ZPRÁVA, KTEROU VÁCLAV HESOUN POSÍLÁ po Hasilovi a ten ji vláčí celou tu dobu s sebou v rukávu, vyráží dech nejen Pátému, ale i Eckertovi a Taylorovi. Zatčen druhý nejmocnější muž Československa Rudolf Slánský.

Pohraničníci rozstřílejí hromadu dřeva do poslední třísky. Když se lesem rozhostí ticho, očekávají, že objeví mrtvé nebo zraněné. Jediné, co najdou, je země nasáklá krví, ale po kurýrech se slehla zem. Krvavá stopa vede podél kamenné hradby přes paseku až k potoku. Smrtelně zranění unikli, odplazili se těsně kolem střelců.

Vítek svým pronásledovatelům uniká. Skrývá se čtrnáct dní, pak se teprve odváží ke zpáteční cestě. Přináší zprávu o Kubalově smrti. Toho však pohraničníci odvezou do prachatické nemocnice. Kulka zasáhla krk a prostřelila jazyk. Snad zázrakem zůstal naživu. V nemocnici ho zachrání jen proto, aby mohl být vzápětí zmlácen a mučen během výslechu. Nevydrží a mluví. Vyzradí Supovu skupinu na Písecku, jmenuje i další spolupracovníky. Státní bezpečnosti jen potvrdí informace o struktuře oddělení Jaroslava Pátého, o níž už leccos vědí od svých vlastních agentů v Bavorsku. Státní bezpečnost proti Supovi nezasáhne hned jen proto, aby mohla odhalit celou síť. Hlavně si však slibuje, že se s nimi Hasil pokusí spojit, a mohli by ho tak soudit jako hlavu celého spiknutí. Hasil se však neobjeví. Má několik průstřelů, jedna kulka zůstala vězet ve svalu. Ztratil dost krve, ale je zřejmé, že i tentokrát přežije.

StB nechává rozhlásit, že během přestřelky poblíž bývalé obce Mlaka, byl zastřelen jeden z diverzantů. Začátkem prosince je v Písku zatčen Bohumil Sup. Mlynář Matoušek se o zatýkání dozví včas, místo aby sám utekl, raději varuje majora Běleše, tehdy profesora na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, který s nimi spolupracoval. Těsně před Vánoci se u Matouška ve mlýně major objeví. Je nutné dostat ho za hranice. Matoušek se přes radiostanici spojí s bavorským velením, chce, aby Běleše dostal Hasil do bezpečí. Předtím ho ukryje v Heřmani na faře. Nakonec, protože začalo velké zatýkání, major z fary utíká a nachází si jinou cestu na Západ. Navíc ani on, ani Matoušek netuší, že Hasil by převáděčskou cestu podniknout nemohl. Bělešovi se přechod zdaří ke konci roku. Pro Matouška si přijedou tři muži od StB 29. prosince. Celý mlýn převrátí vzhůru nohama.

„Zatýkáme vás za protistátní činnost!“ řekne jeden z nich.

„Nic takovýho jsem nedělal,“ ohradí se mlynář.

Estébáci se na něho vrhnou, dva ho chytí a třetí bije do tváře. Pak mu zavážou oči šátkem. Tak, jak je, oblečeného jen v pracovních šatech od mouky a v pantoflích, ho naloží do vozu a odvezou do prachatického sklepa. V prázdné místnosti ho donutí, aby se svlékl do naha a klekl si na studenou kamennou podlahu. Jeden z estébáků ho obuškem začne bít přes nahá záda a chodidla. Druhý se soustředí na obličej. Matoušek mlčí. Nepřizná se k ničemu. Proto ho postaví do kouta, tam se musí rozkročit. Dva vyšetřovatelé mu stoupnou na nárty a třetí ho mlátí pěstí do žaludku a přes varlata. Matoušek se bolestí zhroutí. Začnou ho mlátit do brady a obličeje. Hlavou naráží do zdi a ztrácí vědomí. Polévají ho studenou vodou. Mučení se opakuje. Stále dokola. Celou noc ho nechají ležet nahého a zakrváceného na mrazivé dlažbě sklepa. Ráno mu zas zavážou oči a zakážou mu mluvit. Pokud by zákaz porušil, čekalo by jej nové mlácení. Naloží ho s dalšími lidmi do autobusu, všichni mají šátky přes oči. Odvezou je do Písku. Matoušek se další den dostává do budovy Krajské státní bezpečnosti v Plzni. V cele se sejde s bývalým vrchním strážmistrem Václavem Šnajdrem, který je později společně s podplukovníkem Františkem Havlíčkem popraven v Pra­ze na Pankráci.

Matoušek bude mučený několik dlouhých let, nikdy nic nepřizná, a to až do konce března roku 1953. Tehdy podepíše výpověď, kterou mu nenechají ani přečíst. Proces se Supem a jeho spolupracovníky proběhne až 10. a 11. května 1954. Důvod? StB čeká celou tu dobu na Hasila, chtějí zorganizovat monstrproces. Teprve když vyjde najevo, že Hasil už míří se všemi, co zbývají z Pátého skupiny, za oceán, osmičlennou protikomunistickou skupinu odsoudí. Doživotí vyfasují Bohumil Sup – obchodník z Písku, Josef Šindelář – poručík SNB z Písku, Leopold Roušal – vrchní strážmistr SNB z Blatné. Antonín Ouředník z Vimperka dostane 23 let, Pravoslav Hovorka, strojní inženýr z Písku, 22 let, mlynář Ladislav Matoušek z Vlachova Březí 21 let, Jaroslav Němec, úředník záložny v Písku, 14 let a Stanislav Peřina, římskokatolický farář z Heřmaně, 12 let.

Až v roce 1968 si bude moci Matoušek přečíst původní znění rozsudku, ve kterém se dočte, že „u všech obviněných, vyjma Peřiny a Němce, ukládá zákon za jejich trestnou činnost trest smrti.“ Kdyby probíhal soud jen o rok dříve, houpali by se všichni na šibenici. Odkládání soudu jim změnilo navrhované sazby – z trestu smrti na doživotí!

ECKERT VBĚHNE DO KANCELÁŘE, připomíná víc boha války než distingovaného diplomata, kterým ještě před pár lety býval. Taylor sedí za stolem, pod zadkem tlustý telefonní seznam a na něm dva polštáře. Ví, proč se jeho nadřízený zlobí.

„Proč mi nikdo neřekl o té šifrované zprávě pro B7?“ křičí Eckert, zatímco ze sebe shazuje kabát.

