JOSEF HASIL ODJÍŽDÍ DO USA SPOLEČNĚ SE SVÝM PARŤÁKEM. Tam se jejich cesty rozdělí. Když se loučí, zeptá se nečekaně Vítek Hasila:

„Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?“

„Jo, určitě jo.“

„Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti. Dva blbci, co nedovedou pořádně anglicky. To málo, co jsem uměl, když jsem lítal po válce do Izraele, už je fuč. Že jsme makali pro CIA, je nám úplně k hovnu.“

„Taky už jsem na to myslel. Naše pozavírali, mámu už nikdy neuvidím, ani syna. Měl jsem se ženit. A vidíš, jsem svobodnej a asi to tak i zůstane. Ale pořád si říkám, že tu práci někdo dělat musel.“

„Jasně. Jenom si říkám, za co jsme vlastně bojovali my?“

Oba bývalí agenti-chodci se obejmou. Tady už jsou z nich obyčejní přistěhovalci. Nikdo na ně nečeká, nikdo je nevítá. Lidé, kteří procházejí kolem, netuší, že ještě nedávno tito dva mladíci drželi v rukou zbraně a stříleli. Bojovali o svůj život a o životy mnoha cizích i blízkých lidí. Ale všechno, co jim je drahé, zůstává za železnou oponou.

Josef zpočátku myje nádobí. Trpí bolestmi. Z věčného ležení v mrazu a ve vlhku dostal revma. Zkouší i opravovat auta, ale zdravotní problémy jsou téměř nesnesitelné. I s touto prací v chladné dílně se musí rozloučit. Odjíždí za bratrem Juliem do Kanady. Původně s myšlenkou, že se uchytí tam. Chtějí spolu založit pilu, Julius pracuje v lese. Nakonec se vrací do Států, usídlí se na předměstí Chicaga, kousek od kamaráda, také převáděče a agenta-chodce Rudolfa Boleslava, začne pracovat jako kreslič pro firmu General Motors. Netuší, že tuto práci bude dělat dlouhých třicet let, než půjde do důchodu. Časem se dozví, že mu lidé v Čechách říkají Král Šumavy. Kluci na Prachaticku běhají po lesích a předhánějí se v tom, který z nich je větší převáděč, lepší špion, jako tehdy Josef Hasil.

Když se v roce 1959 dostává do československých biografů propagandistický film Král Šumavy, ve všech šumavských kinech se zvedne bouře nevole. Takhle to nebylo! Po letech tento snímek Josef zhlédne. Směje se. Samé nesmysly. Přes bažiny nikdo nepřecházel, ani Franz Nowotny řečený Kilián, který filmařům údajně posloužil za předobraz. Byla by to sebevražda.

Marie se nakonec provdá za komunistu Bräuera. Má s ním dvě děti, které už vychovává sama, na rozdíl od Josífka. Její manžel jede automobilem koupit ženským z fabriky k Mezinárodnímu dni žen květiny. Veze obří pugét a nabourá. Je na místě mrtvý. Marie se musí o své dvě děti starat sama. Dcera vystuduje zdravotnickou školu a syn se stane zaměstnancem prachatické pojišťovny. Dcera náhle zemře ve čtyřiačtyřiceti letech. Syn se oběsí. Marie zůstává sama v Českých Budějovicích. Tu a tam za ní zajede syn Josef, ale zůstává mezi nimi neviditelný příkop, který se nedá překonat.

V roce 1972 je Josef Hasil ještě svobodný. Svému synovi posílá peníze na nové auto.

Pepík si kupuje fiata a naráz se stává terčem závisti. Ještě na vojně se chtěl dostat aspoň na pár dní k rodině. Domluvil se s lékařem, který mu napsal na týden léčení doma.

V noci k nim do domu vtrhnou estébáci. Prohledávají celý dům od sklepa až po půdu. Hledají Pepíkova otce Josefa Hasila. Vycházejí z úvahy, že vojín Vávra odjel od jednotky, aby prozradil vojenské tajemství o rozmístění a síle útvarů otci špionovi.

