V KANCELÁŘI americké tajné služby stojí Charles Eckert u otevřeného okna, opírá se o parapet, před sebou přeplněný popelník, kouří cigaretu, aniž ji šlukuje. Do místnosti vstoupí bez klepání drobný Frank Taylor, jeho pravá ruka.

„Tak je to pravda,“ spustí Taylor ještě dřív, než se Eckert otočí do místnosti. „Hasila, toho esenbáka, teď vyslýchá jeden z našich chlapců. Přešel hranice s nějakým Antonínem Vítkem, bývalým letcem. Oba utekli z komunistického lágru.“

Eckert vyfoukne kouř, ten zatančí v průvanu a vyrazí ven do ulice.

„Nabídneme mu spolupráci, ať si ho vezme pod sebe Kašpar. Něco mi říká, že bude prospěšný, zná Šumavu.“

„Už se stalo. Myslím, že právě teď podepisuje. Kašpar ho přestěhuje k sobě do privátu, aby nebyl mezi utečenci v táboře, mohl by tam být nasazený špicl, zbytečně bychom riskovali. Ten Hasil je přesně typ člověka, kterého potřebujeme k vytvoření špionážní sítě na české straně. Zná tam spousty lidí. Je bývalý esenbák, i to se hodí, a pak – má kuráž. Co nejdřív bych ho nasadil do akce.“

„Ale pro jistotu ať projde speciálním výcvikem. A ještě něco. Dávejte mi pravidelně vědět, jak si naši nováčci vedou, i ten Hasil.“

JAROSLAV KAŠPAR, krycím jménem Pátý nebo König, je spokojený. Do svého týmu právě přibral dva nové mladé muže. U obou vidí hned několik výhod, prošli výcvikem už v minulosti, Vítek v československé armádě u letectva a Hasil ve škole SNB, umějí zacházet se zbraní, mají skvělou fyzičku a nebojí se. Navíc oba ještě vyškolil komunistický lágr, zažili praktiky Státní bezpečnosti. Nejraději by svrhli bolševika hned zítra. Co mu však vrtá hlavou: proč se sám šéf Eckert prostřednictvím Taylora tolik zajímá o bezvýznamného esenbáka a pak mukla Hasila? Pokud Kašpar ví, tenhle mladík pochází z chudých poměrů a na významných místech žádné konexe nemá. „Však já na to přijdu!“

Josef netuší, že má před sebou jmenovce velitele železnorudského útvaru SNB. Jemu i Vítkovi se Jaroslav Kašpar představuje jako Pátý, po nějakou dobu, co pod ním budou sloužit, nepoznají jeho pravé jméno. Ale i oni budou vystupovat pod krycími jmény. Josef Hasil se teď jmenuje Josef Marek. Výcviku se účastní dalších třicet mladých mužů, českých uprchlíků. Žijí v chatkách a později pobývají v konspirační vile u svého velitele Jaroslava Pátého.

„Čeká nás válka, hoši, a vy jste předvoj americké armády. Pamatujte si! Jde nám o informace, ne o vyvolávání potyček a střetů. Musíme nejdřív vytvořit rozvětvenou informační síť uvnitř Československa, zapojit dost lidí a postupně rozkládat ten jejich socialistický ráj zevnitř. Udeříme až ve správnou chvíli a bolševiky rozdrtíme.“

Hasil proleží dlouhé hodiny u hranice a pozoruje hlídky. Zapisuje přesný čas. Ve dne i v noci. Je tak blízko, že by jej služební psi mohli zvětřit. Uvědomuje si, že je i přesto klidný, jediný problém má se spánkem. Mají-li být informace přesné, nesmí usnout. Podle jeho zápisů poznají střídání hlídek a systém, který na útvarech v Čechách funguje.

„Skvělý nápad, Josefe, tohle budeš muset zvládnout vždycky, než vyrazíš za čáru. Několik dní sledovat, vyhodnotit situaci, a pak teprve jít. Je nutné co nejmíň riskovat. Tady jde o život, jasný?“

„Jasný, šéfe! Přesně to jsem udělal, než jsme sem s Tondou dorazili. Čtyři dny jsem sledoval rozmístění hlídek a čas, kdy procházely ve vybraným úseku.“

„Dobře, Josefe, ale pamatuj, jedna chyba a můžeš přijít o život ty nebo někdo, koho máš na starosti. Nezapomeňte, hoši, je jediný pravidlo – splnit úkol, přežít a v pořádku se vrátit. Kdyby se někdo z vás měl dostat komunistům do rukou, pak bude lepší se zastřelit nebo spolknout tuhle kapsli, je v ní prudký jed. Každý ji budete mít. A poslední kulku si nechávejte pro sebe. Většina z vás ví moc dobře, jak probíhají estébácké výslechy. Nesmíme dopustit, aby kdokoli z nás promluvil, ohrozilo by to ostatní. Jste s tím srozumění?“

„Jo, šéfe. Lepší je kulka v hlavě než estébácký hrábě v zadku.“

JOSEF SE DOBROVOLNĚ HLÁSÍ, když je třeba dlouhé dny ležet a sledovat pohyb strážců hranic na české straně. Připadá si jako v dětství, když s kluky bojovali proti partě z druhé vesnice, vždycky jako zvěd na vlastní kůži prožíval dobrodružství statečných indiánských bojovníků, které znal z knížek.

Nečeká dlouho a Pátý ho se skupinou posílá na první výzvědnou cestu. Společně přejdou hranici a pak se rozdělí, každá dvojice dostává jiný úkol. Josef s Tondou Vítkem mají kontaktovat Josefovy známé na Prachaticku, Vodňansku, v Písku a Tonda na Žatecku. Josef se v Písku vyučil bednářem a pracoval tu, než musel do Říše na nucené práce.

Tak začínají pomalu vytvářet rozvětvenou síť, která pokryje nejen celou Šumavu, ale i západní Čechy, Prahu, Pardubice, Mostecko a Jáchymovsko.

Většina lidí Hasila vyslechne, ukryje a přistoupí na spolupráci s Američany. On rozdává úkoly, dává jim peníze na nutné náklady, jako je jízdné a úplatky úředníkům. V Písku slíbí, že příště přinese vysílačku a naučí je s ní pracovat. Cestou využije pohostinství sousedů a příbuzných. Tam, kde poprosí o nocleh a jídlo, mu vyhoví, třebaže ho mnohdy vidí poprvé v životě. Je mladý, sympatický a usměvavý. V Písku ho ukrývá sestra Žofie s manželem.

Adolf Pavelka ze Záblatí pracuje společně s Václavem Marešem, Podlešákem, Hodinou a Tvrdkem, v Písku se Josef setkává s muži ze skupiny, která si říká Třetí osvobozovací boj, Antonín Ouředník shání zbraně a souhlasí s tím, že bude obsluhovat vysílačku, Jaroslav Kubašta ze Dvorů dává k dispozici Josefovi, jeho kamarádům i uprchlíkům svůj úkryt, který vybudoval během války nedaleko mlýna pro svoji dceru s dětmi. Hospodský Fábera ze Zábrdí společně se svým bratrem Miroslavem, s Antonínem Heinzlem z Vícemil a Antonínem Jungvirtem slíbí pomoc při jednotlivých akcích. S Hasilem začnou spolupracovat desítky lidí z okolí Husince, Vlachova Březí, Blatné, Písku…

První mise proběhne bez komplikací. Splní vše, co je třeba. S Tondou se sejdou u Samrhelů na statku. Josef na svého parťáka čeká celý den a noc.

Z ČESKÝCH BUDĚJOVIC utíká podplukovník duchovní služby československé armády Josef Šuman. Přežil nacistický koncentrák a teď po něm jde StB. Skrývá se v Písku u paní Drašnarové, která jej v noci převáží autem do lesů za Husinec, kde už čeká Josef Hasil. Společně s Šumanem převádí skupinu manželek exulantů i s malými dětmi. Marie s Josífkem zůstávají na české straně.

„Dej mi čas, Pepíku…“

Jsou schovaní v lese a čekají na zprávy od Josefovy spojky. K večeru se objevuje mladík na kole.

„Na Žleby a Cazov zapomeňte. Musíte jinudy. Je to tam jak v srš­ním hnízdě, přestřelka.“

Josef se rozhoduje rychle. Mladíka vyšle k Fáberovi, ať přistaví se svým bratrem starou nákladní tatrovku. Šumana spolu s vystrašenými ženami i dětmi naloží na korbu a vyrazí. Hlavou se mu honí možnosti přechodových tras. Zkontroluje zbraně. Přes rameno mu visí americký automat. Pistole a granát ho tlačí v kapsách. Mezi prsty si pohrává s ampulí.

„Stačí, když nás vyložíš pod Horní Planou, odtud už to zvládnu sám,“ řekne Hasil a podívá se na řidiče. Ten kývne a vyrazí.

Bratři Fáberové pomáhají ženám z korby. Josef bere děti a podává je dolů do tmy Šumanovi. Žádné z nich dosud nepláče, to se má ale brzy změnit.

Stojí na břehu Vltavy. Od vody se k nim dostává chlad.

„Teď se přebrodíme,“ řekne Hasil a tuší zděšení ve tváři žen. „Nebojte se. Uděláme to tak, že nejdřív půjdu já a tady monsignore, na druhý straně si necháme věci a vrátíme se pro děti, poneseme je… Má to jeden háček… Musíme se všichni, až na děcka, svlíknout a všechny svršky nést nad hlavou. Pokud někomu uklouzne noha, bude muset jít v mokrých šatech… Asi tušíte, co to znamená…“

Nikdo ani nehlesne. Josef už je jenom v trenýrkách, vedle něho se kupí hromádka a na ní automat. Věci svazuje do jednoho balíku. Pohlédne na dosud oblečeného duchovního.

„Monsignore…“

Pohybem hlavy naznačí směr shora dolů. Muž se ostýchavě začne svlékat.

„A teď si držte pevně šaty.“

Noří se do ledové vody. Zpoza mraků vykoukne na chvíli měsíc. Kameny řežou do chodidel, proud strhává a oni se stěží drží na nohou. Jsou již skoro u břehu, když Šuman uklouzne na jednom z oblázků a řítí se do vody. Jeho šaty letí za ním.

Josef neváhá. Odhazuje zbraň a své věci na břeh a skáče do proudu. Zachytí těžký balík včas. Teď ještě pomoci otřesenému muži.

„Nebojte, nějak to zařídíme. Vždycky může bejt hůř.“

Hasil vytáhne své věci z křoví. Automat se zaklesl do větví, ovšem šaty dopadly na rozbahněný břeh a sklouzly do tůně.

„Zkuste nám vyždímat věci, zatímco sem budu nosit děcka.“

Vrhne se ke břehu, ženy na druhé straně přesvědčí, ať jdou za ním, ruce nad hlavou. Josef přenáší dvě děti najednou. Holčička v jeho náruči spí. Neprobudí ji ani sprška vody. Vrací se třikrát. Už necítí ruce ani nohy. Tře si tělo zkřehlými prsty. Naštěstí žádná z žen už neupadla, alespoň ony půjdou v suchém.

„Navlékněte je na sebe mokrý. Půjdeme svižně, hadry na vás uschnou. Musíme vydržet do Rakouska. Vezmeme to nejkratší cestou.“

Lidé kolem něho mají strach.

„Sloužil jsem tu, znám tady každej kámen.“

„Tady někde je pohraniční útvar?“ šeptne jedna z žen.

„Josefův Důl, půjdeme kolem.“

Obcházejí Bližší Lhotu. Šuman se třese. Hasil ví, že mohou prochladnout, nemusejí dojít. Raději nepřemýšlí a vede je lesní cestou. Riskne to. Pokud se nezměnily časy hlídek, měli by projít. A jestli ano… Bude mít na svědomí životy dvou svých bývalých kolegů nebo sedmi žen, osmi dětí a jednoho duchovního. Je mu jasné, co v takovém případě udělá.

Obejdou částečně Lhotský vrch a směřují k Lazebníku, kde zahnou mírně doleva a projdou Huťským lesem až na Huťský Dvůr. Nejraději by zahnul a šel kolem Schwarzenberského kanálu k Nové Peci, ví ale, že by si zbytečně zašli. Musí být drzý. A on je. Nejmenší děti se rozplakaly, dává jim vypít odvar z máku oslazený medem. Tři holčičky a tři chlapci. Dva další kluci, jednomu může být osm let, druhému dvanáct, šlapou po svých.

„Musí usnout, pláč by nás prozradil.“

Mokrá košile, mokré kalhoty, mokrý svetr, vše studí a ochromuje svaly. Šuman si dosud vede statečně, sotva popadá dech, ale drží tempo. Ženy mají dokonce větší výdrž než oba muži. Nikomu z nich neřekne, že za chvíli projdou přímo pod okny útvaru SNB. Nechce je vyděsit. Pod svícnem bývá tma. Zkontroluje čas.

Když zahlédne tmavou siluetu útvaru, zavede je hlouběji do lesa a přikáže, ať zůstanou schovaní pod stromy a počkají. On se zatím vydává na obhlídku. Skryje se za hranicí dřeva. Má odtud dobrý výhled na hlavní vchod. Pokud je všechno při starém, vrátí se do čtvrt hodiny obě hlídky. Čeká. Šaty se mu lepí k tělu. Cítí třas ve svalech. Ví, že jsou ještě pěkný kus cesty od hranice. „Oheň. Teplo. Oheň…“

Náhle se z lesa vynoří dvě temné siluety ve směru od Zvonkové. Muži jsou zabraní do hovoru. Zabuší na dveře, ty se otevírají a z nich se rozleje světlo. I na tu dálku hřeje. Spatří hlavu dozorčího, jak vyhlíží do noci. Josef by dal ruku do ohně, že to je Míčko.

Na cestě, která vede nahoru ke Smrčině, se ozvou kroky, sype se štěrk. Další hlídka. Taky zmizí v hlavním vchodu k útvaru. Hasil je spokojený, časy střídání hlídek se nezměnily. Počkají, až vyrazí obě nové hlídky na obchůzku, a půjdou za první z nich, úsekem 6-5-6 v dostatečném odstupu. Zatímco rozvažuje, nakročí a ztuhne. Mění se v nehybný monolit, protože z místa, odkud přišel, se někdo blíží. Není pochyb. Třetí hlídka! Tak to je tu nové. Už nechodí jen dvě. Dveře se otevřou, dva muži vstupují dovnitř a ven vyrážejí tři dvojice, každá jiným směrem. „Víc hlídek není, tedy tři,“ přemýšlí Hasil, „a žádná nemá s sebou psa.“

Když už všude zavládne zase jen tma a ticho, vrací se ke svým.

Šumanovi některá z žen půjčila svůj kabát. Přesto se třese jako osika.

„Jdeme!“ šeptem zavelí Josef. Jdou opět po cestě, nejkratší cestou ke Smrčině, kolem útvaru. Po pravé straně šumí Medvědí potok. Pod Smrčinou na chvilku zastavují. Hasil kontroluje čas. Hlídka je půl hodiny cesty před nimi. Obejme duchovního.

„Vydržte, už tam brzy budeme. Za chvilku se ohřejeme.“

Dva promrzlí muži, sedm unavených žen, šest spících dětí v náručích matek, dva vystrašení kluci. Nekonečné stoupání. Zakopávají ve tmě o kameny a kořeny stromů. Konečně Smrčina. Překračují hranici a vrhají se vstříc větvím a šlahounům. Pár desítek metrů od hraničních kamenů zastavují. Josef sbírá klestí. Oheň se rozhoří. Z šatů stoupá pára. Ženy zírají do ohně. Děti spí schoulené u svých matek. Josef přikládá další větve. Je mu jedno, že světlo může přilákat rakouské pohraničníky. Jim už nějak vysvětlí, že je americkým agentem…

Podél rakouské hranice míří do Bavorska. Rozespalé vystrašené děti brečí, není snadné je uklidnit. Hasil ví, že česká hlídka v tuhle dobu prochází jinou částí hraničního úseku… V nedaleké hájovně se mají setkat s ostatními agenty-chodci, na základnu se chtějí vrátit společně. Převedené lidi odvedou do služebny CIC. V hájence čekají jenom dva muži, ti plnili úkoly na Příbramsku. O ostatních nic nevědí. Mezi těmi, kteří nedorazili, jsou i dva mladíci, kteří prošli spolu s Josefem a Tondou výcvikem, patřili ke skupině bratří Šedů.

Až později vyjde najevo, že byli nedaleko místa, kde se rozdělili, zastřeleni pohraniční hlídkou SNB.

DNY UBÍHAJÍ RYCHLE, buď je tráví v domku s ostatními, nebo u hranic. Většina agentů-chodců však žije v utečeneckých lágrech, do konspiračních vilek se stěhují těsně před akcí. Jenom několik z nich má nepřetržitou službu. Sledují, zapisují, přecházejí.

V lesích nebo u přátel má Josef několik úkrytů s oblečením. Využívá převleky, aby nebyl na první pohled poznat. Zkušenost z vlaku, kdy jel se štosem různých novin, ho poučila. Při každé příležitosti má u sebe Rudé právo, jen ať ho považují za komunistu. V jiné době by byl zřejmě slibným hercem. Jednou lidé spatří starého nahrbeného dědu opírajícího se o hůl, jindy přísně vyhlížejícího esenbáka. Uniformu mu přiveze Bohumil na Knížecí Pláně a schová ji u hajného. Josef si s každým přechodem vymýšlí nové a nové možnosti, v koho se proměnit, jak ošálit případné hlídky. Hranici přechází se svým parťákem Tondou Vítkem, často dostávají společný úkol. Trojku doplňuje Tonda Kubala. Ten s nimi však po několika zkušenostech s Hasilem, kdy se musejí doslova prostřílet k hranici, odmítá dál přecházet. Bojí se nejhoršího. Tvrdí, že Pepík až příliš riskuje. Má pravdu. Ale úspěšnost Hasilových akcí je zatím stoprocentní.

V německém utečeneckém lágru v Murnau Josefa osloví bývalý vedoucí Hospodářského družstva ze Čkyně Václav Slavíček. Chce, aby mu přivedl za hranice rodinu. Hasil se proto objeví třikrát ve Čkyni a oslovuje Slavíčkovu ženu, té už ale vstoupil do života jiný muž. Josefovi se nepodaří rodinu převést, další chlap bude smutný a opuštěný.

BOHUMIL SE SKUPINOU mužů ze Zábrdí a okolních vsí vyčkává na kraji lesa. Mají schůzku s Josefem. Potáhne sem přes čáru těžkou vysílačku. Všude je klid, jenom stařena z Kovářovic statku sbírá chrastí a šišky na podpal do obří nůše. Sotva se shýbne, opřená o hůl, chvíle oddychování a bolestné napřímení, dá-li se o nějakém napřimování hovořit u stářím roztřesené ženy. Chlapi ji poznají podle květované sukně a temně rudého šátku, který zakrývá šedivé prameny vlasů.

Muži mají pro Josefa štangli salámu, chtějí mu udělat radost, vědí, že s sebou nenosí jídlo, že chce být lehký, pohyblivý, nenápadný. Čas se vleče, už dávno tu měl být, a oni ztrácejí počáteční ostražitost, jeden vytáhne flašku, ta koluje a ke kořalce odkrajují nožem kolečka salámu, kolečko za kolečkem, až na Josefa nezůstane ani sousto. Mladík z Řepešína, který dřív sloužil u Kovářů, měl na starosti koně, vyzná se v nich a umí je vést i nepřehledným lesním terénem, často stahuje dřevo nebo vozí na káře seno z luk, slámu po sklizni, se rozhodne – stařeny je mu líto. Zvedá se a jde jí pomoct.

„Dobrý odpoledne, paní Kovářová, že se na to nevyprdnete, počkejte, pomůžu vám s tím.“

„Božínku, to jsem se lekla. Myslela jsem, že jsem tu ouplně sama a on zatím mladej Karas, no fuj tajbl, tys mi dal. A cože se tady tak poflakuješ?“

Mladík povzbuzený alkoholem se rozesměje.

„Babi, já vám tak budu vykládat, že tu čekám na Hasila.“

„Cože? Špatně slyším.“

„To je dobře, babi, to je dobře.“

Ostatní chlapi celý výjev sledují a dobře se baví na účet mladého Karase i staré Kovářové. Mladík do nůše přihodí několik šišek a klacků, je už plná. Chce ji zvednout, bere za popruhy.

„Sakra, babi, vy v tom snad máte kamení.“

„Na koho, že to, panáčku čekáš?“

„Na koho, na koho…“

Odskakuje od stařeny, ostatní muži vyběhnou z úkrytu s hlasitým klením.

„Do prdele, Josefe, co je to za maškarádu?“

Z pod šátku staré Kovářové se vyloupne Hasilův rozesmátý obličej.

„Když jsem viděl tyhle hadry za babku, hned mi bylo jasný, že stará Kovářová, co je každou chvíli v lese, nebude zajímat ani esenbáky, ani jiný čumily. Tak jsem si to jenom chtěl vyzkoušet a ono jo. Mládenci, byli jste nenápadní, jak švestka na třešni. Potřeboval jsem jenom čas, abych měl jistotu, že vás nesledujou estébáci. Příště buďte opatrnější a žádnej chlast.“

Do Písku odvážejí společně s Bohumilem a dvěma dobrovolníky slíbenou vysílačku. Během jedné noci Josef navštěvuje matku i bratry. Nikdy nezapomene na Marii a synka. Nosí jim peníze a dárky. Marie slibuje, že až se bude Josef vracet, půjde s ním. Pokaždé čeká se sbaleným kufrem, nakonec vždy řekne: „Ne.“

Nepřizná si, že je nejistá i kvůli jistému Bräuerovi z Budějovic. Poznala ho v Prachaticích. Líbí se mu. Viděli se zatím dvakrát třikrát, a on je pozorný, dá jí dokonce kytičku a pozve do Budějovic, prý by jí našel zaměstnání. U Bräuera cítí jistotu, on by se o ni i syna Josefa dokázal postarat, navíc má dobré postavení, s ním by neživořila. Co by ale mohla čekat od života s Pepíkem Hasilem? Nebezpečnou cestu přes hranici, přebývání v utečeneckém lágru, i když on tvrdí, že by dostali byt nebo domek; přežívání mezi cizími lidmi, mezi Němci, kteří byli během války jejich nepřáteli a jsou nepřáteli dál, nebo snad ne?

Takové úvahy se ovšem střídají s návaly láskyplného stesku, má ho pořád ráda. Chtěla by s ním být, je přece otcem jejich syna, ale ne tam, tady. Žít klidným spořádaným životem. Vždyť oni soudruzi nejsou tak zlí, není třeba jim nasazovat psí hlavu. Kdyby se vrátil, přiznal chybu, jistě by mu dali ještě jednu šanci… Aspoň to tvrdí její nový nápadník. Marie zapomíná na to, že byl Josef odsouzený na devět let, neuvědomuje si, že by se z kriminálu už asi nedostal. Ne, ona zatím s Josífkem nikam nepůjde, vyčká, však ono se samo ukáže, kde je pravda, kudy vede správná cesta. Odmítne učinit krok sama za sebe, ať za ni rozhodnou jiní.

A Josef? Nechce ji nutit. Snad s ním půjde do Bavorska o své vlastní vůli. Kdyby byl zahartusil, kdyby ji byl i s klukem popadl a vlekl za sebou, pak by se podvolila a šla, jenže pak po letech by mohla vyčítat, že její odchod nebyl dobrovolný, jak jen se ona mohla mít, kdyby byla zůstala.

„ŠÉFE?“

„Copak, Josefe?“

„Když jsem byl ještě ve Zvonkový, nosil jsem od plukovníka Kota balíčky s detektivkami do Železný Rudy veliteli Kašparovi.“

„No a?“

„Já jenom, že se o ty balíčky estébáci při výslechu dost zajímali.“

„A ty chceš vědět proč?“

„Jo. V těch balíčcích byly opravdu detektivky, zabalený do novin a převázaný kusem špagátu.“

„Napadlo tě, o co vlastně šlo?“

„To teda ne.“

„Tak se nad tím zkus zamyslet. Až ti to docvakne, dostaneš jeden hodně důležitý úkol a taky dost nebezpečný. Zatím si namáhej mozkovnu.“

„Dobrá, šéfe.“

„Selský rozum, Hasile, stačí ti obyčejný selský rozum a dovtípíš se. Dáš si panáka? Mám skvělou skotskou.“

„Nedám, šéfe, nepiju. Jenom jednou mi bráchové nalili rum, těsně po osvobození, a já myslel, že vypustím duši. Tři dny jsem blil jak amina.“

„Jako co?“

„Amina, to se u nás tak říká.“

„Aha, no dobrá, když nechceš, tak ti to nutit nebudu. Vážně se nikdy nenapiješ? Ani trochu?“

„Vážně, šéfe. Nepiju, nekouřím. Sportuju a běhám přes čáru. Tam a zpátky.“

S Tondou Vítkem převádějí celé rodiny s dětmi. Vybírají mrtvé schránky, ve kterých jim jejich pomocníci na české straně nechávají vzkazy, informace.

Marie dál sedí na kufru a odmítá se hnout směrem k Německu. Malý Josífek roste jako z vody.

Josef s Tondou se ukrývají u známých a přátel v Záblatí, Dvorech, Řepešíně, Kratušíně, v Písku u sestry Žofie, v Zábrdí u Fábery, v Bavorově u Starých, v lesích u Samrhelů.

„JOSEFE, ve sběrným táboře je nějakej tvůj krajan.“

„Ze Zábrdí?“

„Z Prachatic. Bylo by dobrý, abys na něj mrknul, třeba ho budeš znát. Byl u esenbáků, já jenom, aby nám sem neposlali škodnou. Jel na služební motorce přes Lenoru a České Žleby. Hranici přejel devatenáctého srpna mezi devátou a desátou hodinou ráno u osady Laka. Na Grenz Polizei se přihlásil v Bischofsreuthu. V Mnichově ho měli v prádle kluci od tajný služby, dali ho do Luitpoldových kasáren a pak ho přestěhovali do Windischberdorfu. Teď v listopadu se dostal do Valky.“

„Jasně, šéfe, jedu tam.“

„Valka je plná různejch individuí, tady máš jeho papíry, jmenuje se Josef Ludvík. Oťukni ho. Kdyby byl k tomu, zkus ho zverbovat. Potřebujeme každýho schopnýho chlapa. Jestli je Šumavák, tím líp.“

Valka u Norimberku je jeden z nejproslulejších utečeneckých lágrů, bývalý zajatecký tábor, později upravený jako zařízení pro lidi bez domova. Od listopadu roku čtyřicet devět se Valka proměňuje v útočiště vyhrazené jen pro uprchlíky z Československa. Německé úřady tábor provozují z vládních zdrojů. Je tu ubytováno kolem pěti tisíc lidí. V prvních poválečných letech tu pobývali hlavně Estonci a Lotyši. Mezi Lotyšskem a Estonskem leží městečko Valka. Symbolizuje spolupráci a přátelství, nikoli rozdělení.

Josefa Ludvíka najde Hasil rychle. Sedí v místní nálevně, tedy spíš přístřešku z fošen, v němž jeden z uprchlíků provozuje načerno hospodu. Tady lidé kšeftují se vším možným, s oblečením, jídlem, cigaretami, léky, dokonce i s barely nafty, popíjejí levnou kořalku, a hlavně vzpomínají, jak bývalo v Čechách krásně. Ludvík sedí na dřevěné lavici u stěny, ze škvír dovnitř fouká studený vítr. Naproti němu posedávají dva mladíci. Hasil je pozdraví.

„Můžu přisednout? Jste krajani od nás z jihu? Já jsem Pepa Hasil ze Zábrdí u Prachatic.“

„Honza Mašek z Budějc a tady kamarád je Jarda Kaska, taky Budějčák.“

Podají si pravice. Josef se obrací k sedícímu Ludvíkovi, ten snad ani nevnímá, že k nim někdo nový přišel. Sedí nahrbený nad stolem, pohled zabodnutý někam mezi suky, v plecháčku dávno vychladlou cikorkovou kávu.

„A vy musíte bejt Josef Ludvík, bejvalej kriminalista z Prachatic,“ řekne Hasil a zkoumavě se podívá na sedícího muže.

„Jo, tady Jardovo strejda fakt bejval u kriminálky,“ ozve se Mašek a omluvně dodá: „Nechal za čárou ženu s dvěma dětma, má kvůli nim výčitky. Ale odjel právě včas, komunisti zavřeli jeho sestru, Jardovo tetu, a jejího manžela, a tady Josefa převeleli do Kaplice jako řidiče. Vlastně ho postavili mimo službu. My s Jardou taky zdrhli v poslední chvíli.“

„Nás vlastně zachránil doktor Rokycký,“ říká Kaska. „Šéf policejního ředitelství v Budějcích, žádnej bolševickej kádr, spíš prvorepublikovej policajt. Můj táta má v Pětidomí pekařství, čtyřiadvacátýho února ráno, když vytahoval roletu u krámu, našel kus papíru se vzkazem, že byl na mě vystavenej zatykač. Asi existuje něco jako prozřetelnost, protože já byl právě doma na dovolence, rukoval jsem coby voják do Domažlic. Doktor Rokycký mě varoval, protože věděl, že oba strejdové, tady Pepa a Honza Rachač, byli u policie postaveni mimo službu, tak tušil, co komunisti chystají. Já během hodiny varoval Honzu a rychle jsme vyrazili směr Šumava. Přešli jsme u Cazova.“

„U kriminálky jsem byl v Praze.“ Josef Ludvík pootočí svou velkou hlavu k Hasilovi. Má modré pomněnkové oči. Široká brada, vysoké čelo, Josef vidí muže pevných zásad a silného ducha, žádného uplakánka, jak by byl usuzoval z prvního dojmu.

„Do Prachatic k SNB mě převeleli po válce. Se švagrem a sestrou jsme bydleli v jednom domě na Lázních svatý Markéty, jestli to tam znáte, tak ta první žlutá vila v zatáčce. Honza, tedy švagr, dostal deset let za údajnou protistátní činnost, rozšiřoval tady s klukama protikomunistický letáky. A chudák sestra, která nic neprovedla… aby měli záminku, svině bolševický… prej za ilegální pašování potravin politickejm vězňům v prachatickým kriminále. Všichni Prachatičáci věděli, že estébáci je mučej dole ve sklepích pod starou radnicí, v úrovni náměstí jsou tam zamřížovaná okna, a kdo šel okolo, slyšel jejich nářek. Prosili o vodu, o jídlo a lidi jim nosili, co mohli, jenom aby to utrpení zmírnili.“

„Vím, jak to tam dole vypadá,“ Hasil si promne oči.

„Na Borech se mnou seděl kluk z Prachatic, vyprávěl, jak ho šéf estébáků Lec naládoval slanečkama a pak se bavil tím, jak den za dnem škemrá víc a víc o vodu. Ten Lec je prej neskutečnej parchant.“

V kostce jim vypoví svůj příběh i s útěkem z lágru.

„Mohl bych vaše děti i ženu převést,“ dodá nakonec.

„Tady kluci už mi to taky nabízeli. Má to háček, odjel jsem na služební mašině, aniž jsem jim něco řekl. Nasral jsem se tak, že jsem všechno udělal rychle. Cítil jsem se jako bezmocnej svázanej chlap, kterýmu navíc ještě dali do huby roubík. A v tom návalu vzteku… no, zkrátka jsem skočil do hospody na Fefrách, dal si pár panáků, a pak v kůlně za hospodou roztrhal občanku a zapálil, jak mi to všechno hnulo žlučí… a nad ránem vyrazil.“

„Mohl byste…“

„Tykej mi, já jsem Pepa.“

„Jo, tak jo, já taky, Pepa Hasil.“

„Honza.“

„Jarda.“

„Tak na tykání se napijeme!“

„Já ne, dám si kafe nebo obyčejnou vodu, ale kořalku ne. Ne­umím pít, tak radši nepiju. Ale chtěl jsem jenom říct, že bys mohl bolševikům škodit jinak a přitom se i sejít se ženou.“

Josef Ludvík se podívá na svého synovce Honzu a jeho kamaráda. Všichni tři mlčí.

Hasilovi dojde, že oba mladíci už pracují pro některou skupinu americké tajné služby. Tipuje je na kluky od bratří Šedů. Nemýlí se. Jen u Ludvíka si není jistý, tam mu intuice napovídá, že je třeba ho ještě přesvědčit.

ČÍM DÁL VÍC SE MU STÝSKÁ PO MARII, alespoň si to myslí. Chvílemi si připadá jako zamilovaný kluk.

Rozhodne se, že pro ni půjde, musí ji konečně přesvědčit, ať vezme Josífka a jde. Budou žít jako rodina. Promluví i s Pátým, ten mu slíbí, že se přimluví u Eckerta, aby Josefovi a poté i Marii přednostně vyřídil papíry ke vstupu do Států, tam společně začnou nový život.

Má volno, příští úkol na něho čeká až začátkem prosince, prý bude potřeba dostat přes hranici dva mladé kluky, kteří utekli z lágru. Jsou pro Eckerta důležití, proto úkol svěří Josefovi a Tondovi. Ty dva politické mukly – Čápa a Škramlíka – musí ukrýt někdo z jejich lidí, pořádně je vykrmit, aby měli sílu přejít ve sněhu. Při té příležitosti Josef převede i husineckou rodinu Hrašů. Se starým Hrašem to domluví předem v Murnau, pomůže jim Fábera, sežene od starosty náklaďák, řídit bude jeho bratr Miroslav. Na korbě odveze ještě za tmy zbytek rodiny až na Soumarský most, odtud už půjdou pěšky. Josef celou akci pečlivě plánuje, den co den sleduje pohyb hlídek, jejich střídání. V prosinci už bude ležet všude sníh a mohly by je prozradit z dálky viditelné stopy, potřebují dostatečný náskok. Bude to náročná cesta, Hrašů mají dceru a s dětmi je vždycky potíž. Tonda většinou dává malým prckům do pití uspávadlo, aby nebrečeli a nechali se klidně nést. Naštěstí Vlastě už bude devatenáct, to jen rodiče v ní stále vidí malou holku.

Akci plánují na sedmého prosince, Čápa a Škramlíka schovává několik dní Josefova sestra Aloisie. Když už je u nich v Zábrdí půda příliš horká, pomůžou jí a jejímu muži Fábera a Pavelka, v noci je odvedou do seníku, nakonec je ukryje rodina Starých na Samrhelovic statku. Fábera je pak naloží i s Hrašovými. Všechno Josef připravuje v pevném časovém harmonogramu, nesmějí se ani o minutu zpozdit, takové zdržení by mohlo být pro všechny osudové. Hajný ze Soumaráku má pár známých kluků u útvaru SNB, pokud náklaďák s lidmi přijede přesně na čas, hlídka bude popíjet horký čaj s rumem u něho v hájence, zdrží je. V té mrazivé slotě se esenbákům nebude chtít ven.

Teď Josef míří přes kopce do Zábrdí. Mají smluvená místa, kde nechávají vzkazy, Fábera se časem objeví, aby dohodli podrobnosti. Sedmého prosince budou mít napilno.

Josef píše.

„Čekám u Ježíše. Pavel.“

Fábera ví, že Pavel je jedno z Hasilových krycích jmen. Většinou však operuje pod krycím jménem Krig a pod zkratkou B7. U Ježíše znamená, že leží v krmelci dva kilometry od vsi směrem na Prachatice. Je dobře krytý stromy, má odtud skvělý výhled do kraje. Tam se sejdou.

„Nečekal jsem tě tak brzy.“

„Musím vidět Marii, už takhle dál nemůžu. Vezmu ji s sebou ještě teď, nebo sedmýho s Hrašovýma.“

„Pepíku, s tou holkou nehnem, ani ty, ani já, je jako pařez. Zkoušíme ji přesvědčit všichni, ale nedaří se. Teď mě napadá, můžeš ji zkusit přemluvit, dneska je tancovačka v Husinci, maškarní merenda, a ona tam určitě bude, holky se smluvily, že tam vyrazí společně. Zajdu za ní a…“

„Mezi tolika lidma bych se moh ztratit, třeba v převleku za starou Kovářovou.“

„Za starou Kovářovou?“ Fábera se rozesměje, vzpomene si, jak je Josef převezl.

„Ne, ne, sežeň mi ohoz pro mladou holku a řekni Vodákovi o tu paruku, co používali prachatický ochotníci, když hráli Maryšu. Uvidíš kočku, za kterou se budou otáčet všichni chlapi na sále.“

„Já to říkal jenom tak z legrace. Josefe, neblbni, někdo tě pozná a je šmytec.“

„Mě? Ne, Franto, mě nepozná ani vlastní matka.“

Nejenom že Josefa nepozná nikdo ze sousedů, ale ani Marie a její kamarádky, nikoho ani ve snu nenapadne, že ta pohledná dívka, co prý přijela z Klatov a je Fáberovou neteří, skrývá pod sukní pánské přirození. Hasil tancuje a skvěle se baví, jak ho tu obletují. Když zvou na sklenku, mávnutím ruky odmítá a hihňá se tak, jak to umějí jen mladé slečny. Pozoruje lidi na sále, muzikanty, mladého esenbáka, který přichází v doprovodu kolegy zkontrolovat hladký průběh lidové zábavy. Většinu lidí osobně zná.

I jeho samotného udivuje, jak málo stačí k oklamání bližních.

Ve chvíli, kdy se Marie s ostatními dívkami ze vsi chystá odejít, přijíždí pro ni otec a čeká s povozem u kostela, přitočí se k ní a hlasem nezpitvořeným hrou na dívku, jí pošeptá do ucha:

„Miluju tě, Marie.“

Zbledne, zavrávorá a vyděšeně se podívá na tu celý večer koketující cizí holku, která se už v první půlhodině večera dostala do řečí.

„Josefe, proboha… pojď ven…“

Vyjdou a v temném stínu se ji zas snaží přesvědčit, ať s ním jde hned teď.

„Mám tu rodiče, přece je takhle narychlo neopustím, pochop to.“

„Já to chápu, Marie, ale pochop i ty mě. Riskuju, jenom abych tě viděl, abych tě konečně přesvědčil, že nám tam bude líp než tady. Chodím přes hranici častěji než ostatní, a to jenom kvůli tobě a malýmu. Pojď se mnou ještě teď v noci.“

„Ne, Josefe, dej mi čas.“

„To říkáš pořád, sakra, Marie, rozhodni se už konečně. Za chvíli bude přechod těžší. Možná hranici časem úplně uzavřou, i takový řeči jsem zaslechl, pak už se z týhle klece nedostane ani myš. Copak nechápeš, co se tu děje? Marie…“

„Dej mi čas, Pepíku, prosím… chci být s tebou, chci, aby z nás byla normální rodina, ale…“

Kolem přejde opilý hlouček mladíků, zpívají nějakou odrhovačku, drží se kolem ramen. Všimnou si Josefa a Marie.

„Holky, pojďte s náma!“

„Neotravujte!“ odsekne Marie.

Z dálky ji volá z kozlíku otec. Většina už sedí na voze.

„Marie, přijdu pro tebe v noci z šestýho na sedmýho prosince, buď připravená.“

Když druhý den uklízejí hospodský se ženou sál, najdou na jednom ze stolů papírový sáček a na něm napsané velkým písmem:

„Dobře jsem se bavil! Pepa Hasil!“

Hospodský po vzkazu skočí a chce papír zničit, bohužel v tu chvíli popadne sáček jeho žena a vyběhne s ním ven, křičí, jako by šlo o život. Muž se ji snaží zastavit, ale je pozdě. Zpráva, že se Josef zúčastnil tancovačky, se pak donese až do Prachatic a taky vyšetřovateli StB Františku Lecovi.

KDYŽ JOSEF HASIL NEPLNÍ S TONDOU VÍTKEM na české straně Šumavy rozkazy šéfa Pátého, sedává často s mladými fešáky, jak jim žertem říkává – Honzou Maškem a Jardou Kaskou – v německém krámku, kde prodává jeden z českých uprchlíků, který pochází z Českých Budějovic a jemuž právě oni dva pomohli za hranice. Přidává se k nim Ludvík. Josef mu nabízí, že ho převede za čáru, aby se mohl domluvit se ženou.

„Byl bys pak klidnější a veselejší, kdybys ji tu měl i s děckama.“

Ludvík jen kývne hlavou a smutně se usměje. Poplácá Hasila po rameni, zvedne se, a když odchází, nezapomene říct:

„Díky, Pepíku, seš hodnej kluk.“

Po čase, s narůstající důvěrou, si začnou s Honzou, Jardou a Tondou vyprávět příhody z přechodů.

„V květnu, když jste tady s Tondou utíkali, tak jsme s Jardou cestovali na sjezd komunistický strany. Vážně, že jo, Jardo?! Tak vidíš. Hele, Josefe, přešli jsme přes Radvanovskej vrch, pod Lenorou překročili Vltavu a před půlnocí se ocitli pod Boubínem, ale co ti vykládám, starýmu Šumavákovi, znáš to tam líp, než my, zkrátím to. Doštrachali jsme se do Husince zmrzlý jak psí hovna, víš sám, jaká je v květnu v lesích ještě morna, nasedli na vlak a vystoupili na Pražáku u Vodňan, ubytovali jsme se na vejminku u mý babičky a autem vyrazili přes Budějce do Prahy. Naší spojkou. A teď si představ, u Tábora stažený závory a u nich esenbáci a kontrolujou auto za autem. Já a Jarda jsme seděli na zadním sedadle a v rukou svírali futrály od houslí. Umíš si ale představit, na jakej nástroj bysme jim ve skutečnosti zafidlali. Samopaly Schmeisser. Už už jsem se připravoval, že otevřu ten futrál, pokropím je, a kdyby se nám nepodařilo zdrhnout, zbyla by kulka i pro nás. Ale to už se k nám sklání esenbák: ‚Tak kampak, panstvo, kampak ráčíte?‘ A než jsem stačil otevřít pusu, už Čížek spustí na plnou hubu: ‚Vyprosil bych si férovej přístup, soudruzi.‘ Tos měl vidět ty protáhlý ksichty a ve mně by se krve nedořezal. Napadlo mě, že jsme v hajzlu. A teď to přijde! ‚Z příkazu strany vezu do Prahy na sjezd dva hudebníky, kerý byli oceněný na Světovým festivalu mládeže!‘ To teda sedělo – já a Jarda, gól, co? Najednou se chlapíci promění v med, samej bodrej úsměv, omluvy a salutování: ,Jenom, soudruzi, nerušeně pokračujte v cestě na sjezd, to víte, plníme svoji povinnost, z kriminálu uprchli dva nebezpeční zločinci, tak máme v celý republice pohotovost, musíme chránit naše občany a socialistickou vlast, to dá rozum.‘ V Praze nás Čížek vyhodil u tramvajovýho můstku a my dál místo na sjezd pelášili do Strašnický hospody u Krejzů za paní Olinkou, neobyčejně příjemná ženská, nechala se slyšet, že jsem její synovec a Jarda můj kolega, a že v Praze vyřizujeme firemní záležitosti. Vlastně nelhala, já ji mám opravdu jako tetu a firemní záležitosti jsme vyřizovali, to zase jo, nebo ne?!“

Zasměje se, přejede Josefa s Tondou pohledem.

„A teď tu vy dva zločinci, kvůli kterým jsme měli mířit na komunistickej sjezd, sedíte proti nám a jsme všichni na jedný lodi. Až vtrhneme s americkou armádou proti bolševikům a konečně osvobodíme od rudejch Československo, chci jet v první lajně přímo do Budějc a dát všem estébákům pěkně přes držku. Na to se opravdu těším.“

V půlce listopadu se seběhne to, co by se dřív nebo později stejně stalo.

Josef splní jeden z dalších, narychlo naplánovaných úkolů a vrací se přes Písek, Tábor a Budějovice. V Písku dostane od sestry Žofie teplý svetr, blíží se zima. Do Budějovic jede na vypůjčeném kole, nechce riskovat kontrolu hlídky SNB ve vlaku nebo na autobusovém nádraží. Na zádech má batoh s vyžehlenou uniformou Sboru národní bezpečnosti.

Je pošmourno, těžké mraky pokryjí oblohu a dolů se snáší s krátkými přestávkami déšť se sněhem. Josefa studená sprška oslepuje, ale šlape dál, jen aby byl včas v Budějovicích, kde se má setkat s manželkou Aloise Bublíka, stavitele z Vimperka, který se vrací přes hranici zpátky do české části Šumavy a ukrývá se se skupinou jiných mužů ve stodole u Andrlů ve Zdíkově-Zábrodě. Domluví se s Josefem, že mu sem ženu přivede. I ostatní mužští se chtějí setkat se svými manželkami, a pak se nechat převést do bezpečí utečeneckého lágru. Už nechtějí být sami. Stýská se jim po rodině. Hasil slíbí i Ludvíkovi, že zkontaktuje jeho ženu a pokusí se ji přemluvit k útěku. Má v náprsní kapse fotografie obou žen. Ví, že je schůzka nutná někde, kde je nikdo nezná, Prachatice ani Vimperk nepřicházejí v úvahu. Budějovice pokládá za dobrý kompromis. Paní Bublíková tam má jistě dost známých, ale ve velkém městě se všichni tři mohou ztratit, zvlášť když místem setkání je obchodní dům Brouk a Babka.

Teď je jen na síle Josefových nohou, jestli dojede včas.

Nejdřív se chce sejít s paní Bublíkovou a hodinu nato s paní Ludvíkovou, ta musí do Budějovic přijet z Prachatic autobusem.

Vozovku pokrývá mokrá vrstva šedivé kaše.

Za celou cestu mine Josefa pouhých devět aut.

