20. ŘÍJNA, 23.06, STOŽEC

Josef zapírá. Tvrdí, že měl rande. Šel se projít na Smrčinu a dál lesem k Plešnému jezeru.

„Ta dotyčná ale nedorazila, tak jsem se potuloval sám.“

„Ale ale, takže jste se vzdálil od útvaru bez vědomí velitele?“

„Hlídka mi končila v sedm ráno, až pak jsem vyrazil. Jo, šel jsem za ženskou. Jsem nepolepšitelnej děvkař…“

„A co tenhle americkej zásobník plnej patron?“ ptá se vrchní strážmistr Podhola.

„Ten jsem našel schovaný v boudě u kanálu. Chtěl jsem ho odevzdat.“

„A letáky?“

Až teď si Josef uvědomí, že je dostal od sestry Anežky. Tři protikomunistické letáky, psané obyčejnou tužkou. První je opisem proslovu prezidenta Beneše při podpisu nové vlády, který nebyl zveřejněn, další dva listy jsou výzvou všem Čechoslovákům od odbojové skupiny Šumava I. s nadpisem Bratrstvo svobody. Píše se tu mimo jiné – „Kdo je Ant. Zápotocký? Je to prodejný dobrodruh…“ Prý jako kápo zavraždil v koncentráku 21 Holanďanů. Že musí být vydán Holandsku k potrestání jako válečný zločinec. Letáky měl Hasil v kapse uniformy.

„Ty jsou z Horní Planý, z nádraží. Tam jsem je zajistil. Zapomněl jsem je odevzdat. Nemoh’ jsem je jenom tak nechat ležet, aby se dostaly mezi lidi, to snad…“

„Šťastnej nálezce, tenhle Hasil,“ řekne Podhola a obrátí se na strážmistra, který Josefovu výpověď zapisuje. „Našinec chodí, kouká, a kde nic tu nic, ale tady pán si vyrazí jednou na špacír a támhle jeden americkej zásobníček, tuhle letáčky, no to se podívejme.“

Zapírá. Opakuje dokola to samé.

„Strážmistře Hasile, asi máte děravou paměť,“ protáhne se Podhola. Vstane. Přistoupí těsně k Hasilovi. Nakloní se a zašeptá.

„Co ta vaše rvačka v Německu?“

„Rvačka?“

Josef je zmatený. Mlčí. Netuší, odkud se mohl vrchní strážmistr tak rychle dozvědět, co se stalo za čárou.

„Německý pohraniční orgán z Haidmühle, jistý Hossmann, mi k večeru volal na útvar a tvrdil, že vás dnes po čtvrté hodině odpoledne zadržel nedaleko obce Lackenhäuser, tedy na německém území. A vy jste si odtud odnesl malý suvenýr. Je to tak?“

21. ŘÍJNA, 5.30, STOŽEC

„Hasile, pokud mi řeknete, kam jste schoval tu americkou automatickou pušku, můžu vám pomoct.“

Tohle už není výslech. Vrchní strážmistr sedí na protějším kavalci provizorní cely, kde Hasil přespává.

„Zahodil jsem ji. Ještě v Německu, tak hodinu chůze od místa, kde na mě ten Hossmann čekal. Vzal jsem jenom zásobník.“

„To jste po něm musel střílet? Byli tam svědci.“

„Mířil jsem do země.“

„Dobrá. Modlete se, aby tu pušku Němci našli. Jak jsem pochopil, Hossmann by měl doma velký potíže. Bude ovšem potřebovat i zásobník s těma čtrnácti ostrejma. Myslím, že mu ho vrátím, ale nebude to zadarmo. Prostě něco za něco.“

Hasil se podívá Františku Podholovi do očí.

„Vy se s tím Němčourem kamarádíte už dlouho? Já jenom, že to vypadá, jako by byl špiclem naší lidově demokratický vlasti…“

Podhola se rozesměje, ale Hasil dořekne:

„… anebo vy špionem Západu.“

21. ŘÍJNA, 14.00, ČESKÉ BUDĚJOVICE

Útvar SNB připomíná včelí úl. Po chodbách běhají z kanceláře do kanceláře mladí muži v uniformách s různými papíry, depešemi a fonogramy. Hasila vede hlídka do prázdné výslechové místnosti, kde stojí jen stůl s psacím strojem a pět židlí.

Usadí jej vprostřed místnosti, zatímco vyšetřovatelé sedí za stolem. Nadporučík František Štěch vyslýchá, strážmistr Pícha zapisuje, poručík Hrubý a vrchní strážmistr Hovorka jsou tu jako svědci.

„Dvacátého října jste se krátce před sedmou ráno vrátil z obchůzkové služby se strážmistrem Vladimírem Malinou, jak vyplývá ze zápisu výslechu vedeného ve Stožci, je to tak?“

„Ano, přesně tak,“ lže Hasil.

„My teď ale chceme slyšet pravdivou a nezkreslenou verzi. Při výslechu ve Stožci jste totiž zamlčel pár informací, ty se týkají úlohy, kterou v tom vašem případu hraje strážmistr Vyleta. Víte lépe než my, že váš vypečený kamarád je právě teď v Bavorsku. Nemůžeme ho zatknout ani z ničeho obvinit, zkrátka a dobře dezertoval, prozradil vojenské tajemství nepříteli a uprchl do zahraničí. Je možné, že jste do toho spadl jen a jen kvůli němu.“

A Josefovi se honí hlavou procesí myšlenek. Je mu jasné, že chtějí, aby všechno hodil na Vyletu, jen neví proč. Nakonec přistupuje na jejich hru v domnění, že Zdeňkovi nemohou ublížit, je přece v bezpečí za kopečky. Snaží se tedy alespoň zachránit svou vlastní kůži. Nepřizná, že by někoho převedli, odmítá i tvrzení, že chtěl utéct za hranice.

„Kdybych chtěl zběhnout, tak už bych se přeci z Bavorska nevracel! Vždyť mě ohrožoval německej pohraničník!“

„Proč jste se nechal přemluvit, a místo abyste jel za snoubenkou a matkou, vyšel jste si s Vyletou ke Smrčině?“

„Říkal, že až tam budeme, budu koukat. Prej překvapení.“

„Tušil jste, o co půjde?“

„Ne.“

„Nešel jste s ním náhodou proto, abyste zjistil jeho spády a usvědčil ho z protistátní činnosti? Muselo vám být přece jeho chování podezřelé.“

„To jo, ale já fakticky netušil, co má za lubem.“

„A co měl za lubem?“

„Když jsme dlouho bloudili, přiznal, že chtěl převést nějaký lidi za hranici.“

„A tyhle letáky? Jsou od něho?“

„Jo. Ukázal mi je a já je vzal k sobě, abych pak celý případ hlásil u útvaru.“

„Když jste zjistili, že jste v Německu, jak na to reagoval? Byl překvapený? Nebo spíš působil dojmem, že měl plán tam dojít?“

„Svěřil se mi, že má chuť zůstat. Rozmlouval jsem mu to.“

„Tušil jste, že má Vyleta záporný vztah k současným poměrům? Nevšimli jste si s ostatními z útvaru u něho nějaké změny, třeba pozdní příjezdy s proviantem, nebo něco podobného?“

„Byl pořád na cestách, sháněl jídlo, nikde nic nebylo.“

„Aha, takže jste zaregistrovali úchylky v chování. A co nějaké poznámky k politickému dění? Kritika poměrů? Reakce na pomluvy, třeba ty o smrti ministra Masaryka?“

„Nic neříkal přímo…“

„Ale občas se vyjádřil? Ať už přímo, nebo nepřímo?“

„Jo, tak každej občas něco plácne, ne?“

„A když už něco, jak říkáte, plácnul, jak jste reagoval vy?“

„Já se o politiku nezajímám, většinou kývnu každýmu na všechno, přede mnou nikdo neřeší společenský problémy.“

„Kývnete, aby vám důvěřoval, viďte?“

„Jo, přece nebudete pracovat s někým, kdo vám nevěří?“

„A když už vám někdo věří, svěří se?“

„Jo.“

„Kdo je u vašeho útvaru předsedou KSČ?“

„Strážmistr Lang.“

„A jemu věříte?“

„Jo, jemu věřím.“

„Takže byste se mu svěřil, kdyby někdo před vámi začal pomlouvat vaši vlast?“

„Jo.“

„Měl jste tedy v úmyslu mu hlásit všechno o vašem přechodu státní hranice v doprovodu strážmistra Vylety?“

„Jo, přesně tak.“

Na konci výslechu Josef bez přečtení podepíše svou výpověď i několik průklepových kopií. Netuší, že vyšetřovatel do spisu připíše:

Přitěžující okolnosti jsou, že strážm. Hasil spáchal čin ve stavu střízlivém, v úmyslu předem uváženém a zřejmém – prchnouti do zahraničí.

Polehčující okolnost jest, že v posledním okamžiku si uvědomil své nečestné jednání a z území Bavorska se vrátil i přes odpor německého pohraničního orgána.

V šetření pohnutek strážm. Hasila k útěku do zahraničí se dále pokračuje.

22. ŘÍJNA, 03.25, JOSEFŮV DŮL

Poplach! Zmatek na chodbách i na ubikacích. Nedospalí mladíci v běhu zívají, před očima ještě zbytky obrazu z přetrženého snu, a do toho zmatku se nese šeptanda odrážená od stěn, rezonuje – Hasil a Vyleta zdrhli. Průser.

Míčko stojí, jako by ho právě opařili. Překáží ostatním uprostřed chodby. Cítí, že bude muset běžet na klozet.

„Tak už i Pepa?“

V kanceláři stojí velitel rozkročený nad stolem, opírá se rukama tak, až ramena zlověstně vystřelují vzhůru, vyslýchá oba dozorčí, kteří měli v noci z devatenáctého na dvacátého službu.

„Limo, ještě jednou a naposled, Hasil nastoupil službu tady s Malinou v jednu v noci?“

„Jo, za pět jedna byl připravenej.“

„Hlídku jste měli do sedmi?“ velitel se obrací na Malinu.

„Ano, veliteli, do sedmi,“ odpovídá nejistě Malina.

„V jednu bylo střídání služeb. Tos nastoupil ty, Langu. Musels je tedy vidět, když se vrátili a zapsali se do služební knihy.“

„Přesně tak, veliteli.“ V Langovi by se krve nedořezal, vzpomíná si živě, jak před pátou ráno pouštěl Hasila ven. Mlčí, bojí se.

„Dostali jsme zprávu z Budějovic. Hasil je zatčený a Vyletu mají pod zámkem na bavorské straně. Případ je jasný. Máte někdo něco, co by soudruhům pomohlo ve vyšetřování? Třeba se Hasil nebo Vyleta před vámi o něčem zmínili a vy jste tomu nevěnovali pozornost.“

Všichni mlčí, krčí rameny.

Jen jeden, co stojí v rohu, ví své, ale on se obrátí na jiné orgány. Ani jeho velitel netuší, koho má v partě.

„Jak je možné, že se o dezerci dozvídám s takovým zpožděním? Musí mně to říct až soudruzi na kraji! Jak to, že mi nikdo nehlásil, že ti dva jsou pryč?“

„Veliteli,“ osměluje se Lima, „Hasil měl na tři dny podepsaný volno, aby si vyřídil svatbu, a Vyleta je každou chvíli na cestách pro proviant. Toho víc nevidíme, než vidíme.“

„Hasilovi jsem zrušil volno už od večera a dal mu službu, aby musel vyrazit až ráno po snídani. Prej jezdil do Železné Rudy za nějakou paničkou?“

„Jo, to jezdil.“

„Zajímavý. A Kot po něm posílal detektivky veliteli tamějšího útvaru Kašparovi?“

„No… posílal, to věděli ale všichni.“

„Tak všichni?“

„Jo, nic zvláštního v tom nebylo.“

„Od toho jsme tu my, aby se ukázalo, co vlastně ten skřet vozil! Takže, Langu, vezmeš auto a oba s Limou vyrazíte do Zábrdí k jeho matce a za tou Hasilovo snoubenkou. Zjistěte, kde přesně v Saladíně bydlí. Bude to díra o pár chalupách, tak by to neměl bejt problém. Zjistěte, jestli tam byl a co jim napovídal, než se pustil na pochod do Bavor. Vyleta je až z Jindřichova Hradce, počítám, že se nejel rozloučit s rodinou, ale Hasil jo, má to blíž. Je jasný, že jsme si hřáli na prsou hada, nic bych za to nedal, že zrovna Hasil je nastrčená straka, co hraje dvojí hru. Od chvíle, kdy byl ten průser s Kotem, si soudruzi z ústředí mysleli, že tu měl mezi vámi spojku. A za Kočířka zas někdo převedl skupinu za hranice. Dostal jsem hlášení, že to moh bejt člověk od nás. Kdo asi? Teď už je věc jasnější… A pak, jak to, že jsme doteď neodhalili, kdo převáděl přes Smrčinu a Třístoličník? Že by zas Hasil a Vyleta? A hejbněte kostrou!“

Velitel útvaru netuší, že se namáhá marně. Za zběhnutí svých podřízených bude odvelen.

