Kamil byl určitě schopen tu ženu zabít. Cosi v jeho očích naznačovalo, že to možná udělá. Pak záblesk zase pohasl. Rozhodl se velkodušně, že neskropí podlahu knihkupectví Seidl krví, přinejmenším ne dnes. Žena středního věku se vlastně provinila pouze tím, že po třech vteřinách odložila výtisk Kamilova románu Trapné okamžiky a sáhla na vedlejší hromádku po díle populárního spisovatele Vrány. Tvář se jí rozjasnila. Na chvilku ustoupila dozadu, protože jakási šestnáctiletá dívka chtěla také jeden exemplář. Stály tam vedle sebe, listovaly Vránovými knihami s nevkusnými pestrými přebaly a šťastně se usmívaly jako perličky zobající hromádku zrní.

Kamil několik dní po vydání svého románu bloumal po pražských knihkupectvích a slídil mezi regály, aby zjistil, kde již jeho knihu objednali, a odhadoval, jak se asi prodává. Proklel několik knihkupců, kteří ji zasunuli po ubohých dvou exemplářích do regálů, takže z ní byl vidět jenom hřbet. Takové knihkupce Kamil pokládal za tupce, protože neumístit tak skvělou knihu do výlohy bylo znakem jejich mdlé inteligence. Nyní opustil knihkupectví Seidl a poslední, co zahlédl, byla rozkošná šestnáctiletá ňadérka nechráněná podprsenkou, jak vrtošivě poskakují, zatímco jejich majitelka se upřímně směje nad stránkami Vránova pestrobarevného díla.

Domů se vrátil odhodlán pomstít se celému literárnímu světu tím, že napíše škvár. Ne, žádnou parodii, nic skrytě hlubokého, ale skutečný Škvár. Potom se bude kochat tím, jak ti pitomci v kulturních rubrikách hledají nějakou vhodnou interpretaci. Udělá všechno proto, aby jim neponechal šanci vyváznout se ctí. Poruší všechna pravidla a dopustí se perverze. Tak jako už několik týdnů toužil dostat na lůžko nějakou nevinnou gymnazistku a zkazit ji (pochopitelně se tím obíral pouze za bezesných nocí, jinak byl v podstatě slušný mladý muž), zprzní všechna psaná a nepsaná pravidla žánru.

Zatímco vzrušeně otevíral lahvovou dvanáctku a usedal k počítači, uvažoval, jaký žánr si ke znásilnění vybere. Poezii zamítl, protože jí nerozuměl a nebyl schopen vytvořit ani slušný, ani trapný verš. Kromě toho ve skutečnosti poezii nikdo nečte, jak se ve svém odvěkém zaujetí pro beletrii skálopevně domníval. Ačkoliv byl au­torem dvou vydaných neoexistencialistických románů (Prašivý pes, Trapné okamžiky), trpěl stále ještě traumatem z hodin českého jazyka na základní a střední škole a nenáviděl básně, protože u jejich četby se nevylíčitelně a nevyléčitelně nudil. Chvilku si zahrával s pokušením napodobit styl a mělké zápletky kolegy Vrány. Upustil od toho, protože by nikdo nemusel poznat, že jde o parodii. Nakonec se rozhodl smísit všechny potřebné žánry. Detektivku, horor, dívčí román, gotický román a cokoli, co ho ještě napadne. Ještě nějak zkusí zesměšnit Franze Kafku, tu moderní modlu, jehož knihy nejsou ke čtení (a některé ani nejsou dokončené, takže normální člověk neví, jak to dopadlo), ale všichni musí povinně tvrdit, že je čtou a že vyjadřují jejich odcizené pocity. Přitom jim byl Kafka úplně odcizený čiliž ukradený, stejně jako Kamilovi. Zhluboka se napil dvanáctky a dal se do díla.

Kdo byl ten neznámý muž, který po setmění vystoupil z posledního vagonu vlaku na malém nádraží městečka zapadlého hluboko v horách, městečka položeného mezi temnými masivy horských štítů, nad kterými se stále převalovala teskná a šedivá mlha? Nebyl tu nikdo, kdo by nám to mohl prozradit. Vystoupil ostatně sám, nepočítáme-li listonoše, který naskočil do vagonu na předposlední zastávce a díval se na cizince trochu podezíravě. Muž byl poměrně mladý, slušné postavy a dobře oblečen. Ne, tak se místní obyvatelé rozhodně nestrojí. Připomínal spíše gentlemana ze vzdálené země. Starý listonoš se za ním na nádražíčku ještě jednou ohlédl, ale to již z muže zbyl jenom stín, který se mihl kousek od žlutavého světla výhybky a zmizel za nádražní budovou.

Tady se Kamil na chvilku zarazil. V jaké zemi a v jaké době se bude Škvár odehrávat? Okamžik uvažoval a potom se rozhodl, že to ponechá jenom v náznaku. Země bude nenápadně připomínat Švýcarsko a doba bude neurčitá, možná počátek dvacátých let, ale třeba taky před válkou. To si když tak vymyslí během děje. Čím méně faktů, tím lépe.

Muž šel najisto, jako by to tu dobře znal. Takto oblečení lidé sem nejezdívali, leda omylem. I trať tu končila a ona výhybka mohla lokomotivu odvést nanejvýš na slepou kolej končící do ztracena kdesi v křovinách. Místní obyvatelé se o okolní svět moc nezajímali a on se na oplátku nezajímal o ně. Přesto čekal před nádražním vchodem vozka. Spíše ze zvyku, než že by bylo často třeba jeho služeb. Muž se hned vydal k němu.

„Dovezete mě do hostince?“ křikl na starce na kozlíku.

Stařec jenom mávl rukou, a z jeho gesta se nedalo vytušit, zda to znamená ano či ne. Návštěvník však přesto vyskočil hbitě na vůz a posadil se na zadní lavici drožky. Stará kůže na sedadle byla cítit chladem a něco ve voze zaskřípalo. Vozka dal jakýsi neslyšný pokyn koni a vůz se dal pomalu do pohybu.

Cesta byla úzká a nikde nebylo žádné světlo. Nádraží leželo zřejmě notný kus od městečka a cesta vedla přes vlnitý terén zarostlý křovím a nízkými stromky, takže ani kdyby byla náhodou jasná měsíčná noc, neposkytovala by vyjížďka velký výhled do kraje. Cizinec však zřejmě cestu sledoval pečlivě. Bůhvíjak se tu mohl vyznat. Najednou zpozorněl.

„Proč jsi odbočil z hlavní cesty?“ křikl na vozku. Ten sebou trhnul.

„Jedu k hospodě, jak jste mi poručil.“

„To jedeš nějakou jinou cestou, než jezdíváš obvykle. Nebo jsi zabloudil? Myslel jsem, že tady jezdíváš častěji.“

Vozka zastavil vůz a chvilku přemýšlel, pokud byl ovšem takové činnosti schopen. Pak otočil na hrbolaté mýtině vůz zpátečním směrem a vrátil se na hlavní cestu. Muž měl tedy asi pravdu. Kdyby mohl v tu chvíli vidět starci do tváře, viděl by, že jeho pohled prozrazuje vztek a ústa jsou stažena nepříčetností téměř zběsilou. Pokračovali v cestě.

„Jezdíš často na nádraží?“ pokoušel se cizinec o rozhovor. Stařec dlouho nic neodpovídal. Po chvilce zavrčel: „Tak občas. Sem skoro nikdo nejezdí. Zvlášť teď večer.“

„Ale u nádraží jsi s povozem stál. Čekal jsi tedy, že někdo může přijet?“

„Čekal jsem na poštu. Poslední noční vlak ji někdy vozí.“

„Žádnou jsi ale nebral.“

„Vlak žádnou nepřivezl. Kdyby přivezl, zahvízdali by na mě.“

„Není to zbytečná námaha jet sem za tmy jen tak? Mohl bys přijet až ráno, za světla. Bylo by to pro tebe přece lepší. Aspoň bys nemusel tak bloudit.“

Vozka poslední dvojznačnou větu buď přeslechl, nebo to aspoň předstíral. Bylo to od něj asi rozumné. Pokud nechtěl odpovídat, bylo záhodno raději mlčet, neboť stařec nepatřil – mírně řečeno – mezi lidi nadmíru bystré. Mlčením tak nemohl nic pokazit.

„Kam bychom dojeli, kdybychom se vydali tou cestou, na kterou jsi před chvílí chtěl odbočit?“ zkoušel to dál neznámý.

„Nevím.“

„To je vůbec zvláštní, jak zdejší lidé znají málo svůj kraj. Vždycky jsem myslel, že venkované musí mít celé okolí svých vsí a městeček prokouknuté jako vlastní boty. Jenom tady je tomu jinak. Už ve vlaku, když jsem se ptal na zámek, nikdo nic nevěděl. Prý nejsou odtud. Přitom o starých sídlech se ví široko daleko, zvláště když mají nějakou zvláštní pověst. No, řekni, není to tak?“

Muž na kozlíku jenom něco zavrčel. Cizinec ale nehodlal svou kořist tak snadno pustit. Zřejmě k něčemu směřoval a připravoval si půdu.

„Proč jsi sebou tak trhnul, když jsem řekl slovo zámek? Nestraší tam náhodou?“

„Nevím.“

„Vím, že už nejsi dítě a nemusíš si pamatovat nic z toho, co se malým dětem vypráví, ale přece jenom: Neznáš nějakou hezkou pověst o zdejším zámečku?“ Řeč se z neznámého muže linula takovou rychlostí a s takovou sebejistotou, jako by si předtím přihnul z lahve whisky nebo kalíšku punče. Nevíme sice, co dělal ve vlaku, ale jeho sebevědomí mělo asi nějaký jiný zdroj. Mlčení vozkovo bylo tak hluboké, zavilé a můžeme klidně říci temné, že to až zaráželo. Jako by každé cizincovo slovo bylo úderem na skrytou strunu, která ve starci rozezněla nějaký nepříjemný tón.

„Ta cesta, na kterou jsi chtěl odbočit – jenom náhodou, já vím – by nás nakonec k zámku dovedla, nebo ne?“

„Možná,“ připustil staroch neochotně a švihnul koně bičíkem.

„Určitě,“ vedl cizinec dále svou. „Zámek ale nebude příliš pohostinný. Aspoň tak se to o něm říká. Ale o tom ty vlastně nic nevíš, jak se mi aspoň zdá.“

„Když nevím, tak nevím.“

„Vím, že nic nevíš,“ zvolal trochu posměšně neznámý a přidržel se okraje vozu, neboť cesta teď začínala být o něco hrbolatější než před chvílí. „Možná ale víš víc, než říkáš. Je škoda nechat si pro sebe něco zajímavého. Zvláště když je lidský život tak krátký. Aspoň někde a pro někoho. Nemám pravdu?“

Vozka sebou znovu trhnul, zastavil vůz a obrátil se na cizince.

„Jestli se mnou nechcete jet, vážený pane, můžete jít klidně pěšky. Já jsem poctivý starý muž a dělám jen svou práci.“

Cizinec se zasmál.

„Vím, že jsi starý muž a že konáš svou práci. O tom nepochybuji. A jsem si také jistý, že mě tu nevyložíš. Dovezeš mě tam, kam chci. Zámek to nebude, ale bude to lepší než nic. Aspoň pro někoho.“

Stařec uvažoval jenom chvilku. Potom znovu pobídl koně a jelo se dál.

V dálce bylo za chvilku vidět několik malých světélek. Některá stála na místě a jiná se pomalu pohybovala. Teprve když přijeli blíž, bylo vidět, že jsou to světla zájezdního hostince kousek od městečka, před nímž chodilo několik lidí s lucernami. Služebnictvo právě nakládalo nějaký vůz, který chtěl asi ještě před nocí dojet do města. Neznámý cizinec a vozka přijížděli k hostinci právě v okamžiku, kdy vůz odjížděl. Hostinský, postarší tělnatý muž ve špinavé zástěře, se zastavil přede dveřmi do domu, kam chtěl právě vejít, a otočil se na příchozí. Ve tváři jako by cizinec zahlédl udivený výraz, ale mohl se mýlit, protože všechno již osvětlovalo jenom světlo nad vchodem a nažloutlý svit petrolejové lampy vozkovy.

Kamil se opět na chvilku zarazil. Teď bude muset na scénu uvést další postavy. Několik okamžiků si čmáral na kus papíru vedle počítače a uvažoval, kolik postav si bude moci dovolit, aby se mu děj nerozpadl. Vymyslel tedy hostinského, jehož přítomnost se vzhledem k hostinci zdála být nutnou. Pak ještě přidal hostinskou, protože v románu nikdy neuškodí aspoň jedna ošklivá a zlá žena. Bude-li třeba, ještě další postavy přidá. Má přece počítač, může si dovolit vkomponovat postavy dodatečně.

„Nečekali jste nás?“ zvolal cizinec a pátravě zkoumal obličej hostinského.

Mám mu dát na ksicht bradavici? zauvažoval Kamil. Nejdřív se mu to zdálo poněkud laciné, ale pak mu došlo, že píše naprostý škvár. Zkusil to.

Tvář hostinského byla zohyzděna velkou bradavicí, propůjčovala tlouštíkovi odpudivý vzhled.

Kamil byl spokojen. Nic banálnějšího snad ani vymyslet nešlo. Pro jistotu nechá tlusťocha, aby trochu funěl. Nic jiného se od něj stejně nedá čekat.

„Ne, ne, nic se neděje,“ spustil zadýchaně hostinský. „To je v pořádku. Vždycky rádi vítáme hosty. Jenom, víte, v tuto dobu sem obvykle již nikdo nejezdí. Ale to nevadí, to vůbec nevadí. Jenom se u nás zastavte, budete vítaným hostem, skutečně vítaným,“ drmolil tak rychle, jako by se bál, že cizinec zase odjede.

„Zůstanu tady. Kam bych taky v noci jezdil, že? To jenom váš vozka mi chtěl málem dopřát malý výlet po pamětihodnostech kraje. Nu, nevyšlo to. Snad někdy příště.“

Možná se to cizinci jenom zdálo, ale hostinský se na zlomek vteřiny podíval na starce s jistým opovržením smíšeným s výčitkou. Zdálo se mu snad, že vozka neposkytuje příchozím ty nejlepší služby? Možná, ale v pohledu bylo ještě cosi, co by snad dovolovalo i jiný výklad. Hostinský a cizinec pak vstoupili dovnitř.

V hospodském sále už nikdo nebyl, stoly byly utřené a židle postaveny ke zdi. Jednu z nich hostinský přistavil ke stolu a vybídl muže, aby se posadil.

„Jistě se budete chtít po takové cestě najíst. Přece jenom člověku vyhládne, když musí tak dlouho cestovat.“

V tu chvíli vstoupila do místnosti žena, zjevně manželka hostinského. „Moc mluvíš, Eriku,“ řekla mu nevlídně. „Náš host není zvědavý na tvoje úvahy. Běž raději všechno zařídit.“

„Jak to víte, že jsem jel dlouho?“ zajímal se cizinec.

„No, vypadáte jako člověk zdaleka. Ale možná se mýlím, vždyť jste mohl jet také ze sousední vsi. Proč byste pak ale vyrážel tak pozdě, he? Nemám pravdu?“ tázal se trochu nervózně.

„Možná,“ zasmál se neznámý. Žena hostinského mezitím ztrácela trpělivost. „Běž už. Vážený pán není zvědavý na tvé řeči. Ještě tam zbylo něco od večeře, co můžeme ohřát. Bude to ale chvilku trvat.“

„Možná ani nebudu jíst,“ bránil se cizinec. „Počká to klidně do rána.“

„Ale to ne,“ vpadli do toho oba manželé v nečekané svornosti. „Musíte něco jíst. Jenom když budete mít chvilku trpělivost.“ Hostinská se pak otočila ke svému muži a dodala: „Ty běž vařit, já ještě zavolám doktorovi ohledně té věci.“

„Je tu někdo nemocný?“ zajímal se cizí muž.

„Pořád něco,“ zamumlala hostinská a pak oba odešli a ponechali muže o samotě. Prohlížel si místnost a měl na to skutečně hodně času, protože příprava jídla trvala skutečně dlouho. Okénka sálu byla malá, tak malá, že by se jimi člověk ven ani neprotáhl. Výčep stál v rohu a v rohu protilehlém stála velká kachlová kamna, ve kterých teď dohoříval oheň. Na stěnách bylo několik poliček, na kterých stály vyřezávané dřevěné figurky, které znázorňovaly horníky ze stříbrných dolů. Také tu viselo několik obrázků svaté Barbory a na jedné zdi dokonce velký hornický nástroj, jakási motyka či krumpáč. Také lucerny osvětlující sál byly asi původně z dolů. Byly malé, praktické a dávaly hodně světla. Teď bylo ale několik z nich již zhasnutých. Hostinští opravdu nepočítali s nějakou další návštěvou.

Žena někam telefonovala, zřejmě doktorovi, o kterém se před chvílí zmínila. Pak bylo chvilku ticho. Když se po notné chvíli otevřely dveře, vstoupila nejen hostinská, ale do sálu vběhl také pes. Zavolala na něj a on se stočil vedle kachlových kamen, zřejmě aby si užil zbytek tepla.

„Jezte,“ pobídla cizince. „A jak se pán ráčí jmenovat?“

Kamil učinil další tvůrčí pauzu. Musí vymyslet jméno pro hrdinu. Původně mu chtěl dát jméno Joseph. Intelektuálové by pochopili, že takové jméno a neustálé narážky na tajemný zámek jsou ozvěnou Zámku Kafkova a Josefa K. Kamil se zatím ještě nerozhodl, zda se pokusí toto dílo nabídnout nakladatelství Ivo Železný. Pak by bylo ale pochybné, pokud by bylo dílo přijato, že ho bude nějaký intelektuál kdy číst. Rozhodl se tedy pro narážku jiného typu. Vzpomněl si, že kdysi studoval sociologii a dal své postavě jméno Robert Merton, což byl americký sociolog a neostrukturalistický funkcionalista. Pokud si toho někdo všimne, bude naprosto zmaten. Pokud ne, bude to jen drobný Kamilův žertík, podobný karikaturám ve tvářích kamenných chrličů, které umísťovali stavitelé katedrál kamsi nahoru, na střechy svých monumentálních staveb, aniž trvali na tom, že výrazy jejich kreatur někdy někdo zblízka uvidí.

„Merton, Robert Merton,“ odpověděl muž rychle a prohlížel si talíř plný masa, který měl před sebou. „Asi to ani nesním,“ poznamenal. „Možná si vezmu jídlo s sebou do pokoje. Máte přece nějaké volné po­koje, kde bych mohl přespat?“

Při zmínce o tom, že Robert nebude jíst, zatvářila se hostinská poněkud rozmrzele. Bylo to dáno jenom pocitem zneuznané hospodyně, nebo v tom bylo ještě něco jiného?

„Máme pokoje, to víte, že máme. Jeden už pro vás právě připravujeme. Budete se tam cítit jako doma.“

„O tom nepochybuji, možná ani vstát se mi ráno nebude chtít,“ prohodil ještě a žena se na něj trochu podezřívavě podívala. Robert Merton ale hleděl upřeně na psa u kamen a pes zase na něj. Zvíře bylo zcela upoutáno mužovou večeří a napínalo svou pozornost jeho směrem. Kdyby muž začal jíst, jistě by pes ihned přiběhl, v naději zachytit něco z toho, co by spadlo pod stůl.

„Pojď sem,“ zavolal na něj najednou Robert a pes okamžitě přispěchal. Robert mu hodil kousek masa a pes se po něm dychtivě vrhnul. Hostinská rychle vstala a udělala několik kroků k němu, jako by mu chtěla maso vzít, ale pes ho stejně pustil z tlamy na zem. Očichal ho, podíval se na Roberta a znovu sousto očichal. Pak svěsil ocas mezi nohy a odšoural se zpátky ke kamnům.

„Je přežraný,“ řekla žena a odkopla maso k hromádce dříví. „Staráme se o něj dobře, nemusíte mít obavy. Klidně se najezte a potom si prohlédnete svůj pokoj.“

„Ne, děkuji. Vezmu si jídlo skutečně s sebou. V noci mívám někdy velký hlad a nemohu. Děkuji vám.“

„No jak myslíte,“ prohodila a v tu chvíli vstoupil do místnosti hostinský.

„Odveď pána do jeho pokoje. Vezme si jídlo s sebou. Je prý zvyklý jíst v noci.“

Hostinský se viditelně pozastavil nad velkoměstskými zvyky, ale nahlas neřekl nic. Mlčky odvedl Roberta o patro výš po dřevěných vrzajících schodech. Také dveře od pokoje skřípaly na celý dům.

„Máte to dobře zařízeno,“ poznamenal host. „Kdyby vám chtěl někdo utéct bez placení, budete to hned vědět.“

„Tady se bez placení neutíká. My jsme poctivý kraj a všichni si tu hledí hlavně své práce.“

„Sedláci jistě přespávají ve svých chalupách a lidé z města ve svých domech. Proč by spali v hostinci, že? Lidem odjinud se ale moc důvěřovat nedá, co myslíte?“

Hostinský jenom něco zahučel, jako by k tomu nechtěl nic dodat. Uvedl Roberta do místnosti, ukázal mu velkou postel z téměř černého dřeva pokrytou prošívanými dekami a popřál mu dobrou noc. Robert po jeho odchodu ještě chvilku počkal a potom prošel místností pomalu několikrát sem a tam. Zdálo se, že zkoumá prohnutí každého prkna pod svými chodidly, prohlížel si okenice, světlo, strop i postel. Dokonce pod postel nahlédl. Zdálo se, jako by snad měl nějaké obavy. Podivně to kontrastovalo s jeho veselostí a téměř snad lehkomyslností, kterou celý večer oplýval. Už se netvářil jako rozverný výletník, který udiveně a bezelstně pozoruje všechno kolem sebe. Jeho pohled byl teď pozorný, dalo by se říci napjatý. Rty měl sevřené, jako by s něčím uvnitř zápasil. Pravděpodobně nechtěl zapomenout na nic ze svých příprav. Z příprav na co? To nevíme, ale takový muž jako Robert Merton, a teď ho poznáváme v trochu jiném světle, jistě nečinným dlouho nezůstane.

Kamil udělal tři křížky, kterými ve svých knihách vždy odděloval ucelené pasáže. Teď tak učinil, protože ještě neměl vymyšlen úklad, jakým se hostinský a jeho žena pokusí Kamila zabít. Že k takovému pokusu dojde, bylo jasné už od začátku a autor si pečlivě připravoval půdu, aby to pochopil i slabomyslnější čtenář. Právě když promýšlel ty nejvhodnější smrtící nástrahy, zazvonil telefon. Otráveně vstal.

Volala Kamilova přítelkyně Klára.

„Nic se neděje. Stýská se mi, tak jsem si řekla, že ti zavolám. Taky se ti stýská?“

„Myslím jenom na tebe.“

„Lháři, už to vidím. Nechtěl bys třeba, abych přijela?“

Věděl, že se tomu nakonec nevyhne. Musel by k ní být příliš krutý, což nedovedl. Měl ji rád. Jí ale vadilo, že ji nemiluje, což instinktivně cítila. Nenosil jí květiny a neříkal jí miláčku. Když se objevila u něj doma, dával si vždy předsevzetí, že milovat se budou až před spaním, aby mohl unaveně hned poté usnout. Svedla ho však vždy ještě během večera, takže oba potom museli ještě jednou vstát, aby se osprchovali a ustlali si na noc. Potom chtěla ještě další mazlení. Kamil sám sebe přesvědčoval, že se již nenechá vyprovokovat k dalšímu milostnému aktu, ale vždy se nechal. Musel pak vstát ještě jednou, aby úzkostlivě zkontroloval prezervativ, jestli nedošlo k nějakému maléru. Většinou nedošlo. Potom se k němu Klára tiskla a jemu bylo takové horko, že nemohl usnout.

„Mám teď trochu práce. Musím ještě něco napsat. Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdybys přijela zítra.“

„Ty mě nechceš vidět? Já jsem měla pocit, že bys měl radost.“

„Tak přijeď.“

„Ale jestli nechceš, tak nepřijedu.“

„Ne, ne, jen přijeď. To je v pořádku.“

Od telefonu se vrátil k počítači. Měl by aspoň vymyslet smrtelné úklady, než Klára přijede. Pak už z psaní nebude nic.

Vyndal si z ledničky brandy (nejlevnější, jaká byla v supermarketu Julius Meinl k sehnání), pocítil lehké výčitky svědomí, že moc pije, a nalil si do skleničky na tři prsty vysoko. S inspirativní pomocí nápoje zavrhl jako jeden z možných úkladů jedovatý plyn vháněný do místnosti. Zdálo se mu to na hostinské primitivy technicky příliš náročné, ačkoliv za nimi stejně musí stát nějaká větší a démoničtější síla, které oni jenom nevinně posluhují. Také by se dal použít polštář s jedovatými bylinami. Z jakési povídky si vzpomínal na klesající nebesa, která spáče udusila. Nebylo to u Edgara Alana Poea? Nemohl si vzpomenout. Kamil měl mizernou paměť. Nakonec se rozhodl pro kombinaci postele a smrtícího nástroje. Kdyby to bylo málo banální, ještě to může přepsat.

Robert Merton za sebou pečlivě zavřel dveře na závoru. Otevřel na chvilku okno a podíval se ven, aby si lépe prohlédl výšku parapetu nad zemí. Zřejmě ho to uspokojilo a pečlivě okenici zase zavřel. Dlouho si prohlížel strop nad postelí. Zavrtěl udiveně hlavou a zkusil se opřít do pelestě postele. Když se ani nehnula, vyndal několik matrací a položil je na zem na druhém konci ložnice. Potom pečlivě prohmatal peřiny. Když našel malého broučka, prohlédl ho dokonce zvětšovacím sklem, které vyndal ze svého zavazadla. Pak se zasmál, prstem broučka odhodil stranou a peřiny přenesl na své nové lůžko. Prohlédl si ještě s lampou v ruce spáry ve stěnách, pak lampu zhasnul, položil se oblečený na záda na matrace a na cosi čekal.

Kamil čekal na Kláru, ale ne vleže, protože musel stihnout aspoň pár odstavců. Nechtěl, aby ho Klára viděla psát. Nahý se před ženami nestyděl, ale rukopisy před nimi ukrýval. Kdyby některá z žen viděla jeho nedokončený rukopis, nebo i rukopis dokončený a pouze nevydaný, dostal by snad hysterický záchvat. Ze spodního bytu slyšel vrtačku. Nikdy nechápal, proč lidé v paneláku musí do něčeho v devět večer vrtat. Použil ale motiv zvuku a zapracoval ho do svého textu.

Z dálky se ozývalo jenom zvonění z městského kostela. Když tak ležel několik minut, zaslechl najednou u dveří jakýsi šramot. Pode dveřmi byla škvíra, kterou bylo možno zahlédnout matné míhající se světlo. Zřejmě tam stál někdo s lucernou a pohyboval s ní. Ačkoliv nebylo možno udělat v celém domě téměř ani krok, aniž by prkna pod nohama nevydávala strašlivé vrzající zvuky, Robert Merton nezaslechl nic. Pokud byl někdo venku, musel to být někdo, kdo znal dům do posledního prkénka a přesně věděl, kam má šlápnout. Proč by se ale měl někdo pohybovat s takovou opatrností? Asi k tomu měl dobré důvody a Robert musel s něčím takovým počítat, jak aspoň nasvědčuje jeho podivné počínání před ulehnutím.