V Budějovicích zamíří k vlakovému nádraží a kolo uloží do úschovny. Zaplatí, zaběhne na toaletu, kde se v kabince převlékne do uniformy. Když vychází a chce dát na misku záchodového dědka korunu, slyší jen omluvné:

„Ne, ne, nic neplaťte, soudruhu, vůbec jsem si nevšiml, že jste sem vešel, promiňte, už jsem starý člověk…“

Josef netuší, že mu převlek zachrání život.

Vyjde zpátky do haly a spěchá ven Lannovou třídou k náměstí. V boční ulici stojí na rohu obchodní dům. Mají se sejít ve druhém patře, kde je konfekce.

Batoh si uloží v blízkém krámku, kde prodávají také bicykly, požádá majitele, a ten ochotně souhlasí, div že se před uniformou neskloní až k zemi.

Hned, jak Josef vejde do budovy, pocítí v zádech zvláštní mrazení. Někdo ho sleduje? Zastaví se. Rozhlédne. Pak teprve vejde do oddělení s obuví, prohlíží si vystavené polobotky, jako by se rozmýšlel, které mu lépe padnou, rychle se otočí. Nemůže se zbavit dojmu, že každý muž, který vchází dovnitř, je tajný policista.

Chvíli postojí, přehlédne prostor, a pak se teprve vydává po schodech do patra.

Paní Bublíkovou poznává hned. Mladá atraktivní blondýnka kolem pětadvaceti. Až moc atraktivní! Oblečená podle poslední módy, na hlavě slušivý čepeček, tělo obepnuté přiléhavým světlým kostýmkem s výrazným výstřihem. Krátký kabátek s límcem z kožešiny je spíš na okrasu, nemůže ji příliš zahřát. Josefa napadne, že takové oblečení se ani trochu nehodí k plískanici, která vládne za okny.

Nejde rovnou k ní, zůstává stát u pultu a ptá se prodavače na manžetové knoflíčky. Přitom bedlivě sleduje ostatní nakupující. Podezřelých individuí vidí víc než dost. Nemůže se přimět k akci.

Žena se už po několikáté podívá na hodinky a netrpělivě pokrčí rameny, je na ní poznat, že na někoho čeká. Josef postřehne, že není jediný, kdo ji pozoruje. Kousek od východu stojí dva muži v dlouhých pláštích. StB. Další dva si povídají u schodiště. Kromě čtyř policistů v civilu, ženy a Josefa, tu vybírají oblečení čtyři ženy středního věku, dvě s manžely. Osaměle se tu potloukají tři muži v dražších kabátech a jeden v levném sáčku se záplatami na rukávech. Jediným, kdo je v uniformě, je Josef. Jeho si estébáci nevšímají, zato pokukují nejen po ženě uprchlého Bublíka, ale i po zbylých mužích.

Spolu s nimi vyčkává i Hasil. Ví, že nejrozumnější je sebrat se a zmizet. Už se chystá koupit nepotřebné knoflíky a vypadnout, když se v místnosti objevuje drobný mužík, na první pohled úřed­ník, na nose kulaté brýle, a šine si to rovnou k paní Bublíkové. Nestihne ji ani pozdravit a už se ocitne v sevření dvou mužů. Odtáhnou ho během několika vteřin. Většina lidí si ničeho nevšimne. Akce proběhne tak rychle a tiše, že by byli všichni jistě přísahali, že mužík odchází v doprovodu několika svých známých dobrovolně a možná i s úsměvem.

Josef využívá momentu, kdy muži zmizí v chodbě. Je pravděpodobné, že estébáci svůj omyl brzy zjistí. Paní Bublíková je volavkou, přesto k ní přistupuje a požádá ji, aby s ním šla do vedlejšího oddělení. Překvapeně pohlédne na uniformu a špitne:

„Jistě, soudruhu.“

„Mám pro vás vzkaz od manžela. Čeká na Šumavě a chce, abyste šla s ním do Bavorska. Odtud, až dostanete víza, vyrazíte do Států. Teď vyjdu ven a sejdeme se u Masných krámů, tam vám předám instrukce, abyste…“

„Já nevím, viděl jste to sám, sledují mě a zatkli i účetního Svobodu, přišel chudák za mnou…“

„Nemáme čas, paní Bublíková. Můžou se sem vrátit.“

„Ale vy jste od esenbé…“

„Sakra, ženská, měl jsem předat vzkaz a vzít vás s sebou, nedělejte to těžší, než je nutný a…“

„Doufám, že kvůli mně nebude moc trpět, je to takový tichý svérázný člověk, víte, řekla jsem řediteli pojišťovny, je to starý rodinný přítel, že si jenom na minutku odskočím sem do obchodního domu, asi za mnou účetního Svobodu poslal, má o mě starost, co Alois zmizel za kopečky, byla jsem tak sama, tak sama, ani si neumíte představit…“

„Tak chcete jet se mnou za vaším mužem, nebo ne?“

„Jste laskavý, ale… nevím, opravdu nevím, situace se zkomplikovala…“

„Tak jo, nebo ne?“

„Ne,“ vydechne a očividně se jí uleví, konečně ze sebe vypraví to, co má na srdci.

„Raději ne, nechci. Víte, co manžel utekl, objevil se v mém životě někdo… snad chápete, že…“

„Jasně, chápu, starý rodinný přítel a vy jste byla tak sama… Na shledanou. Ne, milá dámo, radši sbohem.“

Když vychází ven na ulici, zahlédne čtyři chvátající postavy v dlouhých pláštích. Míří zpátky do obchodního domu. Josef se vydává opačným směrem, k divadlu. Kolo nechal v úschovně, tam zůstane, policie bude jistě hlídkovat u všech vlaků a taky v hale a legitimovat všechny podezřelé. Tak, jak je, v uniformě strážmistra SNB, vejde do obchodu s koly. Vyzvedne si batoh a na místě koupí nový bicykl, vytáhne ze šosu paklík bankovek a ve chvatu zaplatí. Venku hned nasedne a ujíždí podél slepého ramene Malše, jen aby byl co nejdřív pryč z měs­ta. Nikdo se nepodivuje esenbákovi s šedivým batohem na zádech, jak se hrbí na bicyklu. Uniforma z něho dělá neviditelného člověka.

Čeká ho desetihodinová jízda na Šumavu.

Manželka Josefa Ludvíka právě vychází z nádraží do centra. V obchodním domě se setká s člověkem, který má zprávy od jejího muže, tři měsíce ho neviděla. Je rozechvělá a zmatená. Kdyby tak mohla vykřičet všechny své strachy, veškerou naštvanost a bolest. Netuší, že tam jde zbytečně. Nikdo na ni už nečeká. Křik a pláč na mužském rameni budou muset počkat až do dubna příštího roku, kdy bude moci konečně promluvit a přitom se nebát, že ji poslouchá nějaký fízl.

A bývalý stavitel Bublík uslyší:

„Vraťte se do Bavor a zapomeňte na ni. Váš rodinný přítel se o ni dobře postará. Měl jsem to opravdu jen tak tak, abych kvůli tý vaší ženušce nespadnul do nastražený pasti. Sakra, musela to vědět, musela vědět, že tam číhají…“

Bublík se vrátí zpátky do Valky.

V LESÍCH NAD PRACHATICEMI se Josef schází nejen s Marií, která už je ke svému kufru natolik přikovaná, že se s ní nedá hnout, ale i se sestrami Aloisií a Anežkou a bratrem Juliem. Anežka mu kupuje na lístky nové teplé ponožky a Aloisie zas nechává Josefovi u ševce spravit boty. Ponožky strčí i v sáčku z obchodu do kapsy kabátu, předává mu jej bratr Bohumil. Později si vloží do druhé kapsy jitrnice zabalené do novin, které dostane na statku u Samrhelů od paní Staré. Právě načerno zabíjejí čuníka, aby měli přes zimu dostatek jídla. Krámy jsou poloprázdné a zboží předražené, zvlášť potraviny. Jednu noc přespí u Starých. Nemůže tušit, že se nad všemi stahují mraky, že se hospodář Starý bude řadu let skrývat pod podlahou své stodoly a vylézat jen v noci, aby pracoval na poli, že jeho syna zavřou jenom proto, že svého tátu neudal.

Josef vyrazí přes lesy směrem k Volarům. S Tondou Vítkem se mají sejít u Soumarského mostu.

Listopad je mrazivý, zvlášť jeho druhá polovina. První sníh sice roztaje, ale ráno už pokrývá zem ledová krusta, tráva i větve stromů a keřů jsou ojíněné bílou vrstvou, každým okamžikem znovu začne sněžit. Nebe houstne šedivými mraky a za košili zalézají ostré jehličky.

Mráz nepříjemně zalézá pod kůži. Josef se zastavuje. Je ještě daleko od hranice, v takové vzdálenosti se s esenbáky sloužícími na čáře dosud nesetkal. Snad proto jde ještě za světla, u Soumarského mostu se s Tondou schovají v hájovně na seně a vylezou až za tmy, teď tedy není ve střehu.

Stojí přímo uprostřed lesní pěšiny, která vede kolem kamenných valů, kudy kdysi táhli soumaři sůl po Zlaté stezce z německého Pasova do Prachatic a dál do Čech.

Převlékne se z uniformy, má pocit, že mu upadnou ušní boltce. Mne si je prsty. Batoh leží na zmrzlé zemi, svetr si zrovna přetahuje přes hlavu, když za sebou zaslechne zakřupání a psí štěkot. Kroky. Zdvojené, v pevných kožených botách. Vlčák. Hlídka. Co ale dělá tady? Patnáct kilometrů od čáry! Sakra. Ruce do rukávů. Rychle. Hejbni kostrou!

Otočí hlavu a zahlédne dva mladíky v uniformách. Jsou snad třicet metrů od něho. Vidí ho a něco volají. Už je slyší.

„Hej ty, počkej na nás. Stůj!“

Ale on nečeká. Popadne batoh i kabát a bere nohy na ramena. Za kamenný val, přímo mezi stromy, pryč ze stezky.

Dusot nohou, štěkot, střelba.

Kabát mu překáží, batoh taky, má jej přehozený jen přes jedno rameno. Skáče do jámy po vývratu, přelézá kmen, větve šlehají do rukou i tváří, snaží se kličkovat, aby nebyl snadným cílem. Otáčí se. Vidí vlčáka, skáče přímo proti jeho ohnuté paži. Instinktivně sevře v pravé dlani pistoli a vystřelí. Pes zakňučí a padá na zem vedle něho. Josef uskakuje, v tom mu sjede batoh z ramene. O několik metrů dál odhazuje i kabát. Hlídku zpomalí několika výstřely. Ví, že se odtud dostane jedině zázrakem. Hranice je příliš daleko. Střelba se musí rozléhat na kilometry. Už teď mají pohotovost útvary na celém Volarsku.

Ti dva jsou čím dál blíž. Vybíhá na paseku a dál lesní cestou, kterou lesáci svážejí dřevo.

„Támhle je! Za ním!“

Další štěkající samopaly. Z lesa sem běží střelec a támhle další. Zahlédne i hajného z Lenory. Ví se o něm, že kopečkáře vodí přímo na stanici SNB.

Museli tady čekat, jiné vysvětlení nemá. Někdo ho udal.

Zrychlí. Mění směr. Uniformovaných postav je čím dál víc. A další psi. Pouštějí je za ním. Střílí do nich a další úprk. Hon teprve začíná. Je sice dobrý běžec, ale cítí, že mu dochází dech, v boku ho bodá tisíce jehlic, sotva lapá po dechu. Krize. Právě teď? Ne! To ne! Křik se blíží. Střelba sílí. Dohánějí ho. A ve chvilce, v tom nepostřehnutelném okamžiku, na hranici mezi skutečností a mdlým zásvětím, ho cosi zevnitř uchopí, vtlačí do jeho hrudníku nápor vzduchu, až se skoro zalkne, a on popadne druhý dech, vytřeští oči a ruce i nohy se rozkmitají v ještě zběsilejším rytmu, hlavou prosviští radostný smích, jako šílenství. Párkrát uskočí a mizí mezi křovisky a nízkými větvemi smrků. Mění se v ducha. Esenbáci se marně rozhlížejí. Zahánějí ho přece do pasti, nebo snad ne? Už je obklíčený ze všech stran, tak krucinál, kde ten mrňous najednou je? Kam se poděl? Jak to, že jej psi necítí?

Josef netuší, že esenbáci najdou v kapsách jeho kabátu hned několik stop. V sáčku s ponožkami lístek z krámu psaný na jméno – Anežka Hasilová. Na promaštěných novinách od jitrnic tužkou napsané jméno – Starý. Na Samrhelovic statku odebírali Lidovou demokracii už od pětačtyřicátého. Pošťákovi, než se vydal na obchůzku, nadepisovali na poště jména na horní okraj novin, aby nepopletl roznášku. Oboje, nalezené jméno sestry i jméno sedláka, bude osudné pro celou řadu lidí. SNB má jistotu, že v revíru řádí škodná – bývalý esenbák ze Zvonkové a zároveň politický mukl na útěku, Josef Hasil. Mají jedinečnou možnost. Bleskově uspořádat hon a lapit ho. Navíc získali ke spolupráci jednoho z bývalých Josefových kamarádů. Ten upozorní na dva úkryty, které Hasil využívá – podzemní jeskyni za Zábrdským mlýnem a jeskyni zvanou Poustevna, v níž se na konci války ukrývali Němci. O těchto skrýších věděli do té doby jen bratři Hasilovi a on, nikdo jiný.

Rozbouřená krev mu buší do spánků. Zastaví se až ve chvíli, kdy pod sebou zahlédne silnici od Volar ke Strážnému. Rozhodne se. Vkročí na asfalt a jde směrem do vnitrozemí. Po třech stech metrech skáče do stoky plné vody. Obejde město z druhé strany než obvykle a pokusí se k Soumarskému mostu dostat kolem řeky nedaleko Dobré. Nepůjde přímo, ale oklikou. Esenbáci budou čekat, že se pokusí doběhnout co nejdřív k hranici. Nemají tolik lidí, aby uzavřeli celou oblast. Budou muset soustředit síly v místě předpokládaného přechodu. Teď se jenom vžít do jejich myšlení.

„Sakra, aby nedostali Tondu.“ Nesmí odhalit, že nejčastější cesta vede kolem Horního a Dolního Cazova a pak přes Radvanovský vrch nad Českými Žleby. Nesmí jim tu cestu ukázat… Místo aby se k hranici blížil, vzdaluje se od ní.

Obkrouží město, louky i pastviny hustým podrostem v lesích. Za sebou už neslyší hlasy pronásledovatelů, střelba ze samopalů v jeho uších doznívá jenom jako echo ze vzdáleného snu. Dá si na čas. Nesmí vlézt do žádné pasti.

Až pozdě k večeru, kdy soumrak rozprostře pod smrky temné stíny, zamíří lesem k mokřadům kolem Vltavy. Má se na pozoru, právě tohle je nejchoulostivější místo jeho plánu. Pokud na něho budou čekat schovaní ve vysoké trávě v močálu nebo na pokraji lesa někde u předválečných pevnůstek, je s ním konec. Právě proto, že v rašeliništích a mokřinách hrozí největší nebezpečí, nepřevádějí přes ně. Ani on, ani žádný z agentů nebo bývalých pašeráků. Byli by naprostými šílenci, kdyby chodili po houpající se půdě plné čvachtavých zvuků. Tady by je strážci hranic měli vyskládané jako na střelnici, nikdo by jim neunikl, stačí jen ležet a čekat.

Zpomalí. Rozhlédne se. Dlouho naslouchá zvukům z lesa a z bažiny, která je zakrytá vysokými stvoly trav a rákosem, ostrůvky mechu svítí do prostoru jako louče. Pot se vsakuje do košile a svetru, kde se mění v ledové krystaly. Pocítí zimniční třas. Déle nevyčkává a vykročí do nejnebezpečnějšího úseku. Ví, že jde na smrt, pokud na něho čekají právě tady.

„Zemřít není tak hrozný,“ napadá ho, „hrozný je místo života přežívat a hnít! Tak vzhůru do černých bažin!“

Tři sta padesát metrů.

Třetí krok, čtvrtý, pátý… desátý… třináctý… šramot. Rozhrnuje se rákos. Krusta promrzlé rašeliny se rozhoupává. Kolem střelba. Hlasité povely. Štěkot. Past!

A Josef skáče z ostrůvku na ostrůvek, jak zub hřebenu pročesává vysoké traviny. V pěsti mu zůstává trčet kus dutého stonku. A stvoly okolo zas připomínají šedivé vlasy. V hlavě šum. Jako by slyšel vítr. Běží. Pohyb trávy dává tušit kudy. A za ním honci. Práskání výstřelů. Hlahol. Dusot. Močál se tu vylévá z břehů a padá k řece, kde ho splachuje temná voda. V hlubokém meandru dopadá Josef jako balvan do ledového proudu. Tlačí se ke dnu, pod břeh. Honci se blíží.

Josef leží pod vodou, tiskne se k rašelinovému bahnu. Nad ním převislý břeh plný trčících vykřičníků větví a pokroucených stvolů, jeden z nich se mu zabodává do úst, ten z dlaně; netuší, jak je možné, že ho v běhu nepustil. Dýchá tou úzkou trubicí, tělo je podchlazené. Nádech, výdech, srůstá s břehem i s dnem, s řekou, s kořeny, s trávou, kameny, nádech, výdech, šum v hlavě, ale ne už větru, nýbrž proudu, ta hnědá voda mu proniká do uší, do pórů… A nahoře marně hledají lovci svou kořist, kterou už přece měli jistou. Znovu jim uniká mezi prsty. Jsou rozčilení a zmatení. Pročesávají oba břehy, vypouštějí zuřící psy, klejou. Dupou a slídí, křičí, štvou teď už jen sami sebe, psy, své nohy a paže, hlavy zabořené do ramen. Sklíčenost, vztek.

Mezi prsty druhé ruky svírá ampuli s jedem. Stačí ji jenom rychle vsunout do úst a rozkousnout.

Dvě hodiny leží v ledovém proudu, byl by v něm zůstal, nebýt jiskry, co mu vlétá do oka a odtud do uší a pošeptá – vstávej, musíš jít! A on se prokřehlý a ztuhlý vynoří, lapá po vzduchu, zajíká se a dusí, protože každý drobný nádech řeže v plicích. Vstane a plazí se ostrou trávou, mrazivým vzduchem k lesu. Necítí už nohy ani ruce, prsty mrznou v křečovitém propletení. Motá se, padá a vstává, naráží do kmenů, pajdající kus mrznoucího mokrého hadru, ztrácí vědomí. Ampule s jedem zapadne do žlutého listí.

STB HLÍDÁ SAMRHELŮV STATEK. Čekají, kdy se tady Hasil objeví. Své muže nasazují i na všechny jeho sourozence a matku. Nejraději by je hned všechny pozavírali, ale potřebují je jako návnadu. Jsou si tak jistí, že vůbec nepředpokládají, že by vše mohlo být jinak. Hlídkují i u Vávrů. Od Marie coby volavky si slibují nejvíc. Na ni nasazují svého nejlepšího agenta. Počkají a odsoudí ji společně s celou tou hasilovskou sebrankou, jak jim říkají.

Dva uprchlí političtí vězni – Bedřich Čáp a Josef Škramlík – už budou připraveni na cestu přes hranici ve skrýši připravené Josefovou sestrou Aloisií, jejím manželem a hospodským Fáberou. Přivezou je od Starých těsně před akcí estébáků a ukrývají je v jeskyni u Zábrdského mlýna. Mají štěstí. StB vtrhne do jeskyně až poté, co jsou oba muklové pryč.

Během listopadové honitby Hasil prapodivným zázrakem uniká. Měli ho na dostřel, jak na dlani, a on se vypařil. Neměl kudy utéct, všude čekaly hlídky. Terén byl jedna velká placka táhnoucí se po obou březích Vltavy. Od té doby se začínají mezi hraničáři šířit legendy a zkazky o králi Šumavy, o nepolapitelném Hasilovi, o démonovi s chlapeckou tváří. A s každým dalším vyprávěním Hasilovy schopnosti a činy narůstají, až dostávají fantastické rozměry. V představách mladých strážců hranice má Josef auru padoucha s nadpřirozenými schopnostmi, stává se mytickou postavou vyrostlou z rašeliny, přestává být člo­věkem a mění se v ducha krajiny, vládce močálů a šumavských pralesů. Hlídky odpřisáhnou, že během služby přebíhá kolem nich, tančí a vysmívá se jim, a když ho chtějí zadržet, zmizí. Často vypálí dávku ze samopalu na dloužící se stín stromu. Jsou vyplašení a nervózní, všude vidí na­rušitele Hasila, i tam, kde ani být nemůže, v korunách smrků, ve skalních průrvách, kudy se neprotáhne ani liška, v divokém proudu řeky, který podráží nohy a tělo táhne do peřejí.

Kdykoli zjišťují, že někdo přešel hranici, kdykoli dojde k přestřelce, kdykoli jsou zaskočeni odvahou nepřítele, tvrdí, že vidí Hasila. Je náhle všudypřítomný, skrytý ve všem, v pošumavských hvozdech, v lidech, ve vzduchu, v napětí, které tu ovládá prostor i čas. Chvíli hmatatelný, hned zas proměněný ve fluidum. Jeho síla i strach z něj narůstají s jeho nepřítomností.

Nikdo netuší, kde doopravdy je, ani jeho šéf Pátý, ani parťák Tonda Vítek. Marně po něm na svých cestách pátrají Honza Mašek s Jardou Kaskou. Po Hasilovi se slehla zem, vypařil se, a právě tím roste jeho proslulost. Je všude a nikde, začíná srůstat s lidovým obrazem silného ochránce slabých a pronásledovaných. Komunistické moci se náhle v šumavském pohraničí postavil neuchopitelný protivník, mstitel a bojovník. Stane se něco, s čím nepočítali. Josef Hasil, chvíli člověk, chvíli démon nebo duch, se zabydluje v myšlenkách a představách druhých lidí, až i v jeho rodišti o něm začínají sousedé a známí šeptem mluvit s bázní, s až nábožným respektem. Vyrostl sice v jejich středu, ale pomalu začínají pochybovat, jestli ho kdy vlastně znali. Ani u nich se delší čas neukáže, ani u bratrů a sester.

Blíží se sedmý prosinec, den, kdy má Josef společně s Tondou Vítkem a Honzou Brychtou převést přes hranici dva uprchlé vězně a husineckou rodinu Hrašových. Konečně snad s sebou vezmou i Marii s malým Josífkem. Sbor národní bezpečnosti přešlapuje na místě, pátrači ztrácejí rozvahu a klid. Nastražené pasti zejí prázdnotou. Vzduch houstne, napětí sílí a nespokojenost ústředí StB dusí okresní úředníky. Potřebují nepřítele vzešlého z vlastních řad a zastrašit všechny agenty-chodce, i všechny, kteří se odhodlávají k útěku na Západ.

Hasil má proletářský původ, sloužil ve Sboru národní bezpečnosti, on i rodina dostali, co mu buržousti nikdy neposkytli, a on? Jak se odvděčil? Hasila nemají, ale jsou tu sourozenci, příbuzní, sousedé, obyčejní lidé, kteří o Josefově práci pro Američany z valné většiny nic nevědí, netuší, čím se na svých poutích po Čechách vlastně zabývá.

Josef Hasil se ztratil.

Ale i Jaroslav Pátý, jeho velitel, se smiřuje s tím, že přišel o jednoho z nejschopnějších agentů. Uběhne další týden a on nikde. Žádná zpráva, nic. Josefa museli komunisti dostat, jiné vysvětlení nemá.

Jen dva lidé vědí, kde Josef je.

HOREČKA. BLOUZNIVÉ SNY. POT. Přeludy, hranice plná ostnatého drátu, škvařících se těl, střelby z automatů a vyceněných psích tesáků. A s obrazy se mísí tvář mladé dívenky, odněkud ji zná, ale nevzpomíná si, je mu jen povědomá. V horečce se mění v důvěrný obraz Marie Vávrové, je s ním i se synem Josífkem v Bavorsku a chystají se na cestu do Ameriky, jedou vlakem, jí ve větru vlají vlasy… zaoceánský parník, nový svět, nový život, tiskne k sobě ženu i dítě a ve chvíli, kdy chce Marii políbit, promění se v jinou dívku, povědomou, ale i ta se ztrácí v mlze, která mate myšlenky do spletitých chuchvalců, které ne a ne rozmotat.

Dívka mu zvedá hlavu a dává pít jakýsi bylinkový odvar, chvíli hořký, pak slaný, a pot stéká z čela přes obočí v oslepujícím proudu, připomíná řeku, rašelinu, podemletý břeh, a znovu duté stéblo, mráz, honitba, znovu a znovu střílí do psů a je mu jich líto, ta zvířata přece za nic nemohou, to jenom lidi, jen lidi, a pak už hustá mlha, může ji nahmatat a prodírat se jí, jako by se vznášel v mracích, a nikde pevný bod, nikde ani náznak stromu, skály, země, i nohy má utopené v té bílé, šedomodré, husté a dusící směsi par. Nohy brodící se kalným šerem a kolem uší cosi prolétává. Broučci, celé hejno. Zvláštní šumavští tesaříci. Už je kdysi viděl. Trnoštítec horský, tak jim říkal pan učitel, prý jsou vzácní a žijí jenom v šumavských vývratech poblíž močálů, i on je náhle ponořený až po prsa, stěží dýchá, jak jej voda svírá a dusí. Noří se do tmavé hlíny jako mezi Vlastiččiny prsy a po dlouhé době si vzpomíná na ženu hajného, na její vůni, objetí, hladí ho po vlasech a on je náhle klidnější, a když se na ni opět podívá, vidí zas tu mladičkou dívku a ví, teď už ano, cosi mu otevřelo v paměti dveře k jejímu jménu, že je to Růžena Študlarová, ta malá holka, co se ho ptala, jestli má pindíka. Byl bednářským učněm, když u nich doma se švagrem pobývali a prodávali své výrobky. Ta malá holka vyrostla a mlžné záclony se protrhávají.

Zamilovaná holka, studentka gymnázia, zamilovanost jí tryská ze rtů, z očí, mluví a pusu nezavře a on jenom pozoruje a ví, že ji může kdykoli mít, jenom stačí natáhnout ruku a sevřít. Cítí se lépe, horečka opadává. Je ale pořád zesláblý.

„Jak dlouho se tu takhle válím?“

„Dost dlouho na to, aby sis zaplatil nájemný,“ její strýc je skoupý na slovo. Chodí za ním sem do malé komůrky ráno i večer, zatímco ona obden. Josef odhaduje, že tady leží čtyři pět dní. Neví přesně, kolikrát se s ní ve svých vizích vídal. Proto je tak zaskočený, když zjistí, že už se obrací list kalendáře. Je prosinec, Vánoce za dveřmi a on leží jako Lazar.

„Myslel jsem, že vypustíš duši, mladej. Máš tuhej kořínek.“

„Díky, tatínku.“

„Já nejsem tvůj táta! A kdybych byl, sundal bych řemen a pořádně ti zrajtoval prdel. Poděkuj Růženě, nebejt jí, dávno bych volal felčara z města, odvez by tě do nemocnice a pak bys hned mazal zpátky do lochu. Ona vymyslela přírodní kurýrování. Samý byliny a modlení, nic pro mě.“

Kostnatý muž se náhle rozpovídá. Oči má zamračené a kolem úst hluboké vrásky.

„Proč byste mi zrajtoval prdel? Co jsem proved tak hroznýho?“

„Rácháš se hodiny v ledový řece. Honěj tě policajti po celý zemi. Ohrožuješ všechny svý známý, to tě nenapadlo, že je kvůli tobě můžou zavřít?“

„To komunisti, já se jenom…“

„Sakra, ty myslíš, že za jinejch pánů je to jinačí? Copak jseš tak natvrdlej? To je prašť jak uhoď, kdo tam nahoře dřepí, vždycky z tebe bude ždímat pot a dřít kůži, to si pamatuj. Vážně bych ti jednu ubalil, holomku. A ať tě ani nenapadne šáhnout na Růžu. Je to ještě dítě.“

„Jo, pěkně vyvinutý dítě, jen co je pravda.“

„Kuš, chlape, a sněz tu polívku, ať nevystydne. Zatracenej jeden, že já ti pro jistotu ten kožich zvalchuju.“

„Jak jste mě sem dostali?“

„Stahoval jsem dřevo z lesa, našla tě moje kobyla. Měls štěstí.“

„Nebojte, budu se vám revanšovat.“

„A čím, ty chytrej? Myslíš, že mi pomůže, když mi tam z Bavor přineseš dolary nebo cukerín? Ne, mně pomůže, když se co nejdřív zbercháš a vypadneš, aspoň Růžena přestane konečně vzdychat a přijde na jiný myšlenky. Ještě bys jí dočista pomotal hlavu.“

„A to se nesmí? Motat holkám hlavu?“

„Ne, pokud už máš děcko s jinou. Jseš sukničkář, Hasile, to není dobrá výbava pro život. Nedivím se, že je z tebe štvanec. Nemáš domov, nemáš žádný zázemí, kam se vracet, kde bys zakotvil. Tak se jenom štveš po kopcích a jednou se necháš zastřelit… Musím jít ke koním. Snaž se spát, to ti dá nejvíc síly.“

Probudí se. Na pelesti sedí Růžena. Drží ho za ruku a dívá se někam do velké dálky, do prázdna, ve kterém se občas zhmotňují sny a představy. Trhne sebou, víčka zacukají a podívá se přímo do jeho očí. Přitáhne si ji blíž a políbí. Místnost se s ním zatočí, už dlouho neobjímal děvče, celou věčnost a její rty chutnají smetanou a větrem. Má pevná prsa, boky, celá se chvěje, když si ji bere. Nemůže si pomoct. Ví, že až to její strýc zjistí, je pravděpodobné, že ho v zuřivosti zbije nebo udá. Nemyslí na to, co bude, žije jenom přítomností, a ta je rozechvělá a plná sálajícího tepla. A strýc? Pracuje s koňmi v lese, nemůže tušit, že Růžena utekla ze školy, sedla na vlak a jela, ve Volarech ji naložil na korbu zednický mistr Staněk a svezl ji až sem.

Upraví se, ohlédne a zamává mu, jako by věděla, že Josefa delší čas neuvidí. Zmizí. Má pocit, že se mu všechno jenom zdálo.

Když se strýc vrátí z lesa, najde prázdnou postel, krvavé skvrny v záhybu na prostěradle si nevšimne. On cíchy nepere ani nestele, to je ženská práce. Na kusu papíru si přečte vzkaz.

Děkuju, najdu způsob, jak se vám revanšovat. Na stole máte pět tisíc korun, můžou se hodit. Půjčil jsem si ten starej kabát z maštale. J.

U HRAŠOVÝCH ŠESTÉHO prosince ráno zabíjejí čuníka. Je dobrým zvykem se sejít, poklábosit, pomoci řezníkovi s krví, vařením ovaru a pěchováním jitrnic a jelit. Specialitou řezníka Bohumila Hasila je libová voňavá tlačenka. Nikdo ze sousedů nemá tušení, že se s paní Hrašovou a její dcerou vidí naposledy, zabijačka se stane rozloučením. V duchu přejí všem okolo to nejlepší. Netuší, jak bude cesta přes hranice probíhat, míří do neznáma, ale Hraše má jasno:

„Pořád lepší než všechno to rudý peklo tady.“

Hraše míval autodopravu, jedním nákladním vozem rozvážel zboží, byl v očích komunistů podnikatelem, nutili jej vstoupit do národního podniku. Nyní už netrpělivě čeká v Bavorsku, v utečeneckém táboře v Murnau. Josef Hasil ho převedl těsně předtím, než si pro něho přišli muži od StB. Na statku ho hledali marně. Hraše se domluvil s Hasilem, že na zpáteční cestě převede i ženu a devatenáctiletou dceru Vlastu. Stejně by o všechno přišli, a tak část věcí dávají příbuzným, jenom dům prodat nemohou, aby na sebe neupozornili. Paní Hrašová už má dost výslechů, Lec jí nevěří, je jen otázka času, kdy si pro ni přijdou, proto raději volí cestu za hranice.

„Budete mít na zimu hodně sádla a škvarků,“ konstatuje soused Pánek a pomlaskává.

Hrašová přikývne. Ví dobře, že si na cestu vezmou jenom kus uzeného a pár jelit, nic víc. O všechno ostatní se postará Bohumil, něco prodá, část rozdá známým.

Zabijačka se změní v lidovou veselici. Slivovice, horký ovar s čerstvě nakrouhaným křenem, a kdo nemá zrovna plnou pusu, zpívá v doprovodu tahací harmoniky. Aby měla Hrašová klid od úřadů, pozve i místního starostu, předsedu komunistické strany, i esenbáky, kteří tady slouží.

Sousedé dostávají na cestu domů výslužku, občas musejí někoho podepřít, aby nevrávoral, poslední sloka písně „Kdyby byl Bavorov co Prachatice…“ doznívá v dálce a zimní obloha, před hodinou bez jediného mráčku se zatahuje temnými mraky. Začíná sněžit. V ložnici stojí batohy plné osobních věcí, oblečení, jídla, v postranních kapsách pár rodinných šperků, děděných z generace na generaci. Paní Hrašová má u sebe paklík peněz, část z nich odloží do kapsy dívčina kabátu, co když se přes hranici nedostanou obě?

Když sousedé v podvečer odcházejí, rozhostí se u Hrašových napjaté ticho, nikdo se nesměje, nikdo neslaví. Dcera se v jednu chvíli rozbrečí. Matka ji obejme a chlácholí.

„Zkus si aspoň na chvíli zdřímnout. Odpočiň si. Teď máme po šestý. V osm už musíme vyrazit. Přijedou pro nás Fáberovic chlapi. Tak dobrou a ať se ti zdá něco hezkýho. Jsi moje statečná princezna.“

Sama spát nejde. Obchází chalupu se stodolou, sevře násadu kosy, přejede ostří sekery, s níž její muž sekával dřevo, prohlíží si všechno, jako by to viděla poprvé v životě. Ženě, která celý život dřela, vyhrknou slzy, rychle je setře rukávem. Nesmí ji nikdo vidět.

Před osmou vejde do ložnice, probudí lehkým polibkem spící dceru a šeptá jí do ucha: „Vstáváme, andílku, je čas.“

Na korbu náklaďáku hodí těžké bágly. Lezou nahoru, Fábera jim pomáhá. V temnotě se tam krčí dvě postavy. Žena se naposledy ohlédne. Řídí bratr hospodského Miroslav, František se otočí do ulice. Silnice je prázdná. Vyrážejí. Za Prachaticemi naloží Bohumila a před půlnocí už na ně bude čekat Josef Hasil se svými parťáky za řekou u Soumarského mostu. V místě, kde běžně hlídkují esenbáci.

Motor hučí, s každým přeřazením hřmí, jako by se blížila buřina. Dva mladíci za celou dobu nepromluví, jsou schouleni každý do sebe. Zírají pod nohy a propalují se tím pohledem zpátky ve vzpomínkách k výslechům a bití. Nepromluví ani žena s dcerou. V duchu se modlí, jako by tušila, že jí i Vlastičce za necelé čtyři hodiny půjde o život.

Auto prudce zabrzdí, zůstane stát s nastartovaným motorem. Plachta korby se nadzvedne a dovnitř skočí Bohumil Hasil.

„Jenom klid, za chvíli vás brácha dostane na svobodu. Ničeho se nebojte. Ale že je morna, co? Nevíte někdo, kolik je pod nulou? Šacoval bych minimálně deset. Nahoře u čáry bude frišnějc, to mi věřte. No co? Svižným tempem se zahřejete.“

Ticho, ani pípnutí. Bohumil znejistí. Ví, že ti lidé prožívají jednu z nejtěžších chvil v životě.

„Pepa nenechal nic náhodě. Hlídku v době, kdy půjdete, zaměstná hajnej ze Soumaráku, pěkně je napojí grůčkem, takže se mladejm nebude chtít zpátky do mrazu. A během téhle jejich pochůzky, tedy spíš pauzy, vy v klidu přejdete.“

Nikdo na jeho slova nereaguje. Bohumil se opře o dřevěné hrazení, složí ruce na prsa a v mžiku usne. Z jeho dechu je cítit vypitá slivovice a mastnota vepřového.

Většina z nich v houních od Fábery taky podřimuje, jenom ve chvílích, kdy auto nadskočí na nerovné vozovce, se probouzejí, jak jejich těla narážejí na tvrdou podlahu korby.

Najednou se probouzejí. Všichni.

Ve stejný okamžik.

Motor zařve, škytne, vůz poposkočí a už se nehne. Řidič se snaží znovu nahodit motor, ale nedaří se.

Bohumil seskočí z korby a utíká ke kabině.

„Co je, chlapi?“

„Jsme v prdeli,“ hlásí Fábera.

„Jak v prdeli?“

„Kleklo nám auto, do hajzlu…“

„Samo nekleklo, počkej, mrknu se na motor, však na to kápnem. Nemůže to bejt nic strašnýho, když s tím chlapi jezdí pro zboží.“

Fáberův bratr nervózně otáčí klíčkem v zapalování a sešlapuje spojku i plyn. Ozývá se jen bublavý zvuk.

V tu chvíli se zpod kapoty vynoří Bohumilova hlava. Jeho hlas hřmí víc, než by rachotil motor.

„Kurvafix, chlapi, dyť vy ste na suchu. Chybí nám šťáva, tím to je. Copak jste přes den nedolili naftu?“

Ticho, nikdo nic, jenom mrazivý poryv větru.

„Tak vy vyjedete a nezkontrolujete, jestli je plná nádrž?“ zařve Bohumil.

„Myslel jsem, že tady brácha…“

„Myslet je hovno vědět!“ burácí řezníkův hlas. „Kde jsme teď?“

„Kousek za Volarama,“ odpovídá Fábera a zeptá se Bohumila: „Co bude rychlejší? Vyrazit pěšky k Soumaráku, nebo poslat někoho s kanystrem do Volar?“

„Babo, raď. Hele, uděláme to takhle, není čas na dlouhý rozjímání. Jít pěšky po silnici je sice sebevražedný, ale než bys někde splašil šťávu, bylo by ráno. Navíc bysme na sebe zbytečně upozorňovali. Naštěstí chumelí, málokdo v takový čině pojede někam na rajz. Tak vyrážíme po svejch, panstvo. Budeme mít pěknou sekeru. Mirku, seber se a běž do Volar. Na kraji vpravo, hned ten první statek, tak tam žije nějakej Stehlík, řekni, že ti kleklo auto, ať ti půjčí motorku. Má takovou tu sajtkáru, do ní dej desetilitrovej kanystr plnej nafty, na cestu zpátky by to mělo stačit. A hejbni kostrou. Pak vyražte k Soumaráku. Buď nás naložíte cestou, nebo mě vezmete zpátky domů. My se zatím budeme modlit, aby nikdo nejel kolem a nezačal se šťourat v tom, proč tady stojí náklaďák a kam jde procesí s napěchovanejma báglama. Taky doufám, že na nás brácha počká, bez něj bych si to nelajsnul. Pánové,“ otočí se na Škramlíka a Čápa, „běžte s ostatními, ať máte pohyb, v tomhle mrazu není dobrý ležet.“

Skupinka lidí mizí ve tmě. Stopy brzy zakryje padající sníh.

Motorku zaslechne Fábera před půlnocí. Zůstává v lese, teprve když náklaďák zaburácí a Stehlík i s motorkou zmizí ve vánici, vrátí se k autu.

„Mám dojem, že už je nesvezeme. Stavíme se aspoň pro Bohouše,“ řekne Miroslav.

Pod čerstvě napadanou vrstvou sněhu je ledovka, co chvíli jim uklouzne noha. Než dojdou k Soumarskému mostu, přestane sněžit a nad lesy se objeví jasná hvězdná obloha. Měsíc ozáří silnici, jako by byl den. A všichni cítí, jak se ochlazuje.

„Musíme si pospíšit. Teď už jste měli bejt kousek od hranice,“ říká Bohumil.

Hrašová začne nahlas uvažovat o návratu, Bohumil ji rázným gestem umlčí.

„Už ani slovo. Jednou jste se rozhodla. Myslete na svýho mužskýho!“

V lese, za hranicí dřeva, odkud je dobrý výhled na most, na ně čeká Josef Hasil s Tondou Vítkem a Honzou Brychtou, dalším agentem-chodcem. Všichni tři jsou nervózní a promrzlí. Josef kašle, co chvíli posmrkává.

„Bohouši, kde se flákáte? Měli jste tu bejt před desátou. Teď už se vystřídaly hlídky a já netuším, jestli budou na čekaný hodinu na stanovišti nahoře na kopci, pak další hodinu na pochůzce a nakonec dvě hodiny za řekou. To by bylo nejlepší. Ale jestli zvolí obrácený pořadí, jsme namydlený. Snad to nejsou žádný bolševický poctivci, doufám, že zalezou někam do tepla a vystrčí nos až za čtyři hodiny při dalším střídání.“

„Pepo, vypadneme odtud, dokud je vzduch čistej,“ ozve se Tonda.

Původně chtěli sejít mezi stromy, ale rozhodnou se pro jednodušší trasu, než měli v plánu. Zasněžená cesta je dovede až do Českých Žlebů. Odtud půjdou přes Kamennou hlavu k Cazovu, tam už je ochrání kamenné valy.

Bohumil se obejme s Josefem.

„Drž se, brácho.“

Skupinu vede Josef, jde daleko před ostatními. Kdyby narazil na hlídku, strhne na sebe pozornost a ostatní už Tonda s Honzou dostanou do bezpečí. V jeho stopách jde Hrašová, za ní dcera, na zádech batohy, další dva nesou muži. Josef dává pistoli Škramlíkovi. Vítek a Brychta uzavírají řadu.

Josef se boří do čerstvého sněhu. Les je tichý, jen větve nahoře v korunách smrků občas zaskřípou.

Po cestě jdou mnohem rychleji, než kdyby šli lesem. Josef se náhle zastaví. Naslouchá. Má skvělý sluch. Skupina je daleko za ním. Snad to ticho věstící blížící se bouři jej varuje, možná jen intuice. Zírá mezi větve stromů. Otáčí se. Rukou několikrát mávne na nejbližšího Vítka. Rychle, pospěšte si! Nahoru do lesa! Schovejte se! Mezi stromy. Vítek ví, že je tam úzká rokle. Musíme být jako pěny. Chápe, za zatáčkou někdo je.

Ale pohyb, pohyb…

„Všimnou si našich stop,“ zašeptá Čáp.

„Hněte kostrou!“

Skupina mizí mezi stromy, pak se rozhostí ticho. Hasil slyší jenom svůj dech. Má dobrý výhled na cestu. Tonda se vrací, jsou krytí obřími kmeny stromů. Za chvíli se na zasněžené cestě objevuje hlídka. Obě temné postavy se zastavují v místě, kde sešli z cesty do lesa. Esenbáci se radí. Popojdou o několik metrů. Zkoumají stopy. Jeden z nich přistoupí k okraji cesty a snaží se zahlédnout mezi stromy nějaký pohyb.

„Vylezte z toho lesa!“ křičí a udělá další krok ke stromům, za nimiž jsou schovaní tři ozbrojení muži. Druhý strážce hranice zůstává na cestě.

Stojí a naslouchají, zatím se neodvažují hlouběji do lesa. Josef ani jeho druhové netuší, že mají před sebou dva nováčky, čerstvé strážmistry Kočího a Hávu, devatenáctileté mladíky, kteří mají hlavy plné zkazek svých starších soudruhů o legendárním převáděči a agentovi Hasilovi.

Pak Škramlík ztratí nervy, nevydrží ležet přilepený k návěji sněhu v rokli a čekat. Zvedá se a utíká pryč do lesa, ne ovšem k hranici, ale zpátky k Soumarskému mostu.

Jeden z hraničářů se rozběhne hlouběji do lesa.

Když se nočním tichem rozlehne první dávka ze samopalu, rozezvučí se i americké automaty.

„Bacha, Rudo!“ křičí Háva, zatímco skáče za jeden ze vzrostlých smrků. A jako by zahlédl Kočího, jak zapadá do sněhové návěje.

V té chvíli se ozve dívčí pláč a vyděšený ženský výkřik. Tonda s Honzou střelbu opětují. Všichni tři pálí směrem k silnici.

Háva vykoukne a spatří siluety tmavých postav, jak utíkají mezi stromy. Vypálí tím směrem dávku. Zaslechne zasténání. Možná jednoho z nich dostal. Vymění zásobník samopalu za plný a střílí. Nevšimne si ale, že se role obracejí, z pronásledovatele se stává pronásledovaný. Josef a jeho druzi začínají esenbáky obkličovat.

Zatímco vystrašená Hrašová utíká pryč a plačící dceru táhne za sebou, vrhá se Josef blíž k mladým strážmistrům, na pomoc Tondovi. Všimne si bezvládného mužského těla.

Střílí naslepo, jenom, aby upoutal pozornost a ostatní měli volnou cestu. Doufá, že žádná z kulek nezasáhla Hrašovou ani Vlastu. Snad je ten chlap jenom postřelený, snad mu tady neumře.

Tonda se kryje za kmenem stromu, pak přeběhne roklí dál od silnice, aby mohl střílet z boku. Zas tiskne spoušť.

„Vzdej se, Hasile! Jseš obklíčenej!“

„Až po tobě.“

Josef vypálí a uskočí stranou za zasněžený kámen.

Samopaly štěkají, jako by měly bezedné zásobníky.

Tihle, pomyslí si Hasil, tu jsou noví, staří ostřílení esenbáci by se drželi dál, a hlavně by nikdy nepálili takhle zběsile.

Vymění prázdný zásobník za plný a vyčkává.

Ve chvíli, kdy chce změnit úkryt a chránit se jen střelbou, zbraně oněmí. Les se opět pohrouží do naprostého ticha.

