nebe nad smíchovskými střechami. Z té výšky vypadala jsem jak netykavka nedůtklivá, noli tangere, zralá rostlina, která se smrštila po dotyku. Z té výšky jsem byla krásná jak spirála.

A nebýt bolesti, nebýt strachu, že když umřu, nebudu nejspíš moct jet do Sušice, a nebýt vlezle civějícího Říhova Honzíka, roz­tomilého k zblití, stala bych se oblakem.

Dva hoši jak lusk šoupli mě do sanitky, ani nevím, kde se vzala. Rozdrcená kopyta se válela pod obrubníkem. Mrkla jsem ještě nahoru do okna, jestli mě máma, jako obvykle, nevyprovází pohledem. Ale nespatřila jsem ani její stín.

„Dost neuvěřitelné. Máte akorát naražená žebra a zlomenou ruku.“

Chirurgie v Krči mokře a studeně smrděla sádrou. Nedávno jsem kolem projížděla ve Vítkově žlutém volkswagenu. Teď si doktor přes okraje brýlí prohlížel rentgenové snímky. Z odpadkového koše se plazil obvaz, v čekárně řvalo dítě, spíš vztekle než zraněně. Dostala jsem smrtelnou žízeň na červené víno, které mi onehdy dávala Magda pít z úst do úst. Nebo aspoň na její sliny. Bylo to krajně nehygienické. Zahrada nemocničního areálu za oknem se zbarvila do ruda. Téhle barvě říkal Poe šarlat. Takže ruka, a pravá.

„To nebudu moct psát?“

„Nejen,“ ušklíbl se.

A zatímco na mně přibývá sádra vrstvu po vrstvě, pokouším se odvalit ten balvan náhody: copak je to možný, abych se tak pěkně vymluvila na psaní a půl hodiny nato měla zlomenou pravou ruku?

Dostala jsem strach, že u toho nezůstane; že ta sádra neskončí; že mě ten maniak zasádruje celou, úhledně jak mumii, nebo že mi přinejmenším vnutí sádrový krunýř, v němž budu muset za trest spát do konce života. Mlaskalo to fakt odporně.

„A tohle je co?“ chytil mě doktor jemně za předloktí, rukáv jsem měla vyhrnutý až k rameni, když mi otvíral dveře.

Ještě ses mi nestačila zahojit, Magdo. Zazmatkovala jsem a nevěděla honem co říct. „Pořídila jsem si – kočku. Je dost divoká.“ A navíc mě pokousal krysařík, dodávám v duchu. Docela mě udivilo, že ještě dokážu nelhat.

Otočila jsem se. Jeho oči byly velmi vědoucí a velmi bystré. Tu pravdu si zasloužily.

Labužnicky se usmál: „Tak to musí být nějaká zatraceně vzácná rasa!“

Marek vstoupil do zahrady. Hned za branou vřískaly na pískovišti děti, přetahovaly se o plastový samopal na vodu. Jinak tu bylo ticho, strnulé a v sebe uzavřené jak uvnitř vejce, ačkoliv několik desítek metrů za vysokou zdí hřměla křižovatka na Pavláku. Mohla to být rajská zahrada, kdyby se tu neprali ti spratci, kdyby nepatřila k psychiatrické klinice a kdyby tahle literárně odvozená možnost nebyla Markovu neodvozenému myšlení zcela ukradená.

Líbily se mu mladé maminky, jak se v minisukních skláněly nad pískovištěm. Sedl si na pařez, lavičky byly obsazené, a otevřel Běsy. Čekal na Terezu. Každou chvíli jí kousek odtud, na katedře buněčné a vývojové biologie, měla skončit přednáška.

Běsi ho příjemně uspávali, přivřenými víčky vnímal jarem umyté barvy. Všiml si zvláštní holky, prťavé vyzáblé děvčátko ve flanelové košili: drobným, nepřirozeně pravidelným krokem jak robot cupitala po asfaltových cestičkách a v ruce držela konvičku s vodou. Občas ulila nechtěně do trávy, občas na své bačkory, a přitom jí z tváře ani na okamžik nezmizel strnulý úsměv.

Po Běsech lezla beruška. Vytáhl z kapsy filatelistickou lupičku a chvíli ji zaujatě pozoroval. Cupitala zrovna jako ta holka, slovo po slově přecupitala větu „jsou důvody k předpokladům, že v dětství prostřednictvím nějaké dobroditelky dostalo se jí téměř něčeho jako vychování“, a na slově „vychování“ se vykakala. Marek se spokojeně usmál.

Téma dnešní Tereziny přednášky bylo zajímavé, opíše si poznámky. HORIZONTÁLNÍ A VERTIKÁLNÍ PŘENOS GENETICKÉ INFORMACE.

„Čau, Máku,“ Tereza stála za ním. Zamrzelo ho, že ji neviděl přicházet. Měl rád zdálky její chůzi, zblízka štíhlé prsty s okou­sanými nehty, bradu, nos, úšklebek v koutku úst. Miloval ji, ale nevěděl o tom, protože neměl potřebu něco tak samozřejmého pojmenovávat. Dostojevskij ho zklamal.

„Něco pro tebe mám,“ řekl a podal jí mobil. „Pobavíš se! Tvoje máti ti nechala vzkaz.“

Ze záznamu se ozval Luciin hlas: „Ahoj, Terezo. Máma. Ráda bych tě viděla, určitě brnkni. Potřebovala bych vědět, jak se projevuje vzteklina.“

Tereza vyprskla. Marek ji povalil z pařezu do trávy. „Ty cyniku, styď se! Tak tvoje matka má vzteklinu a ty se tomu směješ?“

Oba se váleli smíchy. Rambo z pískoviště, nejtvrdší z tvrdých, na ně zamířil vybojovaný samopal.

„Ne, vážně, Terezo. Co když fakt – jak se to projevuje?“

„Já nevim, jestli ti to mam říct. Podle příznaků má máma vzteklinu, co ji znám. Vzteklina postihuje centrální nervovou soustavu a projevuje se neposlušností, toulavostí, napadáním a zuřivostí.“ Tereza se přestala smát, jako když utne. „Ani bych se nedivila. Máma musela mít vždycky něco extra. Migrény si léčila u jednoho jihoamerickýho šamana. Půl roku jedla jenom sóju a mořský řasy, i když vesele pila dál. Takovej plankton s fernetem, to musí bejt něco. Přihlásila se do střeleckýho kurzu, ale když ti maníci na střelnici uviděli vibrující bouchačku v její ruce, šli pro jistotu k zemi. Táta jí to rozmluvil. Řikal mi, že teď skoro neni doma. Furt někde jezdí, shání prej materiál o nějakym malířovi nebo co. Poď. Mam chuť na zmrzlinu. Na špejli s voříškama.“

Odněkud na ně dopadla sprcha kapek. Mohlo to být z Rambova vodního samopalu anebo – z konývky tý divný, cupitající holky. A opravdu: stála přímo nad nimi a po tvářích, průsvitných a jemných jako hroznové víno, se jí koulely slzy.

Seděla jsem v čekárně chirurgie v Krči. Mokře a studeně to tu smrdělo sádrou. Z odpadkového koše se plazil obvaz. U automatu na kávu zaparkovali saniťáci zafačované dítě, kopalo do přístroje sádrou, spíš vztekle než zraněně, řinul se vodopád mincí. Matka ho po té sádře, zcela neefektivně, plácla.

Na lavici vedle mě ležela Annonce. Začala jsem v ní listovat. Ani jsem se nenadála, znáte to, a uvízla v inzerátech až po uši. Jejich poetika mě uhranula. Na minimální ploše se tu autoři pokoušeli vyjádřit maximum. Příběh v několika větách. Život v jednom slovu, vesmír scvrklý v golfový míček, v nepatrnou kuličku, mocnou a těžkou jako šém… Byli to favorité zkratek. Vybrousili svůj vzkaz jako drahokam.

Dokázala jsem se celé hodiny dívat na MTV, klip stíhal klip, invenční výtvarná kreace brak, několikaminutové ságy, minimalismus, haiku. Čím byl kinematografii klip, tím literatuře inzerát. Líbilo se mi to, a vůbec mi nevadilo, že lidi nechoděj do kina a nečtou.

Dnes v noci znovu ten sen. Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park – kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži důrazně artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé, ale vidím obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru. A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně. Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační pavučina: tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí…

Ano. Všichni si volají vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto na záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady totiž nejde o komunikaci, tady jde o –

Magda si koupila nové boty. Na masivním soklu, černé, italské. Nádherně voněly kůží. A taky si koupila mobil. Přes svůj věk jsem flexibilní a učím se rychle. Den ze dne jsou mé vzkazy na záznamník podobnější pravým šperkům, jimž žádná ženská neodolá.

„Zbožňovaná madam, celý svůj sexuální život stále o vás sním a teď už bez vás nemohu. Jen vy dokážete mé dvě dcery rozmazlovat a mne pak neúprosně ponižovat. Já 34, štíhlá, pohledná, vzhled tak na 25, totiž muži pohrdám, ale vás poslechnu. Prosím alespoň o jeden rozkaz.“

„Na cestu hlubokých prožitků, ke vzájemnému vnímání jemných chvění prány (musím se zeptat Jakuba, co to je), na koupel ve vlnách skrytých energií našich duší zvu tebe, kdo víš, o čem píši.“

„Vezmu to zkrátka. Nejsem gay, jsem mladá pětadvacetiletá dívka (ne 4 %), která byla párkrát znásilněná a s tvou pomocí se chce odnaučit bát se mužů o samotě. S tebou budu sama sebou. A to stojí za to! Nečekej nějakou ušlápnutou chudinku trpící depresemi, jsem pravý opak, často středem pozornosti pro svou usměvavou tvář, dokonce i ráda flirtuji. Nikdo by nevěřil tomu, co se mi stalo, ale stalo! Nabízím skvělý platonický vztah.“ Ježišmarja.