Narodí se jim dcerka, ale dlouho se z děvčátka neradují. Umírá v nemocnici. Dodnes rodičům nikdo nevysvětlil příčinu smrti. O to víc se upnou k synovi. Za podivných okolností i on zemře v nemocnici. Pepík lituje, že v osmašedesátém neodešli pryč ze země.

Josef Hasil nechodí do barů, nepije, vyhýbá se hlavně proslulé Spartě, kam chodívají konfidenti. Je spořivý. Šetří každý dolar, aby mohl něco poslat sestře Aloisii, synovi a za část peněz vyrazit na tolik vytoužený výlet.

Chce se aspoň na skok vrátit do Evropy. Na olympiádu. Sportovec se v něm nezapře. Celý život běhal, každé ráno cvičí. Mnichov! Jeden čas byl téměř jeho domovem, tak proč tam nezavítat i teď? Svěří se kamarádům. Možná se někteří z nich utrhnou z práce a pojedou taky.

Jednoho sychravého podvečera se však v jeho staromládeneckém bytě rozdrnčí telefon. Josef se před minutou vrátil ze zaměstnání.

Neozve se hlas žádného ze známých a kamarádů ani mu nevolá bratr Jarda. Přesto neznámý řekne česky:

„Nikam nejezděte! Zůstaňte doma!“

Pak sluchátko ohluchne. Josef nestihne vydechnout.

Několik dní nad tím podivným vzkazem přemýšlí. Nakonec se rozhodne. Do Mnichova pojede tak jako tak. Nikdo a nic ho nezastraší. Zvládl přechody hranic, zvládne i tohle. Ale ten hlas mu nasadí brouka do hlavy. Kamarádům nic neřekne a dál se připravuje na cestu. Vyřídí si dovolenou a koupí letenku.

Neznámý zavolá znovu, tentokrát do práce. Nestihne své varování ani zopakovat. Hasil ho pošle do prdele.

K večeru, když odchází domů, zastaví se v trafice pro noviny. V tu chvíli se k němu přitočí muž v černém kabátě, na hlavě má tmavý klobouk. Není mu vidět do tváře.

„Nemáte oheň?“ zeptá se česky.

„Nekouřím,“ odpoví Hasil a hned se zarazí. Nestojí přece ve Hlásné Lhotě, ale v Chicagu.

„Co jste zač?“

„Přítel, pane Hasile, přítel. Asi si na mě nepamatujete, ale setkali jsme se ještě v Československu. Jmenuji se Egon Brodský.“

„Egon Brodský?“

Hasil marně přemýšlí.

„Pomohl jste mi u Železné Rudy dostat se za hranice. Byl jste tehdy ještě u SNB.“

A najednou Josefovi dojde, kdo to před ním stojí.

„Probůh, Egon Brodský, vy jste ten z ministerstva zahraničí…“

„Vzpomněl jste si, to je dobře. Prosím vás, vyslechněte mě, ale tady ne. Pojďme si sednout někam, kde je klid.“

A Josef se ke svému údivu nechává vést do blízkého baru, i když se jim vyhýbá.

Usednou ke vzdálenému stolku, kde je poměrně klid. Nikdo si jich nevšímá. Josef si svého průvodce pozorně prohlíží. Prošedivělý muž, o hlavu vyšší, než je on. Unavený, ale ostražitý. „Žádná jména, prosím,“ řekne a dlouze se Josefovi zadívá do očí. „Asi bych vám měl pár věcí vysvětlit. Od té doby, co jsme se rozloučili, se u mě přihodilo hodně věcí, nechci o nich mluvit. Jen bych se rád revanšoval. Vy jste pomohl mně, já teď mohu pomoci vám. Do Mnichova nejezděte. Jsou připraveni vás unést. Vědí, že se chystáte vyrazit na olympiádu.“

„Jak to můžete vědět?“

„Snadno,“ řekne Brodský a na malý lístek papíru, který vytáhne z kapsy, napíše: TAJNÉ SLUŽBY.

Josef si text přečte, vezme pero a ptá se: CIA?

Brodský zakroutí hlavou.

„Ne, Josefe. Mohu vám tak říkat?“

„Samozřejmě. Víte, Egone…, můžu taky?“

Přikývne.