Naslouchal teď s ještě napjatější pozorností, je-li to vůbec možno. Měl dojem, že za dveřmi slyší jakési oddechování, ale mohl to být také zvuk zvenku, třeba šumění větví ve větru. Byla totiž velmi neklidná noc a po obloze se honily nepokojné černé mraky, snad černější než obvykle, pokud se ovšem může nějak lišit černá od černé.

(To bylo pěkné. Může se lišit černá od černé? Hodilo by se to do nějakého existencialistického románu. Chvilku musel bojovat s pokušením pustit se přece jenom do umění. Ne. Je odhodlán. Když sračku, tak sračku.)

Potichu vstal a pokoušel se bezhlesně dojít ke dveřím. Zatím se nemusel ničeho obávat, neboť před spaním pečlivě zasunul závoru a dveře se zdály být ze silného dubového dřeva. Byl-li však někdo schopen chodit tiše po takovém domě, co dalšího by ještě mohl provést? Robert zkoušel našlapovat velmi opatrně, ale při každém dalším kroku ho přepadal pocit marnosti. Dřevo starého domu sténalo snad ještě dřív, než se ho chodidlem vůbec dotkl. Jako by dům mnohé pamatoval a naříkal ve chvílích, kdy je v noci buzen a musí na ty chvíle vzpomínat.

Konečně se Robert dostal až ke dveřím. Venku se nic nehýbalo, jenom matné načervenalé světlo pod prahem prozrazovalo, že tam neznámý stále ještě stojí. Muž se pokoušel zachytit aspoň nějaký zvuk, který by mu o hrozbě za dveřmi něco prozradil. Že to byla hrozba, o tom nebylo pochyb. Všechno v domě muselo Robertovi Mertonovi připadat nějak nebezpečné. Choval se zvláštně již od toho okamžiku, kdy vystoupil z vlaku. V každé větě, kterou pronesl, byla jakási předtucha a jisté zvláštní vědění o něčem, co nikdy neprozradil nahlas. Přesto však, že zřejmě věděl více, než říkal, nebyl si v tuto chvíli ničím jist.

Kamil na tom nebyl o moc lépe než jeho budoucí čtenáři, dokonce mnohem hůř. Měl sice jakousi obecnou představu, co všechno by mohl svému hrdinovi nastražit do cesty, musel si ale vybrat, což ubíralo celé záležitosti na půvabu nečekanosti a napětí.

Vtom se ozvalo zvenčí tiché, nesmírně tiché zaklepání.

„Kdo je?“ zvolal polohlasem, aby ho nebylo příliš slyšet. Něco mu říkalo, že by neměl v tomto téměř prázdném domě, navzdory tomu, že všechny jeho obyvatele již jistě viděl, příliš křičet. Co zaslechl vzápětí, to ho přece jenom překvapilo. Byl to totiž slabý ženský hlas.

„Pusťte mě dovnitř! Jenom, proboha, tiše! Pusťte mě dovnitř, prosím!“

Po takových nečekaných slovech Robert opatrně odsunul závoru a udělal malou škvíru. I matné světlo ženiny lucerny mu však stačilo k tomu, aby poznal, že je venku sama. Otevřel tedy docela a pustil ji dovnitř. Žena byla vlastně ještě dívkou. Byla velmi mladá, nemohlo jí být ani dvacet. Její dlouhé vlasy jí padaly notný kus pod ramena a její modré oči se upíraly na Roberta vyděšeně, ale také s jakýmsi očekáváním.

Kamilovi se vybavila gymnazistka z jeho erotických snů a představ. Mezi jeho nejutkvělejší erotické fantazie patřilo totiž svedení gymnazistky. Představoval si, jak si ji pozdě večer přivede do svého panelákového bytu. Raději by si zvolil nějakou jinou kulisu, třeba anglické venkovské sídlo, ale reálie, které znal, na něj svou pravděpodobností působily více vzrušivě. Byla by velmi štíhlá, ňadra malá a špičatá. Na sobě by měla bílé tričko a přiléhavé černé manšestráky. To proto, aby – až jí je bude stahovat – bylo v kontrastu dobře vidět na její hezké, bílé, nahé nohy. Občas uvažoval o tom, zda by to měla být panna či nikoli. Nakonec se rozhodl, že ne, protože připravovat sedmnáctiletou bezbrannou slečnu o panenství ho přece jenom zatěžovalo příliš velkým pocitem odpovědnosti. Kamil byl odpovědný člověk, a byl dokonce ochoten přistoupit i na to, že nemusí s gymnazistkou spát hned napoprvé. Tak napodruhé nebo klidně až třetí noc.

Byl by k ní pochopitelně něžný a citlivý. Není barbar. To, že není panna, je nakonec lepší, protože to naznačuje, že jí sbližování s muži není úplně cizí. Také by mohla kouřit trávu.

Kamilova přítelkyně Klára chtěla někdy vědět, jaké má Kamil erotické představy. Kamila to trochu uvádělo do rozpaků, protože nechtěl lhát a zároveň nemohl přiznat, že většinou si představuje zcela jiné ženy. Byl nesmírně zvědavý, jaké to asi je s jinými ženami, než byly ty, které poznal. Věděl již dost na to, aby odhalil, že rozdíly tu jsou, a ne malé.

Trochu zalitoval, že si jako téma Škváru nezvolil erotický román, ale byl natolik racionální, aby věděl, že se sice může dopustit literární perverze, ale nesmí se v intelektuální komunitě úplně znemožnit.

Zařekl se, že nikdy nebude v žádné své knize líčit masturbaci. Ne proto, že by měl vůči tomuto aktu nějaké výhrady, ale protože měl výhrady vůči těm, kteří popisy tohoto úkonu plní své hluboké autobiografické deníky vydávané v relativně vysokých nákladech. Zamítl také představu na vydání fiktivního (jakoby realistického) deníku, kde by místo sebehanobení na každé stránce otravoval čtenáře popisem průjmu, bolení žaludku, žlučníkových záchvatů a jiných fyziologických aktů či zážitků, protože jsou podobně významné a přitom méně literárně zpracované.

23. ledna 1996

Dnes ráno, ještě v posteli, zase migréna. Po obědě přijde Hana a půjdeme spolu na oběd. Potom půjdeme domů a budeme si povídat o našich zažívacích potížích. Hana je taky celá blázen do migrény a musí to mít aspoň dvakrát denně. Nejradši si to užívá po snídani a po obědě. Mluví o tom zcela nezakrytě a mně se to docela líbí. Taky vykládala, jaké migrény měl Hanuš, s kterým to táhla minulé léto. Docela přesně mi popsala, jak se svíjel s obkladem na hlavě a potom polykal všechno, co měl doma. Taky zkoušel jógu. Zatímco mi to Hana líčila, chytnul jí žlučník. Docela to s ní cloumalo, a přitom je to už dospělá ženská, která by se mohla trochu ovládat. Dal jsem jí panáka, trochu se to zlepšilo, a pak jsme si až do noci vykládali o migrénách. Byl to docela prima večer. Když vypadla, čet jsem si před spaním Zolu. Psal pěkný žvásty.

Zpět ke Škváru. Nyní musel do děje uvést mladou ženu, ale držet se v mezích slušnosti. Měl chuť stvořit scénu, kde by dopodrobna popsal, jak dívence stahuje černé manšestráky ze štíhlých bílých nohou a nedočkavě se jí zmocňuje. Ovládl se. Škvár musí být asexuál­ní. Bude-li tam erotika, musí být krajně vysublimovaná. Sex odloží do chvíle Klářina příchodu. Pak mu stejně neunikne.

„Zavřete, prosím vás! Nikdo nás nesmí slyšet. Oni by mě mohli zabít!“

„Kdo by vás mohl zabít? A kdo vlastně jste a proč přicházíte tak pozdě v noci? Nikde jsem vás tu předtím neviděl.“

„Pracuji tady v hostinci za stravu a trochu peněz. Nikoho nemám, a tak se protloukám, jak se dá. Musím s vámi mluvit! Je to nesmírně důležité.“

Robert jí pohybem ruky vybídl, aby šla dál do místnosti. Beze slova si sedla na židli, skrčila nohy pod sebe a bosá chodidla si zakryla dlouhou noční košilí. Zřejmě přišla přímo ze svého pokojíku, kde až dosud předstírala spánek.

„Hrozí vám velké nebezpečí. Jsem si tím úplně jista! Neznám vás sice, ale zahlédla jsem vás z okna, když jste přijížděl. Staří mě odehnali od okna a poručili mi jít spát, ačkoliv normálně by chtěli, abych se věnovala hostovi, zvláště když přijel tak pozdě. Já jsem však nemohla usnout.“

Mladá žena byla velmi rozrušená, ale Robertova přítomnost jí dodávala jistotu a sílu. Byla tak ponořená do svého vyprávění, že ji ani neudivilo podivné lůžko na zemi vedle postele. Přicházela asi s něčím, co bylo důležitější a podivnější než nějaké hostovy zvláštnosti!

(Vykřičník byl poněkud foglarovský a Kamil byl na něj hrdý. Nor­málně používal vykřičníky málo, ale tentokrát s nimi hodlal marno­tratně plýtvat.)

„Jen povídejte. Doufám ale, že mě nerušíte ze spánku jen tak, kvůli nějakým ženským vrtochům.“ Říkal to sice s vážnou tváří, dívce ale neuniklo, že mu v očích hraje světélko pochopení.

„Vždyť jste ještě určitě nespal! Ani jste si nesundal šaty,“ podotkla trochu prostořece. Pak si uvědomila, že není zrovna zdvořilá, ale ani se moc neomlouvala. Asi měla pocit, že nemá příliš mnoho času.

„Myslím, vážený pane, že vám hrozí nějaké velké nebezpečí. Ne, nemyslete si, že si vymýšlím, nebo že jsem dívka popletená fantastickými romány. Vím, co říkám. Vyslechla jsem po vašem příjezdu rozhovor mezi hostinskými. Také jsem tady v poslední době ledacos zažila. A nebyly to zrovna snadno vysvětlitelné věci!“

„Povídejte,“ pobídl ji Robert.

„Když jste odešel nahoru do svého pokoje, poslouchala jsem, co si ti dva povídají. Nevěřím jim totiž, a tak je často poslouchám. Vím, že slušné děvče takové věci nemá dělat, ale kdybyste byl v takové situaci, jako jsem já tady, viděl byste to jinak.“

„Jak je ale můžete poslouchat, aby o tom nevěděli?“

„Ó, to je velmi snadné,“ začervenala se dívka. „Mám pokojík přímo nad hospodským sálem. Když vyndám jedno malé prkénko v podlaze – musela jsem ho kdysi trochu naříznout –, slyším docela dobře, o čem je řeč. Možná bych mohla udělat v podlaze i skulinu, abych viděla. To by mě však mohli snadno odhalit, a navíc by to bylo zbytečné. Tedy i dnes večer jsem poslouchala, o čem jde řeč.“

Dívka se nadechla, jako by sbírala odvahu k dalšímu vyprávění.

„Hned jak jste odešel, řekla hostinská – Jmenuje se Gruberová a její muž Gruber –, že doktor nařídil skončit celou záležitost ještě dnes v noci.“

„Jakou záležitost?“ zeptal se Robert.

„To nevím, ale ještě podivnější je to, co na to odpověděl starý Gruber. Ten řekl: ,Kdyby to nepokazil ten pitomý vozka, měli jsme po starostech. Takhle budeme mít spoustu problémů. A kam ho pak ráno dáme?‘ Přesně takhle to Gruber řekl.“

„Bylo to všechno?“ ptal se dále Robert, který vůbec nevypadal, že by ho to moc udivilo.

„Ne, Gruberová ještě řekla, že to s vámi přece zařídí jako s těmi ostatními a že ráno už nebude po ničem ani stopy. Pak se oba zasmáli a hostinská ještě podotkla, že si snad doktor pro zásilku přijede co nejdříve, aby se nezkazila. Vůbec tomu nerozumím. O jaké zásilce mluvili?“

Robert se trochu zachmuřil a potom řekl temným hlasem: „Tou zásilkou mám být já.“

Dívka dala najevo svůj údiv. „Jak to myslíte?“

„Poslyšte,“ zeptal se jí místo odpovědi, „byl tady nedávno ubytován ještě nějaký jiný mladý muž?“

„Asi dva nebo tři. Moc jsem s nimi nemluvila. Ráno také vždy odjeli tak brzo, že jsem ani neměla mnoho času si je prohlédnout.“

„Viděla jste je ráno odjíždět?“

„Ne. Vždyť říkám, že odjížděli brzo ráno.“

„Chápu. Ale jak potom můžete vědět, že doopravdy odjeli?“

Podívala se na něj trochu nechápavě. „Vždyť tady druhý den už nikdy nebyli. Kam by se jinak poděli?“

„Ještě jednu věc mi řekněte, tyto mladé muže také přivezl vozka jako mě?“

„Ne, často přišli pěšky, nebo je přivezl někdo jiný, koho náhodou chytili před nádražím.“

Na chvilku se odmlčeli. Potom se na něj podívala s velkou naléhavostí: „Prosím vás, dávejte si velký pozor! Mám pocit, že vám hrozí nějaké velké nebezpečí. Nemohu vám nic víc říci, protože víc ani nevím. Cítím ale, že se kolem vás něco stahuje, co by vás mohlo zahubit. Buďte opatrný! Tady to je hrozný dům. Všechno jako by tady pokrýval nějaký děsivý stín. Někdy se bojím, že tu zešílím.“

„Jak to můžete vydržet? Musíte se tu cítit velmi osamělá.“

„Je jen jeden člověk, který mi rozumí a ten ještě není odtud. Je to děkan Fischer z městečka. Právě on je také jediný, kdo by mohl…“

Snad chtěla ještě něco dodat, když tu se zezdola ozvalo nějaké bouchnutí. Polekaně sebou trhla a předchozí větu už nedokončila. „Už musím jít. To byly dveře dole. Možná jde někdo sem, musím se vrátit k sobě, než sem dojde. Bydlím na konci chodby.“

Sklouzla ze židle a tiše jako stín se mihla ložnicí směrem ke dveřím. Tam se ještě na zlomek vteřiny otočila na Roberta a v jejím zraku jako by bylo něco zoufalého. Pak zmizela jako pára a nezbylo po ní ani stopy. Muž zhasl světlo a pozorně naslouchal. V domě se nic nehýbalo. Došel tedy ke dveřím a znovu je pečlivě zavřel na závoru. Ulehl na své improvizované lůžko a čekal.

Kamil zadoufal, že se mu podařilo vylíčit děvečku jako dostatečně prostomyslnou husičku, aby se co nejvíce přiblížila inteligenční úrovni předpokládaných čtenářek Škváru. Nebylo to pro něj jednoduché, protože již dlouho se stýkal se samými sofistikovanými intelektuálkami a občas měl sklon si ženy idealizovat. Intelektuálky byly sice někdy zcela nesnesitelné, ale dalo se s nimi většinou příjemně pohovořit a dělat i jiné příjemné věci, pokud to člověku nakonec nepřerostlo přes hlavu. Kamil byl zajatec vlastní vášně. Podle výzkumů myslí muži na pohlavní styk v průměru každé tři minuty. Kamil tento údaj pokládal za nepřesný, protože on sám na pohlavní styk myslel v průměru každé dvě minuty, aspoň pokud vynecháme z výpočtů hodiny spánku, které statistiku zkreslují.

Zazvonila Klára. Kamil zavřel v počítači soubor a šel otevřít.

Dopadlo to jako vždycky. Povečeřeli, pomilovali se a uložili ke spánku. Když si Kamil myslel, že konečně budou spát, začala Klára řešit základní životní problémy. Pokládal to vždy za nepochopitelné ženské sobectví. Když chtějí něco řešit, tak proč s tím nepřijdou během dne?

„Když já se na to přece musím připravit,“ říkávala Klára.

Nebo: „Když já mám někdy strach, co řekneš, tak to odkládám.“

Freud objevil princip odkládání slasti, pouze ženy objevily a uskutečnily princip odkládání nepříjemností. Stejně se Kamil nikdy nic nového nedozvěděl.

„Budeš tady v tom bytě pořád žít sám?“

Zase to začíná, pochopil.

„Ne. Časem si možná koupím malého pejska.“

Chvíle ticha.

„Myslela jsem, že psy nemáš rád. Vždycky jsi to tvrdil.“

„To taky nemám. Ale jsou to mlčenlivá a vděčná zvířata.“

„A poslouchají na slovo, že?“

„O co ti jde?“

„Tobě je úplně jedno, že náš vztah nemá žádnou perspektivu, že?“

„Jakou perspektivu?“ (Věděl moc dobře, jakou perspektivu.)

„Víš moc dobře, jakou perspektivu.“

„Chceš se zase vdávat? Připadáš si už moc stará?“

„Třiadvacet. O vdávání nejde. Chtěla bych mít ale jistotu, že o mě stojíš. Jenomže ty o mě nestojíš.“

Nic na to neříkal. Měl ji rád, a navíc věděl, že ji to do zítřka přejde. Ona ho také měla ráda, ale věděla, že ji to nepřejde.

Ráno Klára odešla a zanechala Kamila samotného s počítačem a ero­tickými představami o nedozrálé gymnazistce v hlavě. Musela něco zařídit ve městě. Kamil byl rád, že odešla, protože kdyby tu zůstala, nemohl by psát. Ona by říkala: „Tobě určitě vadí, že nemůžeš psát, viď? Ale stačí jen říct a já klidně odejdu.“

Zkusil jí to říci asi jednou nebo dvakrát za tu dobu, co se znali. Už to raději nikdy znovu nezkoušel. Teď si ale mohl sednout k počítači a pokračovat v práci. Místo toho si uvařil kafe a pak ještě čaj. Necítil se vůbec svěží. Podíval se z okna, kde do nedalekého gymnázia chodili opoždění studenti a spatřil krásnou dívku s dlouhými vlasy, jak si ji za ruku vede do hola vystříhaný maník, jehož IQ se jistě dalo vyjádřit nanejvýš dvoumístným číslem. Vytěsnil vzpomínku na ženu, která od něj před chvilkou z bytu odešla, a pokoušel se vrátit k tvůrčímu procesu.

Nad klávesnicí se matně rozpomínal, co ho čeká. Aha, musel vy­myslet nějaký úklad, kterým by o život Roberta Mertona usilovala podivná dvojice hostinských. Zespoda zaslechl najednou zvuk vrtačky a to ho inspirovalo.

Z městečka se opět ozývaly zvony, zřejmě již odbila další celá hodina, možná dokonce i dvě od té doby, co je Robert slyšel naposled. Snažil se udržet v bdělém stavu, ale oční víčka mu pomalu začínala těžknout a upadal do polospánku. Najednou ho probudil zvuk podobný tření kovu o kov. V místnosti se něco dělo. Na stropě se cosi zalesklo, ale možná se mu to ve tmě jenom zdálo. Ale ne, skutečně viděl přímo nad postelí paprsek světla, jak se ve stropě místnosti udělal malý otvor!

Vstal ze svého malého útočiště a vtiskl se do rohu místnosti. Měl dojem, že slyší seshora jakýsi šepot, jak se tam domlouvají dva lidé. Pak se znovu ozval kovový zvuk a světélko zmizelo. Otvor byl čímsi zastíněn. Ve tmě téměř naprosté viděl Robert jen velmi málo, ale zdálo se mu, že ze stropu začíná cosi vyčnívat. Vtom to pochopil: Přímo nad postelí, nad místem, kde by měl spící hruď či břicho, visel od stropu velký kovový bodec! Zamrazilo ho a přitiskl se ke stěně ještě silněji. Chvilku slyšel v temně místnosti jenom své oddechování. Snažil se dýchat potichu, ale měl dojem, že bušení jeho srdce musí být slyšet snad i za zdí.

Najednou se během vteřiny bodec oddělil od stropu, proletěl vzduchem a zarazil se do postele. Byl to dlouhý masivní kus oceli, který by mohl spícího přišpendlit k posteli navždy jako motýla do sběratelovy krabice. Ač ho napadlo toto téměř žertovné přirovnání, do smíchu mu mnoho nebylo. Vyčkal ještě okamžik, a když nic neslyšel, uchopil do ruky své malé zavazadlo, přistoupil k oknu a otevřel ho. Otočil se ještě zpět do místnosti, jako by se snad chtěl o něčem ujistit. Z chodby bylo slyšet vrzání, jak kdosi rychle sestupuje dolů z horních místností. Nečekal již na nic a vyhoupl se na okenní římsu. Byl naštěstí jenom ve druhém patře, takže mohl zavazadlo hodit dolů, aniž by se rozbilo. Naproti oknu stál vysoký starý strom. Na chvilku zaváhal, okem si vyměřil vzdálenost a potom se jedním skokem vrhnul k nejbližší větvi.

Ačkoliv byl dobrý skokan, málem na větev nedosáhl a sklouzl ještě trochu níž, kde se konečně chytil. Doručkoval ke kmeni a sjel po něm na zem. Natrhnul si při tom oděv, ale to ho nyní vůbec nezajímalo. Popadl do ruky kufřík zapadlý v křoví pod oknem a dal se do běhu.

(Kamil se příjemně protáhl při vzpomínce na to, že již mnoho let nemusel nikam běžet a zúčastňovat se žádných ponižujících procedur při hodinách tělesné výchovy. Neměl však žádný důvod bránit v rychlém pohybu svým postavám. Zvláště když to pro něj bylo z tvůrčího hlediska výhodné. Tak jen ať se Robert proběhne, když má tak hezké jméno. Za to se přece platí.)

Běžel velkou zahradou a nevěděl, jestli někde ve vysoké zdi nalezne nějaký průchod, kterým by mohl zmizet z dosahu podivného domu a jeho obyvatelů. Doběhl až ke zdi, která byla vysoká snad čtyři metry. Nebylo možné se na ni nijak vyšplhat. Jedinou možností bylo najít branku nebo snad nějakou vybouranou díru, ale zatím nic takového neviděl. Bezradně se ke zdi přitiskl zády a hleděl na dům.

V okénku, ze kterého před chvílí vyskočil, zahlédl světlo petrolejové lampy. Zrádní útočníci, kteří ho chtěli probodnout ve spánku dlouhou ocelovou tyčí, si nyní přišli prohlédnout pozůstatky oběti. Až zjistí, že jim plán nevyšel, všimnou si též otevřeného okna, všechno pochopí a dají se do pronásledování. Až ho dostihnou, nezastaví se jistě před ničím, aby ho umlčeli. Nebylo pochyb o tom, že hostinský Gruber a jeho žena, kteří se po celý večer chovali tak divně, toužili už od počátku vidět svého hosta mrtvého.

Robert se dal znovu do běhu podél zdi. Někde tam přece musí být nějaký únik! Z domu bylo již i na dálku slyšet křik. Neúspěch vražedné akce byl tedy odhalen a záhy začne zběsilá honička. Zeď jako by nechtěla nikde končit. Tento hostinec asi nebýval vždy hostincem, ale velkým sídlem, kolem jehož zahrady si panstvo postavilo velkou zeď, aby nebylo rušeno kolemjdoucími. Jenomže to teď znamenalo, že nebylo snadné nejen dostat se dovnitř, ale i ven! Přinejmenším za tmavé bezměsíčné noci to muselo být pro člověka neznalého terénu naprosto nemožné.

Oproti původnímu předpokladu začínala být Robertova postava jejímu tvůrci poněkud nepříjemná. Racionálně si Kamil uvědomoval, že se již jasně rýsuje, že Robert bude kladný hrdina a že na tom nelze nic změnit. Bude se tedy tohoto předznamenání muset až do konce držet. Chvilku zápasil se slastnou představou, že nechá hezouna nějakou dobu zmateně pobíhat podél zdi. Potom se rozhodl jeho trápení s ohledem na čtenáře ukončit. V textu nesmí být nic, co by mohlo zákazníky nakladatelství Ivo Železný nebo nějakého podobného podniku rušit.

Kdesi ve tmě uslyšel Robert jakési kroky, které se rychle přibližovaly. Jeho pronásledovatelé se již zřejmě pokoušeli uprchlíka nalézt. Na chvilku se nerozhodně zastavil a pokoušel se ve směru zvuku něco zahlédnout, ale nepodařilo se mu to. Najednou se tam mihlo něco bílého a ve tmě se objevila ženská postava. Byla to dívka z hostince, která utíkala k němu. Během několika vteřin byla u něj.

„Podařilo se mi vyklouznout ven! Nevědí o tom, ale máme jen málo času, aby nepřišli na to, kde jsem. Hledají vás a starý Gruber má zbraň! Když vás dostihnou, je to určitě váš konec! Musíte odsud co nejrychleji!“

„Vím o tom, ale nemůžu nikde najít žádný východ ven.“

„Tady nikde žádný není. Je až na druhé straně, tam ale nemůžete, protože je osvětlen lampami před vchodem. Musíte jinudy.“

Z kapsy černého svetříku, který měla přehozen přes svůj noční úbor, vyňala velký rezavý klíč a podávala ho Robertovi se slovy: „To je klíč od altánu na jižní straně domu. Je to asi třicet metrů tímhle směrem. Z altánu vedou schody do vinného sklepa a z něj zase chodba, která ústí ven za zeď. Jinou možnost nemáte. Teď už běžte.“

Vděčně se na ni podíval. Ač věděl, že každý okamžik prodlení může být pro něj osudný, ještě jí řekl: „Snad se někde setkáme, abych vám to mohl oplatit. Teď sbohem!“

„Sbohem,“ řekla tiše a odběhla do tmy. Jemu teď nezbývalo nic jiného než běžet naznačeným směrem. Po několika okamžicích skutečně zahlédl kruhovou kamennou stavbu, která byla asi oním zmíněným altánem. Doběhl k altánu téměř bez dechu. Kousek od něj již byl docela jasně slyšet štěkot psa, kterého zřejmě Gruberovi poslali po jeho stopě. Klíč svíral Robert pevně v dlani a hledal vchod do altánu. Našel stará dřevěná vrátka pokrytá pavučinami. Dovnitř již velmi dlouho nikdo nevstoupil. Nahmatal otvor zámku, vsunul klíč a zkoušel jím otočit. Nepodařilo se mu to. Robert měl strach, že by ho mohl přílišným násilím zlomit. Opřel se do dvířek, ale ta byla přes svou zpuchřelost přece jen dost pevná. Znovu zabral silou a prsty mu musely zbělet námahou, jak chtěl klíčem otočit.

Konečně zámek povolil a s velkým zaskřípěním se odemkl. Dvířka se pootevřela. V ten samý okamžik ho cosi udeřilo do tváře. Roberta to tak poděsilo, že tlumeně vykřikl, naštěstí ne moc nahlas. Byl to však jenom netopýr, který byl vyrušen jeho příchodem. Kdyby nebyla situace tak vážná, snad by se i zasmál. Už chtěl vklouznout dovnitř, když mu najednou na rameno dopadla čísi ruka a slyšel nepříjemný řezavý hlas: „Tak už tě mám, chlapečku. Tady si jen tak pobíhat nebudeš!“

Robert poznal ve tmě siluetu vozky, který ho přivezl od vlaku. Najednou promluvil více slov než kolik předtím za celou cestu. V ruce držel stařec nůž a Robertovo rameno svíral takovou silou, že nebylo téměř možné se hnout.