Josef se odplazí po hladkém sněhu. Nespatří jediný pohyb, nic, co by naznačovalo, že se dostali do léčky, že strážci hranic jenom blafují. Zpoza smrku vykoukne Tonda. Krčí rameny. Netuší, kam se střelci poděli.

„Hej, kamarádi! Tady jsem! Pepa Hasil, to mě chcete dostat!“

Ticho.

Josef se postaví a zadívá se mezi temné siluety stromů.

Tonda k němu přiskočí a stáhne ho k zemi. Strčí do něj loktem a přikrčený se dává do běhu. Honza se k nim připojí po pár metrech.

„Máš pravdu, padáme,“ řekne spíš pro sebe Josef. Nemůže tušit, že pouhých deset metrů od něho leží ve sněhu prostřílené tělo devatenáctiletého strážmistra Kočího a na druhé straně se opírá o strom těžce zraněný strážmistr Háva. Na jeho hodinkách zamrzl čas. Rafičky se zastavili na jedné hodině třiceti minutách po půlnoci. Ráno je objeví průvodčí ČSD, který tudy půjde do práce. Háva si přes půl roku poleží v nemocnici. Na vlastní žádost se koncem června roku padesát vrátí k útvaru. Odpřisáhne, že se Hasilovi pomstí. Stane se z něho posedlý hraničář. V každém kopečkáři bude vidět krále Šumavy, obávaného amerického špiona, bývalého bednáře, esenbáka, mukla Josefa Hasila.

Tonda s Josefem a Honzou dostihnou skupinu. Josef je vede z rokle zpátky k silnici. Čáp je postřelený, kulky se mu zaryly do nohou a do ramene. Rány má narychlo stažené kusy látky. Krvavé skvrny se proměňují v ledovou krustu. Mladík není schopný jít sám. Josef s Tondou ho musejí nést. Pořád jenom opakuje:

„Jmenuju se Bedřich Čáp, Čáp, rozumíte… řekněte mý mámě… řekněte, že jsem na ni myslel… Čáp…“

Škramlík zmizel. Ani Josefovo volání ho nepřiláká zpátky. Esenbáci ho chytí během několika málo hodin.

Při úprku odhodili všechna zavazadla a s nimi i rodinné fotografie Hrašových, jídlo, příbory a jiné věci, o kterých si žena myslela, že je budou za hranicemi potřebovat.

„Teď půjdeme naostro až k čáře. Jestli narazíme na další hlídku, zase se bude střílet a vy musíte utíkat. Ale cesta zpátky už není. Dívejte se jenom dopředu k Bavorsku. Neohlížejte se. Za náma je smrt, před náma život. A vy jste se už přece rozhodli. Takže rychle, ať už jsme z tohohle pekla pryč!“

Vlasta už nebrečí, jen se chvěje a polohlasně sténá. Brodí se beze slova sněhem. Do konce života budou mít noční střelbu mezi Soumarským mostem a Českými Žleby před očima.

Zraněného nesou, Čáp cosi polohlasně mumlá, Josef mu dává pro jistotu uklidňující tabletu. Je po ní sice apatický, ale už tolik nekřičí.

„Snad se neobjeví další hlídka, to už bysme nezvládli,“ ozve se Tonda.

„Spíš mám obavu, aby nás neskolil mráz. Jdeme moc pomalu.“

Josef má pravdu, ostré ledové jehličky se jim dostávají pod kůži. Cítí, že už nemůže ani kašlat, jak ho bolí plíce. Abych si tak uhnal zápal plic, projede mu hlavou, ale myšlenky na nemoc zahání, aby jim nepodlehl. Cesta, která jim jindy trvá hodinu, se protahuje.

Přecházejí mezi Horním a Dolním Cazovem. Netuší, že právě tady byla schovaná hlídka esenbáků, když převáděli skupinu žen s malými dětmi. Oba esenbáci pocházeli z Volar. Měsíc ozařoval pláň. Celá skupinka se jasně rýsovala v bílé pláni. Dokonce jim bylo vidět do tváří.

„Jako na dlani,“ pošeptal tehdy jeden esenbák druhému.

„To je asi Hasil. Do hajzlu.“

V tom začalo plakat mimino. Rozbrečely se jako na povel i ostatní děti. Matky je tiskly k prsům.

Jeden z esenbáků zamířil. Josef mohl být tisíckrát mrtvý, stejně tak i ostatní. Pak sklonil hlaveň samopalu.

„Franto, mají tam děti.“

„Jo, a někoho nesou. Sereme na to?“

„Sakra, nechci mít na svědomí děti a ženský.“

„Víš, co nás čeká, když se to provalí?“

„Jo. Třeba to jsou jenom kopečkáři a žádnej agent.“

„Mladý kluci by je rozstříleli na kaši.“

„Je světlo jak za bílýho dne. Fakt. Jak na dlani. Jak na dlani.“

„Ať už jsou do prdele za potokem, pak si teprve oddechnu.“

Když přecházejí hraniční potok, sotva se plouží. Poslední tři kilo­metry už museli vláčet nejen postřeleného, ale podpírat i omdlévající Vlastičku. Za hranicí se zpoza stromu vyklube jeden z Pátého mužů, naloží ženu s dítětem a mladíky do saní, musejí je dostat co nejdřív do tepla a postřeleného do nemocnice.

Až po letech se Josef Vávra, syn Josefa Hasila, setká s jedním ze dvojice strážců hranic. Ten mu bude vyprávět, jak měl jeho tátu na mušce, když převáděl početnou skupinu uprchlíků. Prst na spoušti zarazil obyčejný lidský soucit s vystrašenými lidmi, kteří opustili úplně všechno. Domov.

Druhý den se rodina Hrašových setkává v utečeneckém táboře Murnau, kde je vyfotografuje místní fotograf, taky utečenec. Na památku. Všechny kopie však končí i na české straně v rukou Státní bezpečnosti. Má tak přehled, kdo všechno ilegálně odešel z republiky a za jakých okolností. Vědí, že strážmistr Kočí zahynul během přechodu této rodiny, převáděčem byl obávaný Hasil. Jeho polapení se stane jedním z hlavních úkolů československých strážců západní hranice.

OSMÉHO PROSINCE ZAČNE ZATÝKÁNÍ a táhne se přes Štědrý den do Nového roku.

Během nocí vpadá StB do domovů desítek lidí, kteří se nestihnou ani přiobléct, najíst, obout. První přicházejí na řadu ti, co žijí na samotách, na statcích vzdálenějších od obcí – Starých ze Samrhelovic statku, Starých z Bavorova, Miroslav Fábera, Aloisie Součková s manželem, Rozálie Hasilová, sousedé, ti všichni jsou odváženi nocí na prachatické náměstí, kde je vyslýchají Lecovi lidé v ledových sklepeních pod starou radnicí. Některé nakládají na korby aut a odvážejí do Budějovic k vyhlášenému vyšetřovateli Kantůrkovi. Když padne některé jméno, vyšetřovatelé posílají další vozy s ozbro­jenými muži v černých pláštích.

Bohumila s bratrem Antonínem zatknou mezi prvními, vezou je v jednom voze a vyloží před radnicí.

Hlídají je dva mladí esenbáci. Bratři na sebe mrknou a v tu ránu odstrkují rameny oba policisty a dávají se na útěk večerním městem. Každý na jinou stranu, Bohumil šikmo ke kostelu a dál Dolní branou, zatímco Tonda utíká do Poštovní ulice. Během chvilky se vyřítí z radnice ozbrojení muži a začne honička. Lidé, kteří jsou v ulicích města, uhýbají a jenom zírají na tu zběsilou podívanou. Bohoušovi se podaří setřást pronásledovatele a nakonec se ztratí v lesích. Ví, že musí zamířit rovnou k hranici. Pomůže mu Adolf Pavelka.

Antonín takové štěstí nemá. Za ním se ozývá střelba. Z úřadu právě vycházejí komunisté po večerní schůzi, jeden z nich – Medka, s loveckou puškou přes rameno – neváhá a podráží Antonínovi nohy. Kope do ležícího těla a pažbou pušky ho navíc mlátí do hlavy. Ještě ten večer chytí horlivého komunistu silný ischias, kterého se do konce života nezbaví. Lidé si z něho pak utahují, říkávají: „On nemá ischias, on má hasilas.“

Antonín sedí na kamenné podlaze. Poprvé za celou dlouhou noc. Noc, kterou prostojí bosý v chladu při výslechu. Nejdříve jej svazují do kozelce a kolíkem utahují provaz tak dlouho, dokud neztratí vědomí, potom ho ranami probudí.

„Ty svině zasraná! Kurvo zaprodaná! Sráči! Nejseš nic jinýho, než podělanej sráč!“ řvou na něho. Pak začne výslech.

Když nejsou vyšetřovatelé s odpovědí spokojení, bijou tvrdými obušky přes kotníky a nárty. Střídají se.

Antonín zapírá. Tvrdí, že o bratrových přechodech přes hranici nic neví.

Nadávky, výhrůžky.

Tupé rány, bití, kopance, až do bezvědomí.

V železných dveřích sklepa se objevuje sám Lec. Antonín ho zná jen podle vidění. Teď už by jej přes natržené oční víčko nepoznal. Má v očích kalné rudé skvrny. Z uší mu vytéká pramínek krve. Ale přesvědčí se, co je pravdy na tvrzení, že František Lec má dřevěné ruce. Rána, kterou dostane na uvítanou, ho odmrští ke zdi.

Když ho pak převážejí do Budějovic, musejí ho do auta odnést.

ANEŽKA HASILOVÁ pracuje v mlékárně, prodává mléko a sýry v malém krámku v Poštovní ulici a bydlí poblíž kostela svatého Jakuba, v Křišťanově ulici, u staršího bratra, pekaře Julia, kterého všichni oslovují „Jardo“.

Anežka se vrací s kamarádkou z kina. Ve městě je nezvyklý shon, lidé si šuškají, že tady esenbáci někoho honí, někdo jim utekl z vězení. Netuší kdo. Anežka tomu nevěnuje pozornost, ví sice, že několik jejích známých ze Zábrdí a okolí bylo zatčeno, ale je mladá, teprve třiadvacetiletá svobodná holka, a má jiné zájmy než sledovat, co se děje v politice, ona chce žít. Doma se zmíní před Juliem, že se ve městě něco děje, on její klid nesdílí.

„Dneska zase zatýkali. Nechce se mi to líbit. Jedu do Zábrdí, musím se podívat na matku. Mám pocit, že to všechno nějak souvisí s naším Pepou.“

„Ale dej pokoj. Honěj nějaký politický, to se nás netýká,“ odpoví mu a mávne rukou.

„Pojeď se mnou, vezmu motorku.“

„Jsem utahaná a brzy ráno musím být v krámu. Jeď sám. A po­zdravuj.“

Oblékne se, podívá se na svou bezstarostnou sestru. Má zvláštní tušení, že ji vidí naposledy. Už se nesetkají. Nevědí, že mají jen pár posledních společných vteřin.

Několik minut po Juliově odchodu kdosi zabuší na dveře. Anežka si myslí, že se Julius vrátil, asi zapomněl klíče. Když otevře dveře, spatří pět mužů, dva jsou v civilu a tři v uniformách SNB. Zatknou ji, byt převrátí vzhůru nohama.

Hledají Julia.

O necelých dvacet minut později Julius zjistí, že pozavírali jeho bratry, sestru Aloisii s manželem a matku, ale i půlku vesnice a plno dalších lidí z okolí. Do města se už nevrátí. Odjíždí do Záblatí k Adolfu Pavelkovi, ví, že Adolf se svou ženou skrýval jeho bratra Josefa, když utekl z lágru, může se na něho spolehnout. Je to nenápadný muž, který pomáhá všem uprchlíkům. K němu dorazí pozdě v noci. Motorku ukryje do kůlny na nářadí. Čeká ho překvapení. Doráží sem i bratr Bohumil. Tady čekají oba bratři až do Štědrého dne. Třebaže má Bohumil dům tady ve vsi, neodváží se k němu přiblížit. Jeho ženu informuje Pavelka, snaží se ji uklidnit.

Jako vánoční dárek si nadělují přechod hranice hlubokým sněhem. Sbalí se a vyrážejí nakonec sami. Pátý doufá, že se od Hasilů dozví o situaci v Čechách. Když sedí v jeho kanceláři a popisují, čeho byli svědky, zachmuří se. Rychle zvedá telefon a spojuje se s Eckertem. Během půlhodiny jsou odvolané veškeré plánované akce. Agenti-chodci zůstanou až do Nového roku v bezpečí na bavorské straně. Všichni kromě Josefa Hasila. Ten dostává dopis od své snoubenky – „Přijď pro nás! Tentokrát už půjdu.“ Josef nemůže tušit, že jde do pasti. Marii nejdřív zatkli, a pak pustili na svobodu jako volavku.

MARIE JE ZMATENÁ. Její nový nápadník, Bräuer, se už neukáže, třebaže slíbil, že přijede a přiveze látku na nové šaty. Je pozorný a Marie má pocit, že s ním budou s malým Josífkem v bezpečí. Myšlenky na přechod přes hranici zaplaší, jako když odhání nepříjemný hmyz. Nemůže tušit, že nesmělého a vystrašeného Bräuera mají na koberečku soudruzi z okresní StB.

„Jak jste pokročil, Bräuere?“

„Nevím, soudruzi, co přesně…“

„Nedělej ze sebe hloupýho, seš chytrej až moc! Co ta Vávrová?“

Estébák se rozesměje.

„Maruška je hodná dívka, ta s tím Hasilem už nemá co do činění, to vám můžu…“

„Hovno můžeš! Máme důkazy, že je s ním pořád ve styku. Teď se zdejchneš a už se u ní ani neukážeš, je to jasný? Potřebujeme volnej prostor a ty bys nám tam jenom překážel.“

„Ne! Mám ji rád a věřím, že i ona mě…“

„Tak láska! No, Bräuere, jestli seš opravdu takovej Romeo, tak si budeš muset na tu svoji Julii nějakej čas počkat. My ti ji co nevidět strčíme za katr.“

„Ale to nemůžete!“

„Drž hubu, Bräuere! Jestli jseš správnej straník, tak nás poslechneš, jinak tě zavřeme taky. Za velezradu. A teď už vypadni!“

U jednoho z chycených Josefových spolupracovníků estébáci objevují dopis a bohužel i fotografii Marie Vávrové. Dal mu ji Josef Hasil a v dopise slibuje, že se pro ni vrátí a převede ji do Bavorska i s malým Josífkem. Z dopisu je jasné, že je Hasil zoufalý, zapřísahá svou snoubenku, ať neotálí, sbalí si základní věci a jde s ním. Dokud to jde. Za týden, za dva může být pozdě. Lecovi je jasné, že Hasil riskuje cesty do vnitrozemí jenom kvůli ní, vymýšlí si nové a nové úkoly jenom proto, aby ji mohl vidět, promluvit s ní a konečně ji i se synem odtrhnout od rodné hroudy. Past je nastražena. Nikdy se mu to nepodaří, těší se Lec a už vidí sám sebe, jak ho povyšují.

Bräuer se už v malé šumavské vísce neukáže. Je poslušným členem strany, nebo jen dostává strach?

Marie se zprudka otáčí, má pocit, že ji někdo z mlází sleduje. Ten pocit den za dnem sílí. Tam u lesa pořád někdo je. Cítí se hůř, než kdyby ji venkovští kluci šmírovali při koupání. Zvykla si na mužské pohledy, je hezká, za ní se mužští otáčejí a občas i něco rádoby vtipného řeknou. Ale tohle je něco jiného. Teď se jí někdo nepříjemně, vlezle a soustředěně plete do života. Je si jistá, že nejde o zdání a roste v ní strach. Když chodívá se sestrou do lesa na chrastí a šišky na podpal, zaslechnou často hlasy. Hlídají ji ve dne v noci.

„Jsou nenápadný, jak sloni v porcelánu.“

„To jo, větve pod nima praskají, jsou slyšet na kilometry daleko.“

„Myslíš, že tu takhle budou vysedávat i přes Boží hod?“

„Určitě. Jenom se promění v rampouchy.“

Obě dívky se po dlouhé době rozesmějí.

Jejich otec v posledních dnech téměř nemluví. I matka chodí světnicí, jako by ztratila veškerou radost ze života. Něco se mění a oni nemají sílu se proti tomu postavit, čelit blížící se bouři rázně a bez ochromující úzkosti.

Je třiadvacátého prosince. Jako každý rok v tuhle dobu zabíjejí prase, aby měla celá rodina i příbuzenstvo přes Nový rok dostatek masa. Nadělají ovar, jitrnice, jelita, tlačenku, uvaří krev, všechno jako každý rok, dnes ovšem bez muziky, radostného halekání, jako by věděli, co je čeká.

Po setmění do statku vtrhnou esenbáci se samopaly a dva muži v civilu. Vávrovi i jeho ženě nasazují pouta, nadávají do hovad a kulackých sviní.

„Tak čuníka se vám zachtělo!“ vykřikne jeden z policistů. „Víte, že černý porážky jsou zakázaný? Odteďka už budete žrát jenom vařenou řepu!“

„Všechno se jménem republiky zabavuje, nejenom tohle maso, ale celej statek!“ zařve estébák.

„Vy ostatní počítejte co nevidět s výslechem, my si vás taky proklepneme. Teď se hned seberete a vypadnete odtud.“

„Proboha! Teď na noc?“ zaúpí babička Vávrů a přitiskne se k Mariině paži.

„Jo, teď na noc! Je mi jedno, kam zmizíte. Máte na to deset minut, tak fofrem! Statek zapečetíme…“

„Vždyť jsou tu zvířata! Krávy, slepice, králíci, ovce a taky koně. To pochcípají žízní a hlady?“ ozve se Marie.

„Nemám žádný instrukce, zeptám se vedení a uvidíme, teď už se koukejte sbalit a pryč!“

„Ty, holčičko,“ otočí se estébák k Marii, „budeš ještě litovat, že si tě ta svině Hasil neodvedl.“

Marie nemůže vědět, že ji sice zatknou, ale podle Lecova plánu ji opět brzy pustí. Aby za ní Hasil zase přišel.

Ženy se v rychlosti obléknou. Příbuzné mají za kopcem ve Škarezu, mohou vyrazit i za strýcem do Volar, tam možná dojedou až ráno vlakem.

Nakonec celé promrzlé dojdou ještě v noci na statek do Škarezu. Tam se o ně postarají vylekaní příbuzní. Uprostřed noci je probouzí bušení do oken, venku je dvanáct stupňů pod nulou.

Až ve chvíli, kdy ostatní sedláci začnou bombardovat úřady, že hladová zvířata řvou, povolí estébáci Mariině sestře Anně jednou denně docházet do hospodářství. Anně je jasné, že ji také sledují, vědí o každém jejím kroku. Modlí se, aby se tady z čista jasna Hasil neobjevil.

„PIŠTE!“

„Ne, to neudělám!“

„Chceš ještě někdy vidět svýho syna?“

„Proboha, to snad…“

„Žádný snad! Jestli ten dopis nenapíšeš, tak si buď jistá, že už nikdy neuvidíš ani toho hasilovskýho parchanta, ani fotra, ani svýho milýho Bräuera.“

„Když budete, slečno Vávrová, rozumná a napíšete Hasilovi ten dopis, dávám vám své slovo, že váš syn bude v pořádku a že si budete moci vzít soudruha Bräuera a na špiona Hasila zapomenout. S ním vás nic dobrého nečeká.“

„Tak už piš!“

„Budu vám, slečno, diktovat. Uvidíte, že to bude pro dobro všech. Zachráníte tak od kriminálu své rodiče i sebe. Nic se vám pak nestane, to vám slibuju.“

Marie bere pero a mechanicky začíná psát, co jí diktují. Doufá, že Pepík pochopí, rozpozná, něco takového by ona nikdy nenapsala. Ten dopis je studený jak psí čumák. Nejraději by mezi řádky vpašovala výkřik – „Nechoď! Je to past! Statek je prázdný, nikdo tam není!“

Ke svým příbuzným se Marie nevrátí. Zavřou ji do jedné z pod­zemních cel a její sestře tvrdí, že k výslechu nedorazila. Neviděli ji. Dopis dají Vávrovi, ten je po Lecových ranách svolný ke všemu a dopis vloží do jedné z mrtvých schránek.

„NA TO ZAPOMEŇ! ŘÍKÁM NE! Jsem rád, že tě tady mám zpátky. Copak nechápeš, že jim chceš vlízt přímo do oprátky? Josefe, měj rozum, sakra. Těm lidem tam teď nepomůžeš. Můžeš převést jenom toho, kdo je ještě na svobodě, ale to není její případ. Tvoji snoubenku nezavřeli jenom proto, aby tě dostali. Použijou ji a tvýho syna jako návnadu. Na tebe!“

Pátý chodí po místnosti, rozhazuje rukama a na Hasila se ani nepodívá. Je ve tváři zarudlý a stěží se ovládá.

„Nechci o tebe přijít, jasný? Seš jedním z mých nejlepších kluků, tak přestaň riskovat a vezmi rozum do hrsti.“

Josef má zprávy od Adolfa Pavelky, že estébáci nakonec Marii propustili. Jistě se mu ji už teď podaří přesvědčit, aby utekla.

„Šéfe, víte, že jsem spolehlivej, vždycky udělám, co je třeba, ale Marii s malým se musím pokusit dostat sem, jinak si to budu do konce života vyčítat. Pomáhám cizím lidem a svý nejbližší bych měl nechat na holičkách? Sestrám sice nepomůžu, ale aspoň Máňu, aspoň ji…“

Pátý k němu přiskočí, chytá ho za ramena a upřeně se Josefovi podívá do očí.

„Pepíku, chápu tě, ale máš zodpovědnost i vůči naší firmě, na to nezapomínej.“

„Oba bráchové půjdou se mnou, už jsem s nima mluvil. Převedli jsme už Jardovu rodinu i Bohoušovu ženu, teď musíme vzít s sebou jeho syna Jirku a Máňu s Josífkem. Ale nejdřív splníme ten úkol. Říkal jste, že až přijdu na to s těmi balíčky od Kota, dáte mi zatraceně důležitou práci.“ Pátý se překvapeně podívá na Josefa a pak se rozesměje.

„Ale, ale, tak ty už znáš tajemství detektivek?“

„No jasně.“

„Ven s tím. Jak je to tedy?“

„Vůbec nejde o knížky, ale o noviny, do kterých jsou balený. Vy jste potřebovali vědět, co píše komunistickej tisk. Docvaklo mi to ve chvíli, kdy jeden kluk dával k dobru, že šel přes čáru proto, aby přinesl noviny a časopisy, dokonce humoristickej Dikobraz. V tu ránu se mi rozsvítilo. Nebyl sám, plno kluků nasazovalo krk jenom proto, aby propašovali blbý noviny, který si v Československu může koupit každý malý dítě.“

Kašpar stojí tiše proti Hasilovi. Až po delší chvíli promluví.

„Do jisté míry máš pravdu, Josefe. Nemohl sis toho všimnout, ale v textu byly zašifrované zprávy. Stačilo jenom nahřát noviny.“

„Víte vůbec, kolik lidí se k těm blbejm balíčkům přimotalo? Kot se kvůli tomu zastřelil.“

„Nemusíš mi to připomínat, vím to.“

TÁBORSKÁ KASÁRNA jsou důležitým místem. Tady sídlí početná posádka, sem přicházejí příkazy z centra, aby dál putovaly do celých jižních Čech. Z táborských kasáren se řídí rozmístění armády a plánují akce poblíž západní hranice.

Ten den mají vojáci napilno. Očekávají, že dorazí jakýsi generál z hlavního štábu, jasná přepadová kontrola.

Civilní černý vůz se objevuje přesně v poledne. Z něho vystoupí vysoký plukovník československé armády, malý kníratý generál s hustým obočím a sovětský major. Krkolomný nástup mužstva nevěstí nic dobrého.

Po formálním přivítání si bere slovo malý zachmuřený generál.

„To jste vojáci lidově demokratický armády? To chcete bojovat po boku Sovětský armády, našeho velkýho vzoru? Co tomu řekne soudruh Stalin, až se dozví tady od vzácnýho hosta majora Prišvina, že jste jenom banda neschopných pobudů? Koukejte v sobě najít zbytky hrdosti a předveďte se v lepším světle než doteď! Až odtud budeme odjíždět, chci jít s hlavou vztyčenou a vědět, že západní val ubráníme, že imperialisti nemají sebemenší šanci! Je to jasný?“

„Sloužím lidu!“ ozve se ze stovek úst.

„Ať žije soudruh Stalin!“ vypískne generál.

„Ať žije!“ zazní sborová ozvěna.

„Ať žije soudruh Gottwald!“

„Ať žije!“

A hned nato se celý prostor rozezní rázným vojenským pocho­dem.

Generála i s jeho svitou provedou důstojníci po kasárnách, seznámí ho s bojovou pohotovostí, s úkoly, které čekají armádu v blízké budoucnosti. Velení rozvine mapy, aby sovětský major viděl, jak je Československo připravené bránit v potu a krvi socialistický tábor. Generál se svým plukovníkem a spřáteleným majorem vše pečlivě prostudují. Když zůstanou sami jen s velitelem posádky, sovětský major požádá, jestli může udělat pár památečních snímků. Všichni s radostí souhlasí.

Když inspekce odjede, důstojníci si oddychnou. Konečně mají tuhle nepříjemnost za sebou. Nakonec nedopadli zas tak špatně. Generál je nakonec pochválil a ještě dodal, že s takovými muži se nebojí ani přímého útoku od zrádných Američanů a jejich přisluhovačů.

Nálada je uvolněná, vojáci i zavtipkují.

Pravé peklo nastane o tři hodiny později, kdy se u brány objevuje auto s řidičem, který tvrdí, že veze štábního generála z Prahy, který je na inspekční cestě. Všichni jsou zmatení. Nechápou, proč jsou cílem už druhé kontroly v jednom jediném dni.

Zatímco velení táborské posádky vyslýchá přísný generál a snaží se přijít na to, kdože tu vystupoval jeho jménem, Josef Hasil už je se svou skupinou na Šumavě.

Uniformy opět visí ve skříni píseckého sběratele vojenských uniforem a vášnivého divadelníka. Ochotničí v místním spolku už řadu let a pomáhá svými kostýmy i Josefu Hasilovi měnit podobu.

Na zpáteční cestě Josef vyráží do Saladína na statek vyzvednout Marii a svého syna. Netuší, že je statek prázdný. Tonda Vítek, Honza Brychta a bratr Bohumil na něho mají počkat před Soumarským mostem.

Jde sám. Ozbrojený jenom pistolí. Samopal nechává schovaný ve skrýši u Volar.

V té době krmí Mariina sestra Anna zvířata na statku. Když vejde do kurníku, vyplaší slepice, které se usalašily na hliněné podlaze. Zahlédne dráty, mají tu něco nastražené, napadne ji, statek je hlídaný. Pokud se objeví Hasil, živý se odtud nedostane.

Všeho nechá a utíká pryč. Dorazí do zábrdské hospody, Fábera ji bere stranou. Když z ní vypadne, co viděla, Fábera sedne na motorku a ujíždí k lesu. Doufá, že zastihne spojku, která se má s Josefem sejít. Ví, že je někde na statku u sedláka Rejžka. Před několika dny u něho Hasil přespával se svými bratry a Tondou Vítkem, mířil do vnitrozemí. Říkal, že cestou zpátky se zastaví pro Marii a potom u Rejžka vyzvedne dalšího člověka. Byl hovornější než obvykle. Jindy z něho nedostane kloudné slovo, pořád tvrdí, že je nutné utajení, aby někdo náhodou moc nemluvil. Tentokrát byl ve skvělé náladě a svěřil se.

Zatím se Josef přibližuje lesem ke statku. Za celou dobu nepotká živou duši. Všude je klid. Sníh pokrývá krajinu a vzduch mrazem zprůzračněl. Větve nad jeho hlavou tu a tam zapraskají.

Zalehne pod vývrat a vytáhne kousek špeku a krajíc chleba od Vávrova bratrance, Adolfa Pavelky.

Fábera přijíždí do Řepešína k Rejžkům.

„Odešel. Je to necelá půlhodinka.“

„Do prdele, chlapi!“ vykřikne Fábera. „Leze jim do pasti!“

Rejžek přisedne k Fáberovi na motorku a spojka, která tu na Josefa čeká, vyráží po jeho stopách na lyžích. Pokud ho nedostihnou, je konec.

Josef polkne poslední sousto. Protáhne se, promasíruje paže a stehna. Za tu chvilku se do něho dal mráz, je třeba se zahřát pohybem. Vyráží. Po několika metrech však změní směr. Nepostupuje přímo ke statku. Vypěstovaný šestý smysl, nebo spíš opatrnost ho vedou oklikou. Přijde ke stodole odzadu, bude mít lepší výhled po okolí.

Skrytý za širokým kmenem smrku, pozoruje statek pod sebou. Bílá stráň září čistotou. Nikde žádná stopa. Ani lidská, ani zvířecí. Ticho, klid. Už chce vyrazit. Napřímí se, ale najednou se v kroku zarazí. Něco tu nehraje. No ano! Z komína nestoupá dým. Jak to, že se u Vávrů netopí? Stáhne se zpátky.

Za dvě hodiny se setmí.

Přemýšlí, co to může znamenat. Že by rodiče raději odjeli pryč a Marie zůstala se synkem sama? Možná nechává vyhasnout kamna jenom proto, že se už nemůže dočkat, ví z jeho dopisu, kdy pro ni přijde. Třeba je uvnitř vytopeno od ohně, co hoří celý den, ona už ho jistě za oknem netrpělivě vyhlíží. Podívá se na hodinky, dorazil o dvě hodiny dřív. Vykročí. Před sebou hranici naskládaného dřeva.

Zaslechne motorku. Nahoře na kopci se vyloupne černý bod. Josef uskočí za hranici. Vyhlédne opatrně ven. Motorka stojí nahoře na kopci. Jezdec se rozhlíží, očividně sleduje statek. Túruje motor tak, že jeho zvuk řeže mrazivý vzduch až sem.

A v tu chvíli si Josef všimne téměř neznatelného pohybu u stěny stodoly, jako by se příkrov sněhu nadzvedl. Cosi se začerná. Josef se opatrně krok za krokem v podřepu vrací zpátky k lesu. Před statkem se to hemží. Josef couvá, oči na stopkách. Teprve teď mu dochází, že dopis byl napsaný, jak se Marie nikdy nevyjadřovala, jako by ho psala učitelka nebo úřednice, ale ne holka ze statku.

„Sakra,“ uleví si, „jsem to ale vůl.“

Za sebou zaslechne zakřupání, uskočí stranou, v ruce pistoli.

„Pepo, nestřílej! To jsem já!“

Mezi stromy se vynořuje spojka a za ním i Rejžek, kterého Fábera vysadil na kraji lesa.

Před statkem je živo. Motorka už je pryč.

„Fábera na tebe čeká za lesem, doveze tě ke mně na statek. Utíkej po mý stopě, na nás se neohlížej.“

Josef se rozběhne. Není čas na vybavování. Unikl jenom o vlásek.

Statek budou hlídat celých devět měsíců, aniž by zjistili, proč Hasil nedorazil.

Sliby Marii Vávrové nesplní. Její otec i matka zůstanou ve sklep­ních celách, stejně tak i ona. Pokračují výslechy. Marie nemá tušení, co se děje s jejím ročním synkem. Tvrdí jí, že už syna nikdy neuvidí. Ani jí, ani rodičům nenechají věznitelé napsat jediný dopis. Nikdo neví, kam Vávrovi zmizeli.

JARO PADESÁTÉHO ROKU. Do uprchlického tábora Valka u Norimberka proudí stovky nových utečenců z celého Československa. Mezi Čechy a Slováky roste napětí a vzájemná nedůvěra. Podle Slováků Slovensko potřebuje samostatnost. Situace živená zřejmě provokatéry se hrotí každým dnem, až vyústí v nepokoje a otevřené násilí. Během střetů mezi oběma národnostmi je zastřelen mladý muž. Zasáhnout musí německá policie.

Bývalý prachatický policista Josef Ludvík se koncem dubna přece jen rozhodne přejít hranici. Svou první ilegální cestu do vnitrozemí podniká s bratry Hasilovými – Bohumilem a Juliem. Jdou cestou kolem Českých Žlebů a dál na Volary až do Řepešína, kde se čtyři dny skrývají u Rejžka. Ludvík dojde večer ke známému Jurákovi, bydlí kousek cesty od Rejžkovy chalupy. Jurák slíbí, že osloví Ludvíkovu ženu. Přijede hned druhý den vlakem. Jejich rozhovor je plný výčitek a slz. Josef ví, jak těžké to pro ni musí být. Zůstává sama s dvěma malými chlapci. Nakonec se rozejdou s tím, že se pro ni i pro děti vrátí, aby byla rodina zas pohromadě. Ludvík se s bratry Hasilovými vrací do německého lágru.

Za čtrnáct dní se Hasilové stěhují. Tentokrát do tábora Baben­hausen.

Podruhé jde Josef Ludvík v červenci. Vede ho německý kurýr, který se mu představí jako Franz.

Ludvík má navštívit v Českých Budějovicích svou švagrovou Rachačovou a u ní se opět setkat s manželkou. A taky splnit svůj první špionážní úkol – zřídit mrtvou schránku v lese u Ubyslavi a zajistit člověka, který ji bude obsluhovat. Úkol splní. Od ženy dostane čisté prádlo a jídlo na cestu. S Franzem se bezpečně vrátí. Příslušník americké tajné služby ve Valce může být s novým agentem-chodcem spokojený.

Třetí cestu do Československa podnikne Ludvík na podzim s Josefem Hasilem.

Josef chce společně s bratry přes hranici převést uprchlého vězně Františka Kolafu, který v březnu utekl z tábora nucených prací a přes celé Slovensko a Moravu šel pěšky až na Šumavu, kde se celou tu dobu ukrývá. Na jedenáctého července je plánovaný návrat, ten však musí Josef odložit na neurčito. Varování přichází ze všech stran. Z Písku, Vodňan, Prachatic i Karlových Varů, zkrátka každý, kdo s ním spolupracuje, ho nabádá, aby se ukryl a vyčkal. Teď není dobrá doba na dráždění hada bosou nohou, jak říkává sedlák Rejžek. SNB zostří ostrahu hranice, očekávají, že se Josef objeví v souvislosti s blížícím se soudním procesem s rodinou Hasilových. Jistě podle nich bude chtít vědět, jaký osud jeho nejbližší čeká.

„TEN PROCES začíná v Budějcích už zejtra,“ říká Fábera a co chvíli si stírá z čela pot. Třesou se mu ruce. „Předsedá mu nějakej Prášek, předchází ho strašná pověst. Pro všechny chce hned trest smrti.“

Fábera se rozhlédne po ostatních. „Pepíku, radši někam zalezte. U mě to nepůjde, sebrali i bráchu, zjistili, že on řídil auto, když jste převáděli Hrašovy. Kdo moh vědět, že nemáme naftu, sakra.“

Fábera se rozkašle, musí se posadit na nejbližší pařez.

„Po přestřelce, když to tam schytali ti dva esenbáci, začali řádit jako pominutý. Já, kluci, nevím, jestli brácha při výslechu promluvil nebo ne. Ani mi není jasný, kdo ho prásknul. Mám tušení, že někdo z Husince. To auto asi zahlídlo pár lidí, já…“

Silný záchvat kuřáckého kašle Fáberu zas umlčí. Z očí mu tečou slzy. Josef nad ním stojí bezradný. Fábera má k obavám pádný důvod. Je opravdu jenom otázka času, kdy si na něho posvítí.

„Franto, co kdybys šel s náma, a až to bude možný, převedeme tě…“

„Mám rodinu, do hajzlu, Josefe, copak to…“

„Vzal bych je později za tebou, ženu i s klukem.“

„Ne, ne, bude lepší, když se moc nebudeme vídat, možná čekají, až se u mě ukážete, a pak spadne klec. Už teď si říkám, že je nerozum se mnou vůbec mluvit. Copak já vím, co mají za lubem?“

„Říkám ti, Franto, pojď se mnou!“

„Ne! Bojím se. Strašně se bojím.“

„Je to těžký, ale hlavně neztrácej hlavu. Nesebrali tě jenom proto, že tvůj brácha držel klapačku, jinak bys tam už byl s nima. Bolševici zas nejsou takový lišky podšitý, aby měli v rukávu schovaný eso. Kdyby tolik s těma soudama nepospíchali, vymáčkli by z lidí daleko víc, to mi věř. Stejně si ale myslím, že dřív nebo později bude dobrý, když odtud i s rodinou zmizíš. Postarám se o tebe, nemusíš se bát, že bys tam na druhý straně nějak živořil. Jsem ti hodně zavázanej, pomáháš mi, a přitom z toho máš hovno, jenom ti přidělávám těžkosti.“

„Všechno promyslím, sám nechci rozhodovat. Proberu to s ženou, ale teď už zmizte a nechci vědět, kde jste. Kdyby mě skřípnul Lec, vymlátil by to ze mě, to vím jistě. Nejsem žádnej hrdina, ne, opravdu nejsem, sakra. Tak už utíkejte a buďte u někoho, o kom nemám páru, pro jistotu. Počkejte, až ten soud skončí, a přes čáru běžte později. Nechvátej, Josefe, jinak skončíš na šibenici a my všichni s tebou…“

Josef s bratry a Tondou sbírají věci a chystají se zmizet mezi stromy, které se už ztrácejí ve fialovém přítmí.

„Ještě něco, Pepíku,“ ozve se za nimi Fáberův hlas, „sebrali tvoji Marii i její rodiče, zejtra je mají soudit společně s vašima.“

Josef se prudce otáčí k hospodskému.

„Kde je kluk?“

„Ve Volarech, u báby Vávrů. Stará se o něho společně s Vávrovic Annou, sestrou Marie, tu nechali být.“

„Kurvy jedny. Zajdu si pro kluka, toho mi neseberou…“

„Pepíku, neblbni, oni jsou všude, úplně všude!“

„Seru na ně, rozumíš? Seru! Marii nemůžou pod zámkem držet věčně, nic neprovedla. Ale odvedu si synka, synka musím… A pro Marii se vrátím, až ji pustí. V nejhorším případě jí pomůžu z lágru zdrhnout. Podařilo se to nám tady s Tondou, povede se to i jí…“

Hledají úkryt. Vědí, že se nesmějí příliš dlouho producírovat po lesích. Je nutné se schovat a nevylézat. Fábera má pravdu. Josef jde vpředu a za ním se houštím prodírají ostatní. Nesmějí se ukázat v Zábrdí ani v Husinci, tam na ně mají esenbáci políčeno.

Les je nezvykle tichý. Mraky těžknou a šedivějí. Ráno je podmračeně vítá, jsou prvními návštěvníky, jinak sem nikdo nevkročí.

Lezavý chlad nepřipomíná léto ani náhodou. Přespali kryti mlázím a před rozedněním vyrazili. Josef se v duchu modlí, aby Rejžka zastihli doma. Statek je stranou vesnice, za zalesněným kopcem. Budou ovšem muset delší dobu sledovat, jestli už po Rejžkovi nejdou.

S Tondou na sebe kývnou, vědí, co má který z nich dělat. Josef zmizí v podrostu. Přes dvě hodiny pozoruje okolí, než se připlíží ke stodole. Bohumil s Juliem zůstanou na místě. Pokud na ně čekají, chytnou jenom Josefa. Když se během pěti minut neukáže, musí co nejrychleji zmizet. Pokud možno zpátky do Bavorska. Začne-li si Josef zavazovat boty a utahovat tkaničky, mají se stáhnout zpátky do lesa a počkat na něho na smluveném místě. Tady nejsou vítáni. Podobných znamení mají celou řadu. Přičísnutí vlasů, posunutí baretu do strany, protažení těla, to všechno jsou zprávy: Vzduch je čistý. Pozor – vlevo! Nečekej na mě a upaluj! Jsou tady!

Vchází vraty a zmizí. Tonda odpočítává vteřiny. Během chvilky stojí Josef zase před vraty, rozhlédne se a kývne. Skupinka se vynoří ze smrčiny a přeběhne třicetimetrový palouk mezi okrajem lesa a stavením.

Sesednou se kolem stolu. Rejžek stojí u kamen a nabírá do hrnků špaldovou kávu.

„Tady máte na zahřátí. Když budete mít hlad, je tu chleba a sádlo. Cibule visí támhle v rohu.“

„Jel někdo do Budějc?“ zeptá se Hasil.

„Jo, jsem domluvenej s pár známejma, budou proces sledovat celý ty dny. Taky tam jela Žofie s manželem. Prej se to přenáší rozhlasem do ulic. Chtěj lidi zastrašit.“

Soudní proces s Hasilovými příbuznými, se sousedy a známými dneska začíná. Dvacet šest lidí.

Čekání je nekonečné. Bohumil s Tondou hrají karty. Julius vyřezává nožem jakousi figurku ze dřeva. Jenom Josef polehává na lavici a zírá do temných trámů. Proleží tak celé tři dny. Skoro se ani nehne. Jenom pije vodu, odmítá jíst. Nemluví. Ostatní ho nechají být. Vědí, v jakém je napětí. Pokud někoho z jeho blízkých popraví, těžko bude žít s pomyšlením, že je to kvůli němu. Navíc většina souzených ani netuší, co Josef dělá a pro koho. Nesvěřoval se. Věří, že mlčení je největší zbraň. Poznal to, když byl sám vyslýchaný, když seděl ve vězení a viděl, jakým způsobem dostávají z lidí přiznání. Ne, mlčet a zatloukat! Pak se člověku nedostanou pod kůži. Ani Bohumil s Juliem nevědí všechno o jeho úkolech a cestách přes hranici. Znají jenom to, čeho se sami účastní, nic víc. Ale ti, co teď sedí na lavici obžalovaných, stejně nic nevědí, provinili se jenom tím, že se jmenují Hasilovi, nebo že se s Josefem znají. Všichni vědí, že komunistům utekl, že ho nezlomili.

Spí oblečený v kuchyni na lavici. Pistoli má stále při ruce. Je ve střehu, i když jen leží a provrtává pohledem strop. Napětí v místnosti houstne tak, že bratři s Tondou odcházejí raději do stodoly a do kuchyně se vracejí jenom pro jídlo a vodu. Rejžek je celé ty čtyři dny venku na poli, na Hasila se aspoň nemusí dívat.

Až v pátek patnáctého, kolem čtvrté hodiny odpoledne, Josef prudce vstane. Tonda, který právě míchá karty, se lekne a překvapeně na něho pohlédne.

„Copak, Pepo, děje se něco?“

„Mám pocit, ne pocit, spíš to vím. Tak už s tou maškarádou skončili, je po soudu.“

„A jak dopadl? To víš taky?“ zeptá se Julius.

„Ne, to nevím.“

„Tak to víš stejný hovno, jako když jsme sem přišli,“ řekne Bohumil.

Večer přijedou k Rejžkovi dva muži z Písku a Žofie s mužem. Začátek a konec procesu byl přenášený tlampači do budějovických ulic, ale přitom probíhal za zavřenými dveřmi.

„Mámu nakonec pustili bez soudu. Musela bejt úžasná, nepromluvila s nimi ani slovo. Nakonec se zalekli jejího stáří. Bylo by to pro ně blbý, kdyby jim tam umřela.“

„Proč by měla umírat, sakra?“

„No… Ona se jim tam v tom vězení roznemohla.“

„Je nemocná. Plíce.“

„Kurvy jedny, starou ženskou nechaj trčet v tý studený díře pod zemí. Tam by byl chabrus na plíce i úplně zdravej mladej člověk. A kde teď máma je?“

„Naši ji odvezli k vám do Zábrdí. Když ji budeš chtít vidět, zajistíme setkání jinde. V Zábrdí je to samej čmuchal.“

„Musíme za ní co nejdřív,“ řekne Josef a hledá oporu pohledem u svých bratrů. Ti přikývnou.

„A… Kolik? Kolik vyfasovali?“

„Pepa Škramlík, Pepa Starý a Karel Jandovský – doživotí! Vláďa Jandovský dostal dvaadvacet let, jeho matka Marie dvanáct! Mladej Pepa Starý čtrnáct let a jeho sestra Jarka celých patnáct! Jenom za to, že neudali vlastní rodiče! Jejich máma dostala dvacet let, že pomáhala svýmu muži ukrývat cizího agenta, tedy tebe, Pepíku! Vašek Starý – čtyři roky!“

„Já vím moc dobře, že všichni ty lidi budou bručet kvůli mně. Pomáhali mi. Nechávali přespat. Dali mi najíst! Jo, to všechno dobře vím!“ zařve Josef Hasil.

„Co naši?“ zeptá se Julius.

„Tonda schytal dvaadvacet a jeho žena patnáct. Anežka osmnáct. Jediný, na co se jí ptali, jestli věděla, že jsi zdrhnul na Západ. Odpověděla jediným slovem – Ano. Nic víc. Aloisie dostala osmnáct let a její muž dvanáct.“

„A Marie?“ zašeptá Josef.

„Marie i její máma dostaly čtyři a půl roku, Vávra čtyři!“

„A co ostatní?“ ozve se Tonda.

