Kradení lidí

Nikdo nemůže říci, že bych byl snad jednal necharakterně, nečestně, nebo dokonce podle. Kdo zná mou povahu, a doufám, že takových lidí je více, než si sám myslím, ten zajisté ví, že povaha má je ryzí, bezúhonná, čistá jako umělý med a vykrystalovaná ze samých ctností. Jsem přesvědčen, že kdybych žil ve středověku, v době hrubého násilí, pověr a hloupostí, byl bych prohlášen za svatého, neboť stal-li se svatým Karel Veliký, který jak koťata Sasíky topil, proč bych světcem nebyl já, poctivec, který nezůstal nikomu nic dlužen, nosí zaplacené šaty a boty na sobě, nehýří, v karty nehraje, žen nesvádí, domovníkovi vždy správně platí za otevření domu, nikdy se s nikým nehádá, natož aby někoho zabil nebo zlehčil, aby kradl, pálil, loupil.

Tato má obrana je nutná, ačkoliv lid říká nehezky: „Vlastní chvála smrdí.“ Je nutná z toho důvodu, že málem by se byla v ulici rozšířila zpráva, že jsem ukradl člověka, a to člověka slabšího pohlaví, Fany Košťálkovou, dceru mé domácí paní, a dopustil se tak zločinu proti paragrafu, který by v jakémsi špatném překladu trestního zákoníku mohl být označen jako zločin „kradení lidí“.

Ukrást člověka! Kdyby mi byl někdo řekl, že jsem unesl Fany, byl bych se tomu musil zasmát, neboť váží 75 kilogramů. Tedy já prý jsem ukradl těch 75 kg, které se jmenují Fany Košťálková, blondýnka, pokud se týče pleti, ale zrzavá podle vlasů čili krásně řečeno zlatá, a ještě hezčí blondýnka s vlasy, které jsou proudy roztaveného zlata, proudy paprsků zapadajícího slunce, zářného a oslňujícího.

Nezbedníci v ulici říkali, že o její vlasy možno zapálit doutník. Kdyby byla Fany Košťálková v Turecku, kde jsou oblíbeny dámy tlusté, mohla udělat dobrou partii, poněvadž její tloušťka by bila každému pašovi do očí.

A tuto krásku jsem prý ukradl. Cynicky mohu definovat: Ukradl jsem 75 zrzavých třicetiletých tlustých kilogramů. Stalo se to takto:

Když jsem se přistěhoval ke Košťálkovům, byl jsem velmi spokojen, neboť paní Košťálková pečovala mateřsky o můj blahobyt. Knoflíky na kabátu vždy vyplňovaly přiměřený počet, podobně u kalhot, spodky, byly-li otřepané, zašila a vyspravila, přišívala poutka u kabátu, límce jen se leskly, prádlo jako sníh bílé, pokropené jemnou vůní bezu. Snídaně znamenité, obědy skvostné, večeře nádherné a svačiny úchvatné. Zábava nenucená a zajímavá každý den.

Pan Košťálek, penzista, byl velmi šarmantní pán, společenský, Fany vždy elegantní, pohybující se přes svou tloušťku s grácií. Nikdy nepřehrávala na pianu plačtivé skladby, vždy jenom skladby veselé a nikdy více než nejvíce tři kousky.

Vmyslete se, prosím, ve spořádaný pokoj pořádné rodiny. Kamna v rohu příjemné hřejí, visací lampa svítí a zvon, obklopený červeným kotoučem papírovým (práce pana Košťálka), vydává načervenalé světlo. Pod lampou kulatý stůl, pod stolem velký koberec, kde vy­tkán jest od tkalců tygr velký jako kočka, rdousící člověka, beduína, který je aspoň dvakráte větší než to vytkané zvířátko. A kolem stolu sedíme my na pletených židlích a hrajeme v karty o lískové oříšky a smějeme se, když tam někdo „spadne“, neboť hrajeme cvika. Tak jsme pohříženi do hry, že ani nepozorujeme, jak velké nástěnné hodiny bijí hlubokým hlasem.

Deset oříšků za krejcar! Znáte přece cvika? Tři karty má každý a čtvrtou, kdo dává, odkryje a to je „trumf“. Vezmu-li si, rabuji. Rabuji nyní eso, musím mít dva „štychy“. Na eso se smí a má trumfovat. A kdo jde? Klepe se! „Jde“ pan Košťálek, paní Košťálková klepá, Fany klepe taky. Kdo tam spadne? Smějeme se všichni srdečně. „Na eso se může vynést trumf!“ křičí pan Košťálek a trumfuje. Vyhodí osmu, trumf jsou žaludy, paní Košťálková přebíjí desítkou a Fany spodkem, já biju esem. „Jeden štych!“ Vynáším červené eso. Pan Košťálek bije svrškem žaludovým, paní Košťálková přiznává barvu a Fany hází poslední trumf, devítku žaludovou.