„Dozvěděl jsem se o ní teprve včera v poledne. Odvysílali ji těsně po skončení pléna ÚV KSČ. Kdo mohl tušit, co všechno se spustí.“

„Kdo mohl tušit? Sakra, jste můj nejlepší člověk a říkáte něco takového?“

„Ve zprávě se tvrdí, že plénum zbavilo Rudolfa Slánského, který byl do té doby Gottwaldovou pravou rukou, funkce generálního tajemníka. Soudruzi mu místo toho nabídli bezvýznamné křeslo místopředsedy vlády. To vytvořili jenom proto, aby mu vůbec něco nabídli. Všechno se dělo pod dohledem Stalina, to je jasné.“

„A víte, co vymysleli naši skvělí přátelé u generála Moravce? Nevíte? Samozřejmě jim došlo, že Stalin jde Slánskému po krku, a ty idioty nenapadlo nic lepšího než bez našeho vědomí dostat druhého nejmocnějšího bosse komunistické strany na Západ. A rozjeli akci Velký metař. Víte, co to znamená?“

Taylor na židli poposkočí.

„Proč to proboha neřekli? Máme dost lidí, kteří se se Slánským znají, ví o jeho slabinách, máme i lidi, kteří by se dokázali dostat až k němu.“

„To jste trefil hřebíček na hlavičku! My ano, ale ti blbci ne! Oni si snad myslí, že sežrali Šalamounovo hovno. Moravec napsal Slánskýmu dost nabubřelý neosobní dopis a nabídl mu azyl, dokonce i možnou budoucí politickou kariéru. Aby ho přesvědčil, napsal, že nechá odvysílat na vlnách Svobodné Evropy ve dnech 10., 17. a 24. listopadu a 1. prosince, vždy v 19.53 heslo: Zlé věci přicházejí najednou. Vzkazuje Podpora. Taková slabomyslnost! A víte, kdo ten dopis měl předat?“

„Netuším.“

„Naprosto vypatlaná soudružka Daniela Kaňkovská. Ta husa, co dělá úřednici v nějakém pražském podniku, rozšířila fámu, že je Slánského milenkou, a to jenom proto, aby byla zajímavá. V životě se se Slánským ani neviděla, natož, aby mu nastavila tu svoji…“

Eckert konečně přestane pobíhat po kanceláři. Svalí se do křesla, ve kterém už leží jeho plášť, přehodí nohu přes nohu. Hledá cigarety. Zapalovač už drží v pravé dlani. Nakonec na krabičku narazí v kapse saka a vyklepe bělostnou tabákovou trubičku. Zasouvá ji do úst a netrpělivě si připálí.

„Bacha, šéfe!“ zařve postavička za stolem.

Eckert se zarazí. Plamen pohasne.

„Copak, Taube? Děje se snad něco horšího než to, co provedl Moravec? Nebo něco horšího, než že zastřelili C5, že porušila mé příkazy? Sakra, tak šikovnou ženskou už nikde nenajdu!“

„Máte obráceně cigaretu.“

Eckert zašilhá. Uchopí cigaretu mezi palec a ukazováček. Otočí ji a filtr zasune do úst. Zapaluje však daleko opatrněji než předtím. Když vyfoukne kouř, podívá se na svého podřízeného.

„Bohužel se stalo něco ještě daleko, daleko horšího. Ten dopis předali kurýrovi s krycím jménem Nüchtern, ten měl Slánského převést přes východní Německo. Agent se doopravdy jmenuje Nevečeřal, přešel v noci z 8. na 9. listopadu jižně od Chebu. Ráno se přihlásil na velitelství praporu Pohraniční stráže v Chebu, řekl heslo „Lesy hučí“ a byl převezený do Prahy přímo do ústředí StB. Nevečeřal byl dvojitým agentem. A teď, milý pane kolego, co si asi tak myslíte, že se stalo dál?“

„Snad tomu dopisu komunisté neuvěřili?“

„Ale uvěřili! Spolkli ho i s navijákem, ovšem měli jeden problém. Ani oni, ani naše pipinka Kaňkovská nevěděli, komu je ten dopis adresovaný. Měla ho totiž předat Velkému metaři. Kdo to tak asi je? Velký metař! No, kdo asi? A víte, jak ti volové kolem Moravce tu přezdívku vymysleli? Manželé Kaudersovi, kteří už tady pracují pro naši agenturu, znají Kaňkovskou ještě z Československa a v její společnosti slyšeli rozhlas, když Slánský křičel, že to tam všechno vymete. Kauders to komentoval slovy: Ten chlap tady zametá, to je ale metař! Velký metař! Hlupák si myslel, že si ta slepička Kaňkovská pamatuje každý jeho výrok. Samozřejmě nevěděla nic, dopis jí Rudolf Nevečeřal předal, ale předtím ji navštívili chlapci od StB a jen tak mimochodem ji upozornili, že kdyby jí náhodou někdo přinesl nějakou zásilku, jistě ví, co je její občanská povinnost. Až druhý den té pipince docvaklo, že jde asi o Slánského. Netušila chudinka malá, jak by se k němu mohla dostat, v životě ji nepolíbil ani nešuškal do ouška roztomilá slovíčka, po několika dnech marného přemýšlení, které u ní bylo naprosto výjimečným počinem, dopis spálila.“

„A soudruzi?“

„Taky nejdřív netušili, kdo by mohl být Velkým metařem. Přeložili list do ruštiny a poslali do Moskvy. Až v Kremlu se strhla bouře, která vyexpedovala generála Bezčastnova, nově jmenovaného šéfa sovětských poradců v Československu, do Prahy. Stalinův spolupracovník Anastáz Mikojan letěl hned za ním, aby přesvědčil Gottwalda, že je nutné Slánského zatknout. A jsme u jádra pudla. Protože další depeše pro B7 odvysílaná přes naši vysílačku říká, že Slánský v pátek 23. listopadu povečeřel s manželkou u předsedy vlády Antonína Zápotockého. Když odešli, zatelefonoval Zápotocký na ministerstvo vnitra, kde sedí spojka, co předává zprávy pro B7. Zatýkací komando se připravilo a chvilku po půlnoci na 24. listopadu, jakmile se manželé vrátili do své vily v Bubenči, přehodili milému Slánskému přes hlavu černou kuklu a odtáhli ho do vězení v Ruzyni. I B7 přinesl depeši, ve které se o tom hovoří! Mimochodem, jak se mu daří?“

Taylor poposedá na telefonním seznamu, trochu se ošívá.

„Snad to přežije. Ztratil příliš mnoho krve.“

„Postarejte se, ať má co nejlepší péči.“

„Spolehněte se.“

„Dobrá, ale zpátky ke Slánskému. Naše milá husička, co si jenom v dívčím záchvatu pomatení vymyslela své milenecké pouto k pohlavárovi strany, kterého spatřila všeho všudy dvakrát z dálky ve fabrice, když tam něco vykládal dělníkům, se dočkala milého výslechu na StB. Přišli si pro ni už druhý den a s ní zavřeli všechny, kterým se o dopisu zmínila. Sakra, není to tragikomický?“

Eckert potáhne z cigarety. Dlouhý sloupec popela mu upadne do klína. Vyskočí a začne si popel střepávat z poklopce i nohavic.