„No vždyť se nic neděje,“ řekl Robert smířlivým konejšivým tónem. „Přece mi nechcete vyčítat malou vycházku. Cožpak se tu nesmí chodit po zahradě, když jsem tu hostem?“

Takový způsob řeči vozku zjevně dost zmátl, protože čekal cokoli, ale tohle ne. Na okamžik otevřel udiveně ústa a už je nestačil zavřít, protože v ten samý okamžik ho Robert srazil dobře mířenou ranou k zemi. „Je mi líto,“ zašeptal a zmizel v altánu, nechávaje za sebou ležet postavu zhroucenou v bezvědomí na zemi. Uvnitř altánu byla snad ještě větší tma než venku, je-li to ovšem vůbec možno. Robert chvilku hledal nějaké schůdky nebo poklop, který by ho dovedl do sklepa a potom ven, ale nemohl nic nalézt. Když si již začínal skoro zoufat a zdálo se mu, že štěkot psa se zvenku znatelně přibližuje, zakopl o jakýsi kovový kruh na zemi. Byla to padací dvířka zapuštěná do podlahy. Neváhal již ani okamžik a snažil se je nadzvednout. Když se mu to podařilo, ovanul ho studený a zatuchlý vzduch proudící ze sklepení. Ačkoliv neviděl ani na krok, počal slézat po dřevěných schůdkách dolů. Byl opatrný, neboť když i schody v domě vypadaly, jako by se měly každým okamžikem zřítit, což teprve tady, kde již možná celé roky nikdo nebyl!

Byl už naštěstí téměř dole, když se pod ním schody probořily a následně se zřítily všechny nad ním. „Aspoň mě po nich nebudou moci pronásledovat,“ pomyslel si s jistou veselou trpkostí, než mu došlo, že pronásledovatelé mohou číhat u východu na druhé straně a klidně si tam na něj počkat. Jinou cestu ven však již stejně neměl. Vzpomněl si aspoň na to, že v náprsní kapse svých šatů má krabičku sirek. Vyndal ji a vždy po několika metrech jednu zažehnul. Ne vždy se mu to podařilo, protože některé byly vlhké a jiné se mu zlomily. Přesto mohl aspoň pomalu postupovat chodbou vedoucí ze sklepa ven.

„Jak asi může být dlouhá?“ uvažoval sám pro sebe. „Není to přece žádná středověká hradní chodba, kterou se má unikat za obležení. Je to chodba ze sklepa. Za chvilku bych měl být venku.“ Robert však libůstky někdejších majitelů tohoto velkého domu poněkud podcenil. Byli zřejmě nadáni romantickými choutkami a chodbu nechali vyhloubit skutečně velmi důkladnou. Přesto se možná zdála trochu delší, než skutečně byla, protože mezi rozsvícením každé sirky musel muž udělat zastávku a to mu ještě mnohé spadly na zem, zlomily se nebo se nevznítily. Nakonec došel k čemusi, co připomínalo šachtu vedoucí přímo vzhůru a v ní stál dlouhý žebřík.

Robert se dal do šplhání. I tento žebřík byl silně poznamenán zubem času, ale jiný tu nebyl k dispozici. Asi po čtyřech metrech ucítil Robert na tváři závan chladného čerstvého vzduchu. Když popolezl ještě kousek, ocitl se najednou v malé věžičce, která pravděpodobně kdysi sloužila vinařům nebo někomu podobnému. V malinké místnůstce bylo možno rozeznat siluety vinařských lisů a jiných zařízení. Byl kdesi na staré vinici. Opatrně vyhlédl ven rozbitým oknem, ale venku se nic nehýbalo. Našel dvířka a zatlačil na ně. Otevřela se bez odporu a Robert pomalu vykročil ven. Nad obzorem již začal vycházet velký měsíc, takže začínalo být trochu lépe vidět. Když se podíval na hodinky, zjistil, že ani ráno už nebude daleko. Ačkoliv nic neprozrazovalo blízkost nějakého nebezpečí, vydal se ráznými kroky směrem k městečku. Sice bylo téměř všechno skryto v tajemství, ale Robert měl již svůj plán, jak bude dále postupovat ve svém poslání, o kterém zatím nic nevíme.

Kamil si oddechl. Aspoň tohle má za sebou. Teď ještě musí vymyslet to poslání, o kterém sám taky mnoho nevěděl. Celkem byl však spokojen, protože sám sobě dokázal, že je schopen napsat jasný a přehledný příběh. Doufal, že si to přečtou jeho kritici, kteří dosud soudili, že pouze parazituje na cizích motivech a zápletkách a není schopen udržet dějovou linku. Asi se to tak sami učili v kurzech tvůrčího psaní, které se začaly objevovat i v Čechách. Kamil si dosud vystačil s článkem jistého filipínského zubaře, který byl zároveň autorem několika bestselerů z lékařského prostředí. Základní radou článku bylo, že před psaním si máme ujasnit, kolik bude kapitol a ve které začne zápletka. To Kamil dělal, ale nakonec to dopadlo vždy jinak. Asi proto dosud žádný bestseler nenapsal.

Když se kdysi rozešel s Lucií, pocítil Kamil silnou potřebu ženy. Nemohl vyjít na ulici, aby ho neuváděly všechny ženy a dívky, které potkal, v zoufalství. Bývalo by bylo pro něj lepší, kdyby nikam chodit nemusel. Přišel by však o možnost dívat se na bytosti druhého pohlaví a také musel občas zajít do redakce týdenní přílohy jednoho deníku, protože pouze psaním knih by se neuživil. S Klárou se seznámil, když z nudy navštívil zenové sezení japonského Mistra. Klára se oddávala zenbuddhismu s vášní svých třiadvaceti let a Kamil se navíc strefil do okamžiku, kdy se právě rozešla s Tomášem. Rozhodovala se, zda na rozchod zareaguje fetováním, kouřením trávy, sexuální promiskuitou nebo zenem. Vybrala si zen a skončila u Kamila, protože právě na takovou komplexní osobnost bez manifestních výčitek svědomí měl políčeno.

Úkladům svůdce vzdorovala nepřesvědčivě asi tři týdny. Kamil nechtěl všechno najednou, protože z beletrie a intuice věděl, že žena se nesmí cítit ohrožena. Napoprvé spolu vedli dlouhý rozhovor o různých aspektech zenu tak dlouho do noci, že Kláře nezbylo nic jiného než zůstat u spisovatele na přespání. Nedošlo k ničemu, protože Klára dala najevo, že tentokrát ještě ne. Napodruhé přešli od aspektů zenu k tématu partnerských vztahů a sexu. I tentokrát se dala dívka přimět k tomu, aby u Kamila zůstala. Pokrok byl znát v tom, že už nespala v riflích a svetru, což posledně učinila s tvrzením, že je jí pořád zima. Měla jen tričko a půjčila si šortky. Třetí setkání spojili s návštěvou Formanova filmu Lid versus Larry Flynt, který je příjemně naladil. Přesto nebylo Klářino chování ani tentokrát jednoznačné. Po celonočním vzájemném zjišťování situace to již Kamil málem vzdal, když Klára nabyla nových sil a došlo k tomu.

Ženská ambivalence představovala pro Kamila ten největší problém. Nikdy si nebyl jist, co ženy vlastně chtějí. Klára mu na to pravila: „Ale to ony samy přece nevědí,“ což mu příliš nepomohlo. Kdysi si dovedl domů jednu medičku, která byla ochotná vypít hodně vína, vést dvojsmyslné řeči, nechat se téměř svléknout, a nakonec odmítla v procesu sbližování pokračovat. Nevěděl, jestli je to provokace, zda něco nepokazil, nezvolil chybný postup, neřekl něco nepatřičného, nebo je ta slečna skutečně pitomá. Na tyto otázky mu nikdo nedal přesnou odpověď a Kamil tušil, že žádná taková neexistuje.

„Ty ve skutečnosti žádnou ženu nechceš,“ pravila mu jednou Klára a on si vzpomněl, že přesně tak mu to řekla i ta medička. „Ty ve skutečnosti žádnou holku nechceš.“ Nechápal to, protože v onu chvíli neměl myšlenky na nic jiného než kde konečně nějakou sbalit. Série neúspěšných pokusů ho naplňovala pocitem zoufalství a napadalo ho, že je odsouzen jen k jediné rozkoši, totiž literatuře, což se mu v tomto kontextu ovšem zdálo málo. „Přiznej si,“ pokračovala jedné noci ve své zdrcující kritice Klára, „že ve skutečnosti toužíš spíš po kamarádovi a v každé ženské vidíš jenom kamaráda s dlouhými vlasy, kterého potřebuješ na občasné vyspání. Nesmí ti ale moc překážet v práci, protože kdyby sis měl vybrat mezi prací a ženskou, vybereš si práci. Aspoň na čas.“

S Klárou to několik dní vypadalo na docela slušný flirt, kde si oba nebudou nic namlouvat a přistoupí ke vztahu „realisticky“. Klára se ale po nějaké době do Kamila zamilovala, což bylo docela snadné, protože byl chytrý, hodný, pozorný, slušný, roztomilý a budil dojem, že potřebuje jisté minimum mateřské péče. Jeho osobnost měla celou řadu femininních rysů, což způsobovalo, že ženy se v jeho společnosti cítily dobře, pokud neměl zrovna vlnu agresivního dorážení a dobývání. Nejmilejší byl tedy během svých depresivních záchvatů méněcennosti, kdy bylo trávení času s ním skutečnou radostí.

Kamil tušil, že se s Klárou jednou zřejmě rozejde, byl si tím občas přímo jist. Nechtělo se mu s tím ale začít samotnému, takže jejich vztah se již táhl přes rok, mnohem déle, než oba na začátku tušili. Vnitřní rozpolcenost Kamilovi ale prospívala jako autorovi, takže dokončil a vydal román Trapné okamžiky, jehož název prozrazoval, jak se tento mladý muž na světě cítí. Teď musel své tenze vyrovnávat psaním Škváru a utěšovat se, že v tomto žánru nemá co ztratit.

Již za časného rána vstupoval Robert Merton do brány městečka. Možná že i výraz městečko byl pro těch pár ulic příliš honosný. Přesto musíme uznat, že domy tu byly docela malebné a také zelené stromy podél ulic dávaly městečku nezvykle přívětivý ráz. V každém případě byl přívětivý vzhled městečka kontrastem k tomu, co nedaleko odtud Robert v noci prožil. Tady mu s největší pravděpodobností nehrozily žádné ocelové bodce, které by na něj někdo vrhal ze stropu, ani mu nikdo nenabízel podezřelé jídlo, od kterého by se odvracel i pes.

Kamil si uvědomil, že poprvé v životě se ve svém textu uchyluje k popisu. Uvažoval, zda je popis vhodnou součástí Škváru, a pro jistotu ještě přidal větu: Ptáci na střechách vítali nový den svým lahodným zpěvem jako osamělí pěvci, jejichž publikum se teprve probouzelo do nového jitra. Pak mu to přece jen připadalo příliš pitomé a větu zase škrtnul.

„Děkan Fischer,“ opakoval si Robert stále kolem dokola, aby to jméno nezapomněl. „Děkan Fischer, tak to říkala ta dívka z hostince.“ Měl v úmyslu najít tohoto muže a najít na tom místě – a nakonec i v této pro něj neznámé zemi – aspoň jednoho člověka, se kterým by mohl trochu otevřeněji pohovořit o svém tajemném poslání. Pomalu došel až k velikému baroknímu kostelu se dvěma věžemi, který stál v rohu náměstí. Veliká dvoupatrová budova s důstojnými střešními štíty byla jistě děkanovým sídlem. Na vteřinku zaváhal a potom zabušil velkým bronzovým klepadlem na mohutná dubová vrata.

Žena, která mu přišla otevřít, připomínala spíše starou dámu z aristokratických kruhů než nějakou farní hospodyni. Chovala se totiž s takovou důstojností, jako by ona sama byla děkanem. (Ostatně se za chvilku ukázalo, že to je jeho sestra, takže tak daleko od pravdy by prvotní dojem ani nebyl.)

„Koho hledáte?“ položila Robertovi otázku starou jako lidstvo samo. (Viz Nový zákon Jan 18,7 a násl.)

„Chtěl bych mluvit s panem děkanem Fischerem.“

„Vy nejste zdejší, že?“ zeptala se žena s náznakem podezření v hlase. „Máte jiný přízvuk. A také jsem vás tu nikdy neviděla. Tady se všichni znají.“

„Mám tady ve městě, či lépe řečeno kousek za městem, nějaké poslání. Myslím, že by mi s tím mohl pan děkan poradit.“

Žena vpustila Roberta dál a uvedla ho širokou tmavou chodbou, jejíž stěny byly pokryty nesčetnými barokními obrazy, do jakéhosi salonu. Robert se posadil do vyřezávaného křesla a prohlížel si místnost. Pokud všechno zde nechal zařizovat sám děkan Fischer, muselo se jednat o muže vytříbeného vkusu. Vtom již děkan vcházel do dveří. Byl to muž budící již svým důstojným vzhledem respekt a jeho pohled prozrazoval značnou a praktickou inteligenci a životní zkušenost.

„Musíte mě omluvit, měl jsem nějaké naléhavé jednání ve městě. Nemívám tu často hosty, takže většinou domů moc nespěchám. Co vás k nám přivádí?“

Robert mu nejdříve řekl, jak se dostal k jeho jménu, a potom začal postupně připojovat celý příběh.

„Z toho, co vám řeknu, mi nemusíte, pane děkane, věřit ani slovo. Nemohu důvěryhodnost svého vyprávění doložit vůbec ničím. Pokud je však na tom, co vám sdělím, aspoň něco pravdy, jistě to jako zdejší člověk poznáte. Nebudu vám toho o sobě vyprávět mnoho. Dejme tomu, že jsem něco jako majitel malé londýnské kanceláře, která se zabývá řešením jistých delikátních záležitostí. Takových, které mají co do činění s věcmi, o které se většinou zajímá policie. Jedná se však o takové záležitosti, s kterými se postižení lidé, řekněme klidně i oběti, nechtějí na policii obracet, přinejmenším ne hned.“

Zde děkan Roberta na okamžik zarazil: „Chcete tedy říci, pokud se nemýlím, že jste něco jako detektiv?“

Robert se pousmál. „Nemám takové označení rád. Lidé si pod ním mohou představovat něco fantastického či nebezpečného. Ne vždy tomu tak musí být. Pravda, ani ne před měsícem se mi poštěstilo být jednou přepaden odpůrci mých milých klientů a podruhé mi zase někdo vhodil do chodby před mou kanceláří pekelný stroj. To jsou však všechno jen nepohodlné lapálie, se kterými je nutno počítat a které se ostatně nepřihodí častěji než jen párkrát do roka.“

„Jistě i to stačí, abyste se moc nenudil,“ prohodil děkan a zapálil si s labužnickým výrazem obrovský doutník.

„To rozhodně. Ale vrátím se k tomu, co mě sem přivádí. Během několika posledních měsíců došlo v Londýně k několika událostem, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Prostě, abych to řekl přímo, ztrácejí se nám v metropoli lidé.“

„To se stává,“ podotkl nevzrušeně děkan.

„Jistě. V Londýně se však ztrácejí mladí lidé z vysokých kruhů. Abych byl přesnější, jsou to všechno mladí muži něco přes dvacet.“

„Dovedu si představit mnoho dobrých důvodů, proč chce nějaký mladý muž zmizet a nezanechá po sobě ani stopu. Já sám jsem byl několikrát v pokušení učinit totéž a to i přesto, že nejsem mladý muž z Londýna. Naposledy včera, když tu byl čajový dýchánek jistých vznešených dam, které připravovaly dobročinný bazar. Ujišťuji vás, že vaše vlast nemá kolonii tak vzdálenou, kde bych se před nimi cítil dostatečně bezpečný.“

„Věřím vám to z celého srdce,“ souhlasil Robert. „Přesto se domnívám, že mezi těmito mladíky a vámi jsou jisté rozdíly.“

„To nepochybně,“ souhlasil děkan ochotně.

„Předně nezmizeli tak úplně beze stop. Tak například jednoho viděli naposled v okamžiku, kdy nastupoval do bryčky a udával fiakristovi jako cíl nádraží. Buď tedy někoho na nádraží očekával, nebo hodlal odcestovat.“

„Měl zavazadlo?“ zeptal se děkan věcně. „Já sám bych bez zavazadla nikdy neodcestoval a to ani tehdy, kdybych měl opouštět ohroženou Sodomu nebo snad Pompeje zavalované lávou.“

„O zavazadle bohužel nikdo nic neví, a pokud ho onen muž měl, zmizelo i s ním. A mohu vám říci odpovědně, že ten mládenec pocházel z vysoce postaveného rodu. S těmi ostatními to bylo podobné. Dva další zmizeli jako pára za úsvitu a jednoho zahlédli, jak zabočuje za roh jedné ulice.“

„Jistě ta ulice směřovala k nádraží,“ hádal muž s doutníkem.

„Téměř. Je v ní velké stanoviště fiakrů. Něco více stop nám zůstalo po těch dvou dalších. Jeden poslal zničehonic pár dní po svém zmizení lístek z Evropy. Svěřuje se v něm své tajné snoubence – ta zase pochází z poměrně nízko postavených kruhů, abyste rozuměl – že jede na jakýsi zámek, kde se rozhodne o jeho budoucnosti. To se také pravděpodobně stalo, protože to byla poslední zpráva o něm a od té doby již asi tři měsíce nic.“

„Odkud byl ten lístek poslán?“

„Snad neprozradím příliš mnoho, když řeknu, že to bylo z hlavního města této země. Víc ani prozradit nemohu, protože víc ani nevím. Kdyby se ona zoufalá dáma neobrátila shodou okolností na mě stejně jako rodina dotyčného, nedal bych si to nikdy dohromady. Někdy mi aspoň trochu přeje štěstí.“

„Možná že uniká právě před tou snoubenkou,“ navrhl děkan, kterému ještě nevymizel z paměti silný zážitek z včerejšího čajového večírku.

„To sotva. Spíše rukopis prozrazuje určitou nervozitu a nejistotu. Rozumím trochu lidskému písmu a přesto, že jsem měl onen papír jen na okamžik v rukou, tohle se z něj dalo vyčíst docela bezpečně.“

„Takže nám zbývá ještě jeden zmizelý mladý aristokrat. Nechal jste si ho až nakonec, takže jeho stopa bude jistě nejzajímavější.“

„Tipujete správně, pane děkane. Po něm nám zůstala dokonce mapa. Na té mapě je zakreslená cesta, která vede až sem, do tohoto města. Posledním bodem cesty je nádraží, kolem kterého si onen ne­šťastník udělal tužkou kroužek.“

„Proč nešťastník?“ zeptal se děkan. „V tomto městě se žije docela dobře.“

„Řekl jste: žije, pane děkane. Já se obávám, že nikdo z těch lidí již naživu být nemusí. Nemám pro to sice žádný doklad, ale jejich zmizení je naprosté, a pokud lze soudit podle zpráv o jejich předchozím způsobu života, dlouho by bez města a jeho ruchu nevydrželi, pokud mi rozumíte.“

„Tak si to můžeme shrnout,“ pochopil děkan svoji úlohu. „Všichni jsou stejného věku a původu, zmizeli během posledních měsíců v Londýně, o některých z nich víme, že se chystali odcestovat, či již odcestovali a cesta aspoň jednoho z nich vedla sem. Nejspíše ovšem všech. A také se tam vyskytovalo slovo zámek, pokud se nepletu.“

„Ano, zámek,“ řekl Robert Merton.

Děkan chvíli zamyšleně otáčel v prstech doutníkem a potom prohodil: „Zámek je taková zdejší mimořádnost. Víte, lidé se mu obvykle vyhýbají. Málokdo se k němu přibližuje, když nemusí.“

„Proč?“

„Tamní pán, hrabě Badensdorf, nemá mezi lidmi nejlepší pověst. Je to už stařec a velký podivín. Myslím, že to nemá, jak bych tak řekl, v hlavě všechno v pořádku. Své stáří asi nenese zrovna s klidem aristokrata. Mezi prostým lidem se také říká, že je hrabě lidožrout.“

„To je možné. Je to však pravděpodobné?“ vyzvídal Robert Merton.

„Určitě není. Jakmile si prostý lid udělá nějaký názor, můžete vzít jed na to, že je to úplně jinak. Navíc si vyprávějí ještě jiné historky. Zdejší rolníci například věří tomu, že po setmění se lze na poli setkat s ohnivou babou, která může sežehnout nevěrného manžela, kdyby se na mezi oddával něčemu nedovolenému s děvečkou. Původně jsem si myslel, že je to takové hospodské tlachání, ale pak se ukázalo, že ti hlupáčci tomu věří. Já jim to nevyvracím. I lidové pověsti mohou být svým způsobem prospěšné pro obecnou morálku, pokud se zrovna nejedná o zde oblíbené mínění, že sedmá sklenička kořalky bystří rozum. Když už dělají takové věci, ať se při tom aspoň bojí.“

„My ale víme, že v zámku možná zmizelo několik lidí. Ať už je snědl hrabě nebo kdokoli jiný, mělo by se jejich zmizení objasnit. Bez toho se zpět nevrátím.“

Děkan jen mávl rukou. „Chápu to. Já si ostatně nemyslím, že by hrabě měl takové chutě. Pokud má nějaké nectnosti, o kterých se s jistotou díky dobré paměti starousedlíků ví, mladých mužů se nikterak netýkají. V každém případě si dávejte pozor. S podivíny je nejlépe nic nemít. Pokud bych pro vás mohl přesto něco udělat, jsem vám k službám.“

Robert děkoval osudu za to, že nalezl v této divné zemi a podivném kraji aspoň jednoho spojence. Nic nepotřeboval v takové chvíli více, než aby se mohl trochu opřít o někoho, kdo je znalý místních poměrů. Děkan byl muž diskrétní a – jak se ukázalo – mohl celému pátrání prospět. Když se loučili, zastavil se kněz náhle u staré a velké knihovny z vyřezávaného dřeva, chvilku pátravě zkoumal její obsah a potom podal Robertovi opotřebovanou knihu vázanou v hnědé kůži.

„Tohle si vemte. Víc pro vás zatím asi udělat nemohu. Je to kniha o zámku, kterou mi kdysi věnovala stará hraběnka, ještě než se před deseti lety odebrala na věčnost. Najdete tam popis komnat, uměleckých děl a také podzemních prostor. Asi ne všech, neboť podzemí zámku je prý obrovské, ale aspoň něco. Když se hrabě asi před třemi lety dověděl, že knihu mám, chtěl ji ode mne koupit za jakoukoli cenu. Odmítl jsem to a vymluvil se, že přesně nevím, kde ji mám. Měl jsem jakési tušení, že bych ji mohl ještě někdy potřebovat. A také si myslím, že dárky se neprodávají.“

Kamil byl rovněž šťastný, že na scénu uvedl děkana. Dokonalý Robert by se mu musel časem úplně zprotivit. Dostal jenom trochu strach, že se mu časem děkan Fischer promění v Chestertonova otce Browna a přeroste hlavnímu hrdinovi přes hlavu. Byl ochoten tomu zabránit za každou cenu, ačkoliv již upustil od původního záměru učinit z děkana komickou postavu, která bude odlehčovat děj. Prozatím se rozhodl žádnou komickou postavu nevytvořit a počkat, co to udělá. Teď bylo však nutno vyrovnat poklidnou sedánku v děkanově pracovně něčím vzrušivým. Pět vteřin uvažoval a hned pokračoval ve psaní.

Robert si knihu zasunul do zavazadla, ještě než vyšel na ulici. Nedělal si iluze o tom, že lidé spojení s hostinskými Gruberovými po něm nebudou pátrat a pokoušet se ho za každou cenu najít. Byl odhodlán splnit svůj úkol co nejdříve a do té doby měnit místo svého pobytu tak rychle, jak jen to bude možné. Vzpomněl si několikrát na to, jak ho chtěl vozka zavést ihned k zámku ještě ten večer, kdy vysedl z vlaku. Nějakým způsobem tedy na zámku věděli, že přijede. Zda by jejich pohostinnost byla příjemná, o tom si mohl učinit představu podle hostince. Velké nadšení v něm zatím způsob zdejšího zacházení s cizinci nevzbuzoval.

Vydal se jednou z bočních uliček – na hlavní se nechtěl raději moc ukazovat – a hledal vhodné místo, kde by si mohl na chvilku odpočinout. Rozhodl se, že si vybere hostinec co nejméně připomínající dům Gruberů a že v něm nezůstane déle než jednu noc. Když přešel asi tři ulice, měl dojem, že za ním někdo jde a sleduje ho. Nemohl si tím být jist, ale měl takový pocit a ten se stále stupňoval. Několikrát se prudce ohlédl, a zdálo se mu, že vždy někde za rohem rychle zmizel nějaký stín či mihl se kus látky. Vklouzl do jednoho průchodu a chvilku čekal. Potom z něj najednou vyšel a vydal se opačným směrem. Proti němu vykročil zpoza rohu velmi ošklivý mladík se znetvořenou tváří. Když spatřil Roberta, který šel zničehonic proti němu, zjevně se polekal a zmizel v nejbližších vratech.

Roberta posedla jistá netrpělivost. Rozhodl se úlohy obrátit. Již častokrát v minulosti se mu vyplatilo, když zmátl své protivníky nečekanou změnou taktiky. Nyní tedy hodlal vyměnit roli pronásledovaného za pronásledovatele. Chvilku zaváhal před vraty, nahlédl dokonce i škvírou dovnitř, zda snad bezprostředně za nimi ošklivec nečíhá, a potom vklouzl dovnitř. Krátkou chodbou se dostal na velký dvůr, kde se rozhlédl. Neznámý pronásledovatel stačil před jeho zraky seskočit kamsi za zeď. Robert se na ni vyhoupl. Objevila se před ním spleť dvorků a zahrádek. Některé z nich byly velmi zanedbané a zarostlé křovím, bylo tu vidět mnoho kůlen a navršeného dřeva a zplanělých ovocných stromů. Mladík se mohl skrývat kdekoli. Vtom zahlédl Robert v jednom dvorku pohyb, neznámý se dal znovu na útěk.

Sledování bylo velmi obtížné, ale Robert byl rozhodnut v něm pokračovat. Bylo mu jasné, že by onoho chorobně vyhlížejícího muže snadno přemohl. A tak přestože byl obtížen zavazadlem, naštěstí poměrně nevelkým, seskočil ze zdi a rozběhl se ze všech sil. Robert byl dobrý běžec a málokdo se mu mohl rovnat. Často musel běžet jako o život a můžeme klidně poznamenat, že občas skutečně o život šlo.

U zmínky o běhu se Kamil zamyslel. Při hodinách tělesné výchovy běhali žáci kilometr nebo i tři kilometry a nikoho nezajímalo, že při tom mohou vypustit duši. On sám měl po několika set metrech pocit, že brzo zemře na infarkt, přestože byl poměrně štíhlý a běh mu dělal jistě menší potíže než jeho otylým vrstevníkům. Již jako dítě se tedy Kamil rozhodl, že se bude živit takovou prací, při které nevstane od stolu, nebude-li zrovna chtít. Protože byl Robert Merton přes všechny výhrady, které k němu Kamil měl, v jistém smyslu jeho dítě, rozhodl se velkomyslně, že ho již nebude dál trápit. Jaký by to byl také škvár, kdyby se v něm pořád jen běhalo.