„Jste tam!“ křičí a pan Košťálek vynáší žaludského krále.

„Nejsem!“

„Kde jsou ty vaše dva štychy?“

„Nejsem!“

„Nemožnost!“

„Vsaďme se!“

A tu házím kulové eso na žaludského krále a křičím: „Měl jsem figuru z es! Nespad jsem!“ Spadly tedy obě dámy… Veselé hóhó! Může někdo takovou zábavu zapomenout do smrti?

A na jaře povídali jsme si zase v zahrádce, kterou měli u domu. Všichni jsme tam trávili večery a mezi nimi já, nejšťastnější člověk, nejšťastnější ze všech, co tu kdy byli na bytě.

Ani mi nenapadlo chodit do hostince jako dříve. Žil jsem tak spokojeně, ctil jsem všechny, kteří mne zahrnovali láskou otcovskou, mateřskou a sesterskou za třicet zlatých měsíčně.

Poměr můj ke slečně Fany byl poměr staršího bratra k mladší sestře.

Kdykoliv jsem se vrátil domů, shledal jsem vše v pořádku. Fany pak něžnou, stiskl jsem jí vždy bratrsky ruce.

A když jsem šel spát, neopomenula paní Košťálková ještě jednou se přesvědčit, zdali mám postel v pořádku a vodu k pití na nočním stolku.

„Dobrou noc, paní Košťálková!“

„Dej pánbůh dobrou noc!“

A ty dobré duše měly mne v podezření, že jsem jim ukradl Fany.

Bylo to počátkem léta, v době, kdy se dělá tolik výletů, v té době, kdy z Prahy vydávají se na cesty polodenní i denní celé tlupy, které při návratu vlekou za sebou květenu lesů luk a polí, ba i větve stromů, s neskonale blaženým pocitem.

V té době, kdy mladí lidé chodí nejčastěji na výlety, on vypije tři sklenice, ona jednu nebo čtyři dohromady, v nějakém zákoutí vesnickém na pokraji ubohých, zpustošených lesů, v kraji, kde je div vidět na stráni pampelišku.

V těch místech mladí lidé potulují se nejraději: on povídá, ona se směje, potom ona povídá a on se směje, pak zase oba povídají a oba se smějí, nakonec se objímají a hubičkují, vyznávají si lásku a – jdou domů.

Těšit se z přírody! Nemožno, drazí lidé! Všude v okolí Prahy padnete na podobné tvory, kteří jsou slepí a urážejí váš jemnocit.

Tyto mé zásady, pronášené v přítomnosti ctěné rodiny Košťál­kovic, vzbudily podiv.

„Dnes,“ vykládal jsem dále, „chce-li našinec nerušeně kochati se přírodou, tou nejkrásnější slokou poezie, aniž by k tomu potřeboval mnoho času, nechť vydá se na výlet do Posázaví.“ Posázaví nezkalené prachem všednosti, lesy s vůní pryskyřice, kde není cítit pižmo ani voňavky dam, kde s obdivem pozorujete skály nad řekou a divoká, krásná údolí. Vísky, půvabné rozložené mezi stíny lesů, svěžích, čistých, nádherných. To jsou ta písmenka, která dohromady složena, dělají nejkrásnější sloku poezie, přírodu ničím nerušenou, nezkaženou, pravou, krásnou a svěží jako píseň přírody, když z těch lesích zpívají ptáci, stromy šumí, potoky hrčí a Sázava burácí, pění se a vysoko stříká modravou vodu nad balvany.

Tohle by každého dojalo, natož rodinu pana Košťálka, který spokojeně kouří z dýmky a vzdychá: „Škoda, že nohy už mi neslouží. Tam bych se chtěl jednou podívat, ale marno, vše marno, stáří je tu.“

„Tam bych chtěla umřít,“ povzdechla Fany.

„Umřít tam nemusíte, ale výlet mohli bychom si tam jednou udělat,“ navrhoval jsem ochotně.

Můj návrh byl přijat s jakýmsi nedorozuměním. Řeklo se mi, že když nemohou jít všichni, Fany že nemůže jít přece sama se mnou na celodenní výlet, ne snad že by se báli mně ji svěřit, chraň bůh, znají mne přece jako čestného muže, ale jde o řeči, o lidské řeči, o náhodu, o hokynářku, která všechno spravuje, krátce, nejde to.