„Filozofku do postele? Proč ne! I intelektuálně založená holka ,ji‘ přece má. A když ,to‘ dělají dva intelektuálové spolu, nemusí všechno skončit v planých diskusích o tajemstvích života, ale pěkně perverzním dováděním! Na odpověď od štíhlé vnímavé erotomanky, třeba i ošklivé podle konvenčních měřítek, čeká 36letý neobyčejný muž, který své myšlení ovládá stejně jako svou erekci.“ No tohle!

„VŠ profesor hledá dvacetiletou baculku s ohromnými ňadry, i postiženou.“ Dost!

„Uklidím váš byt zdarma, ve vašem spodním prádle.“

„Paní N.? Pojďte dál.“

Annonce mi sletěla z klína. Vbelhala jsem se za doktorem do ordinace. Jediné, co mě nebolelo, byly černě nalakované nehty, které ti skvěle uměly oplatit tvou žiletku. Na okénku u příjmu bylo napsáno: PŘED OPERAČNÍM ZÁKROKEM SI ODLAKUJTE NEHTY. Asi aby bylo poznat, kdybyste exli.

Uklidím váš byt! A zdarma! A ve vašem spodním prádle! Vrtalo mi to hlavou. Zatímco si chirurg prohlížel rentgenové snímky přes okraje brýlí, vážně jsem uvažovala, že tomu úchylovi brnknu, v inzerátu uváděl telefon. Samozřejmě žehlení by zůstalo Jakubovým privilegiem.

Dva dny nato jsem spěchala na autobusové nádraží, pyšná na krásnou novou sádru. V hlavě mě stále brněly inzeráty. Ačkoli jsem vlekla v batohu tu nejvoňavější pěnu do koupele, bylo mi jasné, že to, co na sebe v dětství bralo podobu tajemného, průzračného jezera, promění se už brzy ve špinavej rybník. Nejela jsem do Krumlova, ale do Sušice. Bohumila Říhu by to patrně popudilo, ale věděla jsem, že Egon Schiele mi tu lež určitě odpustí.

„Co to je?“ užasla.

„Co?“ prudce jsem se posadila.

„Tam dole…“

Zvedla hlavu, velikou bílou hvězdu. Strnula jsem. Po tváři jí stékal pramínek tmavé krve, mé krve. Když doputoval k hornímu rtu, vyplázla jazyk a dychtivě ji olízla.

V tu chvíli jsem uslyšela praskot. Znělo to, jako kdyby někdo přicházel po starých parketách, ale ty tu nebyly. Znělo to, jako by někdo v dálce dupal po skle. Po ledu. Po perleti. Znělo to… To praskala kůže na její tváři, strašně jak požár. Obličej jí pukal, podoben veliké bílé kře, jedna puklina se větvila v druhou.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a zuby se mi rozcvakaly. Za nic na světě jsem nechtěla zahlédnout v těch puklinách její pravou podobu.

„Tak co? Jak bylo v Krumlově s Egonem?“ upadl Pijér na židli a hodil si svoje nohy na můj stůl. Z chumlu tužek vyhrabal bratrův skalpel. K čemu zas? Začal si jím čistit nehty.

„Dobrý, ale ty ses měl v Tibetu, až na to fernetový intermezzo, určitě líp. Něco jsem ti přivezla,“ podala jsem mu propisku s obrázkem nahaté prsaté blondýny.

„No Lucie, to je úpadek,“ začal jí okamžitě skalpelem odloupávat ňadra, „já tobě jin a jang, a ty mně tuhle ordinérní pičku. Hodnotíš mě vysoko.“

Naklonil se ke mně, poťouchle. Táhl z něj velvet z nedaleké hospody, kde vedle sebe na stěně visela Božena Němcová, Jack Kerouac a staré jízdní kolo.

„Máš ji krásnou, vážně, takovou nevinnou, neposkvrněnou, panenskou – tu sádru.“

„Tak ji poskvrň,“ vybídla jsem ho koketně.

Vzal prsatku štítivě mezi prsty a chvíli přemítavě zíral do sádry. Čekala jsem, že mi tam napíše moudro, publicistickou duchaplnost, něco vtipného, citát, ale –

Vyletěla jsem: „Ty jsi fakt hnusnej! Smaž mi to!“

Moh se usmát. „Jo, holubičko, to asi pude těžko.“

„Přece nemůžu chodit po Praze s píčou!“

„No ne!“ zajásal, „odkdy to slovo umíš vyslovit? Tak všem řikej, že ti to tam namaloval tvuj šéf.“

Už mi lez krkem, šéf, se svejma fórkama. Přicházející stáří mu taky dřepělo za krkem jak Káča, ne a ne se pustit. Topil ji marně v zážitcích jako já, v pití, v činorodosti, v cestování, v úporném dosazování významů a kontur tam, kde ve skutečnosti tkvěla jen čirá, oslepující, prázdná záře.

„Mam novou babu, heč,“ mlaskl spokojeně a lokl si omylem lógru.

Dělalo mi dobře, že se mi chlapi svěřujou. Vždycky se mi rádi svěřovali – od dob, kdy jsem se neohroženě stavěla do brány.

Pijér se požitkářsky rozpovídal. Pod stropem jeho vidění světa jsem se cítila bezpečně. Rozuměla jsem mu. Chlapi zkrátka uměli myslet v celcích, v souvislostech, kdežto většina ženskejch si libovala v nestvůrném chaosu detailů. Děsilo mě to a přitahovalo zároveň. Magda hned zaregistrovala, že Pamela Anderson visí nepatrně nakřivo, znala a pamatovala si každou mou pihu, vrásku a gesto, mohla by poslepu nakreslit mapu mých nálad a zvyků, věděla, jaké ponožky jsem měla předevčírem, a proto nemohla nikdy pochopit, kdo jsem. Jako by zrušila gravitaci, čarodějnice, vznášely se jí kolem hlavy jednotlivosti vytržené z kontextu, plavaly vzduchem jak na surrealistickém obrazu, který se rozlil přes rám do reality, značky mých parfémů a mé pihy a mé ponožky, ulomený nehet na prsteníčku, na nějž mi před pár dny, tam nahoře na Svatoboru, pod námi Šumava jak na dlani, navlékla zlatý kroužek. Okroužkovala si mě tím prstýnkem, aby od té chvíle mohla sledovat každý můj krok, dráhu mého letu.

A Pijér povídal a povídal, občas se přerušil, když ho někdo oslovil, lidi od novin a bůhví odkud přicházeli a zase mizeli, zůstávaly tu po nich jen vůně a pachy, které jsem automaticky kategorizovala, kapky pachů a vůní, víc ne, vypařující se v tanci jak voda vchrstlá na rozpálenou plotnu, strkali mu pod nos obtahy a faxy a čas od času do toho Pijérovi zazvonil mobil, svět v něm syčel a praskal jak obří biftek v hospodě odnaproti, tím vším kličkovalo, řítilo se Pijérovo vyprávění a zostra, bez brzd bralo zatáčky.

Působilo to na mě jako ne příliš originální variace Pygmaliona – „nová baba“ byla skutečně květinářka, mlaďounká, hebounká a pitomoučká, jak jinak, a Pijér se už evidentně třásl na to, jak jí bude dělat zasvěceného průvodce strašidelným zámkem dvacátého století.

Ubohé děvče. Lekne se, jen co je pravda, a bude to bolet, až po ní ze tmy vztáhnou hnáty všichni ti bledí Freudové, až ji očima jak skalpel svlíknou i z kůže.

Dostala jsem hlad. Okna byla dokořán a vůně bifteku neodolatelná.

„Krvavý maso? Zbláznila ses? Myslel jsem, že jsi taky vegeta­riánka,“ zděsil se Pijér.

Bejvávalo. Ale v Sušici – copak bylo možné odmítnout babiččin guláš, karbanátky, roštěnky a smažené řízky?

Éterická květinářka zvadle dovoněla. Po bradě jara stékala mastnota.

V duchu jsem si rozložila Magdiny fotky, mapující minulý týden, do čtverce, rubem vzhůru, a obracela je jako pexeso.

Zahlédla jsem ji z autobusu a bujaře jí kynula sádrou – neviděla mě. Stála před otřískanou budovou klatovského autobusového nádraží, rozhlížela se. Tentokrát z ní nevyzařovala únava a nervozita, ale energie a radost. Obojí jsem už dávno znala jen z doslechu. Měla na sobě černé tričko, světlé džíny a červené martensky, co nepotřebovaly kopyta, ústa sešpulená, jako by si tiše pískala, možná Abbu nebo Prodigy nebo úryvek z Novosvětské, stejnou měrou byla s to obdivovat Zrzavého i dryáčnické kreslené anekdoty, zbožňovala Pulp Fiction i sovětské válečné filmy, v jejím křivolakém vkusu se zdeformovaně odrazilo a vzápětí ztratilo kdeco.

Všimla jsem si, že jí v prstech pyšně zvoní klíčky od auta.

Vrhla se ke mně a začala mě objímat. Chvíli jsme tam blbly, křepčily po ostrůvku plném vajglů, odtrhl se od pevniny a plul. V otevřených dveřích záchodků zírala ženská s dvěma teleskopy místo očí, ale Magda byla nad věcí, s opovržením ji sjela pohledem, nad věcí, uvolněná a klidná jako syté zvíře ve svém teritoriu. To Praha ji svazovala.

Podala mi žlutou růži a polibkem rozpustila úšklebek v koutku mých úst. Pak mě začala demonstrativně líbat, aby ta ženská taky něco měla ze života, úmorně odkapávajícího na maloměstském nádraží.

„Miláčku, beruško moje, já jsem tak šťastná, žes přijela…“

Ne, nedělalo jí problémy dávat najevo své city, když se jí zachtělo. Dojímala jimi samu sebe. Velmi se jí dotklo, že ji nevzali do amatérského hereckého souboru, prý kvůli sykavkám.

„Vidíš?“

Klíčky od auta se mi roztančily před očima.

„Ani to nedalo moc práce. Stejně je mi ještě dost dlužnej.“

„Martin?“

„Ty znáš Martina?“ rozzářila se. „Už jsem ti o něm vyprávěla?“

Komediantka. Ochotnice. Udělali chybu. Myslím v tom souboru.