Běh přes zídky a hromady dřeva začal Robertova protivníka pomalu unavovat. Robert ho chtěl dostihnout co nejdříve, aby ho mohl patřičně zmáčknout ještě předtím, než se zase dostanou na rušnou ulici. Tam by se jednak mohl muž poměrně snadno ztratit, jednak by jejich počínání mohlo vzbudit nemilou pozornost lidí, kteří by se k tomu připletli. Zdálo se, že úmysl se skutečně podaří. Mladík značně ochabl, těžce dýchal a utíkal velmi pomalu. Když pochopil, že neunikne, zastavil a otočil se. Právě v okamžiku, kdy k němu Robert dobíhal, vytáhl najednou dlouhý zakřivený nůž a chtěl svého pronásledovatele bodnout. Robert nebezpečnému nástroji na poslední chvíli uhnul a muž zaútočil znovu. Robertovi se podařilo udeřit mladíka do ruky a tomu nůž vypadl a zaletěl do křoví. Další ranou Robert svou oběť srazil k zemi a klekl si celou vahou na něj. Mužík jenom nenávistně kroutil očima a chroptěl.

„Tak copak to, že nás pán sledoval?“ začal Robert výslech s ironií jemu vlastní. Muž nic neodpovídal, jenom se zuřivě a se stopami zbabělosti v očích díval na svého přemožitele.

„Tak mluv, kdo tě poslal?“

„Nikdo,“ zasyčel mladík podle očekávání.

„Ale nepovídej. A proč jsi tedy přede mnou tak utíkal?“

„Myslel jsem, že mě chcete přepadnout,“ začal mladík nabývat sebevědomí. „Tak jsem se dal do běhu. Jenom jsem se bránil.“

„Když jsi tak nevinný, proč za mnou slídíš už několik ulic?“

„To se vám asi jenom zdá, pane. Jdu si za svými věcmi a vás si přitom vůbec nevšímám.“

„To si myslím, že si jdeš za svými věcmi, jenomže mě si přitom všímáš víc, než je zdrávo.“

„Mýlíte se. A vůbec byste měl být tak laskav a pustit mě. Jinak byste se mohl dostat do velkých problémů. Mohl bych na vás zavolat policii.“

„Ale, ale,“ divil se naoko Robert. „Což takhle, kdybychom teď šli na policii spolu?“

„Víte sám, že to neuděláte,“ posmíval se ošklivec již zcela nepokrytě. „Přece nebudete mluvit o věcech, o kterých mluvit nechcete.“

V tom měl mladík bohužel pravdu. Bylo na něm sice vidět, že rozumu moc nepobral, ale jeho páni mu asi vysvětlili, že Robert nemá zájem na tom, aby se příliš zapletl s místními úřady. Mohlo by to ohrozit jeho poslání a nakonec by možná sám vzbudil jisté podezření, neboť u úředníků se dalo očekávat, že budou poněkud mdlého rozumu jako téměř všichni úředníci na celém světě. Něco takového nemohl Robert potřebovat.

Právě v okamžiku, kdy zauvažoval, jak dostat z muže něco víc, a na chvilku polevila jeho pozornost, vzepjal se mladík ze všech sil, shodil Roberta ze své hrudi a pokoušel se znovu mu uniknout. Robert by ho díky své hbitosti snadno okamžitě dostihnul, ale ke své smůle uklouzl a mládenec mezitím vyskočil na zeď a seskočil z ní na druhou stranu. Robert ho sice o několik okamžiků později následoval, ale už bylo pozdě. Za zdí byla jedna z malých městských uliček, a ačkoli se Robert hned rozeběhl jedním směrem, svého uprchlíka již nikde nedostihnul. Buď běžel na druhou stranu, nebo zase zmizel v nějakých vratech.

Poněkud rozladěn svým neúspěchem vydal se Robert opět hledat vhodné a bezpečné ubytování.

Nakonec zakotvil v malém hotýlku na samém okraji městečka. Přijali ho bez velkého tázání, což Roberta uspokojilo. Pokoj si mohl vybrat, takže tentokrát nehrozilo, že by mu někdo věnoval zvláštní pozornost v podobě smrtících nástrojů na stropě. Také podlaha a schodiště nebyly zdrojem žádných odporných zvuků, sotva na ně člověk došlápl.

Když si vybalil svůj kufřík, pohlédl Robert zamyšleně z okna. Tam kdesi za malým lesíkem, kousek od městských hradeb, začínala veliká planina porostlá řídce křovinami. Kromě lesní pěšiny, na kterou chtěl hned první noc odbočit podezřelý kočí, mohl být někde zde přístup k zámečku s podezřelou pověstí. Zeptal se na to slečny v recepci.

„Je to možný,“ pohodila neurčitě hlavou plavovlasá dívka nudící se před věšákem s klíči téměř prázdného hotelu. „Nikdy jsem tam nebyla. Když chcete jít na zámek, proč nejdete lesem? Všichni tam tak chodí.“

„Kdo – všichni?“

„No, vlastně máte pravdu. On tam už dost dlouho nikdo z mých známých nešel. Co by tam taky dělal. Starej hrabě je trošičku padlej na hlavu. Zvlášť vod tý doby, co tam s ním je nějakej ten doktor nebo snad profesor.“

„Kde by se tady vzal profesor?“

„Že jo? Ale lidi to stejně říkají. Prý pro starýho pána vaří nějaký lektvary. Asi proto si ho nechal přivízt až z ciziny. Kdo ale může vědět, co na tom je. Já nemám potřebu tam chodit. Ani žádný lektvary nepotřebuju.“

Robert se na ni se zálibou podíval. Nevypadala sice jako dívka příliš vzdělaná, ale měla v sobě určitě hodně zdravé krve a nenechala se jen tak něčím rozházet. Dal jí klíč od svého pokojíku a vydal se ven, směrem k vřesovišti.

„Sem dáme strašidelnou scénu,“ řekl si potěšeně Kamil. Do škváru patří dávka archetypální hrůzy. Uvažoval, co na něj působí tím nejhrůznějším způsobem, aby to použil. Napadaly ho však jen takové věci, jako je daňové přiznání, což bylo pro tento okamžik nepoužitelné. Vzpomněl si na psa baskervillského a bez rozpaků tuto inspiraci využil, protože pro škvár je každá loupež dovolena. Čím prvoplánovější, tím lepší. Musí si jen dávat pozor, aby z toho nebyl Edgar Alan Poe, protože tím by se nebezpečně přiblížil umění, což by mohlo ohrozit zisk dvanácti tisíc korun, které Kamil hodlal vyrazit buď z nakladatelství Ivo Železný, nebo z nějakého podobného podniku.

Venku se pomalu schylovalo k nevlídnému podvečeru a padala mlha. Byla sice velmi jemná, ale po pár krocích Robert zjistil, že se mu městské hradby ztratily z dohledu. Přesto se pustil do lesíka, za kterým se rozkládalo vřesoviště. Chtěl se trochu zblízka podívat na zámek a večerní soumrak se mu zdál tou nejvhodnější dobou. Nebylo téměř nic slyšet, jenom praskot drobných větviček zněl pod nohama tak silně, až se tomu Robert divil. Možná to bylo mrtvolným tichem, které všechno obklopovalo, ale někdy se mu zdálo, že v této zemi a v tomto kraji je všechno nějak jinak. Zapnul si nejhořejší knoflík oděvu, aby se chránil před vlezlou zimou.

Mlha se válela v hustých chuchvalcích, které občas připomínaly zvířata neznámých tvarů. Soumrak již značně postoupil, přesto bylo ještě dobře vidět, ač jenom na pár kroků. Robert se vydal směrem, kde tušil zámek. Neměl zatím v úmyslu nic jiného než se na něj podívat trochu víc zblízka. Několikrát ho napadlo, zda se nemá raději vrátit, protože půda se začínala pod nohama podivně prohýbat. Nebořil se do ní, ale pod svrchní vrstvou a trsy zaschlé trávy byla asi rašelina a snad i skrytá bažina.

Kamil zívnul. Text mu nepřipadal nikterak strašidelný a začínal se docela nudit. Napadla ho známá spisovatelská otázka, jestli to všechno má smysl. Představil si, kolik stránek bude muset ještě popsat, a měl chuť psát něco jiného a zábavnějšího. Připadal si jako otrok, který si nemůže teď ani číst, ani jít třeba do kina. Má to cenu? Byla to však běžná krize, přicházející před první čtvrtinou románu. Takové otázky si nekladou jenom grafomani či mesiášstvím posedlí jedinci, přesvědčení o mravním poslání jejich knih a podobných nesmyslech. S myšlenkou, že něčím se člověk živit musí, pokračoval tedy ve psaní.

Když šel přibližně půl hodiny, zaslechl nedaleko od sebe zvláštní zvuk, jako kdyby ve vřesovišti našlapovalo nesmírně opatrně nějaké velké zvíře. Šero mu nedovolovalo nic přesnějšího zahlédnout, ale byl si téměř jist, že onen zvuk nebyl způsoben větrem ani se nezrodil v jeho fantazii. „Snad nemám nějaké halucinace?“ napadlo ho, ale hned ta­kovou myšlenku zamítl. Co se týče vlastních vjemů, byl si jimi vždy naprosto jist. Vždyť již prožil mnoho podivných situací, ve kterých se musel plně spolehnout na své smysly. Nikdy to však nebylo provázeno takovým stísňujícím pocitem jako nyní.

Několikrát se mu zdálo, že mezi cáry mlhy cosi zahlédl, něco velikého a neforemného, ale zjevení vždy ihned zmizelo. Měl s sebou lampu s nádobou petroleje a napadlo ho, že by ji mohl rozsvítit. Pak si uvědomil, že by neviděl o mnoho víc, zato by bylo dokonale vidět jeho. Něco takového nemohl riskovat, aspoň ne předčasně. Pokud ho někdo sleduje, musí být ve stejné nevýhodě jako on sám. Kdo by ho však mohl očekávat na takovém místě a v takovémto nezvyklém čase? Nikdo přece nemohl tušit, že se vydá zničehonic k zámku. „Ne, to všechno jsou jenom výmysly,“ říkal si sám k sobě. Tísnivý pocit ho však neopouštěl.

Najednou uslyšel zvuk v takové blízkosti, že se jeho tušení proměnilo v JISTOTU! Muselo tu být NĚCO, co ho sleduje! To NĚCO ví velmi dobře, koho má před sebou, a jenom čeká na vhodný okamžik, kdy vystoupí ze skrytu. Pak by ovšem mohlo být už pozdě na jakýkoli únik. Robert se dal do běhu a nic už nedbal na to, že je mnohem hlučnější než před chvílí. Měl dojem, že je to už stejně jedno. Chvíli rychle běžel jedním směrem a občas se ohlédl přes rameno dozadu. Nic tam nebylo vidět a Robert by se již domníval, že přece jenom podlehl před chvilkou nějakému mámení, když v ten okamžik spatřil obrovský a nestvůrný obrys před sebou!

Zastavil se během vteřiny, pak se otočil a dal se do běhu na opačnou stranu. Hrůza mu stiskla hrdlo a neměl už odvahu se otáčet. Zatím vždy bojoval s protivníkem, který měl lidské rozměry a tvář, ať už se skrýval jakkoli dlouho, vždy byl nakonec Robertovým nepřítelem Člověk. Co však bylo tohle? Ani v nejbujnější fantazii na to nemohl nalézt odpověď. Jezdec by se prozradil zařehtáním koně nebo tlukotem kopyt, které by bylo možno slyšet i v tak měkké půdě, jako byla na vřesovišti. Zde však nebylo slyšet téměř NIC! Robert pranic nevěřil v žádné nadpřirozeno, ale tentokrát nebyl daleko od myšlenky na neznámé temné síly, kterým není radno se stavět na odpor.

Ať běžel seberychleji, neznámá bytost ho stále sledovala. „Přece nejsem blázen!“ šeptal si pronásledovaný horečně sám pro sebe.

„Nemá to cenu,“ uvědomil si. Zůstal stát na místě a věděl, že nemá co ztratit a že je nutno si zachovat aspoň trochu sil pro zápas s Neznámým. Dlouho se nic nedělo. Pečlivě naslouchal, ale vnímal jenom svůj namáhavý dech, který nemohl utišit. Když stál na místě, všiml si náhle, že odkudsi zezadu přichází velmi slabé, ale přesto patrné nažloutlé světlo! Robertova postava totiž vrhala slabounký, nicméně přesto patrný stín! Pocítil silnou touhu se rychle otočit zpět, aby viděl, co je zdrojem světla, ale potlačil to. Světlo bylo nehybné a nijak se nepřibližovalo, jenom měl pocit, že s každým dalším okamžikem trochu sílí. Velmi pomalu se otočil a v tu chvíli měl chuť se rozesmát: světlo pocházelo od měsíce, který se začínal vynořovat za obzorem. Měsíční svit se mlhou prodíral jen velmi ztěžka, přesto neustále sílil. Měsíc byl něco po úplňku, a tedy nízko nad obzorem.

Chuť smát se Robertovi dlouho nevydržela. Začíná-li v měsíčním světle vidět on, může ho vidět i kdokoli jiný! Podle měsíce však mohl aspoň odhadnout, kterým směrem město bude. Utíkal, jako by měl v patách samotnou smrt a nebyl si jistý, zda tomu tak náhodou není. Tentokrát se však z mlh kolem něj nic nevynořovalo. Neznámý možná ztratil stopu. Robert doběhl k lesíku, za kterým již musely být polorozbořené městské hradby.

Na okamžik zaváhal. Lesík byl pastí, ze které by již nemusel vyjít ven, pokud by ho někdo nebo něco chtělo přepadnout. Protože se ale stromy táhly jako široký pás podél městských hradeb, musel by běžet hodně dlouho, aby našel nějakou širokou průrvu, kterou by mohl proklouznout. Na to už neměl dost sil, a tak se rozhodl, že hájkem proběhne. Z pouzdra na boku vyňal nůž, který hodlal použít až ve chvíli krajního ohrožení. Pak se mírným klusem vydal po hrbolaté a křivolaké cestičce do nitra hájku.

Měsíc prosvítal mezi stromy, takže bylo docela dobře vidět, jenom větve se v mírném větru komíhaly ze strany na stranu, jako by to byly velké ruce, které ho zvaly dál, aby vstoupil. Roberta toto přirovnání napadlo, ale hned se snažil ho potlačit. „Nesmysl,“ řekl si, „jaké ruce. Jsou to obyčejné stromy. Kdybych tady šel za dne, vůbec bych si jich ani nevšiml.“ Jenomže ve dne by ho na vřesovišti nepronásledovalo cosi záhadného, co si nevymyslel ve své horečné fantazii, a co přitom mohlo být velmi nebezpečné, možná i přinášející smrt. Pokoušel se teď odhadnout, kolik cesty má již za sebou, a doufal, že je to už aspoň polovina. Každá vteřina mu připadala jako století a přišlo mu na mysl, že les nikdy neskončí a on bude muset běžet celou věčnost, dokud nepadne k smrti znaven na zem.

Zamrazilo ho. Zabloudil! Určitě zabloudil! Chtělo se mu na chvilku zastavit, aby si v hlavě srovnal myšlenky, ale hned ten nápad zavrhl. Měl jakési tušení, že není v temném lese sám a že kdyby zastavil, mohlo by ho dostihnout cosi děsivého. Měsíc už visel docela vysoko nad obzorem jako oko nostalgicky shlížející na osamělého běžce. Robert se pokoušel zjistit, proč seběhl z cesty. Jedním z možných vysvětlení bylo, že se na zpátečním úprku z rašeliniště netrefil na tutéž stezku, po které předtím přišel.

Kterým směrem může být město? Měsíc bude někde nad východem a teď ho má před sebou. Město leží na sever od planiny, musí se tedy vydat doleva. Ulevilo se mu, že je i v takové situaci schopen chladného úsudku a už by pokračoval v úniku, když náhle zaslechl hlasité prasknutí. Strnul. Měl dojem, že po zvuku bylo slyšet ještě tlumené zašeptání, ale nebyl si tím jist. Údy mu tak ztuhly, že by nemohl utíkat, ani kdyby chtěl. Když se pokoušel pohnout rukou, měl pocit, že ji má zamrzlou v kusu tvrdého ledu. Teď se zvuk ozval znova! Navíc ho bylo slyšet ze dvou stran najednou! Pronásledovatelů tedy musí být víc!

Robert otočil hlavou. Najednou místo praskání slyšel docela zřetelně kroky a tlumený hovor. Ledová pouta z něj spadla a do nohou vjelo šílené tempo. Byl odhodlán dosáhnout městských hradeb, i kdyby měl u nich vysílením padnout. Pronásledovatelé to pochopili a okamžitě se vydali za ním. V jedné chvíli kdosi Robertovi skočil do cesty. Musel to být člověk jenom středního vzrůstu, protože se Robertovi snadno podařilo ho odstrčit a útočník odletěl jako pírko stranou. Tentokrát to tedy nebylo žádné tajemné monstrum, ale lidé. „Aspoň něco!“ pomyslel si. Je lepší zápasit s lidmi než s obludami.

V následující chvíli by možná takovou myšlenku odvolal. Kdosi se na něj zezadu vrhnul a pokoušel se mu stisknout krk. Bylo to ocelové sevření chladných prstů, které neznalo slitování. Robert se dusil a přestával jasně vidět. Podařilo se mu však nožem, který stále ještě držel v ruce, bodnout nazdařbůh kamsi dozadu. Zaslechl zaúpění a stisk na krku polevil. Chtěl uniknout a vyrazil dopředu, ale něco se mu vrhlo pod nohy a on upadl. Nůž mu vyletěl z dlaně a beznadějně se ztratil v houštině. Aby unikl pronásledovateli, odkutálel se bleskurychle stranou a vztyčil se. Téměř vzápětí byl znovu napaden a postava, ze které mohl zahlédnout jenom černou siluetu, se pokoušela ho udeřit do žaludku. Útočník se naštěstí minul a máchl pěstí do prázdna. Robert se dal znovu na útěk.

Tentokrát si držel správný směr a během několika okamžiků byl z lesa venku. Zvolnil běh v rychlou chůzi a občas se ohlédl. Nikdo za ním nebyl. Přesto nešel přímo do hotelu, ale několikrát rychle vklouzl do bočních uliček a průchodů, aby zmátl pronásledovatele. Do hotelu dorazil velmi pozdě a ještě před vchodem se pokoušel trochu si upravit oděv a urovnat rozcuchané vlasy. Nevědoucí pozorovatel by si musel myslet, že Robert se právě vrací z nějaké hospodské rvačky.

Plavovlasá slečna stále ještě seděla znuděně před kolíky s pověšenými klíči a ani se na něj moc nepodívala. Žila v domnění, ostatně ohledně jejího života nepochybně správném, že se na světě celkem nic neděje.

Několik dní uběhlo beze změn. Kamil byl s Klárou v kině, několikrát si hezky pohovořili nad sklenkou vína, párkrát se pomilovali. Podle příruček o sexu jim to již mělo začít zevšedňovat, protože spolu byli už skoro rok. Nic takového se nestalo. Kamil často uvažoval nad tím, co je vlastně od sebe dělí, když si intelektuálně a sexuálně zcela rozumějí. Klára mu několikrát naznačovala, že Kamil touží po dokonalé ženě a že sice všechny ženy jsou dokonalé, rozhodně dokonalejší než muži, kteří jsou neohrabanější a umírají v průměru o tři roky dříve, ale že se stejně nedočká. Dokonalá žena podle Kamilových představ by totiž jistě žádnou dokonalou ženou nebyla, nýbrž by byla nanejvýš roztomilým a nepřekážejícím robotem skoro chlapeckých rysů, kterého je možno podle potřeby vypnout, nebo by byla erotickým otrokem, kterého by Kamil brzo zlikvidoval svými nároky. Kamil se vším souhlasil, protože Klára při své nadprůměrné inteligenci vždy věděla, co říká. Stejně mu ale něco chybělo.

Před několika měsíci by své výhrady mohl dokonce pojmenovat. Scéna se strašidly, kterou zapracoval do Škváru, byla totiž jenom projevem jeho distancovaného nevědomí. Kdykoli se Kamil pokoušel sám sebe přesvědčit, že je Klára pro něj ta pravá, nevědomí mu naznačilo, že tomu tak není. Zdál se mu například sen, ve kterém ležela opilá Klára pod hospodským stolem ve společnosti cizího muže. Kamil si ji chtěl odvést, ale ona pravila, že je nutno nejdříve zaplatit účet. Když se podíval na proužek papíru, který mu podala, bylo na něm několik set čárek. Neměla u sebe žádné peníze. To mě přijde draho, napadlo snícího. Se stejným pocitem se probudil.

Na základě své četby Freuda, Junga, Mindella, Sanforda a vlastních zkušeností hbitě poznal, že sen naznačuje to, co se sám někdy zdráhá vyslovit. Totiž že ho Klára může opravdu přijít draho. Opilá dívka s mnohočárkovým nezaplaceným účtem se v jeho snu objevila jen pár dní potom, co se mu přiznala, kolik měla dosud fyzických milenců. Bylo jich asi deset nebo jedenáct, tedy přece jen násobek počtu žen, které měl za svůj život Kamil. Zlomyslný sen počet čárek znásobil, ale i v reálu měl Kamil pocit, že jeho přítelkyně je hodně zkušená. Byl k sobě natolik upřímný, že dobře věděl, že sám by chtěl mít také tolik milenek a klidně i více. Ve své mladosti se však příliš věnoval knihám a studiu a soudil, že se ženám nelíbí. Nevěděl ještě, že určitý muž se vždy některým ženám líbí a některým nelíbí, a některé z těch druhých se dají příjemným hlasem a myšlenkami dostat do postele a některé nikoli. A že z těch, které se tam dostat nedají, mohou být v některých případech dobré kamarádky. Když to o pár let později zjistil, jednalo se o zjištění teoretické, o jehož platnosti se musel pracně den po dni přesvědčovat a stále se mu to nedařilo. Kamilova síla byla ve slovech a teorii, kde byl nedostižný. Praxe kulhala. Byl ochoten obětovat jeden román za schopnost stát se dokonalým svůdcem. Kdo tušil, čím pro Kamila psaní je, poznal by hloubku jeho strádání.

Dalším problémem, se kterým u Kláry zápasil, byla strašidla. Klára nebyla blázen. Byla jen hypersenzitivní a měla sklony k „bdělému snění“, kdy se jí před očima objevovaly nejrůznější příšery. Kamil to zjistil hned během prvních dvou nocí, kdy si ji odvedl k sobě. Byla-li Klára něčím vyvedena z duševní rovnováhy, viděla se zavřenýma očima – a někdy i s otevřenýma – různé tváře, útvary, barvy, děsivé vidiny. Protože se přitom na lůžku chvěla na celém těle, dozvěděl se Kamil o jejím problému dost brzo. Její vize byly vnějšími projevy tak přesvědčivé, že občas pochyboval, zda jsou to jenom její představy. Nevidí snad hypercitliví lidé to, co je běžným a omezeným pozitivistům skryto? Takové pochybnosti si ale Kamil připouštět nechtěl. Kdyby nebyla ve zbytku času Klára nadměrně inteligentní a nadmíru racionální a střízlivou ženou, zřejmě by od ní se zděšením utekl. Spojitost se sexem byla zřejmá. Pomalu se mu z ní podařilo dostat několik historek z její intimní minulosti.

Ženy mají potřebu vyprávět, jak přišly o panenství. Vyprávějí si to mezi sebou a potom to sdělují svým momentálním milencům. Přijít o panenství je pro ženu mnohem traumatičtější zážitek než pro muže přijít o panictví. To je banální pravda, která je zde zmiňována jen pro úplnost. Kamilovi to kromě fyzické úlevy přineslo i pocit „konečně to mám z krku a jsem normální člověk“. Kláru po diskotéce sbalil jakýsi východní Němec a špatně si vyložil její signály, takže ve špinavém pokojíku jednoho pražského hotelu k tomu došlo. Byla mladá, hloupá a v minisukni s černými punčocháči na hezkých nohách. Hormony a jazyková bariéra dokonaly dílo.

Kamil později popsal podobnou scénu v jedné povídce a kritici mu vytkli, že je cynický. Autor o sobě věděl, že je cynický, nemohl však za to, že některé sekvence lidských životů jsou ještě cyničtější než on.

Kdysi se setkal na literárním večírku se slavným, mladým, nadějným atd. spisovatelem Vránou. Kamil na literární večírky moc nechodil, protože ho tam většinou nikdo nezval. Tehdy tam však s Vránou vypil tři piva a ten mu v záchvatu důvěrnosti sdělil, že literární kritici jsou impotenti ducha a největší nepřátelé české literatury. Citoval Hemingwaye: „Mezi kritiky je skupina, která by byla šťastnější, kdyby se vůbec žádné knihy nepsaly a kdyby oni mohli psát jenom jeden o druhém a o svých vlastních názorech. Ale snad příroda nebo Bůh sešle krvavou potopu, proti níž nebude obrany a která zachvátí jenom je a udělá s nimi krátký konec.“

Slova „krátký konec“ vyslovil Vrána se zřetelnou vášní. Navíc dodal: „Dřív mi záleželo na tom, co ti kreténi napíšou. Pak mi došlo, že píšu jednak proto, že mě to baví, jednak pro peníze. Jak začnu myslet na umění, sváže mi to ruce a nezplodím jedinou řádku, která by se dala číst.“

Kamil ještě na umění trochu věřil, ale aspoň jeho zkušenost, když už ne sláva, byla stejná jako Vránova. Kamil věděl, že je cynický a cynicky psal. Sám před sebou si to zdůvodnil tím, že trpí, že svět je takový, že po tom nikomu nic není a že taková díla spíše prodá. O ztrátě panenství mladých dívek tedy v povídce pojednal právě tak, ačkoliv mu bylo Kláry a dalších upřímně líto a sám by s nimi takto nikdy nezacházel.

Východní Němec zatáhl Kláru do pokoje, chvilku s ní zápasil a potom k tomu došlo. Všichni další muži trpěli následkem této teutonské chtivosti, protože Klára měla sice od přirozenosti touhu po fyzické lásce, ale zároveň si vypěstovala silné obranné hráze a pocity viny. Kamil se bál toho, že jeho přítelkyně je tak trochu blázen, nebyl však schopen žádného řešení. Nesnášel rozhodování, a ač mu bylo již lehce přes třicet, nikdy se pro nic zásadního nerozhodl. Časem si vytvořil teorii, že všechny problémy se vyřeší samospádem blahodárným vlivem času. V tom se nemýlil, pouze vliv času občas vedl k jiným koncům, než Kamil zamýšlel. Stejně tak tedy nakládal i se svou poslední vážnou známostí. Doufal, že se s ním Klára buď rozejde sama od sebe, nebo dojde k nějakému zásadnímu zvratu v jeho pochybnostech, popřípadě že to nějak dopadne.

Zpět do daleké země, která je něco jako Švýcarsko, ačkoliv to není nikde řečeno, což Kamilovi ušetřilo spoustu času se studiem reálií. Vylíčí další návštěvu u děkana Fischera, kterému dal jméno podle majitele známé cestovní kanceláře, protože toto jméno v něm budilo asociace jakési spolehlivosti a jistoty.