A tu přišel ten nešťastný den. Pan Košťálek s paní Košťálkovou udělali si celodenní výlet, ovšem vlakem, do Satalic, výlet obligátní. Jeli na návštěvu k starému příteli pana Košťálka, panu Moudrému, který měl také dceru, jež byla o pět let mladší než Fany a byla vdaná, a proto nikdy Fany nejela, kvůli zármutku, se svými rodiči.

„Vrátíme se v jedenáct hodin večer,“ ujišťoval pan Košťálek. A sotva jsme si byli jisti, že jsou již na nádraží, udělali jsme rychle plán.

„Pojedeme do Posázaví.“ Nemusel jsem Fany příliš přemlouvat. Večer se vrátíme, povzneseni krásou přírody a nezkaleným štěstím, které jímá každé srdce, když vidí skutečné lesy, potoky a vísky.

Jeli jsme.

Stanice Sázava! Klášter slovanských mnichů, zříceniny a pak nahoru do lesů vyhledat vísku, víte, takovou, kde uprostřed v návsi je nezbytná louže, kde u louže se perou husy, kde je zvonice, kde jsou pastýři, sedláci opálení a roztomile hrubí, vísku, kde pět minut od poslední rozkošné rozbité chalupy se rozkládá les a ty lesy pak protínají lány bramborů, prolínají luka a pole, vše v půvabném chaosu.

Všechno to jsem slečně Fany sliboval a o všem tam jsem mluvil s nadšením člověka, který píše špatné verše. Slíbil jsem jí hospůdku, kde nebudou mít nic k jídlu uchystáno, kde teprv chytí kuře, běhající čile na dvoře, jak potom bude smažené kuře, houbová polévka s bramborami. Slíbil jsem jí pohledy do bodrého života vesničanů, jak kluci venkovští budou koukat s údivem i obdivem na nás, slíbil jsem jí špinavé buclaté tváře dětí, které se dají do pláče, když jim dáme krejcar, mluvil jsem o došcích, o slaměných střechách, o oknech zalepených papírem, o všem tom, co může přinést nadšení do člověka, který stále tráví svůj život v domech čtyrpatrových, šlape dlažbu, vyhýbá se elektrické tramvaji a navečer prohlíží si v záři elektrických svítilen výkladní skříně.

Na deset sloupců jsem jí toho napovídal, a proto jsme zabloudili. Bylo to hrozné.

Z kopce do kopce, ani človíčka nevidět, stáda neslýchat, hajného nepotkat. Nic a nic! A zase lesy nahoru bez ustání, z lesů dolů. Strašné!

Fany už nemohla plakat a chvěla se křečovitě. Konejšil jsem ji, že přece alespoň do večera dojdeme do nějaké vsi, kde nejsou připraveni na výletníky, kde je všechno to, co jsem jí povídal.

Večerní slunko našlo nás v Napších, velmi chatrné vesnici, ale přece jen vesnici, a ve velmi chatrném hostinci, ale přece jen hostinci. Místo kuřat měli jsme jenom syrečky, které jsme jedli uplakaní strachy, jak bude s námi dále, neboť bůh ví, jak se to stalo a kam jsme se dostali, řekli nám, že na nejbližší stanici máme pět hodin cesty, a kdo cestu nezná, že se nevyzná, a kdybychom i nakrásně tam přišli, že žádný vlak nejede – až ráno.

„O nocleh se nestarejte,“ řekla hostinská, „máme v komoře pěknou čistou postel.“ Pomyslete si: postel!

A tu jsem jednal jako čestný muž. Jako nejčestnější člověk pod sluncem.

Postel jedna. Postel tedy pro Fany. Fany bude spát v posteli a já půjdu do Prahy pěšky, půjdu celou noc, abych ráno objevil se u Košťálků a vysvětlil jim, oč jde, a zároveň dokázal své alibi. Snad mně rozumíte.

„Oni mne tu zabijou,“ vzlykala Fany, když jsem jí oznámil svůj nezvratný úmysl.

Byl jsem tak popleten, že jsem prosil hostinskou, aby jí neubližovali. Fany mne ale nechtěla pustit. Vyrval jsem se jí. Tak činí čestný muž! Pod jednou střechou v cizině strávit noc? Nikoli!

Vyptav se na cestu, šel jsem do Prahy, veden pudem cestovatelů, kteří i ve tmě nalézají určitý směr. I u zvířat jsou podobné případy.

Cesta byla strašná, několikráte jsem si narazil, několikrát klo­pýtl, ztratil jsem hodinky, ale když jsem přišel po hrozném pochodu s vypoulenýma očima a s pěnou kolem úst do Říčan, bylo mi blaze. Pak jsem již cestu znal.