MARII VÁVROVOU VYTAHUJÍ Z POSTELE před pátou ráno. Dívá se na dva příslušníky Sboru národní bezpečnosti a dochází jí, že jsou tu kvůli Josefovi. Dostane strach.

„Stalo se něco s Pepíkem? Snad ho ti západní špioni nepostřelili? Co se děje?“

Lang s Limou se na sebe podívají.

„U vás tedy nebyl?“

„Kdo?“

„Hasil.“

„Co by tu dělal? Stavěl se tu jenom jeho brácha Bohouš, Pepa měl dorazit předevčírem, musíme vyřídit papíry na úřadě. Za tři neděle máme svatbu a on na to kašle…“

Dlaní si přejede po vystouplém bříšku, jako by tím chtěla své dítě chránit před světem, který se pomalu, ale jistě nabourává mezi ni a Josefa.

„U vás nebyl, v Zábrdí u matky taky ne.“

„Co mi tady chcete naznačit? Že se fláká u nějaký jiný ženský?“ rozkřičí se Marie.

„U ženský? Tak to by měl, milá zlatá, ještě kliku. Náš starej si vzal do hlavy, že váš Josef je převáděč a že se rozhodl zmizet za kopečky. Jestli je to pravda, tak z tý vaší svatby asi sejde. Pár let ho neuvidíte. Šacuju to na takových šest sedm let.“

Otočí se, nasednou do auta a odjedou.

Když Lang s Limou odjedou, zůstane Marie sedět na lavici u vyhaslých kamen. Vávra sedí za stolem, jeho žena přechází po světnici a lomí rukama.

„Co teď? Oni ho zavřou. Co si počneš, holka?“

„Ticho, ženská!“ ozve se Vávra. „Protloukli jsme se doteď, protlučem se zas. Aspoň víme jedno, že Pepík není taková komunistická onuce jako všichni ostatní. Mám pocit, že jsem se v něm setsakra mýlil. Můžeš bejt na něj, Marie, hrdá. Je to chlap na svým místě. Ty dva tři roky vydržíš čekat, my ti s mámou pomůžem.“

Marie se rozpláče.

„Říkali až sedm let, táto, sedm let…“

A nebyli daleko od pravdy.

22. ŘÍJNA, 10.45, ČESKÉ BUDĚJOVICE

„Kdy jste mluvil naposledy se strážmistrem Vyletou? Myslím před dvacátým říjnem.“

Nadporučík Štěch je komisní, přísedící vrchní strážmistr Hovorka se na Hasila dívá, jako by před ním seděl nepříjemný škvor.

„Večer devatenáctýho kolem sedmý hodiny večer. Jel jsem zrovna na kole přes Zvonkovou.“

„Kam jste jel?“

„Do osady Radslav, měl jsem tam rande s jednou holkou z Černý.“

„Jméno?“

„Růžena, ale příjmení neznám.“

„A Vyleta?“

„Jel taky na kole a vezl nějakej hrnec. Ptal jsem se ho, kam s tím plecháčem, tvrdil, že pro mlíko. Zůstal ve Zvonkový poblíž školy a já jel dál.“

„Kde jste byl předtím, než jste nastoupil do služby? Víme, že jste dorazil k útvaru pár minut před jednou v noci.“

„Od osmi až do půlnoci jsem byl s Růžou, bylo hnusně, mžilo, tak jsme se schovali do jednoho opuštěnýho baráku. Snažil jsem se ji ukecat, ale marně.“

„V čem – ukecat?“

„No, aby mi dala.“

„A když jste zjistil, že nedá, tak jste vyrazil kam?“

„Vrátil jsem se k útvaru.“

„Odkud znáte tu Růženu?“

„Minulej tejden jsme se seznámili v Horní Planý, kde jsem kupoval benzin do motorky, tam jsme si domluvili schůzku na osmou u mostu v Radslavi.“

„Který den?“

„To už si nevzpomínám.“

„Příjmení té Růženy!“

„Neznám, je to blondýna, vyšší postavy…“

„Jednou až dvakrát týdně jste se vracel k útvaru pozdě v noci. Kam jste ty večery chodíval?“

„To není pravda, že bych bejval až dvakrát do tejdne mimo útvar. Občas ale jezdím za matkou do Zábrdí nebo za svojí snoubenkou Marií Vávrovou do Saladína u Prachatic. Asi čtyřikrát jsem byl za ní, dozvěděl jsem se, že je se mnou těhotná, tak se s ní chci oženit. Teď jsme se radili, co je nutný vyřídit na úřadech.“

„Kde jste vzal peníze na motorku? Není to zrovna levná hračka. Od lidí, co jste převedl za hranice?“

„Půjčila mi na ni sestra Žofie. Nikdy jsem nikoho nepřeváděl!“

„A toho dvacátého jste šel s Vyletou asi jenom proto, abyste ho usvědčil z protistátní činnosti, že ano?“

Hasil nepatrně přikývne.

„Tomu mám věřit?“

„Věřte si, čemu chcete.“

„Takže jste Vyletu podezříval z toho, že převádí lidi za hranice?“

„Jo, podezříval.“

V tu chvíli by si Hasil nejradši uřízl jazyk, ještě že je Zdeněk v bezpečí…

22. ŘÍJNA, 19.00, TÁBOR

Želízka se zařezávají do zápěstí. Přehrává si ve vzpomínce, jak na dvoře útvaru SNB na něho čekalo nastartované auto. Jeho posadili na zadní sedadlo, jako hlídku přidělili dva strážmistry ozbrojené samopaly. Převoz z Budějovic do vazby vojenského soudu v Táboře trval něco přes hodinu.

Musel se vysvléknout a teď stojí v chladné chodbě nahý jako Adam, s vyholenou hlavou a modřinami od pout. Podávají mu šedivou košili, šedivé trenýrky, šedivé kalhoty. Vedou ho do cely. Samotka. Jen kavalec a záchod.

Přes silné zdi není z vedlejších cel nic slyšet, jen kovové zaskřípání, když otevírají úzké okénko, aby mu podali jídlo. Řídkou polévku s kouskem ztvrdlého chleba.

Většinu času leží a kouká do rozpraskané zdi.

Čeká na soud. Tři měsíce a deset dní vyšetřovací vazby.

RŮŽENA SE DOZVÍDÁ O JOSEFOVĚ ZATČENÍ už před obědem. Cvrlikají si o tom vrabci na střeše. Prý zradil. Stal se jedním z rozvracečů republiky. Napomáhal k útěku nepřátelům lidu. Agent?

Josef? Její Josef? Vysněný princ? On? Nejúžasnější mužskej, kterého kdy potkala.

Růžena je do Josefa zamilovaná už dlouho, jako malá holka… On byl starší o devět let, houpal ji u nich v chalupě na kolenou a už tehdy si umínila, že musí být její, že jenom jí padne k nohám a bude je objímat, že s ním bude mít malé dětičky. Tajně, aby ji nikdo neslyšel, mu pošeptala:

„Já tě chci!“

„Ale ale, holka jedna…“

„Máš pindíka?“

Nejdřív nechápal, ale pak se hlučně rozesmál a ona se zamračila.

„Jo, pinďoura mám.“

Smál se dál.

Řekla už nahlas:

„A já mám pipinku!“

Vyvalil na ni tehdy oči a přestal se smát.

„Sakra, takhle malá a už ví, kde přesně má svůj vercajk.“

Pak se rozesmáli pro změnu všichni ostatní, kteří seděli v pros­torné kuchyni okolo pece. Její táta, matka, bratři i sestra a Josefův švagr, vybaloval právě své zboží k prodeji. Necky, dřevěné misky, máselnice a konve z tvrdého dubového dřeva.

Vidí je všechny jako tehdy. Rozesmáté, dokonce jim tečou z té veselosti slzy. Bratr upadne ze stoličky, válí se po udusané zemi a chrochtá.

Teď už je velká. Je velká a pořád, celou tu dobu myslí na Josefa. Tehdy byl jenom bednářem. Dneska je hraničářem. Má uniformu a holky ve vsi se za ním otáčejí. Je jediný z kluků, který to někam dotáhl.

Růžena ho pořád chce. Ví dobře, jak vypadá jeho mužství. Viděla je, když se koupali v Blanici a Husinecké přehradě. Viděla, když se převlékal. Na to, jaký byl prcek, měl větší přirození než všichni ostatní. A ona má svou pipinku přichystanou jenom pro něj. Uchránila ji před nájezdy všech těch floutků a břídilů z okolí.

Dlouhovlasá blondýnka s důlky ve tvářích si svého muže vyvolila už ve třech letech.

Vysnila si s ním budoucnost a teď se její sny bortí.

Ztrácí hlavu. Pobíhá po chodbách školy jako štvaná srna, naráží do spolužáků a nakonec i do profesora Tomana. Místo omluvy zaúpí a sbíhá po schodech ven. Její spolužačky za ní překvapeně volají, jedna z nich se dokonce rozeběhne, aby ji zastavila. Marně. Studentka prvního ročníku prachatického gymnázia Růžena Študlarová se tu sotva rozkoukala, nezná ještě pořádně ani spolužáky, natož pedagogy.

Aktovku s učebnicemi a sešity nechala ležet pod lavicí. Nepřemýšlí, jaký poprask způsobí svévolným opuštěním ústavu, porušením řádu školy. Proběhne ulicí a zamíří za město, k lesu.

Padne do zeleného koberce a v slzách se její sen pomalu rozplývá.

Soudní přelíčení proběhne v Praze. Předsedou senátu bude Jan Metlička a prokurátorem Karel Vaš, který zanedlouho zasedne i v procesu proti Miladě Horákové, během něhož jako hlavní svědek promluví bývalý partyzán Vávra-Stařík. Unese ho z Vídně Státní bezpečnost, do poslední chvíle bude spolupracovat a vypovídat podle předem daného scénáře, aniž by tušil, že ho čeká oprátka.

25. ŘÍJNA, 7.25, NOVÉ ÚDOLÍ

Na hraničním přechodu Heidhmülle – Nové Údolí se chystá nezvyklá výměna mezi německým pohraničníkem Hossmannem a českým vrchním strážmistrem SNB Podholou, který v pravici třímá zásobník do americké automatické pušky se čtrnácti náboji. Němec přivádí spoutaného dezertéra. Spolu s Vyletou vkládá Podholovi do rukou i sepsanou zběhovu výpověď. Vojenská prokuratura tak bude mít plné doznání – Vyleta s Hasilem převedli manžele Fořtovy a ošetřovatelku Annu Bezecnou. Vyleta navíc prozradil vojenské tajemství, informoval německou grenzpolizei o svém útvaru, hodnosti, o svém negativním postoji k politickým poměrům v Československu. Něco za něco.

Hossmann si oddechne. Jeho služební zbraň našli lesní dělníci v ostružiní nedaleko hranice, nyní má i zásobník. Postihu se bát nemusí. Jeho nadřízení se o kšeftu, který smluvil s českým hraničářem, nedozvědí, ani americká CIC. Vyleta netrval na tom, aby byl vyslýchán Američany.

Zdeněk Vyleta v Českých Budějovicích všechno přizná, nic jiného mu ani nezbývá. Ano, Josef Hasil s ním spolupracoval, za převedení dostali od Fořtových a slečny Bezecné tři tisíce korun. Stojí si však za tím, že hajný Novotný, u něhož manželé a ošetřovatelka přespávali, o převádění nic netušil, žil v domnění, že Anna Bezecná je Vyletova sestřenice a manželé Fořtovi známí, které neměl kde jinde ubytovat.

Ne, nikdo jiný z útvaru Josefův Důl do celé té věci nebyl zasvěcený.

Vyletu převáží eskorta z Budějovic do táborské vojenské vazební věznice.

BRZY RÁNO 26. října naložili Hasila i Vyletu do auta. Vezou je k dalšímu výslechu. Tentokrát do Prahy, do neslavně proslulého Domečku na Hradčanech. Setkají se tu s vyšetřovatelem Františkem Perglem.

„Hajnýho vynech,“ sykne cestou Hasil a Vyleta jen přikývne, dřív než je okřikne jeden ze strážných.

„Držte huby!“

Z uzavřeného prostoru na korbě vojenského vozu nevidí ubíhající silnici ani krajinu. Auto se natřásá na nerovné silnici. Až u Benešova oba na chvíli usnuli.

Pak se Josef rozkašle.

„Za prachy, ne z přesvědčení,“ vykuckal. Tentokrát dostal ránu pažbou do žeber.