Druhý den ráno Robert navštívil děkana Fischera, aby mu sdělil své nejnovější zážitky. Děkanova sestra již návštěvníka znala a projevovala vůči němu méně ostražitosti. Děkan se opět trochu zdržel v kostele, kde byl obklopen houfem svíčkových bab, které se pokoušely získat jeho pozornost a vnutit mu svoje náhledy na jakousi místní lidovou pověru, spojenou snad s místním poustevníkem bratrem Clausem nebo něčím takovým. Děkan je trpělivě vyslechl a potom se vydal do svého příbytku. Příchod jeho nedávného hosta ho příliš nepřekvapil.

„Myslel jsem si, že ještě přijdete. Jste ve svých cílech vytrvalý. Od čeho máte ten šrám na obličeji?“

Robert si trochu nervózně sáhl na tvář. „Nic zvláštního. Měl jsem nějaké noční zážitky, které by vás možná mohly zajímat.“

„Sem s tím,“ prohodil děkan a mezitím nalil Robertovi i sobě notnou dávku zdejší kořalky, která podle místního úsloví rozvazovala jazyk a svazovala nohy. V útulné atmosféře děkanova pokoje se všechno, co Robert prožil včerejšího večera, zdálo velice nepravděpodobné. Nezdálo se však, že by se děkan Fischer příliš divil. Musel se sám potýkat s nadpřirozenem, takže byl pro tohoto mladého muže vhodným společníkem.

„O vřesovišti se vykládá mnoho ošklivých věcí. Kdybyste byl zdejší, myslím, že byste tam nikdy nešel. Já sám nejsem člověk pověrčivý, to mi můžete věřit, ale tomu místu bych se vyhýbal.“

„Proč? Cožpak tam skutečně straší?“

Děkan se pousmál. „Neviděl jste tam sám včera něco podivného, podle siluety ani člověka, ani zvíře, a nebyl jste přepaden v lese temnými postavami?“

„To je pravda. Má ale někdo z města podobnou zkušenost jako já?“

„Pokud jde o mimořádné jevy, nemůžete zdejším lidem příliš věřit. Víte, co se říká o mém předchůdci? Že vyletěl z okna děkanství na hořícím koštěti a že si ho odnesl ďábel. Není to pravda. Rozžehnal se se světem následkem nemírného jídla a pití. Pravdě by bylo mnohem blíže tvrzení, že prasknul u prostřeného stolu. I když obrazně vzato má prostý lid možná pravdu.“

„Proč má zámek u lidí tak špatnou pověst?“

„Protože nikdo tu nemá rád starého hraběte. Dnes je doba jiná, ale stará generace dobře pamatuje, jak vysával rolníky a dával okázale najevo šlechtický přepych.“

Poslední věta se Kamilovi nezdála. Neznělo to moc jako ze škváru, spíše jako z nějaké sociální novely. Pouvažoval nad tím, čím by ještě v očích prostého lidu mohl hraběti přitížit. V rámci žánru to nebyl žádný problém.

„Kromě toho se říká,“ pokračoval děkan, „že pije krev mladých hochů, aby zůstal věčně mladý.“

To už připadalo Kamilovi mnohem lepší. Byla to taková pitomost, že na nic lepšího snad ani přijít nemohl. Při psaní se dnes dobře bavil, mnohem více, než když psal existenciální novelu Trapné okamžiky, která ani několik týdnů po vyjití nestála jedinému recenzentovi za zmínku. Kamil byl přesvědčen, že patří k těm nejlepším českým autorům, jaké země po epochálních listopadových událostech nosila. V zásadě měl pravdu, jenomže ji znal pouze on a několik věrných. Některé okolnosti mu pily krev stejně intenzivně, jako to činil podle povídaček starý hrabě mladíkům.

„Je to jen pověst?“

„Vím, na co narážíte. Zmizelo tu několik mladých mužů, jejichž krev byla nepochybně velmi bouřlivá. Dáte si ještě skleničku?“

Robert neodmítl. Zdálo se mu, že děkan si o tom všem myslí více, než říká. Proto chtěl znát jeho názor za každou cenu.

„Víte, starý hrabě by toho byl jistě schopen. Jeho morální profil je, abych tak řekl, problematický. Na celé věci mi ale připadá divné, že by se do toho pustil právě takový estét, jakým tento stařec nepochybně je. Pití krve, to mi na něj nesedí.“

„A na toho záhadného profesora, kterého si povolal na zámek? Ví o něm někdo něco?“

„Asi tolik jako vy nebo já. Prostě se to říká. Viděli ho lidé, kteří na zámek vozí zeleninu a jiné zboží. Dovedete si tedy představit, jak přesné musí jejich informace být.“

Děkan se ve svých úvahách na chvilku zastavil, odřízl konec doutníku, připálil si od žhavého uhlíku a pravil: „Máte jen dvě možnosti.“

„Odjet domů nebo se vydat na zámek?“

„Přesně tak.“

„Co byste mi radil?“

Děkan nic neříkal. Zdálo se, že se nechce se svým soudem nikterak ukvapit. Potom Robertovi pokynul rukou a vyzval ho, aby ho následoval. Robert šel za ním do vedlejší místnosti, kde ještě nikdy nebyl.

„Ukáži vám své malé tajemství. Nikdo o něm neví, jenom moje sestra a té se to moc nelíbí. Vám to ale mohu svěřit.“

Ukázal hořícím doutníkem na regály plné knih. Robert si nejdříve myslel, že se jedná o teologickou literaturu nebo sbírky kázání, ale teprve pak mu došlo, že názvy na hřbetech tomu nenasvědčují. Záhada tmavé ulice. Zmizení v přístavu. Ztracená stopa. Třináct podivuhodných příběhů. Svědkem byl úplněk.

„Vy čtete dobrodružné romány?“ podivil se mladý muž.

„Nejsou přímo dobrodružné. Jsou to romány o zločinu a jeho odhalování, o zanechaných stopách a cestě, která po nich vede k odhalení, o mužích stojících proti zákonu a těch, kteří stojí za ním.“

„Není to – promiňte, že to tak otevřeně říkám – trochu vzdálené od vašeho vznešeného duchovního poslání?“

„Cožpak nepíše svatý Bonaventura o jiných stopách, oněch takzvaných Vestigia Dei, které za sebou nechává Stvořitel ve viditelném světě a ze kterých může být Tvůrce odhalen a poznán? Což nevěnuji já a jiní tolik času Zákonu a jeho výkladu, což se nezabývám následky toho, kam vede porušování zákona lidského i toho nejvyššího? Nepoužívají pronásledovatelé zločinu tentýž vybroušený rozum a jasnou logiku, které jsme se učili za našeho mládí od nejlepších scholastických učitelů?“

„Tak to jsem přehnal,“ napadlo Kamila. Děkan Fischer se mu úplně vymknul z rukou. Teď bude obtížné toho chytráka uvést do příslušných mezí. Jako autor měl s postavami své zkušenosti. Někdy se začaly chovat úplně jinak, než předpokládal podle předběžných schémat psaných plnicím perem. Teď začal doplácet na to, že si takové schéma neudělal i pro Škvár.

„Pokud jsem se setkal s náznakem zločinu, musím stát na vaší straně. Nemám jinou možnost. Je to moje poslání. Pojďte ještě do další místnosti.“

Tam překvapení pokračovalo. Nebyla to jenom studovna, ale přímo laboratoř. Na stolech ležely otevřené svazky knih popsané chemickými vzorci, na stěnách visely tabulky a schémata, ve stojanech byly upevněny velké a malé skleněné nádoby rozličných tvarů. V rohu místnosti zahlédl Robert astronomický dalekohled.

„Tento pokoj nemá moje sestra příliš ráda. Myslí si, že k mému poslání nepatří světské vědy. Což ale všechno není součástí jednoho universa, ke kterému patří vše, co může být poznáno?“ Pak se obrátil k Robertovi a dodal: „Poznání a boji proti zlu jsem zasvětil celý svůj život. Nemohu pro vás mnoho udělat, ale jestli se rozhodnete tu zůstat, jsem vám k službám.“

Takovou nabídku nemohl Robert odmítnout. Již proto ne, že děkan Fischer byl jeho jediný spojenec v této cizí zemi.

„Máte málo času. Již jste si prostudoval plány zámku?“

„Zatím nebylo kdy, ale učiním tak co nejdříve.“

„V tomto městě není pro vás moc bezpečno. Udělal byste nejlépe, kdybyste se přestěhoval k nám, do pokoje pro hosty. Zdejším hotelům nemůžete moc věřit. I kdyby neměli ze zámku všude své špehy, dokáží se dozvědět všechno. Jsem si jist, že v tomto okamžiku jdou po vás a prohledávají každou ulici a slídí před všemi hotely. Je to malé město. Divil bych se, kdyby o vás již nevěděli. Zůstaňte tady a zavazadla vám nechám donést.“

Robert to pokládal za přílišnou opatrnost, ale přesto nabídku k ubytování přijal. Sotva si došel do hotelu pro svůj malý kufr, sdělila mu znuděná dívka v recepci, že se na něj v době, co byl pryč, již dvakrát někdo ptal.

„Kdyby se ptali znova, řekněte, že jsem již odcestoval,“ nařídil ženě a tázavý pohled modrých očí umlčel tučným spropitným.

Když si o několik chvil později znovu rozložil u děkana své věci, otevřel konečně knihu s plány zámku. Celá zámecká stavba byla mnohem komplikovanější, než si myslel. Zámek byl velmi starý, vybudovaný na základech středověkého hradu a ještě později mnohokrát přestavovaný. V jeho nitru bylo nesčetně chodeb, schodišť, pokojů, sálů a sklepení. Při každé nové přestavbě jako by se stavitelé báli zbourat něco z toho, co bylo dílem jejich předchůdců, a tak jenom přidávali své vlastní, jistě podle přání ještě podivnějších majitelů. Robert listoval knihou a snažil se vštípit si do paměti barevné náčrtky a zapamatovat si aspoň ty nejdůležitější prostory, ale nedařilo se mu to snadno. Navíc ani nevěděl, jak se do zámku dostane. Cesta lesem ani přes vřesoviště mu nepřipadala bezpečná. A i kdyby pronikl dovnitř, co si tam potom počne? Má prohledávat všechno místnost po místnosti? Či má někomu stisknout hrdlo a chtít z něj dostat informace za každou cenu?

Děkan se vrátil domů v podvečer a bylo jasné, že má pro Roberta důležitou zprávu.

„Už i v naší ulici se začínají potulovat podivná individua. Je možné, že vás už vyčenichali. Nechoďte sám ven, protože pak byste se možná dostal na zámek a všechno odhalil dříve, než by vám bylo milé.“

Seděli v děkanově pracovně a sestra přinesla horký punč. Venku se brzo začalo stmívat a na městečko padl vlhký mlhavý chlad.

„Celé dvě hodiny jsem věnoval tomu, že jsem na kůru hledal starou sbírku lidových pověstí. Nemají většinou žádnou hodnotu. Je však mezi nimi jedna, která by vás mohla zajímat. Asi před dvěma sty lety došlo v kraji k selskému povstání a vzbouřenci táhli k zámku, který obklíčili. Na zámku byla v té době jenom zámecká paní Kateřina se svým služebnictvem, neboť pán odjel za obchodem. Bylo jasné, že vyražení vrat a smutný konec zámeckých obyvatel na vidlích opilých vesničanů je jenom otázkou okamžiku. Tehdy prý všichni uprchli do sklepa, kde se modlili ke svaté Barboře. Najednou si někdo všimnul starých dveří. Za nimi našli chodbu, která vedla až do zdejšího kostela.“

Roberta pověst zaujala.

„Ta chodba skutečně existuje?“

„Ještě v polovině minulého století se prý vědělo, kde je do ní vstup. Možná někde v kryptě. Nikdy jsem to nezkoumal, ale jsem přesvědčen, že by na tom něco mohlo být.“

„Proč by někdo dělal chodbu, která musí být aspoň míli dlouhá?“

„Více než míli. Asi proto, aby bylo možné vydržet obléhání zámku, který nebyl chráněn městskými hradbami, ale jenom vlastními vysokými zdmi, než přijde během několika dní pomoc. Hloubit takovou chodbu by muselo stát celé jmění, ale je možné, že stavitelé využili části důlních chodeb, ve kterých se těžívalo stříbro.“

Kamil získal dojem, že se v jeho Škváru příliš mnoho kecá. Takhle žádné peníze z nakladatele nevyrazí. Chtělo to akci.

„Chce to akci,“ řekl Robert. „Existuje-li ten vchod, musíme ho najít. Nemá cenu otálet. Možná jde o lidské životy. Jste ochoten mi s tím pomoci?“

„Až dokouřím doutník,“ pravil děkan.

Již téměř za tmy sešli po schodech na ulici a přešli přes náměstí k děkanskému kostelu. Ve vzduchu bylo cítit začínající podzim, ještě sice ne pach tlejícího listí, ale pod nohama již občas zašustil usychající list. Měsíc ještě nevyšel, protože bylo těsně po úplňku, a tak si tento společník nočního podnikání dával na čas.

V chrámu byla tma, pouze siluety soch svatých připomínaly mlčen­livé svědky staletí a svým zlacením se občas zableskly, když na ně dopadla zář děkanovy lucerny.

„Nebudeme rozsvěcet jiná světla,“ zašeptal. „Mohli by nás vidět.“

„Kdo?“

„Oni. Nedělejte si iluze. I tak by byl zázrak, kdyby už nevěděli, že jsme tady.“

Společně odtáhli dvě dřevěné lavice, pod kterými se objevila dvířka, vedoucí do krypty.

„Nikdy se tam nechodí. V kryptě se již přes sto let nepohřbívá. Od té doby, co si panstvo na zámku zřídilo vlastní pohřební kapli. Sám jsem zde byl jenom jednou před deseti lety, abych viděl, jestli základy chrámu neohrožuje vlhkost. Nedíval jsem se moc kolem sebe. Věřte mi, ani člověk víry a vědy, za jakého se pokládám, tam netráví více času, než je nezbytně nutné.“

„Tohle vám věřím,“ řekl Robert, na kterého prostředí docela zapůsobilo. Zvláště když na tváři ucítil dusný závan z podzemí.

Děkan šel napřed a svítil lucernou na úzké strmé schodiště vedoucí do nitra krypty. Schody byly staré, ale nebyly moc prošlapané. Sem se vskutku moc nechodilo. Když došli oba muži až k úpatí schodů, mohli v mihotavém světle zahlédnout obrysy sarkofágů. Krypta byla velká a její klenba byla vyšší, než se dalo očekávat. Možná, že v dávných dobách měla sloužit také jako úkryt před nepřáteli. Tato podzemní místnost byla pod chrámem jediná. Pokud bylo někde vyústění tajného tunelu, mohlo to být jenom zde.

Děkan vyndal z kapsy malé kladívko a proklepával každou část zdi, která se mu zdála podezřelá.

„Nikde tu není nic, co by připomínalo vchod. Žádné dveře ani za­zděný otvor.“

„Co některý z těch náhrobků?“ navrhl Robert.

Děkan si začal s lucernou prohlížet desky vsazené do zdi.

„Nejsou to pravé náhrobky. Spíše do zdi zasadili staré desky, které už nepotřebovali.“

Oba sledovali letopočty vyryté do desek. Ty nejstarší byly přes dvě století staré, některé pocházely z minulého století.

„Pokud je vchod za některým z nich, může to být kterýkoli,“ soudil Robert.

„Ne, myslím, že by to mělo být někde ve směru k zámku. Pokud má ovšem pověst pravdu, což nevíme.“

Děkan se pokoušel v kryptě zorientovat do správného směru. „Měla by to být tahle stěna,“ řekl nakonec.

Oba přešli ke zdi vzdálené asi dvacet metrů od schodiště. Viděli před sebou pět nebo šest kamenů s reliéfy, které vyčnívaly ze zdi. Opět použili kladívko a ani tentokrát nebyli úspěšní. Zbýval jim ještě poslední kámen, na který sotva dosáhli, protože byl umístěn nad jejich hlavami. Trochu bezradně se rozhlédli. U zdi najednou spatřili staré máry, které bylo možno postavit na výšku a použít jako improvizovaný žebřík. Robert do nich několikrát zkusmo kopl, protože se bál, že mohou být zpuchřelé. V kryptě však byl suchý vzduch a dřevo se zdálo být pevné. Přisunuli je tedy ke zdi a vztyčili. Robert vyšplhal do výšky a děkanovým kladívkem zabušil do desky. Ozval se dutý zvuk.

„Myslím, že to máme,“ řekl do ticha krypty.

Kamil by rád pokračoval v psaní, protože měl pocit, že dnes mu to jde obzvláště od ruky. Když rezignoval na jakoukoli sebekontrolu a nehlídal se, aby psal pouze a jenom čisté umění, šlo to docela rychle. Občas na něj sice přišlo pokušení pokusit se o nějaký hlubší vnor, hned ho ale v zárodku potlačil. V psaní však pokračovat nemohl, protože zavolala Klára.

„Mohli bychom jít do kina.“

„Dneska?“

„Koupila jsem lístky.“

Věděl, že pokud jde o kulturu, jsou ženy nepřekonatelné. Jejich schopnosti znát termíny a témata všech výstav, programy divadel, kin a koncertů, začátky vernisáží a typy studentských slev byla úžasná. Kamil věděl pouze o jednom člověku, který měl podobnou schopnost a nebyl mladou ženou, totiž o jistém oligofrenikovi z Karlína přezdívaném „kulturní vlk“. Ten věděl vždycky všechno, protože neměl nic jiného na práci než chodit celé odpoledne po městě a sbírat prospekty a slabikovat si názvy na plakátech. Po Karlíně se mu též přezdívalo „Král majálesu“, neboť některým lidem připomínal Allena Ginsberga. Přezdívka však přežívala pouze mezi intelektuály středního věku, protože ti mladší netušili, jaká je souvislost mezi nějakým Ginsbergem a majálesem.

Šli tedy do kina. Kamil se již nepokoušel během filmu nenápadně a s tlukoucím srdcem brát Kláru za ruku a potom ji s tušením odmítnutí zvát na noc k sobě domů. Ruce si nechal v klíně a na noc se domů pojede tak jako tak. Protože se cítil unaven, rád by viděl nějaký radostnější film než Schindlerův seznam, protože dívat se několik hodin na Osvětim mu připadalo dost náročné.

Navíc se Kamil bál smrti. Byl natolik moudrý, že ji nevytěsňoval. Dokonce o ní často uvažoval, mluvil o ní vhod i nevhod, přemítal o posmrtném životě, který si nedovedl nijak věrohodně představit a pečlivě si prohlížel hřbitovy. Teoreticky měl tedy celou záležitost dobře vymyšlenou. Z míry ho vyvedla vždy až realita.

„Jak dlouho chodíš k té své terapeutce?“ ptal se jednou Kláry, když zjistil, že jeho přítelkyně má terapeutku.

„Psychiatričce. Klidně jí říkej psychiatrička. Od té doby, co jsem měla ve třeťáku na gymplu ten sebevražedný pokus.“

„Tys měla sebevražedný pokus?“ zalapal Kamil po dechu. Naštěstí mu toto sdělení Klára učinila ve tmě v posteli, jak to učinila i s mnoha jinými důležitými informacemi, takže nebylo vidět jeho výraz.

„Nepovedlo se to.“

„Předpokládám,“ zamumlal. Po sérii milenců, děsivých snech a bdělém snění teď přibyla i sebevražda.

„Máme to v rodině. Jedna teta a babička. Babička skočila do studny. Možná taky nějaký bratranec, ale to nevím jistě.“

„Chceš mi říct, že ses docela normálně chtěla podřezat nebo si pustit plyn?“

„Spolykala jsem prášky.“

„Ale proč?“

„No, byla to trochu taková demonstračka, jako vždycky. Ale taky jsem měla deprese.“

„Ještě pořád máš deprese?“

„Jenom někdy.“

Klára mluvila o sebevraždě jako o výletu na Karlštejn. Pro Kamila to byla zcela nová zkušenost, protože Lucie mu sebevraždou asi jednou nebo dvakrát pouze vyhrožovala, což ho sice otrávilo, ale nebral to moc vážně. Bral to vážně jen natolik, že uvažoval, jak se Lucie zbavit. Pak si to vždycky rozmyslel, protože ji měl poměrně rád, vlastně byla Lucie jednou z mála žen, které skutečně miloval. Následkem onoho sdělení bylo však to, že jí už nikdy úplně nevěřil. Buď je schopna své výhrůžky splnit, nebo to říká jenom tak. Ani jedna z těch možností se mu nelíbila.

Když tehdy ležel vedle Kláry, která líčila, jak ji odvezli na vypumpování žaludku, uvědomil si, že mohla být již několik let mrtvá, pocítil při té představě znatelnou erekci. Nijak ho to nepřekvapilo, protože znal podobné záležitosti z literatury odborné i krásné. Kláře by se však nesvěřil ani se svým zděšením, ani se svým vzrušením. I Kláru měl stejně jako Lucii rád a mohlo by jí to být líto. Kamil byl totiž soucitný. Většinou.

Když šli z kina, zdálo se Kamilovi, že recenzenti vyčítali poněkud nespravedlivě tvůrci, že hlavním hrdinou učinil bonvivána, který zachraňuje lidské životy a je přitom oděn ve slušivý oblek, navíc pije a zřejmě má i řadu milenek. Žádná katarze, naříkali jedni, zneužití holocaustu pro úspěch na stříbrném plátně, dodávali druzí. Jako by tvůrce mohl za to, že ve skutečném životě tomu tehdy bylo právě tak. Tohle bylo přece umělecky zajímavé. Kamilovi film navíc potvrdil, že svět je nehostinné místo, což se žádnou katarzí nedalo spravit.

S mladým nadějným literárním kritikem se Kamil seznámil ještě předtím, než se dotyčný stal nadějným. Poprvé ho spatřil těsně před Listopadem, jak na ulici zpívá s evangelizační křesťanskou skupinou bojovné křesťanské písně. Před Listopadem si samozřejmě nikdo nemohl jen tak něco zpívat, tím méně na ulici, ale tohle bylo skutečně jen pár dní před tím vším a vnímaví jedinci, což budoucí nadějný mladý literární atd. kritik byl, to vycítili.

„Bratře, nechceš něco vědět o Ježíšovi?“ zavolal na Kamila, který se právě s výrazem člověka zdrceného tíhou světa kamsi vlekl.

„Nechci,“ odsekl Kamil a pokračoval ve své bezútěšné pouti.

„Nechceš aspoň zajít do hospody?“ zeptal se znovu mladík.

„Můžeme to zkusit,“ připustil budoucí spisovatel a tak se seznámili. Z náboženství měl sice instinktivní strach, ale toužil po intenzivních životních zkušenostech, protože tušil, že bez nich se při své umělecké dráze neobejde. Hodlal kritika studovat jako typ homo religiosus, který bude použitelný v knihách, které jednou napíše. To se také stalo, ale kromě toho se spřátelili. Mládenec byl sice zrovna zcela v zajetí svého letničního charismatického sboru, kde poznal PRAVDU, ale jinak to byl vzdělanec a nadějný esejista, mluvil plynně několika cizími jazyky a četl asi ve dvou jazycích mrtvých, pokud bylo co.

„Až poznáš, kdo je to Ježíš, všechno ostatní ti bude připadat jako hovno,“ pravil budoucí kritik nad vypitým půllitrem. (Nebylo to až tak nemravné. Pouze citoval apoštola Pavla, který říká totéž, jenom se to do češtiny překládá jako „bezcenný brak“, aby se křesťané nepohoršili, kdo to jejich církev zakládal a jaký měl slovník.) „Přijď někdy k nám do společenství. Dějí se tam věci, které jsi ještě nikde neviděl.“

V tom měl pravdu. O několik dní později, v malé místnosti kdesi v Holešovicích, sedělo vedle sebe asi dvacet nebo i třicet lidí, namačkáni jeden na druhého, a prožívali duchovní ZNOVUZROZENÍ. Kamila tenkrát trochu rozptylovalo, že vedle něj seděla ve velmi krátké sukénce dívka planoucího zraku s vlasy téměř do pasu. Těžko se soustředil na SVĚDECTVÍ, které právě k potěše znovuzrozeného kolektivu pronášel budoucí kritik.

„Já jsem si taky myslel, že spásu najdu ve světských vědách, psychologii a filozofii. Pak jsem poznal, že musím být omyt Krví Beránkovou. Odhodil jsem falešné pozemské smýšlení a plně se vydal Ježíšovi, který je Pán!“

„Haleluja!“ vzkřikla dívka v sukénce, až sebou Kamil trhnul. Trochu se od ní odtáhnul.

„Předtím, než jsem poznal Pána, jsem byl v zajetí alkoholu, sexu, drog a lidských ohledů. Uvažoval jsem o tom, zda tento ubohý život rázně neskončit. Proč ještě žít, když nic nemá smysl? Jednoho dne jsem ale potkal bratry, kteří mi svědčili o Ježíšovi. Prohlédl jsem!“

„Haleluja! Chvalme Pána!“ začala se vzrušeně chvět vlasatá dívka, která z mluvčího nespustila vlahé oči. Podobně rozechvěle se tvářily i jiné dívky volající haleluja a chvalme Pána a podobně, měly také vlahé oči a krátké sukénky nebo dlouhé sukénky a přiléhavá trička. Kamilovi se vnucovala představa, že zdejší atmosféra připomíná erotický klub před vystoupením nejlepších čísel. Ale to se mu asi jen zdálo, protože nikdy v žádném erotickém klubu nebyl. Zdejší chlapci se chvěli též, aspoň tedy někteří. Kamil se rovněž chvěl. Těžko říci, zda z jiných či stejných důvodů jako přítomní – znovuzrození vyznavači.

Když skončil zdlouhavý duchovní striptýz, na kterém se podílelo ještě asi pět nebo šest lidí, přistoupilo společenství k modlitbě. Modlili se takzvaně v jazycích, což je – pro neznalé podobných fenoménů – vydávání jakýchsi extatických zvuků vycházejících z hrdla. Zvuky nemají žádnou sdělovací hodnotu, aspoň ne pro agnostiky jako Kamil. Jsou popsány v mnoha náboženských tradicích od delfské věštírny až po ctihodné americké křesťanské sbory charismatického ražení. Člověk hovořící „jazykem“ má ruce obráceny dlaněmi vzhůru, oči poněkud v sloup, svět kolem sebe moc nevnímá a mumlá slova neexistující řeči, údajně andělské. To vše je prý doprovázeno pocitem připomínajícím orgasmus, což Kamilovi vysvětlovalo, proč to ti lidé dělají. Sám si tehdy ruce strčil do kapes a odmítl je i po opakované výzvě dát dlaněmi vzhůru, i když po extázi toužil. Nechtělo se mu ji ale prožívat před lidmi. Řekl si, že to zkusí sám doma, ale o samotě možná mluvení jazyky a pocity tak dobře nefungují, nejsou-li u toho vyznavačky v sukénkách.

Po mluvení v jazycích přišlo na řadu UZDRAVOVÁNÍ. „Nemoci pocházejí od ďábla, stejně jako od něj pochází hřích,“ řekl vůdce skupinky. Proto když se skoncovalo s hříchem, je na řadě skoncovat i s nemocí, protože Satanova pouta musí být zlomena „A ZLOMENA BUDOU!!!“ zařval najednou, až sebou všichni trhli. „Haleluja!!!“ přidala se dlouhovláska, ke které se přidali téměř všichni přítomní, takže chvíli nebylo slyšet vlastního slova. Po znovunastolení klidu se pokračovalo.