Ve Strašnicích dostal jsem hrozný strach, co bude potom, až se objevím tak zablácený, divý a podivný bez Fany u Košťálků.

S tlukoucím srdcem vstoupil jsem do bytu Košťálkovic a zajektal zuby. Kolem stolu sedělo celé příbuzenstvo jejich rozčilené, uplakané a mé vytřeštěné oči je na okamžik ohromily. Náhle ale přiskočil ke mně zsinalý pan Košťálek křiče: „Vy jste nám ukrad Fany!“

Oněměl jsem leknutím. Ze všech stran se na mne křičelo. Křičeli tety, matka, strýcové a otec: „Vy jste ukrad Fany!“

„Fany je v Napších,“ vykoktal jsem ze sebe.

„Vy jste ji ukrad,“ znělo dále kolem.

Pak přišel strážník, a ještě jeden, a vedli mne na komisařství a po celé cestě hulákal mně do uší pan Košťálek: „Vy jste ji ukrad, bídáku!“

Na komisařství pravil mi komisař: „Víte, co žádá ten pán od vás?“

„Nevím.“

„Když prý jste mu Fany ukrad, abyste si ji nyní také vzal, poněvadž uznáte, přes noc, pod jednou střechou, dva mladí lidé, pochopujete.“

Strašné nebezpečí vrátilo mi řeč: „Pane,“ řekl jsem, „pane, půjčte mně mapu okolí pražského. Zde jsou Napše, zde je Praha. A nyní dokáži své alibi. V devět hodin vyšel jsem z Napší, ráno v osm byl jsem v Praze. Ostatní jsem již vyprávěl.“

Mne tak snadno nikdo nechytne. Kolikrát byl jsem již v nebezpečí, že mne ožení nebo že se ožením sám. Cizím nepřátelům jsem se šťastně ubránil a sám sobě jsem se také dovedl ubrániti, rozváživ následky podobného kroku, až nyní tohle!

Strýc jeden z rodiny Košťálkovic stál při mém výslechu vzadu a stále bědoval: „Ubohá Fany, bůh ví, kam ji zašantročil, co s ní udělal!“

„Že je v Napších, dobře,“ křičel její otec, nedbaje posvátnosti místa, „ale věc se musí dokázat, račte ho zatím zavřít, pane komisaři.“

Pravda, věc byla velmi záhadná, přijít ráno zablácený, umazaný, celý divoký, bez Fany, která nikdy nevyšla bez dovolení svých rodičů.

„Odvlekl jste ji,“ doráželi na mne a pan Košťálek monotónně opakoval, ovládán jedinou myšlenkou: „Ukradl Fany, ukradl Fany!“

„Dobře, pánové,“ řekl jsem, „podrobuji se nutnosti, Fany ani vlas na hlavě není zkřiven, jak jste, ctění rodičové, Fany opustili, takovou naleznete ji v Napších, trochu sice uplakanou, ale stále takovou.“

„Odveďte mne,“ zvolal jsem jako mučedník, „je-li pravda na světě, nechť Fany, ta dobrá duše, sama řekne, zdali jsem ji, jak říkáte, ukradl. Řekne-li, že jsem ji ukradl, dávám čestné slovo, že si ji vezmu za manželku.“

Ještě téhož dne k večeru přišel pro mne nadstrážník a zavedl mne k panu komisaři, kde jsem spatřil k svému údivu celou rodinu páně Košťálkovu, Fany nevyjímaje.

„Věc se vysvětlila,“ pravil pan komisař. „Vše se stalo vinou tohoto pána. Můžete všichni odejít.“

Vyšli jsme ven a na ulici, a já zatnuv pěstě, zvolal jsem: „Potupu, kterou jste mně učinili, nikdy vám neodpustím, zažaluji vás, pane Koštálku.“

Pan Košťálek dobromyslně se usmál a řekl: „Svého tchána přece nebudete žalovat, dal jste přece slovo, že…“

„Jak to?“ A tu Fany zavěsila se rychle na mne a pravila vítězoslavně: „Ukrad jste mne, vy ošklivý! Po svatbě vám to vynahradím.“

A tak, přátelé, dnes je poslední den mé zlaté svobody, zejtra vás opustí váš velmi starý mládenec, zejtra jsem ženat s Fany, a až se sejdete zde v té hospodě a neuvidíte již mé holé hlavy, tu, přátelé, vzpomeňte si, že zločin kradení lidí vskutku existuje: já neukradl jsem Fany, ale oni ukradli mne. Je to k pláči.

A teď si zazpíváme: „Nikdy tak nebude, až se oženíme. Hurrá! Dnes posledně jsem vesel.“

Národní listy – 1906