„Ticho! Ty zasranej hajzle!“

Hasil s Vyletou se musejí vysvléct do naha. Sedí v chladné chodbě bez oken a čekají před ocelovými dveřmi. Ty se otevírají a oni spatří Pergla, jak gumovým obuškem mlátí vyslýchaného přes ústa. Vyráží mu zuby. Kope ho do žaludku. Mladíkovi stéká krev z obličeje na prsa a břicho. Josef ani Zdeněk nemohou vědět, že jde o bývalého studenta a člena národně socialistické strany Miroslava Choce, obžalovaného z vraždy majora Schramma. S Chocem se ale Hasil ještě setká ve věznici na Pankráci těsně předtím, než čtyřiadvacetiletého mladíka popraví.

Pergl za celou dobu nepromluví. Jeho zásada je, nejdřív zmlátit, až pak se ptát. Vyleta krvavou podívanou nevydrží a zvrací na betonovou podlahu. Pergl na něj pohlédne, nechá odnést bezvládné Chocovo tělo a na židli usazují dva muži Vyletu. Ztratí vědomí hned po druhé ráně.

K Hasilovi přichází muž v civilu. Směje se.

„Ten dostává nakládačku, co? Kámoš z mokrý čtvrti?“

Hasil má před očima zkrvavený obličej svého kamaráda, všude kolem drobné korálky zubů.

Muž Josefa odvádí pryč. Vejdou do jiných dveří. Tady mu odemkne pouta a ukáže na vězeňský mundúr.

„Obleč se.“

Pomalu na sebe začne navlékat kalhoty a košili.

„Dáš si cigaretu?“

„Ne…“

„Heleď, Hasile, jediný, co od tebe tady potřebujeme vědět, je, cos nosil za balíčky od Kota Kašparovi, když jsi jezdil za tou ženskou do Železný Rudy.“

„Detektivky.“

„Ale ale, no tak.“

„Byly zabalený v novinách a přemotaný motouzem. Podíval jsem se do nich. Byl jsem zvědavej.“

„Skvěle. A co?“

„Opravdu jenom pitomý detektivky, nic víc.“

„To se mi nějak nezdá.“

„Poslední byla od Eduarda Fikera. Zinková cesta.“

„Jak dlouho jsi znal Kota?“

„Už od služby na Blatensku.“

„A Kašpara?“

„Krátce. Předával jsem mu jenom ty knížky, nijak tajně, všichni o tom věděli.“

„Jo. A co ten Kot? Zastřelí se ve chvíli, kdy pro něj jedeme…“

„Nevím. Byl mým velitelem, tím to haslo.“

„Hm, hm, a co Kočířek?“

„To samý v bledě modrým. Podle mě poctiví chlapi.“

„Poctiví? No, jak v čem, jak v čem. Moc jsi mi nepomohl, ale to se nedá nic dělat. Možná tě ještě něco napadne, co bych rád slyšel. Ostatně na to budeš mít dost času. My si tě brzy převezeme na Pankrác. Budeš mít moře času na přemýšlení.“

Muž si připálí cigaretu a sirku odhodí na zem.

„Chtěl ses ženit, co? Myslíš, že na tebe vydrží čekat? Celých devět let? To by musela bejt světice…“

„Cože? Devět… Soud přece…“

„Nebuď naivní, Hasile, o všem tady rozhodujeme my, a ne žádný soudce. Z tebe moh bejt slibnej esenbák, kdybys včas pochopil, kde je tvoje místo. Měls vstoupit do strany a dělat to, co po tobě doba žádá, no… každej svýho štěstí strůjce. Jako ten Choc, co ho měl šéf v prádle před tvým kámošem. Dnešní vejprask si bude dlouho pamatovat. No, dlouho… dokud ho nepověsíme. To bude co nevidět. A jenom mezi náma… za těch devět let budeš ještě vděčnej. Přijde doba, kdy už takový, jako jseš ty, budeme taky rovnou věšet.“

DRUHÉHO ÚNORA 1949 probíhá v Praze proces s bývalými strážmistry SNB Josefem Hasilem a Zdeňkem Vyletou. V tu samou dobu soudí vojenský soud v Táboře Vladimíra Malinu. Malina je souzen v samostatném přelíčení, jeho zločin je méně závažný. Strážmistr Malina spáchal zločin porušení subordinace. Malina je suspendován a odsouzen na deset měsíců, z toho osm v samovazbě a jednou měsíčně tvrdé lože. Případ Hasil-Vyleta je z Tábora postoupen vyšší instanci.

Jako svědci jsou předvoláni strážmistři Lima a Lang. Esenbáci přivádějí i hajného Novotného a poštmistra Bumbu.

Prokurátor Vaš hřímá o zrádcích, o důvěře, kterou oba esenbáci zklamali, oni by měli jít příkladem a místo toho… Zrada – nejčastější slovo. Josef sedí na lavici obžalovaných a kolem něho to hučí jako v úlu. Vaš mu připomíná černého chlupatého čmeláka.

„… jsou vinni, že dne 20. 10. 1948 po předcházející dohodě převedli za peněžitou odměnu…, ač jim bylo známo, že převedené osoby tam budou pracovat pro násilné zvrácení demokraticko-republikánské formy státu, a převzali od těchto osob štvavé protistátní…“

Souzený muž nevnímá slova ani gesta. Nic už ho nepřekvapuje. Ani slova a hesla, ani předem daná výše trestu, ani želízka na rukou.

„Strážmistři Hasil a Vyleta se dopustili zločinu přípravy úkladů proti republice, Hasil kázeňského přestupku a zločinu porušení subordinace, Vyleta pak zločinu vojenské zrady. Naproti tomu se strážmistr Josef Hasil zprošťuje pro nedostatek důkazů žaloby, že po ilegálním přechodu státních hranic vyzradil v Německu cizím zpravodajským orgánům…“

JOSEFA HASILA ODSOUDÍ NA DEVĚT LET těžkého žaláře, deset let bez občanských práv. Jednou za čtvrt roku bude spát na prkně bez slamníku. Zaplatí výlohy soudu a pokutu ve výši tři tisíce korun. Vyletu odsoudí na patnáct let, taky jej čeká pravidelné tvrdé lože, taky pokuta tři tisíce, taky nemá a nebude mít žádná práva občana Československa. Hasila odvážejí do pankrácké věznice, kde pobude pouhých devět dní. Jedenáctého února už je v Plzni na Borech. Dvanáctého je podroben zkoušce písma podle diktátu a podle předlohy. Nechápe sice význam, ale píše. Pero skřípe po povrchu papíru. Píše, ale myšlenky utíkají jinam… domů…

Ať pobývá tam nebo tady, všude je svědkem bití a mučení vyslýchaných spoluvězňů. To, že někoho odsoudí, neznamená, že už bude mít klid. Spáleniny na holé kůži, rozmlácená chodidla a nárty, vykloubené prsty, monokly a vyražené zuby – dennodenní příděly od bachařů a vyšetřovatelů. Bolest se stává nástrojem třídního boje.

Od jednoho spoluvězně se dozvídá, že hajný František Novotný, který jemu a Vyletovi pomáhal, hned po výpovědi u soudu utekl. Měl štěstí, a Hasil i Vyleta popřeli, že by byl do jejich podniku zasvěcený.

Na Borech Hasil s překvapením zjistí, že ve věznici slouží jako bachař Jan Kraml. Pochází ze Šumavy, od Javorníka. Když Josef chodíval se svým švagrem bednářem prodávat necky a jiné výrobky, potkal i uťáplého zedníka Kramla, téměř tenkrát nemluvil. Říkalo se o něm, že je pod pantoflem, prý ho žena bije, chudáka. Byl by ho nepoznal. Tady se proměnil. Všechny vězně, muže i ženy, na jeho příkaz stříhají dohola, vězeňská okna nechal zabílit vápnem, aby nebyl vidět ani kousek modré oblohy, a okna musejí zámečníci zajistit tak, aby se nedala otevírat.

„Žádný nebe, žádnej čerstvej vzduch! Jste paraziti týhle společ­nosti a pro vás je i kyslíku a slunečních paprsků škoda!“

Josef si Kramla všimne hned první den. Kraml se samopalem v rukou stojí rozkročený na vyvýšeném podstavci uprostřed kruhové vstupní haly a zamračeným pohledem bedlivě sleduje vězně. Josef si všimne jeho nablýskaných holínek, ostrých puků na nohavicích a hladce oholené tváře. I vlasy má pečlivě ulízané.

Muži jsou připoutáni jeden ke druhému těžkými řetězy. Při chůzi o ně zakopávají. Řinčení připomíná pekelné běsnění.

Kraml příchozí vyslýchá ve své prostorné kanceláři. Zajímá se hlavně o politické vězně a přednost u něho mají krajani ze Šumavy. Na ně se zaměří ve svém převýchovném plánu. Přikáže jim, aby se oblékli do zimních hadrů, svetrů a vaťáků. Pod hlavněmi samopalů je vyvedou na vězeňský dvůr. Josef nechápe, co má tahle maškaráda znamenat.

„O co jim jde?“ zeptá se šeptem souseda.

„To hned poznáš,“ zaslechne odpověď, to už ovšem jeden z bachařů udeří šeptajícího vězně pažbou.

„Nechte ho bejt, sakra, vždyť nic…“

Rány Josefa zasypou společně s přívalem nadávek.

Během chvilky už všechno chápe.

Kraml společně s ostatními bachaři – Brabcem, Šafarčíkem a Trepkou – právě předvádějí svůj způsob převýchovy.

Vězni musejí klusat ve velkém kruhu, kolem nich ozbrojení bachaři, kteří je mlátí obušky a pažbami zbraní, do padajících mužů kopou. Během několika minut už se Josefovi perlí pot na čele. Cítí slané čůrky na zádech i na prsou. Proti jiným je na tom lépe, ze šumavských kopců je vytrénovaný a zvyklý na extrémní zátěž. Jeho druhové takovou průpravu nemají. Několikahodinový běh vydrží jenom on a hrstka dalších. Ostatní se válejí na zemi pod kopanci a ranami. Ti, kteří běh vydrží, pak musejí své spoluvězně odnášet do cel.

Josef rychle pochopí: Tady přežije jenom ten, kdo mlčí a dělá přesně to, co Kraml přikáže. Nesmím dávat najevo, že se mi něco nelíbí. Žádné emoce, žádný výraz ve tváři. Změnit se ve stroj. Ukázat, že nic není nad moje síly. Pak mi teprve dají pokoj.

Po čase získá Hasil pověst drsňáka. Pokud si ho pozvou k výslechu, pak už jenom proto, aby se zeptali, nezná-li toho a toho nebo nevzpomněl-li si náhodou na nějakou maličkost ohledně balíčků s detektivkami, které vozil do Železné Rudy. Ještě jednou se ho pokusí zlomit několikahodinovými křížovými výslechy, ale vypovídá stále to samé. V noci před usnutím se pak modlí k Panně Marii, aby mu dala sílu to všechno vydržet. Vzpomíná na matku, která jeho i sourozence vedla k víře v Boha.

Nakonec Hasila 31. března 1949 naloží se stovkou dalších na auta a odvezou do uhelných dolů v Dolním Jiřetíně u Mostu. Tady, v pracovním lágru, se Josef Hasil začne formovat v docela jiného člověka. Z bezstarostného hejska a sukničkáře, z rváče od vesnických tancovaček, z bednáře a esenbáka se stane nepřítel komunistické strany a nového režimu. Antikomunista. Katolík.

Až teď se dozvídá, že se mu v lednu narodil syn Josef. Úřady nedovolují, aby nesl jeho příjmení. Josef se chce oženit v kriminále. Nepovolují. Ani žádnou návštěvu, nemůže za ním ani Marie. Nesmí psát. Až po třech měsících mu povolí jeden dopis. Dopis? Lístek o deseti řádcích, ani slovo navíc.

Josef soucítí se slabšími spoluvězni, kteří nejsou zvyklí na tvrdou práci, dusí se tu uhelným prachem. Ti lidé, většinou vzdělanější než on, zmírají únavou, sotva popadají dech, často zranění, s otevřenými a neošetřenými ranami, poloslepí černou přítomností. Z utrpení kolem, když i sám na sobě začne pociťovat nedostatek spánku, jídla a vody, rozhodne se utéct. Se svým plánem seznámí Vyletu, ten ale odmítne. Josef si vzpomene, že během procesu nemohl Zdeněk odpovídat na otázky, tak měl zřízený obličej, nemohl otevřít ústa. Teď už nemá sílu k činu, vymlátili z něho veškerou vůli.

„Promiň, Josef, už nemůžu. Jestli tady zhebnu, tak zhebnu, ale já bych neutekl dál než támhle k závoře. Najdi někoho silnějšího a mladšího.“

Dostávají na den příděl – plechový hrnec naplněný z poloviny vodou, musí stačit na hygienu i k pití. Sprcha jednou za čtrnáct dní. Naženou je do kójí a tam na ně pustí studenou vodu. Musejí to stihnout do pěti minut, pak vodu zavírají. Hlad je denním společníkem.

Josef si všimne, že Tonda, který s ním rube ve štole, je sice mlčenlivý, ale vypadá na chlapa, který se nepodělá, má silné ruce a umí máchnout krumpáčem. S ním by riskantní útěk jistě zvládl.