„Hned zorganizujte prověrky ve všech služebnách, lidí, jako byl ten dvojitý agent, tam bude víc. Mám pocit, že to je bolševickými štěnicemi úplně zamořené. A ať se někdo mrkne na skupinu Pátého. Už z více stran máme echa, že mu tam řádí kuna v kurníku. Prověřte to.“

„Provedu!“

„À propos, prý se k nám dostal ten chlapec, jak on se jenom jmenuje? Jak dělal spojku mezi B7 a naší ženou v ústředí KSČ…“

„Václav Hesoun. Prý utekl těsně před zatčením. Přinesl nám důležitou zprávu, že StB pozatýkala některé lidi v Písku. Rádi by dostali našeho agenta, co je vedl.“

„B7, Hasila. Vím. Zařiďte návštěvu toho Hesouna v nemocnici u Hasila. Aspoň ten kluk přijde na jiné myšlenky. Nemůže se srovnat s tím, že ji zabili. Ostatně, já taky ne.“

„Ano.“

PRO JAROMÍRA PŘIJEDOU V NOCI. Vlastu probudí silné rány do dveří. Rozespale vstane a jde do kuchyně. Rozsvítí petrolejku, přehodí přes ramena pletený pléd a jde ke dveřím. Když je otevře, oslepí ji ostré světlo baterky. Jakési ruce ji hrubě odstrčí stranou. Dupot se rozléhá hájenkou. Ostré rozkazy, třeskot nádobí, bouchání dveří, skřípot otevíraných skříní. Kdosi s ní smýkne směrem zpátky do chodby. Vpotácí se do kuchyně. Spatří převrácený stůl, střepy talířů a ulomené ouško jejího oblíbeného hrnku, který dostala od Josífka Hasilů. Hrnek s namalovanými růžičkami zvedne z podlahy. Přidržuje se ho, jako by na něm závisel její další osud. Posadí se na lavici, která zázrakem zůstává coby jediný nábytek na svém původním místě. Nad ní stojí rozkročený péesák a míří jí na hlavu samopalem. Zatím tři muži v civilu spolu s dalším v uniformě prohledávají stavení. Zvenčí se ozývá ostrý psí štěkot, zvuk motoru a jakési nesrozumitelné rozkazy.

Pak se na krátký okamžik rozhostí hrobové ticho. Vlasta si připadá jako v kině, v němž náhle vypadne zvuk. Kolem ní dál pobíhají černé stíny, dál ti muži ničí její domov, její jediné útočiště, ale ona má před sebou pouze ten neutěšený obraz. Pak kdosi neočekávaně zvuk opět zapíná a ona je tím hlukem natolik zaskočena, že se v úleku schoulí do sebe, hrnek jí spadne do klína a dlaněmi si přikrývá uši, aby zmírnila náhlou bolest. Začíná se dusit a přepadá do strany. Hrníček s růžičkami spadne a Vlasta dopadá do jeho střepů. Propadne se do mlhy jako do bílých záclon a zahlédne v ní důvěrně známou tvář mladičkého Josífka. Usmívá se, jeho otevřená ústa promlouvají, ale ona dál setrvává v tichu. Vezme ji za ruku a vede hlouběji do mraků, do nekonečné pustiny. Teď už se nebojí. Je s ní a ona ví, že Josífek ji nezradí. Až se jí vrátí sluch, jistě zaslechne jeho slova: „Ach, Vlastičko, jak ty jsi nádherná.“ Náhle ji zaplavuje radost. Ano, je krásná a nikdo ji nemůže zranit, je krásná a ta krása je jejím štítem, brněním před veškerým násilím.

Dvě facky.

Je zpátky v místnosti. Zpátky v chaosu.

„Kde je váš muž?“

Štěkot. Ostrý záblesk světla. Mhouří oči.

„Nevím.“

„Jak, nevíte?“

„Nevrátil se domů. Už delší dobu se mnou nemluví. Nesvěřuje se.“

„Kdy jste ho viděla naposledy?“

„Včera ráno.“

„S kým se stýkal?“

„Jak to mám vědět? Sem se chodil jenom vyspat.“

„Věděla jste o jeho vlastizrádné činnosti?“

„Netuším, co dělal. Říkám vám, léta se mnou nemluví, léta. Chodíme kolem sebe jako stíny. Míjíme se. Už jsem to vzdala.“

„Vzdala?“

„Ano, vzdala.“

„Pojedete s námi. Probereme všechno u nás.“

Až do rána ji vyslýchají. Křičí. Vyhrožují. Před nimi však sedí unavená, zraněná žena. Pochopí, že fyzické násilí je zbytečné. Neřekne nic. Ani slovem se nezmíní o přechodech hranice ani o kominíku Pazderkovi, o bývalém veliteli železnorudského útvaru Kašparovi, ani o balíčcích, které mu před lety nosil Josífek Hasil. Mlčí. Když začne svítat, vyhodí ji ven. Stojí uprostřed ulice v němém městě. Mlha. Jako v té snové krajině. Mráz se jí zakousne do lýtek. Až teď si uvědomí, že je oblečená jen do noční košile, přes ramena jí visí pletený pléd a na bosých nohou má pantofle. Jde pomalu ještě spícím městem. Ví, že k hájence není schopná dojít. Ne takhle. Zabočí do postranní ulice a dál. Kolem projíždí první vůz. Rozváží pečivo. Nezastaví. Náhle stojí před vchodem do domu, který by měla znát. Už tu kdysi byla. Bere za kliku. Není zamčeno. Vejde do průjezdu. Po kamenných schodech se vysouká ke vchodovým dveřím. Zaťuká. Téměř neslyšně. Během chvilky se objeví černá škvírka, tak akorát široká, aby ven proklouzl huňatý mourovatý kocour. Udivená Pazderkova tvář se ptá: Proboha, co se to s vámi stalo? Hned ji pozve dál. Zabalí ji do teplé deky a usadí na svou vlastní postel. Postaví před ni horký čaj, do kterého nalije rum. Pak teprve usedne naproti ní. Přisune talíř s koláčem.

„V noci si přišli pro Jaromíra,“ zašeptá.

Přikývne.

Vstane a přiloží do kamen dvě polínka, pak se k ní otočí.