„Míra Fábera za tu noční jízdu k hranici slíznul dvacet let. Tvrdili, že napomáhal agentovi Hasilovi, který zavraždil dva příslušníky esenbé.“

„Zastřelenej byl jenom jeden!“ ohradí se Josef. „Navíc se ty dva kluci určitě postříleli navzájem, takový mladý ucha. Jeden z toho nakonec vyváz. Copak za to můžu, že byli tak horlivý? Kdyby tam nezařval ten strážmistr, moh tam zůstat kdokoli z nás nebo z těch lidí, co jsme měli na starosti.“

„My to, Pepíku, víme, na nás nemusíš křičet.“

„Já nekřičím!“

„Ale křičíš, brácho.“

„Vojtěška Buzková, Bohouš Nešleha a Franta Čech si jdou sednout na čtyři roky, Jarda Čáp a Tonda Šebánek na tři, Honza Litoš na třináct, Anežka Čechová na dva a Pepík Stěhule na jeden a půl roku. Většině zabavili veškerej majetek a těm s nižším trestem polovinu. Taky už nemaj žádný občanský práva.“

„To mi řekni, jaký práva teď lidi v Československu mají? Žádný!“

„Taky jim dali strašný pokuty, od deseti do padesáti tisíc.“

„Kde to sakra maj ty lidi vzít? Snad ne vydělat v base?“

VÁLKA V EVROPĚ JE NA SPADNUTÍ. Na Západě se bojí, že se Evropou zase budou valit armády tanků a obrněné techniky, že to, co před pár lety skončilo, opět vzplane a zachvátí města, vesnice a celou krajinu. Sovětský útok je očekávaný každým dnem, každou hodinou a první nápor má přijít právě z české strany Šumavy. Proto roste tlak na kurýry, kteří přecházejí ilegálně hranici. A ještě větší strach z hrozícího konfliktu zachvátí Západ v létě, když vypukne válka v Koreji.

Jaroslav Pátý se vrací ze schůzky s Eckertem velice rozrušený. Je jasné, že nepřivezl dobré zprávy. Do své pracovny sezve několik agentů-chodců, nechybějí mezi nimi ani Hasil s Vítkem.

„Čeká nás nelehká doba. Eckert se domnívá, že Sověti povedou útok z Rakouska a ze své části Německa, po křídlech. Já osobně čekám čelní náraz tady na Šumavě. V Řezně už dávají dohromady českou skupinu, která odtud pojede do bezpečí. Všechny nás ujistili, že kdo bude mít auto, dostane se bez problémů na francouzské pobřeží. Většina lidí bude utíkat do Španělska. Je na vás, jak se zachováte, nemůžu vás k ničemu nutit, ale musím přiznat, že bych vás potřeboval mít tady, v první linii.“

Muži postávají, jsou v rozpacích, takovou řeč neočekávali.

„A co vy, šéfe,“ ozve se Hasil, „vy se chystáte taky vzít do zaječích?“

Pátý se obrací k malému Josefovi. Zčervenal po té otázce jako krocan.

„Já, Hasile, utíkat před bolševikem nebudu!“ A pak už dodá smířlivějším tónem: „Naopak, chci dát dohromady český oddíl. Všichni, co se přihlásí, projdou speciálním výsadkářským kurzem. Prostě bychom rozjeli v týlu nepřítele partyzánskou válku. Nechte si to projít hlavou, než mi odpovíte.“

„Šéfe, myslím, že není co si rozmýšlet. My půjdeme s váma, ať se děje cokoli. Myslím, že mluvím za všechny,“ řekne Vítek a rozhlédne se po kamarádech.

Ti přikývnou.

„Myslím, že jeden útěk před komoušema nám všem bohatě stačil. Podruhý už zdrhat nebudeme,“ promluví Tonda Kubala a dodá: „A na to bysme se měli pořádně napít. Mám nahoře v pokoji flašku ginu, takže jste, pánové, zváni. I vy, šéfe, teda, pokud se neurazíte. Nerad piju sám.“

Pátý se zvedne.

„Díky, kluci, jsem rád, že mám takovou skupinu. Jinde to tak jednoznačný nemají. S výcvikem začneme hned zítra. Počítejte s budíčkem v půl páté ráno. V pět je odjezd na letiště. Nějaké dotazy? Žádné? Tak dobře. Ani nevíte, jak rád se napiju.“

JOSEF LEŽÍ VE SVÉM POKOJI. Bydlí společně s ostatními z Pátého skupiny ve vile na kraji města. Agentura je krytá truhlářskou firmou. Jaroslav Kašpar pobývá většinu času v Mnichově a jen mimořádně se objevuje i poblíž hranic. Krycí jméno Pátý má už z druhé světové války. Je vojákem tělem i duší, v armádě sloužil od roku 1921. Po Vojenské akademii v Hranicích se stal dělostřelcem, leteckým dělostřeleckým pozorovatelem a pilotem. Po ukončení Vysoké školy válečné roku 1936 dostal hodnost majora generálního štábu. Po okupaci se zapojil do odboje, pracoval v Obraně národa a pomáhal vojákům s odchodem do zahraničí. Účastnil se vojenských misí v Sovětském svazu a v Íránu a stal se styčným důstojníkem u spojeneckých armád. Do exilu odešel už v dubnu 1948 a stal se šéfem jedné ze zpravodajských skupin americké tajné služby v Německu.

Rozkazy Josef dostává přímo od Pátého v některé z mnichov­s­kých kaváren, kde se scházejí ke konspiračním schůzkám. Dnes je jeden z těch mála výjimečných dní, kdy sem šéf skupiny dorazí, aby osobně dohlédl na nové přírůstky, jak říkají uprchlíkům z Československa. Mezi nimi hledají vhodné lidi, kteří by rozšířili jejich řady.

Josef odpočívá po vydatném obědě. Odpoledne je domluvený s kamarády Honzou Maškem a Jardou Kaskou, že chvíli posedí a popovídají. Ví, že Pepa Ludvík už je naverbovaný skupinou bratří Šedů, proto se na něho nesnaží tlačit, aby se přidal k jejich partě. Přivítal by ho tady rád. Takhle alespoň poklábosí, dají si partičku karet a den příjemně uběhne.

Klidných odpolední Josef teď moc nemá, každou chvíli je potřeba prověřovat nové lidi, sledovat změny na hranici, zaučovat nováčky a vyrážet po stále těžších stezkách do Čech. Pohraniční útvary jsou posilovány o nové mladé esenbáky. Komunisti se snaží od západní hranice dostat staré členy finanční stráže a nasadit tam své lidi. Vybírají proto hlavně mezi komunisty a dělníky, slibují jim rychlý postup.

Z myšlenek je vytržený silným zabušením na dveře.

„Zdar Josefe, máš hned upalovat k šéfovi.“

Ve dveřích stojí Tonda Kubala, se kterým občas přechází hranici. Je to vysoký chlap, pusu od ucha k uchu. Rád se směje, zpívá a pro žertík nechodí daleko. Je radost mít ho za společníka.

Josef vyskočí z postele a vyběhne do chodby za Kubalou.

„Neříkal, o co jde?“

„Má tam nový lidi. Potřebuje si proklepnout jednoho ušáka, co tvrdí, že tě dobře zná, prej s tebou sloužil ve Zvonkový. Přešel čáru i s kvérem a v esenbácký uniformě. Byl ve službě. Jeho parťák za ním vyslal dávku. Naštěstí minul.“

Když Josef vejde do kanceláře, zůstane stát mezi dveřmi. Nevěřícně zírá na hubenou postavu mladíka v uniformě.

„No to mě poser pták, Mlíčňáku! Co tady hledáš, ty ušáku zelenej?“

Mladík se otáčí k Josefovi, jeho ústa se roztahují do radostného úsměvu. Vrhá se ke svému bývalému parťákovi.

„Josefe, já tě tak rád vidím!“

Obejmou se, plácají jeden druhého po ramenou a smějí se tak, až musí zasáhnout velitel Kašpar.

„No tak, mládenci, uklidněte se a už mě vezměte aspoň na chvíli na vědomí.“

Hasil zasalutuje, srovnává se do latě.

„Poslušně hlásím, šéfe, že…“

„Nech těch švejkovin. Vezmeš si tady svýho kamaráda do parády. Prozradil nám dost užitečných informací, byl bych rád, kdybys ho zasvětil do řemesla. Jasný?“

„Provedu, šéfe, firma bratři Hasilové vám vysoustruží agentíka snadno a rychle. Do pár dnů ho tady máte.“

„Výborně. Pane Míčko, ubytujeme vás zatím v lágru, ale když se osvědčíte v terénu, nic nebude bránit, abyste si polepšil. Hned na příští akci vás Pepík vezme s sebou. Když chcete někoho naučit plavat, hoďte ho rovnou do vody, ať plave, jak umí. To samý uděláme s vámi, předhodíme vás žralokům. Jak mezi nimi proplavat, to vás naučí tady Bé sedmička.“

„To je moje krycí jméno,“ vysvětlí Hasil a mrkne na Míčka.

Během dne Josef Míčkovi vysvětlí, co všechno bude mít na starosti. Míčkův strýc je armádním důstojníkem, od něho budou mít informace o rozmístění a vybavení jednotlivých posádek. Všechno probíhá plynule, jediné, na co si Josef dává pozor, je vyzrazení pravých jmen šéfa a kluků, kteří převádějí. Je nepsané pravidlo, že dokud neprojde nováček ohněm a neukáže, co v něm je, nesmí je znát. Při prvním výslechu by je estébákům vyzradil.

Oba pak večer vzpomínají na společné chvíle u útvaru ve Zvonkové, kdy Míčko pomáhal Hasilovi v kuchyni jen proto, aby si poslechl nějaký ten lechtivý příběh o některé z Josefových milenek.

„Tak tě nedostali,“ řekne Míčko. „U nás na útvaru se o tobě povídaly všelijaký zkazky. Snažili se nám namluvit, že tě na čáře zastřelili. Kecali, jako vždycky. Stal ses legendou.“

„Proč jsi vlastně, Mlíčňáku, zdrhnul?“

„Musel jsem. Už toho bylo na mě moc. Pozavírali dalších pár kluků a rodina mojí holky, víš, zamiloval jsem se do Báry z Horní Plané, odešla sem do nějakýho lágru. Stýskalo se mi po ní a doufám, že ji brzy uvidím.“

„Tu tvoji holku najdeme. Jestli se jim podařilo přejít, nebude to zas takovej problém. Všichni uprchlíci jsou zaevidovaný v našich kartotékách. Prostě je prohlídnem a basta. Pozejtří už ji budeš moct obejmout.“

„Díky, Josefe. Napadlo mě, že bys tu moh někde bejt, těm řečem, že tě odstřelili jako škodnou, jsem nevěřil. Naopak jsem slyšel, že ses prostřílel u Soumaráku. Byl tam mrtvej esenbák a jeden těžce postřelenej. Říkali nám, žes to byl ty.“

„Střílel tam každej keř. Uvidíš, až budeš chodit s náma, budeš muset střílet. Je to kdo s koho. Buď ty, nebo oni.“

Bývalý strážmistr Míčko projde základním výcvikem agenta-chodce. Pátý rozhodne, že poprvé půjde přes hranici s bratry Hasilovými. Jen není jasné kdy. Na hranici se situace přiostřuje, je čím dál obtížnější projít a nenarazit přitom na hlídku. Několik kluků od bratří Šedů se nevrátí, je nutné zjistit, co se s agenty stalo.

„Tak co ten nový? Jak se ti jeví?“ zeptá se Pátý Hasila.

„Je trochu vyplašenej, až při přechodu se vybarví. Několikrát jsem s ním byl na hlídce, tenkrát, když jsem sloužil na Zvonkový. Měl neskutečnej problém, co chvíli dostával průjem, stačilo jenom, že někoho zavřeli, jako tenkrát Kočířka nebo Zemana. Mlíčňák se z toho vždycky zesral jak amina.“

„Tak doufejme, že tentokrát udrží stolici. Myslíš, že to zvládne a nesesype se?“

„Uvidíme.“

CELÉ LÉTO SE JOSEF SNAŽÍ navázat kontakt s babičkou Vávrů a do­mluvit s ní, že si odnese syna s sebou do Bavorska. Babička zpočátku o něčem takovém nechce ani slyšet. Mariina sestra, která jí pomáhá, pláče, neumí si představit, že by se měla od kluka odloučit. Až později svůj postoj změní. Josef musí slíbit, že pro synka i Marii přijde, až ji pustí z lágru a Josífek bude o něco větší. Josef přísahá, že se o oba dobře postará, přestane dělat špiona, odjedou za oceán a on si sežene pořádnou práci.

„To bych udělal už v době, kdy jsem chtěl Máňu převést. Moh’ bejt svatosvatej pokoj a ona nemusela bejt zavřená. Sakra, kolikrát já jí prosil, aby se sebrala a šla se mnou. Byla jak beran. Nejdřív že jo, a najednou si postavila hlavu.“

Hranice se proměňuje. Přejít do Čech a zpátky je čím dál těžší. Až příliš často se Josef dozvídá o přestřelkách mezi chodci a pohraničníky, o dopadení celých převáděčských skupin.

„Když už se nedaří dostat sem mýho Josífka, tak převedeme tvýho Jirku. Slibuju ti to už pěknou dobu,“ řekne Josef svému bratru Bohumilovi ve chvíli, kdy začíná babí léto a oni dostávají další úkol. Na zpáteční cestě vyzvednou Jiřího Hasila a konečně bude Bohoušova rodina kompletní.

„Dobrá. Kdy vyrazíme?“

„Pozejtří, třináctýho září.“

„Třináctýho?“

„Snad nejseš pověrčivej?“

„Ne, jasně že ne. I když…“

K večeru pro ně přijede civilní auto. Šofér vystoupí, pokynou si na pozdrav. Když nastupuje Bohumil, ohlédne se. Za ním se černají střechy domů a šedivá ulice je tichá a prázdná. Je ozbrojený brokovnicí a v kapse kabátu má belgickou pistoli ráže 9 mm. Josef má automat, pistoli a ruční granát. Na zádech táhne velký šedivý batoh, který používali za války britští parašutisté.

„Kde máš toho novýho?“ zeptá se Bohumil bratra.

„Kde? Ten teď podle všeho dřepí na latríně a sere.“

„Cože?“

„Dostal střevní katar, nebo jak tomu říkají. Prostě má sračku. Zůstal v lágru na marodce a cpou do něj nějaký svinstvo, aby to zastavili. Věřil bys tomu? Před první cestou se podělat strachy dřív, než vůbec vykročíš! Tomu říkám hrdinství. Hned jak se vrátíme, řeknu Pátýmu, ať ho pošle šupem zpátky k mamince.“

„Klid, brácho, holt nemůže bejt každej hrdina.“

Vůz ujíždí k bavorským lesům, které sousedí s českou částí Šumavy. Bratři vystoupí necelý kilometr od státní hranice, dál už budou muset pěšky.

„Dneska beru batoh já,“ rozhodne Bohumil. „Co jsme vyfasovali?“

„Něco kolem šestadvaceti tisíc korun pro naše lidi, zaslouží si je, minule byl šéf nadmíru spokojenej. Pak nám dali dva balíky amerik a jednu čokoládu, tu mám pro Pepíka, až zjistí, jak chutná pravá belgická, jinou už chtít nebude.“

Josef podává Bohumilovi batoh.

„Že se táhneš s tou brokovnicí. Šéf ti nabízel samopal.“

„Každej, brácho, máme to svoje. Já měl vždycky raději lovecký flinty. A navíc, stejně ji nosím jenom pro okrasu. Projdeme jim, ani si nás nevšimnou. Mám svoji trasu, a ta byla dycinky bezpečná. Říkal jsem to i tomu tvýmu Mlíčňákovi, teda předtím, než ho chytil průjem.“

„Počkej, tys mluvil s Míčkem?“

„Jasně.“

„Kde proboha?“

„Ve Freyungu, kousek od služebny CIC, dělá tam tlumočníka, jak on se jenom jmenuje? Fotí taky všechny naše lidi do uprchlickejch legitimací.“

„U toho študáka Rudiho Baumgartnera?“

„Jo, přesně. Tak u něj před jeho ateliérem, jak tý svý kuče říká…“

„Byl tam s váma?“

„Myslíš Rudiho?“

„Jo.“

„Jenom se mihnul, měl tam várku nových lidí. Děje se něco, brácho, seš nějakej zaraženej.“

„Nelíbí se mi to. Šéf říkal, ať si na Rudiho dávám majzla. Nedůvěřuje mu, myslí si, že to hraje na obě strany. Cos vlastně Míčkovi říkal?“

„Ptal se, jestli je ta naše stezka bezpečná, tak jsem ho ujistil, že jo. Popsal jsem mu, kudy chodívám a ukázal mu to na mapě. Nejvíc se bál denního světla, tak jsem mu vysvětlil, že vždycky chodíme v noci. Když se vyvede tmavá noc, není vidět na krok, to víš sám moc dobře. Ukázal jsem mu, že když od hraničních kamenů nepozorovaně přeběhneš louku, tak pak už jenom jdeš podél kamennýho valu, kterej tě kryje. Že dál už je to hračka.“

„Nikdy to není hračka. Bohouši, nějak se mi to nechce líbit.“

Zalehnou, krytí křovím sledují volný prostor za hranicí. Samé pastviny, tu a tam ovocný strom a v dálce střechy statků Dolního Cazova. Jednotlivé polnosti rozdělují kamenné zídky. Měsíc osvětluje krajinu, tráva se bělostně leskne, takže Josef má dojem, jako by pod ním ležel jemný bílý sněhový poprašek.

„Je moc jasno. Budeme nenápadný, jak…“

„Tak už pojď, rád bych měl Jirku v bezpečí co nejdřív.“

„Ne, brácho, chvíli si poležíme. Dívej se, každej stín může znamenat hlídku. Musíme bejt opatrný. Navíc, dřív než se zastavíme pro tvýho syna, musíme k Rejžkovi a vybrat mrtvý schránky. Čeká nás cesta do Písku za Bohoušem Supem, jeho člověk, nějakej Vašek Hesoun, by pro nás měl mít čerstvý informace z Prahy.“

Bohumil je netrpělivý, převaluje se na chladné zemi, až si dřepne a pomalu vyráží vpřed.

„Bohouši, půjdeme trochu oklikou. Vím, že chodíváš přímo kolem támhletoho valu, ale dneska vyrazíme po mojí cestě, vede jenom o nějakých sto, dvě stě metrů dál vlevo, ale aspoň bezpečněji obejdeme pastvinu a skryjou nás nejenom šutry další hradby, ale i stromy. Vyrazím před tebou a ty mě pak následuj. Jasný?“

„Pepíku, už mi trochu lezeš na nervy, seš mladší, tak prrr. První jdu já a ty v odstupu za mnou. A já jdu po svý starý cestě. Podívej, tady je božskej klid.“

Bohumil se ani neohlédne, odloupne se ze stínu křoviska a přikrčený přebíhá louku, aby se skryl v temném stínu kamenné hradby. Podél ní pak stoupá vzhůru do kopce. Nikde se nepohne ani lístek. Je bezvětří. Josef se rozhlíží. Bratr má asi pravdu, je tu klid a neskutečné ticho. A právě to ticho donutí Josefa vyrazit jinou stezkou než Bohumil, tou delší. Je jasné, že si zajde, ale bude alespoň celou dobu krytý temným stínem valu z kamení. Vzpomene si na poučku z výcviku: Můžeš-li si vybrat mezi více cestami, vyber si tu těžší a méně pravděpodobnou. Josef připomíná nedůvěřivou šelmu, která tuší, že se sama stala lovenou zvěří, že proti ní stojí ve skrytu silnější protivník. Půjde tedy jenom obloukem výš ve stráni nad Bohumilem.

Ani jeden z bratrů nemůže vědět, že byli zrazeni dřív, než vůbec vyrazili. A zrádců je hned několik. Ti si však jsou naprosto jistí, že ani jeden z bratrů se ze své mise nevrátí, že nebudou mít možnost vypovědět, jak necelých pět set metrů od hraničních kamenů je v půlkruhu za kamennou hrází poschovávaná celá posádka strážců hranic, mají předem na valech připravené střílny. Vědí, že nejdřív půjde jeden muž a teprve s odstupem za ním další. Nechají je dojít až k hornímu valu, dole pak uzavřou kruh a chytí je tak do neprodyšně uzavřené pasti, do smyčky, kterou stáhnou. Říkají tomu pytel. Konečně chytí Krále Šumavy Hasila. Živého nebo mrtvého. Konečně se mu pomstí za všechny provokace a vzkazy – nacházejí je na Soumarském mostě, pod okny útvaru, u zdi kostela v Českých Žlebech. Vždycky tam je napsáno na kusu papíru velkým písmem: PROŠEL JSEM VÁM, KAMARÁDI! PEPA HASIL.

RŮŽENA ŠTUDLAROVÁ leží a dívá se do tmy, v níž tuší trámy a vápnem natřenou zeď. Je myšlenkami u Josefa, touží se s ním ještě setkat. Teď v noční temnotě její touha sílí. Představuje si, že leží vedle něj, cítí jeho horký dech… Od chvíle, kdy s ním přišla o panenství, má utkvělou představu, že ji převede za hranice a ona s ním bude žít. Klidně mu bude prát a vařit. Pro ni je hrdina, žádný desperát a vyvrhel společnosti, jak jim říkal ředitel gymnázia, ale opravdový chlap, který se nebojí postavit bolševikům.

Čeká, kdy se její vysněný princ objeví, zaklepe na okno a řekne: „Pojď, krasavice.“ A ona půjde. Pod postelí má sbalený batoh s nejnutnějšími věcmi. Den co den, noc co noc je připravená vyrazit.

Netuší sice, jak by mohla nechat Josefovi vzkaz, aby věděl, že je jenom jeho, nikoho jiného, že půjde i do horoucích pekel, je si naprosto jistá sama sebou, svou vizí společné budoucnosti. Dívka sní svůj sen, chodívá i teď v babím létě k Blanici pod Sluneční skálu. Horkou krev dokáže na chvíli zchladit jedině temná voda říčky, ledová i v těch nejparnějších dnech. Přichází podzim a její čekání na prince se prodlužuje. Začíná být nervózní. Obrní se však trpělivostí. Je si téměř jistá, že dřív nebo později se s Josefem setká a všechno mu poví. On pochopí, že bez ní nemůže žít, že jen ona je tou pravou družkou pro život. Plánuje si, kam se odstěhují, až přejdou hranici. Sní o daleké Austrálii, o veliké Americe, exotické Africe. Jak se jí budou hodit jazyky, které se učí ve škole!

Ale kde je? Kdy už konečně přijde? Nemůže ji nechat čekat věčně. Touží po něm. Vzdychá a stává se z ní bludička, tak ji alespoň nazve její vlastní máma. „Bloudíš v duchu po všech čertech a práce stojí. Tak se, madam, koukej probrat, ať se mi tady neproměníš v bludičku!“

„Pane Bože, vyřiď mu, že jsem tady a čekám. Řekni mu to a nenech mě trpět. Miluju ho. Jak já ho miluju!“

VLASTA SEDÍ V PROSTORNÉ KUCHYNI HÁJENKY na dřevěné lavici za dubovým stolem, teď ve světle petrolejky bledě šedivým, jako by byl vystavený celé dny slunci a dešťům. Pohledem vpitá do tmavomodré dálky za oknem, zatímco její muž čistí brokovnici. Mlčí. Jsou jako dva větrem vyvrácené stromy, jen tak tak, že se nezřítí k zemi během vichřice, která každou chvíli kácí lidi kolem nich. Jakýmsi zázrakem její Jaromír i kominík Pazderka ještě zůstávají na svobodě, třebaže dál převádějí lidi přes hranici, dál riskují životy. Je jen otázka času, kdy se i do nich opře vichr a podrazí jim nohy.

Na to teď ale Vlasta nemyslí. Vzpomíná na Josífka. Naposledy ho spatřila tu noc, kdy utíkal přes hranice velitel místního útvaru, drobná postava nasedla na motorku a vyjela nahoru do kopce k lesu. Stýská se jí po něm. S ním bylo veseleji. V jeho objetí se snadno zapomínalo na strasti a úzkost. Kde je mu teď konec? Četla o Josífkovi v novinách, prý se stal nepřítelem republiky, špionem. V první chvíli, kdy spatří vytištěné jeho jméno, pocítí vlnu ztřeštěné radosti, on žije! Pak se však nálady v rychlém sledu proměňují. Radost přejde do pochybností, pochybnosti v nejistotu a nejistota do strachu a nepříjemně vlezlých myšlenek na smrtelné nebezpečí, které jejímu bývalému milenci hrozí. Kdykoli ho mohou zastřelit. A když ho chytí? Dostane oprátku jako Horáková, jako ostatní agenti a špioni. Není den, aby se o nich nepsalo v novinách, aby hlas z rádia nehřímal a nesoudil.

Josífek Vlastě chybí. I když je smířená s životem vedle nemluvného manžela. S čím se ale smířit nehodlá, je, že by už nikdy neměla slyšet a vidět Hasila, mladého muže, který dřív chodíval v uniformě SNB, teď zas v temných šatech, na hlavě černý baret, aby tak splynul s noční temnotou a stal se součástí lesa.

Vlastu napadne, že se při nejbližší příležitosti zeptá Pazderky, jestli je s Josífkem ve styku, třeba by mu mohl od ní něco vzkázat. Něco, co by ho přinutilo ji navštívit. Třeba jen jednou. Naposledy. Ráda by ještě slyšela jeho hlas, jak říká:

„Vlastičko, Vlastičko, jak ty jsi nádherná…“

MARIE NEMÁ ŽÁDNÉ ZPRÁVY o rodičích ani o sestře a malém Josífkovi. V noci si pro ni zas přišli a vyslýchali. Kudy přechází Hasil, kdo s ním spolupracuje, kde mají zbraně… Chtějí, aby se s ním sešla, až ji pustí ven. Stále dokola slyší jediné, musí jim pomoct Hasila chytit. Je to její jediná šance! Spolupráce! Dopisy psát nesmí, ani je přijímat.

První týdny tráví na samotce, nemůže tušit, že i ostatní ženy odsouzené v procesu s Hasilovou rodinou jsou v temných kobkách určených jedinému vězni. Josefova sestra Aloisie bude na samotce dokonce celá dlouhá léta.

Pak Marii převezou do pracovního tábora s několika stovkami jiných dívek a žen, jediné, co jí zbývá, je dřina v cihelně. Lágr s ní těsně sousedí. Denně nosí těžké cihly, holé ruce sedřené do krve, červené od hlíny a prachu z cihel. Přežívá tu bez ohledu na bolest a rány. Stejně jako ostatní politické vězeňkyně. Červené Pečky u Kolína – nikdy na ně nezapomene. Ocitla se tu spolu s Anežkou Hasilovou mezi prvními.

Každý den brzy ráno i pozdě večer jsou ženy nahnané na plac k nástupu, řadí se do pětistupů, aby je bachaři mohli přepočítat. Nikdy se nedopočítají, protože vždycky jsou některé dívky ještě v dílnách nebo nastoupí noční službu. Hodinu dvě tak stojí venku, osvětlené silnými reflektory, často v dešti, než je pustí do ubikací. Žijí v dřevěných domech, škvírami fičí vítr a ony leží schoulené na dřevěných palandách.

Po nocích pláče. Stýská se jí po domově, po synovi. Napadne ji, že měla odejít s Josefem do Bavorska. Proč jenom nešla? Tolikrát pro ni zacházel, posílal některé ze svých přátel, a ona seděla na kufru a nemohla se strachem pohnout. Ani Bräuer ji neochránil, zmizel bez rozloučení. Přitom se dušoval, jak se o ni i o malého postará. S ním si myslela, že bude budoucnost růžovější. Proč jenom neodešla s Josefem? Ať by tam, v Německu nebo snad v Americe, byl život sebetěžší, vždycky by to byl život, a ne takovéhle živoření. Tam by na ni nikdo nemířil samopalem a neřval.

Přemýšlí o sebevraždě. Je však mladá, příliš mladá, její tělo se proti takovým myšlenkám bouří. Vzpomíná na Josífka a ví, že už kvůli němu musí žít.

Jen jeho otec se jí ztrácí v mlžném oparu, ztěžka si v paměti vyvolává jeho obraz. Paměť ji zrazuje. Do podoby Josefa se promítají tváře desítek jiných mladých mužů, až si ve vzpomínce vytvoří univerzálního, spíš povědomého než důvěrně známého milence, snoubence, otce svého dítěte. Není daleko od chvíle, ve které by Josefa začala nenávidět. V téhle díře dřepí jenom kvůli němu, nebo snad ne? Kvůli jeho nočním výletům přes hranici, kvůli jeho hře na vojáky, kvůli jeho dobrodružné povaze, kvůli jeho sobectví… Sakra, vždyť ona mohla žít úplně normálním životem! Tady v Čechách! Kdyby on neblbnul anebo… tam za hraničními kameny. Sice by musela mluvit německy nebo se naučit anglicky, ale byla by paní svého domu a udržovala by teplo rodinného krbu, po tom vždycky toužila. A najednou si uvědomuje, že vsadila na nepravou kartu, na komunistu Bräuera, myslela si naivně, že když se bude držet jeho, a ne špiona Hasila, život půjde v klidu a míru dál. Ono osvícení zabolí a zabodne se v ostrém stenu do hrudi. O to víc slzy smývají minulost, zaplavují přítomnost a utápějí budoucnost. Žádná budoucnost pro ni neexistuje. Nic už ji nečeká. Nic dobrého. S uslzenou tváří a černými myšlenkami konečně usíná. Netuší, že právě teď její Josef pouhého půl kilometru od bavorské hranice bojuje o život.

KOSTELNÍ ZVON V HAIDMÜHLE odbíjí jedenáctou, zbývá hodina do půlnoci. Bohumil vyráží přes bývalou pastvinu. Nyní nesečenou ani nespasenou dobytkem. Myslí si, že Josef se vydá za ním hned, jak mu on zmizí z dohledu. Hráz kamenů. Jde těsně vedle ní. Ještě necelých patnáct metrů a narazí na druhý val, který kolmo protíná ten jeho. Tam nahoře bude muset přelézt a zmizet mezi stromy. Otáčí se. Josefa nikde nevidí. Zastavuje se a naslouchá. Náhle před ním, kousek vpravo, cosi cvakne. Ten zvuk naruší ticho tak náhle, že i listí ve větvích se zachvěje, byl by přísahal, že ano. Uzávěr samopalu. Bohumil tím směrem rychle namíří svou brokovnici. V tu chvíli ho ze všech stran ohluší střelba, přerušované dávky, ohnivá palba ozařuje půlkruh kolem něho.

Od kamenů odlétávají jiskry, bortí se hráz, kameny odskakují jako živé, tráva před ním i všude kolem se v celých drnech odškubává od země a vyletuje zprudka vzhůru k nebi. Peklo, napadne Bohumila ve chvíli, kdy se mu první kulka zarývá do stehna. Druhá do kolena, další a další. Má pocit, jako by ho kdosi ze stran podsekl dvojitým ostřím kosy.

Podobá se stvolu trávy, cítí svá chodidla pevně srostlá s půdou, ale od kolen výš profukuje průvan, bolestivé odpojení, kácí se k zemi, do mokré trávy, v nohou osm rozžhavených, krvácejících děr. Devátá se mu ve chvíli, kdy dopadá do trávy, zarývá do boku. Ta poslední je smrtelná. Než ztratí vědomí, vzpomene si na bratra. Tak rád by ho varoval.

Ve chvíli, kdy Josef zaslechne střelbu, odlepí se rychle od kamenné stěny a utíká svažující se loukou ke vzdálenějšímu valu, za nímž by někde měl být jeho bratr. Vidí i z té dálky ohnivé plameny dávek samopalů, strhne z ramene automat a začne pálit. Vpadne jim do zad. Ví, že má výhodu, překvapí je ze zálohy.

V hlavni se vzpříčí náboj. Zbraň se zasekne. Popruh se zaryje do ramene, automat se klimbá na zádech jako mrtvá liška, on vyškubne pistoli a pálí z ní. Šest ran. Mohl by použít granát, ale netuší, kde je Bohumil, nechce házet naslepo.

Zaslechne křik: „Jirko, za tebou! Odřízni je, rychle!“

Ví, že se situace během pár vteřin obrátí, oni budou pronásledovat jeho. Josef se rozbíhá zpátky k hranici, skáče za kamenný val, z hlavy mu padá klobouk, který měl vražený přes uši, peláší jako zajíc. Světlice osvětlují prostor. Pistole mu padá z ruky, když klopýtne přes vyvýšený drn. Řítí se k zemi do mokré trávy, a to mu zachraňuje život. Nad ním prolétne několik kulek, jedna mu vytrhne kus kožené bundy a zanechává v rameni krvavou stopu. Zakleje. Plazí se. Vstává. K hraničním kamenům zbývá pouhých dvacet metrů, možná i méně. Rachot střelby připomíná válečné běsnění. Běží, už se ani nesnaží krýt. Kličkuje. Cítí, že i po jeho levici se několik mužů snaží doběhnout k čáře. Chtějí mu přehradit cestu. On musí být rychlejší. Po paži mu stéká krev. Dlaň má vlhkou. Prsty se lepí k sobě. Všechno je kluzce mazlavé. Měsíc zakryje mrak. Tma a v ní bílé světlo od světlic. Výbuch granátu, naštěstí dost daleko od něho, a další dávky ze samopalu.

Josef skáče. Kámen. Hraniční kámen.

Ještě nemá vyhráno. Oni jsou schopní pálit i za čáru směrem do Bavorska, možná i riskovat vstup na německé území, jen aby ho mohli zatáhnout zpátky. Až když ucítí pod nohama jemné skřípání štěrku, oddychne si. Je na cestě a za ní už jsou jenom políčka bavorského statkáře Schinkela.

Otáčí se a hlavou kmitne obava o bratra. Snad se z toho pekla dostal. Možná utíkal hloub do vnitrozemí. Josef ví, že brokovnice nemá sebemenší šanci proti takovému arzenálu. Je víc než jasné, že tam na ně čekala celá armáda esenbáků. Po zuby ozbrojení, museli vědět, že právě tudy půjdou bratři Hasilové. Někdo od nich je československým agentem. Ale kdo? Fotograf Rudi? Někdo z kluků u Pátého?

Vidí světla aut, silné halogeny osvětlují čáru i z německé strany. „Jsou tu naši?“ řekne nahlas sám pro sebe a myslí tím německou posádku a americkou hlídku. Dva mladíci ve fešáckých uniformách ho nakládají do gázu a odvážejí do vojenské nemocnice. Kožená bunda je nasáklá krví. Až teď si Josef uvědomí bolest.

„My brother,“ řekne a ukáže do tmy za hraniční kameny, které teď osvětluje červená světlice, znamení, že akce skončila. A doufá, že Bohumil už tam není, že z té pasti dokázal také uniknout.

Bohumil je v bezvědomí ještě dvě hodiny. Už nepromluví. Převážejí ho na velitelství do Českých Žlebů. V jednu v noci policejní lékař konstatuje konec. Celou noc esenbáci slaví. Dostali přece Hasila, Krále Šumavy! Ráno jejich radost vyprchá, dozvědí se, že sice zastřelili Hasila, ale Bohumila, Josef jim frnknul před nosem zpátky do Německa.

Bohumila zahrabou do země u hřbitovní zdi přímo ve vsi. Hrob neoznačí, prý: jen ať po něm lidi šlapou. Když chce později matka Rozálie pozůstatky svého syna pochovat v Lažišti, musí napsat písemnou žádost. Nikdo jí neodpoví. Hrob prozrazuje jenom vyvýšený drn. Přesto už druhý den po uspěchaném pohřbu, bez pozůstalých a bez smutečního řečníka, se na něm objeví hořící svíčka a čerstvé květiny. SNB zpanikaří. Josef Hasil jim musel projít! Začne se mstít! Strach a paranoidní nálady zaplaví celé útvary u hranic. Hasil narůstá v jejich očích do nelidských rozměrů. Teď je z něho opravdový netvor a démonický zabiják. Nikdo z nich ho na vlastní oči nespatřil. Jen květiny a hořící svíčka na neoznačeném hrobě straší jejich obrazotvornost. Noc co noc hlídají hřbitov. Nikoho nezahlédnou, nikoho nechytí. A přesto – svíčka s květinami. Josef Hasil se stává duchem, nočním fantomem. Několikrát se přihodí, že během služby hlídka střílí nejen po stromech a keřích, ale dokonce zasáhne jeden hraničář druhého. Ti, co mají strážit hřbitovní zeď, pálí po stínech náhrobků v domnění, že se blíží mstitel.

Květiny s hořící svíčkou se tu objevují až do jara čtyřiapadesátého roku, kdy už na místě roste jenom tráva a nikdo by neuhodl, že pod ní leží člověk. Ani do rakve ho nedali, jen hodili do jámy.

MÍČKO, KTERÉMU KAMARÁDI NEŘEKNOU JINAK než Mlíčňáku, sedí na dřevěné židli uprostřed kanceláře Charlese Eckerta. Ten se opírá o okraj stolu a pohrává si se zapálenou cigaretou. Za stolem se ztrácí drobná Taylorova postavička. Míčko nemůže tušit, jak se tito dva pánové opravdu jmenují, nikdo mu je nepředstavoval. Za jeho zády stojí ta žena. Zahlédl ji jen jednou a od té doby na ni nemůže zapomenout. Krátké černé vlasy, její oči, ty oči ho přitahují snad víc než smyslná ústa. Nad ním se sklání Jaroslav Pátý, je rudý vzteky.

„To nebylo poprvé, že ne?“

„Už… už na Zvonkový… tam se na mě napojili. Chtěli vědět, jaký nálady jsou v mužstvu, co kdo říká a tak… já…“

„To kvůli tobě se Kot zastřelil,“ řekne za jeho zády žena a on se instinktivně skrčí a rychle pootočí hlavu, aby koutkem oka viděl, nechce-li mu ublížit. Vidí ji jako té noci, ano, přeběhla dvůr a šla lehce jako kočka chodbou ke Kotovu pokoji. Kot jí vyšel vstříc a vtáhl ji k sobě. Ještě se rozhlédl, ale Míčka schovaného ve stínu výklenku nespatřil. Míčko měl za úkol všechno neobvyklé hlásit. Tak hlásil. Ale předtím se přikradl blíž ke dveřím, aby si poslechl, co si ti dva povídají.

Pak bylo ticho, Míčko cítil až sem na chodbu kouř z Kotovy cigarety. Zapérovala postel.

Něco zašeptali, Míčko by byl přísahal, že něžně, až smyslně. Ať napínal uši sebevíc, slyšel jen jednotlivé slabiky, které nedávaly smysl. I tak zaslechl dost na to, aby věděl, co je Kot za ptáčka. Místo aby se vzdálil do bezpečnější části domu, dál tam stál a zadržoval dech, jen aby mu neušlo to hlavní, její hlas, její vzdech. Míčko voy­eursky vyčkával na milostný akt, který musel následovat, aby jeho už tak dost vyšponované vzrušení mohlo sílit.

A pak už slyšel jen očekávané zvuky – zrychlený dech, skřípání postele. Představoval si, co tam ti dva dělají. Vzrušil se jako tehdy, když mu Hasil vyprávěl o svých milostných avantýrách. Míčko už nevydržel déle čekat a ve chvíli, kdy zaslechl ženské sténání, odběhl dolů na záchod, aby tam dokončil film svých představ, aby ulevil žhnoucímu přetlaku v kalhotách. Proto už neslyšel, jak si ti dva povídají o Hasilovi a veliteli železnorudského útvaru.

Míčko zkoprněl. Zaslechl opatrné kroky v chodbě. Nejdřív si myslel, že ta žena odchází, ale pak si uvědomil, že kroky míří vzhůru po schodech a chodbou k ubikaci, k ložnici mužstva. Cvakla klika. Ticho. Seděl, ani se nepohnul, ochablý úd svíral mezi prsty. A potom téměř neznatelný pohyb ven, opačným směrem; černovláska zmizela a jemu to přišlo líto. Toužil po ní, jako panic touží po dívce z plakátu.

Teď ta žena stojí těsně za jeho zády, cítí její dech a je zmatený. Kdyby tu nebyla ona, srdnatě by zapíral, ti chlapi by z něho nic nedostali. Ale před ní? Rád by jí imponoval, dokázal, že se nebojí. Ano, je špionem druhé strany, nestydí se za to, je dokonce hrdý. A komunistická strana bude hrdá na něho. Bude jejím mučedníkem v tomhle imperialistickém světě.

„Brzy jsme si zjistili, že žádnou přítelkyni nemáte ani jste neměl. Tvrdil jste, že právě kvůli ní jste přeběhl hranici,“ povídá malý mužík za stolem, ale on ho neposlouchá, dál koutkem oka sleduje ženu. Sluší jí to. Líbí se mu snad ještě víc, než tu noc, kdy ji slyšel sténat.

„Kromě Kota jsem hlásil i na ostatní, na Kočířka a Zemana, oba dostali, co zasloužili…“

„Tak hlásil!“ zařve Pátý. „Ne, tys je sprostě udal! A Hasila jsi taky udával?“

„Netušil jsem, že s Vyletou převádějí lidi. Byli oba dost opatrný. Josefa jsem hlásil jenom jednou, když v noci zmizel a neměl od starýho volno. Měl mít službu. S Malinou nenastoupili na obchůzku, došlo mi to, když jsem nahlédl do knihy služeb. I když bych dal tenkrát ruku do ohně, že vyrazil za tou svojí snoubenkou nebo za jinou sukní. On je Hasil pěknej obšourník…“

„To nás nezajímá!“ pošeptá mu do ucha žena a jemu po zádech přejede mráz. Její hlas ho znovu vzruší.

„S kým jste tady v Bavorsku spolupracoval? Kdo je vaší spojkou?“ klidný Taylorův hlas Míčkovi připomene jeho vyšetřovatele v Čechách.

„Rudi Wolfstein.“

„Znáte jeho pravé jméno?“

„Ano, jmenuje se Rudi Baumgartner a pracuje jako tlumočník ve služebně CIC ve Freyungu. Veškeré informace jsem měl předávat jemu nebo jeho spolupracovnici, tu ale neznám. Nestihl mě s ní seznámit.“

„Přechod bratrů Hasilů jsi tedy vyzradil taky ty.“ Pátý se neptá, jen rekapituluje.

„Bohumil mi přesně popsal, kudy půjdeme, ukázal mi i mapu. Ani jsem nemusel lhát, že se toho zpropadenýho přechodu bojím.“

„A když se bojíš, dostaneš sračku,“ řekne Pátý a kopne do nohy stolu, za nímž sedí Taylor.

„A máš aspoň strach, že se ti to jednou vrátí jako bumerang?“ zeptá se žena.

„Že se mi to vrátí? Co by se mi mělo vracet? Jo, měl jsem strach. Na čáře se střílí každou chvíli, jak takovej esenbák asi pozná, že jsem jejich člověk? Nepozná nic a zastřelí mě jako škodnou.“

„Přesně jako zastřelili Bohouše. A to kvůli tvý zradě.“

„Já jenom předal materiály Baumgartnerovi. Jak se mu povedlo poslat zprávu do Čech, to je mi samotnýmu záhadou. Ale říkal, že má svýho šéfa v Bavorsku.“

„Kdo je to? Znáš ho?“ vyštěkne Pátý a prudce se k Míčkovi otočí.

„Neznám. Je to prej docela vysoko postavený zvíře. Dělá u vás, u americký tajný služby.“

„Takže dvojitý agent,“ promluví poprvé za celou dobu výslechu Eckert a s povzdechem si zapálí cigaretu. Ruka se mu mírně chvěje.

„Jo, přesně tak to Rudi říkal, dvojitej agent. Je na něj napojenejch prej ještě několik desítek lidí, co jsou tady a pracujou pro Čechy. Je nás tady dost na to, abysme vám to tu celý rozebrali na kousky. Nemáte žádnou šanci. Dělnická třída vás všechny rozmačká jako šváby. Vy nevíte, s jakou silou si to vlastně zahráváte.“

Charles Eckert vyfoukne kouř a zadívá se na hubenou postavu sedící před ním. Připomíná zlomené pravítko.

„Proč jste se k nim vlastně dal, Mlíčňáku. Říkají vám tak, nebo ne?!“

Míčko už se nadechuje, ale zavře pusu a schoulí se ještě víc do sebe.

„Je to snad tajnější než jméno vašeho komplice a šéfa?“

„Do toho vám nic není!“

„Ne? Proč myslíte?“

A Míčko bloudí ve svých černých vzpomínkách. Propadá se do chvíle, kdy ho odváželi k výslechu do Krumlova. Měl první den dovolenku a chtěl navštívit mámu. Místo toho ho nabrali u autobusové zastávky, prý, že ho rádi svezou. Posadili si ho mezi sebe na zadním sedadle. Smrděli kouřem. Mlčeli. Celou cestu. Vezli ho opačným směrem, než chtěl jet. Neodvážil se protestovat.

Když dorazili k šedivému domu v centru města, vzali ho ti dva za loket, každý z jedné strany a odváděli po schodech do domu. Byl temný, příliš světla sem okna nepropouštěla. Místnost, v níž se ocitl, měla zatažené rolety. Tma. A v té tmě seděl proti němu vysoký muž v černém roláku a prohlížel nějaké papíry, ležely před ním na stole. Desku ozařovala nízká stolní lampa. Mužovu tvář zakrýval stín. Míčka si vůbec nevšímal, jako by tam ani nebyl.

Míčko stál na místě snad celou věčnost, než muž promluvil, a to, co říkal, se zarývalo do Míčkových uší tak hluboko, že ho rozbolela hlava a měl pocit, že je s ním konec. Skončil se životem, aniž vlastně začal žít; s kariérou esenbáka, která je taky na samém počátku. S ním už nikdo z kamarádů nepromluví, vlastní rodiče se ho zřek­nou, nikdy nenajde holku, která by s ním chtěla chodit a spát. Bude vyvrhelem společnosti, temnou skvrnou na kabátě proletariátu. Hnusem, co je třeba setřít kapesníkem a ten hned spálit, aby se nešířil dál. A pak mu muž ukázal jednu fotografii. V tu chvíli Míčko pocítil ve střevech nesnesitelný tlak. Neodvážil se pohnout, říct, že potřebuje nutně na záchod, že je mu špatně, místo toho se kroutil do chvíle, než svěrače povolily.