Ráno co ráno, za tmy, je na korbě náklaďáku vozí z lágru do práce. Večer co večer zas naprosto vyčerpané zpět. Půl roku Josef promýšlí plán útěku. Ví, že nesmí nic ponechat náhodě. Poučil se z noci, kdy převáděl ošetřovatelku a manžele Fořtovy. Tehdy improvizoval a nevyplatilo se to. Je ovšem jasné, že se vyskytnou i teď chvíle, kdy bude muset jednat rychle, kdy žádné plánování nepomůže.

S Tondou probírají všechny podrobnosti. Vyleta mlčí, tu a tam poradí. Pak se na scéně objeví Zeman, bývalý příslušník sboru ze Zvonkové. Kdysi silný a urostlý chlap je nyní k nepoznání. Vychrtlý, kost a kůže, sotva pajdá. Z frajera nezbývá nic, Hasila a Vyletu málem nepoznává. Chvíli na ně zírá a pak se šine dál. Kroutí hlavou, oko mu škube. Josef se ještě víc zatvrdí. Takhle skončit nechce! Takhle ne!

„Kurva, Zdeňku, já Zemana nikdy neměl rád, ale ať byl, jakej byl, tohle si nezasloužil. Copak by ses takhle zachoval ke svýmu nepříteli? Maximálně bys ho kopnul do zadku. Chlap by si měl uchovat sebeúctu, jinak je v hajzlu.“

Zdeněk jen smutně pokývne hlavou. Ale už se k nim blíží bachař. Rychle se rozejdou a nastoupí do vyrovnané řady muklů v šedivých hadrech.

MARIE KOJÍ MALÉHO JOSEFA. Synek má tátovy oči i našpulenou pusu. Celý Hasil. Při pohledu na dítě se vždycky uklidní, rozbouřené a zmatené myšlenky se náhle zpomalují a ona vnímá jenom příjemný tlak v bradavkách.

Po poli se procházejí černé vrány. Připomínají slet funebráků, tím víc ji skličují. Bojí se o svého Josefa. Přes půl roku je za mřížemi a ona dostává na kousku sáčku od chleba napsaný moták, krátký, úsečný.

Myslím na tebe. Opatruj našeho syna. Vrátím se a už budeme žít spolu. Věř mi. Jsem pořád s tebou, pořád. Mám tě rád, Mařenko.

Pepa

Píše mu denně, než se dozví, že vězni smějí dostávat dopisy jen jednou za čtvrt roku, a to pouze od členů rodiny. Ona do ní podle úřadů nepatří. Nestala se jeho ženou, třebaže mu porodila syna. Proto zajde do Zábrdí k paní Rozálii, Josefově matce, předá jí svůj vzkaz a ona jej vloží do obálky, připíše svých pár řádek, stejně jako bratři. Za sestry píše Aloisie, sejde se s Anežkou a domlouvají se, čím Pepíka potěšit. Žofie žije v Písku, tu a tam se ozve, aby pozdravovaly, daří se jí obstojně. Josefovo zatčení ještě víc semkne celou rodinu. Sourozenci si vypomáhají se sháněním jídla i jiných věcí potřebných k životu. Žofie přiveze všem opravené boty a odváží si máslo a vajíčka. Dokonce se zastaví i starý Vávra a přinese maso z černé porážky. Za Josefem nemůžou, nepustí za ním ani nikoho z rodiny.

Marie se upne ke klučíkovi. Povídá si s ním, jako by jí mohl rozumět. Sní. Vytváří si svůj svět, ve kterém s ní pobývá i Pepa, žijí v domě z barevných skel, všeho mají dostatek a nikdo jim nic nezakazuje, neporoučí, ničím nezastrašuje. Když se zadívá ven do šedé skutečnosti, rozpláče se. Synek se přidá.

Napadne ji, že po devíti letech odloučení už možná Pepu nepozná. Ne, je si jistá, ona takovou dobu bez lásky, bez fyzických doteků nevydrží. Zblázní se, jistě se zblázní, nebo se vrhne do náruče jinému.

BRZY RÁNO DEVÁTÉHO KVĚTNA, kdy lid oslavuje čtvrté výročí osvobození Československa Rudou armádou, jiné armády už tisk ani rozhlas nezmiňuje, odváží náklaďák Josefa a dalších devatenáct vězňů k dolu. Je ještě tma. Josef a Tonda se snaží nastoupit na korbu mezi posledními, aby seděli pokud možno na kraji. V ostré zatáčce, kde musí řidič přibrzdit, vždycky tady zpomalí, chtějí vyskočit z jedoucího vozu, využít chvilky, kdy jejich strážce podřimuje. Než se probere, pohltí oba muže temnota.

Tak si svůj útěk představují. V zatáčce se Josef chystá ke skoku, ale ucítí na rameni silný stisk. Otočí se a vidí varující pohled Tondy. Bachařova puška mu míří na břicho. Stáhne se zpátky mezi ostatní.

Práce v díře, jak šachtám muklové říkají, je vyčerpávající. Josef je v partě s Tondou. Připravují se na nový pokus. Dnes, nebo nikdy.

„Až odvezou první partu, zůstane nás tu dvacet a hlídat bude jeden.“

„Přepadneme ho a odzbrojíme.“

„Utíkat budeme směrem na Žatec, tam to znám.“

Josef si vzal ráno na nohy gumáky, aby měl při útěku nohy v suchu. Jsou mu velké. Tonda má boty o něco lepší, alespoň si to myslí.

Po práci naloží bachaři na korbu dvacet muklů a odjedou. Josef s Tondou zůstanou se zbylými v dole. Hlídá je starší chlap. Ještě si ani nesednou na dřevěné lavice, Josef skočí ke kovovým vrátkům, jsou odemčené. Rozrazí je a utíká. Za ním v patách Tonda. Překvapený bachař běží beze zbraně za nimi a volá:

„Chlapci! Chlapci, vraťte se, já to na vás neřeknu!“

BĚŽÍ KUS CESTY VODOU, ROZBAHNĚNÝMI LOUKAMI, vědí, že tady psi ztratí stopu. Plán vymysleli chytře. Navedou své pronásledovatele k severu, směrem k Německu, pak se rychle stočí obloukem dolů k Žatci a dál na jih. Tam je nikdo hledat nebude. Tím si je Josef téměř jistý, ale pro všechny případy je nutné dbát na opatrnost.

„Musíme se vyhnout domům a obydleným místům.“

Ve tmě, v kopcovitém terénu, strmé stoupání a pak rychlý sešup dolů, nahoru dolů, nahoru dolů.

Tuší, že těsně minuli Komořany a Třebušice. Z dálky vyhrává muzika. Lidé slaví čtyři roky od konce války, aniž tuší, že už teď jsou v nové válce, studené. Celá země se stává vězením.

„Až se dostaneme blíž k Žatci, nebude problém,“ ozve se Tonda, „znám tam každý pole i statek. Protáhnu nás tudy. Když jsem sloužil v Žatci na letišti, pomáhali jsme Židům. Lítal jsem do Izraele s bednama plnejma zbraní.“

Utíkají a prodírají se houštinami až do rozednění, co nejdál od Dolního Jiřetína, co nejdál od Mostu a severní hranice. Objevují pramen s vodou, hltavě pijí. S sebou mají každý jenom kousek chleba. Šetří s ním. Netuší, jak dlouho jejich pochod bude trvat, jestli vůbec dojdou. Pak se ukryjí v lesíku a pozorují silnici. Střídají se, aby neusnuli oba najednou. Co chvíli kolem projede auto plné ozbrojených esenbáků nebo vojáků. Celé okolí je na nohou.

Než se rozední, proběhnou ulicí mezi spícími domy a ukryjí se v opuštěném kostele. Část stěny chybí.

Celý den leží schovaní na kůru. Čekají na tmu. V muklovském mundúru a s vyholenými hlavami by byli přes den nápadní jako červené muchomůrky v zeleném podrostu.

Se setměním vyrážejí dál. Pořád na jih. Snaží se jít lesem nebo úvozem mezi políčky a loukami, vyhýbají se silnicím a cestám.

Vodu pijí z lesních pramenů, z malých potůčků, mohou vypít hektolitry, tady už je nikdo neomezuje přídělem. Jsou svobodní, ale hladoví. Dva kousky chleba dávno snědli. Oběma je jasné, že nemůžou nikoho požádat o jídlo. Musí vydržet pár dní jenom o vodě. Josef ví, že den dva se bez jídla obejdou. Hladověl za války i déle, ale ztrácel sílu, býval víc a víc unavený. V lágru se zrovna nepřecpali, přitom potřebují jít pokud možno rychle.

Postupují však pomalu. Připadají si jako slepci. Tma tlačí do očí, oni co chvíli zakopávají o kamení, větve šlehají do tváří a rukou. Naštěstí je Josef zvyklý na noční cesty Šumavou, dokáže sledovat směr, a zdejší krajina je daleko mírnější. Skoro rovina, louky, pole, málokdy kousek lesa. Jdou, spíš pajdají, nemluví.

Tonda sní o kusu chleba se špekem, Josef zas uvažuje o tom, že budou muset brzy riskovat. Bez jídla a civilního oblečení se daleko nedostanou. Kde ale najdou pomoc? Co když narazí na práskače?

Přecházejí polem.

Tondovy boty plandavě začvachtají a on zajede bosou nohou do rozbahněné země. Ztrácí podrážky.

Do rozednění zbývá necelá hodina. Rozhodnou se zůstat na místě. Jenom se uklidí na okraj pole. Za světla zjistí, co se dá udělat pro záchranu bot.

Usnou.

Když se probudí, je už slunce vysoko nad nimi. Leží v husté trávě, shora krytí skloněnými větvemi bříz. Vpravo pole a kus dál několik stromů. Když zvednou hlavy, zjistí, že za nimi je šedivá zeď hřbitova a před ní pod mohutnými kaštany vysedávají lidé.

„Sakra, my máme víc štěstí než rozumu.“

„Kdyby se ti, Tondo, nerozšmajdaly ty křápy, byli bysme došli až tam pod ty stromy. Teď už by nás měli. O útěku dvou muklů z lágru tu určitě vědí všichni.“

„Odplížíme se za tu zeď na hřbitov. Tam nás nikdo hledat nebude.“

Hřbitov je tichý. Hroby se zrezivělými kříži, mezi kamennými deskami roste plevel a u zdi hustá křoviska.

Rozhlédnou se. Nikdo nikde.

„Je to v háji, Josef. Ty boty jsou na nic.“

„Ukaž.“

Obě podrážky plandají už jenom na kousku švu.

„Naboso si oddělám nohy.“

Hasil zašátrá v kapse svého vězeňského kabátu. Vytáhne kousek špagátu.

„Zkusíme je svázat. Odtrhneme si každej z rukávů pruhy látky a těmi to sešněrujeme. Nějakej čas by mohly vydržet.“

„Jo, jsem zvědavej, jak dlouho.“

Dají se do práce. Do hodiny má Tonda na nohou víc onuce než boty.

Hasil si sundá gumáky. Nohy má plné krvavých puchýřů. Opláchne je a zabalí do cárů natrhaných z košile.

Leží v trávě a dívají se do modrého nebe, tu a tam se objeví bílý mrak. Josef občas mrkne ke stromům a na pole. Lidé cosi okopávají.

„Tohle už je to tvoje Žatecko?“

„Jo. A není moje, Josef.“

„Jak to, že není tvoje? Teď je doba, kdy je všechno všech,“ pokusí se Hasil o vtip, ale jeho druh se nesměje. Naopak, jeho tvář se promění v šedivý balvan, trochu smutný, ale tvrdý.

„Naše rodina… měli jsme kus odtud, mezi Žatcem a Postoloprty, statek.“

„Měli?“

„Jo, už nemáme. Otec hospodařil na půdě, o kterou se staral jeho táta a před ním i další a další generace. Žili tu dlouho.“

„Už ne?“

„Ne…“

Hasil se zarazí. Tonda leží na zádech a z očí se mu valí slzy. Nesnaží se je skrýt.

Dlouho je ticho.

Když se Hasil podívá přes zeď, zjistí, že lidé se už z pole vytratili. K hřbitovu se ale blíží dvě postavy.

„Rychle ke křoví, musíme se schovat!“

Ukryjí se. Leží mezi hřbitovní zdí a hustými větvemi.

Poplácá kamaráda po zádech.

„Tondo, muselo to bejt těžký. Hele, já jsem blbej bednář a bejvalej esenbák, ale jedno je mi jasný. Proti bolševikovi se musí bojovat. Jo, kamaráde, je nutný bojovat i proti vlastním lidem, pokud se chovají jako zvířata. Musíme se dostat na Šumavu, tam už to znám zas já a převedu nás. Třeba bude pak možný na německý straně něco dělat, s Američany, aby se Češi probudili.“

Se setměním vyrážejí dál na jih. Tonda v převázaných botách, Josef v gumovkách trpí každým krokem. Velkým obloukem se vyhýbají Žatci. Hlad je nesnesitelný. Snaží se ošálit žaludek vodou ze strouhy.