„Paní, Vlastičko, jestli vám to pomůže, tak… váš manžel je už na druhý straně. Věděl, že po něm jdou.“

„Na druhý straně? Na druhý straně?“

Vstane taky. Nohy se jí rozklepou, že ji náhle nejsou schopné udržet a ona se musí opřít o desku stolu a opět se posadit.

„Ale, proč… proč mě tady nechal samotnou? Proč? Nevzal mě s sebou, on mě nechal…“

Rozpláče se.

Pazderka k ní přiskočí a silně Vlastu obejme. Hladí ji po vlasech. Netuší, co by měl říct.

Nejraději by se taky rozbrečel. Hodně by se mu ulevilo.

RŮŽENA SE DOZVÍ O ZATČENÍ SVÉHO STRÝCE hned po Novém roce. StB zatkne mnoho dalších lidí z Pošumaví, hlavně z Prachaticka. Někdo strýce udal, že u sebe v chalupě schovával Josefa Hasila. Růžena je zmatená. Vždyť jediní, kdo o tom věděli, jsou ona a její strýc, nikdo jiný. Pak ji napadne, že se mohl někomu svěřit nebo prokecnout v hospodě před chlapy. Mohl to být kdokoli z nich. Zatýkání probíhá ve velké vlně, většinou se stávají oběťmi ti, kdo dali Josefovi najíst, svezli ho na motorce nebo jenom projevili sympatie.

Růžena se rozhoduje. Co nejdřív se pokusí dostat za hranice za Josefem. Nikomu se se svým plánem nesvěří. Dál se pečlivě připravuje na složení maturitní zkoušky, takže nikdo nic nepozná, ani její rodiče. Ti ostatně mají úplně jiné starosti. Jako sedláci musejí plnit státem předepsané dávky. Dřou do úmoru a Růžena jim pomáhá brzy ráno s krmením a po škole se senem a s prací na poli.

Vždy před usnutím sní svůj velký sen o společném životě s Josefem někde hodně daleko od toho všeho, co ji obklopuje. Vymýšlí si, kde by bylo nejlepší postavit dům a zplodit potomky. Austrálie? Nový Zéland? Kanada? USA? Nebo Skandinávie? Lákavá je Francie, ale tam si není jistá, jestli uprchlíky přijímají. Během takových úvah usíná, jenže její představy se promítají i do snů. Tak ráda by zas Pepíka viděla. Neví, že leží v nemocnici s několika průstřely v noze.

Za strýcem nepustí ani její rodiče, ani ji. Kdyby lesní dělníci neviděli, jak jejich kamaráda odváží černé auto, nikdo by nevěděl, kam zmizel. Marně se snaží poslat mu balíček nebo dopis. Dokud nebude odsouzený, nesmí s ním nikdo zvenčí navazovat kontakt. Toto jim ovšem neřekne žádný ze zaměstnanců vězení či soudu, ale esenbák Váňa z Prachatic, se kterým se Růženin otec tajně sejde.

O koně, s nímž strýc svážel dřevo, se postará jeden ze dřevařů. Naštěstí ho napadne, že v opuštěném domě je v maštali ještě ustájená kobyla. Estébáky nezajímá, že lidé, které odvážejí, mají hospodářství a zvířata a ta musí někdo krmit.

MARIE VÁVROVÁ UŽ MÁ ZA SEBOU dva roky života v lágru, skoro polovinu trestu, a teprve nyní jí povolují první návštěvu příbuzných. Po takové době spatří svého malého syna! Malého? Jsou mu tři roky. Naposledy ho měla v náruči, když mu byl rok. Nebude si na ni pamatovat. Vyrůstá bez mámy a táty, starají se o něho babičky.

O tom, že za ní jedou její blízcí, se dozvídá v poledne. Ji a další ženy naženou bachaři na dvůr továrny, naloží je na korby náklaďáků a odvážejí na opuštěné pole. Zas tak opuštěné není, protože kolem hlídkují početné skupinky ozbrojených esenbáků se psy a uprostřed pole stojí kovové klece, které dřív sloužily k převážení zvířat. Přijíždí jeden vůz za druhým a pole se plní ženami, namačkané jsou jedna na druhé a v rojnici kolem nich stojí bachaři a esenbáci, míří na ně samopaly, aby náhodou některou z žen nenapadlo vzít nohy na ramena.

Na druhém konci pole parkují autobusy s příbuznými. Přivážejí je sem z vlakového nádraží, kam měli podle pokynů úřadů dorazit. Marie marně vyhlíží přes hlavy strážců zákona, jestli zahlédne známou tvář.

Bachař vyřvává jména. Vězeňkyně si vlezou do jedné z klecí, do té protější zas její příbuzní. Takových dvojklecí tu je kolem padesátky a každou z nich hlídají muži v uniformách a štěkající vlčák. Postupuje se podle abecedy, Marie tu bude stát dlouho, než na ni přijde řada.

Někdo do ní zezadu strčí.

Otáčí se, aby té dotyčné vynadala. Když ji spatří, ztratí řeč. Až k ní se prodere masou stojících vězenkyň Anežka Hasilová, sestra Josefa Hasila. Padnou si do náruče.

„Jsou tu někde i tvoje sestry, Anežko?“ ptá se Marie.

„Ne, nejsou. Aloisie je zavřená na samotce, pokusila se o útěk. Už podruhé. Naštěstí nikoho nenapadlo, že když se jmenuje Součková, že by mohla být má sestra. Do toho útěku jsme byly dokonce na jedné cele, ale opravdu jen díky blbosti bachařek.“

„Proboha, jak jim chtěla utéct?“

„Nic neplánovala. Šli jsme z noční směny. Na Kladně. Chtěla předat dopis od jedné spoluvězenkyně civilnímu údržbáři na dílně. My měly takové ty pásky s označením, že patříme do lochu, určitě vás taky značkujou.“

Marie přikývne.

„Aloisii se podařilo vejít mezi civilisty, dělnice, co tam byly na obyčejné směně, a pak šly ven a autobus je odvážel do města a domů. Uviděl ji bachař a ona nechtěla, aby se mu ten lístek dostal do rukou, proto se vecpala do proudu ženských, co měly padla. Vyšla kolem vrátnice na ulici, nikdo si jí nevšiml. Do autobusu se nastoupit neodvážila, a tak šla celou noc, bloudila, snažila se najít nějakou faru, kde by se mohla ukrýt. Takhle chodila až do rána, byla ještě zima, začátek března. Nic nejedla, pila z louží, až dorazila do místa, odkud vyrážela. S hrůzou zjistila, že se motala v kruhu. Trmácela se proto podél kolejí, ty musí mířit k městu, myslela si. Měla ale smůlu. Právě jel vlak a z něho ji uviděl esenbák. Na příští stanici vystoupil a šel jí naproti. Nemělo smysl utíkat, byla už tak dost vyčerpaná. On na ni navíc mířil pistolí, byl by ji zabil. Dostala další dva roky navíc. Dali jí samotku a tvrdí, že z ní už nevyleze, má zvýšenou ostrahu. Lepí tam krabičky na léky a spí na tvrdé pryčně.“