„Stejně je mi záhadou, jak jste si za celý ty roky zapamatoval jméno jednoho bezvýznamnýho esenbáka. Tomu nemůžu věřit.“

„Zapamatoval. Navíc mám pocit, že do té hry tajných služeb jste se dostal jenom kvůli mně. Vyslýchal mě tehdy nějaký Eckert.“

Josef automaticky na lístek napíše: KATEK.

Brodský se usměje.

„Právě on chtěl ode mě jména lidí, co by pro něho mohli pracovat. Udělal jsem tu školáckou chybu a napsal je. Mezi nimi i to vaše. Ráno jsem seznam roztrhal. Těch chyb bylo víc, dnes už vím, že se papír musí spálit. Na maličkostech stojí a padá svět.“

„To jo. Stejně bych se k nim ale dal, i bez toho vašeho seznamu.“

„Asi ano. Ale není to teď důležité, důležité je jen, že jeden z vašich přátel neopatrně napsal do dopisu, co posílal svým příbuzným za železnou oponu, že se chystáte na olympiádu. Zřejmě ho ani ve snu nenapadlo, jaký informační dárek tak dává StB do rukou. Oni kontrolují veškerou korespondenci, co jde na Západ i ze Západu, a vaše jméno tam má ještě pořád dobrý zvuk. Chtějí vás stále dostat a odsoudit. Provaz by vás neminul. Možná s vámi zamýšlejí ještě i jinou hru, podobně jako s Michalem Pánkem, vy ho asi znáte z ústředí jako…“

Brodský posunul papír blíž k sobě a napsal na něj:

MIKULÁŠE PÁTKA.

Hasil strnul. Dlouho se na lístek dívá.

„Toho jsem podezříval už tehdy, že pracuje i pro druhou stranu.“

„Byl dvojitým agentem, ale pravděpodobně až později. Před sedmi lety to na něj prasklo a komunisti ho uklidili přes Vídeň do Prahy. Chudák čekal, že skončí na Pankráci.“

„Chudák?“

„Svým způsobem ano. Vydírali ho přes jeho bratra, který živořil v Sovětském svazu. Vlastně neměl moc na vybranou. Ale pro StB byl důležitý ne snad proto, že by jim dodal nějaké skvělé informace o CIA, on byl pro ně k nezaplacení v dezinformační hře, kdy ho nechali vypovědět všechno o práci ve skupině Kašpara-Pátého, tedy zprávy, co už byly passé, ale oni je sepsali a vydali knížku, v níž tvrdili, že agenti komunistické strany se infiltrovali do špiček tehdejších agenturních skupin.“

„Ne, ne, já jsem pořád přesvědčený, že tenhle chlap už pro ně dělal tenkrát.“

„To teď nechme stranou. Chci vás jenom varovat a přesvědčit, abyste nikam nejezdil.“

„Jinak mě unesou?“

„Přesně tak.“

„Pro koho děláte?“

„Z Bavorska jsem odjel do Izraele. Jsem izraelský občan, pracuju na velvyslanectví. Čerstvě. A tady máte důkaz, že vám nelžu.“

Egon Brodský vytahuje obálku a podává ji Hasilovi. Ten jen udiveně zírá. Na obálce je napsaná důvěrně známým písmem sestry Aloisie jeho adresa. Obálka je již roztržená, vytahuje dopis a čte. Nestačí se divit. I sestra ho před cestou do Mnichova varuje. Dozvěděla se od Rejžkových příbuzných, že se tam chystá.

Estébáci jedné noci vtrhnou do Josefova rodného domku, kde žijí Josefova maminka a sestra Aloisie s manželem. Zabaví všechna alba s fotografiemi rodiny. Přijíždějí i do Písku k sestře Žofii a žádají ji o novější Josefovy fotky. Chtějí vědět, jak Hasil vypadá dnes. Aloisii se to celé nelíbí. Dopis má razítko s datem třetího března, nyní je konec dubna.

Josef drží obálku s listem a cítí, jak ho bolí klouby. Jako by se vracelo všechno to šílenství od hranic.