Naposledy mě objala, pro hajzlbábu: ucítila jsem, že do mě vklouzla jak do kostýmku, který se jí zalíbil, byla jsem od té chvíle její součástí, na kostýmky měla slabost, naplnila mě, prázdným rukávům vdechla život.

„Sluší mi to?“ opřela se divadelně o tu svou milovanou rachotinu, červenýho forda, a podala mi přes střechu kodak.

„Jak vypadám?“ a „Sluší mi to?“ byly její nejčastější otázky. Péče o vzhled, neúnavná tvorba vlastního obrazu, to byla jediná vášeň, kterou neměla na uzdě, která ji ovládala, a její fotografování bylo logickou doprovodnou činností. Nutila mě být jí zrcadlem. Ale zrcadlo si často dělalo šoufky, skákalo obrazu do řeči, šklebilo se a ironizovalo, znechuceně odmítalo bavit se hodinu o tom, jakou délku sukní snesou její nohy nebo jestli jí sluší červená. Ta jí slušela neobyčejně – a ve všech podobách, nízkých i vysokých: kečup i šarlat.

A pak se stalo… Když jsem si sedla vedle ní do auta a zapínala si bezpečnostní pás, zajel mi do prstu trn té růže. Krev mi stékala po ruce, za námi projížděl vlak. Ve zpětném zrcátku se chvěl prach, pláč a štěkot. Podala jsem jí svoje zranění, svou malou vzácnou bolest jako dar. Sála ji dlouho, věčnost, aniž spustila oči z těch mých. Jak nemrkala, zalily se slzami.

Projely jsme Šumavu křížem krážem. Magda prořídila její zatáčky a okresky s rukou mezi mými stehny. Byla skvělá řidička.

Ale přesto ze Šumavy neznám skoro nic. Většinou jsme z těch okresek odbočily na lesní cestu a milovaly se – v autě, na jehličí, v hluboké zarostlé jámě po granátu z druhé světové války. Jednou jsem objímala strom a Magda stála za mnou. Dlaně jsem si odřela o kůru a jazykem ochutnala smůlu. Měla zvláštní chuť, která se nepodobala ničemu na tomto světě. V tu chvíli, s borovicí v ústech, jsem se rozhodla, že nikdy nezemřu.

Couraly jsme v Klatovech po krámech. Asi to bylo hezký město. Čekala jsem na ni většinou venku, její výdrži a zaujetí jsem nestačila. Babce jsem koupila velkou becherovku a životopis princezny Diany. Jistě ji dojme, jak se princezna ze žalu tajně přejídala a pak to zvracela zpátky do hrnců.

Vešly jsme do místního knihkupectví. A tam – strnula jsem: jako škleb, křivě expresionistický, ležela na pultě obrazová monografie Egona Schieleho v němčině, na křídovém papíře.

„Podívej,“ zalistovala jsem obrázky.

Štítivě se odtáhla. „Osm set padesát korun? Šílený. To byl ňákej prasák, ne?“

Koupila si pár pohledů, já ne. Nikdy neposílejte pohledy z Klatov, když jste v Krumlově.

V butiku s neuvěřitelným názvem Je t’aime, v chládku a přítmí, prohlížela si snad hodinu hadry. Do ticha chřestila ramínka a já chtěla být tou krásnou košilí, hedvábím, s nímž se právě mazlily její prsty.

V obuvi jsem koupila leštidlo na boty. Bez studu, už jsem ani nevěděla, co to je, jsem si před ní klekla uprostřed chodníku a začala zbytečně leštit její krásné červené martensky. A jestli přece jen bude nevyhnutelné zemřít, pak nechci po zbytek života dělat nic jiného.

Jen se uculovala na kolemjdoucí, jako by ji to šimralo. Pracovala jsem soustředěně, neusilovala jsem o to, aby byly dokonale čisté, to já sama se stala čistotou a leskem, splynula s předmětem úsilí jako zenoví mistři. Nemělo smysl slovy ti vyznat lásku, pokoušet se domluvit s tebou. Vždyť jsi mě pořádně nikdy neposlouchala, skákalas mi do řeči a mlela věčně svou, neudrželas pozornost na souvětí nepatrně delší, rozsekalas mi život do holých vět, do zkratek a barevných spotů, ale ani to nebylo nic platné: dokázalas vnímat jen obrazy – a tak „čistička bot“ byl jedním z nich.

Časem, paní doktorko, to když se definitivně přestěhovala do Prahy, vkročily jsme do absolutní intimity. Chodily jsme před sebou nahé, až jsem přestávala vnímat, kde končí moje tělo a začíná její. Dávaly jsme si jíst a pít, červené víno a minerálku a banány a fazole v tomatě, z úst do úst. Když dostala chuť na malinový jogurt, polila jím celé moje tělo a jedla ho dlouho, vražedně dlouho, dokud se mi zase mezi zuby neoctnul polštář.

Až za hodnou dobu mi došlo, že – zatímco sedím na prkýnku, čurám a prohlížím si všechny možné i nemožné podoby Gillian Anderson, agentky Scullyové, jejího dalšího idolu, jímž měla polepený celý záchod na Chodově – stojí ona nahá mezi dveřmi a zaujatě brebentí o nějakém Španělovi. Příliš jsem ji nevnímala, ušlo mi, jak se vlastně seznámili, pracoval v nějaké zahraniční firmě, milovník peněz, holek a černýho piva, prostě nuda a moje hrubá chyba, dětinský pocit jistoty z té naší absolutní intimity, z jejích pevných paží a vzdechů, když jsem jí působila rozkoš, kterou dosud nepoznala.

Jednou, třásla jsem se v kocovině a nemohla se hýbat, mi do­konce…

Podobné situace mě ve chvílích, kdy jsem je prožívala, ani v nej­menším nezarážely. Přítomnost nás vrhala do stavu divošství, bylo to dobré a přirozené, dané a nezaměnitelné. Zpět do naší křesťanské civilizace s jejím uměle vytvořeným systémem mravních norem mě přiváděla až vzpomínka. Tady a teď měla Magda zcela samozřejmé právo brát si, kdykoli se jí zachtělo, mou krev.

Zastavila se před výlohou zlatnictví, oči jí zářily, snad zlatem, určitě frankovkou, kterou jsme poobědvaly v restauraci u klatovského náměstí. Motala se a trochu se jí pletl jazyk.

„Byla jsem u kartářky.“

„Ty na to věříš? To je směšný.“

„Samozřejmě,“ řekla klidně a jistě, nedotčená mým pohrdáním.

„Vyvěštila ti předpokládám nějakýho krásnýho nerozvedenýho makléře v obleku od Versaceho, zdravá dvojčátka a cestu kolem světa. Určitě ani nepoznala, že jsi – buzna.“

Otočila jsem se. Co se proboha stalo? Magda vedle mě náhle zkameněla v šarlatovou sochu, zuby zaťaté a oči z barevného skla. Zamrazilo mě.

„Děje se něco?“ hlas se mi zatřásl.

„To slovo – to slovo už nikdy neříkej. Rozumíš?“

Uslyšela jsem v jejím tónu praskat kry, pod krami vřít moře nenávisti. Napadlo mě, že jí přeskočilo, že je fakt blázen, nebo dokonce ani ne člověk: třeba obětní kámen z hlubin mexického pralesa, s žlábkem na odvádění krve, který v lidské podobě, napříč dějinami doputoval až před toto zlatnictví, nebo magma ztuhlé ve tvar ženy nebo –

Za deset vteřin to už ale zase byla usměvavá sušická recepční.

„Bydlí za Železnou Rudou, na úplný samotě.“

„Kdo?“

„Ta kartářka. Skoro jsme s Halinou zabloudily, když jsme to hledaly.“

„Kdo je Halina?“

„Tý bábě je snad sto let, děsně to u ní páchlo. Pobíhaly kolem ní slepice, po pokoji, a ona si s nima povídala, vykala jim. Měla německej přízvuk, huhňala, skoro jsem jí nerozuměla, a říkala, že prej slepice, když jsou delší dobu nucený žít namačkaný, propadnou kanibalismu, začnou jedna druhou žrát.“

„A jaká bude teda tvoje budoucnost podle tý velký matky slepic?“

Odpověděla až po jistém zaváhání, spisovně jako zkoušená žačka: „Ústřední roli v mém životě sehraje nějaká – blondýnka.“

Mlčíme: ona evidentně sníc o blondýnce, já zdrceně.

„To abych se co nejdřív odbarvila.“

„A taky…“ váhá. Nechce se jí do pravdy, nikdy se jí do ní nechtělo, jako by to byla ledová sprcha. „Někdo mě bude chtít zabít pomocí voodoo.“

„Tak jo,“ vzdychla jsem, „a na kolik tě to voodoo a ta bloncka přišla?“

„Na pětikilo.“

Pozoruji svou dojemně pověrčivou sponzorku slepic, její obraz ve výloze zlatnictví je protkaný náramky a náušnicemi, přívěsky a prstýnky, lahev becherovky pro babku v batohu mě tlačí do zad.

Na sametu v rohu výlohy jsem spatřila perly. Ležely tam jen tak, nenaaranžované, jako by se vysypaly z přetrhlého náhrdelníku, krásné, až bolely. Jak to vlastně s těma perlama je? Moje dcera bioložka by mi to vysvětlila. Do lastury vnikne cizorodá částečka, třeba nepatrné zrnko písku, a ona se začne bránit vylučováním perleti. Trpělivě obaluje vetřelce, jehož se už nikdy přirozenou cestou nezbaví, perletí, dusí ho pomalu krásou –

V Řecku jsem šlápla na ježka. Jakub mi vytahoval ostny pinzetou, lámaly se, nakonec mi zaťal čelisti pinzety do masa. Ten zakrvácený kousek mě… spláchl ho příliv. Dost možná to, co mě teď fascinovalo tam za výlohou, byla nepatrná část mé dřívější bytosti, proměněná v perlu.

„Lucie, já tě miluju.“

Prosím? Asi jsem se přeslechla. Přišlo to tak nečekaně, vyrvané z kontextu šumavské kartářky. Ale Magda byla taková – nedočkavá a roztěkaná jako malé dítě, co vyslovila a cítila před vteřinou, neznamenalo víc než obal snědené čokolády.