„A Žofie?“

„O ní nic nevím. Měla by být na svobodě, ji nezavřeli, asi ji zachránilo, že žije v Písku a nejmenuje se Hasilová, ale Žižková. Nic novýho nevím ani o Tondovi. Jak utekli v Prachaticích esenbákům s Bohoušem od radnice, tak Tondu nehezky zřídili. Chytili ho a mlátili tak, že dlouho nemohl chodit. Ohluchl na jedno ucho.“

„Co ty, Anežko?“

„Já? Snažím se přežít. Tahají mě z jednoho lágru do druhýho. Je mi zima a mám hlad, tak jako všechny ženské tady. Ty se snad máš čím umýt? Máš snad vložky, když dostaneš měsíčky? Tak vidíš! Všechny jsme na stejné lodi. Co mě ale žere nejvíc, že nevím, za co vlastně sedím? Proč? Jenom kvůli tomu, že proti nim brácha bojuje?“

„Je to tak, Anežko, jenom proto, aby se na nás mstili Pepíkovi, nic víc v tom není.“

„Tak to jsou u mě prachsprostý ubožáci.“

Když na Marii přijde řada, zbývá ze stovek žen pouhých několik desítek, všechny ostatní už stojí u náklaďáků a čekají na odvoz.

Chvěje se. Cítí, jak se jí podlamují kolena. Myslí, že ke kleci nedojde.

Za mřížemi dvojklece už čeká její babička s dědou, mladší sestra a Josefova matka. U jejích nohou se krčí malá postavička. Vyděšený chlapec. Nepláče, jenom se tiskne k babiččiným nohám a sleduje zuřícího psa, napnuté vodítko a mladého esenbáka, kterého vlčák neposlouchá. Vrhá se proti ocelovým tyčím, naráží do nich, vyceněné zuby mezi mřížemi. Chlapec je fascinovaný tou podívanou. Nadosmrti mu tento obraz zůstane vypálený v paměti.

Skupinka blízkých se jí rozplývá před očima.

Jeden bachař ji strká do klece a zavrčí: „Dvacet minut!“

Druhý, ten mladší se psem, ji hlídá, zatímco jeho starší soudruh odchází usměrňovat své podřízené u vozů.

Marie stojí zmatená uprostřed klece. Vidí zamlžené postavy. Chce se jich dotýkat, cítit teplo dlaní, políbit je na tvář. Pomalými kroky dojde blíž. Přitiskne se celým tělem k mřížím, natahuje ruce. Sestra přiskočí a taky se tiskne, taky pažemi máchá vstříc slzám. Obě mladé ženy se sotva dotýkají špičkami prstů.

Marie se otáčí k esenbákovi, který hlídá její klec.

„Chci obejmout svého syna! Dva roky jsem ho neviděla. Pusťte sem mýho synka. Pro živýho boha…“

Policista se rozhlíží.

„Je to proti předpisům. Fyzický kontakt je zakázaný.“

„Prosím vás.“

Esenbák drží psa a na první pohled je jasné, jak se v něm pere služební povinnost s obyčejným člověčenstvím. Ohlédne se.

„Dobře, ale rychle. Pojďte sem k východu. Psa se nebojte, jenom pouští hrůzu, jinak je to dobrák. Rychle, rychle!“

Převede Marii do vedlejší klece. Stále se rozhlíží. Ostatní bachaři mají dost práce s nakládáním vězeňkyň na korby náklaďáků.

Marie se vrhá k ženám, dlouho se objímají. Děda ji hladí po vlasech. Zvedá ze země Josífka a tiskne ho k sobě. Dívá se na ni stejným pohledem, jako když pozoroval zuřícího psa. Nic nechápe. Tuhle ženu nezná. Jenom slýchává vyprávění o mamince, maminka však pro něho zůstává na mnoho let jen pouhou postavou z podivného mýtu. Trvá dlouhá léta, než k sobě najdou cestu. Josífek nikdy nebyl a nebude její. Neodpustí Marii, že odmítla odejít za jeho otcem do Bavorska. Až se Marie za Bräuera provdá, nezapadne její syn do nové rodiny a raději zůstane u babičky. Se svými nevlastními sourozenci se nesblíží. Bude tak podobný svému otci, že s tím budou mít komunisté problém, stále jim bude připomínat jednu z jejich proher. Po matce za svobodna Josef Vávra, má však oči Josefa Hasila, i jeho chůzi a postavu. Když bude hrát fotbal za Zábrdí, nikdo z kluků ho nedohoní. Nejrychlejší a taky nejlepší střelec. Dokonce o něm budou psát na sportovní stránce okresních novin. Ty noviny pošle babička Rozálie do Ameriky jeho otci. Ten bude na svého kluka tak pyšný, že vystaví článek s fotografií do prosklené vitríny místního českého spolku. Otce Josef poprvé spatří v roce 1990.

HASIL SE VRÁTÍ Z NEMOCNICE do vilky po dvou měsících. Hned se zapojí do práce. Společně s ostatními drží hlídky u hranic a sleduje, jak roste plot z ostnatého drátu. Zapisuje rozmístění hlídek, jejich střídání. Je jasné, že přes bavorskou hranici už cesta nevede.

Je čím dál častěji vysílaný s Vítkem do Rakouska, tipují možné přechody. Leží hodiny skrytí ve větvích stromů, v úkrytech pod listím, aby zjistili počty pohraničníků a jejich zvyky. Fotografují hranici, sledují přesné časy střídání stráží na jednotlivých pohraničních útvarech. Nejčastěji jsou na obhlídce útvaru Josefův Důl u Zvonkové. Tady je Josef jako doma. Zná krajinu, každý kámen i strom. Tady jsou oba s Tondou neviditelní.

Začátkem roku probíhá reorganizace velení v Řezně. Taylor odchází od Eckerta, svou funkci předá mladšímu kolegovi. Američanovi.

„Sbohem, podplukovníku.“

„Na shledanou, seržante. Bylo příjemné mít vás po boku.“

„Podplukovníku?“

„Copak?“

„Tak nám ty plány, že vtrhneme do Československa jako předvoj ve válce mezi Východem a Západem, nějak nevyšly.“

Eckert pokrčí rameny.

„Víte, asi jsem podcenil situaci. Pokud by nějaká válka byla, zřejmě by se vedla atomovými zbraněmi, a ne s klasickou pěchotou a tanky.“

„Co vy? Zůstáváte?“

„Nějaký čas ano. Ale špionáž už se nebude dělat přes hranici.“

Podají si ruce a silně stisknou. Tito dva muži spolu prožili část války s Německem a teď i první léta studené války. Až se rozejdou, budou si chybět.