„Kde jste ho vzal?“

„Estébáci ho stopli a nepustili dál. Ale dostal se k našemu člověku u nich. Tak už mi věříte? Rejžek jim dal informaci, aniž to tušil. Zlobit se na něho nesmíte, nemohl to předvídat. Koho by napadlo, že čtou každý dopis a že by je ještě mohl bývalý esenbák, vězeň a následně kurýr zajímat. Navíc by Rejžka ani ve snu nenapadlo, že ten, komu dopis píše, je agentem Státní bezpečnosti, pracuje pod krycím jménem Karel a má jediný úkol… Ptát se na vás, Josefe.“

Při těch slovech bere do ruky popsaný lístek, škrtne zapalovačem. Pak popel rozmělní mezi prsty.

„Opakuju, Josefe, nikam nejezděte. Nemuseli by vás jen unést. Mají připravených víc variant, jedna z nich je, že nešťastnou náhodou vypadnete za jízdy z vlaku.“

„Takže, jestli tomu rozumím, já teď můžu děkovat za svůj život jedině Bohu a židovský tajný službě?“

„Ano, tak nějak. Teď mě omluvte. Půjdu napřed. Vy tu seďte aspoň pět minut, a pak se taky zvedněte. Kdyby něco, nemusím snad ani připomínat, že my dva jsme se v životě nesetkali.“

„A co s tímhle?“

Ukáže na dopis své sestry.

„To si nechte na památku. Nějakým nedopatřením vám dorazil poštou. I takové náhody se stávají.“

Ti dva si nepodají ruku, vlastně se ani nerozloučí. Josef dopije kávu a sedí jako zařezaný. Od chvíle, kdy přijel do Států, žije v domnění, že špionáž zůstává někde daleko za ním. Teď už si není tak jistý. I tady o něm vědí. Únos z USA jde však zorganizovat daleko hůř než z Německé spolkové republiky. Vydechne. Pak se zvedne a vyráží do svého staromládeneckého bytu. Co chvíli se otáčí. Doma zůstane sedět v křesle, nerozsvěcuje. Kdy tohle skončí? Zase se mu bude zdát ten samý sen. Bude v něm převádět nějaké lidi, začnou je pronásledovat, střílet jako o život, a ono jde o život, s potem, bolestí v plicích i kloubech, se světlicemi a kulkou v noze. Nakonec ho chytnou. Odvezou do sklepení prachatické radnice a on jim při mučení prozradí své jméno.

V květnu 1972 zemřela Josefova matka Rozálie. Dozví se to až z dopisů svých sourozenců. Zádušní mši slouží mladý farář Miloslav Vlk a pohřeb se stává velkou manifestací. Legenda Krále Šumavy je mezi lidmi stále živá. A režim nemůže zapomenout, kolik desítek lidí převedl na Západ, jakou síť spolupracovníků si vytvořil v Pošumaví a vůbec v celých Čechách. Všichni Hasilovi jsou i po propuštění z vězení hlídaní, dokonce se o nich v hlášeních píše jako o nežádoucích živlech. Farář Vlk dává Rozálii Hasilovou za vzor všem matkám. Sama vychovala sedm dětí a všechny její dcery i synové věděli a vědí, kde je jejich místo ve světě. Kardinála Vlka se Josef Hasil jednoho dne zeptá, co si má počít s tím, že střílel na lidi. Strážmistra Kočího asi zabil on, neví, střílel přece každý keř, každý strom. Miloslav Vlk mu odpoví, že to byla válka, studená válka, a zabití protivníka ve válce není zločin ani porušení přikázání.

Josef nakonec na olympiádu neodjede, zato sleduje celé sportovní klání v televizi. Němci chtějí zapomenout na poslední hry s hákovými kříži v roce 1936, během nichž hejno bílých holubic vyděšeně vzlétlo přímo do plamenů olympijského ohně. Olympijská vesnice nepodléhá téměř žádnému bezpečnostnímu režimu, strážní jsou neozbrojení, každý si může chodit, kdy chce a kam chce, Josef nad tím kroutí hlavou a není sám. Vedoucí izraelské delegace Šmuel Lalkin upozorňuje úřady na nedostatky v ochraně sportovců, ale nikdo ho neposlouchá, jako by mluvil do zdi. Úředníci jen mávnou rukou. Izraelská výprava navíc nemá povolenou ozbro­jenou ochranku, třebaže východoněmečtí a egyptští sportovci ji mají. Sportovní svátek se proměňuje v masakr.