Na rozmazané fotografii poznával sám sebe. Mohlo mu být patnáct let. Věděl přesně, že na té fotce je konec srpna v pětačtyřicátém. Dva výrostci z města ho tehdy srazili, dole pod lesem, poblíž božích muk, na kolena, zkroutili mu ruce za zády. Smáli se a vedli oplzlé řeči, že si z něj udělají děvku, že si kolaborantský synek nic jiného stejně nezaslouží. Marně se bránil, marně volal, že jeho otec je jenom četník, že za Němců pomáhal Čechům, jak jen mohl, není kolaborant. Třetí mladík mu zacpal ústa svým ztopořeným pyjem. Čtvrtý je fotografoval obstarožní flexaretou, prý do Míčkova památníčku, aby nezapomněl, z jakého vrhu pochází. A tento snímek, detail jeho tváře s penisem v ústech, teď ležel na stole poručíka Státní bezpečnosti, a nejen tenhle. Postupně mu ukázal další fotky. Tu, na níž ho výrostci nutí kopulovat s ovcí; další, na které jej nejstarší z nich znásilňuje zezadu, ještě dnes si pamatuje na vlhký pach hlíny, tvář měl zabořenou do mazlavé hmoty, málem se udusil.

Stál tam před vyšetřovatelem, kalhoty nasáklé řídkou stolicí a močí.

„Seš prase, koukej odtud vypadnout. Pošlu si pro tebe příště. A jestli se mi tady zas poděláš, rovnou tě zastřelím, je ti to doufám jasný?“

Ti dva, co ho přivedli, teď štítivě ukázali do chodby k východovým dveřím. Vypadl na ulici. Seběhl dolů k řece, a tam se vysvlékl do naha a drhnul se pískem. Kalhoty i trenýrky dlouho máchal v silném proudu. Lidé na něho pokřikovali z mostu, nevšímal si jich. Slzy padaly do Vltavy, která je unášela.

Další setkání s vyšetřovatelem proběhlo venku v polích za Zvonkovou. Už mu neukazoval žádné fotografie, jen mu vysvětlil, co po něm chtějí. Za spolupráci mu nabídl mlčenlivost. Nikdo se o těch snímcích nedozví a z něho se naopak stane vážený občan, soudruh. Den na to si podal přihlášku do strany a začal dojíždět do města na schůze. Byl vděčný. Připomínal psa, kterému pán nasadil obojek a zmrskal ho vodítkem a pak mu vzápětí nabídl kus masa. Vodítko však stále viselo nad jeho hlavou jako vykřičník: „Ty fotky máme stále u sebe! Buď poslušný!“ Chudák maminka. A co teprve otec, bývalý četník, vždycky chtěl mít ze syna silného chlapa, tak byl pyšný, že kluka přijali do školy SNB, a teď by se mu naskytl obrázek… raději nedomýšlet.

Míčko se hrbí na židli před Pátým, Eckertem a Taylorem. Uvědomuje si, že za ním stojí žena jeho snů. Kdyby jenom tušila… Rozpláče se. Slzy tečou po tváři, jako když dešťové kapky sklouzávají po okenní tabuli. Ne, nemůže přiznat, že ho mají estébáci v hrsti, že ho celou dobu vydírají. Nemůže a ani nechce přiznat, že se k nim dal jen z obyčejného strachu. Bumerang se k němu vrací právě teď. Dává o sobě vědět výčitkami svědomí. Poprvé? Začíná mluvit, vypráví podrobnosti. Jakým způsobem je napojený na Rudiho, co všechno má pro estébáky dělat. Prozradí jména několika lidí, o nichž tuší, že jsou taky jenom nastrčenými špicly.

Eckert rozhodne, že ho odvezou pryč, do vily, ve které bude mít domácí vězení, dokud se nerozhodne, co s ním. Oficiálně ale rozhlásí, že dostal infekci, leží v Mnichově v nemocnici. Rudi Baumgartner ani jeho komplicka, natož jejich šéf nesmí mít sebemenší tušení, že je vyzradil. O Josefu Hasilovi se bude šuškat, že nepřežije, třebaže je ve skutečnosti jako rybička.

„O Hasila se postaráte vy, C5,“ řekne Eckert černovlásce, když Míčka odvedou dva američtí vojáci. „Spoléhám na vás, že jeho pobyt zůstane utajený. Nejdřív musíme vyřídit Baumgartnera.“

„Ano, pane!“

„A ještě něco, neříkejte Hasilovi – zatím –, že jeho bratra zastřelili, chlapec má horkou krev, bůh ví, čeho by byl schopný. Mohl by nevědomky zhatit náš plán. Zaměstnejte ho natolik, aby neměl moc času na přemýšlení.“

„Ano, pane.“

C5 kývne a vyjde ven do chodby.

„Myslíte, pane, že je rozumné, aby se C5 starala o B7? Delší dobu ji neviděl. Přece jenom ji má spojenou s tím případem Krajčírovič a Vávra-Stařík. Ona byla spojkou mezi námi, těmi lidmi a Hasilem. Převedl je k nám právě on a příliš nadšený tehdy nebyl. Tenkrát z toho nevzešlo nic dobrého. Krajčírovič nám zmizel ve Francii, nic bych nedal za to, že už je za oceánem ve Státech. Tady jsme úplně vyhořeli.“

„Jestli je to rozumné? Milý, příteli, v téhle době není jediná věc, o které bych mohl s klidným svědomím říct, že je rozumná, natož abych to mohl tvrdit o spojení C5 s Hasilem. Ale jediné vím jistě, ten chlapec v její přítomnosti přijde na jiné myšlenky. Pokud to nevíte, tak jeho snoubenka je v komunistickém lágru a syn vyrůstá bez otce i matky. Všichni jeho příbuzní a známí jsou taky v koncentrácích. Dejme mu možnost, aby na tuhle skutečnost aspoň na moment zapomněl. C5 je sice nekompromisním vojákem, ale má i jiné přednosti.“

JOSEF JE PŘEKVAPENÝ, když za ním přijde. Už na ni zapomněl. Teď mu její přítomnost připomíná chvíli v opuštěném statku. Dokázala ho tenkrát rychle odzbrojit. Přeprala Hasila, který si zakládal na své neporazitelnosti, zvlášť při rvačkách na tanečních zábavách, kdy teklo pivo proudem a on měl velkou výhodu, že bojoval s čistou hlavou.

Stojí ve dveřích nemocničního pokoje, opírá se loktem o zárubeň a dívá se na něho. Neusměje se ani nekývne na pozdrav. Jako by se viděli naposledy před pár minutami a ona se jenom otáčí zpět, aby něco dodala k rozmluvě, kterou ještě neskončili.

„Ani jsem vám nepoděkovala za toho Krajčíroviče.“

Usměje se.

„To máte pravdu. Byl to hodně divnej přechod. Partyzáni, a navíc nastrčený komoušema. Bylo mi na zvracení, když mi Krajčírovič vykládal, jak byl jedním z těch, co vtrhli k ministru Masarykovi do ložnice.“

„Pusťte to z hlavy, jsem tu od toho, abych vás pozvala na pořádný oběd. Co vy na to? Půjdete? Primář mi říkal, že je z vás zase chlapík.“

„Jo, cítím se o dost líp.“

Teď se poprvé usměje, odlepí se ode dveří směrem do místnosti.

„Tak půjdeme? Povídat si můžeme v příjemnějším prostředí.“

Rozhlédne se po bílém pokoji. Na stěně visí krucifix a pod ním stojí kovová postel.

„Brrr, tady bych nechtěla trávit své první rande.“

Hasil se směje, vstává, aby se oblékl.

Venku už čeká vůz. Řidič, nenápadný čtyřicátník s mírně prošedivělými skráněmi, je odváží k hotelu s restaurací.

„Tady v klidu strávíme pár dní,“ řekne a podívá se mu dlouze do očí.

„A nocí?“ zeptá se a její zkoumavý pohled opětuje.

Vysvětlí si ticho jako projev nesouhlasu, možná i odporu. Raději se omluví. Pohled na ni ho zneklidňuje.

„Promiňte, nechtěl jsem vás uvést do rozpaků, byl to jenom fór.“

„Mě a do rozpaků? Josefe, je vidět, že mě neznáte. Kot mi o vás vyprávěl, byl jste jeho nejschopnější podřízený. Teď si vás zas nemůže vynachválit Pátý. Něco ve vás je. Vy totiž jdete přímo k věci, aniž byste přemýšlel o následcích, ty se k vám tak jako tak dostanou samy, tak proč nad nimi spekulovat předem. Jednáte intuitivně, ne s logickou rozvahou. Máte ohromný dar, Josefe, který míváme většinou jen my ženy, a tím je něco jako šestý smysl. Něco vás předem varuje, ukazuje cestu, mění již domluvené plány. Vy se nikdy a ničemu nepřizpůsobujete, ne, vy přizpůsobíte vždy a za všech okolností právě ty okolnosti sobě, své potřebě, kterou nechápete, a ani se o to nepokoušíte, berete ji jako daný fakt. Všechno to, co je vně, si podmaníte, ale své vnitřní já nikdy nedáte všanc kompromisu nebo příkazu shora. Máte vlastní hlavu, ale ta mi připomíná meloun.“

„Probůh, proč zrovna meloun?“ zhrozí se Hasil.

„Proč? Protože je na první omak tvrdá, ale jakoby prázdná, a kdybych do ní vrazila nůž, vyteče spousta vody, ale ta voda je sladká a plná semínek, tedy zárodků nového života, ještě neprobuzeného. A ta voda mi připomíná podvědomí, rosol, ve kterém plavou všechny zasuté vzpomínky, sny, všechno, o čem nevíme, nebo jsme už zapomněli, ale je to v nás tak silně zakořeněné, že samo o sobě tvoří jakoby novou osobnost, nového člověka. A to prázdno zas vnímám jako u mnichů v hluboké meditaci. Kdybyste tam uvnitř svého melounu měl jenom ždibec pevné hmoty, myšlenky, která by tvořila jádro podobné pecce broskve, už by vás brzdila, protože ta sladká voda s drobnými semínky by se začala chtě nechtě kolem toho jádra otáčet, a vy byste nedokázal jednat pudově, vedený něčím, co je vlastně neuchopitelné. Nevím, jestli jsem vám byla schopná přiblížit, co si myslím. Vysvětlit… Chápete, co jsem vám chtěla říct?“

„Ne, nechápu, připadá mi, že jste celou dobu mluvila španělsky. Nějak mám pocit, že jsme v dětství cumlali každej úplně jinej cecík. Já pil kozí mlíko, ale vy nejspíš klokaní, jestli teda klokan vůbec nějaký má. Víte co? Už se v mý hlavě, a hlavně ve mně, nešťourejte, nějak pak nejsem úplně ve svý kůži.“

Dívá se na něho dost dlouho, aby pochopil, že tady nejde jenom o to, co jemu připadá jako divné řeči, ani o oběd, je v tom ještě něco, co jde mimo něj. Tuší, že tahle bývalá Kotova milenka je připravená se s ním vyspat, a to ho znervózňuje snad ještě víc. Líbí se mu, ale ví, že patří k jiné sortě lidí než on. C5, jak se mu představila, musí pocházet z lepší rodiny, nebyla odkojená, jak správně uhodl, kozím mlékem jako on. Je z města a její otec měl dobré postavení, tedy dokud mu nevzali fabriku nebo ho nevyhodili z úřadu.

„Proč to děláte?“ zeptá se jí. „Jenom proto, že je to šéfův rozkaz?“

„Ne, ty hlupáčku,“ začíná mu tykat.

Znervózní ještě víc.

„Nikdy si nenechám přikázat nic, co bych sama předtím nechtěla. My dva jsme si v něčem hodně podobní. Ty máš v sobě, kromě jiného, intuici ženy a já zas kromě ženského instinktu i mužskou rozhodnost. A teď hlavně potřebujeme oba vypnout. Ty i já máme za sebou dost těžké chvíle, zasloužíme si to.“

„A jak tě mám oslovovat? C5 zní dost divně.“

„Říkej mi…, jak chceš.“

Popadne ho pod paží a vede do prosklených otáčecích dveří.

„Nebudeme se přece vybavovat na chodníku,“ řekne káravě. „Mám strašný hlad.“

Josef si uvědomuje, že je na tom stejně. Nechává se odvést. Hlavou mu poletují různá dívčí jména, ale ani jedno se mu k ní nehodí.

Když je číšník usadí ke stolu v šámbr séparé, sjede Josefa pohledem a rozhodne, že hned po obědě vyrazí do města sehnat mu důstojný pánský oblek, aby mohl chodit mezi lidi. Chce namítnout, že jej nepotřebuje, je mu v tom, co má na sobě, dobře, navíc nehodlá vyrážet do společnosti, ale ona ho usazuje tím, že teď bude jeho společnicí a basta. Jídlo objednává pro oba.

V novém proužkovaném obleku se Josef cítí sice dobře, ale když se vidí v obřím zrcadle, uvědomí si, že se ocitá v roli, která mu nesedí. Převleky za starou babku nebo mladou holku, to je jiná, nebo uniforma policajta, vojáka, v těch se cítí jako kapr ve vodě. C5 ho ujišťuje, že je fešák, teď může jít z fleku mezi bankéře a diplomaty. O tom ale on má své pochybnosti, stačí, aby promluvil, a všechno bude jasné. Nemá zažitý slovník vyšší společnosti, ví, že mu čouhá sláma z bot. Mezi dělníky a střední vrstvou se ztratí, výš mířit nehodlá. Má svůj herecký strop. Navíc, dneska se v Československu způsoby inteligence a bankéřů nenosí.

Je rád, když ze sebe může v hotelovém pokoji šaty sundat a vlézt do vyhřáté vany. Jen se trochu lekne, když se za ním náhle objeví jeho průvodkyně a začíná mu mydlit záda a šíji. Po chvilce se uvolní natolik, až v horké vodě málem usne. Probere ho jemný dotek jejích prstů. Svírá jeho penis a masíruje. Teprve teď si uvědomuje, že je nahá. Vklouzne k němu. Hladí se navzájem. V plicích ucítí tlak. Jazykem se vnoří do jejích úst.

Josef nikdy nezažil nic podobného, spal s Němkou Helgou, pak s vdanou Vlastou, se svou snoubenkou Marií, s mladičkou Růženou, ale žádná z nich není jako C5. Milují se celý zbytek dne. Večer si objednají do pokoje večeři, ona láhev vína, mohou si dovolit to, co musí běžný Němec ještě pár let oželet, peněz mají dost. Až k ránu usnou.

Zdá se mu sen ve snu. Leží u kamenného valu, kousek od hraničních kamenů, a spí. Pod hlavou batoh s důležitými dokumenty, automat zavěšený na větvi stromu, opodál pohozená pistole. Ve snu pozoruje malé brouky, ví jaksi samozřejmě, že to je trnoštítec horský, je jimi tak zaujatý, že si ani nevšimne proměny krajiny. Stromy ve vteřině vyrostou, zešednou a uschnou, všude kolem jsou jenom pahýly suchých kmenů. Zvedne hlavu a vidí až k horizontu, kde už je hranice. Neumí si tu změnu vysvětlit. Odtrhne se od malých broučků, kteří mezitím taky zmizí a běží do kopce až k čáře, kde holina pokračuje. Kamení, tu a tam hnědé trsy trávy. Spatří člověka v červené bundě, jde k němu, opírá se o dvě hůlky, jako by lyžoval. Když se ho zeptá, kde jsou a odkud muž přichází, odpoví, že tohle je přece Šumava, on jde od Třístoličníku. A to se nebojíte pohraniční hlídky? Proč bych se měl bát? Zeptá se muž. Co je za rok? Který den? Muž se podívá na hodinky: Prvního října dva tisíce jedenáct. Hasil cítí, že nemůže polknout, cosi se mu vzpříčí v krku a on se dusí. Probudí se a zjistí, že se opravdu dusí. Pokoj je plný kouře, není vidět na krok. Kašle a potácí se k oknu. Hasiči na ulici právě vytahují hadice s vodou. Okolo dav čumilů. Josef se otáčí a hledá C5. Pro hustý dým, který se sem valí zpod dveří, nevidí ani postel, ani její nahá záda. Nezaváhá. Nepřemýšlí, jedná intuitivně. Jako vždycky, když jde o život.

KAVÁRNA STOJÍ NAPROTI HOTELU. Její majitel bydlí přímo nad svým královstvím provoněným vanilkou a čerstvě umletou kávou, a tak má možnost z okna ložnice pozorovat dění v ulici, žlutomodré plameny a záchrannou akci. Rychle se obléká, seběhne do suterénu, otevře svůj podnik a všechny hotelové hosty, předčasně probuzené, zmatené a vystrašené, zve dál. „O placení nesmí být ani řeč, jsme přece civilizovaní lidé,“ říká muž, který před lety uvěřil v národní socialismus. Po válce se dušuje, že o vyhlazovacím programu neměl ani tušení. „Současné poměry jsou daleko uspokojivější, hlavně pro obchod,“ dodává mezi přáteli. Jeho hosty bývají často američtí vojáci z nedaleké vojenské základny a hoteliér Kündelmann, který k němu chodívá vždy v poledne na kávu, přečte denní tisk, nejčastěji Süddeutsche Zeitung, ekonomickou rubriku, aby hned nato proseděl hodinku nad šachovou partií s kavárníkem Meyerem. Potom si hoteliér Kündelmann zapálí viržinko a dlouze vypráví o politické situaci v rozdělené Evropě, a to i tehdy, kdy si jeho protihráč odskočí od šachovnice obsloužit hosty. Dá se za určitých okolností tvrdit, že ti dva jsou přátelé. Rozumí se tedy samo sebou, že se v tak těžké chvíli, kterou právě hotel zažívá, kavárník postará o jeho hosty; hoteliér by jistě učinil totéž. Kündelmann i Meyer jsou obyčejní muži z německé střední třídy, žijí v obyčejných domech obyčejného města uprostřed obyčejné středoevropské země. Je obyčejné všední mlhavé ráno druhé poloviny září roku tisíc devět set padesát v neobyčejně živé ulici.

Obtloustlý mužík na krátkých nožkách poletuje mezi stolky, za nimiž sedí celý hotelový personál, od recepčního až po hotelového poslíčka a jednu pokojskou. Jakýsi obchodní cestující, hubený padesátník, drží kufřík se zbožím, které běžně nabízí hospodyním, svírá jej v náruči a vypadá dost komicky – je oblečený do proužkované noční košile a na nohou má dosud pantofle. Dva postarší manželé sedí až vzadu u toalet, jako by to všechno zavinili, po očku sledují své okolí a mezi sebou tu a tam zašeptají nějaké to slůvko. Ve druhé půlce kavárny jsou oddělené boxy. Tam obyčejně sedávají milenci nebo obchodní partneři, tedy lidé, kteří nechtějí být rušeni nebo viděni zvědavým pozorovatelem.

C5 se choulí v rohu jednoho z boxů a usrkává horkou kávu. Jablkový koláč leží netknutý vedle šálku. Chvěje se zimou. Na sobě jen narychlo přehozený plášť, bosá chodidla tře o sebe.

Pohled vyrve z ubrusu a zabodne jej do drobné postavy naproti. Je navlečená do hasičské kombinézy, dlouhé rukávy a nohavice založené. Kombinézu soucitně Josefovi nabídl jeden z hasičů, když před sebou spatřil nahého muže s ženou v náručí.

„Sakra, Josefe, tos nemohl z toho pokoje vzít aspoň pár věcí? Měla jsem tam celou hotovost a úplně nové šaty. To nemluvím o tvém obleku.“

„Ten hasič, co mi půjčil tohle,“ a pohledem pohladí hasičský stejnokroj, „říkal, že se oheň do horních pater nerozšíří, že ho mají pod kontrolou. Nemusíš se bát, nic ti neshoří. Dokonce zachránili i ten párek důchodců, co si založili táborák z novin a nočního stolku. Podle toho, co jsem viděl, vyhořel jenom ten jejich pokoj a trochu i zábradlí a čalounění na chodbě, jinak nic.“

„Nemám strach z ohně, ale z toho, že nám to někdo ukradne.“

Hasil se usměje.

„Tak to ber, žes to všechno dala charitě. Pomůžeš nějakýmu chudákovi, to vůbec není špatný.“

„B7, neskonale mi piješ krev…“

V tu chvíli vchází do kavárny hasič. Rozhlédne se kolem a zůstává bezradně stát na místě. V náručí Josefův nový oblek, ale i kabelku a ženské šaty. K hasiči přiběhne kavárník Meyer, na cosi se zeptá, vysoký muž se zašpiněnou tváří mu odpoví, nato kavárník kývne hlavou směrem k boxu, kde sedí Josef a jeho společnice.

„Tady máte všechno, co bylo ve vašem pokoji. Jenom je třeba dát ty šaty do čistírny, to víte, jsou trochu cítit. Tu kombinézu si zatím nechte, kdykoli mi ji hoďte zpátky, sídlíme na Franz-Joseph-Strasse devět.“

„No vidíš, C5, nic se neztratilo, lidi jsou slušnější, než bys řekla. Tak do kterýho hotelu vlezeme teď? Docela bych dal horkou vanu.“

Poprvé ji vidí, jak se směje a nemůže přestat. Až začne škytat.

Já tě miluju, škyt, Josefe, škyt, s tebou se žádná, škyt, nemůže ani na chvíli nudit. Škyt. Jsem Klára. Škyt. Neříkej mi C5. Škyt. Klára. Škyt. A jsem pro, škyt, vím o jednom příjemném hotýlku na periferii, škyt, tam by mohl být klid. Škyt.

„Jenom aby, stačí jeden postarší páreček, co usne s cigárkem v posteli. Zkus na deset minut zadržet dech, stoprocentně to škytání přestane.“

JOSEF PŘECHÁZÍ PO POKOJI a mlčí. Kromě rozestlané manželské postele, dřezu s vajglinkem a džbánem na vodu tu stojí u zdi už jenom šatník. Klára ví, že ráno telefonoval, i přes její domluvy, do baráku k Pátému. Od Tondy Vítka se dozvěděl, že bratr Bohumil se zpátky ještě nevrátil.

„Nikdo z kluků nic neví,“ řekne mu do telefonu Tonda. „Šéf se tu neukázal, je asi v Mnichově, žádný instrukce nám nedal.“

Rozhoduje se, měl by zajet do lágru za Jardou, tedy druhým bratrem Juliem. Rozmlouvá mu to, ale marně.

„Pojedu vlakem.“

„Ne, Josefe, nikam nepojedeš!“

Je důležité, aby si špiclové, kterých je po lágrech plno, mysleli, že je Josef na smrtelné posteli. Ve chvíli, kdy ho spatří živého a zdravého, zkomplikují se Eckertovy plány. Oni za každou cenu musí odhalit dvojitého agenta, na kterého je napojený Rudi Baumgartner a jeho spolupracovnice. Chtě nechtě, musí s Josefem promluvit na rovinu. Nemůže riskovat, že ve svém pátrání po bratrovi ohrozí jejich práci. Opravdu se jim zatím daří budit dojem, že se akce u hranice esenbákům podařila a Josef je odrovnaný. Dokonce i Rudi skočil na špek, když uvěřil zprávě bývalého strážmistra Míčka. Ten leží v Mnichově v nemocnici na infekčním. Past je nachystaná, teď jen do ní lapit toho správného ptáčka.

„Josefe?“

„Co je?“

Zastavuje se a pohlédne na ni.

„Musím ti něco říct.“

„Tak povídej, o co jde?“

„Tvého bratra tam při té přestřelce… zabili ho. Byl jako řešeto. Nemohl jsi mu pomoct.“

Pocítí náhlou nevolnost. Nohy vypovídají službu, musí se opřít o šatník.

„Jak to víš?“

„Na tom nesejde, jen ti to říkám, abys neudělal nějakou blbost. Naši šéfové potřebují, aby si komunisti mysleli, že tě dostali, žes nepřežil ani ty. Operuje mezi námi dvojitý agent, je napojený přímo na vedení agentury. Musíme ho odhalit co nejdřív. Oni netuší, že my víme o té léčce, že víme o zrádcích ve vlastních řadách.“

„Kdo?“

Josef těžce polkne, přesune se k posteli a usedne na ni. Dlaněmi si masíruje spánky.

„Míčko.“

„Mlíčňák? Kurva, a já ho ještě zasvěcuju do naší práce, že jsem se na to nevysral. Hajzl. Vidíš, a já myslel, že to byl Rudi.“

„Nešel s vámi, protože věděl, co by ho tam čekalo. Informace předával právě Rudimu Baumgartnerovi a ten zas…“

„Sakra, tak já to tušil správně. Ještě jsem Bohoušovi říkal, že se mi to nechce líbit.“

„Míčka už zajistili, teď se chystají na Baumgartnera, jenže je v tom háček. Má nějakou ženskou jako spojku, nevíme zatím, kdo to je. Naším hlavním cílem je jejich šéf, ten dvojitý agent. Musíme ho dostat dřív, než kvůli němu přijde o život další náš člověk.“

Hasil zvedá hlavu. Klára vidí v jeho očích slzy.

„Kam dali… tělo?“

Slova se mu lepí na patro. Bohouš je mrtvý, mrtvý. Najednou si nemůže vzpomenout na žádnou z modliteb, které je učila jejich matka. Zdrávas Maria, milosti plná… jak je to dál? Otčenáš…?

„Tvého bratra?“

„Jo.“

„Zakopali ho ke zdi hřbitova v Českých Žlebech. Hrob neoznačili.“

„Kurvy.“

„Ale zajistila jsem, aby mu tam hořela svíčka. Mám v okolí své lidi. Nosí mu i kytky. Střídají se. Pokud je chytí, vymluví se, že měli strach… Že by ses mohl vrátit a mstít se. To jim esenbáci zbaští. Zatím, pokud vím, ale nikoho z nich nechytili, a to hlídají hřbitov noc co noc.“

Josef vstává. Přejde místnost, otevře skříň a vytáhne batoh. Začne do něho házet své věci.

„Co chceš dělat?“ zeptá se za jeho zády Klára.

„Jedu za Pátým.“

„Josefe, snažila jsem se ti vysvětlit…“

Otáčí se k ní čelem.

„Teď, když jsem pro ně skoro mrtvej, nebudou počítat s tím, že bych jim moh škodit. Myslím, že je dobrá doba na to, shánět informace. A taky bych tady měl rád svýho syna. Dokud to jenom trochu jde.“

„Kolik mu je?“

„Rok a devět měsíců.“

„Zbláznil ses? Kdo se ti o něj bude starat?“

„To není tvoje věc.“

„Jak to, že není? Josefe, to je i moje věc, nebuď pořád takový sobec! Nejsi tady sám, máš kolem sebe lidi, kteří jsou závislí na tobě. Ty si teď nemůžeš dovolit hrát si na chůvu. Máš zodpovědnost! Sakra, posloucháš mě vůbec?“

Znovu se otočí, popadne batoh a prudce zavře skříň. Má se k odchodu. Klára mu zastoupí cestu.

„Počkej, jdu s tebou,“ řekne a silně ho obejme. Tiskne se k němu celým tělem. Nejraději by ho celého skryla do sebe. Líbá jeho oholenou tvář, skráně i vlasy. Upustí batoh, oběma rukama se jí zachytí. Hladí její záda. Rozpláče se. Poprvé v životě. Ani jako kluk takhle nebrečel. Je vychovaný v tom, že kluci musí svou bolest ovládat a nedávat ji najevo. Kluci nebrečí, ani když jim umře nejlepší kamarád. Jemu však zemřel bratr.

„Ale raději Pátému zavoláme,“ zašeptá Klára, „a dáme si schůzku na neutrální půdě. Někde, kde nebude dřepět ten dvojitý špicl. A přes hranici chci jít s tebou. Odteďka jsem tvůj strážný anděl. A neprotestuj! Pátý mi v tom nemůže zabránit. Ani ty ne… ani ty.“

SCHÁZEJÍ SE NEDALEKO Kleinhesseloherského jezera v Anglickém parku, který se rozprostírá od centra Mnichova k jeho severozápadní hranici. Josef s Klárou sem vyrážejí pěšky.

Pátý má na sobě vycházkový oblek, v ruce hůlku, spíš jen aby vyvolala dojem muže středních let na procházce, a užívá si přírodních krás, výhledů do pestře zbarvených korun stromů, které se odrážejí na hladině jezera. Stojí před mosaznou cedulí s nápisem: Anglický park byl založen v roce 1789 sirem Benjaminem Thompsonem. Pátý je již na smluveném místě, může se s Hasilem a jeho společnicí procházet celý den, aniž by se po některé z pěšin museli vracet zpátky. Navíc tu jsou sami, nikdo je neruší. Lidi mají jiné starosti, než aby se brouzdali kolem vody a jen tak lelkovali. Mnichov se po bombardování ve čtyřiačtyřicátém začíná znovu stavět na nohy, opět se stává pivní velmocí.

Josef s Klárou se přidruží k Pátému, jen si lehce kývnou na pozdrav a pomalou chůzí se vydávají po břehu k dřevěným lavičkám. Je krásný podzimní den, slunce prosvětluje krajinu a mlha stoupá z vody, jako by chtěla připomenout všechny nedávné děje a postavy spojené s hlavním městem Bavorska: pokus nastolit bavorskou republiku rad po sovětském vzoru; Adolfa Hitlera a jeho neúspěšný mnichovský pivní puč; osamělého atentátníka Georga Elsera, který se během Hitlerova projevu na památku puče v Měšťanském pivovaru pokusil o atentát amatérsky vyrobenou bombou; o temné duchy Hnědého domu, v němž žil Hitler od roku 1930; je tu náměstí Königsplatz s dvěma nacistickými temply, které měly navěky věků připomínat padlé pučisty z roku třiadvacet, a mohutná budova Führerbau, kde byla podepsána mnichovská dohoda, nebo Verwaltungsgebäude, centrála strany a další budovy NSDAP; všichni zavraždění a mučení, i šest tisíc obětí spojeneckých náletů. Park zůstal kupodivu neporušený.

Klára jde mezi oběma muži. Zatím nikdo z nich nemluví, jsou ponořeni do svých vlastních myšlenek, jako by se jednalo jen o náhodný trojúhelník. Hasil má plnou hlavu přechodů hranice, Klára zas strachu o svého nového milence, je tak zranitelný! Pátý myslí na neznámého agenta.

„Bohouše je mi upřímně líto, Josefe. Jeho smrt nám ale odhalila zrádce, a to není málo. Musí u nás operovat už hezkou dobu a my o něm donedávna neměli tušení.“

„Jak jste s tím daleko?“ zeptá se Klára.

„Nic moc. Sledujeme Baumgartnera a čekáme. Prověřují úplně každého, kdo pochází od nás z republiky. Každý je podezřelý. Musí s tím hnout, jinak se z nás stanou panáci, co už nikdy nic nezvládnou. My ale zatím uděláme protiopatření.“

„Jak?“ ozve se Josef a pohlédne na šéfa.

„Jednoduše. Ty máš svýho člověka v Písku, co je napojený přímo na ústřední výbor strany.“

„Myslíte, šéfe, Vaška Hesouna?“

„Ano, přesně jeho. To, že se mu daří získávat důvěrné zprávy z nejvyšších míst, znamená, že někdo na sekretariátu, přímo pod Gottwaldovou fajfkou, je připravený ochotně poskytovat důvěrné informace. Toho člověka si budeme hýčkat. Při nejbližší příležitosti s ním navážeš kontakt. Pro začátek nabídneš padesát tisíc korun. Za každou cennou zprávu budou další finance, případně americké cigarety, nylonky pro manželku a čokolády, prostě cokoli si bude přát. Nikdo nesmí mít kromě Hesouna potuchy, že ty informace jsou pro tebe, nikoho jiného do toho nesmíš tahat. Čím míň lidí to bude vědět, tím líp. Musíme svůj zdroj chránit.“

„Kdy budu moct vyrazit?“

„Už brzy.“

„Brzy, brzy, já chci co nejdřív, nejradši zítra.“

„Neboj se, jakmile ti připravím podklady, vyrazíš. S tebou půjde Tonda Kubala, bude mít samostatnou práci, a přes čáru vezmete kluky od britské tajné služby. Ludvíka znáš a s ním vyrazí Jiří Sadílek, budou vás zajišťovat.“

„Proč nepůjde Tonda Vítek? Jsme na sebe zvyklí.“

„Má nárok na odpočinek, vrátil se před pár dny, měl náročnou cestu, málem tam zůstal. Přežil jen tak tak přestřelku u Českých Žlebů. Musíme hledat nové přechodové kanály. Ten přes Radvanovský vrch už je profláknutý. Zpřísnili tam ostrahu.“

„Půjdu s nimi,“ řekne Klára a Pátý se zastaví.

„V žádném případě, C5, vy máte své rozkazy od Kateka,“ rozhlédne se a pokračuje:

„Tedy od Eckerta, musíme si říkat krycími jmény, chci, abyste je používali, a sám se prokecnu jako školák. Ještěže se tu nikdo neproducíruje. Heleďte,“ otáčí se ke Kláře, „C5, já mám zas svý instrukce. Vy zůstanete tady a budete k dispozici Taylorovi s Eckertem a víc se o tom nebudeme bavit.“

„Vy mi nezabráníte v tom, abych pomáhala tady Pepovi.“

„Holka,“ Pátý se zarazí, podívá se jí zpříma do očí. Pak si povzdychne a zakroutí hlavou.

„Jste zamilovaná až po uši! No, tak to nám ještě scházelo.“

Pátý pohlédne na Hasila a přísně ho sjede pohledem. Josef jen pokrčí rameny a zeptá se:

„Kdy můžu vyrazit?“

„Počítám, že tak za týden. Jenom tvůj odchod musíme držet v utajení, dokud nechytíme toho špicla. Kluci se dozvědí, že jdou s tebou, až těsně před akcí.“

Klára se posadí na jednu z laviček a zadívá se do dálky. Na hladině plují kachny. Nic nenasvědčuje tomu, že je Evropa rozdělená železnou oponou, v nové válce, tentokrát studené. Tady je klid a mír. Jen šelestění listí a vlnkami zčeřená hladina, příroda se připravuje na zimní spánek.

„A stejně s ním půjdu,“ řekne spíš pro sebe, protože ani jeden z mužů ji neslyší, jsou zabráni do plánování nové špionážní akce. Hasil stojí a trpělivě naslouchá, nic si nezapisuje, všechno se snaží zapamatovat. Je už opět ve střehu, hraje svou roli zpravodajského psa na výbornou, bere ji naprosto vážně. Cítí v žilách proudící krev, zrychluje se mu dech a dosud chlapecké, jakoby nedospělé oči, ztvrdnou. U břehu jezera v mnichovském parku stojí agent-chodec B7 Josef Hasil a vedle něho velitel jedné z tajných buněk CIA Jaroslav Kašpar s krycím jménem Pátý. A štíhlá černovláska – C5, jejíž pravé jméno zná jen několik málo lidí. Zafouká silný vítr a opře se do korun javorů a buků.

JOSEFA S ANTONÍNEM KUBALOU odveze řidič už odpoledne. Zastavuje nejdřív před stavením a silně troubí. Během chvilky jsou oba venku v plné polní, jak říkají svému vystrojení.

Hájenka stojí na kraji lesa, je odtud dobrý výhled dolů do údolí a na horizont vzdálených kopců. Hasil platí hajnému za azyl třemi stomarkovkami. Nikdo kromě Pátého netuší, kde Josef je. Všichni mají žít v přesvědčení, že stále leží v nemocnici.

Kubala dostává rozkaz vyrazit a spojit se s vedoucím akce. Že je tím vedoucím Hasil, do poslední chvíle netuší.

Listopad je ledový, popadává sníh a tvoří pohyblivé ostrůvky mezi červenožlutým listím. Nebe je zatažené a připomíná kalné řečiště plné naplavené hlíny. I vzduch voní rašelinou a náhlý mráz nepříjemně zalézá pod košili.

Vůz je veze oklikou k hranici. Přechod kolem Horního a Dolního Cazova už není bezpečný, musejí vyrazit o několik kilometrů dál. Řidič zastavuje po půlhodinové jízdě, otočí se k nim, kývne na pozdrav.

„Zlomte vaz a šťastnej návrat.“

„Dík.“

Za lesem, v ohybu cesty, už čeká Josef Ludvík s Jiřím Sadílkem, choulí se do sebe. Podupávají na místě, jako by tančili, ruce zabořené do kapes kabátu. Každý z nich má na zádech batoh, v kapse pistoli; jediný Hasil s Kubalou jdou ozbrojeni nejen pistolí a granátem, ale i automaty, přehozenými přes rameno. Po Kláře není ani památky. Josef se dohodne s Pátým, že před ní zamlčí termín přechodu. Eckert ji plně zaměstnává v Mnichově, zatímco Hasila převážejí blíž k hranici do hájenky samotářského Němce Küncla. Je to šedesátiletý morous, co tráví většinu času v lesích. Neřekne ani slovo, shrábne peníze, ukáže na lavici vedle pece a zmizí. Nezajímá ho, kdo je jeho dočasným návštěvníkem ani proč potřebuje schovat.

„Buď zdráv, Josef,“ Hasil podává pravici Ludvíkovi a pevně tiskne.

„Rád tě zas vidím, Pepíku,“ odpovídá Ludvík.

Josef se pozdraví i se Sadílkem, kterého do té doby zná jen od vidění.

Vyrážejí svižným tempem po lesní cestě. Po pravici tuší obec Heidmühle. Sejdou z kopce dolů k řečišti Vltavy a hranici překročí u Nového Údolí. Vědí, že musí kopírovat železniční trať do Černého Kříže a odtud zamíří do Lenory, pak k Boubínu, až dojdou do Mlynařovic, kde Ludvík se Sadílkem zůstanou ukrytí v seně uvnitř krmelce. Les je nejbezpečnějším úkrytem. Už se raději nespoléhají na sedláky. Často je udávají jejich nejbližší sousedé.

Hasil s Kubalou půjdou dál. Každý po svém. Nemají vědět o svých úkolech. Kdyby některého z nich chytili, mohl by toho druhého prozradit, je lepší se o práci kamaráda moc nezajímat.

Sestupují ze stráně, před nimi paseky a otevřená krajina. V dálce za řekou stojí chalupa. Před nimi se tyčí vyskládané řady nařezaného dřeva do výšky urostlého chlapa. Šeří se. Ludvík se Sadílkem jdou vpředu, za nimi padesát šedesát metrů Kubala a nakonec Hasil. Právě si posouvá řemen automatu víc na rameno, když si všimne pohybu u vyskládané kulatiny. Někdo tam zabíhá. Je přikrčený.

„Kluci, bacha! Jsou támhle za kládama!“

Snaží se je varovat, ale je příliš daleko. Nikdo z nich ho neslyší, jen Kubala se rozhlédne kolem sebe, ale hned pokračuje dál. Josef se rozeběhne co nejrychleji dolů, strhne automat. Je připravený kdykoli střílet. Ludvík si se svým parťákem vykračují, jako by se nechumelilo. Hasil se rozhodne jim nadběhnout. Utíká tak, aby se k hranici dříví dostal ze strany. Ve chvíli, kdy Sadílek s Ludvíkem stojí téměř na úrovni dřeva, skáče Hasil za křoví před hromadou, prst na spoušti. Tam spatří vykuleného hajného. Sedí v podřepu, bílý zadek vystrčený do prostoru. Ve chvíli, kdy se před ním objeví Josef se zbraní v ruce, dlouze vydechne a s mohutným prdem si uleví. Po tváři se mu rozlije blažený výraz, který vystřídá pohled vyplašeného divočáka.

„Sakra, mládenče, takhle strašit starýho chlapa, zrovna když se potřebuje vysrat!“ hartusí, ale očividně mu spadne kámen ze srdce v momentu, kdy hlaveň zamíří k zemi.

„Omlouvám se, ale myslel jsem, jestli nejste…“

„To teda fakticky nejsem. Ty najdeš kus dál pod Třístoličníkem, odtud mířím, šli tam ve třech i se psem směrem k čáře. Myslel jsem, že doběhnu do kadiboudy u chalupy, ale chytlo mě to už tady.“

Utře si zadek kusem novin, co vytáhne z kapsy, navleče kalhoty a ohlédne se. Za ním už stojí i ostatní agenti-chodci.

„No, vidím, že je vás celá parta. Radši běžte směrem na Stožec a dál, jenom se vyhněte vesnici, tam by vás mohli zmerčit. Teď je tu větší frmol, každou chvíli se objeví nějakej ten kopečkář a já mám co dělat, abych jim ukázal cestu. Postavili fingovaný boudy německých celníků a americký agentury, všechno jako. Tam chytaj lidi jak nějaký mouchy na mucholapku. Zjistil jsem to teprve nedávno. Varujte každýho, koho potkáte. Lidi jim tam v samý radosti, že už jsou z tohohle pekla pryč, vyzvoní všechno, kdo jim pomáhal, u koho přespávali.“

„Dík za informaci. Budeme varovat přes naše lidi v Čechách, nahlásíme to i našim šéfům, oni už se postarají, aby se zpráva rozšířila dál. Musíme běžet. Možná se u vás někdy zastavíme.“

Mávnou si na pozdrav, a zatímco hajný vyráží k hájence, oni scházejí k řece a dál ke trati. Tenhle úsek přeběhnou a od kolejí zamíří k modrému lesu po pravé straně. Jdou pak jeho okrajem mezi stromy tak, aby stále tušili po své levici železniční násep s tratí; přijde úsek, kdy budou muset jít delší dobu planinou přímo pod kolejemi. Teď je ale čeká pochod smrčinou.

Všude je klid. Setmělo se, ale obloha se vyjasňuje.

Svižným tempem se dostávají za necelé dvě hodiny až k železniční zastávce Černý Kříž. Ta matně svítí do tmy jako plynová lampa. Obejdou ji a míří dál těsně pod kolejemi ke křižovatce, kde se koleje dělí, jedna trasa míří k Budějovicím a druhá do Volar a dál na Prachatice.

Byli by bezstarostně pokračovali v cestě, nebýt varovného Hasilova gesta. Napřaženou paží třikrát mávne směrem k zemi. Pokleká a svírá automat v pohotovostní poloze. Zůstávají přikrčení na místě.

Nad černě orámovaným náspem se pohybuje silueta hraničáře. Samopal namířený do noci. Prochází přímo nad nimi mezi kolejemi. Našlapuje na pražce, občas šlápne na kameny vysypané mezi nimi, ty narážejí jeden do druhého a vydávají nakřáplý zvuk. Stačí, aby se podíval jejich směrem, a jistě by je uviděl.

Měsíc osvětluje krajinu jako lampión.

Sledují strážce hranice, dokud jim nezmizí v zatáčce kolejiště ve směru k železniční zastávce, až pak si mohou vydechnout. Mají víc štěstí než rozumu. Tady by Hasil hraničáře nečekal, jsou přece jen už pár kilometrů od hranice. Musí být opatrnější.

Až k ránu dorazí k Mlynářovicím. Hasil si v mrtvé schránce vyzvedne uniformu SNB, převlékne se a vyráží lesy dál k nejbližší autobusové zastávce. Kubala mizí z dohledu a Josef schází na silnici. Cílem jeho cesty je Písek.

U Bohumila Supa se shromažďují materiály, které přes hranice přenáší Josef Hasil.

„Tvýho bráchy je mi líto,“ řekne Bohumil Sup a přistoupí k oknu.

Otáčí se k Josefovi. Ten sedí se svěšenou hlavou. Je najednou bledý, oči zarudlé.

„Promiň, neměl jsem o tom začínat.“

„Ne, to nic. Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že ho prostříleli jak řešeto. Já odtud utekl skoro zázrakem.“

„Něco se chystá, Josefe,“ řekne Sup a opatrně vyhlédne zpoza záclony do ulice. Tam přecházejí od rohu domu dva muži v dlouhých pláštích. Do očí jim není vidět, tvář stíní tmavé klobouky. Jeden z nich nese koženou aktovku. Blíží se ke vchodu.

Hasil sedí na pohovce. Uniforma SNB leží vypraná a vyžehlená vedle něho, složená do komínku. Má na sobě vypůjčený župan. Vlasy mokré, ještě z nich kape voda a vsakuje se do županu. Před chvílí vyšel z koupelny. Hladce se oholil, voní kolínskou. Až vyrazí ven, bude policistou k pohledání. Každá sukně se za ním ohlédne.

„O co jde, Bohouši?“ ptá se Josef, zatímco se Sup odtrhne od okna, bere židli za opěradlo a přisunuje ji ke stolku před pohovkou.

„V Praze, přímo u papalášů, se to mele. Nikdo neví dne ani hodiny. Padni komu padni. Je jasné, že poprava Horákové jim nestačila, oni teď hledají většího nepřítele, potřebují exemplární proces. Jak na běžícím pásu odhalují kulaky a západní špiony, ale podle našich zpráv je to málo. Říkám ti, něco se chystá. Jenom netušíme co.“

„Fakt se přitvrzuje,“ ode dveří se ozve hlas Václava Hesouna. Vejde a zazubí se na Josefa.

„Těbůh Hasile, vypadáš jak nějakej lázeňskej host, co čeká dámskou společnost.“

„Tos uhod, jenže místo vnadný blondýnky mi poslali nějakýho Hesouna.“

Smějí se. Tisknou si pravice a Václav si sedá vedle Josefa.

„Soudruzi mají nahnáno. Pořád prosakují zprávy o nepříteli ve vlastních řadách, o zrádci. Kdo to je, ví snad jedině bůh a soudruh Stalin. Ale spíš Stalin, protože Gottwald z něj má neskutečnej vítr. Bojí se. O to víc chlastá a honí po nocích ženský. Proslýchá se, že má syfilis. Zatím obvinili takzvané buržoazní nacionalisty, všechno to jsou Slováci, a vypadá to, že je pozatýkají a bude velkej proces právě se skupinou doktora Husáka. Po převratu ve čtyřicátým osmým byl v silný pozici, ale letos na jaře ho obvinili z buržoazního nacionalismu a přišel tak o funkci ve Sboru pověřenců. Podle všeho on a jemu podobní v partaji skončili. A Slánský s hochy z Gottwaldovy party odhalujou jedno spiknutí za druhým. Ale to všechno jsou jenom malý otřesy před velkou bouří a nikdo netuší, koho smete.“

Josef se podrbe na hlavě.