„Mám tam rybník plnej žab,“ řekne Tonda, podívá se na břicho a pak i na nohy. Za chvíli bude bosý, hadry se trhají.

„Co kdybych nám opatřil něco na zub? Zkusil bych si někde vypůjčit i boty.“

„Ukrást! Ne, ne, ani jídlo, ani boty. Ve chvíli, kdy nějakej sedlák zjistí, že měl návštěvu, mohlo by je napadnout, kudy jsme vyrazili. Nesmíme nic riskovat.“

Jdou dál.

K ránu už má žraloka na botách i Josef.

NEMOHOU UŽ ANI KROK. Tady je konečná. Mezi stromy tuší paseku, možná louku. Musí se dostat aspoň tam. Na kraji lesa zůstanou ležet. Pozorují tichou stráň. Nahoře stojí hájenka.

„Risknu to, ty zůstaň tady. Ať se zachráníš aspoň ty. Budu kdyžtak tvrdit, že jsme se rozdělili a tys šel na sever, do Německa.“

Josef se sotva vleče. Nohy má jeden velký krvavý puchýř.

Zaklepe na dveře.

Otevře žena kolem padesátky. Lekne se.

„Proboha, vy jste…“

„Jsem politickej vězeň. Býval jsem u esenbé, než mě zatkli, pomáhal jsem lidem, aby se dostali za hranice.“

„Pojďte rychle dovnitř. My vás neudáme, nemusíte mít strach, náš syn, je asi ve vašem věku, taky chce utéct, jenom pojďte, pojďte.“

Josef se nenechá pobízet. Řekne ženě o Tondovi. Během chvilky už sedí spolu u stolu, zatímco před nimi stojí hrnky s horkým čajem.

„Musíte mít hlad.“

„Pár dní jsme nic nejedli. Raději jsme se lidem vyhýbali.“

„Mám tu ze včerejška slepičí polívku, ta vás postaví na nohy, uvidíte. Ohřeju vám vodu, abyste se mohli vydrhnout. Tyhle vaše hadry hned spálíme, můj muž vám něco najde.“

Oba se hltavě pouštějí do jídla.

„Takoví mladý, co to s váma prováděli? Ani jíst vám tam nedali.“

Josef cítí příjemnou únavu. V žaludku ho hřeje vývar, nejraději by se natáhnul na lavici a usnul.

„Tady máte mýdlo a ručník. Voda už je teplá. Musíte se umýt, smrdíte jak vepři. Potom se vám podívám na nohy, máte je hodně zřízený.“

„Dostávali jsme na den litr vody. Na pití i k mytí.“

„A to vám mělo stačit? Sakra, až tohle uslyší můj mužskej. Za války tady ukrýval… ale to on vám poví sám.“

Když ponoří nohy do horké vody, vykřiknou bolestí. Těla opláchnou studenou vodou z pumpy. Příjemně je osvěží.

„Teď budete muset nějakou dobu odpočívat. Nohy máte jeden bolák, to jo, a navíc každej hned pozná, že jste trestanci. Nikdo by si dobrovolně nenechal hlavu takhle vyholit.“

Tonda si přejede dlaní po temeni. Rozesměje se ve chvíli, kdy se podívá na Josefa.

„My vypadáme. Dva blbci, co frnkli z arestu.“

HAJNÝ LORENZ ŽIJE SE ŽENOU V HÁJENCE NEDALEKO KRYR. K radosti mu stačí les. Ani do města nezajíždí, aby nakoupil. Potraviny mu vozívá syn z Plzně.

Vrací se domů obloukem přes borový les, slunce pomalu vykukuje z vrcholků stromů. Jeho léty vycvičený zrak se zaráží v průseku mezi kmeny. Zastaví se. Že by poraněná srna? Kdyby byla zdravá, dávno by zmizela v houštině. Když stoupne na kámen nad starým nepoužívaným úvozem, překvapením vydechne.

Dva muži, o kámen opřené samopaly. Jeden z nich se pohne, pohlédne vzhůru. Spatří hajného.

„Copak, mládenci, krátký odpočinek před službou?“

„Ále, odpočinek po nočním pachtění. Jsme teď furt na nohou, ve dne v noci.“

„Neviděl jste v revíru nějaký podezřelý lidi,“ zeptá se ten druhý. „Nějakou škodnou.“

Hajný k nim pomalu sleze.

„Škodnou? Tak tý bych si byl všimnul. Kromě vás tu nikdo není. Já tu mám klid.“

Zvednou se.

„No, kdyby náhodou, tak nám hned dejte vědět. Od Mostu utekli dva nebezpeční zločinci, mějte se na pozoru.“

„Bez obav, mám flintu. Já se s každým šmejdem vypořádám po svým.“

Esenbáci se rozesmějí.

„To je slovo! Zatím se mějte, do obce je kus cesty, vyrazíme. Teď nás tu uvidíte asi častěji.“

Hajný se za nimi dívá, než mu zmizí mezi stromy.

„Sakra,“ uleví si, „škodnou bych tu měl, ale vás dva.“

Vyrazí úvozovou cestou zarůstající trávou a ostružinovými šlahouny.

Blíží se k hájence a dva nové návštěvníky u pumpy vidí zdáli. Plaché unavené pohledy.

„Rychle dovnitř! Obchází tu hlídka, hledají vás.“

V prostorné kuchyni zatáhne závěsy. Na kamnech stojí vedle polévky i plný hrnec vody, ta už vře.

„Prej nebezpečný zločinci, Věro, to říkali. Já jsem nějakej Lorenz a vy dva jste ty zločinci, no to mě podrž.“

„Josef.“

„Tonda.“

„Odkud?“

„Z Dolního Jiřetína u Mostu. Z lágru.“

„Sakra, to je kus cesty. Schoval jsem tady anglický parašutisty, ruský vojáky i partyzány, tak se postarám, hoši, i o vás. Zůstanete, dokud nezesílíte a nepostavíte se na nohy. Seženu vám boty a vemete si moje starý hadry. Máte někoho, komu můžu dát vědět, že jste tady?“

„Mýmu bráchovi, Bohoušovi. Napíšu mu dopis.“

„Dobrá, ale to má čas. Nejdřív polívka s kusem chleba, a pak se přesunete na jedno místo, o kterým nikdo kromě mě neví. Ti esenbáci tady kolem budou čmuchat, určitě se ještě objeví. Není tu bezpečno.“

Hajný balí batoh. Teplé deky, jídlo a lahve s vodou.

Josef naškrábe krátký vzkaz bratrovi. Hajného žena jen připíše synovu plzeňskou adresu.

Josef s Tondou jsou oblečení do civilních šatů po hajném a jeho synovi. Na hlavě klobouky, kdyby náhodou někoho potkali. Vyholené hlavy by je prozradily. Kulhají ve vypůjčených botách. Prodírají se křovím. V dohledu nevede žádná cesta ani pěšina.

A pak se před nimi objeví skála.

„Tudy, chlapci.“

Hajný je vede do hustého mlází. Josef už chce protestovat, ale ztratí půdu pod nohama a zmizí v prohlubni za křovím. Užasne. Štola vyhloubená ve skále. Zvenčí ji nemůže nikdo najít, jedině ten, kdo o ní ví. Mírně stoupají chodbou vzhůru, až se ocitnou v prostorné jeskyni. Je osvětlena několika otvory.

Když vyhlédne ven, spatří dole nádherné údolí chráněné mohut­nými duby, vlevo teče potok.

„Zdola tahle okna nejsou vidět. Ukrýval jsem tu celou válku někoho, posledních pár měsíců i uprchlýho Žida, zdrhnul z transportu smrti. Tady vás nikdo nenajde.“

Sundá batoh.

U stěn jsou provizorní lůžka z větví a balíků slámy. Na ně položí deky.

„Oheň radši nerozdělávejte. Tady máte pár svíček a sirky, ale bacha, ať se s nima neproducírujete moc blízko u oken. Budu vám obden nosit jídlo. Zatím odpočívejte. A hlavně – tady zůstaňte a nevytahujte paty z nory. Tady jste v bezpečí, ale tam dole už ne. Každou chvíli se kolem motají jejich hlídky, tak se zbytečně neprozraďte. Kromě mě o týhle sluji nikdo neví, ani moje ženská netuší, kde vlastně je!“

„Díky, pane Lorenz.“

Hajný jim mávne a zmizí ve štole.

Uvelebí se na lůžkách. Tonda hned usne. Josef si sedne a sundá opatrně boty i ponožky. Obvazy prosakuje krev.

Vstane a jde k oknu. Pozoruje kotlinu pod skálou.

Navleče si zase ponožky i boty a přesto, že je hajný varoval, vyráží štolou ven na světlo. Rozhodne se, že si svlaží nohy v potoku.

Prodere se křovím a jde podél skály. Obejde ji a ocitne se v údolí, v té zvláštní kotlině, kterou viděl shora. Našlapuje opatrně, všemu okolo vládne divoký porost. Skalní stěna mu přijde nekonečně dlouhá. Nevidí zatím ani mohutné duby, ani nezaslechne zurčení vody, je tu jen les, pichlavé trní a studená skála. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu někde tekla voda. Josef je zmatený. Tolik si zakládá na svém smyslu pro orientaci, nehodlá se vzdát.

„Sakra,“ zakleje, když se praští do holeně o suchou větev.

Zastaví se.

Naslouchá, a pak se rychle svalí na zem mezi kameny a řídké křoví.

Hlasy.

Mezi kmeny smrků prochází hlídka. Ti dva jsou naštěstí v družném hovoru. Nevšimnou si ho.

Leží tak dlouho, aby měl jistotu, že už jsou pryč.

Pak se vrací. Další výpravu musí pro dnešek vzdát. Cítí únavu, nohy už ho neposlouchají. Ke křoví, ze kterého se vydral na světlo, už se sotva plazí. Zapluje zpátky do temné štoly a vyškrabe se do jeskyně.

Tonda poklidně spí.

Josef sundá boty a ponožky, odmotá obvazy. Lehne si a bolavé nohy konečně vystaví chladivému vzduchu.

Hajný sejde dolů na vesnickou náves a z poštovního úřadu zavolá svému synovi na recepci malého hotýlku, který sousedí s truhlárnou. Dojdou pro něj do dílny.

„Objev se, co nejdřív. Mámě se stejská. A přivez nám jídlo, špajz je prázdná. Taky nějaký svý starší košile a kalhoty, natrhám si z nich hadry na čištění vercajku.“

Syn se nevyptává. Zná svého otce dobře. Někoho u sebe schovává. Za války parašutisty, dokonce i zraněného partyzána a celou skupinu ruských vojáků – vlasovců.

Spí celý zbytek dne, celou noc i celé další dopoledne až do chvíle, než se objeví hajného vousatá hlava a probudí je.

„Tady máte teplý kafe a něco k zakousnutí. Den dva mě neuvidíte, musím bejt opatrnej. Jo, abych nezapomněl, pro ukrácení chvíle.“

Hodí jim paklík karet.

Jsou zas sami. Do hrnků, které jim hajný nechá, si nalijí kávu. Pustí se hltavě do jídla. Tonda ukrojí dva krajíce chleba. K němu přikusují špek.

Celý den hrají bulku. Tonda pokuřuje, dostal od hajného hrst tabáku a papírky. Ubalí si, škrtne sirkou a vychutnává kouř.

„Byl bych zapomněl, jaký to kouření je.“

Odpočívají. Jedí. Hrají karty. Leží. Pomalu nabírají síly. Boty zatím raději neobouvají.

„Napište, Josefe, svýmu bratrovi dopis. Ať vám přiveze vaše oblečení, na vás to moje i synovo plandá, každej by poznal, že vám nepasuje. Všechny věci nechá v Plzni v truhlárně u mýho kluka a ten je doveze sem do hájovny. Obálku s adresou ale nadepíše snacha na psacím stroji, tak nikoho nenapadne, že je to od vás. Budete potřebovat nějakej bezpečnej úkryt. Tam u vás na Šumavě se jich jistě najde víc než dost. S tím přechodem přes hranici radši vyčkejte. Nohy máte samej bolák. Musíte bejt při síle, abyste mohli běžet jako zajíci,“ řekne hajný, než je poprvé opustí. Jeho slova se teď Josefovi vybavují. Dopis už dávno napsal. Bohouš by ho měl mít. Nezbývá nic jiného než ze země zmizet.

KDYŽ BOHUMIL DOSTANE BRATRŮV DOPIS, o jeho útěku už ví. Všichni z rodiny byli u výslechu. I Marie Vávrová. Všem řeknou: „Pokud se ozve nebo ukáže, hned to hlaste, jinak vás čeká peklo!“ Oni ale netuší nic, Josefa od doby, co byl zatčený, neviděli. Nakonec je po několika hodinách propustí. Bohumilovi je jasné, že musí být opatrný. Určitě je všechny sledují.