Josef Hasil sedí u televizoru. Minulost na něho opět doráží. Střelba, krev. Nic už na světě nemá pevný bod. Nikomu se nedá věřit. Sejde se s Tondou Vítkem a Rudolfem Boleslavem. Poprvé jdou spolu do baru.

„Tak na ty chudáky kluky.“

„Ať je jim aspoň v tom židovským nebi dobře.“

„Na ně.“

Poprvé pil alkohol těsně po válce, z radosti. Naposledy pije s kamarády teď, z bolesti. Židovský tajný agent ho varoval před komunisty. Palestincům ale pozornost nevěnoval.

„Kurva fix, kluci, je mi z toho všeho na blití.“

„Ještě, žes tam nakonec nevyrazil,“ povídá Tonda Vítek a kopne do sebe panáka.

„Anděl strážnej,“ napadne Hasila. „Všichni lidi kolem mě jsou andělé strážní.“

Ve volné dny jezdívá Josef na ryby. Bere si prut, batoh a hurá na vlak. Zkouší štěstí nejen na amerických řekách, ale i na moři. Jednoho dne vstoupí do kupé. Naproti němu sedí postarší muž. Hasil si ho dlouho prohlíží, pak na něho promluví česky.

„Vy jste Vilém Krajčírovič, že jo?“

„Já? Ne, ne, s někým si mě pletete. Jmenuji se William Kray.“

„To je možný, ale já si vás pamatuju jako Krajčíroviče. Partyzán, co se svejma kámošema musel frnknout za čáru, protože se namočil do tý Masarykovy vraždy.“

William Kray bledne. Rozhlédne se. Zvedá se a vykukuje do uličky.

„Ne tak nahlas. Vy jste kdo? Zas někdo od StB? Jasně jsem vám řekl už jednou, že tady s vámi spolupracovat nebudu, tady ani náho­dou. Už před lety jsem to odmítl a odmítnu znovu. Vzpomeňte si, jak dopadl Vávra-Stařík. Dobře vám posloužil a vy jste ho za to všechno pověsili. Prý že zrovna jeho orgán měl dovolenou, že se to stalo nedopatřením. Tomu tak budu věřit. Nedopatřením budete vy nebo někdo jiný někde na výletě a bude po mně. Ne, ne…“

Hasil nestačí žasnout.

„Pletete si mě s tajnejma. Já jsem ten esenbák, co vás převáděl. Vyprávěl jste mi tehdy, jak to bylo v bytě u Masaryka.“

Krajčírovič-Kray zbledne. Posadí se. Vyhlédne ven z okénka.

„Tak to vůbec nebylo. Zapomeňte na to.“

„Nebylo?“

„Ne! Už musím vystupovat, poroučím se.“

„Tak běžte, když musíte. Protože jste si to vymyslel, tak celej národ naivně věří, že Masaryka zabil major Schramm.“

Vilém-William se zarazí. Ohlédne se k Josefovi. Polkne. Očka nervózně zamrkají.

„Schramm ho opravdu zabil. Schramm se s Vávrou-Staříkem neměli moc v lásce, proto je tam Slánský poslal, aby na sebe dohlédli. Ale nevěřte ani jedné verzi, všechno je v týhle hře plný dezinformací, jenom špetka z toho všeho stojí na pravdě.“

„Vy tu hru taky hrajete?“

„Já? Už ne.“

„Tak, jak to bylo s Masarykem?“

„Musím už jít, sbohem.“

Krajčírovič-Kray vyjde rychle do uličky a zmizí. Když Josef vyhlédne z okénka, nikde ho na peronu nevidí.

Vilém Krajčírovič zemře ve věku třiasedmdesáti let při výbuchu zemního plynu ve druhém poschodí několikapatrového obytného komplexu v Allentownu. Podle policie půjde o nešťastnou náhodu a nikdo se případem hlouběji zabývat nebude.

Josef Hasil žije sám. Žádná žena do jeho života nesmí vstoupit. Nechce už ubližovat. Člověk nikdy neví, co se s ním stane. Ale v padesáti se seznámí s paní Eliškou, vdovou se třemi dcerami. Vezmou se až v roce 1974, to už je ženatý i jeho syn Pepík. Ten v den otcovy svatby pozve celou hospodu Na baráku v Prachaticích na panáka.