Ze spolku se vydělilo několik jedinců, kteří byli údajně nemocní. Jeden byl skutečně o berlích a s jejich pomocí se šoural k malému pódiu. Asi pět nebo sedm lidí se postavilo do půlkruhu a vůdci nad ně vztáhli ruce. Nejvyšší vůdce, tak si ho aspoň Kamil v duchu pojmenoval, se potom každého dotkl dlaněmi na temenu hlavy a něco vzkřikl. Všichni uzdravovaní se po tomto úkonu složili jako pytel brambor, takže je museli zachytávat nachystaní pomocníci, mezi nimi i budoucí literární kritik. Pak se jali uzdravené křísit, aby mohli o svém uzdravení vydat svědectví. První předstoupil muž v ošuntělém šedém plášti.

„No, tak já sem trpěl takovejma těma, no, depresema.“ Pak se odmlčel, vysmrkal do velkého červeného kapesníku a dodal: „Já tak nějak teď cejtím, že je to mnohem lepší.“ Jeho slova zanikla v bouři nadšení. „Haleluja, haleluja!!!“ křičeli s očima navrch hlavy všichni v místnosti. Dlouhovláska vedle Kamila přitom dupala nohama do země a potom málem omdlela, aspoň to tak vypadalo, protože téměř v bezvědomí padla Kamilovi na rameno a chvíli tam setrvala. Kamil během extáze jenom ze zdvořilosti zamumlal něco jako: „Hm, aleluja, hm?“, ale mohlo to být i něco jiného. Dívka se opět odlepila a naslouchala dalšímu uzdravenému, totiž uzdravené. Byla to asi čtyřicetiletá odbarvená blondýna ve velkých brýlích, za kterými vypadala trochu jako geneticky upravená včela.

„Ježíš mě uzdravil!“ zařvala a obecenstvo, byť zvyklé, strnulo.

„Ježíš, Ježíš, Ježíš!“ Přešlapovala z nohy na nohu a vyrážela další věty: „On je Pán! On má vládu nade vším! On uzdravuje! Haleluja, haleluja, haleluja, haleluja!“ atd. Potom ji kdosi odvedl. Řada přišla na muže s berlemi.

„Dvacet let jsem musel chodit o berlích a nikdo si s tím nevěděl rady! Žádnej doktor mi nikdy nic nenašel. Já byl tak spoutanej ďáblem, že jsem ani ráno nemoh vstát. Dvacet let jsem nemoh chodit do práce a bral jenom invalidní důchod. A teď!!!“ V tu chvíli odhodil ošuntělý muž berle tak prudce, až udeřily o stěnu na druhém konci místnosti. Prozíravější znovuzrození se přikrčili. Hned následovalo běžné nadšení (haleluja atd.) a muž vrávoravě odcházel k židli, na kterou těžce usedl.

Jako poslední se chtěla podělit o dojmy z uzdravení mladá žena v dlouhé batikované sukni. Mluvila potichu, ale procítěně. Skoro šeptala, takže šálek musel napnout uši, aby o poselství nepřišel.

„Od dětství mám slabý zrak. Na dálku jsem vždycky špatně viděla. Musela jsem nosit silné brýle a všichni se mi posmívali a říkali mi Slepýš.“ (Kamil skryl tvář v dlaních.) „Tak jsem prosila Pána, aby mě uzdravil. Teď vidím, že mé prosby vyslyšel! Už nebudu potřebovat brýle. Jako dal SVĚTLO mé duši, dal také světlo mým očím!“

Pak si vztáhla ruce k očím. Kamil si nejdříve myslel, že si utírá slzy dojetí, ale pak mu došlo, že poprvé v životě vidí, jak si někdo vyndává kontaktní čočky! Dívka čočky hodila mohutným gestem do šálku a mocným hlasem zvolala haleluja. Několik lidí se uhnulo, aby je čočkou netrefila, ale spontánní nadšení si nijak nezadalo s předchozími čísly. Dívku vzali dva pomocníci jemně pod paží a škobrtali s ní k první řadě. Pak už se nic nedělo, jenom se chvíli zpívalo a volalo. Nakonec vůdce oznámil, že příště bude na programu vymítání zlých duchů, protože se všude kolem nás šíří okultismus, ateismus, komunismus a jóga a je třeba mocnostem temna vzdorovat. Pak se šlo domů.

„Já vím, že někomu můžeme připadat jako cvoci, ale když ono TO TAK JE!“ řekl pak budoucí kritik Kamilovi druhý den v jedné kavárně. „Když najednou vidíš, že to nejsou fanatické kecy, ale že to FUNGUJE. Když už netápeš, ale víš, kde je PRAVDA!“

„Ano, ano,“ pravil Kamil. Pozoroval aktovku nadějného kritika, ve které, jak věděl, se přes deklarované kritikovo odvržení světského vědění skrývalo úctyhodné množství samizdatů. Kritik byl sice schopen se odříci světa a Satana atd., nikoli však samizdatů. Odůvodnil to tím, že proti temnu se bojovat musí a je třeba znát strategie nepřítele.

Pak se dost dlouho neviděli, protože přišla revoluce. Potkat se měli až asi o rok později.

Za Kamilovu spisovatelskou dráhu mohl kritik. Když na sebe znovu narazili, nebyl kritik sice už letničním křesťanem, ale charismatickým katolíkem, zato stál na počátku strmé životní dráhy esejisty, kritika, recenzenta a podobně, zkrátka člověka, který mnoha lidem poleze krkem už jenom na základě své profese. Když zjistil, že Kamil má rozepsaný román (Prašivý pes), varoval ho.

„Špatně skončíš. Budu tě muset zavést mezi nějaké spisovatele, abys to viděl na vlastní oči.“

Zavedl ho na oslavu čehosi, co nebylo důležité, protože každý tam oslavoval především sám sebe. Dostavil se výkvět české literatury a zaplnil sál se stoly plnými chlebíčků, sklenic vína, sklenic whisky, táců jednohubek, ovoce jižního i severního a dalších poživatin. Nakládané rybičky vyčítavě hleděly z talířků svýma nepřítomnýma očima, než byly pohlceny disidenty a včerejšími tvůrci samizdatů, dnes hvězdami literárního nebe. Představit někoho někomu jinému by bylo společensky nesmírně trapné, protože všichni přítomní soudili, že jsou velice slavní a všichni skuteční vzdělanci je znají. Také to bylo v době, kdy Jane Fondová obdivovala naši zemi, protože v ní vládnou spisovatelé, herci a hudebníci, takže umělec byl něco jako malé (někdy i velké) božstvo.

„Podívej se na ni,“ upozornil kritik Kamila na afektovanou dámu, která stála osaměle u rohu vyprazdňujícího se stolu a otáčela vý­znamně hlavou kolem dokola. Když se k ní přiblížila přenosná televizní kamera, dáma celá jaksi nabobtnala a čekala, že se jí někdo na něco zeptá. Jenomže ji minuli, takže zase splaskla.

„A támhle,“ kývnul kritik nenápadně hlavou ke zpustle vypadajícímu známému tvůrci, který byl pro změnu obklopen houfem štěbetajících žen všeho věku. Tvůrce se nepřítomně usmíval a zeširoka cenil zuby, přičemž stále vypadal, jako když se nemůže nadechnout. Pak řekl větu a dámy s umělohmotnými make-upy strnuly v posvátném úžasu, bylo-li ještě možno žasnout a trnout více než doposud, a zajíčkové se culili jako na besídce mateřské školy a neodvažovali se tváří v tvář autorovi ani špitnout.

„Ale to je roztomilé,“ řekl Kamil s pohledem soustředěným na zajíčky, čímž odhalil, o co mu v literatuře jde.

Dámami byla zase obklopena autorka pokročilejšího věku, která ve svých knihách i mužským postavám vnucovala podrobný zájem o vaření a odívání a zdrobnělinami otrávila mužské čtenáře po prvních deseti stranách.

Aniž to kdo tušil, stál v rohu místnosti nepovšimnut budoucí autor bestselerů Vrána. Jenomže autorem bestselerů se stává často ten, od koho to nikdo neočekává, neboť bestseler se jím stává pomocí síly zvané vis major. Vrána tedy zdvořile naslouchal některým jiným ještě méně významným postavám večírku. Méně významní tvoří na večírcích koalice, aby si nepřipadali tak sami.

„Ještě chceš být spisovatelem?“ zeptal se triumfálně kritik, když jako poslední číslo předvedl jiného kritika, který byl proslulý tím, že už šest let žádnou knihu nepochválil.

„Ano,“ řekl Kamil a ještě téhož večera, ačkoliv byl mírně podnapilý, připsal další čtyři stránky Prašivého psa.

Na nadějného kritika si Kamil vzpomněl, když vytvářel postavu děkana Fischera. Zpět do země, která vypadá trochu jako Švýcarsko, ačkoli to vůbec Švýcarsko být nemusí. Jsme v kryptě kostela a děkan s Robertem Mertonem hledají chodbu na zámek.

Robert s děkanem na sebe pohlédli.

„Můžeme tu desku nějak odstranit?“ ptal se Robert.

„Jedině vypáčit. Někde tu možná bude staré nářadí, ještě z dob, kdy se krypta rekonstruovala.“

Kamil zavrhl možnost, že by děkan odešel pro krumpáč. Takové zdržení by sice bylo pochopitelné, ale ve Škváru by vypadalo dost pitomě. Spisovatel také neměl jasnou představu o tom, jak může být náhrobní deska připevněna na zeď, aby jednak sama od sebe vlastní vahou nespadla a jednak se zároveň dala spojenými silami dvou mužů odstranit. Rozhodl se, že technickými detaily nebude své dílo zatěžovat. Čím méně bude věrohodné, tím lépe, přesvědčoval sám sebe. Kritici budou mít o čem uvažovat. Protože se mu však přece jenom zdálo nepravděpodobné, že by se v kryptách povalovaly motyky, nechá své hrdiny nalézt aspoň železnou tyč. Musí též opsat skutečnost, že není ani po mnoha letech zrezavělá k nepoužitelnosti.

„Je tu železná tyč,“ zaradoval se děkan, když chvíli hledal v nepořádku v jednom z výklenků krypty. „Tou bychom mohli zkusit kámen vypáčit.“

„Nebude už úplně rezavá?“

„Není. Naštěstí je tu díky větrací šachtě suchý vzduch.“

Přiložili tyč k mezeře mezi kamenem a zdí. Dlouho se jim nedařilo vklínit ji dovnitř. Museli několikrát ostrým koncem udeřit mezi kameny, aby rozšířili malou spáru, kterou v šeru sotva viděli. Stálo je to mnoho sil, ale nakonec se to po značném úsilí povedlo. Chvilku museli odpočívat a pak si opatrně stoupli trochu stranou, aby je padající kámen nezavalil, a znovu se opřeli do konce prohýbající se železné tyče. Deska se nejdříve ani nehnula, potom něco lehce luplo a ona se zřítila dolů tak rychle, že jim to páčidlo vyrazilo z rukou. Ozvala se obrovská rána a krypta se naplnila prachem. Chvíli nic neviděli. Když se vzpamatovali, řekl Robert:

„Jestli je tam nějaká chodba, museli tohle slyšet až na zámku.“

„Aspoň se budou moci připravit na vaše přivítání.“

„Přesně tomu jsem se chtěl původně vyhnout,“ poznamenal detektiv, ale již ve světle lucerny zkoumal vzniklý otvor.

„Cítím průvan. Bude to skutečně chodba a zřejmě není ani nikde zavalená. Ten průvan je dost silný, tunel bude mít vyústění.“

Děkan ze zbytků már, které padající deska zcela rozdrtila, vyndal jedno z prken s výstupky, po kterých bylo možné vyšplhat. Robert to hned učinil a vyhoupl se do otvoru. Ten byl sice nevelký, sotva se v něm mohl trochu skrčený posadit, ale hned za ním se strop tunelu zvedal, takže se Robert mohl vzpřímit.

„Jak dlouho vydrží svítilna s olejem?“

„Mám u sebe náhradní nádobku. Ale i tak by měla vydržet aspoň dvě hodiny.“

„Nebudu ztrácet čas,“ rozhodl se detektiv. „Za dvě hodiny mohu vědět všechno, co potřebuji. Vydám se tam hned.“

„Máte zbraň?“ staral se duchovní. „Víte, nemusí tam být jaksi úplně bezpečně.“

„To předpokládám. Zbraň s sebou však nenosím a nůž jsem si nechal nahoře v zavazadlech. Nebudu se pro něj vracet. Něco mi říká, že bych se tam měl vydat hned. Vy se mnou nechoďte. Jste jediný, kdo může v případě, že bych zmizel, něco podniknout.“

„Odevzdanost do vůle Prozřetelnosti je jistě velká ctnost,“ pravil duchovní. „Stejně tak je však nutné dbát na lidské přičinění. Když už nechcete, abych šel s vámi, vemte si aspoň tohle.“

Zalovil v kapse sutany a vyňal stříbrný revolver s perleťovou rukojetí.

„Vy nosíte zbraň?“ podivil se Robert.

„Památka na dobu mého mládí. O tom snad až jindy. Teď tu počkám nějakou dobu, kdybyste se musel vrátit. Pak půjdu na děkanství a budu čekat do rána. Kdybyste se neobjevil, něco podniknu. Obávám se však, že když se do té doby neukážete, tak jakákoli pomoc, by – jak bych to tak řekl – byla jaksi…“

„Chápu,“ řekl Robert. „Odcházím. Děkuji vám zatím za vše. Zítra to při punči a doutníku probereme.“

„Amen,“ ujistil se děkan a Robert zmizel v temnotě. Světlo jeho lucerny bylo stále slabší a slabší, až zmizelo za jakýmsi záhybem.

Nad motivem temné chodby se Kamil zasnil. Kdyby nepsal jednoznačný škvár, mohl by tuto cestu pojmout jako sestup do hlubin nevědomí. Chůze tunelem by znamenala, že se putující ponořuje hloub a hloub do tajemství své duše. Setká-li se s něčím děsivým, budou to uvolněné obrazy z vlastní psyché, které personifikují rozličné komplexy a vnitřní zauzliny a které je třeba integrovat či rozpustit. Tunel v nitru země má v sobě i cosi sexuálního. Vždyť pocházíme všichni z lůna matčina a sama země je Velkou Matkou, ze které život vychází a zase se do něj vrací. Kamil musel opět vzdorovat pokušení přeměnit Škvár v existenciální prózu. Zámek na konci tmavé chodby by mohl být symbolem konečného lidského údělu, který poznáváme až tehdy, když se vynořujeme ze tmy našeho pozemského bytí ke skutečné existenci, když se z hledajících detektivů, pátračů po Absolutnu, stáváme aristokraty v nádherném příbytku. Chodba v podzemí svou temnotou upomíná na temnotu ducha španělských mystiků. Vždyť sama Terezie z Avily hovoří o hradu, ve kterém v poslední komnatě je Pán, tedy sám Kristus atd. Touto temnou cestou či chodbou musí každý projít sám, nepomůže mu ani doprovod kněze, který musí zůstat na hranici mezi šerem a tmou, chrámem a putováním ke Světlu. Lidské poznání je podobno lampě s olejem, který – jak říká evangelium – panny moudré mají v množství dostatečném. Nezapomínejme ani na to, že cesta začíná v kryptě za náhrobní deskou a končí v příbytku živých. Je to vlastně takové přitakání životu v jeho plnosti.

Poslední fráze Kamila trochu vzpamatovala. Vzdal tedy i reminiscence na Tibetskou knihu mrtvých a postklinickoúmrtní tunely doktora Moodyho a pokračoval ve vytváření Škváru. Neopouštěl však své skvělé myšlenky s lehkým srdcem.

Robertovi brzo zmizel za zády nejasný obdélník vchodu a po několika mírných zákrutech byl v tunelu sám. Šel dlouho a pod nohama se mu zvedaly obláčky prachu. Neviděl žádné stopy. Je možné, že je po staletích první, kdo tudy kráčí.

Zdálo se mu, že jde velmi dlouho. Ve světle lucerny viděl vždy jen několik metrů před sebe a hned za ním se zavírala tma. Člověk méně zvyklý na nezvyklé situace by mohl propadnout dojmu, že chodba nikde nekončí a že bude nutné jít takto dál po celou věčnost. Robert nejdříve počítal kroky. Pak se několikrát v zamyšlení spletl a potom počítání nechal. Zkusí odhadnout délku chodby podle času potřebného k jejímu přejití. Jenomže v kolik hodin vlastně vyšel z chrámu? Už jde nejméně půl hodiny, a může tedy být tak asi v polovině cesty.

Najednou spatřil kousek před sebou na zemi cosi bělavého. Když přišel blíž, zjistil, že je to hromádka kostí. Špičkou boty rozhrnul ostatky. Nebylo pochyb o tom, že jsou to lidské kosti. Posvítil si ještě kolem sebe. O několik metrů dál ležela lidská lebka. „Nezačíná to dobře,“ pomyslil si. Je pravda, že vybělené lidské kosti již musí být velmi staré, možná tak staré jako kostelní krypta, ze které přichází. I tak to však znamenalo, že chodba je místem, které je spojeno se smrtí. Vydal se na další cestu. Za chvíli potkal novou hromádku kostí, ale té již nevěnoval takovou pozornost.

Strop tunelu se lehce snížil, takže na některých místech musel jít Robert poněkud přikrčený a to jeho chůzi ještě více zpomalilo. Protože si musel dávat větší pozor na hlavu, snadno si všiml několika nápisů na stěnách. Jeden z nich hlásal: Nevstupuj dále, je-li ti život milý! Nebo: Tato cesta končí smrtí a není z ní návratu! Jiný zněl trochu jako hádanka: Chodba má jenom jeden konec a ten je za tebou. Vrať se zpět!

„Člověk by musel být blázen, aby něčeho takového uposlechl,“ napadlo Roberta. Tvůrci chodby chtěli spíše výhrůžnými slovy odradit naivní místní obyvatele, kdyby se náhodou dostali až sem. Každého jiného by musely pouze upozornit na to, že rozhodně stojí za to jít dál.

Podíval se na nápisy více zblízka. Nebyly tak staré jako kosti. Dokonce měl pocit, že jsou velmi nedávného data. Někdo je tu musel napsat, aby nahodilého poutníka odradil od cesty nyní, ne v dávných časech, kdy mohla cizí vojska obléhat zámek. Podíval se pod nohy, zda neuvidí nové stopy. Země tu však byla tak tvrdá, že na ní nebylo ani smítko prachu, a on nemohl poznat, kdy v těchto místech byla naposledy lidská bytost. Nebo nějaká jiná bytost? Vzpomněl si na setkání na vřesovišti, kdy byl obklopen záhadnými stíny. Tady by jim byl vydán zcela napospas.

Měl štěstí, že svou pozornost obrátil od stěn k podlaze. Zahlédl před sebou podivnou dlaždici, jakou tu ještě neviděl. Zkoumal ji ve světle svítilny velmi podrobně. Nebyla úplně zapuštěna do země, trochu vy­čnívala. Nebyl na ní také žádný prach. Pocítil podobné tušení, jako když se ubytoval v hostinci u Gruberových. Posvítil si na nejbližší okolí a na strop. Nad hlavou, kde byl strop náhle vyšší, takže tu prostor vytvářel jakousi klenbu, spatřil dlouhý ocelový bodec, který svým ostřím mířil na místo asi metr za dlaždicí. „Je to spouštěcí mechanismus?“ uvažoval Robert. Napadlo ho dokonce zkusit na dlaždici šlápnout a potom bleskově uskočit. Co když je však bodec spojen s nějakou silnou pružinou a žádný skok nebude dost rychlý? Co když to není jediná nástraha a dojde třeba k zavalení chodby nebo výbuchu? Stačilo by i to, kdyby šlápnutí vyslalo signál na zámek. Robert tedy zrádný kámen obešel a dále postupoval ještě opatrněji.

Najednou se mu zdálo, že slyší nějaký zvuk. Nebyl si úplně jist a chvilku se domníval, že mu jenom zní v uších. Potom se pocit naléhavě vrátil. Zastavil se a zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.

Kamil zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Cítil svírání kolem žaludku. Byla sobota dopoledne jednoho z prvních srpnových dní. Místo aby se koupal nebo šel ven, sedí doma a píše naprostý nesmysl. Nikdy nedokáže napsat takový škvár, aby byl použitelný pro pana Ivo Železného či někoho podobného. I škvár má své zákonitosti a je to svým způsobem náročný žánr. Vnitřní démon Kamilovi našeptával, že by bylo lépe přiznat si porážku a změnit styl, dokud je čas.

Jeho nálada se přes nečekaná horka posunula k bodu mrazu. Klára mu včera zase po nějaké době vytkla, že jí říká Klaritine, protože taková přezdívka má mužskou koncovku a jmenuje se tak též prášek proti alergii. Kamil na svých přezdívkách pro ženy trval, protože tím si mohl dívky trochu přizpůsobit k obrazu svému. Jednou mu před ní ujelo, že si tím ženy zlidšťuje.

„Tak pro tebe není žena člověk?“ podivila se slečna.

„Samozřejmě že je. Žena je však bytost pohlcující, mystická, mocná a obtížně uchopitelná běžnými pojmy.“

„Proč si ženy zlidšťuješ mužskou koncovkou?“

„Protože se mi to líbí.“

„Ty ve skutečnosti žádnou ženu nechceš. Ty chceš kamaráda, se kterým se dá spát.“

„To je pravda.“

„Ještě navíc se k tomu přiznáváš.“

„Neumím lhát. Každý by to hned poznal.“

„Proč to děláš?“

„Protože chci ve skutečnosti kamaráda, se kterým se dá spát.“

„Je nechutné, opravdu nechutné, když proti mně používáš mé vlastní argumenty.“

„Protože jsem nechutný. A protože tvé argumenty jsou skvělé. Nemám na ně co říct. Zase máš pravdu, jako vždycky.“

„S tebou se nedá hádat, protože ty na hádku vůbec nepřistoupíš. Bojíš se otevřeného sporu. Když se mnou pořád souhlasíš, tak moc dobře vím, že se mnou vůbec nesouhlasíš. Uvnitř.“

„Říkám přece všechno, co chceš slyšet.“

„Ale uvnitř si to nemyslíš.“

„Jak to mám zařídit, abych si myslel to, co ty chceš, abych si myslel?“

„Nevykrucuj se. To samozřejmě nemůžeš nijak zařídit. Proč si nenajdeš nějakého kluka, když tolik toužíš po kamarádovi?“

„Mám kamarády. Nejsem homosexuál a muži mě nepřitahují. Poslední hezký chlapec mě přitahoval ve čtrnácti letech, ale to je normální homoerotická fáze, jak se dočteš v každé populární příručce. Ženy jsou navíc příjemnější, v rozhovoru otevřenější, mnohem lépe naslouchají a jsem schopen s nimi trávit mnohem víc času než s muži. Ženy jsou nesnesitelné až tehdy, když je jich více pohromadě.“

„Myslela jsem, že mužům imponuje, když jsou obklopeni více ženami.“

„Ano. Jenomže v přítomnosti muže se ženy chovají civilizovaně.“

„Jak se chovají v nepřítomnosti muže?“

„Jako parta sprostých dlaždičů.“

Byla to pravda a každý to ví. Ženy, když si myslí, že je nikdo neslyší, používají taková slova a pouštějí se do takových témat, že by se mužské hospodské party musely červenat. Nebylo spravedlivé říkat takové věci Kláře. Klára byla mnohem kultivovanější než jiné ženy. I z tohoto důvodu si Kamil nechal pro sebe myšlenky, které se dočetl v článku jednoho pražského sexuologa. Ten byl tak rozčilen televizním vystoupením jisté známé feministky, která veškeré zlo na světě odvodila od existence mužů, že sepsal téměř jakýsi manifest mužského pohlaví jakožto pohlaví slabšího. Muži jsou stresovanější, nepečuje o ně vlastní lékařský obor jako o ženy, umírají o několik let dříve, po rozvodu přicházejí o byt i o děti, jejich role vyžaduje neustálou aktivitu, všemocnost, vševědoucnost, a navíc něžnost a pochopení pro ženský svět. Z tohoto hlediska, napadlo Kamila, si ženy skutečně hrdé mužské koncovky vlastně nezaslouží.

Každé dopoledne toho horkého léta psal Kamil Škvár, potom jel do města a chodil po pražských knihkupectvích. Zkoumal, zda mají jeho knihu, zda je umístěna na dostatečně důstojném místě a zda ji někdo bere do ruky a kupuje. Musel se u toho tvářit nenápadně, protože jeho fotografie byla na přebalu. Kdyby ho někdo poznal, jistě by se tím Kamil ztrapnil. Potom se vídal s Klárou, která dvakrát nebo třikrát do týdne u něj trávila večer, přespala tam a druhý den odešla. Pak musel rezignovat na dopolední psaní, protože Klára nikdy před polednem neodešla a v její přítomnosti – stejně jako v přítomnosti jakéhokoli jiného člověka – Kamil beletrii psát nemohl. Klářina přítomnost byla příjemná, ale na tvoření potřeboval samotu, což nikdy žádné ze svých přítelkyň nemohl vysvětlit. Ani Lucii ne, přestože Lucie a Klára mu ze všech žen rozuměly nejvíce.

Je to s nimi těžké, ale samota je tísnivá.

Samota je tísnivá, zvláště v té situaci, v jaké se nacházel Robert. „Pomalu, hlavně pomalu,“ nabádal sám sebe. Nebylo to pro něj jednoduché, neboť jeho krev obyvatele Ostrovů ho vybízela k akci a nesnesla zbytečné otálení. Nebylo to při jeho práci poprvé, že musel jít sám podzemím za nejistým cílem. Zatím však vždy tušil, že nad jeho hlavou je poctivá londýnská dlažba, zatímco teď to mohly být křivolaké uličky neznámého města nebo nevlídné rašeliniště.

Opatrně svým zrakem poměřoval cestu. Podle časového odhadu se již mohl blížit k cíli. Zdálo se mu také, že chodba se pomalu zvedá. Pamatoval si podle popisu, že zámek je v krajině na vyvýšeném místě. Nikdy ho však neviděl, takže netušil, jak bude muset vysoko stoupat. Když téměř polevil v pozornosti, všiml si náhle stínu vrženého lucernou na našedlou zem v chodbě. Když lampou několikrát pohnul, zjistil, že stín vrhá jakýsi provázek, který chodbu kříží. Podíval se na něj blíže a zjistil, že je zcela černý. Kdyby nevrhal stín, snadno by ho přetrhl.

Lanko vedlo ke zdi k malé kladce a potom se ztrácelo mezi kameny. Možná bylo spojeno se zařízením, které bylo přesně vyváženo a nařízeno tak, aby vetřelci způsobilo něco jistě velmi nepříjemného. „Ti lidé asi mají hodně co skrývat,“ říkal si Robert, když opatrně podlézal černou nástrahu. Zdálo se mu téměř nemožné, aby se vyhnul všem nebezpečím, která na něj neznámí nepřátelé nastražili. Kdyby správně netušil, že na povrchu by cesta na zámek nebyla o nic jednodušší, byl by to vzdal.