„Byla by pecka, kdybysme věděli, koho komunisti chtějí hodit přes palubu, komu padne ten černej Petr. Pak by nebylo vůbec špatný takovýho soudruha převést přes čáru k Američanům. Čím větší zvíře, tím líp. Byl by to jasnej důkaz rozkladu v samotný partaji.“

„Problém je, že ani tam nahoře netuší. Slánský rozjel čistky a mlátí kolem sebe jako zběsilej. Pomáhají mu v tom Geminder a Nosek. Kléma je podporuje a všechno nasvědčuje tomu, že budou lítat třísky.“

„Myslíš, že se ta tvoje informátorka v sekretariátu udrží?“ ptá se Sup.

Václav Hesoun se zamyslí a kývne.

„Mohla by, je milenkou…“

Do pokoje vchází mladík v bílé košili. Kývne na pozdrav a na stůl pokládá koženou aktovku.

„Malej dárek od našich, co jsou u esenbáků.“

Sup aktovku otevře. Vytahuje desky a listuje tlustým spisem.

„Tady máš seznamy zatčených. Politický případy. Bude dobré, aby se na Západě zveřejnily. Komunisti musí vědět, že je Západ informovanej, že si nemůžou všechno dovolit. S Horákovou přetekl pohár. Popravit ženskou. Ukázali, co jsou zač.“

„Zbývá otázka, na koho čeká šibenice teď,“ řekne Hasil a nahlédne do aktovky.

„Zatím popravujou takové, jako jsi ty, Josefe.“

„A takové, jako jsme my,“ dodá Hesoun a poplácá dlaní Hasila po zádech.

Josef se na své společníky podívá a pokývne hlavou.

„Kdyby něco, rád vás přetáhnu k nám do Bavorska. Tady hoří člověku půda pod nohama. Nikdy nevíš, kdy se spálíš.“

„To máš recht,“ Václav Hesoun se zvedá k odchodu, mávne na pozdrav a zmizí v chodbě.

„Bude teď pár dní v Praze. Uvidíme, co se z toho vyloupne,“ řekne Sup a nakloní se společně s Josefem nad spis.

KLÁRA SE ZLOBÍ. Nechce s Josefem mluvit, cítí se ponížená a ura­žená. Jak jen ji mohl nechat v Mnichově? Copak mu jasně neřekla, že bude jeho andělem strážným? Ví, že o něho nesmí přijít. Těžce nesla Kotovu ztrátu, ale ztratit ještě Josefa? Ne, to by bylo příliš. Kdyby se jí někdo zeptal, co na tom malém muži vidí, neuměla by odpovědět. Jediné, co si jasně uvědomuje, je fakt, že v jeho přítomnosti zapomíná na svou roli agentky a cítí se po dlouhé době zas jen zranitelnou ženou, milovanou a milující. Josef je něžný a pozorný, jí to ke štěstí stačí. Konečně má pocit, že může žít obyčejný život vedle obyčejného muže, mít rodinu a všechny hry tajných služeb hodit za hlavu a nezabývat se jimi. Kdyby se tak mohli teď hned sebrat a odjet daleko od toho všeho, co je svazuje a dusí, od hranice. Sní a přitom si velice dobře uvědomuje, že ani jeden z nich nevystoupí z rozjetého vlaku plného informátorů, špionážních fíglů a honiček se střelbou a štěkotem speciálně vycvičených psů.

Nedokáže se na něho dlouho hněvat. Odzbrojí ji svým pohledem, plachým úsměvem, polibkem a pro něho nezvyklým mlčením.

Blíží se Vánoce.

„Co kdybych tě představil svý mámě?“ zeptá se jí.

„Prosím? Řekni to ještě jednou, já asi špatně slyšela.“

„Jestli bych tě moh seznámit s mojí maminkou? Myslím, že by…“

„Josefe, tobě přeskočilo. Ty chceš vyrazit přes čáru jenom proto, abychom popili šálek čaje s potenciální tchyní? Je to od tebe hezký, chápu, že mi chceš naznačit, jak jsem pro tebe důležitá, ale plahočit se metrovými závějemi, riskovat životy… prosím tě, vždyť je to šílenství.“

„Myslíš? Já bych ani neřekl. Právě v takovým počasí nebudou hraničáři počítat s tím, že by byl někdo schopnej jít přes Šumavu. Ale my dva to zvládneme.“

„Mluv za sebe. Poslala bych do háje i svýho šéfa, pokud by ho napadlo, že bych se měla trmácet na svátky do Československa.“

„Ale já nejsem tvůj šéf.“

Podívá se mu do očí. Stojí před ní a usmívá se. Nemá strach. Baví se svým nápadem.

„Máma dělá skvělý jablečný štrúdl a takovou rybí polívku, co umí uvařit na Štědrej den, tak takovou jsi určitě nejedla.“

„Ty to myslíš opravdu vážně,“ řekne udiveně a plácne se do čela. „Ty seš fakticky magor.“

„Jo, máš pravdu. A kvůli tomu sis mě vybrala, nebo snad ne?“

Nevěřícně kroutí hlavou. Ano, má pravdu. Zaujal ji právě proto, jaká pověst ho předcházela. Drobný muž, který vydrží běžet dlouhé kilometry, zná lesy jako málokdo jiný, a navíc nejde pro ránu daleko, jako by nebezpečí přímo vyhledával. Ano, má pravdu, to všechno jí imponuje, chce ho poznat blíž.

„Kdy tedy chceš vyrazit?“ vypadne z ní, je sama sebou překvapená. Snad s ním nakonec nepůjde? Vždyť je to naprostý hazard. V téhle době, kdy mohou přijít kdykoli o život, chtít představit mamince slečnu, s níž právě teď spí? Za měsíc, za rok může být všechno jinak. Co za měsíc? Už zítra!

„Na Adama a Evu.“

„Ale to je Štědrý den…“

„Přesně tak. Vyrazil bych brzy ráno, ještě za tmy. Svítání už bychom mohli vidět zpod Boubína. Zajdeme k Rejžkovi, tam se převlečeme a on už zařídí, aby nás odvezli autem přímo do Zábrdí k mámě.“

„Přímo do baráku, kde ses narodil? Do baráku, kterej hlídají ve dne v noci?“

„Jo, přesně tam. Pod svícnem bejvá tma.“

„Josefe, někdy si říkám, kdy mluvíš vážně. Máš vůbec ponětí, co by se dělo, kdyby nás chytili?“

„Umím si to představit. Nezapomeň, že už mě jednou dostali.“

Probudí ji lehkým polibkem na spánek. Posadí se a zírá do tmy. Chvíli jí trvá, než si uvědomí, že tohle už není sen.

„Kolik je hodin?“ zeptá se.

„Tři čtvrtě na čtyři. Musíme během půl hodiny vyrazit. Opláchni se, já zatím připravím teplej čaj.“

Spí ve vypůjčené chatě, necelých šest kilometrů od hranice. Nocleh jim zajistil Pátý, kupodivu nic nenamítal, když ho seznámili se svým plánem. Jen Josefovi doporučil, aby vybral mrtvé schránky a zkusil domluvit s Rejžkem, ať začne přebírat informace někde mezi Pískem a Šumavou, aby se dostaly za hranice co nejdřív a chodci nemuseli jezdit do vnitrozemí. Hasil namítne, že je nebezpečné zasvěcovat dalšího místního člověka, Rejžek poskytuje úkryt a vykonává drobnější práce, tak by to mělo zůstat. Sice se už několikrát s píseckými setkal, ale v zásadě o jejich práci nebyl informovaný. Čím míň ví, tím líp i pro něho. Se Supem bude ve spojení jenom Josef osobně. Pátý nakonec souhlasí.

Z čaje se kouří. Klára zívá a protírá si oči.

„Musím být úplně pitomá, když s tebou jdu do tý sibérie.“

Za oknem sněží.

„Pořádně se obleč,“ řekne Josef a usrkne horký čaj. „Čeká nás dlouhý pochod, beru s sebou trochu jídla. Pořádně se najíme až u mámy.“

„Sakra, to je horký, nedá se to pít.“

„Ukaž, trošku ti to zchladím.“

Dojde k umyvadlu a čaj přelije z porcelánového hrnku do prázd­ného plecháče. Takhle to udělá ještě třikrát. Vrací se ke stolu a podává Kláře hrnek.

„Hm, teď už to jde.“

„Máma nám takhle připravovala pití k snídani. Museli jsme většinou rychle vypadnout z domu. Chodili jsme do školy pěšky ze Zábrdí až do Lažiště, pár kilometrů denně jsme v nohách měli. Já vždycky vyrážel poslední. Běžel jsem celou tu štreku, i v zimě. Do třídy jsem ale vbíhal jako první. To byl takovej můj trénink. Nikdo nebyl rychlejší.“

„A to ti zůstalo, že jo?“

Usměje se a mrkne na ni. Připadá mu krásnější a křehčí než kdykoli předtím. Trochu ho zamrzí, že jí lže. K Rozálii Hasilové dnes totiž nedojdou.

Nedává na sobě nic znát, plácne dlaní do stolu a zavelí.

„Dopij a vyrážíme!“

Oba si berou na záda lehké batohy. Automaty přes ramena. Zkontrolují pistole a Josef zasouvá do kapsy i ruční granát. Vycházejí ze dveří, brzy je skryje vánice. Po pár metrech už nejsou vidět ani jejich siluety.

Jdou poměrně rychle, ona se snaží držet tempo. Vkládá nohy do jeho stop v čerstvém sněhu. Je mokrý a těžký. Vítr vhání vločky do očí i do pootevřených úst. Vidí jen Hasilova záda, nic víc. Všude okolo je bílo. Nevnímá, kam a kudy jdou, nechává se vést. Až příliš důvěřuje svému průvodci. Když vstoupí mezi stromy, vánice ztrácí na síle. Konečně se mohou zhluboka nadechnout. Vede ji dál mírným stoupáním, pod nohama teď mají zasněženou cestu. Musely tudy před pár minutami projet sáně tažené koňmi. Otisk lyžin a výrazné stopy po kopytech, několik kobylinců. Až teď si Klára uvědomuje, že už nechumelí. Sem tam poletuje vločka. Svítá a mraky se protrhávají tak, že se mezi nimi objevují kousky modré oblohy. Josef se na vteřinu otáčí.

„Dneska bude krásně.“

Netuší, jestli je to pro ně dobrá nebo špatná zpráva. Ve vánici by se lépe skryli před zraky hlídek. Zato by ale mohli bloudit. Raději nepřemýšlí a následuje ho.

Že je něco v nepořádku, zjistí dost pozdě, aby se mohla rozzlobit. Teprve na místě, kam ji Josef vede, jako by jí spadla záclona z očí, až teď pochopí.

„Šťastný a veselý,“ zazubí se Hasil. „Tohle je můj vánoční dárek!“

Stojí na skalním ostrohu a pod ním se rozevírá česká krajina. Je jasné, že prošli kolem Třístoličníku, aniž si toho všimla, a dorazili až na takzvanou vyhlídku ještě na německé straně, takže jsou v relativním bezpečí.

„A další dárek bude následovat dole.“

„Co takhle polibek, ty tajnůstkáři.“

„Abysme k sobě přimrzli a rozmrazili nás až na jaře?“

Josef se směje, objímá ji a ukazuje dolů, lesy a bílé pláně.

„Tohle je tvoje. Ty seš královnou spícího království.“

„Co ten druhý dárek?“

„Pojď a uvidíš.“

Opatrně slézají dolů, skála je místy hladká a zledovatělá, skočí do sněhu a ji napadne, že by ho měla potrestat. Ví, že k jeho mamince Rozálii dnes nedojdou, ani to neměl v plánu. Vezme sníh do dlaní, rychle uhněte kouli a hodí ji. Rozprskne se mu o krk. Pošklebuje se jí, připomíná malého kluka. Vypadá šťastně.

Do hotelu na Třístoličníku vejdou celí obalení sněhem. Majitelka, urostlá černovlasá čtyřicátnice, se s nimi pozdraví. Mhouří oči jako kočka, její hlas připomíná kočičí vrnění. Klára by přísahala, že ta žena i přede, jak působí uvolněně. Podává jim klíč od pokoje a pozve je dolů do restaurace na horký čaj a koláče. Samozřejmě, až rozmrznou.

Když vstoupí do pokoje, kterému vévodí široká manželská postel, uvědomí si, že mají úžasný výhled z okna. Dívají se do Čech.

„Asi to netušíš, ale právě teď oba stojíme v Československu. Tenhle pokoj je už u nás doma. Větší část hotelu je za hraniční čárou. Budeme se muchlovat komoušům na place a oni nezmůžou vůbec nic. Není to skvělý?“

Svléká si mokré šaty, batoh nechává ležet v rohu u postele.

„Jsou Vánoce,“ řekne a ulehne.

„Co kdybych přinesl čaj s rumem?“

„Až potom. Teď pojď ke mně, ať se tu sama nebojím.“

HOTEL PASSAUER WOLF je doslova přecpaný důstojníky americké armády a lidmi od CIC. Od lustru k oknům visí vánoční výzdoba, v rohu stojí stromek s lesklými ozdobami a na barpultu hoří svíčky adventního věnce. Všechny čtyři.

Jana Maška s Jaroslavem Kaskou tady ubytoval šéf jejich skupiny Alois Šeda, bývalý plukovník československé armády.

Vojáci tu mají většinou své pokoje, a ti, kteří žijí jinde, se sem rádi zastaví na jídlo nebo na sklenku. Místní kuchyně je vyhlášená a bar prosperuje díky štědrému zpropitnému, které tu američtí hoši nechávají.

Mezi uniformami se pohybuje několik mužů v civilu, vesměs se jedná o agenty, jako jsou Mašek s Kaskou, nebo o zaměstnance služeben CIC. Tyto úřadovny vytvořené při hranicích s komunistickým Československem mají prověřovat každého uprchlíka a k tomu jsou zapotřebí kromě Američanů, šéfa služebny a jeho zástupce, i dvě až tři pomocné síly z řad německého obyvatelstva. Jedná se o dvě písařky a tlumočníka pocházejícího ze Sudet nebo z Čech, který ovládá češtinu, němčinu i angličtinu. A jedním z takových tlumočníků je i mladík, kterého Mašek s Kaskou bedlivě pozorují. Má na hlavě směšný červený čepeček s bílou bambulí, připomínající víc reklamu na coca-colu než Santa Klause. Právě si připíjí se skupinou vojáků, provolává slávu Americe a její demokracii, jejímu prezidentovi, vládě a samozřejmě armádě, která prý Stalinovi nakope prdel. Na to vykřikuje „Happy Christmas!“ a následuje hurónský křik a cinkot sklenek.

„Sakra, Jardo, je to on, nebo ne?“

„Jo, měli jsme s ním tu čest vloni v únoru, když jsme zdrhali z Československa. Pamatuješ se, jak nás chtěli vyslýchat ve Freyungu? Říkali, že nám bude tlumočit tenhle ušák, jak on se jenom jmenuje… tuším, že Rudi.“

„Rudi Wolfstein. Ale pochybuju, že je to jeho pravý jméno. Nemůžu si pomoct, ale já ho znám z Čech, přímo od nás z ulice. Určitě jsem ho tam za války potkával. Sakra, kdybych já si jenom vzpomněl.“

„Měli jsme ho na háku během útěku, tenkrát jsme chtěli mluvit jedině s majorem Galegherem, a máme ho na háku i teď. Seš jím úplně posedlej, kamaráde.“

Oba mladíci mají dopito. Před nimi stojí dva prázdné půllitry.

„Mám pocit, že jsem ho tady někde viděl,“ řekne Kaska a rozhlédne se.

„Koho?“

„Majora Galeghera.“

Jan Mašek se dívá po barových stoličkách, kde hlučně klábosí Američané ve společnosti několika německých dívek. Smějí se, nabízejí cigarety a objednávají nové sklenky sektu. Majora CIC Patricka Galeghera spatří až na konci místnosti u malého stolku. Popíjí kávu a Maškovi neunikne, že sleduje mladého tlumočníka, stejně jako oni. Major si všimne, že se na něho dívají, usměje se a pokyne rukou, aby si k němu přisedli.

Jeden z důstojníků Rudimu právě objednává další pivo. Rudi celou společnost dobře baví košilatými vtipy, bavorský mok si tedy zřejmě zaslouží.

Kaska s Maškem přejdou místnost, musejí se protáhnout kolem stojících vojáků.

„Posaďte se, mládenci, co pijete?“

Aniž čeká na odpověď, mávne na barmana a objedná všem třem whisky.

Kaska se otočí, zvedne do výšky dlaň s dvěma prsty vztyčenými do churchilovské viktorky a žádá: „Zwei Bier, bitte!“

Pak se podívá na majora a řekne na vysvětlenou.

„Bavoráci mají skoro tak dobré pivo, jako máme u nás doma, měl jsem objednat i pro vás, majore?“

Ten se zasměje a nabídne jim cigarety.

„Ne, ne, kamaráde, nic takového. Po pivu by mi narostlo břicho. Já zůstanu u své osvědčené skotské. Každý jsme vyrostli na tom svém, vy na pivu a mě zas máma kojila whisky.“

Stříbrný zapalovač s americkým orlem cvakne. Vyšlehne namodralý plamínek.

„Kentky? Tak to si nechám líbit,“ pochvaluje si Jarda, když mu major připaluje, zatímco jim barman nese sklenky s whisky a dvě bavorská piva s hustou čepicí pěny.

Major si do skotské kápne trochu vody z karafy. Zakrouží zlatavým nápojem, podívá se skrz sklo. Teprve pak si připijí na zdraví. Major polkne a zasněně vydechne.

Napije se ještě jednou, položí sklenku a rozhlédne se. Předkloní se blíž ke svým českým společníkům a ztiší hlas.

„Mládenci, vidíte támhletoho mladíka, co se nechává hostit americkými vojáky? Ten hlučný hubeňour.“

„Všimli jsme si ho už dřív. Dělá na úřadovně ve Freyungu tlumočníka. Je to nějakej Rudi Wolfstein.“

„Tak přesně toho mám na mysli.“

„Co je s ním?“ zeptá se Kaska, vyfoukne kouř a pohlédne k baru.

„Vy dva pocházíte z Budějovic, jestli se nemýlím.“

Přikývnou. Honza Mašek si lokne piva. Nad horním rtem se mu objeví bílý knír z pivní pěny. Otře jej hřbetem ruky.

„A v Budějovicích působil během války na gestapu jistý Baumgartner,“ dodá Galegher.

„Vy myslíte tu svini?“

„Byl vyhlášenej svojí krutostí, lidská bestie,“ doplní Maška jeho kamarád. „Taky ho v pětačtyřicátým zatkli a přímo ve městě popravili. Pověsili ho. Veřejně.“

„To všechno my víme,“ řekne major a ještě víc ztiší hlas. „A taky víme, že támhleten ptáček, jak ho znáte pod jménem Rudi Wolfstein, se ve skutečnosti jmenuje Rudi Baumgartner. Wolfstein je jenom krycí jméno. A jistá souvislost mezi budějovickým gestapákem a tady tím studentem taky existuje. On je totiž Rudi jeho syn.“

„Sakra,“ uleví si Mašek. „Já věděl, že ho znám už z dřívějška, jenomže to měl chlapeček na sobě uniformu Hitlerjugend.“

Galegher típne nedopalek a vytáhne novou cigaretu. Poklepe s ní o stůl, promne ji mezi prsty. Než ji zapálí, pohlédne na Maška a Kasku.

„Napadlo vás dva někdy, kdo vyzradil tu vaši cestovní kancelář, se kterou jste převáděli lidi sem do Bavorska? Vy asi ani nevíte, že jste měli víc štěstí než rozumu. Estébáci vás měli v merku pěkně za čerstva. I my už máme u nich pár svých lidí, takže nestačíme zírat, co všechno se dozvídáme.“

„Že by támhleten? Ale před ním jsme nevypovídali. Ve Freyungu jsme výslech odmítli a dožadovali se spojení s vámi, majore.“

Galegher se usměje.

„Vy máte opravdu dlouhé vedení. Z Československa jste pěknou řádku lidí převedli. Sice jste je všechny žádali, aby o vás mlčeli, ale v radostné euforii na to kdekdo zapomněl. A vyslýchali je všechny ve služebně CIC, kde tlumočí Rudi. Takže, když sečteme jedna a jedna… Proč si myslíte, že jsem se vás na Baumgartnera ptal? Jen tak z plezíru? Skoro po roce provozování té vaší cestovky, kdy jsi, Kasko, přijel z vojny na dovolenou do Budějovic, vám někdo prostrčil pod roletu pekařství lístek s varováním.“

„To bylo vloni v únoru.“

„Měli jste to za pět dvanáct. Stačilo, abyste vyrazili o hodinu později a spadla klec. Paradoxně vám pomohl šéf policejního ředitelství.“

„Doktor Rokycký.“

„Ano, ten. Kriminalista Jan Rachač, toho znáte líp než já, a Josef Ludvík, další kriminalista, byli u Rokyckého dobře zapsaní, a protože je komunisti postavili mimo službu, rozhodl se Rokycký riskovat svůj vlastní krk, aby zachránil Rachačova i Ludvíkova synovce, tebe, Jaroslave. Říkám, měli jste štěstí. Estébáci vás už nezastihli a na náhody oni nevěří. Stále vyšetřují, kdo byl vaším informátorem, kdo z jejich řad vás varoval.“

„Jak ale, majore, víte, že nás prásknul zrovna Baumgartner?“

„Chlapcům od CIA se podařilo odhalit komunistického špicla, byl to nějaký bývalý esenbák, co sloužil na hranicích. Při výslechu jmenoval právě Rudiho. Rudi se totiž rozhodl zvýšit si svůj životní standard a jednoho krásného dne se vypravil kousek od Haidmühle přes hranici do náruče překvapeným esenbákům. Převezli ho na úřadovnu StB do Prachatic, kde jim předal seznamy lidí, záchytné body i spoje. Estébáci mu za to dali dva tisíce marek a další úkoly. Mezi nimi byl i ten, že má navázat v Bavorsku spojení se špionem, který je napojený na naše tajné složky. Toho musíme rychle odhalit. A dalším úkolem bylo, aby Baumgartner získal tady u nás ke spolupráci ženu, femme fatale, po níž budou američtí důstojníci a agenti toužit tak, že ze samé touhy vyzradí cokoli. A ta bavorská Mata-Hari není nikdo jiný, než…“

„Luisa Rauscher,“ vydechne Kaska a rychle se napije.

Po Luise s dlouhými kaštanovými vlasy opravdu touží snad celé osazenstvo hotelu Passauer Wolf. Kráska, dívka krev a mlíko, na níž pánbůh opravdu nešetřil, mladým mužům motá hlavu, stačí jenom, že vstoupí do místnosti, a všichni se začnou chovat jako idioti, bývá častým tématem přiopilých pánských debat. Pokud o někoho zavadí pohledem, je přesvědčený, že právě on je ten vyvolený. Zdánlivě nedostupná, přesto vyzývavá.

„Víme už, že mají rozdělené úkoly následovně. Slečna Rauscher chodí s materiály, které pro ni připravuje Baumgartner, přes hranici, tam ji naloží do auta a vezou do Prachatic. Jenže jemu dává instrukce někdo tady z Pasova, možná až z Mnichova. Zatím ho neznáme. Potřebuju, abyste nám pomohli. Dělají na tom moji lidi, ale i agenti přímo od Eckerta, tedy od CIA. Chci, abyste si Baumgartnera víc všímali, s kým se stýká, za jakých okolností, jestli někdo nekontaktuje i slečnu Rauscher, zkrátka abyste odhalovali spolu s námi stopy, které nás dovedou k tomu hlavnímu komunistickému špiclovi. Rádi bychom je pak zatkli najednou při akci, kdy se z toho už nevykroutí.“

„Jasně, majore, to víte, že vám helfneme,“ řekne Mašek a podívá se na Kasku, ten kývne a rozhlédne se po baru. V tu chvíli vyskočí ze židle. Rudi Baumgartner mezitím zmizel. Jeho odchodu si nevšimli.

„Byla tu vůbec dneska Luisa?“ zeptá se Kaska.

„Ne, nevšiml jsem si jí. Nikdo z mých kluků její příchod nehlásil,“ odpovídá major Galegher a podrbe se na bradě.

„Sakra, dneska má ale Luisa volno, a to bývá vždycky tady, navíc je Štědrý den. Plno vojáků ji chce obdarovat nějakou tou cetkou.“

„Majore,“ ozve se Honza Mašek. „Možná něco chystají. Musíme si pospíšit.“

„Zjistěte rychle, kam odešel Rudi,“ zavelí major. Vstává a míří k americkým důstojníkům, kteří se ještě stále přiopile opírají o pult.

„Cítím v kostech, že má něco za lubem,“ řekne Kaska.

„Tak ale fofrem, kamaráde! Nesmí nám zdrhnout.“

JOSEF SE NAKLONÍ NAD KLÁRU, aby dosáhl na desku nočního stolku. Nahmatá hodinky a rozespale se na ně podívá. Hodina po poledni. Zmateně pohlédne k oknu. Vidí modré nebe a jiskřící ledové rampouchy visící ze střechy. Přemýšlí. Milovat se mohli hodinu, nejvýš dvě, netuší; čas utíká, aniž mu on nebo jeho milenka věnují pozornost. Prospali celé dopoledne. Zívne. Opatrně se vymotává z deky, aby Kláru neprobudil, a nahý přechází ke stěně s plechovým umyvadlem. Nalévá do něho studenou vodu z konve a opláchne se. Prospat Štědrý den, to se mu ještě nestalo!

Jako kluk běhával hned po ránu pro kapra až do Husince, kde měli rybáři kádě a lovili je podběrákem. Musel kupovat dva najednou, přece jenom jich bylo v chalupě sedm hladových krků, s maminkou osm. Říkávala: Co ušetříme přes celý rok, o to víc štědrosti nám nadělí Ježíšek o Vánocích. Proto šetřila, aby čtyřiadvacátého prosince mohli mít plný stůl. Velký hrnec rybí polévky, kubu, černou omáčku, řízky z kapra a bramborový salát. Pekla i šest druhů vánočního cukroví, většinou je mazala džemem, který vařila z rybízu, malin a občas i z jahod.

Josef zabalil kapry do mokrých hadrů a pelášil přes kopec zpátky domů.

Jak on jen miluje ryby. Je vášnivým rybářem, tedy spíš pytlákem. Jako kluk strávil u potoků a řek stovky hodin. Pstruhy chytal jen holýma rukama.

Paní Rozálie celý život tvrdě pracovala a k práci vedla i své děti. Chodívali na statky, pásli dobytek nebo ovce, v lese sbírali šišky na podpal a suché klestí, dcery doma pomáhaly s praním, úklidem a vařením, kluci se starali o řezání a sekání dřeva, opravy doškové střechy. Když byla shnilá sláma a protékala skrz voda, vyměnil ji nejstarší Tonda spolu s Juliem, o rok mladším. Antonín byl o celých deset let a dva dny starší než Josef. Narodil se šestého února roku 1914 ve Vídni, zatímco Josef osmého února 1924 v domku z vepřovic v Zábrdí. Žili tam všichni, než si kluci našli ženy a dokud si holky neodvedli jejich manželé. Vracívali se sem ale pravidelně.

Než se do domu nastěhovali, bývala tu stará obecní kovárna. Nejchudší dům. Nejchudší rodina. A přesto při půlnoční, kdy po večeři a obdarovávání dárky vyrazili všichni do kostela, dávala na konci mše Rozálie skoro nejvíc, víc než statkář Bican, víc než kovář Máca, víc než řezník Jakš. Tvrdila, že i služebníci Boží musejí z něčeho opravovat svatostánek, i oni si zaslouží dostat dar od Pána Ježíše. Její víra byla až dojemná. Jednoduchá, nekomplikovaná, přímočará. „Ježíše je dobré milovat, protože on miluje všechny lidi, všechny, i dobráky, i hlupáky. To je velká věc, tak obrovská, všeobjímající láska. To nikdo z lidí neumí, ale díky Ježíši a Panence Marii se lásce můžeme učit. Je dobré milovat lidi a skrz ně i našeho Pána. Všichni jsme dítka Boží,“ říkávala Rozálie a hladila světlé vlásky nejmladší dcerky Anežky.

Josef si ji náhle připomene, ohnutý nad plechovým umyvadlem. Ucítí pálení v očích a svírání v hrudníku. Jak se asi maminka má? Jaké bude mít svátky, když jednoho syna jí zastřelili, druzí dva jsou za hranicemi a nemohou za ní přijít a popřát jí „šťastné a veselé“, další syn je zavřený a dvě dcery taky. Na svobodě je jen Žofie s manželem, snad proto, že žijí v Písku, a ne na Prachaticku. Jsou to smutné svátky a on se tady válí s holkou v posteli!

„Jen ne výčitky svědomí,“ řekne nahlas a ulekne se. Neprobudil Kláru? Otočí se. Klidně oddychuje. Není dobrý propadat černým myšlenkám, řekne si tentokrát v duchu. Hned jak zase půjde přes čáru, za maminkou zajde, setká se s ní u Rejžka, někdo z kluků ji tam přiveze. Vymyslí plán, jen aby ji mohl vidět a popovídat si s ní. Je silná. Její víra ji drží nad vodou. Ona není z těch, co by se sesypali, ne, jeho maminka nepatří mezi slabochy, nenechá se vyděsit; a on je po ní. Vše dobré, co v sobě má, je od ní. To špatné? Snad po otci, kterého ani nepoznal, po otci, který byl několikrát zavřený a pak od nich utekl bůhví kam. Po otci, který mu celý život chybí.

V hospodě je útulné teplo sálající od velkého krbu. Sedí tu pospolu jenom rodina majitelky. Děti odlévají olovo a přou se, co ten který tvar představuje. Když je přestane bavit odlévání, přinesou plechové umyvadlo a pouštějí na vodu skořápky vlašských ořechů. Zapalují svíčku a loďka může vyplout. Josefovi i Kláře atmosféra připomíná domov.

„Letošní svátky tu oslavíme společně jenom my,“ ozve se černo­vlasá žena a zas přimhouří oči a zavrní.

Klára se rozhlédne po místnosti. U zadní stěny kdosi sedí, je jasné, že nepatří do rodiny. U nohou sedící postavy stojí kufr a šedivý batoh, který používají američtí výsadkáři.

„A támhle?“ zeptá se hospodské.

„Ta přišla před chvilkou. Na někoho prý čeká, naobědvají se, a pak spolu odejdou k rodičům.“

Josef usedá ke stolu, už se nemůže dočkat, až si dá plný talíř horké polévky. Má hlad jako vlk.

Klára však zůstává stát. Dívá se na mladou hnědovlásku. Je neobvyklé, aby tak krásná holka seděla sama na Štědrý den v hotelu, co stojí přímo na hranici mezi Východem a Západem. V Kláře se probouzí agentka. Tahle situace se jí ani trochu nelíbí. Když Josef zaslechne její rázné kroky, překvapeně vzhlédne. Vidí, jak se Klára blíží k sedící slečně, povídají si, je jasné, že ji zve k jejich stolu. Dívka se neochotně, až bojácně zvedá, batoh přehodí přes jedno rameno, kufr zvedne a tiskne jej ke hrudi, jako by jí ho chtěl někdo vzít, a následuje Kláru. Ta se směje, šveholí, rozhazuje rukama, chová se jako bezstarostná žena, která má ráda společnost.

„Přece nebudete na svátky sedět úplně sama, aspoň se s námi naobědvejte,“ slyší Josef.

„Prosím, seznamte se, tady můj… manžel Hans a slečna…“

Dívka pokládá opatrně kufr na zem, levou rukou si přidržuje popruh batohu, zatímco podává pravici Josefovi.

„Jmenuji se Luisa Rauscher, těší mě.“

MAŠEK S KASKOU POBÍHAJÍ ULICEMI PASOVA. Rudi Baumgartner se propadl do země. Vědí, že z hotelu Passauer Wolf vyrazil jen několik málo minut před nimi, přesto jim beze stopy unikl. Vracejí se do baru s neblahým tušením, že propásli životní šanci. Kdyby ho sledovali, dovedl by je k agentovi. Mohou ještě teď zjistit, kdo je hlavou místní organizace, koho nasadili estébáci do Bavorska?

„Já bych do toho…, frnknul nám před nosem, zatímco se tam vybavujeme jak nějaký babky na trhu,“ ulevuje si Mašek, když vcházejí do místnosti.

Galegher jim jde naproti.

„Je to vážnější, než jsem si myslel,“ řekne a vyzve je, aby s ním vyšli zpátky ven do ulice.

„Luisa Rauscher zmizela ze svého podnájmu se sbaleným kufrem. Rudi odtud vyběhl jako vyplašený zajíc. Máme u jeho bytu hlídku, pokud se ukáže, budou ho sledovat. Já o tom ovšem pochybuju. Někdo je musel varovat. Teď hrozí, že nám utečou ke svým chlebodárcům do Československa a předtím stihnou zamést stopy vedoucí k jejich velícímu agentovi. Musíme si pospíšit. Už jsem zalarmoval všechny příhraniční posádky Grenzpolizei i celníky. Vy se, hoši, hned seberte, a vyrazte k hranici. Luisa Rauscher dosud s materiály přecházela hranice u Haidmühle, vy znáte všechny ty stezky. Pokud se jim podaří přejít, musíte je chytit na české straně a donutit k návratu. Vezměte si zbraně. Mluvil jsem už s vaším šéfem, souhlasí, abyste ten úkol vzali. Pokud se něco zvrtne, jednáte na vlastní pěst, naše agentura s tím nemá nic společného. A teď rychle, každá promarněná minuta jim dává náskok.“

Mašek a Kaska vyběhnou do svého pokoje. Během pěti minut mají sbalené věci. Když si Mašek obléká teplý kabát, vyhlédne z okna do ulice. Tam už na ně čeká auto. Neztrácejí čas, prásknou dveřmi a sbíhají dolů. Za pár vteřin po nich zůstane už jen modrý kouř z výfuku a pomalu se rozplyne v mrazivém vzduchu.

BĚHEM POZDNÍHO OBĚDA Klára nezavře pusu, klábosí, vyptává se slečny Rauscher na to či ono, jen tak, aby řeč nestála. Josef spíš naslouchá. Zhltne polévku s bílou bavorskou klobásou a teď si pochutnává na pečené huse se zelím. I on chápe, že s tou dívenkou není něco v pořádku, ale nechce si kazit chuť. Z pod slupky jejího krásného vzezření, plachých úsměvů a pohledů, prosakuje strach a zmatek. Připomíná vyplašenou myš, kterou zavřeli v místnosti, a teď se rozhlíží, kterou škvírou by mohla prolézt ven.

Klára si mezi jednotlivými chody zapaluje cigaretu, vyfoukne dým ke stropním trámům.

„Není nad to být na svátky v rodinném kruhu. Říkala jste, že se svým přítelem navštívíte vaše rodiče, to musejí žít někde poblíž na nějakém statku, nebo se mýlím?“

„Máte pravdu.“

„A můžu být tak smělá, víte, jsem zvědavá jak opice, kdeže to vlastně je?“

„Žijí tady v pohraničí,“ odpovídá nejistě Luisa Rauscher. „Ráda bych s přítelem u nich pobyla i přes Nový rok. Trochu si odpočineme, než se vrátíme do města.“

„A vy pracujete přímo v Pasově?“

„Ano.“

„Co tak krásná slečna může dělat? V nějaké nové firmě? Tipla bych si, že jste herečka, ale v Pasově nejsou žádná filmová studia.“

A Klára se zasměje a plácne jemně Luisu přes loket. Josef se raději zvedá a odchází k toaletám. Zaslechne ještě, že slečna je zaměstnaná v hotelu Passauer Wolf, ale nedělá pokojskou, ne, to opravdu ne. Klára ví, že lže, Luisa Rauscher pracuje v jedné z úřadoven CIC, do hotelu chodí jen proto, aby tahala z amerických důstojníků rozumy…

„Počkejte, počkejte, říkáte Passauer Wolf? Ale tam jsou přece ubytovaní američtí důstojníci!“ vykřikne Klára a nakloní se blíž k Luise. Spiklenecky na ni mrkne, jako by byly důvěrnými kamarádkami.

„Luiso, přiznejte se, že vy mezi nimi máte vyhlédnutého mládence? Oni jsou to všechno urostlí a pohlední kluci, nemám pravdu?“

„Já… já ani nevím, moc si jich nevšímám. A… chlapce… nemám, já nerada mluvím anglicky, mám ráda němčinu…“

„Ale říkala jste, že tu máte schůzku?“

„No, to ano… schůzku s kamarádem…“

„A s ním, že vyrazíte k rodičům na statek.“

„To… ano… ano, na statek s ním vyrazím, jenom,“ Luisa pohlédne na hodinky, „už tu dávno měl být.“

V tu chvíli se ve dveřích objevuje vyhublý mladík, rozhlédne se. Když spatří Luisu, jen na ni mávne rukou a zas zmizí za dveřmi.

„Já… promiňte, už musím jít.“

Luisa se prudce zvedá. Obléká si kabát, batoh si přehazuje na rameno tak, že jí hned sjede k lokti, takže musí druhou rukou popruh vytahovat, přitom už se shýbá pro kufr. Nechává na stole ležet pomuchlanou padesátimarkovku. Snědla sotva talíř polévky, husy se ani nedotkla, natož dezertu – jablečného štrúdlu, bavorské speciality.

Ke dveřím skoro běží, poráží židli, jen na moment se otočí, aby ji postavila na nohy, ale rozmyslí si to a utíká dál. Židli sebere Klára. Josef sleduje celý výjev z chodby od toalet. Jeho si mladík nemohl všimnout, Hasila skrývá temný stín schodiště. Teď už mu je všechno jasné. V mladíkovi poznal tlumočníka freyungské služebny CIC Rudiho Baumgartnera, estébáckého špicla, s nímž byl ve spojení strážmistr Míčko do chvíle, než byl zatčený a vyslýchaný v kanceláři šéfa bavorské pobočky CIA Eckerta. Klára ho poznala taky.

Dveře se zabouchnou a vpustí na chvíli do místnosti závan chladu zvenčí.

Josef se odtrhne od zdi a jde ke Kláře. Pohlédnou na sebe. Z romantické oslavy Štědrého dne nic nebude. Josef vyběhne ven, zjistí, že stopy vedou k hranici. Vrací se do pokoje, sebere oba batohy, svršky a sbíhá po schodech zpátky do hospody, kde už Klára srovnává účet. Rychle se oblékají, batohy hodí na záda a vyrážejí. Hluboké stopy ve sněhu strmě klesají strání, klikatí se mezi smrky, směřují dolů, do Československa.

„Doufám, že nám nechají aspoň kousek toho štrúdlu, já měl na něj takovou chuť,“ posteskne si Josef.

Klára je zachmuřená, její krok je až příliš rázný.

„Jak tě sakra napadlo, že tady na Rudiho narazíme? Mně je jasný, že originálnější dárek pod stromeček si přát ani nemůžu, ale všechno má svý meze! Myslela jsem si, že ta vyhlídka je nejvrcholnějším zážitkem, a zatím…“

„Ale já to nevěděl,“ brání se Hasil.

„Tohle ti mám, Josefe, věřit?“ ptá se udýchaná žena, kráčející v hluboké vyšlapané stopě. Každou chvíli jí ujede noha a ona sklouzne.

„Musíme teď radši vymyslet, jak ty dva přimět k návratu na bavorskou stranu. Nesmí se dostat k hraničářům. Určitě u sebe mají nějaký materiály. Všimla sis, jak se nemohla odtrhnout od toho svýho kufru?“

„Tiše, Josefe, támhle jsou.“

„Chtějí se dostat do Nového Údolí, tam už na ně bude někdo čekat. Možná jejich šéf, podle toho, co s sebou vlečou, se asi rozhodli odstěhovat ke komunistům. Sakra,“ zakleje Josef a strhne z ramene automat.

„Všimli si nás, nadběhnu jim. Pokud vystřelíš, miř na nohy, potřebujeme je živý.“

„To mi nemusíš říkat. Jestli sis toho nevšiml, jsem služebně výš než ty, takže rozkazy tady budu…“

Ozve se výstřel.

„Bacha, z Rudiho se stal pistolník!“

Josef uskočí stranou, schová se za kmen vysokého smrku a sbíhá z kopce mezi stromy, spíš se kutálí, za sebou zanechává hlubokou brázdu ve sněhu. Nedbá, že se stává snadným cílem. Klára zatím zaujímá bezpečnou pozici za obřím balvanem. Ví, že mají málo času. Střelba sem přiláká české strážce hranic. Teď bojují nejen se zrádci, ale i s časem. Z německé strany nemohou čekat pomoc, tady už jsou na území nepřítele. To oni se co nevidět stanou lovnou zvěří. Vzpomíná si na několik pouček z výcviku v agentuře. Ani jedna se do této situace nehodí. Nikdo tehdy nepředpokládal, že bude třeba nutit někoho proti jeho vůli, aby se dostal na druhou stranu hranice, do svobodného světa.

Vyhlédne. Rozhodne se rychle. Vyskočí a několika skoky se pouští za uprchlíky. Automat jí vyklouzne z rukou.

MAŠEK S KASKOU SE NECHAJÍ vysadit kousek od hraničního přechodu Philippsreut – Strážný. Zamíří k celníkům, kteří stojí u dřevěné boudy a kouří.

Kaska se legitimuje, má zvláštní průkaz zaměstnance agentury, ten s sebou nikdy přes hranici nenosí, aby se nedostal do nepovolaných rukou estébáků, tady se s ním ovšem producírovat může.

„Dobrý den, hoši, potřebujeme jenom malou informaci. Nepokusil se dneska někdo přejet hranici do Československa? Čistě náhodou.“

„A víte, že jo. Je to tak půlhodinka?“

„Ani ne,“ řekne menší celník a dodá:

„Před necelými dvaceti minutami projel nějaký diplomat, myslím, že československý atašé.“

„Do prdele,“ ujede Maškovi. „Máte jeho jméno?“

„Samozřejmě jsme si zaznamenali jak jeho jméno, tak číslo pasu i vozu. Zadržet jsme ho ale nemohli, to snad chápete. Provedl něco?“

„To se radši ani neptejte, myslím, že nám unikl pěknej ptáček,“ odpoví Mašek.

„Honzo, ty si myslíš, že to byl…“

„Přesně tak, Jardo, byl to ten dvojitý agent s falešnejma papírama. Dám za to ruku do ohně.“

Otáčí se k jednomu z policistů.

„Můžeme si odtud zavolat?“

„Samozřejmě, mládenci. Pojďte dovnitř.“

Jan Mašek drží sluchátko služebního telefonu.

„Spojte mě prosím s pasovskou služebnou CIC, děkuji.“

Chvíli čeká, než se na druhé straně ozve známý hlas.

„Už asi víme, kdo byl tím hlavním komunistickým špiclem!“ křičí Patric Galegher tak, že Mašek musí dát sluchátko od ucha.

„Chlapci od CIA mají podezření na nějakýho Límala. Samozřejmě je to jeho krycí jméno, víc mi neřekli. Bejval v československých diplomatických službách a teď je zaměstnancem jedný z úřadoven CIA. Posílám rychlé depeše všem u hranic.“

„Právě nám uletěl,“ řekne tiše Mašek. „Je pozdě. Přejel v diplomatickém voze pod jménem Horák. Je to necelá půlhodina. Pokud to byl on, tak máme smůlu.“

„Shit,“ zakleje major, „víme určitě, že to byl on? Zatím akci nerušíme, musíme prověřit toho Horáka, pak se uvidí. Taky je třeba dostat aspoň Baumgartnera a Luisu Rauscher!“

Na chvíli se odmlčí.

„To má ale háček, nikdo neví, kam zmizeli. Ještě něco, teď mi hlásí hoši od policie, že pod Dreisesselem se střílí, poslali tam posilu Grenzpolizei z Freyungu. Hned tam vyrazte!“

„Jasně, sedáme do auta!“

Mašek vybíhá a s Kaskou rychle nastupují do vozu.

„Tak kam teď, hoši?“ zeptá se řidič, zatímco se prudce rozjíždí.

„K hotelu na Třístoličníku. Prej tam slyšeli střelbu. Zkus na to, příteli, trochu víc šlápnout.“

„Žádnej problém, jsme tam v cuku letu.“

„Jenom, aby už nebylo pozdě. Bůhví, po kterým z našich kluků to tam esenbáci pálí. Snad se dostanou včas za kameny.“

„Jenom klid, musíme si zachovat chladnou hlavu. Bůhví, co se tam vlastně děje. Dělá mi starosti ten Baumgartner. Nechápu, jak mohl tak rychle zmizet.“

HASIL SKÁČE Z BOKU NA RUDIHO, který právě zaměřuje. Klára je dobrým terčem. Ujela jí noha a ona sjíždí směrem ke střelci. Najednou se zachytí kotníkem v prohlubni pod sněhem a zůstává ležet bezmocně na zádech, s nohou nepřirozeně ohnutou do strany; marně šátrá rukou v hlubokém sněhu po automatu. Tělo má přetočené do strany.

Luisa vyděšeně ječí. Dřepí ve sněhu, svírá svůj kufr, obličej noří do kabátu.

Ozve se ostrý výstřel. Rozléhá se v ozvěně po stráni a mezi stromy.