S domovem je Josef Hasil ve spojení díky sestře Aloisii. Občas si zavolají, pravidelně si píší. Ani jeden z nich nečeká, že by se ještě kdy viděli. Koncem osmdesátých let se stane zázrak. Komunisti povolují Aloisii cestu do Kanady za bratrem Juliem. Estébáci si ji před odjezdem pozvou, musí jim podepsat, že se nesetká se svým mladším bratrem Josefem v USA. Vízum má jenom do Kanady, tak ne aby ji napadlo něco jiného. Bez mrknutí oka podepíše, co by nepodepsala, jim je do toho houby, že už dopředu Jarda domluvil rodinné setkání i s Pepíkem u něho doma. Na letišti na ni oba bratři čekají. Budou si povídat celý den, téměř celou noc. Je to zázrak, mohou se pohladit, zasmát se, jako kdysi…

Domů do Zábrdí se dostane Josef hned po převratu. Je jaro roku 1990 a o jeho příjezdu vědí jen sourozenci. Stejně se ale o něm doslechnou novináři a deníky jsou plné Hasila, Krále Šumavy. Ta publicita mu není příjemná, rád by se setkal s lidmi, které znával tenkrát, po válce a po Únoru. S lidmi, kteří mu pomáhali. Přežilo jich ale málo. S Aloisií jdou navštívit matčin hrob.

V dalším roce přijede i s Eliškou. Sejdou se s Antonínem, Aloisií, Žofií a Anežkou v Českých Žlebech. Hledají Bohoušův neoznačený hrob. Pokládají květiny ke hřbitovní zdi. S Eliškou odjíždějí na Moravu, ona pochází z Brna. Tady je budou lidé vítat s otevřenou náručí. Josefa jako hrdinu. Na Šumavě se na něho místní, kterým v době, kdy chodil přes hranici, bylo nejvýš pět šest let, dívají jako na vraha a prospěcháře. Komunistická propaganda prosákla do jejich způsobu uvažování. Nedojde jim, že sousedé jejich rodičů netrpěli kvůli Hasilovi, ale kvůli režimu.

Teď je ale ještě rok 1990 a za ním míří i mladičká studentka z uni­verzity. Prý chce psát diplomovou práci o převáděčích a o hrůzách padesátých let v šumavském pohraničí. Kdo jiný by jí k tomu měl co říct, když ne on?

„Začalo to…, jak to mám sakryš vědět?“

Starší proplešatělý muž v brýlích se silnými plastovými obroučkami si není schopný vzpomenout. Sedí proti ní, upíjí limonádu a neustále šilhá kolem… Nikdo z místních s ním nemluví. Všichni se ho straní.

Z lidí okolo dívka cítí nenávist a zášť. Proč? Kvůli… A není to všechno dnes už jedno? Je, nebo není?

„Nenávist v sobě obsahuje zárodek moci,“ napadá mladou studentku. „Vůle, která přechází v čin. Mnohdy zaslepený, ne vždy vědomý… Ale čin… Zásah do života, osobního i cizího, zásah do skutečnosti měnící přítomnost v nabitou černou kouli, co vybuchuje a zabíjí. Ti kolem, mít jen o špetku té vůle navíc, jistě by ho hned teď a tady umlátili. Ještě před rokem by stačil napřažený ukazováček – to je on! Dnes už lynčování není v módě, dnes je moderní sametový úsměv a dlaň se zdviženým ukazováčkem a prostředníkem.“

„Někde jsem četla…, že Čechy jsou střeva Evropy… konečník… prdel…“

Ani neví, proč to řekla, snad aby mu dala najevo, že je s ním na jedné palubě, ona o něm nesmýšlí jako ti tady.

„Češi jsou úžasný malý národ. Národ uchovaný v područí mohutnějších, skrytý pod paží tu Rakouska, jindy Německa, nedávno Ruska, dneska touží po Americe. Zvláštní… Čechové. Plní strachu a všetečné nasranosti. Smějící se…, ale s vážným výrazem. Taky kdo jiný by si mohl vymyslet takovou absurditu jako socialismus s lidskou tváří…“

Proboha, holka, co to tady meleš? napadá ji.