Jeho odvaha byla nakonec odměněna. Po několika náhlých zákrutech stanul před schodištěm, které strmě směřovalo vzhůru. Musel již být pod zámkem a jeho sklepením. Nebyl naivní a věděl, že poslední nástrahy mohou číhat právě na schodišti. Pokoušel si sám sebe představit na místě nestvůrného vynálezce, který chystá podobnou past. Co by ještě vyzkoušel? Zcela jistě něco, co by se spouštělo šlápnutím na některý ze schodů. Jak ale pozná, pod kterým kamenem čeká možná smrt? Protože zařízení bude pozdější než stavba tunelu, bude snad použit i jiný kámen. A opravdu. Asi tři schody byly odlišného zabarvení a zdálo se, že jsou i méně prošlapané. Robert je přeskočil. I na ostatní schody však šlapal vždy po dvou, aby snížil pravděpodobnost, že se stane něco nemilého. „Nejsem již na takové poskakování trochu starý,“ napadlo Roberta, ale pak si řekl, že když jde o život, není na předsudky čas.

Tady se Kamil trochu zarazil. Napadlo ho, zda není trochu starý na to, aby psal škváry, zatímco by měl vytvořit nějaké zásadní umělecké dílo, kterým by vstoupil do dějin české literatury. Když si uvědomil, že takzvané dějiny české literatury jsou plné zásadních a vážných děl, která nikdo nečte, jeho motivace polevila. Držel se známé zásady, že kniha se buď čte, i když je autor zapomenut, nebo všichni podle učebnic znají jména autorů, ale nikdo od nich nikdy dobrovolně nic nečetl. Bylo mu sotva přes třicet, byl autorem dvou románů vydaných nízkým nákladem, měl dosud několik mladých žen, ne však mnoho, na jejich spočítání by stačily prsty jedné ruky a nepotřeboval by je všechny, nechodil do práce a přiživoval se sloupky do týdenní přílohy poměrně známých novin. Je to moc nebo málo? Jeho vrstevníci již vodili děti do školky a někteří i do školy. Stále ubývalo těch, kdo byli svobodní jako on. Když překonal biologickou a psychologickou potřebu zplodit potomstvo, která u něj nikdy nebyla příliš silná, neměl rozumný důvod vstupovat do manželství. Před první světovou válkou by tak musel učinit aspoň kvůli sexu, ale možná ani to ne, protože by mohl chodit do nějakého lepšího nevěstince za svou Mici nebo Lulu nebo něčím takovým, nebo si mohl najít umění a umělců chtivou vdanou ženu a využívat dlouhých cest jejího manžela za obchodem v Pešti nebo Haliči.

Kamil měl v podstatě všechno, co si mohl reálně přát. Měl také mnoho přání, která si splnit nemohl, například byt na Malé Straně, exkluzivní smlouvy s několika zahraničními nakladatelskými domy nebo řadu milenek (jako z Playboye a Elle), ale toho všeho se ještě mohl dočkat, bude-li dostatečně vytrvalý a průrazný. Vrána mnohé z toho již jistě měl. Opatřil si (prý) novou přítelkyni, koupil si (prý) drahý byt a nemusel psát žádný škvár. Dostal relativně významnou literární cenu. Všichni rozumní lidé vědí, že literární ceny nemají s uměním mnoho společného, že se o ně vedou tvrdé zákulisní boje, protože jde o peníze pro autory a reklamu pro nakladatelství. Nominované knihy stejně nikdo nestačí pozorně přečíst, natož o nich uvažovat. Kdyby pod některým z neznámých jmen někdo podvrhl rukopis některého z postarších renomovaných autorů, třeba by se takový text nedostal ani do užšího výběru. Kamil by nebral literární ceny vážně, kdyby nebyly tak důležité svým mimoliterárním významem.

Teď ale vším opovrhl a rozhodl se dopsat svůj Škvár. Pokud to půjde, podepíše ho svým jménem. Pokud ho bude muset podepsat nějak jako Arthur Percy nebo John Mc Collins, už se postará, aby všichni věděli, že je to jeho dílko. Cítil se literárním světem poněkud ponížen, protože na jeho knihy vycházelo málo recenzí, ačkoliv jeho knihy byly lepší než většina ostatních. Nikdy nevstoupil do žádného z obskurních spisovatelských spolků, jejichž členové si připadali jako svědomí národa a norimberský trychtýř veškerého vědění.

„Tohle ještě napíšu,“ učinil Kamil předsevzetí. „Napíšu to nejhůř, jak to půjde. Žádné umění. Nic nečekaného. Nesmí se tam objevit žádný neotřelý postup, jediná myšlenka, která by nebyla frází. Jediným jinotajem této knihy bude její existence sama o sobě. Všechno ostatní bude žvást.“

„Proč nenapíšeš opravdový autobiografický román?“ ptal se ho jeden přítel po vydání Prašivého psa. „Proč se tolik stylizuješ?“

„Já to jinak neumím,“ přiznal se Kamil.

Ženám se kniha tehdy líbila. Problém byl v tom, že položily vždy tři inteligentní otázky a po té čtvrté bylo jasné, že jsou úplně mimo. Ženy nemají smysl pro humor, nezajímají je velké ideje, umění chápou úplně jinak, neumějí samy nic napsat, protože nemají od ničeho odstup. Kamil psal kvůli nim, protože jenom kvůli ženám chtěl peníze a slávu. A také proto, aby si potvrdil své postavení vůči ostatním mužům. Jenomže to si nejlépe potvrdí tím, že bude mít jednou mnoho krásných žen, které si budou pokládat za čest být zneuctěny v jeho lůžku.

„Zajímám se o lidské příběhy,“ tvrdil kdysi Lucii.

„Ty se zajímáš jenom o sebe.“

„Kdybych se zajímal jenom o sebe, nemohl bych nikdy nic napsat.“

„Kdyby ses zajímal příliš ještě o někoho jiného, neměl bys na své slavné psaní čas.“

Lucie měla vlastně pravdu. Za nejlepší pasáže svých textů pokládal Kamil ty, které neměly nic společného se skutečností. Rád si vymýšlel a utvářel příběhy podle momentální chuti. Skutečnost ho spoutávala. Přesto druhé lidi potřeboval, protože nemohl psát jenom sám pro sebe, ale toužil po oddané čtenářské obci, která se již nemůže dočkat jeho nového díla. Bylo mu něco přes třicet a zdálo se mu, že už nemůže nic nového říci, protože všechno už napsal. „Budu se opakovat. Skončím jako některý z těch opelichaných klasiků, kteří své postele a komplexy už převařili pro zhlouplou veřejnost asi třicetkrát.“ Kamil učinil předsevzetí, že své milostné neúspěchy a intelektuálskou rozervanost bude čtenářům vnucovat vždy asi tak třikrát a pak zkusí něco nového. Otázkou jistě bylo, zda si čtenáři zvláštní ohleduplnost zaslouží, protože si bez mrknutí oka nechávají věšet bulíky na nos od nejrůznějších šarlatánů. Jistý autor byl fascinován slovem rychlost, jiný zase číslem devět, o čemž poskytovali hlubokomyslné rozhovory pro kulturní revue a psali nekonečné eseje, kde hledali netušené významy ve svém vlastním nudném díle, významy tak netušené, že snad těsně po dopsání o nich nemohli nic vědět ani oni sami.

Kamil nechápal, proč by zrovna spisovatelé měli být svědomím národa, když mnozí z těch, které poznal, sami žádné svědomí neměli, což byli ještě navíc ti, kteří patřili k těm lepším. Ti se svědomím neměli moc o čem psát, protože neměli velké osobní zkušenosti ani se spaním s manželkou bližního svého, ani se nebáli totalitních režimů či nebyli vyděšeni a rozvráceni vlastním volnomyšlenkářstvím. I ti bez svědomí byli ale časem nudní tím, jak popisovali kolem dokola, jak se jim podařilo nebo nepodařilo to udělat nějaké ženě nebo muži, další už měl problémy s věkem, tak mu to tak nešlo, zato o tom popsal celou knihu, jiný se svěřoval, že svou partnerku musí vždy k posteli přivázat, protože tak se mu to líbí, jiná odrůda těchto lidí si myslela, že svět se skládá jenom z podnikatelů, nightclubů, hraní squashe a placení výpalného ukrajinským, čečenským, inguš­ským, srbským, ruským a vietnamským mafiím. V jejich knihách se obchodovalo především s bílým masem, protože jiné maso dle jejich mínění čtenáře nezajímá, pokud to není náhodou šnečí maso, které domněle jedí podnikatelé ke snídani, obědu, večeři a na rautech. Kamil tušil, že raut je něco jako žranice, ale nebylo mu jasné, čím se to liší od jiných společenských akcí. Asi proto, že nikdy na žádném rautu nebyl a nehrozilo, že by na nějaký v dohledné době musel jít.

O světě si Kamil nedělal žádné iluze, ale nebyl tak zvrhlý, jak si to o něm mysleli někteří lidé píšící recenze do katolického tisku, ze kterých vyplývalo, že dnešní autoři již zcela ztratili smysl pro hodnoty a přirozený i nadpřirozený Řád. Když jel včera večer autobusem z Kačerova na své sídliště, seděla vedle něj přesně taková gymnazistka, jakou si vždy přál svést. Drobná ňadra, výrazná stehna, avšak nohy štíhlé, dlouhé vlasy stažené vkusnou sponou. Obličej prozrazoval, že toho ještě neví o životě tolik, kolik předstírá. Za dvaadvacet minut se ji Kamil neodvážil oslovit. Bál se projeveného odmítnutí, ačkoliv o nic nešlo. Byla to obyčejná holka, kterou už asi nikdy neuvidí a z každého odmítnutí se dalo se ctí vycouvat. Nedokázal to.

Kamilovy důvody pro psaní se daly shrnout docela přehledně: sláva u žen a snad i mužů, peníze, příjemná forma osobní terapie, vyplnění volného času a krátkodobý pocit smyslu života. Za nejméně důležité pokládal to poslední, protože to bylo zcela iluzorní. Kamil si nebyl jist, že existuje nějaký předem daný smysl lidského života, takže jestli ho pociťuje nebo ne, bylo zcela irelevantní. Nemohl to však ani vyloučit, ale nenapadal ho žádný důvěryhodný způsob, jak to zjistit. Byli lidé, kteří takzvanému hledání smyslu života zasvětili celý tento život a došli ke zcela opačným závěrům, takže Kamil tušil, že by jistě rovněž na něco přišel. V době adolescence a potom znovu kolem třicítky o tom vedl dlouhé hovory s hledači Pravdy, kterých bylo všude jak nasráno, především na chodbách filozofické fakulty a Institutu základů vzdělanosti.

„Svět nemohl vzniknout sám od sebe,“ vysvětloval Kamilovi jeden mladičký katolík, který si těsně předtím zřejmě přečetl katechismus. „Z chaosu nemůže povstat řád.“

„Proč by nemohl?“

„Copak by bylo možné, aby z něčeho beztvarého vznikl tvar?“

Na chodbách vznešené vzdělávací instituce by takový výrok zněl možná vznešeně a případně, kdyby kolem neproudily hledačky pravdy v minisukních, které kromě pravdy hledaly dost úpěnlivě i nějaké ty rozechvělé hledače. I ti se činili. Příklad toho, jak naopak tvar může za určitých okolností způsobit chaos.

„Jinou možnost vývoje chaos ani nemá,“ řekl Kamil. „Chaotický byl svět až doteď, takže jednou se to změnit muselo.“

Kamil byl ochoten přijmout i ta nejbizarnější naučení nějakého náboženství nebo filozofie. Nevadilo mu, že mnohé články víry jsou naprosto šílené, to spíše dokazovalo, že nejsou odtržené od života. Nikdo mu ale nedokázal odpovědět na základní otázku, odkud to všechno stoupenci daného názoru vědí. Většinou se dozvěděl, že je to obsaženo v tradici, učí to Mistr, dočteme se to v posvátných knihách, zjevuje to řád přírody nebo je to v souladu se zdravým rozumem. Pomocí těchto cest docházeli lidé ke zcela odlišným závěrům. Když náhodou došli k něčemu, co bylo ve všech filozofiích a náboženstvích stejné, nebylo to podle Kamila důvodem k tomu, aby daná pravda byla uznána za neochvějnou. Právě naopak.

„Jsi nechutný agnostik,“ řekl mu jeden z hledačů. „Jsi stejně povrchní jako většina lidí naší doby.“

„Ještě jsi mi neodpověděl na to, jak víš, že se lidé po smrti znovu rodí do lidského nebo jiného těla,“ ptal se umíněně dál Kamil, který byl toho dne depresivní, a proto měl chuť někoho týrat.

„Protože to tak je podle karmického zákona.“

„Jak víš, že existuje nějaký karmický zákon?“

„Vidím kolem sebe, že po každém činu následuje řetěz následků. Nic nemizí úplně. Proto ani člověk nemůže zmizet.“

„Proč by nemohl?“

Hledač ztrácel trpělivost. „Kromě toho se na minulé životy lidé za určitých okolností rozpomínají.“

„Jak vědí, že jsou to jejich minulé životy? Co když si někde v éteru přečtou životy dávno neexistujících jiných lidí? Kromě toho je podezřelé, že většina převtělených si vzpomíná jen na to, jak byli egyptskými princeznami nebo věštci na dvoře tibetského dalajlamy. Nikdo si nevzpomene na to, že pracoval jako dělník v ukrajinských dolech, nebo že se plazil jako žížala v bratislavském parku.“

„Ty to zesměšňuješ.“

„Právě to mám v úmyslu.“

Ačkoliv měl Kamil v úmyslu hledače pravdy zesměšňovat, neznamenalo to, že je mu téma lhostejné. Právě naopak. Jenom si myslel, že by věčné pravdy mohly mít trochu bystřejší vykladače. Nakonec mu tedy zůstávalo jenom jeho psaní a dívky, což obojí bylo často únavné, ale poskytovalo to úlevu aspoň dočasnou, zatímco duchovní cesty neposkytovaly úlevu vůbec žádnou. Naopak. Kromě nejasných pravd v nich bylo možno nalézt poměrně jasné vylíčení smutných konců, kam dospějí všichni, kdo nejasné pravdy nebudou uznávat a řídit se podle nich.

Robert narazil na velká dřevěná vrata ze solidních dubových prken. Obával se, že budou možná zavřena z druhé strany na závoru, protože pak by celá jeho cesta byla zbytečná. Nebylo tomu tak. Když do nich lehce strčil rukou (předtím si opět z pochopitelných důvodů opatrně prohlédl strop), neslyšně se otevřela. Byl na chodbě zámku. Prostory nebyly moc osvětleny, pouze několik metrů od vchodu hořela malá plynová lampa. Robert se podle svého odhadu a plánu z knihy, který si vštípil aspoň zčásti do paměti, nacházel v nejnižším patře. Když ušel několik kroků, uviděl veliké sudy. Byl tedy zatím pouze ve vinném sklepě. Došel k dalším dveřím. Chvíli tiše naslouchal. Měl dojem, že v dáli slyší lidské hlasy.

Když se nic nedělo, chtěl otevřít i tyto dveře. Ty však byly zavřeny na závoru. Robert vsunul do škvíry mezi prkny nůž a závoru poměrně snadno nadzvednul. Zdálo se, že obyvatelé zámku jsou si příliš jisti svým bezpečím. Na další chodbě bylo mnohem více světla, což bylo pro vetřelce nebezpečnější. Na stěnách mohl Robert spatřit staré obrazy a zavěšené zbraně, na podlaze se rozkládaly silné koberce. Ty budou aspoň tlumit zvuk kroků. Bude-li si Robert dávat pozor, uslyší nebezpečí dříve on než oni. Pohyboval se rychlými kroky od jednoho výklenku ke druhému.

Najednou klaply dveře a Robert musel rychle zmizet za závěsem, který splýval od stropu před jedním z oken. Bylo tam méně místa, než si původně myslel, takže bylo nutno se přitisknout ke zdi a ani nedýchat. Koutkem oka zahlédl sluhu, který přecházel kolem něho s velkým džbánem, ve kterém asi nesl víno či jiný nápoj.

„Výborně,“ napadlo Roberta. „Jistě míří někam, kde bych se dozvěděl více.“ Pamatoval si směr a ještě nějakou dobu bylo slyšet kroky, jejichž zvuk se pomalu ztrácel za dalšími a dalšími zákruty dlouhých chodeb. Jako opatrná kočka snažil se Robert sluhu následovat. Pak zaslechl, že se kroky vracejí. Sluha asi vykonal svůj úkol a šel zpět. Zase bylo třeba se skrýt. Příliš pozdě si detektiv uvědomil, že tentokrát je závěs moc krátký a že mu bude vidět nohy. Neměl již čas přeběhnout jinam. Sluha však naštěstí prošel kolem s pohledem upřeným strnule před sebe.

Kamil se také díval strnule před sebe. „Jsem špatný spisovatel,“ napadlo ho. „Nic z toho, co jsem napsal, nemá cenu.“

Když měl depresi zvláště silnou, svěřoval se dokonce i Kláře. Riskoval tím, že ho bude litovat, což nesnášel.

„Nelituj mě,“ odseknul jí, když mu projevovala účast. „Muži nepotřebují, aby je ženy litovaly.“

„Já jsem myslela, že se necítíš dobře.“

„Já se samozřejmě vůbec necítím dobře. Jenomže na to musíš reagovat jinak.“

Klára byla bezradná. „Ale co s tím mám dělat?“

„Stačí projevit pochopení pro nezměnitelnou skutečnost, že svět je zlý.“

„To taky je.“

Nikdy by se Kláře nesvěřoval s pochybnostmi o svém díle. Ženy literatuře moc nerozumí a on nechtěl své pocity prázdnoty ještě víc prohlubovat. Měl snad vykládat nějaké holce, že jeho zápletky jsou umělé, dialogy také, že problémy, které zajímají jeho, nezajímají většinu čtenářů a že nic z toho, co kdy napíše, nebude nikdy bestselerem, protože většina čtenářů kupujících knihy stojí inteligenčně na hranici průměru? Když získal dojem, že už nikdy nic nenapíše, svírala mu neviditelná ruka knižního trhu žaludek a svazovala veškeré odhodlání. Snad by mohl psát třeba literaturu faktu, jenomže ta se píše na objednávku a u něj žádnou objednávku nikdo ne­udělá, protože pokud jeho jméno někdo zná, tak ho zná jako autora intelektuálních a ironických existenciálních atd. novel, které sice neleží vybledlé v antikvariátech, které však nikdo netouží ani vydat v druhém vydání.

„Myslel jsem si, že když budu psát Škvár, tak se mi trochu uleví a získám novou inspiraci,“ stěžoval si nad sklenicí piva mladému, nadějnému a neoblíbenému literárnímu kritikovi.

„Tomu se říká únik. Pokud máš poslání jako umělec, musíš ho naplnit. Jinak ti bude vždycky zle.“

„Až ho naplním, tak mi zle nebude?“

„To jsem neřekl. Byla celá řada umělců, kteří skončili sebevraždou na vrcholu své dráhy. Například Jack London nebo Stefan Zweig.“

„Nejsem na vrcholu své dráhy. Aspoň doufám. Vrchol jsem si vždycky představoval jinak.“

Kamil se napil ještě jednou. Dělal to už jenom formálně, protože stejně zjistil, že antidepresivní účinky pro něj pití ztratilo. Naopak, v noci následující po pitce se vždy probouzel s hlavou neobyčejně jasnou. Hodinu se převaloval pod peřinou a potom si občas vzpomněl na radu André van Lysebetha, vstal, něco snědl, chvilku se zabýval nenáročnou činností a znovu si lehnul. Teď se napil také proto, aby se mu lépe mluvilo. Tuto schopnost pro něj požívání alkoholu ještě neztratilo.

„Víš, co se říká po Praze? Dnes mi to řekla jedna známá. Že se můj první román tak dlouho nemohl prodat, až ho dali do sběru.“

„Ale to je přece blbost?“ ujišťoval ho nadějný kritik.

„Je to pitomost. Ale kdo a proč s tím přišel?“

„Trpíš stihomamem,“ nedal se kritik vyvést z míry. „Asi uděláš nejlíp, když dopíšeš ten škvár. Jak se to bude jmenovat?“

„Napadlo mě, že by se to mohlo jmenovat prostě Škvár.“

„To nepůjde. Tak se jmenuje jeden román od Bukowského. Zkus vymyslet něco jiného.“

Kamil odešel z hospody roztrpčen na Bukowského, který ho předběhnul. Byl rozezlen na české prostředí, které díky malému jazykovému trhu neumožňuje velké náklady, a tudíž zabraňuje tomu, aby se člověk mohl literaturou živit. Kdyby si náhodou chtěl někdy vzít nějakou ženu, nemohl by pro ni koupit snad ani nové tričko, o nějakých drahých róbách a parfémech ani nemluvě. A to ještě neuvažuje o dětech. Teď měl zrovna období, že mu všechny děti byly protivné, ale mohlo by se stát, že se mu vrátí jeho vlna potenciální otcovské roztouženosti a on bude dychtit po tváři synově, v němž rozezná své vlastní rysy a rysy všech mužských předků od pokolení do pokolení.

Kritik se dostal do nové fáze svého uvědomělého katolictví. Opustil svou dosavadní intimní přítelkyni, protože duchovní obrat znamená odvržení všeho starého, co překáží na cestě vzhůru, a oddal se modernímu křesťanství zvanému pokoncilní, čímž je míněno náboženství, které po třech stoletích rehabilitovalo Galilea a po dvou stoletích opačného mínění se přihlásilo k demokracii, aniž to zbytek světa moc ohromilo. Kritik využil situace a ve svých sarkastických esejích bojoval proti hierarchii (zkostnatělé, kolaborantské s bývalým režimem, milující nádheru a tak dál) a volal po reformách a demokratizaci, přiblížení církve k prostému lidu, docenění teologie osvobození, psychoanalytického výkladu bible a docenění intelektuálů, třeba takových, jako byl on. Dopad jeho snah nebyl velký. Potrefené husy z počátku pokejhávaly a pak si zvykly.

„Namáháš se zbytečně. Lidé nechtějí tvoje reformy. Náboženství mají kvůli tomu, aby naopak všechno bylo jako dřív. Když na tom budeš něco měnit, jenom to pokazíš. Být tebou, tak do toho nevrtám.“

„Děláme to kvůli moderním pohanům, jako jsi ty. Abychom se přiblížili lidem dnešní doby,“ rozhorlil se kritik.

„Ale oni o to přece nestojí. Co jim můžete nabídnout?“

„Život věčný, smysl života tady na zemi, blahodárný vliv rituálu, hodnotovou orientaci! Je toho málo?“

„Jenomže to všechno už přece bylo i ve tvé staré zkostnatělé církvi. K tomu nemůžeš nic nového přidat.“

„Jak to? Co třeba lidská práva?“

„Lidská práva buď fungují i bez církve, dokonce i navzdory církvi. Chcete celý svět ohromit tím, že už nepokládáte transplantaci srdce a volby za morálně nepřípustné? Jestli to nechceš celé pokazit, nech to být tak, jak to je. Jinak dopadneš asi podobně, jako kdybys chtěl z půvabného skanzenu udělat panelové bytovky, protože tam poteče teplá voda. Nikdy do žádné církve nepůjdu, ale kdybych už musel, tak do takové, která nikdy nic nemění.“

Kritik si zoufal, ale nevzdal to. Bojoval za pokrokové křesťanství, kde se dalo. Při jedné literární přednášce na venkově vysvětloval místním postarším věřícím, dlouholetým členům strany lidové a návštěvníkům moravských poutních míst, že jsou všichni utiskováni církevním establishmentem, a proto žijí ve stavu odcizení a falešného vědomí. Staré zasloužilé farnice sice úplně nechápaly, co to znamená, že hierarchie si osvojila právo na výlučnou produkci symbolů, a potlačuje tedy spontánní tvorbu lidu v základních komunitách, zato daly mladíkovi z Prahy, který tak hezky hovořil, jako výslužku na cestu vajíčka a jitrničky. Připadal jim takový pohublý a pobledlý. Však až se trochu nají a spraví, bude mluvit trochu jasněji.

Když mu Klára poprvé při milování řekla, že touží po miminku, málem musel milostný akt skončit, protože méně erotický výrok si nedovedl představit. Jak se na takovou věc odpovídá?

„Já to přece nemyslím vážně,“ říkávala mu v bdělém stavu rozumná Klára. „Já přece vím, že teď nemůžeme mít žádné miminko.“

„Tak proč to ale říkáš?“

„Protože to tak zrovna cítím. Tobě to nepřipadá milé a vzrušující?“

Kamila takové výroky uváděly do rozpaků. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že by neměl přistupovat k sexu tak racionálně, ale nemohl si pomoci. Když byl v pubertě, domníval se, že při milování dostupuje vzrušení takového stupně, že milenci snad ani nevědí, co dělají. Později ze své vlastní zkušenosti poznal, že tomu tak není. On sám věděl až příliš dobře, co činí. To jeho partnerky se chovaly tak, jako kdyby přišly o rozum, což někdy bylo příjemné, někdy však vůbec ne. Kamil si musel dlouho zvykat na to, že hrdé, inteligentní, emancipované a krásné dívky se mění v křičící zvířátka, která jsou ochotna ke všemu. Díval se jim do obličeje a zjišťoval, že jsou to skutečně ony, které ještě před hodinou mluvily tak seriózně o postmoderně a filmech Luise Buñuela a Tarkovského, citovaly básně od Chan Šana a komentovaly poslední politologické teorie. Nic z toho na nich teď nebylo znát. Ne že by to nebylo svým způsobem příjemné. Nikdy se neodvážil říci žádné ze svých přítelkyň, že muž prožívá sex také dobyvačně a mnohdy netouží ani tak po milostném splynutí, jako spíše po pokoření vzpurné samičky. Neříkal jim to, protože by jim možná připadal úchylný. Jenomže tušil, že není sám, kdo má takovou zkušenost.

Klára byla hezká i chytrá. Vzrušující byly i její občasné nervové záchvaty, protože když si Kamil nemohl být jist, jestli jeho přítelkyně není blázen nebo aspoň na cestě k šílenství, věděl, že má něco extra. Všechny tyto pocity, které jím zmítaly, se pokoušel učinit předmětem úvah ve svých dvou dosud vydaných knihách. Jeden z kritiků však soudil, že pokud jde o erotiku, nevybočuje autor z běžných literárních klišé. Jenomže Kamil nechtěl z ničeho vybočovat, on to tak prožíval. Neslepoval přece dohromady fragmenty toho, co si přečetl jinde, ale podal ve zkratce vlastní zkušenost. Nebo je vlastní zkušenost banální? V Literárních novinách si přečetl údajně milostnou povídku renomovaného autora. Mladičká dívenka se nechala připravit o panenství a potom tvrdila mládenci, že jí není patnáct. Jenomže asi bylo. To byla celá zápletka, aspoň pokud si to Kamil dobře pamatoval. Někdy mu bylo líto, že nestačil proniknout zavčasu do pražských samizdatových, katolických, evangelických, disidentských atd. kruhů. Kdo se chytil tam, měl to teď dobré, byl za vodou. Pochválili si mezi sebou všechno, a pokud nebyl některý z jejich autorů schopen dotáhnout text až do konce, rozplývali se recenzenti nad tím, že dotyčný věc pouze „naznačil“ a „ponechal otevřený prostor pro další interpretace“, nebo dokonce pro „tušení tajemství“.