Josef sevře Rudiho pravačku s pistolí a druhou rukou ho uhodí do obličeje. Válejí se v hlubokém sněhu. Několik metrů se svezou níž, než se zápolící těla zachytí o větve padlého stromu.

Naštěstí Hasilův protivník není žádný silák, podvoluje se a jenom plačtivě sípe. Hasil ho odzbrojí. Vstává a v obou dlaních teď svírá pistole. Automat obalený sněhem visí přes rameno.

„Vstávej! A ty taky! A oba pěkně zpátky nahoru k hotelu! Hejbněte kostrou! Nebo vás mám tady na místě radši zastřelit?“

Luisa se škytavě rozbrečí.

Hasil pohlédne do stráně, kde leží Klára. Netuší, jestli je raněná, nebo ne. Leží ve sněhu a nehýbe se.

Rudi s Luisou neochotně šlapou zpátky ve svých vlastních sto­pách.

„Jeden jediný pohyb a střílím,“ zahrozí Josef.

Ohlédne se. Má obavy, aby se tu neukázala česká hlídka.

Když se dostane až ke Kláře, zjistí, že se na něho dívá klidným pohledem. Zatímco jeho zajatci pomalu postupují dál, shýbá se k ní. Je jasné, že Rudi i Luisa svůj útěk vzdávají.

„Až je dovedeš nahoru,“ zašeptá, „vrať se pro mě. Musíš mě tam vytáhnout. Mám něco s nohou v kotníku. Vklínila se mi do škvíry mezi kameny a rupla. Pech co? Vem i moje věci.“

Podává mu batoh. Její automat vyhrabe ze sněhu o několik metrů výš.

U hraničních kamenů už čekají muži v uniformách Grenzpolizei. Josef ukáže svou legitimaci, kterou mu vystavili v agentuře na jméno Marek, vysvětluje jim situaci. Policisté odvedou zatčené do hotelu. Josef se obrací zpátky, začne sestupovat, když se za jeho zády ozve známý hlas.

„Nepotřebuješ, Pepíku, helfnout?“

Spatří Maška a Kasku.

„Jo, moje kámoška zůstala viset pár metrů za čárou se zlomenou nohou. Tak pojďte za mnou a bacha na hnáty, ať si je taky nepřelámete.“

Oba se pustí ze strmého svahu za ním. Ve chvíli, kdy spatří ležící Kláru, ozve se dole mezi stromy štěkot.

„Vyneste ji nahoru, já vás budu krýt!“ zavelí Hasil, zalehne za vyvrácený kmen a připraví automat ke střelbě. Jakmile se vyloupne v bílém prostoru mezi stromy první postavička, vypálí dávku. Ví, že nemá šanci na takovou dálku někoho zasáhnout, chce je však jen zpomalit, zastrašit. Teď budou postupovat obezřetněji. Ohlédne se, kluci už jsou se zraněnou ženou skoro nahoře. Rozhodne se pro ústup. Vystřelí ještě dvakrát a zmizí v lesním podrostu.

V hotýlku pod Třístoličníkem je pozdvižení. Při prohlídce batohů a Luisina kufru objevují policisté tučný obnos západoněmeckých marek a fotoaparát Mikroma 8 mm československé výroby. Rudiho Baumgartnera i Luisu Rauscher odvezou odděleně do služebny CIC ve Freyungu, kde proběhne výslech. Oba se nezávisle na sobě snaží vymyslet nějakou pohádku o původu peněz, ovšem existenci mikromy už provází jenom mlčení. Rudi odmítne prozradit jméno svého nadřízeného rezidenta. Je jasné, že ten muž kupodivu stále slouží u CIA nebo CIC. Zřejmě se mu ještě nepodařilo překročit hranice ke svým. Rudi těká očima po podlaze a po stěnách. Výslech nikam nevede, a tak oba, Rudiho i Luisu, převážejí do pasovské věznice.

Klára leží v pasovské nemocnici. Josef ji chodí denně navštěvovat. Protože dubl ještě není odhalený, zůstává mimo hru. Je nutné, aby špicl žil v přesvědčení, že Hasil umírá, leží v kómatu a nemůže vypovídat. Pátý ho ubytuje kousek od nemocnice. Schází se s Honzou a Jardou. Sedávají v jedné nenápadné hospůdce u řeky, on popíjí čaj a jeho společníci pivo.

Ke zlomu ve vyšetřování dochází na silvestra, kdy se má opět setkat se svými dvěma krajany. Chtějí společně oslavit příchod nového roku.

Místo na oslavu ale dostávají všichni tři pozvání do kanceláře majora Galeghera.

„Jsem rád, že jste tady, hoši. Chceme udělat takový malý experiment.“

„Experiment?“ zeptá se nechápavě Honza Mašek.

„Přesně tak. Konfrontaci Baumgartner – Rauscher. Teď právě sedí ve druhém patře zdejší úřadovny Rudi Baumgartner. Je v oddělené místnosti zajištěné mřížemi. Za malou chvíli,“ major se podívá na hodinky, „k němu jiná parta policistů, než ta, co přivedla jeho, strčí jakoby omylem Luisu Rauscher. Pak je tam spolu zamknou.“

„Ale pane majore, vždyť se domluví, jak budou vypovídat,“ řekne Hasil. Jdou právě chodbou k širokému schodišti.

Galegher se k němu otočí a obdaruje ho zářivým úsměvem.

„Ale to víte, že tam máme mikrofon. Hned je nahrajeme na magnetofonový pásek, ty dva nenapadne, že všechno, co řeknou, nejen uslyšíme, ale ještě jim to pak pustíme. Budeme mít jasný důkaz o jejich spolupráci s československou StB. A já jenom doufám, že se zmíní i o tom jejich šéfíkovi.“

„Myslíte toho dvojitého agenta?“

„Jasně, protože ten podle všeho je pořád někde mezi námi.“

Vycházejí po schodech do druhého patra. Vstoupí do místnosti, která sousedí s celou obou špionů.

Galegher se pozdraví se dvěma důstojníky, kteří sedí u nahrávacího zařízení. Mrkne opět na hodinky.

„Tak, pánové, právě teď přivádějí slečnu Rauscher. Ještě netuší, že my už víme, co na těch filmech je. Představte si, že s sebou táhli veškerou nafocenou agendu úřadovny CIC ve Freyungu, fotografie všech uprchlíků, jejich výpovědi, a taky zmapované jednotlivé úřadovny CIA a CIC, co operují tady u hranic. K těm se Rudi dostat nemohl, takže je jasné, že je získal od našeho hledaného ptáčka. Jsou tam úplné novinky, z toho usuzujeme, že dvojitý agent stále pracuje… a taky jsme našli hlášení o Eckertovi, Taylorovi, Pátém a o vás.“

A poklepe Josefa po rameni.

„Komunisti jeví enormní zájem o vaši maličkost, B7. Čímpak jste si to jenom zasloužil? Dokonce máme informace od našich lidí nasazených na Prachaticku, že ten, kdo by vás přivedl, Hasile, živého nebo mrtvého, dostane velice slušnou finanční odměnu. Trochu jak na Divokém západě, nemyslíte?“

Na odpověď už nezbývá čas. Slyší skřípání mříže, kroky, několik povelů, silnou ránu, náraz kovu o kov, pak za dozorci zapadne zámek. Luisa usedne těsně k Rudimu, je slyšet její zrychlený dech.

„Scheiße, Rudi, říkals, že to bude hračka, že všechno ten tvůj šéf zařídil. A teď se podívej, jak jsme dopadli. Musí nás odtud dostat, rozumíš?“

„Mlč chvíli! Máme málo času. Musíme se teď domluvit, jak budeme vypovídat. Budeme tvrdit, že ten foťák a film nám podstrčili ti dva. Já nestřílel, to oni na nás chtějí hodit nějakou svoji špínu. Bude to tvrzení proti tvrzení. Navíc on ani ona nejsou Němci, ale čeští uprchlíci.“

„Ale určitě dělají pro Američany.“

„To jim nepomůže. Neměj strach. Šli jsme opravdu k vašim, mají statek kousek odtud, tak to je věrohodný, a tady jsme se dostali do podivné hry, které nerozumíme, musíme oba tvrdit to samé. Ty se hlavně neprokecni, žes byla několikrát za čárou a tam žes předávala materiály policii v Prachaticích, to bysme byli v pěkný kaši. Když budeme chytrý, on nás z toho dostane, uvidíš…“

„Kdo to je on? Nějaký Pánbůh? Jsme v pěkným průseru, jestli ti to nedochází. Má ten tvůj on jméno?“

„Netuším. Jenom jsem od něj přebíral mikrofilmy, nebo jsem mu předával zas já ty svý. Všechno přes mrtvé schránky. Jenom jednou jsme se potkali, tedy, pokud to byl on. Takovej hubenej chlapík se silnými brýlemi. Vypadal jak nějakej doktor. Neřekl sice, že je tou mojí spojkou, ale nějak jsem to vytušil. Jenom popíjel na baru koňak a dal se se mnou do řeči.“

V tu chvíli, kdy Josef zaslechne, že muž vypadal jako doktor, krve by se v něm nedořezal.

Pásek dál nahrává rozhovor odehrávající se za zdí.

„Majore, já…“

„Ano, Hasile? Copak?“

„Ten chlápek, co o něm Rudi mluví. Popis sedí na jistýho doktora. Bývalý československý atašé v Bulharsku.“

„Ale, ale,“ Galegher se podrbe na bradě a zapálí si rychle cigaretu. „Povídejte!“

„Pracuje u naší skupiny, přímo pod Pátým, vlastně je to něco jako jeho pravá ruka. Je šéfem politický sekce. Jeden z case officerů. Jmenuje se Mikuláš Pátek, je to asi krycí jméno, má jich víc, jako třeba doktor Michal, doktor William Pettin, William Wronsak, Hans Joachim von Richter, ale i doktor Grey, takovej spíš úřednickej typ se silnými brýlemi. Má přístup ke všem tajným materiálům, ví o přechodech kurýrů, sám je připravuje, vyslýchá podezřelé utečence nebo ty, kteří mají informace a mohli by je Pátkovi lidi naverbovat, já… myslím si, že musí vědět, co se právě teď tady děje, chápete, pokud je to ale on…“

Major skočí do rohu místnosti, kde na nízkém stolku stojí telefon.

„Rychle mě spojte s Pátým, ale fofrem! Jde o život!“

Potáhne z cigarety.

„Tady major Galegher, CIC Pasov. Pátý? Jste v místnosti sám? Dobře. Baumgartner se zmínil o nějakém doktorovi. Prý se tak říká někomu od vás. Nějakému Greyovi. Je to tak? Jenom ho nenápadně zajistěte, aby vám neulítnul, a přijeďte si osobně poslechnout tu nahrávku. Můžete být případně i u výslechu, když bude potřeba. Dobře, čekám na vás. Cože?… Ano, rozumím, takže… Udělejte, co je ve vašich silách.“

Položí sluchátko do stojanu.

Promne si oči a podívá se na Maška, Kasku a Hasila.

„Tak, pánové, ten vypečený dvojitý špion, tedy pokud je to opravdu on, dostal právě spolu s ostatními ve vile domácí vězení. Budou ho sledovat. Pokud se pokusí uprchnout, je to jasný důkaz. Raději necháváme pro hochy na hranicích plnou pohotovost, člověk nikdy neví, co se komu vyrojí v hlavě.“

Galegher použije nahrávku během druhého výslechu Luisy i Rudiho. Oba budou zaskočeni a v úžasu se přiznají k rozsáhlé špionážní činnosti na území Německa. Hned začátkem roku proběhne soud a odsoudí Rudiho na pět let a Luisu na tři a půl roku. Během transportu ze soudní budovy, kdy má být Luisa Rauscher přemístěna do věznice, využije situace, kdy se jí soudní ostraha chvíli nevěnuje, a prchne. Do tří minut už bude informovaná služebna CIC v Pasově, která zalarmuje všechny příhraniční služebny a vyhlásí poplach. Hlídky Grenzpolizei budou posíleny a vyslány do terénu, stejně tak agenti, kteří právě nevykonávají některou z misí. Když se o útěku krásné komunistické špionky doslechnou Mašek s Kaskou, ihned se spojí s majorem Galegherem a připomenou mu, že její rodiče žijí kousek od hranic. Luisa se před odchodem jistě půjde rozloučit. Galegher zavolá na velení Landespolizei, které ke statku vyšle své muže. Ti opravdu Luisu najdou a tentokrát už ji bez problémů dovezou zpátky do pasovského kriminálu.

Josef Hasil se vrací do práce, do vily svého velitele Pátého. Všichni zaměstnanci úřadoven procházejí přísnými prověrkami, mnozí i na detektorech lži. Je jasné, že dvojitý agent už mezi nimi není, tedy pokud vůbec byl. Hodně lidí na významných postech je vyměněno a život agentury jde dál. Ve vilce jej přivítají staří kamarádi, mezi nimi Kubala s Vítkem. Sem je ubytovávají vždycky před akcí, většina agentů ovšem žije dál v uprchlických táborech, odkud jsou teprve odvoláváni do speciálních bytů k přípravě na novou misi. Jen několik vyvolených, těch nejúspěšnějších, bydlí v tajných vilách delší dobu a nemusí se vracet do lágrů. Ti jsou však zaměstnaní takzvaně „na plný úvazek“. Denně je čekají nějaké úkoly.

Klára leží se zlomeným kotníkem v nemocnici čtrnáct dní, pak ji pustí domů. Na noze má sádrovou dlahu a v podpaží dvě berle. Do měsíce už chodí po chodbách úřadovny a málokdo si všimne jejího mírného pokulhávání.

Je pravděpodobné, že ostraha hranice s Československem je nadále zbytečná. Žádný dvojitý agent se přes ni nepokusí přejít, navíc pro prominentní špiony mají komunisté připravenou daleko pohodlnější cestu, a ta vede přes Vídeň. Tedy, pokud má agent důvěryhodný americký pas.

DALŠÍ SETKÁNÍ U KLEINHESSELOHERSKÉHO JEZERA proběhne začátkem února, dva dny před Josefovými narozeninami. Klára jde zavěšená do Josefa, mírně se opírá o hůl. Její kulhavá chůze mu připomíná Vlastičku. Po dlouhé době si na ni vzpomněl. Přijde mu to všechno tak strašně dávno. Co asi Vlastička dělá? A náhle ho napadá, že by se měl víc než o ni strachovat o jejího muže Jaromíra, převáděl přes hranice společně s Pazderkou. Je velice pravděpodobné, že už je StB odhalila. Josef se rozhodne, že se za nimi vypraví na své další cestě.

Klára je unavená. Krásná a smutná. Eckert jí dal před pár dny najevo, že by už měla pomýšlet na ukončení služby. Vyřídí jí papíry do Států. Na jaře může nastoupit na zaoceánský parník nebo do letadla, a začít v Americe normální život, založit rodinu a zapomenout na práci agentky tajné služby. Prý jí hrozí vyhoření, a v takovém případě by snadno udělala chybu, a to Eckert nepřipustí. Dává jí měsíc na přemýšlení, měsíc placeného volna. Má dvojnásobný plat, vyšší, než běžní chodci, ti pobírají sedmdesát pět dolarů týdně plus byt a stravu, ale jen v případě, že jsou nasazeni do akce. Vzhledem k tomu, že mohou kdykoli přijít o život, jedná se o pouhou almužnu. Málokdo však dělá tuto práci pro peníze, většina mladíků je stále ještě přesvědčena, že se chystá nová válka a oni že jsou nasazeni do první linie. Touží se vrátit do osvobozené vlasti, do vlasti bez komunistické vlády, do demokratického světa. Josef není výjimka, i on věří a víra bývá dost často zaslepená.

„Tak Eckert s Taylorem měli pravdu,“ řekne Pátý, je k nim stále ještě otočený zády.

„V čem, šéfe?“ zeptá se Hasil a stoupne si vedle něho. Před nimi se od sněhu na zamrzlé hladině jezera odráží třpytivě slunce.

„Už před rokem podezřívali moji skupinu, že se v ní ukrývá dvojitý agent. Měli jsme příliš velkou úmrtnost. Bylo to nezvyklé, až moc našich kluků padalo do nastražených pastí hned za hranicí a podle Eckerta to nebyla náhoda. Já tomu tehdy nevěřil. Byl jsem slepý. Ani fakta mě nepřesvědčila. Už když jsme přišli o agenty Aloise, Balníka-Henryho a o Teddyho Hromádku měl jsem dávat větší pozor, a to nemluvím o tom, jak psaly československé noviny o tom, že máme v Darmstadtu i na jiných místech v západním Německu konspirační vily plné bývalých českých důstojníků. To vyvolalo strašný poprask, bylo jasné, že mezi námi mají komunisti špicla. Kdyby nepromluvil ten tvůj bývalý kolega Míčko, žil bych dál v blažené nevědomosti a nalhával si, že je všechno v naprostém pořádku. I kvůli mně přišel o život tvůj bratr a spousta dalších. Až příliš jsem důvěřoval svým lidem, ani ve snu by mě nenapadlo, že by něco takového bylo možné. Právě jsem se dozvěděl, že jeden od nás míval na starosti pořizování falešných pasů a občanských průkazů, měl krycí jméno Schneider, Karl Schneider. Zmizel dřív, než se nám ho podařilo zatknout. Aspoň že Pátek je čistej. Porušil sice zákaz a odjel taxíkem do Frankfurtu za svou milou, ale ověřil jsem si, že je to férový a slušný chlap. Takových kdybychom měli víc. A vidíš, my ho podezřívali z obojakosti jenom proto, že jednou popíjel koňak u baru vedle Rudiho, který byl v té době zaměstnancem CIC. Ne, ne, na doktora je spolehnutí, je svědomitý, houževnatý, skromný, nenápadný a zbytečně nežvaní.“

Otáčí se k Josefovi. V očích má smutek. Hasil nikdy neviděl svého nadřízeného v tak žalostném stavu.

„Takhle to, šéfe, nemůžete brát. Co bylo, to bylo, důležitý je, co uděláme teď. Měli bysme to komunistům nějak vrátit. Víme o všech změnách a já věřím, že Vašek Hesoun už bude mít i novinky přímo z ústředního výboru strany. Uvidíte, že se nám podaří nějakej ten majstrštyk. Vypálíme soudruhům rybník.“

Pátý se pousměje.

„Jsem, Josefe, unavený, jako bych za poslední dny zestárnul o celou věčnost. Manželce jsem už zatrhnul ty vyjížďky služebním autem ke kadeřníkovi. Já vím moc dobře, co si ve vilce o mně šuškáte s ostatními, že týhle firmě šéfuje víc ona než já, že jsem pod pantoflem. Taky je mi jasný, jak působí, když má některý z vás vyjet s mým řidičem k hranici a auto nikde. Jako se to stalo chudákovi Henrymu. Pak se trmácíte vlakem a ztrácíte zbytečně čas. To všechno není dobrá vizitka. Ale tys nebyl nikdy ženatý, s ženami je potíž…“

Podívá se úkosem na Kláru a raději zmlkne, jako by říkal: Promiňte B7, vás mezi ženy jaksi nepočítám.

„Po odhalení toho špicla už vám asi Eckert tolik nedůvěřuje, co?“ zeptá se Klára a víc se opře o Josefa.

Neodpoví. Jen se dál dívá na bílou plochu jezera. Pak se otočí a pomalu odchází. Nerozloučí se ani nedá Hasilovi nový úkol, jak původně zamýšlel. Má teď hlavu plnou jiných starostí.

Josef pokrčí rameny. Klára si vsune mezi rty cigaretu a zapálí ji, pak řekne:

„Co kdybychom se jen tak procházeli,“ pokyne hlavou směrem k altánu na břehu jezera. „Jako že jsme v lázních, máme dovolenou, jsme třeba na svatební cestě a plánujeme si růžovou budoucnost. Jsme mladí a svět nám leží u nohou.“

„Jo,“ vzdychne Josef, „hrát si můžeme, teď jenom, jestli si i my nelžeme do kapsy. To víš, že bych chtěl vedle tebe zestárnout, budit tě polibkem a zahřívat, když ti bude zima. Ale nevím, holka, jestli nám to čas a doba vůbec dovolí. Mám strach. Co neprožijeme teď, to už zejtra nebude možný. Nikomu jsem se ještě nesvěřil, ani svým parťákům ne, ale já jsem vždycky, před každým přechodem přes čáru, posranej strachy, mám sevřenej žaludek a chce se mi strašně zvracet, musím polykat několik minut a zhluboka dejchat, abych se nepodělal. Pak se modlím, jo, opravdu se modlím k Panně Marii, Zdrávas Maria milosti plná… A když se vrátím, cítím, že mě musela ochraňovat, protože je to vždycky velkej zázrak. Já měl bejt už tisíckrát mrtvej, ale žiju. Zatím. Ale, děvče moje, já tu další cestu už přečkat nemusím a nějak cítím v kostech, že tenhle rok bude setsakra krušnej.“

Zastaví se. Stojí proti sobě v záplavě sněhu. Pohladí ho.

„Vždycky se vrátíš, vždycky! A víš proč? Protože máš svýho strážnýho anděla. Mě.“

„Těch andělíčků musí bejt, Klárko, celej regiment. Ale ty jseš z nich nejkrásnější, na to můžeš vzít jed.“

Obejme ji. Líbají se dlouho. Ale polibky nepřipomínají touhu zamilovaných, spíš loučení dvou přátel. Možná už v té chvíli tuší, že nad nimi stojí neviditelný kat s ostrou sekyrou, co přetne silné lano, jímž jsou k sobě připoutáni, že je tu mocnější síla, které lidé často říkají osud, aniž vůbec tuší, o čem mluví.

OSMÉHO ÚNORA ROKU JEDENAPADESÁT je Josefu Hasilovi dvacet šest let. Tonda Vítek organizuje oslavu v jedné útulné hospůdce nedaleko vilky a Tonda Kubala domlouvá s Pátým, aby nechal z Mnichova přivézt Kláru a z lágru Babenhausen i Josefova bratra Julia. Julius odmítá po Bohumilově smrti přecházet hranici. Tuší, že by byl na řadě. Navíc ho žena prosí tak dlouho, až jí slíbí, že on s převáděním končí.

Kromě Josefa tady pijí a kouří všichni. Přijíždí i Honza Mašek s Jardou Kaskou a přivážejí Kaskova strýce Josefa Ludvíka. Ten sedí u stolu v družném hovoru se svým parťákem Vladimírem Palmou. Dvaadvacetiletý Palma je jedním z nejmladších agentů-chodců. Pochází z Rožďalovic u Nymburka, projde jako voják základním výcvikem a hned ho pošlou na hranici, kde se během hlídky potkává osmého října 1950 s Jaroslavem Kaskou. Palma se před ním netají svým odporem k novému zřízení. Hned po návratu na posádku však on i druhý člen hlídky své setkání s cizím agentem nahlásí nadřízeným. Ti zalarmují Státní bezpečnost. Na kurýra se chystá zátah. Do pasti se má chytit s Palmovou pomocí. Palma chce Kasku varovat zprávou zasunutou do krabičky od cigaret u hraničního kamene, uvědomuje si ale, že je nepravděpodobné, aby ji našel, a tak se přihlásí jako dobrovolník do akce. On a další pohraničník mají agenta zatknout přímo na čáře. Velení souhlasí, Palmovi bude důvěřovat. Přítomnost jiných lidí by mohla vzbudit Kaskovo podezření, mohl by proklouznout. Palma se podle předpokladu s Kaskou na hranici setkává a podle plánu ho má odzbrojit a zajistit. Ze zálohy ho kryje vojín Brandejský. Stane se ovšem něco, s čím nikdo nepočítá, ani Kaska. Palma se místo na agenta vrhne na svého kolegu, vytrhne mu ze samopalu zásobník, který odhodí do křoví. A s výkřikem „Je to past!“ přeběhne s Kaskou do Německa. Na sobě má uniformu, ozbrojený je samopalem a pistolí. Američané ho po pohovoru umístí do uprchlického lágru Valka u Norimberka. Koncem října seznámí Kaska Palmu s Josefem Ludvíkem a z těch dvou se stane nerozlučná dvojka. Bydlí spolu na jednom pokoji, pro zpravodajskou službu pracují společně. Palma dokonce dostane své zbraně zpátky, umí s nimi zacházet, a tak velení agentury nic nenamítá. Teď tu sedí a spiklenecky cosi povídá přes stůl nakloněnému Ludvíkovi. O generaci starší kriminalista je v jeho přítomnosti živější a nadšenější než kdykoli dřív. Kaska si od výčepu nese pivo a přisedá k nim. Ludvík ho svou obří dlaní poplácá po rameni. Teď už si šuškají nad pivem tři spiklenci. Mašek tancuje s jednou z dívek, má rozpálené tváře a usmívá se tak, že si z něho jeho kamarádi začínají na dálku utahovat. Je natolik zahleděný do své partnerky, že si ničeho nevšimne.

Každou chvíli Josefu Hasilovi připíjejí ti tři na zdraví a nejsou sami, přidávají se k nim i ostatní. Tonda Vítek nejhlučněji. Mají příležitost zapomenout na perné chvíle. Pátý pronese přípitek a neopomene připsat Josefovi zásluhy za dopadení komunistických špiclů, o odhalení zrádce ve vlastních řadách nemluví. Klára popíjí víno a pozoruje všechny ty mladé muže okolo. Není mezi nimi zdaleka jediná žena, Julius přijíždí i s manželkou a několik mládenců si přivádí své družky, manželky, milenky nebo jen krátkou známost. Kdosi přináší stařičký gramofon a sadu desek. Prostorem se linou staré Hašlerovy šlágry, filmové písničky Oldřicha Nového a nakonec i americké swingové hity.

„Tady máš dárek, brácho.“

Julius se sklání nad Josefem a plácne ho po zádech. Přisedá a pokýve hlavou na pozdrav směrem ke Kláře.

„Co blbneš, Jardo, víš, že nic nepotřebuju,“ ohradí se Josef a šťouchá bratra do žeber.

„Jenom nedělej dráty a koukej to rozbalit.“

Dárek je podlouhlý balíček, pečlivě zabalený do hnědého papíru a převázaný kusem špagátu.

„Nemáte někdo nůž?“ ptá se Josef.

Julius se usmívá.

„Ty jseš pořád stejnej. Co si pamatuju, tak jsi jako kluk všechny kudly někde poztrácel. Nikdy nic neudržíš, všechno se ti časem rozkutálí.“

„Ale hovnajs, jenom nemám zrovna nic ostrýho po ruce.“

„Nemusíš nic řezat, ukaž.“

Julius zatáhne za konec provázku a uzel se uvolní. „Co máma, máš o ní nějaký zprávy?“

„Franta Fábera jí v rámci možností pomáhá, nosí jídlo a připravuje dřevo na topení. Sama by tam umrzla a umřela hlady. Estébáci kolem ní pořád krouží, myslí si, že nás u ní načapají. Ale… brácho, sakra, ty ses úplně zbláznil! Přece mi nemůžeš dát svůj starej loveckej kudlifák, na kterej jseš tak hrdej. Takovej nůž neměl široko daleko nikdo. To nemůžu přijmout.“

„Musíš, Pepo. Možná se už nikdy v životě neuvidíme a já chci, abys ho měl u sebe.“

„Jak to, že se neuvidíme?“

„Odjíždíme.“

Josef sedí jako opařený. Obrovský nůž s namodralou čepelí mu vyklouzne z ruky a dopadne na stůl.

„Pátý nám zařídil papíry do Kanady. Asi se přimluvil i Eckert. Věru bereme s sebou. Chudák holka ještě neví, co se s Bohoušem stalo, myslí si, že tam za námi s Jirkou dorazí, až splní úkol. Musel jsem jí lhát. Kdybysme se prokecli už tady, nehnul bych s ní, nikam by nejela. Bůhví, jakou blbost by pak udělala. Znáš ji, chtěla by zpátky do Čech za Jiříkem, nikdo by jí to nevymluvil. Nechtěla by slyšet, že by na ni čekal kriminál, jako na všechny ostatní. Hele, já už mám všeho plný zuby. Chci začít normálně žít, chodit do práce a vydělávat peníze, občas zajít do biografu a nemuset už řešit, že mám komunisty pořád za zadkem a že je všude spousta špiclů a nastrčenejch provokatérů. Prostě odjedeme, a pokud odtud taky včas zmizíš, rád tě tam v novým domově přivítám. Kdykoli, brácho. Opravdu kdykoli.“

Julius se zvedá, ještě jednou poplácá mladšího bratra po zádech a jde vyzvat svou ženu k tanci. Vypadají šťastně. Tváře jim hoří skoro jako Maškovi, usmívají se a Josef si uvědomí, že je takhle viděl naposledy, když skončila válka a všichni se opájeli nově nabytou svobodou. Julius byl tehdy na krátkou dobu zvolený za lidovce starostou, než ho ze židle vyhodili komunisti.

Prohlíží si nůž. Bříškem palce zkouší ostří.

„Jarda ho nedal nikdy z ruky,“ říká Kláře, ale spíš jako by hovořil sám k sobě. „Vždycky měl tuhle úžasnou kudlu někde u sebe. Všichni jsme mu ji záviděli. Ani už nevím, kde ji vzal. Myslím, že je to švédská ocel… Tak brácha bere kramle.“

Podívá se na svou milenku. Je unavený a ospalý, z kouře ho pálí oči.

„A víš, že se mu, Klárko, vůbec nedivím. Je to asi to nejrozumnější, co může zodpovědnej chlap udělat, pokud nechce o všechno přijít.“

Rozhlédne se kolem sebe. Jako by se právě probudil.

„Náš čas ale ještě nepřišel. Máme spoustu práce. Moře práce. My dva nemůžeme opustit všechny ty lidi, co jsou na nás závislí. My musíme šlapat dál. Jako švýcarský hodinky.“

Zasměje se, ale ten smích zní dutě. Klára pochopí, že má Josef strach. On se bojí, že už doopravdy nikdy v životě svého bratra nespatří, že tady a teď je to naposledy, kdy jsou spolu. Svrhnout bolševika nebude tak snadné. Raději vstane, aby se nemusela dívat, jak se Josef propadá hluboko do svých pochybností a temných zákoutí mysli.

„Pojď si zatancovat. Tahle je moje oblíbená.“

Vstává. Protře si zarudlé oči. Rozevře pomalu náruč, a než Kláru obejme, zazpívá společně s hlasem zpěváka a herce Oldřicha Nového z gramofonové desky:

„Jen pro ten dnešní den
stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít,
víc po ničem netoužit.
Jen pro ten dnešní den,
snad pro úsměv váš
se život změní v sen ten den,
kdy štěstí potkáváš.
Nesmíš se ptát, co bylo včera,
bude zítra snad, jen dnešek uchopit a pochopit,
že nejkrásnější den je dnešní den…“

Brzy ráno po oslavě všude vládne ticho a tma. Zatímco ostatní ještě vyspávají, nasedne Pátý do svého vozu, vedle něho se na zadním sedadle choulí nevyspalý Josef Hasil. Řidič Čermák se mrkne do zpětného zrcátka a sešlápne plyn.

Motor se rozbublá a auto vyráží do tmavé ulice. Jedou do Valky.

„Josefe, tentokrát dostaneš úkol tady v Německu. Možná víš, že analytici v centrále Gehlenovy služby studují ve dne v noci výpovědi uprchlíků. Včera je zaujalo vyprávění jedné mladičké studentky. Pár věcí v té výpovědi nesedí, takže Gehlenovi lidé se domnívají, že by to mohla být špionka.“

„A co já s tím?“ zeptá se Hasil a zívne.

Hlavou analytického oddělení výzvědné služby je bývalý německý generál Reinhard Gehlen. Výzvědnou službu vedl už na východní frontě, včas se na konci války vzdal Američanům, i s celým svým štábem, a předal jim rozsáhlý archiv. Pro Západ jsou jeho informace o zemích Sovětského svazu k nezaplacení. Američané Gehlenovu organizaci nerozpustí, naopak, vybudují pro ni tajnou základnu v Pullachu u Mnichova a vybaví ji těmi nejmodernějšími technikami. Vedení sekce IIIc Gehlenovy služby má na starosti Hermann Baum, který se s bývalým československým důstojníkem Jaroslavem Kašparem-Pátým dobře zná. Baum se tu a tam na Pátého obrací, když potřebuje někoho nenápadně prověřit nebo sledovat. Před dvěma lety hrál Pátého muž s krycím jménem Ondřej dokonce klíčovou úlohu v operaci Bohemia, kdy se podařilo dostat k Američanům do Bavorska československého generála Vojtěcha Jeřábka, štábního kapitána Otakara Fejfara a majora Karla Týra, všechny s celými rodinami a s přísně tajnými zpravodajskými spisy i s komunikačním přístrojem pro spojení s pražskou centrálou. Na základě propašovaných tajných materiálů pak americká vojenská policie pozatýkala společně se CIC osmnáct komunistických špionů operujících na Západě.

Teď Baum potřebuje opět pomoc.

Pátý se pohodlně rozvalí a zapálí si cigaretu.

„Nějakou dobu se budeš pohybovat mezi uprchlíky v táboře. Nenápadně, musíš si získat její důvěru. Má papíry na jméno Květa Malá, ale je pravděpodobné, že jméno je falešné. Seznam se s ní, dostaň se do její blízkosti, kam až to půjde, klidně jí dej najevo, jak tě mrzí, že jsi nerozvážně utekl. Tady máš papíry na jméno Jiří Kadlec. Jsi kluk ze statku od Lhenic. Tvůj táta se jmenuje taky Jiří a máma Alžběta, hospodaří, tobě se po nich stýská. Snaž se jí toho moc o sobě neříkat. Ten Kadlec opravdu existuje, takže pokud si tě nechá prověřit, nebude mít podezření. Máš za úkol odhalit, co je ta žába zač. Je ti to jasný?“

„Jo, šéfe. A co Klára? Netuší, že jsem nasazenej do akce.“

„S tím si nedělej hlavu. Promluví si s ní Eckert a všechno jí vysvětlí. Tady máš tisíc marek na výdaje, nějaký nylonky, balíček kafe a čokoládu. To abys jí měl co dát.“

„Nebude nápadný, že chudej kluk ze statku, co má holou řiť, jí začne nadbíhat s takovejma dárečkama?“

„Ne, živíš se šmelinou, jako ostatně většina uprchlíků.“

Jakmile vůz dorazí k utečeneckému táboru, vpluje Hasil mezi lidi. Řídká lágrová polévka je minulostí. Každý uprchlík fasuje svůj vlastní talíř, hrnek i příbor, pravidelné jsou příděly másla, sýrů, džemů i chleba. Kapesné je 12 a půl marky na měsíc, pravda, není to na vyskakování, nové boty se nedají pořídit levněji než za dvacku. Všichni Čechoslováci, kteří prošli screeningem, tedy prověrkou, dostávají legitimaci, Kennkarte, v níž jsou vedle fotografie osobní údaje a razítko s nápisem der illegale Grenzgänger. Tady žijí lidé jako v každém jiném městečku, děti navštěvují školu, výuka probíhá v mateřském jazyce, je tu i gymnázium, aby studenti mohli složit maturitu. Učitelů a profesorů je tu tolik, že o ně Josef doslova zakopává. Každý, kdo má zájem, se může učit cizí jazyky. Veškeré vzdělávání je zdarma. Každou neděli chodí věřící do místního kostela, jehož prvním farářem je páter Haidler, budoucí spoluzakladatel vysílání rádia Svobodná Evropa. Je tu i Sokol, Skaut a plno dalších spolků.

Hasil ví, kde je Květa Malá ubytovaná, jaké má zvyky, s kým se nejčastěji stýká. Cestou má dost času seznámit se s jejím spisem. Rozhodne se, že nejdřív oťukne její spolubydlící z pokoje. Spí tam osm dívek společně, ale tahle se prý s Květou kamarádí nejvíc, jsou skoro jako dvojčata. Téměř se od sebe nehnou. Hasil ví, že úkol dostává jenom proto, že má stále pověst proutníka. V tomto případě si slibuje, že se udrží na uzdě. Nebude s ní spát. Bude hrát roli platonicky zamilovaného, co pro svou múzu udělá cokoli. Netuší, že se stane objektem vášnivé lásky on sám. Ovšem nezamiluje se do něho Květa, ale její kamarádka Drahuše. Josef bude mít co dělat, aby své předsevzetí splnil.

Během pouhého týdne je jasné, že Květa Malá je jen naivní dívenka, zato její nerozlučná kamarádka-dvojče, má spojení s komunisty přímo v lágru, to ona je nastrčená agentka. Podaří se jí do hry vtáhnout i Květu. Nabídne Josefovi spolupráci už pátý den, co se znají, a on svou hru hraje až do konce. Zamilovaný mladík podlehne kouzlu české špionky a stane se adeptem na bolševického špicla. Denně ovšem posílá hlášení do Mnichova. Sedmý den si pro Květu i Drahuši přijíždějí dva muži od CIC. Nikdo z uprchlíků si ničeho nevšimne, Josef se s oběma děvčaty prochází v lesíku nedaleko uprchlického tábora. Obě jsou natolik překvapené, že se nezmohou na odpor. Jakmile je odvezou, zmizí i on. Vyrazí za Pátým a doufá, že se setká s Klárou.

PRVNÍ MĚSÍCE ROKU 1951 SE SITUACE na hranicích vyostřuje. Hraničáři z řad SNB jsou nahrazeni mladými vojáky základní služby Pohraniční stráže. Všichni jsou proletářského původu, nejlépe z komunistických rodin. Je stále těžší získávat informace. Střelba se stává neodmyslitelnou součástí práce kurýrů. Proslýchá se, že komunisté chystají budování plotů z ostnatých drátů v místech, kde dochází k nejčastějším přestřelkám. Začínají už dokonce kácet celé dlouhé průseky lesů, jen proto, aby mohli lépe kontrolovat pohraniční pásmo.

Jedním z mála, kdo stále přináší nové zprávy a má skvěle orga­nizovanou síť spolupracovníků, je Josef Hasil. Nejenže jeho lidé pracují podél celé jižní hranice sousedící s Německem a Rakouskem, ale pohybují se až k Jáchymovsku, do Prahy, Olomouce, a dokonce i na jižní Moravu. Vytvářejí stovky menších buněk, v každé skupině je jen několik lidí, kteří předávají potřebné informace dál různými kanály, ať už jde o mrtvé schránky v lesích, na hřbitovech, v opuštěných statcích po Němcích, nebo o radiotelegrafické šifrované zprávy, které zachytávají stanice v letadlech létajících těsně u hranic. Jsou domluvené dny a časy vysílání i šifrovací klíče. Depeše se posílají kurýry mezinárodními vlaky, po řekách ve vodotěsných schránkách, v parnících labské plavby. Jednotlivé skupiny o sobě nemají tušení. I kdyby StB odhalila jednu, ty ostatní zůstanou dál v utajení. Jediným spojovacím článkem je Hasil. Nikdo kromě něho neví, jak je celá síť pospojovaná, kdo přes koho a co posílá. Jedná se o tak důmyslný a nepřehledný propletenec, že jedině Hasil by ho mohl rozmotat. Prachatické a vimperské velení StB tuší, jakého nepřítele v Hasilovi mají, proto se snaží Josefa za každou cenu polapit. Zatím neúspěšně.

Josef s Tondou Vítkem a Tondou Kubalou sledují víc než kdy jindy hranici. Snaží se přijít na nový systém ostrahy. Pozorují rostoucí ploty s ostnatými dráty. Vybírají mrtvé schránky blízko hranic. Ze zpráv je jasné, že se k něčemu schyluje přímo v ústředí komunistické strany. Zatýkání mezi vysoce postavenými komunistickými úředníky se snaží StB tajit, ale přes Václava Hesouna prosakují zprávy až za hranici. Artur London je jedním z takových úředníků, a jak zjistí Eckert, London byl už za občanské války ve Španělsku sovětským agentem. Jeho zatčení i zatýkání dalších soudruhů je pro Američany nepochopitelné.

Znepokojující jsou zprávy o uprchlících, kteří někde v pohraničí beze stopy mizí. Do služeben CIC nikdy nedorazí, přesto rodinám přicházejí pohlednice se zprávou, že žijí v Bavorsku a daří se jim skvěle. Dokonce jejich jména vysílá nově založená stanice Svobodná Evropa, která od 1. května roku 1951 zahajuje provoz v češtině. Hlásí, že jsou všichni jmenovaní v pořádku. Tyto dezinformace propašovávají do rozhlasové stanice agenti Státní bezpečnosti. Jedním z úkolů spolupracovníků tajné americké služby je zjistit, co se s těmi lidmi stalo.

Zpřísní se výběr nových agentů-chodců. Američané začínají s prověřováním i svých starých zaměstnanců na jednotlivých služebnách.

Výslechy uprchlíků z Československa jsou důkladnější a ostřejší. Tajné služby usilují o to, aby mezi příchozími odhalili agenty. Studená válka je v plném proudu.

Při další cestě za hranici přenáší Josef společně s Kubalou novou vysílačku. V lese u Podedvor, nad mlýnem Jaroslava Kubašty, se setkají s Bohumilem Supem, převezmou od něho zprávu o Sboru národní bezpečnosti v okrese. Hasil ho varuje, aby si dal pozor, hrozí, že se mezi členy jejich ilegální křesťansko-demokratické strany vetřel někdo od Státní bezpečnosti.

„Pozdravuje tě Vašek Hesoun. Tady mám od něj nový zprávy z Prahy. Když slavil padesátiny Rudolf Slánský, mezi oficiálními gratulacemi chyběl telegram z Moskvy. Stačí se jenom podívat, kdo všechno už sedí za mřížemi, a s trochou fantazie…“

Vysílačku dají Antonínu Ouředníkovi, učiteli ze Včelné, a hned ho zasvětí do její obsluhy. Ouředník je od Fábery ze Zábrdí a přivede dalšího nového člověka, mlynáře Ladislava Matouška z Vlachova Březí, toho Hasil zná z doby, kdy sloužil na hranicích.

„Veškerý zprávy bude shromažďovat tady Láďa, ty Tondo je od něj vyzvedneš a odvysíláš. Každou druhou středu v měsíci v pět ráno. Je třeba, abyste zjistili rozmístění stanic SNB v okrese, stanoviště vojenských útvarů pohraničníků a jejich výzbroj. Láďo, jak to vypadá se združstevňováním a rajónováním mlýnů? Tobě už mlýn sebrali?“

Mlynář smutně přikývne.

„Už v padesátým. Zařadili ho do Nákupního a zásobovacího závodu Prachatice. Nechali mě tam jako vedoucího, prozatím. Melu obilí pro celý okolí. To víš, abych moh žít jako člověk, trochu jsem střílel, jsem myslivec, ale to těžce nesli, a tak mi sebrali loveckej lístek. Deset pušek mi je k ničemu, rozdám je, co jinýho s nima.“

„Nezapomeň, Tondo, každou druhou středu v měsíci v pět ráno. Heslo je: Domov volá zahraničí. Zahraničí volá domov. Pod splavem hučí. Zelený kolovrat. Zprávy adresujte pro B7, to je můj krycí kód.“

S Kubalou obejdou mrtvé schránky. Jedna z nich je v lese poblíž Samrhelovic statku, teď je opuštěný, celou rodinu Starých pozavírali, jak Hasil ví. V noci, když spí schovaní nad statkem, se Hasil probudí a překvapeně zírá na temnou postavu, která seče louku. Přiblíží se potichu blíž. Překvapením vydechne, pozná hospodáře.

„Nelekejte se, tady Pepík Hasilů. Co tu pro živýho boha děláte? Vždyť jste dostal doživotí. Vy jste jim z toho lágru vzal roha?“

Sedlák se zarazí, ale Hasila v měsíčním světle pozná.

„Jo, jsem to já. Přes den se schovávám v tý samý skrýši, kdes byl i ty s tím tvým kamarádem. Děti si myslí, že jsem můj vlastní bratr. Naštěstí mě nepoznaly. V tom lágru člověka zříděj tak, že ho nakonec nepozná ani jeho vlastní matka. Hodně jsem se, chlapče, modlil, za tebe, za svý děti, za mámu, a taky, aby mě odtud některej ze svatejch dostal. A jednou v noci jsem najednou uviděl světlo a to mě vyvedlo ven, brodil jsem se řekou, zatímco na břehu štěkali psi a v mlze mě hledali policajti silnejma světlama. Došel jsem až sem. V noci pracuju, přes den čtu. Tys nám to, chlapče, pěkně zavařil.“

„Mrzí mě to, opravdu. Ale já vás můžu odvést za hranice. Pojďte se mnou.“

„Ne, Pepíku, nepůjdu. Chci vidět svý děti, jak rostou. To se budu radši vydávat dál za mýho bráchu a žít jako liška v noře, než abych byl sám mezi cizími lidmi. Umřel bych steskem. Stačil mi ten lágr.“

„Tak já aspoň nechám ve Svobodný Evropě vyhlásit, že jste v pořádku přešel hranici a že pozdravujete všechny doma. Pak vám možná dají pokoj, budou si myslet, že jste už za kopečkama.“

„Jo, to jediný pro mě můžeš udělat, ale nic víc. A už se tady pro jistotu neukazuj. Mají tě jak osinu v zadku. Oni ti nedají pokoj, dokud tě nezastřelí. Pamatuj si to. Radši zůstaň v teple tam na druhý straně. Ohrožuješ sebe, ale i plno lidí tady. Kdekdo ti pořád pomáhá, ale všichni skončí jako my s mámou. Modlím se, abych ji ještě aspoň jednou, než umřu, viděl, aby to peklo přežila, chudinka. A teď už zmiz, mám práci!“

„Pomůžu vám.“

„Jo? Tak dobře, skoč dolů, visí tam ještě jedna kosa na trámu u stodoly. Koukám, že tu máš kamaráda.“

Ze tmy se vynoří Kubala a rozespale na ně civí.