„Jo, to znám,“ řekne on a podívá se na ni. „Nenávist. Za to všechno, co museli oni a jejich rodiče vytrpět. Na jednu stranu je chápu. Říkají si: Přijede si sem po čtyřiceti letech a jako by se nechumelilo, hned by se bratříčkoval a vzpomínal, hajzl jeden. On tu žít nemusel, on ne, radši si zdrhnul za kopečky. Měl tam zůstat hned a nikdy se nevracet. Co my jenom kvůli němu… Tak tohle si říkají. Víte, slečno, byla doba, kdy se platilo i za prohozený slovo s tímhle tehdy mladičkým chlápkem,“ bodne se ukazováčkem do prsou. „Nedej bože, když jste mi půjčila kolo nebo mě nechala přespat. Za to, že mi ženská dala najíst, zaplatila dvanácti lety kriminálu. Takový se mnou tehdy byly známosti.“

Jeden z příchozích si odplivne. Schválně hned u jejich stolu.

„Co kdybysme šli radši ven, slečinko,“ řekne. Takové přijetí nečekal.

„A to jsem se tak těšil domů. Sakra, copak to moh člověk tušit, že se tolik let bude bolševik držet? Jako klíště.“

Vycházejí před hospodu, on se svou nedopitou kofolou a ona se studeným kafem.

„Tak, jak to vlastně celý začalo, pane Hasile?“ ptá se dívka znovu.

„Sedneme si tamhle pod lípu, nikdo aspoň nebude poslouchat.“

Opřou se o kmen stromu a zadívají se nahoru do koruny.

„Po lípách se mi za oceánem stejskalo. Roste tam všechno možný, ale lípa? Ta ňák ne.“

Upije a konečně se jí podívá do očí. Ona v těch jeho vidí smutek a únavu.

„Ani nevíte, jak mě to sere, že tyhle buráci dodneška nic nepochopili. Nepochopili, že pro bolševiky nikdy světová válka neskončila. Voni jako by furt byli v ilegalitě a vedli partyzánskou válku proti všem, teda do chvíle, než byl ten únorovej převrat. Pak už mohli vraždit se vší parádou a dokonce to lidu servírovat v přímým přenosu, jako tehdy s Horákovou. Dát trest smrti ženský, která se prohřešila jediným, že měla jinej názor na svět! To dokáže jenom naprostej chudák. A monstrproces s naší famílií: Tonda vyfasoval dvaadvacet let, Aloisie a Anežka po osmnácti. Na mě, Bohouše a Jardu už nemohli, klukům se podařilo včas přejít do Bavorska. Žofii odsoudili ve třiapadesátým na devět let. Máma byla půl roku ve vazbě. Byli by ji utýrali. Když se pak začali likvidovat mezi sebou, dost mě to pobavilo. Když popravili Slánskýho, říkal jsem si, jaká by to byla prdka, kdyby sejmuli i samotnýho Gottwalda. Nakonec jsem pochopil, že všichni byli jenom pouhý loutky, pravej principál byl velkej generalissimus Džugašvili.“

„Džugašvili?“

„Vy ho znáte jako Josifa Vissarionoviče Stalina. Stejně je to, slečinko, paradoxní. Stalin se jmenoval občanským jménem Džugašvili, Lenin nebyl Lenin, ale Uljanov, za Trockým se schovával Bronštejn. Jak jim mohlo tolik lidí uvěřit, když ani neměli dost odvahy postavit se a žít s vlastním jménem? Pořád se za něco schovávali. Za světovou revoluci, za Marxe, za dělníky, za lid.“

„A kdybyste věděl, jak to dopadne, udělal byste to zas?“

„Nevím. Možná to za to nestálo. Ale… Víte, že asi i jo?