„Miluju tě, fakt, chtěla bych bejt s tebou pořád, já vím, že to není možný, usínat s tebou a probouzet se vedle tebe a ty bys vařila teplý večeře, umíš skvěle vařit, a já bych žehlila a – Chci se s tebou zasnoubit.“

Mám se smát? Ale Magdě, zatímco se vyznávala, stékaly po tvářích slzy.

„Myslím to vážně, tohle není hra.“

A na důkaz opravdovosti svých úmyslů stiskla kliku toho obchodu.

„Kam jdeš?“

„Vybrat prstýnky. Nebo ty mě snad nechceš?“

„Ale jo, ale co tam řeknem, že chceme zásnubní prstýnky – pro nás?“

„Nech to na mně.“

Nic jiného mi ani nezbývalo. K čemu se rozhodla, to paličatě dotáhla až do konce. Vtáhla mě tam, nad dveřmi zaklinkal zvonek.

„Ale já jsem vdaná,“ mumlám chabě, aby mě neslyšela do medova opálená slečna, ležérně se opírající o sklo pultu, strážkyně perel v jakémsi průsvitném nic.

„Já vím. A šťastně, že? To vůbec neva, Luci: chlapi se nepočítaj.“

Pootevřela mě a vnikla dovnitř jako zrnko písku.

„To nemyslíš vážně, v tomhle stavu za volant. Prosím tě, pojď na autobus… Samas mi dramaticky líčila ty šumavský serpentýny… A co policajti? Chceš přijít o řidičák?“

„Stane se jenom to, co chci.“

Už mě štvala s tím svým fatalismem vykoukaným z blbých filmů. Mrkla jsem na ni očima Jakuba, Pijéra, Terezy, Pavla – byla k politování. Trapná. Nikdy, nikdy by se mi nepodařilo vysvětlit jim, že týhle holce já čistím boty.

Nastartovala, rty ještě rudé vínem. Ještě že nebudu muset vy­světlovat, proč jsem se zabila v autě za Klatovama s cizí holkou. Červenej ford ztitěrněl, cítila jsem to, zmenšil se v angličák, kličkující žilami jejího těla.

Docela mě to potěšilo, když za druhou zatáčkou vkročili do vozovky dva policajti. Z toho druhýho se jako obvykle vyklubala ženská.

Magda nehnula brvou. Byla jsem zvědavá, jak z toho vybruslí. Na vyzvání vystoupila z auta – slyšela jsem, jak říká: „Přece si nemyslíte, že bych byla tak nezodpovědná. Jezdím poněkud temperamentně, to ano, jsem zvyklá dělat všechno velmi, velmi temperamentně,“ mnohovýznamně se usmála, přiložila si balonek ke rtům a –

Zírala jsem jak blázen. Přece jsem ji viděla na vlastní oči pít to víno! Balonek však ani v nejmenším nereagoval.

Zpocenou dlaní jsem v kapse drtila krabičku s prstýnkem, svou realitu popírající lásku, která nezačíná a nekončí.

„Ale to ste si neměla dělat škodu, pani redaktorko, vážně, a jezte, ste tak hubeňoučká, chudák Diana, že jo, becherovku já ráda, ještě jeden karbanátek, no? Ne? Ale jo! Já jenom nechápu, vy taková vzdělaná, o čem si s tim našim trdlem povídáte? Ta nezaměstnanost mi dělá starost. Kolik je to procent v Praze? Já nevim, jestli se nám tam ta holka uchytí – co myslíte? Tyhle starosti za komunistů nebyly – a co vaše dcera? To jsem ráda, že vám chutná!“

Po tom vínu, becherovce a karbanátkách jsem viděla babku dvakrát. Dvě rozložité, identické babky. Bylas jim až obludně podobná – až léta přejdou, vypadneš jim z oka jak trojče.

Z brady babce trčely výhružné vousy a brežněvovsky huňaté obočí ji proměňovalo v ostražitou policejní psici. Karbanátky plavaly v požehnané vrstvě oleje, babka neohroženě překřikovala moderátory Frekvence 1. Nic už mě nemohlo překvapit, ani to, že první polovinu života pracovala jako bachařka a tu druhou, kvůli křečovým žilám, v pohřebním ústavu. Dále jsem se dozvěděla několik zábavných historek z Majdalenčina dětství. Za celej život – významně se podívala na vnučku – sem ani jednou nepřišla pozdě do práce. Mrtví to asi sotva ocenili.

Nesnášela hluk, cikány, komáry a Václava Havla. V domě měla ve všech oknech síťky, byla komunistka a nestyděla se za to. Ve dveřích do kuchyně se objevil strýček cukrář, co obýval přízemí. Rozpačitě přešlapoval, tlustej chlap, v ruce mísu plnou marmeládových koláčků.

„Jsou čerstvý,“ zamumlal a zmizel.

Magda celou dobu těkala po kuchyni s lehce bolestným, bezmála gotickým úsměvem. Byla dost líná, ale uměla se pohybovat tak, že neustále působila činorodě a zaměstnaně. Nic zvláštního, tak to dělá většina lidí. A pak přišlo, co přijít muselo: „Mládence by měla mít, pani Lucie, taky už neni holka nejmladší. Eště se nevdá.“

Mlčím a zlomyslně si přeju, aby se v tom tichu, v jeho přepálené, požehnané vrstvě smažila Majdalenka co nejdýl.

Vstala, tak nějak zjihle, až mi jí přišlo líto, a přitulila se k babičce. „Babi, ale já už někoho mám.“

Vytřeštila jsem na ni oči. Babka hlučně polkla: veliký ohryzek jí letěl krkem nahoru a dolů, a ještě, jako by se na palubě bojového letounu urvala bomba. „Neni rozvedenej?“ zasípala.

„Ale prosím tě… Je děsně nesmělej, víš, žije se sestrou, vychovala ho. Rodiče, diplomati, jim zahynuli při leteckém neštěstí v Kábulu.“

Kábul? Jak na to přišla? Kde to je?

„Ten večer, víš, jak jsem měla vypnutej mobil a ty ses nemohla dovolat, pozval mě do Rudolfina na Smetanu.“

Ten večer se Magda předávkovala červeným vínem na koncertu Tiché dohody v Rock Café a mně dalo dost práce uklidit ji do taxíku.

„A nejsi v tom, Magdičko, viď…“ Babka se pokusila zvednout. Nepodařilo se. Křečový žíly sou prevít, a tenhle karbanátek už stejně nemělo smysl obracet.

„Klid, babi, dyť ti řikám, že je nesmělej, eště jsme spolu nic neměli. Jsem furt panna.“

Ta náhlá pravda působila v úhledné řadě výmyslů rušivě a poněkud nevhodně, asi jako když do třídy plné vzorných prvňáčků vstoupí Demeter.

Z nervozity jsem sáhla po koláčku. Mísa ale byla prázdná. Tedy ne tak docela… Během svého referátu – vůbec jsem to nezaregistrovala – si s nimi Magda velmi originálně poradila. Snědla je, ale proboha JAK?

„Hodně cestuje, jezdí na pravidelná školení do Londýna, tam maj pobočku.“

„Kdo tam má pobočku?“ zmohla se na vcelku logickou otázku zcela dezorientovaná babka.

„No přece banka, v který pracuje. Copak jsem ti ještě neřekla, že pracuje v bance?“

Dostala jsem chuť odejít teď hned, sejít po schodišti do strýčkova přízemí, projít kolem jeho cukrárny úzkou chladnou vykachlíčkovanou chodbou a zotvírat všechny obří lednice, co tu trčely po levé straně, lednice se svatebními dorty, jedna byla plná kremrolí, nechat je otevřené a vyjít z té dusící sladkosti ven na ulici, ani se neohlédnout za tím domem, který sám vypadal jako kremrole – zvenku žlutý, zevnitř bílý –, kdybych se otočila, spatřila bych, jak se hroutí jak Poeův dům Usherů, suše drolí jak kremrole v obří čelisti, šla bych dál, pořád dál, pryč z města, někam po dálnici, stopla bych někoho, prochodila nohy do krve a zastavila se jen na chvíli v Praze pro rozhřešení z úst Terezy a Jakuba a mámy, naposledy bych jim uvařila milovanou koprovku a pak bych pokračovala v cestě až k prahu prázdnoty, kde bych se vysvlékla z osudu jak z příliš těsného skafandru.

Tady se totiž nedalo dýchat. Nohy mi ale visely bezvládně z židle jak uschlé větve a můj osud stlačovala právě do masového strojku babka pěstí. To, co z něj lezlo na druhé straně, bylo na první pohled nepoživatelné.

„Jestli chceš, babi,“ usmála se Magda, „ukážu ti jeho fotku. Mám ji tady.“ Vstala a šla do předsíňky.

Babka k ní seděla zády, nemohla ji vidět. Já ano. Magda se otočila a spiklenecky se na mě zašklebila. V tu chvíli byla krásná, krásná jak perla za výlohou, až jsem musela přivřít oči: zářila, mocně a nebezpečně, rozkoší ze lži.

Pořád jsem pohledem zkoumala, jak neobyčejně zlikvidovala strýčkovy koláčky: u všech vyjedla pouze marmeládový střed, zůstaly jen okraje, dokonale neporušené. Mísa byla těch nepochopitelných náramků plná. Rychle jsem si jeden po druhém navlékla na zápěstí zasádrované ruky a schovala pod košili.

Viděla jsem ji, přehrabovala se tam v batohu – až po chvíli mi došlo, že v tom mém. Za moment stála vítězně před babkou s barevnou fotografií v ruce. Koukla jsem babce přes rameno: na té fotce byl Pavel, můj melancholický jihočeský přítel, plaše se usmívající před sochou Myslitele v zahradě Rodinova muzea.