Několik československých zpravodajských skupin Eckert zruší. Kurýři, kteří přežijí a vrátí se ze svých misí, dostávají možnost odchodu do USA. Jejich práce pro CIA nebo CIC je vstupenkou do Nového světa, tam se však už musejí o sebe postarat sami. Nakonec Eckert předá celé Řezno generálu Moravcovi. Pátý zůstane a s ním jeho nejschopnější muži. Mezi nimi nechybí Josef Hasil se svým parťákem Antonínem Vítkem. Pátého hlavní štáb Američané přesunou do svých kasáren v Mnichově. Ke konci roku 1952 už budou na území Německa existovat jen dvě skupiny. Moravcova a Pátého.

Pak přijde den, kdy Hasil s Vítkem dostanou od Pátého poslední úkol v týlu nepřítele. Tentokrát musí jít přes Rakousko. Kurýři už vyrážejí jen odtud nebo přes východní Německo. Zprávy se převážejí v mrtvých schránkách ve vagonech mezinárodních rychlíků. Pátý chce, aby Josef s Tondou v Písku zjistili, kdo všechno z bývalých spolupracovníků byl zatčen a kdo pokračuje v práci. Rád by obnovil vysílání alespoň jedné radiostanice. A nakonec je čeká nejdůležitější úkol. Převzít zprávu z Jáchymovska o uranových dolech a plány vývoje nových zbraní. Všechno jim předá muž na Wilsonově nádraží v Praze. Oba agenti-chodci si uvědomují, do jak velkého nebezpečí se pouštějí. Může to být opravdu jejich poslední cesta, ovšem taková, z níž se už nemusí vrátit. Čím dál častěji hlídky SNB namátkově kontrolují doklady na ulicích, ve vlacích a v nádražních budovách. Nikdy si kurýři nemohou být jistí, že jejich falešné občanské průkazy nemají nějakou vadu, která by je prozradila.

Josef s Tondou úkol přijmou. Znají všechna rizika. Vyrazí přes Rakousko. Přesně tou cestou, kterou si mnohokrát vytipovávali. Doslova se proplazí mezi pohraničními hlídkami kousek od Zvonkové.

Jsou překvapeni, že na Písecku skupinka Třetí osvobozovací boj dál funguje i bez bývalého velení. Je jasné, že zatčení při výsleších utajili jména ostatních i napojení na jiné skupiny. Členové trojky se nechají mučit, ponižovat, drtit kosti a varlata, ale nepromluví. Hasil s novými muži naváže tam, kde posledně se Supem skončili. Z ostatních buněk velké pavučiny zbývají už jen cáry. Větší část Josefových kamarádů je zatčena, málokdo vyvázl. Pro Fáberu si do Zábrdí přijel osobně nový šéf prachatické StB Jaroslav Krčmář, který nahradil Lece, protože na brutálního vyšetřovatele padlo podezření z finančních machinací. I Krčmář bude v roce 1955 odvolaný z funkce, za nezřízené pití alkoholu. Několik desítek šumavských spolupracovníků, známých, kamarádů i jenom náhodných pomocníků, kteří ani netušili, že podávají pomocnou ruku Králi Šumavy, na svou známost s Hasilem doplatí. Muži i ženy zmizí kdesi ve vězeních a lágrech a ani jejich příbuzní o nich nemají zprávy.

Hasil se pokusí ještě jednou přesvědčit sedláka Starého, aby s nimi šel do Bavorska. Starý podruhé odmítne.

Tonda s Josefem splní všechny úkoly. Cesta do Prahy proběhne kupodivu bez větších problémů. Plány a informace převezmou a hned sednou do vlaků. Každý usedá do jiného. Josef ujíždí smě­rem k Plzni a Tonda na Budějovice. Domluví se, že se sejdou v lese nedaleko Rejžkovny. Hasil má na sobě uniformu SNB, doufá, že i tentokrát mu pomůže. V Plzni přesedá na autobus a jede do Železné Rudy. Ve vetešnictví si koupí starý bicykl a vyráží na něm do kopců směrem k hájovně. Doufá, že zastihne Vlastičku. V ohybu cesty nechává kolo ležet ukryté za křovím. Dál jde pěšky, aby nevzbudil přílišnou pozornost. Louka za hájovnou je prázdná a tichá. Dům působí opuštěně. Je zamčeno. Klepe na dveře, pak i na okno kuchyně. Nikde se nic nepohne. Rozhodne se, že se do hájovny dostane oknem do ložnice, je v patře. Nikdy nešlo pořádně dovřít. Je to otázka vteřin. Nejdřív se vyhoupne na střechu přístěnku, a pak už loktem rozevírá okenní tabulky a je uvnitř. Prochází hájenkou, tady řádil uragán. Státní bezpečnost obrátila všechno naruby. Josefovi je jasné, že hajný se ženou jsou buď odvlečeni a zatčeni, nebo se jim zázrakem podařilo utéct. Druhou možnost ale zavrhne. Vchodové dveře nejsou zapečetěné policejní páskou, to znamená, že majetek ještě nebyl zkonfiskovaný. Vejde do ložnice a lehne si do prázdné postele. Peřiny leží na podlaze. Jsou rozpárané a z nich jako vyhřezlé vnitřnosti vytékají chuchvalce bělostného husího peří. Josef usne. Probudí ho až kroky. Rychle vstane, vytáhne pistoli, přitiskne se ke zdi hned vedle dveří a čeká. Za chvíli se pomalu s vrznutím dveře otevřou. Kdosi drží kliku. Stojí na prahu. Josef přes dřevěné tabule nevidí. Pak zaslechne hlasité vydechnutí. Kroky se začnou vzdalovat. V tu chvíli vyráží do chodby a ke schodům, kde konečně zachytí vyčerpané tělo, které pajdá víc než dříve. Zachytí Vlastu a obejme ji. Vlastička se vrací z dalšího z mnoha nekonečných výslechů. Pod očima má černé kruhy. Spodní ret natržený. Estébáci si s ní hrají jako kočka s myší. Chytnou, profackují, pustí, chytnou, profackují, pustí, pořád dokola. Vezme ji do náruče a odnese na postel. Z rozevřené skříně vytáhne obyčejnou deku, tou ji přikryje. Celá se chvěje. Zřejmě ani neví, že je tam s ní.

Když Vlasta usne, Josef se rozhodne. V ohybu cesty bere kolo a ujíždí do Železné Rudy. Je mu jedno, jestli vzbudí podezření. Vtrhne do hospody, kde mlčky sedí chlapi a upíjejí ze svých půllitrů. Je tam zakouřeno. V rohu se choulí Pazderka. Hasil k němu přisedne a objedná si čaj.