K večeru zajede do Zábrdí k matce. Josef tam má ve skříni civilní oblečení i náhradní uniformu SNB.

„Kabát je třeba vyčistit. Je celý zaprášený.“

„Dám ho, maminko, Anežce, pojede zítra do Písku. Bude lepší, když nechá Pepovo věci vyčistit tam. V Prachaticích by moh někdo poznat, že jde o jeho hadry, a měli bysme fízly na krku hned. Taky mu nechá spravit u ševce boty.“

„Jen buď opatrný, Bohouši, je divná doba. Moc divná. Bůh tě provázej. A Josefa taky.“

„Nebojte, maminko.“

„Jak se nemám bát? Pořád jste moje děti, i když už máte vlastní famílie. Jak bych neměla mít strach? Pepík je hodnej kluk a vždycky byl, jenom je to horká hlava. Dřív jedná, než myslí. Musíš se holt o něj postarat.“

Josef má divoký sen. Je noc, on stojí uprostřed lesa a najednou po něm každý z těch temných stromů vypálí dávku ze samopalu. Kolem něho se rozpoutá ohňostroj.

Rychle se posadí na slamníku a rozhlédne se. Les i stromy se rozplynou a on tuší, že tam venku se právě probouzejí ptáci. Vstane a vyhlédne ze skalního okna. Kotlina je utopená v modrém stínu. Bublající potok mu vrací skoro zapomenutý nápad, ale kudy k němu?

Zatímco Tonda pochrupuje, prozkoumává Josef jeskyni. Zjišťuje s překvapením, že se prostor zužuje a přechází do další skalní místnosti, odtud vede úzká štola dolů. Jsou tu dvě cesty, pomyslí si. Je dobré to vědět, nikdy si člověk nemůže být jistý, nebude-li muset utíkat.

Sestupuje nově objevenou štolou. Její ústí zakrývá skalní výčnělek a pás křovisek. Když se prodere ven, zjistí, že konečně stojí v zeleném údolí, jako by stál v nastavené dlani.

Sejde k potoku. Sundává boty a noří chodidla do chladivého proudu. A náhle si připadá jako v dětství. Je opět malým klukem a v krátkých záblescích paměti pouští malé vyřezávané loďky z kůry dolů po proudu.

Vysvlékne se a vklouzne do potoka celý, přesně jako tenkrát. Chodíval sám k řece, Blanice v silném proudu podrážela nohy a on si připadal jako objevitel. Chytal tehdy pstruhy do dlaní a vyhazoval je kamarádům na břeh. Stýská se mu po jeho řece, po Šumavě, po krajině klukovské doby. Ponoří pod hladinu i hlavu. I kdyby ho teď měla zatknout hlídka, ten osvěžující a osvobozující pocit, ono báječné mrazení, rozpouštění sebe sama ve vodním živlu stojí za to.

Bohumil odjede vlakem do Plzně. Veze plný kufr s oblečením a spravenými botami. V kapse má peníze, každý dává, kolik může. V náprsní kapse leží Antonínovy doklady. Jsou si s Josefem podobní, až se vydá Pepa na cestu, mohli by ho někde legitimovat.

Vystupuje na hlavním nádraží a rozhlédne se. V ruce žmoulá papírek s adresou.

V truhlárně pracuje pět mužů. Jeden z nich se napřímí, podívá se na Bohumila. Kývne rukou. Oklepe ze sebe piliny.

„Ondřej Lorenz.“

Stisk pravice je silný. Oba muži se dívají jeden druhému do očí. Déle, než je obvyklé.

„Bohouš Hasil.“

Vyjdou na prostorný dvůr ohraničený vysokou cihlovou zdí. Uprostřed roste mohutný kaštan. Pod ním si sednou na bytelné dřevěné bedny. Oba vytahují cigarety, nabídnou jeden druhému.

S dýmem načrtávají do vzduchu i plán, jak dostat Josefa a jeho přítele do bezpečí. Než skončí, válí se jim pod nohama deset špačků.

Bohumil nechává v chodbě za dílnou prázdný kufr, věci naskládá do batohu a vydá se na cestu do Kryr. Ondřej je veze vypůjčenou tatrovkou, hájovna je dobrých deset kilometrů za obcí a čím dřív bude Bohouš zpátky doma, tím líp. Jeho nepřítomnosti by si mohl někdo všimnout.

TONDA SE OBLÉKNE do Ondřejových obnošených kalhot. Mají přibližně stejnou postavu. Kabát ze šatníku zas vytáhne hajný. Jenom boty vyzkouší patery, než mu jedny jakž takž sednou. Josef to má jednodušší, oblékne se i obuje do svého.

Pohledem se loučí s jeskyní i s údolím dole, s potokem a mohutnými stromy.

Hajný je vede lesem až k cestě, na které už čekají v tatrovce Ondřej s Bohoušem. Než nasednou, loučí se. Hajný oba otcovsky obejme.

„Držte se, mládenci, jestli vy nedokážete bolševika vyhodit ze sedla, tak už nikdo.“

Hasil se usměje.

„Budeme se snažit.“

Ondřej nastartuje a vůz mizí po lesní cestě směrem k vesnici. Auto poskakuje jako neklidný koník. Josef na kolenou přidržuje poloprázdný bratrův batoh. V něm mají jenom jídlo na cestu.

„Zastavím vám kousek od autobusové zastávky. Tam už dojdete,“ říká Ondřej. „Nekupujte si lístek až do Plzně.“

„To zvládnu, Ondřeji, v Plzni jsem byl na vojně,“ řekne Bohumil. „Do města dojdeme pěšky. Nesmíme se moc producírovat po peronu, radši zalezeme hned do kupé. Já nám koupím jízdenky.“

Kývne na Josefa, kterému je jasné, že nejtěžší část cesty čeká právě tam.

Vystoupí na rohu ulice. Tatrovka jim zmizí z očí. Vyrážejí k zastávce. Za pár minut pojede autobus do Plzně. Jde do tuhého.

Na zastávce postávají tři babičky s košíky plnými vajec, zeleniny a jedna dokonce nese živou kejhající husu. Dva dělníci, zřejmě jedou do Plzně za prací, a párek milenců. K hloučku se přidruží i trojice mužů vedená Bohumilem. Jako jediný má na zádech batoh. Rozdělí peníze. Každý si teď koupí jízdné sám, aby si je řidič hůř zapamatoval.

Autobus je poloprázdný.

Jedou dlouho. Letní krajina, vesnice, pole, sem tam les, uspávací hukot motoru.

Vystoupí v Bolevci a do Plzně dojdou pěšky. Bohumil, za ním dvacet třicet metrů Tonda a za Tondou v dostatečné vzdálenosti Josef.

Procházejí ulicemi a doslova se rozpouštějí v lidském davu. Čím blíž centru, tím přibývá lidí.

Dojdou až k hlavnímu nádraží. Bohumil je vede jistě. Zná Plzeň, nemusí se ptát na cestu.

Do nádražní haly vstoupí každý sám, jako by se neznali, tři cizí anonymní muži. Bohumil koupí jízdenky do Strakonic, zasunuje si je do kapsy kabátu. Josef se zastaví u trafiky, za drobné, které dostal od bratra, koupí čtvery noviny – Rudé právo, Svobodné slovo, Mladou frontu a Lidovou demokracii. Potom se rozhlédne kolem. Tonda už nastupuje do přistaveného rychlíku. Bohouše nevidí.

Když prochází uličkou, dívá se pozorně lidem do tváří. Oni na něho ani nepohlédnou, jsou pohrouženi do sebe, každý do vlastních starostí. Sedne si. Tonda už je v zadní části vagonu a Josef s Bohumilem v přední.

Bohumil se dívá z okna. Je ve střehu. Sleduje dění na peronu.

Do novin Josef pohlédne až ve chvíli, kdy se vlak dá do pohybu.

Když přijde průvodčí, podá mu Josef beze slova jízdenku. Snaží se tvářit nevšímavě, jen ať si každý pomyslí, že je obyčejným chlápkem, co jede do dudáckého kraje na návštěvu nebo za prací.

Průvodčí štípne lístek. Místo aby vyrazil dál, nahne se přes Josefa a podívá se na štos novin.

„Teda, je mi jasný, že každej má svůj oblíbenej plátek, komunista ruďasa, lidovec Lidovou demokracii, omladina Mladýho fronťáska a socani Svobodný slovo, ale aby někdo hltal všechno v jednom jediným dni, to jsem ještě neviděl. Heleďte, nic mi do toho není, ale stejně už nějakou dobu píšou všechny ty noviny stejný bludy.“

Josef zrudne. Uvědomí si svou chybu. Jedině člověk odříznutý od informací si nakoupí kupu novin, tedy někdo jako on, uprchlý mukl, nebo špion z druhé strany hranice, který se chce zorientovat. Hned jak průvodčí zmizí, nacpe denní tisk do Bohumilova batohu.

„Na jednu stranu je dobrý vědět,“ napadne ho, „že i blbý noviny prozradí o člověku jeho politickej postoj. Ten chlap nemoh tušit, co jsem zač, jestli zvědavej komouš, nebo zbožnej lidovec.“

Nad něčím takovým se ještě nezamýšlel, dřív byly pro něho noviny jako noviny, žádný velký rozdíl v nich neviděl. Samozřejmě ví, že jsou hlásnou troubou té které strany, ale teď je jiná situace, všechny strany, které přežily Únor, jsou v jednom koši Národní fronty, kterou ovládají komunisti. Ostatní přikyvují a tlačí bolševikům káru. A obyčejní lidé si mohou myslet, že když čtou noviny, podporují svou partaj. Hasil se pousměje.

„Nikdy se nedávej do řeči s chlapem, co čte Ruďasa, toho čtou jenom komunisti!“

Otevře bratrův batoh a vytáhne Rudé právo, noviny položí před sebe pod okénko tak, aby rudý nápis nenechal nikoho na pochybách. Teď, kdyby náhodou vlakem procházeli tajní od Státní bezpečnosti, jeho by snad nechali na pokoji.

Během cesty si k němu chce několik cestujících přisednout, Rudé právo je katapultuje jinam. Na něho se ani nepodívají.

Hasila najednou napadá další věc: „Lidi si všímaj obalu, slupky – novin, kytky v klopě, střihu obleku, uniformy, ale málokdy vidí člověka jako takovýho. Teď, kdyby se jich někdo zeptal, jak jsem vypadal, nepoznali by mě, protože pro ně tu seděl jenom nějakej komouš. Kdybych měl na sobě uniformu SNB, seděl by tady esenbák.“

Hodina a několik minut navíc. Čas vyplní rozhovorem s bráchou, jak se má máma, jak sestry a bratr Jarda s Tondou, co Marie s malým Josefem? Blíží se k cíli. Josef sebere batoh, hodí do něho zpátky Rudé právo a připraví se.

„Dej mi ho, ať jsem nápadnej jenom já,“ řekne Bohouš.

Tonda se k nim připojí.

Vyjdou ke dveřím vagonu. Rozhlédnou se. Nikdo je nesleduje.

„Za chvíli bude vlak brzdit, v zatáčce vyskočíme,“ Bohouš se ohlédne.

„A teď rychle!“

Vlak zpomalí. Bohumil se odráží a padá pod násep, Josef se vrhne hned za ním. Nakonec se odrazí Tonda. V dálce už se blýskají střechy domů.

Josef se postaví, otřepe z nohavic a rukávů prach. Jeho pohled se střetne s Tondovým, ten už se taky hrabe na nohy. Ohlédnou se. Za nimi stojí Bohumil a přivolává je gestem ruky.

Vede tudy pěšina, stáčí se ovšem doprava a dál směřuje do polí. V dálce zahlédnou silnici. V příkopu tam leží převrácený vůz. Zamíří na louku, aby se silnici vyhnuli.

Obejdou město a mezi polem a loukou směřují dál k lesu. Až budou u Volyně, zamíří na Prachatice přes Vlachovo Březí.

„Ani jsme se nestihli představit. Já jsem nějakej Bohouš,“ podává Bohumil mozolnatou pravačku Tondovi.

„Tonda, díky za pomoc. Seš skvělej průvodce. V Plzni jsem měl strach, že si nás někdo všimne. Ani ve vlaku jsem se necítil nejlíp.“

„No, dobře to dopadlo,“ odpovídá Bohumil a obrací se na Josefa.

„Sakra, brácho, seš hubenej jak lunt. To vám v tom lágru nedávali jíst?“

„Litr vody a hrnek břečky, který říkali polívka.“

„Hadry na vás, hoši, plandaj. Ještěže maj lidi jiný starosti, než si všímat dvou darmošlapů.“

Dokuřují, pak vyhodí vajgl obloučkem do hlubokého příkopu po levici. Rozesmějí se.

„Kluci, vy jste to dokázali. To je gól.“

„Nechval dne před večerem, ještě nejsme za čárou, ještě nás můžou dostat,“ ozve se Josef.