Ano, babka nesnášela hluk, pokud ho nepůsobila sama. Její averze vůči cikánům, komárům a Havlovi se mě zdaleka tak nedotýkala. Sotva umyla nádobí, usnula na gauči za stěnou, již tvořila tenká umakartová přepážka, rozdělující veliký pokoj ve dva menší. Mag­dina část byla svatyní nevkusu, v níž se navíc muselo šeptat. Ve dveřích visel takový ten dřevěný závěs, hnusně chřestící nesmysl, co vás tluče po tváři, kdykoli jdete dovnitř či ven. Ach ano, milovala Madonnu i Liz Taylorovou. Jejich podoby tu visely spolu s profily egyptských královen a sluncem a časem vysátými reprodukcemi Muchy.

„Magdo!“ zakřičel někdo dole na ulici. Martin? Ale mohl to být i ženský hlas.

Magda přibouchla okno. „Blbec. Ještě vzbudí babku. Nejsme doma, ne? Něco ti pustím.“

Dlouho mi nedocházelo, co to nacpala do videa. Bez zvuku pochopitelně – vyčerpaná babka za přepážkou zřetelně vyfukovala Magdinu novou známost.

„Ta fotka Pavla,“ řekla jsem, „není z Londýna, ale z Paříže. Znáš Rodina?“

Neodpověděla. Nikdy neodpovídala. „Líbí se ti to?“

Na obraze se zrychleně míhaly, jak hledala ovladačem tu svou oblíbenou, scény lesbického milování. Viděla jsem něco takového poprvé. Takhle zrychleně a němě to působilo směšně a groteskně. Tomu našemu se to podobalo asi jako komiks Rembrandtovi.

Začala mi stahovat košili přes sádru, evidentně ji ty barbíny, které se přitom tvářily jak prodavačky v masně těsně před koncem pracovní doby, vzrušovaly. A jak ze mě konečně stáhla tu košili, rozkutálely se po koberci všechny umně vyhryzané koláčky. Kdybych je tenkrát rozdrtila patou, má pouta, mé okovy z těsta, a rozhrnula dřevěné závěsy, prorazila umakart sádrou, až by se z toho bejvalá bachařka… kdybych vyrvala síťky z oken a byla včas s to pochopit dojemně zákeřnou ubohost, valící se na mě z Magdiných fotoalb, která mě nutila prohlížet – snad, možná, co když ještě? Ale spíš už ne.

Magda otevřela hrdě svou skříň. Tohle už tu přece jednou bylo! Projel mnou pocit déjà vu: její prádlo dokonale zařezávalo v komíncích. Ke každému svetýrku a kostýmku jsem musela vyslechnout legendu, zanícenou, jako by popisovala osudy slavných malířských děl. Ano: zařezávalo dokonale.

„Čím je tvůj otec?“ zeptala jsem se s podezřením. Copak mi nestačily příznačné profese otcovy matky, chrápající za umakartem?

A to bylo jediné, Jakube, co s tebou Magda měla společného: žehlila si i ponožky.

Modré oči malé Terezky. Ale nejen oči: Terezka je celá modrá. Všichni tu mají svou barvu. A já? Ovšem: špinavě bílou prosvítá červeň, připomínám marmeládu pokrytou plísní.

„Mami, pojď s náma na ryby! Půjdeš s náma dneska na ryby? Vždycky když jdem s tátou na ryby, tak tě bolí hlava nebo bříško. Ale dneska tě nebolí, viď?“

Nedá se nic dělat. Jdu s nima na ryby. S modrou Terezkou a oranžovým Jakubem. Ale je to tu dost neklidný, na rybách. Po břehu se hemží žabí lidé v neoprenových oblecích. Není to moře, není to řeka, není to jezero. Kam mě to zavedli? Jen louže, kaluž s ňákým chemickým sajrajtem na hladině, smrdutej rybník.

„Co se tu stalo?“ ptám se nejbližších potápěčských brýlí.

„Ten parník ztroskotal. Místo lepidla prej použili lubrikační gel. Oblek vyfasujete tamhle vzadu v hangáru.“

Chci se zeptat, kdo byla posádka, ale muž už svižně odpajdal v ploutvích.

Ale proč mám jít já, zatímco mého nehybného muže všichni míjejí, jako by tam ani nebyl? Má snad nějakou protekci, výjimku z všeobecného pachtění, které teprve ospravedlňuje naši existenci? Je tak otřesně neambiciózní, pomyslím si s náhlým despektem. Celej život učitýlek, přivydělávající si příležitostně překlady z oborů, jimž za mák nerozumí. Třeba výroba polymerických vláken nebo modernizace výroby kyseliny chlorovodíkové.

A teď taky – všichni se tu můžou přetrhnout, už i já lezu snaživě do bahna, abych obstála, my neohrožení záchranáři nasazujeme život a zdraví a klesáme hloub a naše barvy vmžiku pokrývá sliz, zatímco jeho oranžová dál nehnutě strmí na břehu jak transcendentální vertikála. Všechno úsilí je však marné: ta krásná těla na hladině jsou už bezduchá, útlé údy barbín už nebudou nikdy potřebovat svého vizážistu. Jen smrad a zmar vůkol, jak ve zmaterializovaném verši staré dekadentní básně. Musím to vědět, dekadenci jsem si vytáhla u maturity.

„Pomůžeš mi?“ zašeptala jsem.

„Ne,“ usmál se mírně Jakub. „Jak bych mohl? Svět je jen projekce tvé mysli.“

„Ty… ty…“ začala jsem si vztekle strhávat neopren, „ty… svatej hajzle!“ Z huby mi vyskočila žába a ztratila se v trávě.

„Jé, co to je?“ přistoupila ke mně se zájmem Terezka a začala mě obcházet jak sochu. Z kůže mi visely – byly přisáté na pažích, na stehnech, na břiše – velké černé pijavice. Oněměla jsem hnusem. Tolik jsem chtěla uvěřit, že i ony jsou pouhou projekcí mé mysli, ale jejich slizká těla, jejich přisáté hltany to vylučovaly.

Viděla jsem Terezku, jak štrachá v rybářském tlumoku. Něco z něj vylovila, něco malého do dlaně, a přistoupila ke mně. Chce mi pomoct? Tou věcí byla filatelistická lupička, kterou jsem o mnoho let později vídávala u Marka. Čas od času ji vytáhl z kapsy a prozkoumával, co ho zrovna zaujalo, vytrhoval si detaily z kontextu a zbavoval je záhadnosti. Jednou ho moje matka spolu s Terezou pozvala na nóbl večeři někam na Hrad – k jejímu úžasu i k úžasu personálu si Marek začal prohlížet lupičkou porci žraločího masa.

I Terezka byla velmi zvídavá. Zvětšovala si zaujatě pijavice sklíčkem, až se jí čelíčko pokrylo vědeckými vráskami. Začala jsem pociťovat něco jako vděk, vděk k těm vypaseným parazitům, díky nimž jsem poprvé upoutala pozornost své dcery.

„Tati, tati, pojď sem, rychle!“ rozkřičela se náhle Terezka. „To musíš vidět!“

Když se můj muž přiblížil k mému tělu, podala mu Tereza lupičku a s divokým nadšením zašeptala: „Koukni se, koukni se dobře na TUHLETU – vidíš? Má lidskou tvář.“

Jako když někdo přelamuje nohou větve na oheň, probouzí mě praskot. Aha. Toť střeva té báby. Leknu se, že jí patří tělo, vpletené do mého. Ne: ona tam za tenkou stěnou, zde její vnučka, tiše spící, jen temné bradavky na stráži noci.

Rychle vstávám, abych setřásla pijavice. Nejsou. Možná zalezly pod sádru. Uvízly ve snu. Strašně se mi motá hlava a je mi zle, maminko. Pokusili se mne tu zabít karbanátky. Rychle přijeď. STOP.

Nemohu si zaboha vzpomenout, kde je tady v kremroli záchod. Světýlko videa nevypnuté, svítilna na ulici zviditelňuje protější budovu sušického muzea. Se stálou expozicí sirek, již jsme dnes zhlédly. A pak ho spatřím. Vyletěl odtamtud, z vikýře, z mého snu nebo z Hlaváčkovy básně. Spatřím ho, démona tajemných nocí, nocí bázlivých, rozplizlých, nocí bez stínu, bez světla, se slabými záblesky lascivních primárních pudů na obzoru – upíří peruti milence všeho chorého. Nikdy jsem tak velkého netopýra neviděla.

Potřebuju se co nejrychleji dostat z pokoje. Ale jak? Ve dveřích visí ten zatracený závěs – projdu-li jím, rozzvučí se, jak by ďábel jal se bubnovat na rakve, a zburcuju celej barák. Rychle přes sebe přehodím košili. Nohy mi mrznou, ale bojím se chmátnout do skříně pro její ponožky. Stejně tak jsem se nikdy neodvážila půjčit si ty Jakubovy nebo jít, já nepokřtěná, k svatému přijímání.

Pokouším se překračovat fotky rozházené po koberci – na jedné z nich my dvě v objetí, dnes odpoledne, s prstýnky vytrčenými v obscénním gestu do objektivu, těsně po zasnoubení, samospoušť, Svatobor, 15.45.

Výrazy, jak to říct, máme na těch fotografiích poněkud zadýchané, z líbání, z jara a z rozhledny, na kterou mě přinutila vylízt. Před námi a za námi vřískala po točitém schodišti nějaká školní výprava a Magda se ke mně pokaždé v nejnemožnější chvíli přitiskla. Možnost trapasu ji neskonale rajcovala.

Nahoře nás čekala kolem dokola prosklená vyhlídka. Sklo ale bylo tak zasrané od much, že se nedalo fotit. Naše prsty se propletly. Všimla jsem si holčičky, mohlo jí být tak deset jedenáct, stála vedle mě a zírala na nás s otevřenou pusou. Jaké to asi je, vidět dvě ženy v objetí v tom věku? Připadaly jsme jí kuriózní a strašné jako mektající mongoloidní dítě? Sprosté a směšné jako titulní strana pornografického časopisu ve výloze trafiky? Bizarní jako siamská dvojčata? Uhadovala naši abnormalitu instinktem, nebo už leccos věděla? Všechno kolem ní se dosud jevilo v řádu, jako krajina dole: my, já a Magda, jsme do ní evidentně nepatřily, byly jsme nesmyslné a nadbytečné jako jedenáctý prst.