„Čest, soudruhu.“

„Čest.“

Pazderka si ho prohlíží. Pak zbledne. Střízliví.

Zaplatí a vyjdou ven.

„Potřebuju pomoct. Vlastičku je nutný dostat za hranice, jinak to nepřežije. Kde je její muž?“

„Už tam je. Aspoň doufám. Pokoušel jsem se ji přesvědčit, aby se nechala převíst. Ale je jak beran. Už s nikým nemluví. Mám, Hasile, pocit, že jste přišel pozdě.“

„Nikdy není pozdě.“

Pazderka pokrčí rameny.

„Můžete někde sehnat auto?“

„V jakým světě žijete? Zbláznil jste se? Kde bych ho tak asi vzal?“

„Sežeňte ho a dorazte k hájence. Ještě v noci Vlastičku převezeme k rakouský hranici.“

Pro Hasila není nic nemožné. Ani na chvíli neuvažuje o tom, že by Pazderka neuspěl. Nasedne na kolo a uhání zpátky do hájovny. Začíná se smrákat. Když dorazí, schová bicykl do kůlny. Obejde pro jistotu dům. Zarazí se. Uprostřed louky stojí tři jeleni a dívají se na něho. Nemají strach. Jako by se tu právě teď zhmotnili z mlhy. Proklouzli bránou mezi světy. Josef zadržuje dech, aby je nevyplašil. Téměř posvátnou, až mystickou chvíli náhle přetrhne rána. Jeleni strnou na místě a téměř vzápětí se dávají na úprk k lesu. Vystřelil někdo v domě. Vběhne do chodby a do kuchyně. Vlastě už nepomůže ani on, ani Pazderka. Estébáci museli přehlédnout skrýš s kulovnicí.

Josef ujíždí na kole nocí. Je mu jedno, že nic nevidí. Nemá baterku ani dynamo. Cestu tuší jen podle průseku mezi vrcholky stromů. Kolo se otřásá na kamenité cestě. Jede tak celou noc. Brzy ráno nastoupí do dělnického autobusu, který vyráží k Vimperku. Chce odvést do Bavorska aspoň svého syna. Pátý mu přislíbil, že by přes mezinárodní Červený kříž zkusil vymoct na československé vládě, aby pak pustila matku za dítětem. Dva dny sleduje Hasil dům. Nakonec se odplíží pryč. Dům hlídají. Všimne si jich, jsou zakopaní na několika místech, dokonce pouhých třicet metrů od něho. Zas má štěstí. Nevšimli si ho.

V lese se schází s Adolfem Pavelkou.

„Pustili Marii,“ vyhrkne Adolf místo pozdravu.

„Cože?“

„Je to tak, Josefe, pustili ji na svobodu dřív.“

„To je dost divný. Oni vědí, že se to dozvím a vrátím se pro ni, teď čekají, až přijdu. Vypálíme jim rybník.“

„Jak?“

„Seš s Vávrovejma příbuznej, nebude divný, když tam zajdeš. Vytáhni ji radši někam ven a řekni jí, ať se připraví. Kluka schováš na vůz pod deku, ona pak dojde k vám. Pamatuj, Ádo, musí jít hned, žádný okolkování a balení. Tohle je poslední šance!“

Pavelka přikývne. Udělá všechno, co mu Josef řekl. Jenom malého Josífka nepřiveze. Marie tvrdí, že s ním dorazí druhý den, prý už si to zařídí.

Celý den se Josef schovává v lese. Pozoruje silnici. Se setměním se přesune blíž ke stavení. Vhodí do okna kamínek, vykoukne Adolf a kývne hlavou. Josef vejde nedůvěřivě dovnitř. Riskuje. Ví, že i tady na něj mohou čekat, že uzavřený prostor je skvělou pastí. Naštěstí tu sedí jenom Pavelka, jeho žena a Marie, ale chybí Josífek.

Marie je vyhublá. Nemluví. Tik v oku. Chvějí se jí ruce. Je křehčí, než kdykoli předtím. Josef by ji nejraději objal a tisknul k sobě. Je sám překvapený citem, který jej prostoupil. Tak dlouho ji neviděl, a přesto…

„Maruško,“ přisedá, přikryje její ruce dlaní.

„Pojď se mnou. Odjedeme do Ameriky, budeme žít jako rodina, i s malým.“

Pomalu otáčí hlavu, její zkalené oči ho pozorují.

„Dobře,“ odpoví.

„Musíme ale vyrazit co nejdřív. Nejlíp ještě dneska v noci.“

„Jsem unavená.“

Josefův pohled se střetne s pohledem Adolfa a jeho ženy.

„Dobře. Zítra večer se sejdeme v Rejžkovně u Řepešína. Adolfe, zařiď, ať se tam Marie s Josífkem dostanou v pořádku. Musíš je nějak propašovat. Prolezte přes stodolu. Statek je prázdnej, pak vyrazíme. Bude tam se mnou ještě Tonda Vítek.“

„Přivezu je, neboj se.“

Josef se doslechne o popravě Josefa Ludvíka a Vladimíra Palmy. Osmého července je oba vyvedou na nádvoří pankrácké věznice. Tam na ně čeká šibenice. Jejich těla jsou pohřbena do neoznačených hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.

Ludvíkova manželka je ve vězení. Jejich dva syny Josefa a Václava vychovávají prarodiče v Českých Budějovicích. Veškerý rodinný majetek jim zkonfiskují. Hned ve vedlejším domě žijí kluci Rachačovi, jejich tátu pustí domů až po dlouhých letech jako roztřesenou trosku. Honza Rachač se z úděsných podmínek v kriminále nikdy nevzpamatuje.

Synovec Honzy Rachače a Josefa Ludvíka Jarda Kaska a jeho kamarád Honza Mašek tráví delší čas v sovětských kriminálech. Dostanou trest smrti za banditismus, který poté, co dorazí do Moskvy dálnopisem vyrozumění z Prahy, že je chtějí soudit v Československu, změní na deportaci do vlasti. V květnu roku 1952 jsou odvezeni do Prahy.

Jejich výslechy budou trvat až do roku 1954, pak teprve oba odsoudí na doživotí. Budou mít štěstí, že jejich soud proběhne až v té době. Ostatní jejich kamarády odsoudili dva roky před nimi k trestu smrti.

Josef je netrpělivý, čekání je dlouhé. S Tondou Vítkem se schovávají v prázdném Rejžkově statku. Synové zmizeli, nikdo netuší, kde jsou. Tonda s Josefem sledují klikatící se silnici, co kdyby náhodou. Za tmy by sem měl dorazit Pavelka s Marií a Josífkem. Tonda není nadšený, že bude muset chránit ženu s dítětem, ale mlčí. Chápe Hasila i jeho touhu mít je v bezpečí. Z úvah je vytrhne kolona aut.