„Nedostanou. Domluvil jsem pro vás úkryt, dokud se u hranice esenbáci trochu nezklidní. Mají furt pohotovost, samej poplach. Budete schovaný u Ády Pavelky a jeho ženy v Záblatí, už je to domluvený. Náhradní skrýš je připravená ve sklepě u Samrhelů.“

Tonda se tázavě podívá na Josefa.

„Statek u Samrhelů znám jak svý boty, žije tam rodina Starých, u nich jsem jako kluk sloužil. Tam nás nikdo hledat nebude, je to uprostřed lesů, asi hodinu nebo dvě pěšky od vesnice.“

„Dělají každou chvíli šťáru v Zábrdí a v okolí. Dokonce začali hlídat i tu jeskyni pod vsí, kde jsme si jako kluci hráli. Oni si myslí, že ses tam schoval. Jako tenkrát na konci války, pamatuješ?“

„Co Marie?“ zeptá se Josef a zabodne pohled ke špičkám bot.

„Chodívá k nám i s klukem. Patří do rodiny. Neboj, nikdo za ní nebrousí, všichni svobodní kluci mají z tebe vítr a z fízlů ještě větší.“

„Mohl bych ji vidět?“

„Brácho, teď raději ne. Neblbni, všude tě hledaj. Nesmíš jim vlízt do oprátky.“

„A máma?“

„Máma říkala, že by tě radši viděla mrtvýho, než abys jim padnul znovu do rukou. Slyšela, jak se chovají k vězňům, a to je určitě jenom slabej odvar.“

„Že ji pozdravuju. Pozdravuj všechny, asi je hned tak neuvidím.“

„Tady kluci,“ řekne Bohumil a ukáže na batoh, který se mu pohupuje na ramenou. Za chůze jej sundává a hodí po Pepíkovi.

„Otevři to, Josef, a dejte si. Holky vám něco upekly na přivítanou.“

„Máme ještě trochu jídla, co nám dal hajnej.“

„Neboj, do večera vám vyhládne.“

Josef otevře batoh. Objeví v něm balíček zabalený do plátěné utěrky.

„Koláče s tvarohem a povidlama, tak to si nechám líbit. Tondo, takový jsi určitě ještě nejedl.“

Na chvíli usednou do trávy a pozorují modré nebe.

Zatímco se cpou, přemýšlí Josef o tom, co bude, až opět vyrazí, přiblíží se o kousek blíž k šumavským lesům, které je na delší dobu ukryjí. Nebude jednoduché přejít hranici.

„Jo, abych nezapomněl,“ ozve se s plnou pusou Josef a vytáhne z kapsy Antonínovy doklady, „že Tondovi děkuju, naštěstí jsem je nemusel nikde ukazovat.“

Bohumil papíry zastrčí do podšívky kabátu.

JSOU NA CESTĚ CELÝ DEN, vyhýbají se vesnicím, cestu si vybírají převážně lesem. K večeru si najdou skrýš nedaleko Vlachova Březí, v díře mezi kořeny vyvráceného smrku. Mají odtud dobrý výhled. Vidí na silnici i lesní cestu. Najedí se.

„Chvíli si odpočineme a půjdeme dál. V noci bude cesta bezpečnější.“

První drží hlídku Josef. Bohumil s Tondou se schoulí, usínají.

Josef ztuhne, spatří nákladní auto, vyjíždí ze zatáčky, a místo aby pokračovalo silnicí dál, zahne na prašnou lesní cestu. Větve smrků klouzají po kapotě. Kola nadskakují v hrbolatých rigolech. Zastavuje.

Vystoupí muž ve středních letech, na hlavě starý zprohýbaný klobouk. Rozhlédne se. Potom zavolá na někoho, kdo je schovaný na korbě. Vyhlédne mladá žena. Sleze, muž ji obejme. Josef se uvolní. Je jen svědkem tajné schůzky dvou milenců, pravděpodobně ženatého chlapa s mladou ženou, i ona jistě patří k někomu jinému.

Začíná se stmívat. Až po půlnoci Josef probudí své druhy, je nutné vyrazit.

Tři muži jdou celou noc.

„Tady je pro mě konečná,“ řekne Bohumil.

Ptáci se mohou samým zpěvem zbláznit. Brzy začne svítat.

„Josef, znáš to tu jak svý boty. Já musím do řeznictví, aby po mně nebyla sháňka. Vezmi si ten batoh. K Pavelkovým trefíš. Čekají vás. Buďte opatrní.“

Rychlé chlapské objetí.

Dvě hubené postavy, jedna drobná, druhá o hlavu vyšší, postupují mezi stromy do stráně. Bohumil mizí dole v březovém háji.

Začíná teplý slunečný den. Ptáci poletují kolem, jako by tady byli sami. Sami na celém světě.

Když se Josef s Tondou brodí vysokou trávou, slunce je oslepuje. Z mlází vyběhne srna. Zmateně se rozhlíží. Stojí pouhých pět metrů od nich, pak se podívá přímo na ně. Prohlížejí se navzájem. Až po chvíli jim ukáže bílý flek zrcátka, vznáší se nad vrcholky vzrostlé trávy.

Josef si uvědomí, že všechno kolem povědomě voní, louka, les. Tohle je vůně domova. Zatočí se mu hlava. Pocítí silnou vlnu dojetí, udeří do břicha, plic, krku a očí, nemůže popadnout dech. Slzy se prodírají z tvrdé skořápky chlapské zapouzdřenosti, brání se jim, ale marně. Svalí se do trávy tváří k zemi a cítí důvěrně známé pachy vlhké hlíny smíšené se šťavelovým dechem, nos noří hloub a hloub, jenom aby mu neunikla ani molekula té vůně. Přesně tak vdechoval ženské klíny, mladé pohlaví Marie, ze kterého vyšel jeho syn, zralý klín Vlasty. Helgy, německé doktorky, která mladičkému Čechovi pomohla, když byl totálně nasazený v Pasově. Aby nemusel pracovat v továrně na zbraně, vypsala mu papíry k marodění – „Silný ekzém, nutné domácí léčení“. A on se léčil u ní v posteli a divil se, čeho všeho jsou ženské schopné, když se zblázní do mužského, riskují svou vlastní existenci, svou pověst, kariéru, jen pro prchavý okamžik splynutí, souznění, pocitu, že kolem nezuří válka, protože tam hluboko uvnitř v jejich břiše je mír násobený ztopořeným mužstvím.

Náhle ho sráží na kolena jeho vlastní slabost, láska ke krajině, stromům, ptákům, nebi, láska dusící a čpící z hlíny a kamenů, z mechu, láska ničící chladné myšlenky. Je zamilovaný do kořenů, jehličí i zeleného listí, do kůry stromů, obzoru kopců, miluje je jako stehna, náruč všech žen, protože Šumava je uhnětená ze stejného těsta jako jeho milenky, jako všechny ženské, za kterými se kdy otočil, po nichž zatoužil, které kdy měl. I ženské jsou plné proláklin, pramenů, horských úbočí, i v nich se dá v mlze zabloudit a ztratit směr, pojem o čase a prostoru, ztratit hlavu a zapomenout na sebe, ponořit se do rašelinového ticha a být už navždycky ztracený. Nejradši by se vsákl do měkké půdy jako inkoust do pijáku, jako déšť do mechu, jako modré stíny lesa do fialové noci.

Zaslechne šustění kroků. Tonda se přibližuje. Nemůže vědět, co právě Josef prožívá, že tenhle moment je zásadní, až mysteriózní iniciací, tady a teď se rozhoduje o jeho další cestě, o cestě věčného návratu do krajiny dětství. Jako většina mužů touží po návratu do mateřského lůna, kde se poprvé a naposledy cítí v bezpečí – proto kopulace, proto zmatek v záškubech vyvrcholení a následném studu – tak on zatouží nikdy se neoddělit od hraničních kamenů. Už nikdy se nezbaví toho puzení, vášně, nesnesitelně vábící k sebezničení, k popření pudu sebezáchovy.

Odtrhne se od výparů země a nastaví tvář slunci.

„Jdeme. Za chvíli se ochladí.“

Tonda pevně stiskne jeho rameno ve svěráku prstů.

„Josefe, zvládneme to, uvidíš.“

„O tom nešpekuluj. Nic jinýho nám nezbejvá.“

Adolf Pavelka, Vávrův bratranec a Mariin strýc, je se setměním pouští dovnitř. Jeho žena Marie rychle zatahuje závěsy. Žijí sice dál od ostatních domků a statků, ale člověk nikdy neví.

„Pojďte, kluci, rychle, rychle.“

Zhltnou polévku a pak se skryjí do sena ve stodole. Sem druhý den Marie Pavelková přivede Marii Vávrovou, Josef chce, aby šla přes hranici s ním. Přemlouvá. Prosí.

„Nevím, Pepíku, bojím se o malého. Dej mi čas, prosím.“

„Budeme se nějakou dobu schovávat. Až bude vhodná chvíle, půjdeme. Pošlu pro tebe, abys mohla vzít synka. Znám hranici jako svý boty, nemusíš se bát, bude to bezpečný.“

Josef vytahuje pistoli, kterou mu sehnal Pavelka, chce tím dát důkaz, že když je ozbrojený, nikdo je nezastaví. Výsledek je opačný. Marie se roztřese, oči kmitají po stodole. Má strach.

„Schovej to! Sakra, Pepíku, za tohle by tě pověsili!“

„To by mě nejdřív museli chytit.“

Marie chce čas na rozmyšlenou. Argumentuje tím, že v Německu je bída.

„Ty nechápeš, že já tady nemůžu zůstat?“ ptá se Josef. „Chci, aby z nás byla rodina. Postarám se o nás. My nebudeme nikdy trpět hlady, to ti slibuju.“

Obejme ji a ona se mu schoulí na prsou.

Pavelkovi je nakonec nechají spát ve své ložnici. Tak dlouho se neviděli. Dvě mladá těla po sobě touží, je dobré jim pomoci. Adolf spí v kuchyni, jeho žena v pokoji u dětí. Tonda Vítek zůstává ve stodole, má u sebe také zbraň.

U Pavelkových jsou týden.

V noci přijde Bohumil a vyzve je, aby vyrazili k Samrhelům.

Samrhelova chalupa stojí ukrytá pod lesem, sevřená ze severu a východu strání, z jihu cloní výhled alej vzrostlých jilmů a západní část pokrývá sad a pastvina. Nikdo tudy nechodí, budou ve větším bezpečí. Kolem Záblatí se pořád motá estébé.

Muži přicházejí od západu. Setkají se s hospodářem Starým, ten se na nic neptá, vede je přes podlouhlý dvůr k chlívkům a maštali. Pod slámou je ukrytý poklop, který nadzvedne. Po úzkých kamenných schůdcích sestupují do temného sklepení. Josef si všimne štěrbin mezi kameny, jsou v úrovni očí a dá se jimi pozorovat všechno, co se děje před chalupou. Celý dvůr tak mají jako na dlani. U stěny leží dvě provizorní lehátka ze slámy pokryté dekami, mezi nimi stojí dřevěný nízký stůl, na něm džbán s vodou.

„Tady je vaše království.“

„Jak dlouho tu budeme muset bejt?“ zeptá se Tonda.

„Jak bude třeba. Tejden nebo měsíc. Podle situace. Teď pojďte na chvíli do chalupy. Po cestě vám určitě vyhládlo. Opláchnout se můžete támhle u koryta.“

Tma sevře sklepení dřív, než přijde noc. Zatímco Tonda leží s rukama za hlavou a tiše pochrupuje, Josef stojí u stěny a sleduje temný dvůr a modré nebe nad střechou. Ví, že pastvina musí být osvětlená posledními denními paprsky. Otáčí se ke kamarádovi, chvíli ho pozoruje a pak se neslyšně krade ke schůdkům a poklopu.

Chce vidět Marii a svého syna. Touha převládá nad opatrností.

Má před sebou celou noc.

Bude-li to jenom trochu možné, zastaví se i v Zábrdí za matkou. Však on už si se slídily nějak poradí.