„Magdo, co děti?“ Ano, právě teď, pár minut po zasnoubení, ta zákeřná otázka ode mě. „Vadí ti, že je třeba nikdy nebudeš mít?“

Zeď, na kterou v určitém okamžiku narazí každá homosexuální žena. Obelstít nebo přemluvit úřady a Boha – které se podaří ten zázrak v podobě spermií na mrazáku jako Jitce a Báře? A kolik bolesti, let úsilí, přemlouvání, dotazníků, pohovorů, energie vykupuje nakonec sladkou všednost, jakou je štrikování dupaček? Co asi dělaj, holky. Pošlu jim pohled. Jim jediným můžu ze Sušice.

Magda ve mně ale neprobouzela zájem o problematiku homo­sexuálních žen. Do časopisů jsem se ode dne prvního nárazu ani nepodívala. Magda ve mně probouzela zvon, zvíře a sopku.

Nejspíš neodpoví, jako obvykle. Není ovšem vyloučené, že ji otázka po dětech sebelítostivě rozpláče, nebo pohrdavě rozesměje. Její rozbitou osobností smích a pláč, emoce a nálady pluly překotně a dravě, chňapajíce nevybíravě po potravě a požírajíce jedna druhou jako příliš namačkané slepice.

Magda hodila po zírající holčičce s gustem škleb. Děvče zrudlo a začalo předstírat zájem o spolužákovu počítačovou hru.

„Kámoška ve Varech – pojedeš se mnou, miláčku, někdy do Varů, viď? – mě poprosila, abych jí pohlídala mimino. Vyjela jsem s kočárem na procházku a potkala bejvalou spolužačku, říkala, jé, ty máš dítě? A víš, že ti sluší?“

Takže odpověď-hra. Prodloužení šklebu. A co když špatně čtu? Co když je opravdu tak průzračně blbá?

„Byla to holčička, nebo chlapeček?“

„Kdo?“

„To mimino, cos hlídala.“

„Ježíš, to už fakt nevim.“

Přistoupila jsem ke sklu a vnitřnosti mi sevřela bolest. Možná jen závrať z hloubky pode mnou, ze strašné krásy, podivně přehledné a čitelné; kolem dokola ležela Šumava, tvoje duše jako na mapě, a já si v ní mohla ukazovat prstem, tady je to a tam zas ono, pohoří mindráků a uskříplá pole averzí, věže sexu a zalesněné svahy zvrhlostí, potoky a řeky, snění o štěstíčku i touhy po veliké lásce, lesklé a barevné jak obálka Harlequina, planě se pnoucí obrazotvornost, strach z despotické matky, strach z despotické pravdy a úzkost z toho, že budeš vozit v kočárcích provždy jen děti svých kamarádek.

Náhle mi bylo nad slunce jasné, že je to krajina, kde můžete strávit dovolenou, v níž se ale nedá žít. A i kdybych jí prošla křížem krážem, nepodaří se mi v ní změnit tok jediné řeky, směr jediné cesty, postavit ani chatrč – protože to nejsem já, na koho čeká.

Je něco po třetí, chvíle, kdy noc slizce měkne v bažinu. Teď bdít v cizím pokoji, v cizím životě bez východu a s žaludkem v krku je nesnesitelné. Ohromné lednice v přízemí hučí jak příliv, náhle strašidelně ztichnou. Dřepím zkroucená vprostřed fotek, držím si splašené vnitřnosti a dívám se na tebe. Spíš na boku, těžká, pokojná a oblá jako Moorova socha v zahradě. Nikdo by neuvěřil při pohledu na tvoje ztichlé křivky a dětsky pootevřené rty, jaký dnešek se ti převaluje tam uvnitř: trny žluté růže a scény pornografického filmu. Tentokrát jsem to byla já, kdo ti musel ucpat ústa, abys nekřičela, rukou, na níž mám ještě teď otisk tvých zubů, rukou, která byla jen před okamžikem v tobě až po zápěstí, jaks poručila.

Trny žluté růže a scény pornografického filmu a prstýnky a zá­hadně obelstění dopraváci a plachý sirotek, bankovní úředník, tvá vymyšlená konečně-známost pro babku a – zkrátka perlilas, má lásko, properlilas dnešek. Nikdy bych nedokázala vybrat všechny ty šumavské serpentýny s takovou bravurou jako ty.

Dívám se na tebe a zdá se mi, že se tvé tělo pokrylo perletí a září do tmy. Zvláštní: dobře se podívejte a zjistíte, že ve spánku jsou i lháři pravdiví.

A v tu chvíli TO spatřím. Zázrak! Třásně dřevěného závěsu totiž nevisí až k zemi – všimnu si, že končí dvacet, pětadvacet čísel nad prahem. Paní redaktorka je přece tak hubeňoučká – mohlo by se jí podařit s trochou štěstí je podlézt. Naposledy jsem se plížila při noční bojovce na pionýrském táboře. Teď jako když to najdu.

Břichem se přitisknu k podlaze. Zkontroluju ještě pohledem Magdu – spí, jako kdyby se o trn té růže píchla ona a ne já – a začnu se obezřetně vysouvat z pokoje. Všechen duševní život se mi rázem smrskne v jedinou úzkost: neprobudit ji ani její babku za umakartem, ani strýčka v přízemí, prostě nikoho a nic z tohoto strašného domu, který mi puká za patama.

Je mi jasné, že nesmím zavadit ani o třáseň, jinak se domem rozkvílí poplašné zařízení. Zatím se to daří. Jsem v polovině, závěs mám těsně nad křížovou oblastí. Ale co dál?

Konečně. Ležím vyčerpaně na dlaždicích. Studí. Čekám, až se mi uklidní srdce. Odněkud zvenku sem dopadá světlo. Svítá. Za chvíli se probudí ptáci a strýček. Své pověstné koláče prý připravuje sám s dvěma pomocnicemi v místnosti za cukrárnou. Magda ho nesnáší, protože vlastní půlku baráku a protože se jeho dcera, blbá a navíc ošklivá, dostala protekčně do Prahy na vejšku.

Přidržuju se zdi a scházím dolů po schodišti. V jeho ohybu, jak se pamatuju, by měl být záchod. Ale patrně ho minu. Najednou vůbec nechápu, kde jsem se to octla. Je tu několik dveří: co když je za každými jiná možnost, jiná budoucnost, jiné pokračování příběhu, který neexistuje? Ach ano, a tady staré známé lednice. Ať mi nikdo nevykládá, že věci jsou neživé! Tyhle – pět obrů šamanů v bílých hranatých rituálních maskách – sledovaly každý můj pohyb.

Všude tu mají dlaždice. Podobně chladnou chodbou, vzpomenu si, jsem kdysi dávno přibíhala k matce, v košilce a bosá jako dnes. Bylo to v nemocnici na Karláku, kde mi rovnali páteř, abych nebyla hrbatá. Objala jsem ji a ona se odtáhla jako vždy. Teprve mnohem později jsem pochopila, že svým nepotlačitelným odporem k fyzickému kontaktu, k projevům intimity trpěla nejvíc ona sama.

„Děvenko, nemůžeš tady lítat bosa. Nastydnou ti vaječníky,“ řekla.

Zděsila jsem se. Vůbec jsem netušila, co jsou to vaječníky. Znělo to jako jídlo a nechápala jsem, proč ho mám v chodidlech.

Jedny dveře jsou pootevřené. Vkradu se dovnitř, do krajiny za zrcadlem, kde přestávají platit zákony tohoto světa. Loktem jsem málem zavadila o skleněnou dózu plnou kulatých průsvitných lízátek, která už v Praze dávno neseženete. Druhá je vrchovatá cukříky do kávy a ve třetí jsou Mozartovy čokoládové koule. Silueta kávovaru dřepí na pultě jako obří model molekuly. V mezerách stažených žaluzií chřestí prsty dne. A ty vůně! Tisíc variant sladkostí tvoří paradoxně hustý, nahořklý odér.

Už je to tak: vloupala jsem se do strýčkovy cukrárny, zavřené a úhledně ztichlé jako pohřební ústav. Na každém stolku je vázička s umělými květinami, ubrousky a dávkovač cukru, na stěnách v rámech umělecká fota šumavských hvozdů. Že by Magda? Sedím v ratanovém křesílku, jako bych čekala, že mi přinesou preso. Zachce se mi ukrást strejčkovi aspoň tyčinku Mars, ale i bez ní hrozí, že se mu každou chvíli pobleju na podlahu. Pryč odtud, dokud je čas. A přece neodolám a na odchodu hrábnu do dózy s cukříkama a pár si jich nacpu za kalhotky.

A pak ji konečně najdu, vysněnou místnost. Kleknu si a obejmu mísu. A v okamžiku, kdy ze mě začne tryskat všechen nestrávený dnešek, mastný a smažený v požehnané vrstvě oleje, dotkne se někdo mé hlavy. Prudce se otočím. Z brady mi visí provazce. Ve dveřích, za mnou a nade mnou, se tyčí Magda. Má na sobě něco děsného, babiččino velikánské flanelové pyžamo, ale kupodivu ani v něm nevypadá směšně. Trochu zaplandá a já se leknu, že mě uchopí do pařátů a vzlétne – můj démon zvrácenosti.

Abych poněkud odlehčila situaci, zamumlám zvesela: „Víš, co nechápu? Jedla jsem karbanátky s kaší, a teď zvracím bramborovej salát.“

Jen sykne: „Tiše, prosim tě. Vzbudíš babku.“

Strašně ráda bych jí vyhověla, ale zkuste někdy tiše zvracet.

Toho rána jsme už nešly spát. Povalila mě na koberec a strhla mi kalhotky. Vysypaly se.

„Co to je?“

„Šlohla jsem strejčkovi cukříky.“

Čekala jsem, že mě sprdne, co lezu do cukrárny, ale vždycky reagovala jinak, než jsem očekávala.

„Fuj, kleptomanko,“ jen se usmála a jeden po druhém začala trhat sáčky s cukrem a pomalu jím posypávala moje tělo jak palačinku.