„Ten má tady hrábě a může obracet, co jsem požnul včera. Začni, hochu támhle na kraji louky. Do rána máme co dělat. Ještěže svítí měsíc. Vidět je jak v poledne na návsi.“

Hasil by se rád podíval k Železné Rudě, jak se daří Vlastičce a jejímu muži, ale Kubala ho přesvědčí, aby se do Bavorska vrátili spolu. Je důležité předat bezpečně materiály od Supa a z mrtvých schránek.

Na baráku, jak říkají Pátého vile, už na Josefa čeká Klára.

„To bylo naposledy, co jsi šel beze mě,“ řekne.

Josef pochopí, že už před ní další cestu neutají. V tu chvíli ví, že se mezi nimi všechno mění. Nebude trvat dlouho a jejich vztah bude jenom pouhou vzpomínkou, jako se proměnily společné chvíle s Vlastičkou, se snoubenkou Marií i s Růženou Študlarovou. Přepadá ho pocit, že zůstane sám. Aby utekl podobným úvahám, s Tondou Vítkem vezmou rybářské pruty, americké legitimace s krycími jmény a jedou si na kolech zapytlačit.

Řeka všechno odnese. Všechen ten neklid, všechny pochybnosti. Hasil je jenom obyčejný chlap. Zdravý selský rozum vždy převáží a on si uvědomí, že ať se stane cokoli, vždycky to bude pro něco dobré. Teď je teď, co bude zítra, ví jenom Bůh.

„Hlavně se z toho všeho neposrat, Tondo!“ řekne a nahodí háček s návnadou.

„Máš recht. Hele, první nahození a ryby berou jak zběsilý. Dneska možná nalovíme večeři pro celej ten náš ansámbl.“

Oba se rozesmějí. Josef je šťastný.

KLÁRA DOSTÁVÁ ÚKOL V PASOVĚ. Vymůže si u Eckerta, aby mohla vzít sebou i kurýra Hasila. Ubytují se v hotelu Passauer Wolf. Když Klára odejde, sedne si Josef v restauraci a popíjí kávu. Zahlédne rozespalého Kasku, mávne na něho. Přisedne si.

„Aspoň známá dobrá tvář, v tom marasmu kolem,“ řekne místo pozdravu zastřeným hlasem Kaska. „Rád tě vidím, Pepo.“

„Sakra, snad nejseš nachcípanej? Sotva mluvíš. Těbůh.“

„Mám za sebou těžkou akci, několik nocí jsem pořádně nespal.“

„Kde máš Honzu?“

„Myje se. Má toho taky plný zuby. Asi to ještě nevíš, ale dostali mýho strejdu a Palmu. Viděls je naposledy na svých narozeninách.“

Josef se rozkucká. Tmavý nápoj pobryndá ubrus.

„Sakra, kdy proboha?“

„Odvážel jsem je autem k hranici sedmnáctýho května. Vyslal jsem je tam já, o to je to všechno horší. V Československu měli najít lidi, co by obsluhovali ilegální radiostanici. Dal jsem jim falešný papíry, na krytí výdajů deset tisíc korun, balíček čokolády a pistoli. Palma si vyzvedl svůj starý samopal. Znáš ten typ? Vzor 26, říká se mu pumpička.“

Josef přikývne.

„Když vystupovali z auta, zjistil jsem, že Pepík nese dopisy od stavitele Bublíka z Vimperka pro jeho sestru, co žije v Horažďovicích, i pro další příbuzné.“

Hasil bouchne pěstí do stolu, až se okolo sedící američtí důstojníci začnou ohlížet.

„Do prdele, Jardo, já Bublíka znám! Měl jsem přes čáru převést jeho ženu a málem jsem padnul v Budějcích do pasti. Už tam na mě čekali estébáci. Byl to zázrak, že se mi podařilo zmizet. Jestli šel Pepa i za Bublíkovou, měl to předem sečtený!“

Josef dopije kávu. Sedí jako zařezaný, ve tváři je zachmuřený, umí si představit, jak vypadají výslechy.

„Pojď, půjdeme radši nahoru za Honzou. Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá.“

Vstanou, Josef nechá vedle prázdného hrnku několik drobných mincí. Ve dveřích se srazí s Janem Maškem, vypadá ještě hůř než jeho kamarád. Kruhy pod očima z nevyspání, pohublý a bledý jako stěna.

„Na tebe je taky pohled.“

„Měli jsme teď nějaký problémy, co bylo nutný hned řešit,“ odpovídá Mašek a zašklebí se.

„Co kdybysme vyrazili na vzduch. Třeba dolů k řece. Půjčíme si loďku?“ zeptá se Josef a kamarádsky je poklepe po ramenou. Jsou oba vyšší než on, takže musí paži natáhnout.

Mlčky jdou uličkou mezi dvěma domy k náměstí, odtud už bude kousek k nábřeží. Procházejí kolem Dómu svatého Štěpána a z dálky už vidí lesknoucí se hladinu.

Pohupuje se tu hned několik přivázaných pramic a taky větší vyhlídková loď. Domluví se s drobným postarším rybářem, vtisknou mu do dlaně pět marek a mohou vyplout. Vesluje Mašek, Kaska s Hasilem sedí vedle sebe na zádi.

Jaroslav si promne oči.

„Kde jsme to skončili, tam nahoře v hospodě?“

„Tím, žes dal Pepovi s Vláďou nějakej úkol v Československu.“

„Jo, jasně. Tak abych ti nastínil, jak se to semlelo. Hranici přešli nedaleko Černé hory. Vlakem se pak měli dostat do Budějc. Pak se vydali do Prahy s tím, že se do Budějc vrátí za tři čtyři dny.

Mám potvrzený, že na Wilsonovo nádraží přijeli dvacátýho prvního ve čtyři ráno, tam se sešli s dalším naším člověkem. Potom ještě v noci odjeli vlakem do Pardubic za Vláďovou sestrou. U ní a jejího manžela zůstali tři noci. A aby toho cestování nebylo málo, jeli do Hradce Králové, kde předali jisté paní Benešové lístek od manžela z Německa. Tu ale nezastihli, nechali pro ni vzkaz a pokračovali do Kopidlna. Žije tam bývalý Palmův zaměstnavatel Kraus, nabídli mu spolupráci. Souhlasil, že bude obsluhovat radiostanici a získávat informace. Dokonce jim nakreslil mapku s rozmístěním dvou vojenských leteckých základen na Jičínsku. Nechal je přenocovat a ráno už zas nasedli na vlak a jeli přes Hradec zpátky do Prahy. Následující den, když procházeli městem, porušili veškeré zásady konspirace. Potkali několik známých a přemlouvali je ke spolupráci, svěřili jim, že pracují pro britskou zpravodajskou službu.“

„Do hajzlu, vždyť nebyli žádný ucha. Jak mohli udělat takovou začátečnickou chybu?“

Kaska vzdychne. Pokývá hlavou. Ramena má svěšená, jako by na nich nesl veškerou tíhu výslechů svého strýce a jeho parťáka. Vytáhne cigarety, jednu zasune do úst a připálí si.

„Bohužel to byla jejich opravdu první velká samostatná akce, předtím jenom jistili ostatní kurýry. Ale k věci. Další noc prý přespali ve Strašnicích, ráno už seděli ve vlaku do Budějc. Setkali se s Macákovými a Pepa se svou ženou i s tchyní, přijely za ním z Prachatic. Pořád je chtěl převést i s dětmi za čáru. Stýskalo se mu čím dál víc. Pamatuješ přece, jak sedával v lágru, vypadal jak zmoklá slepice a nebylo s ním nic. Až Palma mu dodal elán.“

„Několikrát jsem mu nabízel, že mu je z Prachatic odvedu. Proč to nenechal na mě? Už je tady moh mít,“ rozčiluje se Hasil a noří dlaň do kalné vody v řece.

„Pepa pořád cítil výčitky svědomí, že je bez rozloučení opustil. Asi měl v plánu přechod pořádně připravit, bůh ví, co se mu honilo hlavou.“

Kaska odhazuje nedopalek do vody a dívá se, jak mizí.

„Třicátýho května za nimi dorazily dvě mladé ženské, jmenovaly se Pecková a Vodičková, chtěly převést přes čáru. Kluci si u Rachačů vyzvedli zbraně a vyrazili s oběma dívkami k hranici. Náš člověk je varoval, celé se mu to nějak nezamlouvalo, radil jim, aby zpátky zvolili jinou než původně plánovanou trasu. O jejich misi už vědělo moc lidí. Tušil správně, že je mohl kdokoli zradit. Oni ale dál pokračovali hustým porostem kolem Horské Kvildy, tam už se od nich odpojil. K hranici pokračovali jenom Pepa, Vláďa a ty dvě ženské. Až později se jejich průvodce dozvěděl od informátora, kterého máme u Státní bezpečnosti, že je u Kvildy obklíčili pohraničníci. Už na ně čekali. Dokonce jsme se dozvěděli, že je měl udat náš člověk, kurýr. Začátkem května ho zlanařili a on začal dělat pro ně. Teď se snažíme rozkrýt, kdo z našich to je. Nemůžeme už nikomu důvěřovat. Proto s tebou chci mluvit, abys nám pomohl. Tobě věřím, ale jinak? Ruku do ohně bych dal jenom za nás tři a ještě za Tondu Vítka. Problém je, že teď z Pepíka i z Vládi všechno vymlátí, nevěřím, že by nepromluvili.“

„To já taky ne.“

Mašek přestane veslovat a nechává loďku unášet proudem zpátky k místu, odkud vypluli.

„Jardo, dej mi cigaretu,“ požádá a natahuje se blíž k zádi, pramice se mírně zhoupne.

Zapaluje si a vydechne kouř k nebi.

„Tak se mi, kluci, zdá, že se nad náma stahujou mračna,“ znovu potáhne. Jeho obavy se naplní. Za necelé tři měsíce spadne klec i na něj a jeho parťáka.

Ticho naruší až Hasil:

„Myslíte, že v týhle vodě žijou nějaký ryby?“

„Proč by ne, Pepíku, skoč tam a přesvědč se sám,“ odpoví mu Mašek a labužnicky vtáhne kouř.

ECKERT NEMŮŽE VĚDĚT, že si jeho nejlepší agentka bere dovolenou ne proto, aby se odjela rekreovat, ale z důvodů spasitelských a ochranitelských. Dokáže před ním utajit své pravé úmysly, dokonce setřese i chlápka, který má dohlédnout, aby opravdu vklouzla do termálních pramenů, co mají regenerovat svaly a vrátit tělu chuť do života. Sice do Bad Füssingu nedaleko Pasova dojela, ale jenom proto, aby svého průvodce zmátla. Němci tu v roce 1938 vrtem hlubokým jeden kilometr sice neobjevili ropu, jak zamýšleli, ale zato uvolnili horké sirnaté zřídlo. Američané sem po válce umístili první improvizovaný lázeňský provoz pro své zaměstnance, tedy pro důstojníky, diplomaty i agenty. Ti jsou do sirných vod posíláni, aby se občerstvili a měli dost elánu do dalších akcí. Kláru pobaví název „Pearl-bath“, Pearlova vana. Američané totiž nazývají lázně podle Davida Pearla, ředitele UNRA. Je to výstižné, protože obyčejní Němci sem přístup nemají.

Ubytuje se v hotelu, převlékne do plavek a jde se naložit do horkého pramene. Ale večer už na ni čeká taxík a veze ji na setkání s jejím milencem a jeho společníky. Josef totiž dostává další úkol. S ním vyrážejí Vítek a Kubala. Kubala jako krytí a Vítek má zas své povinnosti jinde. Kubalovi se s Hasilem jít nechce, ale rozkaz je rozkaz.

Přejít hranici chtějí s večerem, Josef vybírá oblast kolem Trojmezné. Obdrží na příslušném, speciálně sestaveném formuláři přes­nou trasu, občanské průkazy s potřebnými razítky a podpisy. Než dokumenty opustí středisko, ofotografují je. Pokud se agent z kurýrní cesty vrátí, jeho občanský průkaz bude uložen do trezoru, aby mohl být později opět použit. Když se agent nevrátí, musejí se okamžitě vyřadit všechny podpisy a použitá razítka, která v teď už ztraceném průkazu byla.

Hasilovi velí Pátý, ten mu zadává úkoly, ale Josef neví, že podklady připravuje Pátek-Pánek, kterého už nějaký čas podezřívá, že je dvojitým špionem.

Klára je na místě včas. Nechá se vyložit na kraji lesa a dál jde pěšky. Čeká nekonečně dlouho, mráz zalézá za nehty i pod oblečení. Vítr naráží do korun stromů a ty vyluzují vzdechy, jako by v nich sídlili duchové a snažili se vysvobodit ze sevření kmenů a větví. Otřese se. Na vteřinu blikne baterka. Hodinky ukazují deset minut po půlnoci. Už tu kolem dokola šlape přes dvě hodiny. Taxík ji k lesu přivezl přesně v půl osmé, hodinu stoupala pěšky úzkou lesní pěšinou.

Už v devět měli být na hranici, chtěli jít celou noc, aby je kryla tma. Její první cesta do Československa s Hasilem nezačíná dobře.

Vlevo od ní zapraská větev. Čeká, že se vynoří německá hlídka a ona se bude muset legitimovat. Němci si mohou myslet, že je špionka z druhé strany, pak by se akce zdržela, protože než zavolají na velitelství a ověří totožnost, bude to trvat celou věčnost.

Zas šramot v křoví a praskání větví. Asi nějaké zvíře. Oddychne si. Pak ji napadne, co se stane, až se šéf dozví, že porušila jeho příkaz. Vyváže ji ze služební povinnosti a pošle šupem za oceán. Ví příliš mnoho. Zná všechny muže z jeho úzkého štábu, rozmístění útvarů, které spadají pod CIA a CIC, ať už jde o skupinu bratří Šedů, Pátého, majora Františka Bogataje, majora Rudolfa Drbohlava nebo generála Moravce, je zasvěcená do tajných plánů, do celé struktury a systému jednotlivých akcí. Právě proto Kláru už dávno za hranice neposílá. Dobře si uvědomuje, že kdyby padla nepříteli do rukou, všechny by ohrozila. Nedělá si iluze, že by dokázala mlčet. Všichni při mučení nakonec promluví.

Spočítá si, že už tady v kruhu nachodila přibližně čtrnáct kilo­metrů, pokud by se hodina rovnala pěti kilometrům. Zbytečně plýtvá silami.

Známý hlas ze tmy ji vytrhne z chmurných obav.

„Krucinál, Josefe, kde jste tak dlouho byli? Je skoro jedna v noci! Vyrážet jsme měli před čtyřmi hodinami.“

Ve tmě zablesknou plamínky dvou zapalovačů. Kubala s Vítkem si navzájem připalují.

„To by, milá zlatá, nesměla paní Elena zabavit auto i s řidičem. Odjela bůhví kam a my museli šlapat po svých na vlak, tam přes hodinu čekat, pohodlně se usadit na tvrdou lavici, vystupovat, přesedat, zase tvrdnout v kupé, takže máme za sebou opravdu příjemný výlet,“ odpovídá za Hasila Kubala.

„Teď se musíme modlit ke všem svatým,“ řekne Josef. „Měl jsem zmapovaný hlídky zhruba do půlnoci,“ podívá se na hodinky, „navrhuju změnit původní plán. Měli jsme si trochu zajít, ale teď nám nezbývá než si cestu zkrátit. Zariskujeme a sejdeme kus pod Třístoličníkem. Tam už sice vedou dráty, ale my se přebrodíme řekou. Osušíme se u chlapa, co žije na Soumaráku. Pak se rozejdeme. Tondo, počkáš na nás u Rejžka, schováš se na seně, my vyřídíme všechny pochůzky a dorazíme tam. Do Písku jezdit nebudeme, je to nebezpečný. Všem městům se vyhneme. Jen vybereme schránky. Přijedou za námi jenom Sup a mlynář Matoušek, měli by mít nový zprávy od Hesouna z Prahy, ty musíme co nejrychleji dostat za čáru. Teď už žádný zdržování, razíme.“

„Josefe, nechci už zažívat žádný překvapení,“ ozve se Tonda Kubala. „Ty strašně riskuješ. Už jsem o tom mluvil s Pátým a říkám ti na rovinu, že jsem chtěl, abych s tebou už nemusel chodit. Jseš ten nejnebezpečnější kurýr, kterýho znám. Ale nejenom pro ty kluky v zeleným, i pro nás. Vůbec se mi nelíbí, že půjdeme jinudy, než je plánovaný, navíc tam můžou už čekat, pěkně zahrabaný…“

„Přestaň sýčkovat!“ okřikne kamaráda Vítek. „Pepa má pravdu. Jestli chceme splnit úkol, musíme improvizovat. Dost keců, jdeme!“

Jdou husím pochodem. Josef je v čele.

Jde tmou jako nějaká kočka, napadne Kláru.

Brodí se řekou. Co chvíli jim ujíždí noha na kluzkém kameni a oni už v ledovém proudu necítí nohy. Musí se vyhnout železným hrotům a ostnatému drátu, které leží pod hladinou. Josef má naštěstí štípačky, včas zátaras objevil. Představa, že půjdou mokří přes deset kilometrů, jim moc sil nepřidává.

Když se přiblíží ke kolejím, spatří dvě temné postavy, u nohou se černá nízký stín. Hlídka se psem. Nemají čas se skrýt v nedalekém lesíku. Zalezou hlouběji do louky, mají alespoň výhled na trať. Každý z nich si připraví zbraň. Mokří leží na promrzlé zemi, stěží ovládají zimou zkřehlé prsty. Hlídka právě prochází kolem nich. Klára odhaduje vzdálenost na necelých dvacet metrů. Všem je jasné, že pokud se strhne střelba, mají mizivou šanci na útěk. Všude kolem budou další hlídky. Pohraniční útvary jsou teď schopné v minutě vypustit do terénu celou armádu. Nehnutě leží a vyčkávají. Hlídka prochází. Vzdaluje se.

„Jak to, že nás ten pes necítil?“ zeptá se šeptem Josefa, který se zvedá na kolena.

„Ale cítil, moc dobře nás cítil, jenom psovod je lempl, pořádně psa nevedl, takže ten mu nic nehlásil.“

Pomalu se zvedají i ostatní a vyrážejí dál. Potřebují se zahřát pohybem. Klára má pocit, že jsou její končetiny ze železa, sotva se vleče. Na mužích žádné známky únavy a chladu nepozoruje. Bude ráda, až dojdou k Soumarskému mostu. Svalí se jako špalek a hned usne. Podaří se jí to po tříhodinovém pochodu.

Hasil ji nechá spát. Zatímco oba Tondové odejdou, on vybere v okolí dvě schránky a z bezpečné vzdálenosti bude pozorovat hlídky. Vrátí se až pozdě odpoledne, kdy se spolu vydají směrem k Volarům. Půjdou lesy po bývalé Zlaté stezce. Od té doby, co ho obklíčili a on se zachránil skokem do ledové Vltavy, Josef touhle cestou nešel.

Nedozvědí se, že jim manželka Pátého zachránila život. Kdyby neodjela vozem na večírek, byli by přecházeli trasou naplánovanou šéfem politického oddělení Mikulášem Pátkem. Ten vždy připravuje dvě možnosti, kudy se kurýři mohou vydat. Teď jedna trasa vedla z Trojmezí na Smrčinu a dál podél Medvědího potoka, druhá přes Srnčí hřbet u Mariánských lázní. Pánkovi muselo být jasné, že Hasil půjde raději po trase, kterou důvěrně zná. Od večera mají pohraničníci vyhlášený poplach. Čekají schovaní v mokřadech u Smrčiny, tady jim konečně obávaný agent-chodec neunikne. Nedočkají se.

KLÁRA SI ZAPALUJE DALŠÍ CIGARETU, pozoruje les za chalupou. Stromy jsou zbarvené do okrových a temně rudých valérů. Mraky se pohybují nízko nad zemí. V silném mrazivém větru poletuje listí.

„Bude co nevidět sněžit. Visí to ve vzduchu,“ říká už po několikáté Rejžek jen proto, aby zaplašil nepříjemné ticho, které se rozhostilo poté, co se Josef dozvěděl, že Sověti v Rakousku dostali Maška a Kasku.

„Jak se to stalo?“ zeptá se tichým, nakřáplým hlasem. Jako by ho škrábalo v krku a on měl pocit, že se každou chvíli rozkašle.

„Podle mě udělali zásadní chybu, odešli od Šedů k britský rozvědce, měli zůstat u Amíků. Jarda měl u sebe rakouskou I-kartu, s datem vystavení ve čtyřicátým osmým, jenže kolek byl z padesátýho roku. Chyba. Že nejsou ty papíry v pořádku, by poznalo i malý dítě. Nejhorší je ale čekalo na hranicích. Po tý tvý poslední přestřelce s pohraničníky, Tondo,“ informátor se otáčí k Antonínu Vítkovi, „zatáhli celou hranici u Cazova, kudy chtěli Jarda s Honzou přejít. Postavili tam několik plotů z ostnáče vedle sebe. Teď už jsou pryč doby, kdy se dalo chodit v metrových závějích, nechat za sebou pěkně hlubokou brázdu a tou se ještě v noci vracet. Nezbylo jim nic jinýho než vyrazit jinudy. Odmítli doprovod a v pasovským Signal Service House nechali všechny kompromitující doklady a ještě v noci přešli do Rakouska podél železniční tratě. Na jedný zastávce si koupili jízdenky a lokálkou dojeli do Lince. Tam se ubytovali v jednom malým hotýlku a vyrazili na obhlídku. Potřebovali vědět, jak to funguje na mostech přes Dunaj. Druhej den k večeru přešli po mostě do Urfahru. Hlídka Sovětský armády jim prohlídla rakouský I-karty a nechala je jít. Bez nejmenších potíží. K ránu přešli do Čech, dokonce odjeli vlakem do Budějc, kde museli čekat na tmu, každej je tam znal jak Voskovce a Wericha, to aspoň v legraci říkávali. No a v Budějicích zjistili, že všichni jejich známí i rodiče a kamarádi jsou za katrem. Tak museli vzít nohy na ramena a ještě v noci dorazili pěšky za Jardovo bratrancem do Čejkovic. U něj přespali, druhej den si půjčili kola a přes zámeček Obora jeli na Hlubokou. Odtud už je vezl dopravce Tonda Beneš do Prahy. Tam vyřídili, co měli, vybrali schránky a šupajdili na jih. Chtěli se dostat zpátky do Pasova stejnou cestou, jakou šli sem. Beneš je sedmnáctýho odvezl autem až k hranici u Petříkova. Večer přešli. To je poslední zpráva. Podle všeho je prozradily falešný papíry. V Rakousku v tý oblasti byl totiž velkej zátah. Každýho, kdo byl podezřelej, odváželi do Badenu u Vídně, kde je hlavní komandatura sovětský tajný služby. Podle všeho jim padli do rukou. Co je s nima, nikdo netuší. Žádný zprávy, jako by se po nich slehla zem.“

„To je hodně špatný,“ Josef si sedá na dřevěnou lavici, zatímco Kubala s Vítkem se opírají o zeď a podobně jako Klára vyhlížejí ven z okna. Na rozdíl od ní ale sledují silnici, která směřuje ke statku.

„Vyrazíme vybrat mrtvý schránky,“ ozve se Tonda Vítek.

„Máš pravdu. Půjdeme,“ kývne Hasil, „za chvíli už nebude šance přecházet, všude dají dráty, zůstanou jen vysílačky. Jak se drží Ouředník?“

Otáčí se k Matouškovi, který se už chystá k odchodu.

„Drží se skvěle. Chodí ke mně pravidelně pro zprávy. Všechno, co zjistíme, jde hned vzduchem ven.“

„Pozdravuj ho, i ostatní kluky. My teď máme nějakou práci. Počítám, že do čtyř dnů jsme zpátky. Takže se tu sejdeme, vy přineste všechny mapy a fotky, na kterých jsme se domluvili, a my je přeneseme přes hranici. A co ty Bohouši?“

Sup se usměje.

„Myslím, že za čtyři dny už pro tebe budu mít novinky z Prahy. Nějak se nám zatahuje nad soudruhem Slánským. Vašek Hesoun se má zítra vrátit, tak uvidíme, s čím přijede.“

Tonda Kubala vychází ze dveří první. Rozhlédne se, pak teprve vyrazí. Rozdělí se mlčky. Matoušek nasedá spolu s Vítkem na motorku a jsou pryč. Kubala následuje Rejžka. Jdou na západ přes louku vybrat mrtvou schránku v opuštěném německém statku. Ztrácejí se v lese. Vítr se zvedá, zavíří chuchvalcem listí, smýkne jím o stěnu stodoly a vyráží nahoru k temnému nebi plnému černých mračen. Muži jsou v mrazivém větru zahloubaní do sebe, vydechují do roláků a tlustých svetrů, šály obtočené kolem krku a čepice naražené hodně přes uši.

Josef se převléká do nové uniformy SNB. Přinesl mu ji Sup. Stará Josefova uniforma je k nepotřebě, časy se změnily a s nimi i výložky. Pro Kláru má Sup šedivé šaty z konfekce, připomíná v nich ženu z lidu, dělnici z fabriky nebo švadlenu; hnědý kabátek, teplý červený šátek zahalující vlasy, vysoké teplé boty, takzvané sériovky. Proměna je dokonalá. Sup má zas na sobě hnědé úřednické sako, na hlavě dělnickou bekovku. Batohy se zbraněmi ukryjí do skrýše pod podlahou. Nasednou do postarší tatrovky. Z dálky si náhodný pozorovatel může myslet, že se jedná o stranický vůz. Představitel novodobého pořádku jede s dělnickým úředníkem a dělnicí na nějakou schůzi. Sup je nejdřív odveze do Podedvor, kde se mají sejít s Fáberou. Josef je překvapený, když vedle něho spatří matku.

„Chlapče.“

Silně ji obejme. V očích se mu objeví slzy.

„Maminko, co tady proboha děláte? Tak rád vás vidím.“

Klára se Supem to sledují s pohnutím. Nebezpečný a chladno­krevný agent-chodec, zároveň vášnivý milenec, se tu pro­měňuje v malého kluka, co se drží máminy sukně.

„Musela jsem tě ještě vidět. Mám pocit, že je to naposledy.“

Josef se posadí vedle ní, drží ji za ruku a poslouchá.

„Bohouše už neuvidím, dej mu Pánbůh lehké odpočinutí. Dozvěděla jsem se to o něm až tady od Františka. Komunisti mi nic neřekli, ani lejstro z úřadu nedorazilo. Jardu pozdravuj, s ním už se taky nesetkám.“

„Jarda je, maminko, v Kanadě, s celou rodinou.“

„To je dobře. Taky by ses měl usadit a normálně žít.“

Chvíli je ticho.

„Snad se ještě uvidím s ostatními, až je pustí z těch galejí, ale ani toho se nemusím dočkat. Napařili jim tak vysoké tresty… Hochu, hochu, pokud to nemusíš dělat, tak to nedělej, byls vždycky horká hlava, já vím. Pokud ale musíš, tak tě jenom prosím, aby ses jim už nedostal do rukou. Radši tě uvidím mrtvýho než utýranýho a zlomenýho. Mně stačilo těch půl roku, co mě drželi pod zámkem, a můžu ti říct, že dýl bych to nevydržela. Komunisti v nás, co se jim neklaníme, vidí jenom špínu. Štítí se nás víc než za války Němci Židů. Nu, co s tím naděláme. Nic. Hlavně že tě vidím živýho a zdravýho. Tady, koukám, jsou tví spolupracovníci, jen se posaďte, ať nám nevynesete spaní. Aspoň tu chvilku popovídáme, než mě František odveze zpátky. Nemusíte se bát, estébáky jsme s sebou nepřitáhli. Já nasedla do auta už na dvoře u hospody a přikryla se dekou. Oni si myslí, že pomáhám v kuchyni s vařením. Tak jsme to s Františkem vymysleli, aby bylo jasný, proč od něho dostávám mouku a máslo. Že to není zadarmo, ale za tu pomoc. Přitom tam jenom sedím a vyprávíme si. Máš kolem sebe, Pepíku, samý dobrý lidi, važ si jich. Dobří přátelé jsou na celý život, nenajdeš je tak snadno, stejně tak máš ale na celý život i zaryté nepřátele, s tím musíš počítat. Abych nezapomněla, tady máš makový buchty, měls je jako kluk tak rád.“

Je to naposledy, kdy se Rozálie Hasilová setkává se synem.

ČEKÁNÍ NA NÁVRAT Tondy Vítka si Hasil s Kubalou krátí hraním karet. Klára mlčky sedí u okna a pozoruje příjezdovou cestu. Vítek se objeví až těsně po poledni. Přichází pěšky od lesa, prolézá stodolou a vesele vpadne do vyhřáté kuchyně.

„Nazdar, kluci.“

„Kde ses tak dlouho flákal?“ ptá se od karet Hasil a vynáší trumf.

Vítek podává Hasilovi obálku.

„Tohle ti posílá Hesoun. Setkal jsem se s ním u jednoho z těch píseckých esenbáků.“

„Bereš čtyři,“ kývne Josef na Kubalu, pokládá karty a obálku hned roztrhne.

„Šifra, to jsem si mohl myslet.“

„Vašek ti vzkazuje, abys co nejdřív předal tuhle zprávu šéfovi. Pro jistotu ji nechá ještě odvysílat Matouška vysílačkou. Prej je to pecka.“

„A nenaznačil, o co…“

„Ne, nenaznačil.“

Josef si zprávu vsune do rukávu, aby ji mohl v případě ohrožení na místě zničit. Ví, že roztrhání nestačí, musel by papír spálit.

„Pojď si dát polívku,“ vybídne Vítka Rejžek.

„Dám si rád, mám hlad jako herec.“

Sotva dosedne za stůl. Nestihne sníst ani jednu lžíci. Klára vystřelí od okna.

„Jedou sem fízlové. Rychle!“

Nemusejí se dívat z okna, aby pochopili, že není čas na rozebírání situace. Rejžek otevírá okno na druhé straně, vyskakuje z něho, jak je, ve dřevácích, a utíká k lesu.

Všichni ostatní narychlo oblékají kabáty, přes rameno přehodí batohy a zbraně.

„My půjdeme přes stodolu!“ zavelí Josef.

Vyhrnou se na dvůr a odtud vraty do stodoly. Zaslechnou za sebou bouchání na vrata statku. Vybíhají zadním východem na pastvinu a snaží se dostat co nejrychleji k sousednímu opuštěnému baráku.

Když dobíhají k vyvráceným dveřím domu, všimnou si na vzdáleném kopci pasáka krav. Máchá rukama a řve:

„Támhle jsou! Támhle vám zdrhají!“

Už na nic nečekají. Oběhnou stavení, a co jim síly stačí, utíkají k lesu. Jenom Hasil se na chvilku zastaví, aby zjistil, jestli se esenbáci pustili za nimi.

Až po letech se dozví, že nepřijeli kvůli němu. Vyšetřovali právě krádež cenných věcí z jedné usedlosti v Řepešíně a podezření padlo i na Rejžkovy syny.

Je ovšem jasné, že teď budou mít všechny útvary kolem hranice poplach. Esenbákům musí dojít, že vyplašili kurýry, ne partu zlodějíčků.

Prodírají se lesem. Udržují pokud možno směr do vnitrozemí.

„Projdeme kolem Šumavských Hoštic a Buku,“ rozhoduje Hasil a kreslí klacíkem do země mapku s trasou pochodu ve chvíli, kdy zastavují na kraji lesa. Vítek sleduje terén.

„Ve Vícemilech se o nás postará Heinzl. Je to spolehlivej chlap. Patří k nám, nemusíme se bát, že by nás naprášil.“

Jdou mimo jakékoli stezky. Pastviny a louky raději obcházejí, aby nebyli příliš na očích. Do Vícemil dorážejí v podvečer.

Zatímco ostatní leží schovaní u remízku poblíž hranice dřeva, Hasil jde prozkoumat situaci u domku. Během chvilky je zpátky.

„Vzduch je čistej. Heinzl nás na pár dní ukryje u sebe ve stodole na seně, jídlo a vodu bude nosit brzy ráno a večer, jen co se setmí. Pojďte za mnou.“

Ještě ten večer je však Heinzl odvádí do lesa za Vícemily, má obavy, aby k němu nevtrhli esenbáci. Skupina se schová v podrostu, kde zbudují z větví provizorní skrýš. Spí namačkaní jeden na druhém, pod sebou jen děravou deku. Josef objímá Kláru.

Takhle tam žijí skoro týden. Heinzl jim jednou denně nosí jídlo a vodu. Od Fábery, který má u pohraničníků svého člověka, ví, jak to vypadá na hranici. Jakmile velení odvolá poplach, mohou vyrazit zpátky do Bavorska.

„Kudy chceš jít, Josefe?“ zeptá se Kubala a tře si paže dlaněmi.

„Nejkratší cestou,“ odpovídá Hasil.

„Český Žleby?“ Tonda Vítek se podívá Josefovi do očí, ten jenom přikývne.

„Tudy? Je to risk. Víš dobře, jak to tam od poslední přestřelky hlídají. Znají už naše trasy. I Mašek s Kaskou v poslední době volili jiný přechody. Nikdo si nedovolí jít radvanovickým revírem.“

„My si to dovolíme,“ řekne Hasil a dodá: „Nikdo nečeká, že bysme byli tak pošetilí a vyrazili svojí starou lajnou. Ani pohraničníci! Jsou si naprosto jistí, že jim nikdo nemůže proklouznout. Navíc už začali budovat dráty. My jim ale proklouznem přímo před nosem. V plotě mají ještě několik docela velkejch děr.“

„Pepíku, mně se to moc nelíbí,“ utrousí Kubala.

„Pravda je, že nás tam můžou dostat, stejně jako dostali Bohouše a plno jinejch. Na druhou stranu máš, Pepíku, pravdu, že už tudy přes půl roku, možná dýl, nikdo nepřecházel. Péesáci nebudou tak ostražitý, odvykli si. Tak jako tak bysme na ně narazili kdekoli podél hranice. Dneska si už nevybereme,“ ukončuje debatu Vítek.

Klára mlčí, jen sleduje své společníky. Promne si tvář dlaněmi. Protáhne se, hodí batoh na ramena.

„Co takhle místo zbytečného povídání vyrazit?“

Všichni tři se na ni podívají. Má pravdu, pokud mají k hranici dojít včas, musí se zvednout.

Týden prožitý v mrazu a nepohodlí se na nich podepisuje. Jsou otupělí, postupují mlčky jeden za druhým.

Vyrážejí kolem Buku na Veselku, tam se zastaví v hájence. Do­stanou jídlo a teplý čaj. Hajný je varuje, zaslechl ve Vimperku různé řeči. Estébáci chystají akci společně s Pohraniční stráží. Je jim jasné, že mají Hasila na území republiky.

„Nemůžu si pomoct, ale někdo tam od vás je musí informovat. Jak můžou vědět, žes jim ještě nezmizel za kopečkama? Měli byste si tam zamést. Mysli na lidi tady. Vždycky to odnesou nakonec ty obyčejný pěšáci.“

Rozloučí se.

Josef je zamyšlený. Ví, že šéfové sice odhalili jednoho agenta ve vlastních řadách, ale může jich být víc. Hasil si je skoro jistý, že tím hlavním je Pátek. Jeho intuice mu to jasně napovídá, dokázat to ovšem nemůže.

Od Veselky směřují rovnou cestou k Boubínu. Přebrodí Boubínský potok, přejdou Boubínský prales a Hornovltavickými past­vinami dál přes Medvědí hrb až k Zátoni. Před Lenorou přebrodí Vltavu, vlezou do lesa a obec obejdou vrchem Zelenou cestou. Pak už stoupají k Radvanovskému vrchu a dál lesem nad silnicí vedoucí do Žlebů. Prolezou ruinami Radvanovic a nad Českými Žleby se skryjí za kamenné hráze. Teď je nutné si vybrat, jestli se pokusí přejít mezi Horním a Dolním Cazovem přes Horské louky, bývá to nejčastější kurýrní stezka, o ní už pohraničníci vědí a taky právě tady budují své pozorovatelny a ploty z ostnatého drátu; nebo kolem Kamenné hlavy a dál přes Mlaka, přebrodit Mechový potok a dostat se na druhou stranu do Marchhäuseru. Vítek navrhuje, aby zkusili třetí možnost. Obejít Žleby spodem, vrátit se kousek k Soumarskému mostu, ale včas uhnout do lesa a dostat se k Vltavě pod Dobrou. Tam je dřevěná lávka. Přejdou na druhý břeh, stočí se ke Stožci a pak se dají lesem buď ke Krásné hoře, odtud už je to k hranici co by kamenem dohodil, anebo se dostanou až k Novému Údolí.

Zvolí Vítkovu variantu, poté co se Hasil s Vítkem vrátí z průzkumu. Kolem Cazova je až příliš živo.

„Kdyby se cokoli zvrtlo,“ promluví Hasil, „je možný se uhnout stranou buď k Soumaráku nebo se rozprchnout do lesů. Pokud budeme muset jít přes Krásnou horu, tak tam přeběhneme půlkilometrový úsek po pastvině a jsme v Německu. Kdyby došlo na tuhle variantu, sejdeme se v Bischofsreutu.“

Rychle se stmívá.

Prodírají se nepřehledným terénem. Musejí narazit na průsmyk, orientují se jen pohledem nahoru mezi černé vrcholky stromů. Les tvoří klín a mezi stromy na obzoru se tvoří světlejší brázda, jinak není vidět na krok. Postupují těsně jeden za druhým. Při takových pochodech se Josef rozpomíná na klukovské hry.

Ze stran na ně tlačí temnota. Klára má pocit, že ji může nahmatat a zmáčknout.

Nad hlavou mají světlejší prostor.

Nesmějí se odchýlit ani o metr. Temnota by je nadobro spolkla.

Co chvíli se propadají do křoví, větve stromů je nečekaně šlehají přes tváře, ruce i nohy, ale oni postupují dál.

Jdou pomalu, každou chvíli se zastaví, aby naslouchali. Zírají do tmy a snaží se něco zahlédnout. Jako by byl prostor zároveň plný i prázdný. Snad je pohlcuje černá díra noci, snad hrají svou roli představy z dětství, že noc a les polykají malé děti. Klára se přistihne, že se začíná bát. Rychle se oklepe. Nesmí propadnout žádné chmurnější myšlence.

Nemohou si být jistí, jestli se zpoza stromu neobjeví hlídka. Nic nevidí, doufají, že ji uslyší.

Vítek, za ním Hasil, Klára a řadu uzavírá Kubala.

Vycházejí z lesa a před nimi už je volný prostor. Nedaleko slyší Vltavu. Šumí a snad i chlácholí, že tady je ještě bezpečí, ale tam dál?

Stojí na okraji louky. Připomínají nehybné kmeny. Za jejich zády se kroutí bělostné břízy a mezi nimi tu a tam smrk.

Osmělují se a vyrážejí blíž k lávce. Vítek jde první, nejvýš padesát, možná sto metrů před nimi. Tady sice temnota nevládne tak pevnou rukou, přesto je špatná viditelnost. Ujdou jen pár kroků. Kubalu i Kláru strhne Josef náhle k zemi. Leží tiše mezi vysokými stvoly promrzlých trav.

Cvak.

Uzávěr samopalu.

Na nic nečekají a vracejí se zpátky do lesa.

Záblesky. Rachot dávek ze samopalů. Světlice. Vítek zůstává tam někde vpředu. Netuší, jestli se mu podařilo proběhnout.

Zběsile běží zpátky do temnoty. Větev nevětev, Josef při tom úprku ještě hlídá, jestli jsou pohromadě. Průsekem podél řeky. Vědí, že jsou tady železobetonové bunkry stavěné proti Hitlerovi.

Mezi břízami se dá běžet snáz než pod smrky. Temná clona je narušovaná světlejšími skvrnami. Nebe nezakrývá husté listí, to už leží v silné vrstvě pod jejich nohama.

Josef přebíhá doleva, Kubalu táhne za sebou. Klára na rozdíl od něho dokáže udržovat směr i tempo. Nad hlavami jim ozařují nebe světlice.

Popadne Tondu a strhne ho do ledového proudu. Skáče do řeky za ním. Klára se mu drží po boku. Přebrodí.

Utíkají v předklonu. Chvílemi se Josef narovnává, aby obhlédl prostor kolem.

Další salva.

„Jdou po Vítkovi. Běží asi ke Stožci. Dal nám šanci utéct. O nás ještě nevědí.“

Popoběhnou.

Před nimi se černá pole. Hasil nepřemýšlí, rovnou vběhne mezi rozorané zmrzlé brázdy a Tonda s Klárou s ním.

„K zemi!“

Ve chvíli, kdy padají do hlíny, jim nad hlavou rozkvete ohňostroj. Jedna světlice za druhou. Když vzhlédnou, mají pocit, že je bílý den. Snaží se srůst s tou zemí, stát se jednou z brázd, proměnit se ve zmrzlou hroudu.

Leží tam snad věčnost.

Až když zavládne opět temnota a výstřely se ztratí kdesi daleko v lesích, vstanou a pokračují. Josef míří přímo k Českým Žlebům a zpátky k Radvanovskému vrchu. Napadne ho, že teď bude většina pohraničníků pronásledovat Vítka, nahrnou se do oblasti dál od Cazova, spíš k Novému Údolí a Krásné hoře. Mají jedinou šanci. Projít jim přímo pod okny. Takovou drzost nebudou čekat.

Přeběhnou lesem k cestě a nad ní pěšinou, po níž chodívá zvěř, dál nad vesnici. Kolem kostela se dostanou až ke stavení, které slouží vojákům Pohraniční stráže. Procházejí pod okny, aniž si jich někdo všimne. Z druhé strany od silnice burácejí motory aut. Pak zmizí opět ve smrčině. Dostanou se na pastviny opuštěných německých statků.

Kryjí se, pokud to jen jde, kamennými valy, které se táhnou přes louky a zasahují i do drobného náletu smrčiny.

Přes Kamennou hlavu přecházejí v tichosti, nikde se nehne ani lístek. Všechno nasvědčuje tomu, že by se k čáře mohli dostat bez problémů. Josef ale větří problémy. Nikdy se nespoléhá na první dojem. U vysídleného Dolního Cazova zastaví. Chce, aby se nejdřív přesvědčili, že je vzduch čistý, jsou až příliš blízko hranice. Kubala udělá krok navíc. Vystoupí tak z ochrané černé clony, kterou tvoří stromy. A právě ten jeden jediný krok mu je osudný.

Z protějšího valu spustí samopaly.

Kubala se nezmůže ani na to, aby zmáčkl spoušť. Padne jako podťatý. Z prostřeleného krku se vyvalí krev. Josef s Klárou se kryjí palbou. Stáhnou se ke stromům. Mají proti sobě početnější hlídku.

„Utíkej, budu tě krýt a pak za tebou vyrazím!“ vykřikne Josef.

Oba pálí na neviditelného nepřítele. Kryjí se za hromadou naskládané kulatiny a opětují střelbu.

„Klárko!“

Usměje se.

„To bude dobrý, uvidíš.“

Ne! Nebude to dobrý.

„Uteč, Pepíku! Zdržím je palbou. Neboj, mě nedostanou.“

Světlice. Výbuchy granátů.

Mezi zuby se jí zaleskne skleněná ampulka s cyankáli.

„Tak dělej! O mě se neboj, já si poradím. Jsem tvůj anděl strážný. Miluju tě,“ řekne, namáhavě poklekne a vyšle dávku mezi stromy.

Josef vypálí a překulí se k ní. Když ji pohladí, ucítí na prstech cosi mazlavého. Krev.

„Kurva, oni tě postřelili!“

„Je to jenom škrábnutí, nic vážného.“

Její dech je těžký a přerývaný.

V tu chvíli vyskočí a jako smyslů zbavený střílí. Přitom řve vzteky a bolestí, která ho náhle zaplavuje. Kolem létají třísky i kamenní. Vytáhne granát a hodí. Pravá nohavice se barví krví. Zapadne zpátky za kulatinu, která se hroutí a rozpadá. Klára leží na boku, mezi dřevem dál střílí. Světlice jí ozařují tvář zalitou krví. Stále se usmívá a do rachotu samopalů si zpívá.

„Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít…“

Rozpláče se.

Ani Josef přes slzy nevidí.

Už ví, že ztrácí ženu svého života, výjimečnou bytost; bez ní v něm zbude obrovský kus prázdnoty. Pokud ovšem přežije.

A pak jako by ho oslepilo ostré světlo a on zapomíná dýchat. V tom světle cítí jen její dlaně. Odvádí ho pryč z toho pekla, pryč od hluku střelby. Vnímá jen její dech, její blízkost.

Později, když se chce rozpomenout, co se s ním dělo, nemůže se upamatovat. Probírá se až ve chvíli, kdy se plazí po břiše, lokty rozedrané od kamenů a náhle si uvědomuje, že přebrodil hraniční potok a že je v Německu. Kousek před ním leží Klára. Usmívá se. Všude krev. Má jí plná ústa.

Objímá ji a hladí po vlasech.

Až po chvíli jí dlaní zavírá víčka.

Objevuje se americká hlídka. Němci společně s Američany mají pohotovost, hned jak zaslechnou střelbu a spatří světlice.

Převezou je do nemocnice.

Klára je mrtvá.

Josef ztratil hodně krve. Lékaři bojují o jeho život. Nikdo nedokáže pochopit, jak se žena s prostřeleným žaludkem a se silným vnitřním krvácením mohla dostat takovou dálku z místa střetu za hranice do Bavorska. Podezřívají Josefa, že ji celou tu cestu vláčel za sebou, ale i to je téměř nemožné. Josef tvrdí, že ona táhla jeho.