„Někdo nás prásknul!“

„Možná. Hejbni kostrou, mizíme.“

Když se podívají z oken směrem k lesu, zjistí, že zpoza stromů sem míří rojnice esenbáků.

„Obkličují statek!“

„Rychle,“ velí Josef, „vím o jedný cestě, připrav se na mokrou procházku.“

Vybíhají do dvora.

„Do studny, dělej!“

Odkrývají dřevěný poklop, který studnu zakrývá. Tonda našlapuje na železné hřeby trčící ze stěny, Josef ho následuje. Opře se paží o dřevěný poklop a uzavírá je v kamenné hrobce, dole už na ně čeká chladná voda.

„Až budeš tak po pás ve vodě, nahmatáš po pravý straně něco jako tunel, tudy musíme vyrazit dál.“

Nad hlavou je slyšet štěkot psů a dupot desítek nohou.

Tonda se musí skrčit, aby tunelem prošel, mírné stoupání, hladina klesá. Stěny jsou nasáklé vodou, nad hlavou cítí mazlavou hmotu. Je tu naprostá tma, neodváží se svítit. Pokud narazí na překážku, rozbije si o ni nos.

„Rejžek to tu vykopal za války, propojil statek se sousedem, schovávali tu taky zbraně.“

„Tak to máme kliku.“

Oba šeptají.

Před nimi je světlo. Jsou ve druhé studni, tady jim voda sahá jen po lýtka. Šplhají po železech nahoru. Tonda už má hlavu u poklopu. Naslouchá. Je ticho. Opatrně posune dřevěné hrazení a vidí modré nebe.

Vylezou ven a rychle utíkají ke stodole. Vyhlédnou k Rejžkovně, tam se to hemží uniformami. Nečekají a míří k lesu. Za necelé dvě hodiny se začne stmívat, tma je ideální pro přechod, musí ho stihnout do svítání. Mají co dělat. Josef nemá jak dát vědět Pavelkovi a Marii. Netuší, že estébáci už zase zatahují síť, všechny zatknou. Adolfa, jeho ženu i Marii. Ale nejdřív je chtěli využít jako návnadu a chytit Josefa. Do Rejžkova statku šli na udání a netušili, že měli jedinečnou šanci.

Na zpáteční cestě přes lesy poblíž Smrčiny spatří Josef poletovat podivné broučky. Trnoštítci horští, šumavští tesaříci. Jako by se s ním loučili. Jeden mu usedá na rukáv. Hasil brouka pozoruje a má pocit, že se zastavil čas. Tenkrát ve snu se čas zrychlil. Vzpomene si na podivný sen a po zádech mu přeběhne mráz. Už tehdy viděl ploty z ostnatého drátu.

TŘETÍHO PROSINCE 1952 JE POPRAVEN Rudolf Slánský, kdysi druhý nejmocnější muž Komunistické strany Československa.

Z Hasilových kamarádů zbývá už jenom Tonda Vítek. Všichni ostatní, pokud měli štěstí a přežili, odjíždějí za moře. Vašek Hesoun je v USA. S Josefem si dopisují. Pátý rozhodne, že s výpravami přes hranici je konec. Na přelomu let 1952 a 1953 se shodnou američtí a českoslovenští důstojníci na nové taktice, pošlou do Československa jen několik agentů, zato lépe vycvičených.

Krajský soud v Českých Budějovicích odsoudí 21. ledna 1953 za zločin velezrady a vyzvědačství Františka Fáberu ze Zábrdí. Před soudem stojí učitel Antonín Ouředník, Antonín Heinzl z Vícemil, který ukrýval Josefa Hasila, Antonín Jungvirt, taky z Vícemil. Propadne jim veškerý majetek, ztratí občanská práva, musí zaplatit pokutu.

Josefova sestra Žofie, provdaná v Písku za živnostníka Žižku, je souzená 25. června 1953 za velezradu. Prakticky tedy za to, že se stýkala s pomocí Fábery se svými bratry a informovala je o probíhajícím procesu s jejich rodinou v červenci roku 1950. Nakupovala boty a oblečení pro nepřátele lidu, tedy pro svého bratra Josefa a jeho společníky. Odsoudí ji na devět let. Jaroslava Kubaštu ze Dvorů také na devět, Adolfa Pavelku ze Záblatí na osm, jeho ženu Marii na sedm, bývalého esenbáka z Vlachova Březí Alfonse Mejdu také na sedm let, římskokatolického vikáře z Vlachova Březí Dominika Nakládala na dva roky a dva měsíce, Miloslava Ouředníka z Chluman na dva roky, Jaroslava Ouředníka z Uhřic na jeden rok a šest měsíců a Marii Vávrovou ze Škarezu na dva roky.

Na jaře 1953 někteří čeští důstojníci odjíždějí na několikaměsíční zpravodajský výcvik do USA. Moravec skupinu redukuje. Američané ji přesunou do mnichovských kasáren, kde už působí Pátý.

Studentka Růžena Študlarová se hned po maturitě rozhodne přejít do Bavorska za Josefem Hasilem. Ví, že je hranice zadrátovaná, proto se vyzbrojí štípačkami. Jde starou Zlatou stezkou podél kamenných valů. Kolem se válí mlha. Obloha je zatažená. Dívka se jako zázrakem dostane k hraničnímu potoku, slyší šumění vody. Prvním plotem se prostříhá. Stačí jeden nešťastný krok a nášlapná mina jí utrhne nohu. Dostane se sice až ke druhému plotu, ale tady její cesta končí. Za měsíc by jí bylo osmnáct let.

Hajný Jaromír, manžel Vlastičky, mizí v Austrálii.

Britové zahájí výcvik agentů pro lety ve speciálních balonech. Nakonec se uskuteční jen tři. Dva první balony havarují během přistání, jejich výškoměr ukazuje ve stopách, ale zpravodajci se řídí podle map v metrech. Oba piloti zahynou. Třetí, Ladislav Křivohlavý, 31. října 1953 úspěšně přistane, ale po dvou týdnech jej zatknou. I s lety přes ostnaté dráty je konec.

Začátkem roku 1954 odjíždí generál Moravec do USA. Nikdy se už nevrátí. Pomalu končí i činnost Pátého skupiny. Josef Hasil s Antonínem Vítkem zůstávají až do konce. Oba mladí muži, kteří spolu utekli z komunistického lágru, měli štěstí, přežili. Tonda i Josef jsou Králové Šumavy, vždyť sloužili pod Königem, pod Králem; a pod ním slouží jen jemu rovní.