V síťce na okně se mlela můra. Uslyšela jsem babku, jak štrachá za přepážkou, chrchlá a popotahuje. Vzápětí se rozeřvala Frekvence 1.  

„Je krásná,“ řekla zasněně Magda a přistoupila k oknu. Opravdu byla krásná, ta můra. Potácela se po síťce jako opilá a na hřbetě měla pod sebou tři čínské znaky. Snad budu mít dost času je rozluštit.

Najednou – bylo to tak nečekané – se Magda rozpřáhla a rozmázla můru po síťce jediným úderem pěsti. „A už není,“ pootevřela v zadostiučiněném úsměvu šarlatové rty.

Uviděla jsem Vítkovu Marcelku, jak na břehu Berounky rve kosatec, a vzápětí ho odhazuje do trávy. Všechno se ve mně rozbrečelo. A tehdy poprvé mě prudce probodla touha ji zabít, touha, která chutnala v ústech jak pryskyřice, jíž se nepodobá nic na tomto světě.

„Zděšeně jsem prchal z pokoje, prchal jsem z domu. Když jsem ujížděl po staré hrázi, bouře dosud běsnila. Náhle šlehlo přes cestu ohnivé světlo. Ohlédl jsem se; chtěl jsem se podívat, odkud se vzala ta neobyčejná záře, vždyť za mnou byl jen ohromný dům a jeho stín. To měsíc tak zářil, zapadající, krvavě rudý měsíc v úplňku – jasně prosvítal trhlinou v domě, dříve sotva rozeznatelnou, táhnoucí se klikatě od střechy k základům. Jak jsem na ni upřeně hleděl, začala se rozsedlina rychle šířit; vtom zadul mocný vítr a do očí mi zableskl celý kotouč měsíce – hlava se mi zatočila závratí, když jsem viděl, jak se mohutné zdi rozpadají. Pak se ozval táhlý, burácivý řev jako hlas tisícerých vod – a hluboký, černý močál u mých nohou se chmurně a teskně zavřel nad troskami domu Usherů.“

Všichni odešli. Jen po Pijérovi tu zůstala na mém stole propiska s prsatou blondýnou, kterou si tu zapomněl. Chvíli jsem hledala na internetu – s internetem mě naučila zacházet Tereza – lesbické stránky. Bylo tu pár inzerátů a pozvánka na parník, tradiční jarní plavbu po Vltavě, pořádanou A-klubem. Konala se předevčírem. Škoda. A taky poezie, několik nepůvodních, sentimentálních, ukňouraných básní.

A pak jsem našla webovou stránku svého otce. Dostala jsem chuť nechat mu vzkaz, lákala mě představa, že bych si s ním – po třiceti letech, co jsme se neviděli – začala dopisovat na internetu.

Místo toho jsem začala psát dopis tobě. Co ale nebylo dopisem pro tebe? Cokoli do mě vstoupilo, formulovala jsem vzápětí do slov určených tobě, proměňovala v souvětí, vinoucí se ti vstříc, připoutávající tě k mému světu jako ty mě k posteli prádelní šňůrou. Později jsem přestala rozlišovat, o čem jsem s tebou mluvila ve skutečnosti a o čem ve svých představách.

1. června, v den tvých čtyřiadvacátých narozenin, jsem se probudila s radostnou jistotou, že neexistuješ – že jsi jen démon, utkaný z látky mého podvědomí, projekce mé mysli. Ano, Jakube, snídali jsme toho rána za kuchyňským stolem, smáli se a povídali si jako za starých časů, rodinná pohoda a ta výtečná jahodová marmeláda, co mi ukápla na zem, ani v nejmenším nepřipomínala krev.

Ten rozhovor ze mě větu po větě vymačkával Magdu jako zhnisanou třísku. Stačilo však zaslechnout v hlavě její hlas, ten nachově nakřáplý alt s legračními sykavkami, a Jakub zmizel, přestala jsem vnímat, co říká, a zmizela i iluze o chiméře: Magda, tříska putující k srdci, byla zas skutečná, nejskutečnější, snadno ověřitelná; skutečnější byla snad už jenom ta mikrovlnná trouba, kterou jsem jí koupila k narozeninám.

Když jsem dopisovala čtvrtou stránku, sny o minimalismu se definitivně rozplynuly. Vytočila jsem číslo do Sušice. Volaly jsme si třikrát denně, tohle byl nadstandardní, čtvrtý telefonát.

„Co děláš, Lupínku? Jsi v redakci?“

„Jo. Píšu ti dopis.“

„Už se těším, jestli bude tak nádhernej jako ten posledně. Píšeš neskutečně krásný dopisy, fakt. Měla bys napsat román.“

Dnes byla neobyčejně miloučká, ale –

„Debut ve čtyřiceti? To snad ne.“

„Já nevim, je to divný, ale já si vůbec neuvědomuju ten věkovej rozdíl mezi náma – když jsme spolu, mám pocit, že je nám oběma šestnáct.“

Opravdu. Neobyčejně. Miloučká.

„I když proč ne… román v dopisech… něco jako Nebezpečné známosti.“

„A víš, co teď dělám já? Přišla jsem z odpolední, poslouchám naší Lindu Perry, ležím nahá na posteli, oblečená jen do snubního prstýnku…“

Jak poetické?!

„…a myslím na tvoje ruce, začínám se hladit a představuju si, že tvýma rukama… “

Zavírám oči a bloudím palácem banalit, oslněná, zpitomělá, uvězněná jak můra v síťce.

Čtvrtý, nadstandardní telefonát, naše neplánovaná žhavá linka, trval přesně sedmdesát pět minut. Podobných bylo za ten měsíc, než se přestěhovala do Prahy, nepočítaně. Přestože mi bylo šestnáct, objevila jsem na stará kolena kouzlo sexu po telefonu a vesele se řítila do průseru. Šéfové byli totiž na výši telefonních účtů enormně citliví.

Vytiskla jsem dopis a rozložila listy po stole. Jako v dětství, nehybná, bez mrknutí oka jsem je hypnotizovala snad hodinu. Bylo to nepochopitelné, ale ani se nezachvěly.

Milá Lucie,

ve středu jsem byl v Praze na školení, ale bylas k nesehnání, nikdo, ani Jakub, ani v redakci o Tobě nevěděl. Ňákej vtipnej maník u Tebe v práci mi řek, že vypadám jako mladej Franz Kafka, jak jsem měl ten tmavej oblek a kravatu, a taky to dělaj ty moje odstátý uši asi. Pak jsem se koukal v hotelu na klipy a bylo mi smutno. Sou to tři roky, co si Kurt Cobain v hotelovym pokoji ustřelil hlavu, ale ta jeho muzika má energii na sto let. „It’s better to burn out than to fade away…“ napsal v dopise na rozloučenou. Ale kdo na to má? Já umírám zaživa a sleduju to bezmocně, jen určitý okamžiky mi dávají sílu, nějaký světlo, který tu a tam zahlídnu, když mám v ruce a v puse ňákou holku s hlaďounkou kůží, nebo když se otevřou mračna a vidím až do věčnosti.

Když jsem jel tuhle do Krumlova, víš, za Schielem, za živejma tam nejezdim, zase jsem si kupoval jízdenku u Simony, je to nejhezčí ženská z našeho městečka, chodila na gympl o dva roky níž, blondýna, chodí s Danem minimálně deset let, občas spolu zajdou na oběd do hotelu nebo v létě třeba snídaj společně před cukrárnou u stolečků, Dan čte noviny a kouří a povídaj si, Simona je kráska, která by mohla bejt modelkou nebo televizní hlasatelkou, ale prodává už léta jízdenky na vlak na nádraží ČD, rozumíš, tam u nás, na tom omlácenym zaprášenym nádražíčku, který je slepou větví Českejch drah, sedí za okýnkem se zažloutlejma záclonkama. Dan se na mě usměje a Simona mávne, patří k sobě a stárnou spolu, v tom je ta trýzeň malýho města a rozpálený dláždění od jarního slunce a smutek našich smrtelností, někdy bych to chtěl napsat. Ten smutek a drobný radosti a slasti a štěstíčka, lásky a nebezpečný známosti a maloměstský mýty –

Za pár dní budu počítačem napojenej přes televizní signál na družici, zprávy Reuters on-line, kurzy měn, úrokové sazby, to je pulz světa, prachy, od toho se to všechno hejbá, svět je celej protkanej těma vlásečnicema a pár lidí to má pod palcem, tam utáhnou kohoutek, tam vyberou prachy a nasypou je jinam, tam se to zhroutí a zbankrotuje a tam je zas oživení a růst. Funguje to na tom matematickym a ekonomickym principu, kterej jediný, co nemá, je souvislost s Bohem.

Lucie, budu si asi kupovat byt, něco malýho, ale nemůžu bejt s rodičema, přes realitku jednoho kámoše. Kromě Tebe tam nebudu, rozhod sem se, zvát žádný inťoše. Pořídim si tam televizi se satelitem a počítač s internetem a všechno si to pustim, zprávy BBC, CNN, Reuters Headlines, Internet News, a nechám se tim zahlušit a rozplynu se ve všehomíru, nebude už žádný ego, dosáhnu toho, o co usiluje Jakub, je to frajer, víš to, Lucie???, dosáhnu toho, po čem toužil můj vesmírnej kámoš Jack Kerouac, ale nepovedlo se mu to, protože vždycky to svý tělo vláčel s sebou, jako já se musim na svuj ksicht dívat každej den v zrcadle.

Zkoušel sem číst toho Tvýho Poea, ale usnul sem nad tim. Většina těch povídek zvětrala, jen sem tam něco, jinak je to mrtvý. Co s nim máš? Asi je to pro Tebe spíš symbol, mýtus, znak – než živá literatura. Jenom tak bych to chápal. Jediný, co mě chytlo, byl Sud vína amontilladského, jak ho vyláká do vlhkejch sklepů na vínko a tam chladně zazdí do výklenku… Inspirativní variace pomsty.

