Prameny pro napsání tohoto románu jsem sbíral od pamětníků, ale i z literatury. Vyrůstal jsem v Hasilově kraji, hrával si s kamarády po lesích v místech, kudy chodíval, kde se skrýval. Josef Hasil byl a je pro nás kluky stejným hrdinou jako třeba Tecumseh, Geronimo, Sedící býk nebo Rob Roy, ti všichni bojovali za podobné hodnoty jako on. Za svobodu a možnost žít beze strachu ve své zemi.

Zpočátku, když mu s Josefem Vávrou, jeho synem, voláme, nechce se mnou vůbec mluvit. Má už dost mediální pozornosti, necítí, že by byl něčím výjimečný, říká: „Takových jako já byla celá řada, ti všichni jsou Králové Šumavy, já měl jenom obrovský štěstí, přežil jsem.“ Teprve, když vyprávím příběh naší rodiny, z matčiny strany komunisti, z tátovy katolíci, a já mezi tím jako mezi mlýnskými kameny; v nejkritičtějším věku vyrůstám bez táty, kterého komunisti zavřeli na dva roky za rozkrádání socialistického majetku, třebaže neukradl ani korunu. Naše rodina musí odevzdat státu deset tisíc korun, které nám po otcově rehabilitaci nikdo nevrátí. Teprve pak Josef Hasil svolí, abych o něm napsal román. Bude si se mnou povídat.

Od června do prosince 2011 volám k Hasilovým do Chicaga obden. Josef, který každé ráno cvičí, si stěžuje, že nemůže stoupnout na pravou nohu. Za týden už leží v nemocnici. Vypověděly mu službu obě nohy a on trpí silnými bolestmi. Z nemocnice ho přivezou těsně před Dnem díkůvzdání. Leží, denně k němu dochází ošetřovatelka. Už si povídám jen s paní Eliškou, nechci ho vyčerpávat otázkami a vzpomínáním.

Volám Josefovi Vávrovi do Dvorů u Prachatic, že zdravotní stav jeho táty se zhoršuje. Za pár dní mi Josef volá zpátky, že se z toho táta vylízal, má tuhý kořínek. Chystám se navštívit Josefovu matku Marii Br-äuerovou. Její syn se setkání bojí, nechce být zprostředkovatelem, proto si sháním adresu jinde. Jdu za ní těsně před vánočními svátky, nesu bonboniéru a balíček s kávou. Stojím dole u vchodu a ona se vyklání z okna, ne, nebude se mnou mluvit, nechce vzpomínat.

Za Aloisií Součkovou jsme se vydali v létě roku 2010. Seděli jsme na zahradě před domkem a čtyři hodiny si povídáme. „Jak jste mohla přežít tolik let na samotce?“

„Jak? Normálně. Pracovala jsem a věděla, že jednou mě musí pustit ven, kde se setkám se svým mužem. Chudák si taky odseděl kus života. Naši dceru jsme neměli možnost spolu vychovávat. Když rostla, my hnili v lágru. Ještěže se o ni postarala maminka.“

Julius a Antonín umřou dřív, než se s nimi stihnu setkat. Stejně tak i Jan Mašek s Jaroslavem Kaskou; naštěstí mám v ruce jejich písemné vzpomínky v drobné brožuře, kterou vydal Jan Mašek vlastním nákladem. Po smrti je i Žofie.

Dnes už ze sourozenců žije kromě Josefa Hasila jen jeho sestra Anežka. Za ní jdeme s mou ženou. Anežka bydlí v paneláku, sedává u okna a dívá se na Prachatice. Zpočátku o setkání nechce nic slyšet. Domluvit rozhovor se snaží Michal Kočan a jeho žena Bohunka, ovšem bezvýsledně. Až přímluva Milady Havelkové, maminky mých kamarádů a spolužáků Františka a Adolfa Zikových, mi k ní otevírá dveře. Uvědomuju si, že jsem chodil do třídy i s Mirkou Hasilovou. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že budu v dospělosti psát knihu o jejím prastrýci. Sedíme několik hodin v malé kuchyňce, popíjíme čaj a posloucháme smutný příběh. Paní Anežce dodnes nikdo nevysvětlil, proč ji vláčeli po pracovních táborech, dodnes se jí nikdo neomluvil. Nic neprovedla, byla mladá a mládí jí ukradli komunisti. Vypráví o poměrech v lágrech, jak celé rodině dávali komunisté najevo, že jsou nežádoucí, o soudu, o Marii Pavelkové, kterou mučili. Její otec se raději oběsil, ale ona stejně během soudu vystrčila na soudce holý zadek.

Na prachatickém náměstí se scházím se synem hospodského ze Zábrdí Františkem Fáberou. Vypravuje, co všechno se v rodině povídalo a co slyšel od táty, když se po letech vrátil z lágru.

V čajovně U Hrušky mám schůzku s pamětníkem Václavem Pancerem, otcem mého dobrého kamaráda. Pan Pancer vypravuje o poměrech ve městě po únorovém převratu, o tom, jak chytili Antonína Hasila, jak utíkal za kopečky esenbák Josef Ludvík, jak na něho měli estébáci políčeno přímo na území Lázní svaté Markéty v jeho bytě, když odtud předtím vyhnali jeho ženu i jejich dva malé syny.

Milada Havelková mi domlouvá setkání s dalšími pamětníky, kteří nechtějí být jmenovaní a kteří si živě pamatují na mučení pod starou radnicí, na razii, při níž byli zatčeni všichni Hasilovi příbuzní, sousedé a známí.

Dozvídám se o praktikách estébáka Františka Lece, esenbáka Lence z Vimperka, Ludačky z prachatické StB, o tom, jak se mučení vězni po amnestii pomstili a Lece zmlátili.

Od lidí z okolí Řepešína slýchávám zkazky o Rejžkovně a přestřelkách. Každá vesnice na Prachaticku má své tragické příběhy, osudy, mýty i legendy spojené se jménem Josefa Hasila.

Co doba, to jiný mýtus, jiné obrazy, odlišné barvy.

Každá epizoda z této knihy má hned několik variant, podle počtu pamětníků. Vybírám vždycky jen jednu. Tu pravděpodobnější? Nebo snad pikantnější? Ne, pouze tu, co se nejvíc blíží verzi samotného Josefa Hasila. Ten však vypravuje jednu a tutéž událost pokaždé s jemnými odchylkami, proto ho zpovídám víckrát s časovým odstupem, abych se dobral přesnějšího obrazu. Podesáté, posté přepisuji, škrtám, měním.

Tak dlouho se snaží vytěsnit nepříjemné události od hranic, zvlášť po trýznivých snech, které se mu zdají téměř každou noc – střelba, po níž je chycený a odvážený do vězení, křičí ze spaní, že se nesmějí dozvědět, kdo je… pilulku s jedem připravenou k rozkousnutí – až opravdu začíná zapomínat. Jeho vlastní prožitky zakryje mlha.

A mlha patří i k příběhu o Králi Šumavy…