I když… kdybych věděl, kolik lidí to odskáče, že nás Američani vodili za fusekli, nikdy nechtěli vtrhnout do Československa a postavit se bolševikovi, jenom nás mladý blbý kluky využili. Ale nelituju, to zas ne. Jestli bych znovu chodil přes čáru a převáděl? Jestli bych znovu střílel? Tenkrát, slečno, nebyla jiná možnost. Jo, bejt v tý samý situaci, udělal bych to zas. Někdo se jim postavit musel. Voni by si nakonec mysleli, že můžou všechno. Jo, nelituju jedinýho dne, kdy jsem jim škodil. Měli z mýho jména takovou hrůzu… báli se, že by nás mohlo najednou bejt víc, že nakazím další mladý kluky, co vezmou do ruky zbraň a už se nenechají odstřelit jako škodná, naopak, budou střílet ty jejich zelený paňáky na hranici, stačí, když vystrčí hlavu, a prásk! Máš ji, hajzlíku. Těch mladejch pohraničníků mi bylo i trochu líto, samí mlaďoučký a hloupí kluci. Neměli ánunk, komu tlačej káru.“

„Vy jste byl ale taky esenbák, nebo ne? A navíc pohraničník. Byl jste i komunista?“

„Nikdy jsem k nim nevstoupil, ani nikdo z mejch bráchů a sester.“

Studentka pozoruje jeho tvář. Třebaže mu je přes šedesát, prosakuje z ní podoba tehdejšího mladíka. Chápe, co na něm všechny ženské a milenky viděly. Osobní kouzlo. Pořád má neskutečné osobní kouzlo. Čiší mu z očí, schovaných za silnými skly brýlí. Mělo jí svitnout, proč se pro něho tolik lidí obětovalo.

Usměje se na ni a ona zas na Krále Šumavy, na stárnoucího muže.

„Často se mi od tý doby zdál jeden sen. Pokaždý stejný hororový sen. Přecházím hranice a oni mě chytnou. Zatknou mě. Zatím ale neznají mý jméno, neví, že jsem Hasil. Hrozím se chvíle, až to zjistí. Pak mě totiž čeká oprátka. S tím strachem jsem se noc co noc probouzel. Víte, jak dlouho? Celých čtyřicet let, co byli komunisti u moci. A přesně předloni sedmnáctýho listopadu jako když utne. Nic. Od té doby spím jak mimino až do rána. Žádný hranice, žádný přechody, žádný střílení a zatýkání, žádná oprátka.“

Povzdychne si. Ochladí se. Dívce se zachvějí ramena. Všimne si toho. Vezme své sako a přehodí jí ho přes záda.

„No jo, tak dobře. Pojďte, půjdeme do tepla.“

„Kam?“

„Do mýho rodnýho baráku v Zábrdí. Žije tam sestra Aloisie. U ní si dáme teplej čaj, přespíte v jednom z pokojů. Je mi jasný, že nemáte kam jít. Nebo snad jo?“

Zavrtí hlavou. Hasil má pravdu. Jen ještě odnese sklo zpátky do výčepu.

Pak jdou společně k širokému volvu. Ona usedne na místo spolujezdce, on zatím rozsvítí světla a nastartuje. Než sešlápne plyn, podívá se na ni. Za silnými brýlemi zavíří vrásky a v očích se mihne něco zvláštního. Neumí to popsat, ale kdyby byl mladší, tak snad…

„Jste pěkná holka, víte to?“

Usměje se na něho.

„Myslím, že ten začátek je nějak spojenej s Egonem Brodským,“ řekne a uchopí řadicí páku. Tak tahle ruka tiskla spoušť, napadne dívku a taky jí probleskne hlavou, že tahle ruka musela hladit holky, se kterými kdy chodil. Všechny na tu známost doplatily. Všechny.

„Kdo je to ten Egon Brodský?“ zeptá se.

Zakloní hlavu a zavře oči. Zhluboka vydechne.

„Egon Brodský. Na počátku toho mýho zatracenýho příběhu byl právě on.“

Egon Brodský, dnes ráno člen komunistické strany a úředník ministerstva zahraničních věcí, stojí ve fialovém tichu, zhluboka nadechuje vlhký vzduch přeplněný vůní dřeva, mechu a rašelinového močálu s hnijícími úlomky větví. Točí se mu hlava.

Stojí svobodně v silném poryvu větru. Je v Bavorsku. Za ním z temnoty svítí bílý hraniční kámen.

Šumava 2007–2012