LEŽÍ A POZORUJE TEMNÝ STATEK. Je prázdný. Žádné světlo, nic. Přemýšlí, kam se Vávrů rodina poděla, kam zmizela zvířata. A proč? Leží a narůstá v něm podezření, že už nic a nikdy nebude na svém místě. Všechny záchytné body, důležité pro rovnováhu života, se ztratí, zkalí se dosud čirý pohár a uvnitř bude tma plná pavučin zachytávajících se na rukou, kolem boků, za chodidla. Marie… Jak touží po jejím objetí, po pohledu na svého syna. „Doba je zlá!“ Slyší odevšad. To zvolání se odráží od kopců a pastvin, ze střech domů sjíždí jako sníh a drkotá po prašných cestách. Mrtvolné ticho, mrtvý sad, mrtvá tráva. Nejraději by zařval do té tmy, vyřval svůj potlačovaný vztek. Doba? Dobu dělají lidé, to v nich se zahnízdila ta pavučina, v nich sedí a vyčkává černý pavouk. Doba? Vždycky nějaká byla a vždycky bude, ale lidé se rodí a umírají, to oni dávají svou vůli, svou sílu ve jménu něčeho, co nikdy nepochopí, co se zakousne do jejich zátylků a bude s nimi šíbovat po jedné jediné kolejnici, po vytyčené trase odnikud nikam, bez cíle, bez počátku, jak s loutkami v maňáskovém divadle – tady Kašpárek, tamhle čert a mezi nimi plavovlasá Káča. A nakonec stejně všechno zmizí, Káča, čert i Kašpárek, celé to divadlo, všechny statky, vesnice i pastviny, lesy a úplně nakonec i hranice. Zmizí země, kontinenty, planety i hvězdy…

Sakra, Josefe, zvedni kostru a zmiz odtud, tamhle u vrat se mihl stín a vzadu u stodoly… zmiz, Josefe, a vyhni se i svýmu rodnýmu domku. Matka tě potřebuje živého, jsi mladý, příliš mladý, utíkej zpátky do sklepa k Tondovi, zpátky do nory, kde jak krtek zalezeš a čumák vystrčíš až… Kdy? Bůh ví, a možná ani on ne. Začínáš pochybovat i o něm. Ztratíte víru. Ty i tví sourozenci, celý národ? Ztráta víry snad vykoupí poslední zbytky lidství, poslední záchvěv zdravého rozumu… Tak zdrhej, zdrhej a neotáčej se. Pohltí tě noc, lesy, stromy tě obejmou svými větvemi, kořeny, srosteš s nimi, sám stromem, nehybným, přesto rychlým jako vítr, jako horská bystřina, jak jestřáb. A ty se zhluboka nadechuješ a stáváš se jelenem, máš zbystřené smysly, vetknutou nedůvěru v dvounožce. Šesterák Josef. Není náhoda, že právě teď na tebe vzpomínají. Všechny tři. Sedmnáctiletá Marie, v náručí malého Josefa, čtyřicetiletá Vlasta sedící u okna hájovny, studentka Růžena leží v posteli a sní o tom, jak tě zachrání, ona – patnáctiletá holka… Ale ty jsi sám. Sám uprostřed noci a nikde nesvítí žádná lampa, ani plamen svíčky, nic, kam by ses mohl uchýlit a kde by ti konečně bylo teplo.

MINUTY SE VLEČOU JAKO HODINY, DNY ZAS JAKO TÝDNY, jedinou zábavou jsou karty, chytání much do velké sklenice a pozorování kdákajících slepic sklepní škvírou. Na dvoře se podle stínu dá odhadnout, kolik právě je. Naučí se rozeznávat čas podle těchto slunečních hodin. Když se ještě celý dvůr noří do modrého stínu, je jasné, že bude teprve mezi půl šestou a šestou, ale jakmile první paprsky rozsvítí bílou zeď, pomyslně odbije půl sedmá a s přibývajícím světlem se hodiny stáčejí k sedmé, půl osmé a přesně v osm už svítí i koryto s protékajícím pramenem vody. V poledne se ve slunci topí celý dvůr i se zdmi kolem, ale po jedné se začíná ztrácet západní zeď a s ní nakonec okna vedoucí do dvora. S přibývajícím odpolednem odtéká sluneční svit a znovu přibývá stín, nejdříve modrozelený a k večeru fialový. Když pohltí i koryto, slepice i kamenné zápraží, je jasné, že nastává čas večeřet. Potom padne na celý statek deka a jen modré nebe měnící svou tvář do temnějších odstínů dává tušit, že noc je před vraty.

Téměř měsíc se tady skrývají a nevytáhnou paty. Za Josefem se párkrát zastaví bratr Bohumil a těsně před cestou sem dorazí i ostatní bratři – Julius, kterému neřeknou jinak než Jardo, a Tonda. Sestry nechávají pozdravovat, stejně i matka.

Bohumil odnese vzkaz Marii, aby šla spolu s Josefem přes hranici. Je ten správný čas. Odpovídá obratem, že je připravena i s malým Josífkem. Ano, půjde s ním třeba až na kraj světa. Domluví se, že ji před cestou vyzvedne Adolf Pavelka a odveze ji za Volary, kde už bude čekat Bohumil. Když za ní Pavelka přijde, Marie má sice sbalené věci, ale sedí na posteli a nechce se zvednout. Ne, teď ne, ať jde Josef napřed a vrátí se pro ni.

Konečně tu je večer, kdy se seberou a vyrážejí k hranici. Předtím se ještě Josef pokouší přesvědčit Marii. Riskuje zatčení, jen aby se s ní setkal. Sejdou se v lese za vsí. Slíbí, že tedy půjde, že je tu za chvilku zpátky i s klukem. Jak čas utíká, je Josefovi jasné, že Marie nedorazí. Nechává jí pod vývratem vzkaz.

„Vrátím se, hledej zprávu u božích muk na našem místě.“

Ona už bude vědět. Josef si slibuje, že Marii i svého syna odtud odvede za každou cenu.

Na zádech batohy, v kapse pistole. Zbraně i náboje jim obstarává Bohumil s Jardou od Adolfa Pavelky, pomáhají mu Václav Mareš, Hodina, Tvrdek a Podlešák. Josef se neptá, kde to všechno získali. A oni mu opakují pořád dokola:

„Matka ti vzkazuje, že tě radši uvidí mrtvýho, než aby ses jim zas dostal do rukou. Nemáš co ztratit. Když budou střílet oni, tak střílej taky.“

Bohumil jde s nimi až k Volarům, tam sedne brzy ráno na vlak a jede zpátky, zatímco Josef s Tondou pokračují k Soumarskému mostu, Českým Žlebům, přes Radvanovský vrch ke Kamenné hlavě. Z úkrytu pozorují celý den prostor mezi Horním a Dolním Cazovem, pohyby hlídek. Josef si zapisuje přesné časy. A další nehybná noc a další den a zas sledování, zapisování, jenom neusnout, aby nezaspal výměnu hlídek. Takhle sledují hranici čtyři dny. Nemohou tušit, jak se jim tahle trpělivost osvědčí i v budoucnu. Zachrání život nejen jim, ale všem, které budou převádět.

Zjistí, že hlídky chodí v přesném sledu, že by si podle nich mohli řídit i hodinky.

Pátý den vycházejí ze svého úkrytu. Po bývalé Zlaté stezce, krytí kamennými valy, se dostávají po pastvinách až k lesu. Vyčkávají, hlídka mizí a oni mohou pokračovat dál. Hranici překročí za necelou půlhodinu.

MEZI LIDMI SE ŠUŠKÁ, že Josef Hasil utekl z komunistického lágru a je za čárou v Bavorsku.

Když se tu zprávu doslechne Růžena, samou radostí vyhodí školní aktovku vysoko k nebi, svalí se do trávy a válí sudy.

Její Josef, vysněný princ.

Představuje si, jak mu pomáhá, vede ho temnými hvozdy, nosí mu jídlo, napájí horkým kafem, on leží v horečce a šeptá její jméno. Růžena ho zahřeje vlastním tělem.

Leží na zádech ve vysoké trávě, nad ní modré nebe, je teplo, školní rok končí, začnou prázdniny, už brzy, a jejím mladým tělem projede silný proud, až ji uvrhne do zvláštní nehybnosti, v níž dlaň zůstane pevně přitisknutá k malému ňadru a prsty druhé ruky křečovitě svírají klín. Hlasitě oddychuje. Je sama sebou zaskočena. Pak se v její vzpomínce objeví obraz Josefovy tváře a ten ostrý proud ji v náhlém přívalu strhává.

MARIE SLEDUJE SVÉHO PŮLROČNÍHO SYNA, jak máchá ručkama a směje se. Ta podoba! Až příliš, pomyslí si, až příliš. Jenom aby nedopadl v životě stejně.

Marie už dlouho pociťuje své osamění, prázdnotu, kterou nedokáže vyplnit ani dítě, ani kamarádky, ani sestra. Všechno se jí zdá nahořklé. Neumí se radovat z pěkného počasí, z teplých dnů, z rozzářených očí malého Josífka. Ne, jí ujíždí vlak! Osmnáct jí bude až za necelý měsíc a ona se cítí daleko starší. Jako by byla uvázaná k obrovské železné kouli, silný řetěz je obtočený kolem nártu a brání v pohybu.

Odejdou brzy s celou rodinou ze Saladína, budou muset.

Zavírá oči a myslí na dobu, kdy s matkou připravovaly svatební šaty. Svatba? Ta je jenom snem, nenaplněným. Ona ví, že je krásná, ví, že i s dítětem by se našel nějaký mužský, co by si ji vzal, ale co Josef? Ten? Bůhví, jestli ho ještě někdy uvidí.

Slíbil sice, že se pro ni vrátí, ale ona má strach odejít pryč, do neznáma. Když je sama, nejraději by se k hranici rozeběhla, šla by za Josefem hned, ale ve chvíli, kdy pro ni přijde Pavelka, Bohumil a pak i sám Josef, jako by se v ní něco zlomilo, zatvrdlo, a ona není schopna pohybu. Pochybuje o Josefovi, co když si tam najde jinou a ona bude v neznámém cizím světě opuštěná, bez známých, bez rodičů? Budou mít co jíst? Německo je po válce rozbombardované, je tam hlad a bída. Pochybuje, ale nenapadne ji, aby se pochybnosti týkaly i jí samotné. Co když ona zklame? Zradí? Ne, nic takového si nepřipouští. Ale není daleko od chvíle, kdy se nechá zlákat klidnějším a jistějším životem.

Samota ji obestírá jako celofán, je průhledná, nedá se pod ní dýchat.

Uvolňuje si košili u krku. Bere hrnek s vodou a hltavě pije.

Malý Josífek se přestává smát a pozoruje ji. Když se mu podívá do očí, začne se chvět. Má pocit, že ji nesleduje půlroční děcko, ale dospělý muž, který do ní nahlíží jako do čiré sklenice, jako by v ní četl. Jako by její syn věděl, že se pomalu, ale jistě rozhoduje, jestli jeho otce opustí a spojí se s jiným mužem, který se o něj i o ni postará.

„Chci, aby ses měl dobře. Musím být praktická, nic víc.“

Mávne rukou a nuceně se zasměje.

„Josef si tam v Bavorsku stejně najde nějakou ženskou, tak co?“

Promlouvá sama k sobě a jenom po očku sleduje půlročního syna. Nesměje se ani netleská a nemáchá ručkama. Jeho pohled už neunese. Zvedá se a vychází k jabloním.

VLASTA VĚŠÍ VYPRANÉ BĚLOSTNÉ PRÁDLO a najednou se jí zdá, jako by z dálky zaslechla známý hlas. Dlouho tu nebyl, napadne ji. Od kominíka Pazderky dostala zprávu, že Josefa zatkli, psali o tom i v novinách, prý ještě s jedním esenbákem převáděl za hranice lidi a nechal si za to platit.

Jaromír se vrací domů jenom vyspat, čím dál častěji zůstává v lese a jí je jasné, že i kolem něj se stahuje síť, že je jenom otázka času, kdy vtrhnou k nim do hájenky.

Teď ale myslí na Josefa. Neví proč, kde se v ní bere ten pocit, ale je si jistá, že Josífek je už na svobodě. Cítí svěží vzduch a v prsou omamné uvolnění.

Začne zpívat. Už dlouho si nezpívala, až teď.

A pak se rozesměje, její osvobozující smích se nese povětřím až k vrcholkům stromů. Vlasta stojí v zástěře mezi vlajícím povlečením jako kapitán na můstku své lodi, vítr se opírá do ráhnoví, dává prádlu těhotné tvary, laškuje s nimi a kulhající žena se zhluboka nadechuje, aby zaječela, rozverně, jako zamlada.

Teď si je jistá, že se s Josífkem ještě setká, není všem dnům konec.

A mezi povlávajícím a pleskajícím prádlem tančí zmrzačená žena, uvyklá na svou samotu, ale vyrovnaná a dnes šťastná bez příčiny.

„Joo… j!“

A jako ozvěna se z okapu nese zpěv drozda.

Usedne na dřevěnou lavici u zdi hájenky a dívá se nahoru do oblak, dlaní si odcloní slunce. Natáhne obě nohy před sebe.

Až večer půjde Pazderka okolo, potvrdí její tušení. Ano, Josef utekl z lágru. Nedostali ho. Pravděpodobně jim frnknul. Občas dostává zprávy od Kašpara z Bavorska. Zkusí zjistit, jestli je ten drobný esenbáček opravdu v pořádku ve svobodném světě.

„Obrňme se trpělivostí, paní Vlastičko,“ říká.

Ona se však ničím obrňovat nepotřebuje, ví své. Její jistota pramení z šepotu větru a stromů. To oni jsou posly dobrých zpráv.