Jeho život, to je jiný. Líbí se mi ten dětskej zájem o vědu, o lety balonem, bavilo ho kdeco, telepatie a hypnóza a teoretická fyzika, luštil kryptogramy a představ si, že dokonce napsal odborný pojednání o lasturách. V ňákym doslovu jsem si přečet, že jeho povídky maj STRUKTURU MENTÁLNÍCH PROCESŮ. Nerozumim tomu, ale zní to pěkně.

Lucie, mám na Tebe prosbu: pamatuješ, posílal sem Ti takovou svou fotku z Paříže, jak tam stojim před Rodinovym Myslitelem, kruhy pod vočima, přízrak, stín sochy, která vypadá skutečněji než já, na nohou černý kecky, co nosil Cobain. Ztratil sem negativ a chtěl bych jí dát jedný holce, ona pude do Prahy na UMPRUM, příště Ti povim víc, nechci to zakřiknout. Je mi to blbý, ale nemohla bys mi jí poslat? Vim, že Ty stejně preferuješ jiný přízraky.

Tvůj Pavel

Trvalo dva a půl měsíce, než si Magda našla v Praze práci. Žila z úspor a z nenávisti vůči těm, kteří rozhodovali o jejím sociálním osudu. Nebylo pochyb, které straně patřily její sympatie. Od rána do večera jsme ležely v rubrikách Zaměstnání – nabídky – jednou absolvovala za den sedm telefonátů, tři konkurzy a dva pohovory. Bezvýsledně. V noci plakala a tloukla kolem sebe bezmocí, vztekem a ponížením, vypila skoro dva litry červeného vína a nakonec usnula na zemi v pomačkaném červeném kostýmu, pod tváří zaťatou pěst jako dítě, kterému ublížili.

Její schopnost proměny mě uváděla v úžas: když jsem ji ráno spěchala utěšit, vykráčela z koupelny – po včerejší slabosti ani stopy – upjatá, nezranitelná dáma. Nakonec sehnala slušně placené místo asistentky ve firmě zabývající se prodejem a servisem pro­střihovačů, spojovačů a úkosovačů.

Nemělo smysl pokoušet se něco pochopit.

Poloprázdné večerní metro. Advent, zima, venku úporné, zaryté mžení. Stanice Kačerov. „Vystupuješ?“

„Vždyť jsme se spolu chtěly dívat na Akta X.“

„Třeba se chceš radši dívat s Jakubem.“

„To bylo hnusný.“

„Jsem unavená,“ vzdychla otráveně.

Dveře se zavírají. Nestačila jsem vystoupit. Hurá. Teď už musím na Chodov. „Jakub se na takový kraviny nekouká,“ řeknu radostně.

Lehce se dotknu její ruky. Odtahuje se. Ano, chce být sama, možná, ale já to už nedokážu. V protějším skle se pohupují naše dvě hlavy jako dvě opuštěné, vzdálené, výstražné bójky, které jsou na řetězech a nemohou k sobě.

V rohu vagonu dřepí tři skini a bryndají po sobě plechovkové pivo. Magda trochu ožije – uniforma jako uniforma – a začne se na ně uculovat. Lebkouni cení spokojeně zuby, jeden se dokonce zmůže na vrchol galantnosti – vysekne směrem k ní obscénní gesto. Modlím se, aby na Roztylech nepřistoupil nějakej cikán. Už aby byl Chodov – mám tý jejich nonverbální komunikace tak akorát. Nedivila bych se – pokaždé reagovala nepředvídatelně jako neznámá chemická směs – kdyby s nima teď vystoupila a nechala se hromadně ošukat v nejbližším parku.

Vítek měl pravdu: na Chodově je nejsilnější větrný vír. Větrný vír a chlad. V kolejišti zahlédnu na zlomek vteřiny jeho hlavu přikrytou Marcelčinými spodními kalhotkami.

Květinářka na zastávce má ještě otevřeno. Žluté růže! Jak je to zvláštní, teď v zimě. Mží na ně smog, pnou se v syrovosti večera plného bláta a odpadků, jsoucí, završené a výtvarné jako tři ženy na břehu jezera.

„Prosila bych ty tři růže, bez papíru.“

„To se popícháte.“

Teprve teď vzhlédnu ke květinářce. Její tvář je nelidsky, pradávně krásná, chráněná sklem jak vzácný exponát. Kvůli takové kráse se nepůvodně a odvozeně umírá, nejlépe v Benátkách.

„Máte strašně unavený a smutný oči.“

Strnu. Opravdu to vyslovila, nebo se mi to zdálo?

„Lucie, dělej,“ přerušil mě podrážděný Magdin křik, „nebo nám to ujede!“

Poslušně dobíhám autobus. Bez růží. Z nejisté pěsti se sypou drobné, kutálejí se po zastávce a uléhají, jako bych se strachovala, že jinak ztratím cestu zpět.

V předsíni se povaluje neuvěřitelné množství prázdných krabic od červeného vína. Už dávno jsem se směla přezouvat až v předsíni, a ne už na chodbě. Po půl roce života v Praze se vzorné komínky Magdina mládí nenásilně transformovaly v rozmařilý bordel.

Abych nějak ospravedlnila svou přítomnost zde, ostentativně nežádanou, jmu se připravovat teplou večeři – její milované palačinky se špenátem. Zatímco ona se v županu rozvalí na dvojpostel. Zatímco chroupá hlasitě brambůrky. Zatímco zívá. Župan se rozevírá. A kde ne, to si domyslím. Ztloustlo nám děvče, a jak. Čím to? Můj zrak je prost iluzí, moje srdce je jimi však zapleveleno. Jsme mrtvé, nemáme si co říct; ale s dobrovolně přijatým jedem, který se stal součástí vaší krve, taky obvykle nevedete duševně spřízněnou konverzaci.

Lehla jsem si vedle ní. Zatvářila se, jako kdyby závislost a stáří byly nakažlivé. Maso mi sice neodpadávalo, ale cáry duše, které ze mě visely, byly mnohem odpornější.

Začala si hrát s ovladačem. Zachechtala jsem se: nebylo nic absurdnějšího než představa, že by v tuto chvíli pustila porno a vytáhla prádelní šňůru. V zimní fázi byly přece na programu seriály na Nově a Gillian Anderson v přísném kalhotovém kostýmu.

Stalo se však něco, co mi vyrazilo dech. Zničehonic se na obra­zovce objevil můj otec. V neformálním prostředí jakési zahradní restaurace, usazeni v neformálních bílých plastových křesílkách hovořili bělovlasí intelektuálové o podobách světa, jako kdyby dohořel v popelníku na stole, do něhož zírali, před miliardou let. Kamera najela na otcova skeptická ústa, která začala odříkávat hlasem unaveného Boha: „Lidstvo je nemocné. Totalitarismus je jen jednou z cest… islamismus… castrismus… diktátoři Mao, Brežněv, Amin a k tomu drogy, teplouši, teplice, mordy, lágry, koncentráky…“

Ten fantastický výraz oživil rázem Magdinu strnulou, nepří­stupnou tvář. I to její pohrdání, s nímž se rozesmála, zurčelo jako krev a mlíko, jaksi šťavnatě – nic delikátně odtažitého, žádný upíří šustot. Proč se mi tedy zdálo, že mě ubývá den ze dne? Že se za mnou začíná čas od času potácet stín, nová bytost z mé ukradené krve?

„Teplice? Fakt ten dědek řek teplice? No neni kretén? Ten blbec – no vidíš ho? – je mi nějak povědomej.“

Jezero vysychalo. Ano, skučela jsem steskem po její něze i žiletkách, ale jak ráda jsem teď vzala zavděk i chvilkovým spřízněním smíchem, přestože jím byl pustý výsměch mému nepřiznanému otci.

Konečně přepla na Novu. Stačila jsem jen přečíst mnohovýznamný titulek THE TRUTH IS OUT THERE a v tu ránu usnula. Když jsem oči zas otevřela, stálo na obrazovce už jen TO BE CONTINUED.

Magda vedle mě znatelně chrápala, udivilo mě to, bylo to poprvé. Dvě manželství najednou, to mi ještě chybělo, pomyslela jsem si s něhou a jemně jí olízla prst, ještě slaný a mastný od brambůrků.

Vyšla jsem potichu do předsíně. Zapomněly jsme zhasnout, to by mi Tereza dala. A ještě víc kvůli tý kožený černý bundě, do níž jsem právě vklouzla. Stoupla jsem si před zrcadlo… stála tam… koukala… ale nikdo se v něm neodrážel, ani ta bunda, jenom mé prázdné polobotky, z nichž opadávalo adventní bláto. Tak je to tady. Tehdy na záchodku v Áčku byl tuším tohle její problém. Nepozorovaně mi podstrčila veslo neodrážení, malosti a pokleslých žánrů, anebo mě tím banálním motivem zrcadel infiltroval ve spánku americký televizní seriál?

A tady kolem bezpočet prázdných krabic od červeného vína. V náhlém záchvatu inspirace jsem z nich začala stavět zeď. Šlo to skvěle, lásko, zazdila jsem tě během dvaceti minut. Milovníci vína končívají špatně.

Lucie zprvu nechápala, čím se mezitím pokryla země. Zatímco obracela palačinky, vysmívala se otci, spala, neodrážela se v zrcadle a zazdívala, umrzlo na ulicích mžení v souvislý ledový povlak. Chtěla stihnout poslední noční metro, kolikrát už tudy letěla od horké milenky podél chladných panelových zdí (nebo naopak?), podél kotelny, parkoviště, restaurace až k obchodnímu domu Billa, míjejíc jen ojedinělé zjevy krysaříků a notoriků – dnes to však nebylo možné. Udělala dva kroky a šla k zemi. Rozběhla se, ujela dva metry a přistála na zadku. Vstala a spadla. Vstala a spadla. Zas a znova, až nakonec zůstala bezmocně ležet.

Ležela klidně. Už nespěchala. Led bůhví proč voněl shnilými broskvemi a na špinavém, zhasnutém nebi pózovala Marilyn Monroe, ačkoli o ni nikdo nestál. Ne, Lucie nebyla unavená. To ona sama se stala Únavou, zlou, vlezlou a zrádnou jako ten náhlý led, s nímž teď splývala.