Občas si zkusmo načrtl pár řádek, které byly plagiátem některého z uznávaných autorů undergroundu. Jenom tak pro potěšení, že na tom nic není.

Vrátili jsme se k Broučkům, kde už u pípy postával na klátivých nohách Krysáč a vedle něj Sračička. Krysáč vlastně jen na jedný noze, ponivač ta druhá byla dřevěná, vod tý doby, co mu po tom mejdle v Březiněvsi mašina na kolejích upajcla jeho hnusnou bledou chlupatou haksnu. Z kebule Sračičky čuměly nadržený voči, kerý šmejdily po našich poklopcích, páč bylo nad slunce jasný, že by si Sračička dala píchanou a to dost neprodleně. Krysáč jenom mlel vo tom, jak je na fetu shrábli mlíkaři. Pak si hodil ještě jedno tykadlo a přestal mluvit vůbec. Dyž se svalil, až jeho dřevěná protéza bouchla hlučně vo pípu a z držky mu vylítla protéza, řekla mi Sračička: „Hele Sragoune, poď ven.“

To sem teda fakt vážně nemoh vodolat, to vám povim.

V průjezdu sem z ní stáhnul kalhotky, ale dalo to fušku, ponivač měla na sobě taky džíny a ty sem musel stáhnout taky.

„Kurva, proč si bereš roury, dyž chceš píchat?“ vztekal jsem se.

„Esli nechceš, tak du zpátky a von mě vobdělá někdo jinej, Sragounku,“ posmívala se mi. Ale předklonila se a hekala do tmy průjezdu. Najednou se někde ve dvoře otevřelo okno a nějakej chytrák, co právě přestal čumět na ty Dietlovy sračky, křičel: „Zavolám na vás Bezpečnost!“

Fakt tedy nevim, jak na to ten debil přišel, že si právě dáváme píchanou, a ani ho to nemohlo nijak rušit, kreténa, krom toho, že Sračička dost hekala. Tak sem se rychle vystříkal a plácnul ji přes zadek, že dem zase k Broučkům. Jenom sem směrem do dvora zahalekal: „Drž papulu, ty lopaťáku, nebo ti ho tam vrazim!“ Jenomže to už bylo ticho.

„Říkal bych tomu třeba sociální novela, která demaskuje lživou morálku takzvané socialistické společnosti,“ uvažoval si Kamil, ale pak toho nechal a zase to smazal. Rozhodl se pokračovat v psaní Škváru. Nechal svého Roberta dojít až k předpokoji, kde má vyslechnout klíčový rozhovor mezi degenerovaným hrabětem a šíleným vynálezcem. Padouchovi si dovolil dát jméno profesor Fichte, protože o filozofovi tohoto jména měl velmi nízké mínění a bylo nepravděpodobné, že by se někdy Škvár překládal do němčiny.

„Blížíme se již k samotnému závěru našeho vědeckého experimentu, vážený hrabě,“ slyšel Robert hlas, který podle všeho patřil profesoru Fichtemu.

„Jste si jist, že nápoj, který mi může zajistit omládnutí, bude již hotov?“

„Ano. Ještě nám zbývá připojit potřebné ingredience ze sedmého subjektu.“

„Ha, ha, to jste řekl pěkně,“ pochechtával se skřípajícím hlasem hrabě. „Subjektu, to je velice jemně řečeno!“

„Dnes v noci přistoupíme k závěrečné fázi. Již za rozbřesku budeme mít vše, co potřebujeme.“

Podle toho, co mohl Robert slyšet ze svého úkrytu, vstal hrabě ze svého křesla a šoural se po místnosti. Představa elixíru, který mu vrátí mladost, ho velmi vzrušila. Již jen sama tato vize se pro něj stala novou energií vlitou do jeho žil. „Už bude konec toho všeho,“ mumlal si pro sebe stařík a planoucím zrakem přejížděl po stěnách, na kterých – to ovšem nemohl Robert vidět – byly vzácné staré obrazy nahých žen. „Zase budu moci žít a oddávat se rozkoším, o kterých jsem si myslel, že jsou mi navěky odňaty! Zase budu moci vyjíždět za soumraku na svém černém koni a zmocňovat se děveček na mezích a v polích!“

Robert se ve svém úkrytu ušklíbl. Znal zatím starého hraběte jenom podle hlasu, ale byl si téměř jist, že podle starcova předpokládaného stavu by mu nějaký elixír, i kdyby sám o sobě fungoval skvěle, snad ani nepomohl.

„Zatím si běžte odpočinout. Až se ráno probudíte, bude vše připraveno. Od té doby pro vás nebude již žádné ráno jitrem starce! Budete-li chtít, vstanete do každého nového jitra jako mladší a mladší. Jenom to nesmíte přehnat, protože pak by se z vás mohlo stát dítě, ha, ha! Potom by elixír možná přece jen ztratil některé z výhod, pro které si ho chcete opatřit.“

„Nebudu moci celou noc usnout! K tomuto cíli jsem směřoval tolik let a vložil do něj polovinu majetku! Ale bude to stát za to. Za trochu peněz získat mládí, to není špatný obchod, profesore Fichte.“

„O tom nepochybujte,“ ujistil ho profesor. „A teď už si běžte lehnout, abych mohl přistoupit k práci na sedmém subjektu.“

„Pozdravujte ho od starého hraběte! Vyřiďte mu, že je mi líto, že jsme se nikdy nemohli osobně poznat. Ale když bude takříkajíc jeho krev kolovat v mých žilách, seznámíme se vlastně víc, než kdybych ho pozval na oběd.“

„Máte dnes výjimečný smysl pro humor, hrabě, musím se vám obdivovat. Spíše bych řekl, že on zve na oběd vás, ha, ha! Kdo by pohrdl společností mladého muže, zvláště je-li tak přínosná. Ostatně se říká, že po čtyřicítce máme zase čerpat od mladých.“

„Čtyřicítky mám za sebou dvě. Je tedy na čase se podle toho zařídit. Vy to umíte všechno tak krásně podat s pravým německým smyslem pro humor a eleganci, Fichte. Kdybych nemohl usnout, budu se modlit za duši našeho milého sedmého subjektu. Jistě vedl v Londýně bujný život, a má se tedy za co kát!“

„Doufejme, že takový život vedl. Právě takového totiž potřebujeme.“

Hrabě chtěl ještě něco poznamenat, ale profesor Fichte ho strkal ke dveřím a nakonec ho přiměl k tomu, aby šel stařec skutečně do své ložnice. Robert měl během celé scény dojem, že tu něco nesedí. „Starý je obyčejný chlípný ubožák, který se pro své zájmy ničeho neštítí, ale ve Fichtovi je něco skutečně démonického!“ napadlo ho, ale hned si dával pozor, kam se Fichte odebere, protože ho nyní nesměl ztratit z dohledu.

Když vyšel Fichte z místnosti, neváhal Robert ani vteřinu a okamžitě se plížil přískoky za ním. Byl ve značné nevýhodě, protože si musel dávat pozor a držet si takový odstup, aby mezi ním a profesorem byly vždy aspoň dva zákruty chodby. Přesto to nebylo tak obtížné, protože Fichte nikterak nespěchal. Profesorské povolání ho zřejmě naučilo akademické rozvážnosti. Oba tak pomalu sestupovali po několika schodištích a Robertovi došlo, že se blíží k zámeckým sklepením. Je snad někde tam skryto nepochybně hrůzné tajemství zmizení několika mladých mužů, kteří již pravděpodobně nikdy neuzří světlo světa?

Autor měl nyní několik možností. Mohl si dopřát to potěšení a věnovat se podrobnému líčení utrpení londýnských playbojů. Kamilovi by to nebylo proti mysli. Ne že by byl sadista, to v žádném případě. Od mládí však tušil, že nepatří k těm typům, které si spolužačky v letech sedmdesátých dávaly do penálů. Nevypadal ani jako někdo ze skupiny ABBA, ani jako Jirka Schelinger nebo aspoň jako Juraj Kukura. První milostné porážky mladých mužů jsou banální a lze se o nich dočíst i ve skromné a cudné literatuře, která tehdy v oblasti sexuality vycházela. Obsah oněch knih trochu budil dojem, že publikace by se mohly prodávat v drogerii spolu se skládanou vatou a destilovanou vodou. Sloužily spíše osvětě než uvedení do světa sladkých rozkoší. Nečetné obrázky musely nesmělého mladého muže dokonale odradit, výzvy, že mladík se nemá stydět říci si mladé prodavačce o prezervativ, by působily jako z přelomu století (míněno 19. a 20.), kdyby v době vydání brožurek nebyly tvrdou realitou. Kamil však tyto knihy četl v době, kdy nehrozilo nebezpečí, že by mohl prezervativ k něčemu potřebovat. Poprvé viděl tu věc na vlastní oči asi ve třinácti letech a připadala mu odporná. To nic nezměnilo na tom, že ji zatoužil osobně vlastnit, aby si ji mohl zblízka prohlédnout. Ohavnost dotyčného předmětu ho fascinovala a lákala. Bylo to mysterium fascinosum et tremendum, česky řečeno, docela to s ním cloumalo, jen když o tom slyšel.

Třídní učitelka 9. b Emma Sudková pubertálními mládenci pohrdala a dávala zjevně přednost holčičkám. Naznačovala, že chlapci nevoní a jsou duševně i tělesně nevyvinutí a hloupí. Kamil ji za to nenáviděl, a i když jí později musel dát za pravdu – muži mu připadali oškliví a méně dokonalí téměř v každém věku – pocit ponížení z jeho pokořené duše nikdy nevymizel. Už proto ne, že dotyčná dáma při hodnocení jeho výkonů vždy kolísala mezi dvojkou a trojkou z českého jazyka. Budoucí spisovatel se již tehdy pokládal za docela slušného autora, protože v páté třídě napsal sci-fi román, který svou úrovní vcelku nebyl pozadu za sovětskými vědecko-fantastickými romány z padesátých let. Jenom mu chyběla potřebná ideologická dimenze. Jenomže ta chyběla i pozdějším Kamilovým dílům. Nepostrádala ji ale krátká povídka, k napsání které ho inspirovala právě Emma Sudková. Uvádíme jako ukázku raného a již vytříbeného Kamilova stylu.

V podzemním sklepení inkvizice přišel každý dříve či později k rozumu. Spíše dříve než později. To předcházelo chvíle, kdy o rozum vyslýchaní zase přišli. Jaképak ale ve sklepě inkvizice rozumování. Tak tomu bylo i s čarodějnicí Emmou ze Sudkova, kterou přivlekli biřici v provazech a hned ji natáhli na skřipec.

Úředník pověřený výslechem na ni bez okolků udeřil.

„Tak mluv, co jsi činila a jak jsi čarodějně působila, čímž ses našemu Pánu rouhala a duši svou i duše cizí v nebezpečí věčného zavržení vystavila?“

„Ničeho takového jsem nečinila a na nic takového si vzpomenouti nemohu, neb jsem nevinná.“

„I kuš, stařeno. Lépe bude se bystře přiznati než nás tlačiti k užití práva útrpného.“

Kat přistoupil k mučidlům a vzal do svých pazourů kus do červena rozžhaveného železa.

„Raději se rozpomeň, než z tebe chutnou tučnou pečínku uděláme,“ děl dále úředník, který byl dobře naladěn, neb na Emmu si v mladších letech svých pomýšlel, a byv odmítnut, vůči ní zatrpknul. Nyní tedy mohl dílo své nenávisti dokonati. Děkoval v duchu Pánu, že se mu takové možnosti dostalo a může tak spojiti osobně příjemné s obecně užitečným. Jaká to milost! Takový je už život, zauvažoval si a pokynul katovi, aby počal s přikládáním žhavého železa na odhalené tělo Emmino.

Kamil nebyl takový sadista, jak by se mohlo zdát z těchto – i jiných – řádek. Jenom sepsal pocity, které neměl jen on sám. Spolužáci byli pouze připraveni o možnost proměnit svou zkušenost s Emmou Sudkovou v TEXT.

Nicméně ještě na chvilku zpět do těch bolestných let dospívání. Kromě designu prezervativu by Kamila hodně zajímalo, jak jsou vyrobeny slečny, protože to přesně nevěděl a perokresby v knihách o sexuálním zrání mladých mužů byly sice velmi podrobné, ale – jak správně tušil – nevýstižné. I později, když se mohl seznámit s příslušným partiemi lidského těla a opačného pohlaví přesněji, nabyl Kamil dojmu, že těm kresbám nerozumí. Lucie se dokonce jednou otevřeně zeptal, kde je poštěváček, protože měl již neznalosti plné zuby a připadal si nemožný. „Já nevím,“ přiznala se Lucie. „Asi někde tady. Já nevím. Nejsem si úplně jistá.“

Od té doby pokládal Kamil zmíněná vyobrazení za stejné sci-fi, jakým byl jeho první román o letu na Mars napsaný v páté třídě. Také není pravda, že chlapečci a holčičky si hrají na doktora a všechno si až do určitého věku ukazují. Na nic takového se Kamil nepamatoval. Buď to freudovsky vytěsnil, protože se bál otcovského kastračního aktu, nebo k ničemu takovému nedošlo, neboť život je trochu šedivější, než se píše v knihách, i v knihách o sexuální výchově, nebo měl Kamil smůlu, nebo byl pozadu ve vývoji, nebo holčičky tato tajemství svěřovaly někomu jinému. Kamil by také v tomto věku žádné holčičce nic neukázal. I později, když měl již zábavné a příjemné zkušenosti s přítelkyněmi, pochyboval o tom, zda skutečně dochází k tomu, čemu se říká hra na doktora, a vytvořil si teorii, že jde asi jenom o fantazie a úchylku některých sexuologů, protože ani jeho kamarádi a přátelé si na nic takového nevzpomínali, takže mohlo jít o mýtus ne nepodobný mýtu o ptáku Fénixovi nebo vagině dentatě. Protože je ale sexuologie zatížena mytologií a pouze se tváří jako věda, pokud nejde náhodou o několik základních technických údajů, nemělo cenu s těmito bludy polemizovat.

Kamil si také vůbec nemyslel, že je jeho penis menší než penisy jiných mladíků, ač je pravda, že tento dojem mu vydržel jenom do té doby, než při povinné školní návštěvě bazénu a povinném předchozím sprchování nějaké penisy nespatřil. Pak usoudil, že doopravdy mnoho spolužáků je na tom lépe než on, ale zároveň zjistil, že ne všichni, takže to nebyla taková tragédie, jak se pokoušely většině populace vnutit sexuologické příručky, které sice tvrdily, že velikost penisu není žádný problém, ale neustále se k této otázce obsesivně vracely, jako by v této oblasti nebyla k dispozici jiná a zajímavější témata. Pravděpodobně zvolený problém odrážel to, jakou důležitost mu přisuzovali sami autoři. Nekonečné dotazy na správnou velikost oné tělesné části se znovu a znovu objevovaly v poradenských rubrikách časopisů, což v Kamilovi vzbuzovalo dojem, že jde spíš o problém sexuologů, kteří si dopisy čtenářů vymýšlejí. Měřící posedlost přečkala i epochální listopadové změny a trvala hluboko do kapitalismu.

Z oněch rubrik se mohl čtenář dočíst, že průměrná délka je dvanáct a půl centimetru (šířku Kamil zapomněl), ale když je to méně, že se nic neděje. Přesný údaj budil u Kamila podezření, že jeden autor opisuje od druhého, protože během let dochází přece u celé populace k fyzickým změnám, především výšky a váhy, jenom zde autoři trvali zarputile po všechna léta na svém. Nedalo se tedy vyloučit, že i zde je jejich údaj buď zastaralý, nebo byl subjektivní od samého počátku. Kamila vždy uspokojilo to, že důležitá je funkčnost, a u toho vždy také zůstal.

Více ho zajímal problém masturbace, kteréžto téma se později rozhodl zcela vypustit ze své prózy, protože ho pravidelně a s chutí pojednávali jiní. Kamil měl pocit, že je to téma nechutné, a navíc to prozrazuje, že tito muži jsou líní opatřovat si ženy, ačkoliv na jiných místech svých údajně autobiografických deníkových vyprávění, ve skutečnosti však slepených kvůli poptávce trhu dodatečně, ze sebe dělají nepravděpodobné přeborníky. Pro Kamila byla masturbace asi stejný objev jako objevení nového kontinentu, protože ač na tuto možnost krátkodobého odebrání se do ráje přišel poměrně pozdě – tak pozdě, že to nikomu nikdy nesvěřil, totiž kolem svých patnácti let – znamenala pro něj takovou úlevu, že kdyby byl věřící, děkoval by za tuto možnost Bohu. Ačkoliv totiž někteří duchovní autoři pokládali tento akt za nemorální a těžký hřích proti přirozenosti, dříve dokonce soudili, že vede k impotenci a šílenství, budoucí spisovatel si sám ověřil, že ho naopak toto konání před šílenstvím zřejmě zachránilo. Pokud jde o impotenci – dle klasického úsloví proti faktu není argumentu – k žádné úhoně nikdy nedošlo. Kamil si tak pouze ověřil, že některé autority, byť byly neomylné, jistým věcem moc nerozumí.

Vyhnout se šílenství bylo jedním z hlavních Kamilových životních úkolů, totiž kvůli rodinné anamnéze, protože jeho pradědeček skončil prý v blázinci jako šílenec a kromě toho to byl údajně slušný gauner, což Kamila zaujalo, protože i jeho za gaunera označilo hned několik lidí, především žen a učitelek. Rovněž sesuv do šílenství nemohl pro svou osobu nikdy s jistotou vyloučit. Šílenství byl blízký v období prvních lásek, které ho očividně ignorovaly a dávaly přednost jiným. Jednou dokonce jeden z podnapilých soků Kamilovi vrazil poměrně zbytečně ránu pěstí, což se ona dívenka snad i dozvěděla, a Kamil si připadal tak ponížen, že několik dní nevycházel z domu, pokud nemusel. Své napětí pak musel vybíjet o samotě s pocitem trpkosti a s takovými fantaziemi, že by se s nimi jistě uchytil v některém z časopisů, které tehdy ještě neexistovaly, protože by byly nezákonné, a byly by ostatně nezákonné i dnes, protože všichni aktéři těch fantazií byli nezletilí a na některých se Kamil dopouštěl činů, které by byly trestné i v případě, že by Kamil a další aktéři těch představ zletilí byli.

Na své zasvěcení tedy Kamil musel čekat až do doby svého vy­sokoškolského studia, kdy se do něj zahleděla Lucie, která byla v těchto věcech trochu zkušenější, ač ne o mnoho.

To všechno Kamil prožil a to se mu vybavovalo, když musel podle svého pevného rozhodnutí psát Škvár, ačkoliv byl plný zcela jiných představ a snil o tom, že jednou to napíše a nebude nic sublimovat ani obalovat „uměním“, ale napíše prostě to, co bylo. Pokud jde o Škvár, tam také nic nesublimoval, aspoň ne vědomě, a o umění nemohlo být ani řeči. Jenomže věděl, že jeho Škvár bude lež, protože to není skutečný škvár napsaný z přesvědčení nebo pro peníze, ale že spisovatelova motivace se v tomto případě nejvíce podobá demonstrativní sebevraždě, jakou se kdysi pokoušela spáchat Klára. Když to Kamilovi došlo, pocítil, jak je mu Klára blízká. Ačkoliv si ji nechtěl vzít, protože se bál, že je – či může být – šílená, a protože chtěl vyzkoušet ještě jiné ženy, byla Klára jeho nejbližší bytostí a věděl, že až jednou tahle holka bude mít někoho jiného, bude na to on krutě žárlit a vyčítat jí to.

Kamil měl tedy mnoho důvodů, proč zlikvidovat několik mladých londýnských hejsků. Nebyl to motiv nevědomý, ale zcela vědomý, protože kvůli tomu některé scény do svých knih zařazoval a zařadil ji samozřejmě i do Škváru, protože si myslel, že člověk má v životě tak málo radostí, že nemá důvod se o nějakou bezdůvodně připravovat.

Robert přiklekl na schodišti k jakémusi větracímu okénku, kterým mohl opatrně nahlížet do místnosti. Poprvé si tak mohl bez rizika prohlédnout profesora Fichteho. Viděl nyní, že profesor Fichte vypadá přesně tak, jak si ho podle jména představoval.

Tady se Kamil zastavil. Jeho vlastní záhadná věta ho zaujala. Proč by měl profesor Fichte mít nějakou určitou podobu? Jenom proto, že má Kamil jakousi představu o tom, jak asi vypadal filozof Fichte? Proč by měl Fichte nějak vypadat podle jména, a ne především podle hlasu? To je přece zcela nelogické. Nakonec usoudil, že i ve Škváru může být aspoň jedna věta, která není prostému čtenářstvu úplně srozumitelná. Kromě toho trpěl vysloveným odporem k popisům, především k popisům krajin, ale také k popisům lidí. Nechá to tedy tak, jak to je. Hlavně žádné umění.

Profesor si zálibně prohlížel muže asi dvacetiletého, který byl připoután k mohutnému křeslu.

„Co, co se mnou chcete udělat?“ vyrazil ze sebe nebožák sevřeným hlasem, když viděl, že Fichte nad plamenem sterilizuje dlouhou injekční stříkačku.

„Tak se mi to líbí,“ pokyvoval profesor spokojeně hlavou. „Mládí má být zvídavé. Přesně takové potřebujeme.“

„Kdo je to my?“ tázal se nervosně (autor chtěl napsat nervózně, ale pak mu tato podoba slova připadala výstižnější) mladík.

„My, to znamená v daném případě já. Nemusíte mít ale žádné obavy, mladý muži. Poslední okamžiky svého jistě příjemného života strávíte v té nejlepší společnosti. Totiž mojí.“

„Nestojím o vaši společnost,“ odsekl muž. „Kromě toho nejsem žádný mladík. Jsem sir Ratcliff, pokud vám to jméno něco říká!“

„Ano, ano,“ mumlal si trochu roztržitě pro sebe profesor Fichte, neboť se plně soustředil na jehlu, která již byla do ruda rozpálena nad plamenem. „Už jsem to jméno někde slyšel.“

Sir Ratcliff sebou zmítal v poutech, ale nebylo mu to mnoho platné. Mohutné kožené pásy mu nedávaly sebemenší možnost pohybu. Robert se cítil bezradný. Má zasáhnout a tak se prozradit? Fichte je sice v místnosti sám, ale jistě nedaleko bude mnoho poskoků, kteří by bleskurychle přispěchali na pomoc. Když však nic neučiní, stane se pravděpodobně svědkem vraždy. Jeho úvahy přerušil další profesorův monolog.

„Jistě starému učenci odpustíte potřebu pronést pár slov, která vám nastíní aspoň něco z vašeho dalšího – svým způsobem obecně vzato radostného – osudu. Nebudu vás zatěžovat zbytečnými podrobnostmi, protože na ně ani nemáme čas. Bohužel nebudu mít ani příležitost vám to dopovědět někdy v budoucnu, protože vaše budoucnost bude jaksi spíše neosobní než osobní. Jistě se ale s některými dílčími nepříjemnostmi celého projektu smíříte snáze, když nahlédnete jeho hluboký smysl. Jste člověk šlechtické krve, vždyť proto jste mimo jiné zde, takže poznat velkolepost mého plánu vám nebude zatěžko.“

„Řekněte mi konečně, co se mnou chcete učinit, vy bídáku!“ zařval sir Ratcliff.

„Ale no tak,“ řekl zarmouceným hlasem Fichte. „Proč hned sahat k takovým invektivám? To mě na vás skutečně mrzí. Už proto, že jsem o mladých anglických šlechticích měl vždy vysoké mínění. Jistě mi budete věřit, že jsem měl možnost tu nějaké dost zblízka poznat. Ale ne všichni používali tak, řekněme, expresivní výrazivo.“

„Chci to slyšet!“ naléhal mladík, kterému, což viděl i Robert ze vzdálenosti několika metrů, kanulo z čela mnoho kapek potu.

„Nejdřív vás bohužel musím usmrtit,“ pravil lítostivě Fichte. „To je nejosobnější část celé záležitosti, která se vás bude přímo týkat. Pro úplnost vám však objasním i zbytek, protože v mé vlasti máme rádi akademickou důkladnost. Vy jste však spíše typ anglosaský, proto chápu, že jste zaměřen více experimentálně.“

Tady Kamil nevěděl, jestli pro prosťáčky nebude poslední věta zbytečná. Nechal ji zatím tam, vyškrtnout ji může vždycky.

„Snad vás nebudu nudit malým historickým výkladem. V mé zemi je to tak zvykem, a navíc nebudete muset již nikdy žádný jiný poslouchat. Jak jistě víte, podařilo se na počátku tohoto století dospět k řadě unikátních objevů v oblasti techniky. Ještě větší objevy však byly učiněny na poli ducha. Z daleké ciziny k nám byly přivezeny neznámé texty s moudrostí Východu, poznali jsme nové látky, které mohou pozměnit lidskou mysl, podívali jsme se hlouběji do duše člověka. To všechno však není nic proti pokladům, které před námi dosud ukrývala naše vlastní minulost.

Jako mladý vědec jsem se podílel na vykopávkách, které odkrývaly neznámý svět germánských kmenů z doby těsně před naším letopočtem. Zjistil jsem, že tehdejší mágové měli neuvěřitelné schopnosti. Protože jsem byl pevně přesvědčen, že moji kolegové jsou příliš svázáni akademickými předsudky, nechal jsem si obsah některých nápisů, které jsem měl za úkol rozluštit, jenom pro sebe. Narazil jsem na germánský kmen, kterému se říkalo Nesmrtelní. Když jsem pátral po tom, jak k tomuto neobvyklému názvu přišli, musel jsem se vypořádat s jejich nečekaným, ale přitom jasným tvrzením. Byli Nesmrtelní, protože neumírali. Znali totiž nějaký způsob, jak neustále prodlužovat lidský život. To pro ně bylo velmi výhodné, protože měli vždy dostatek bojovníků a nemuseli chránit žádné starce.“

„A co stařeny?“ zeptal se sir Ratcliff a v jeho hlase zaslechl Robert Merton poprvé něco jako stopy ironie.

„Prameny jsou v tomto bodě velmi sporé, ale mám pocit, že trvalé mládí bylo určeno především pro ženy krásné, protože u zbytku to bylo jedno. Ale to nic. Vraťme se k otázce mužů. Zasvětil jsem mnoho let pátrání po tom, jakým způsobem se jim to dařilo. Nesmrtelní měli zvláštní nápoj, který vyráběli jejich kněží. Jeho součástí byly byliny, které náhodou rostou i zde nedaleko v jednom údolí.“

„Tak proč tady musím sedět přivázaný k židli a máváte mi před nosem tou jehlou?“

„Protože součástí lektvaru byla také esence připravená z krve sedmi mladých bojovníků. Snažím se při svém přísně vědeckém experimentu napodobit pokud možno všechny podmínky, jaké byly tehdy. Sebemenší odchylka by mohla mít fatální důsledky.“

„Já nejsem žádný germánský bojovník,“ protestoval spoutaný muž.

„To je jistě pravda, ale jste z takříkajíc nejlepšího anglosaského chovu, což by mohlo být ještě lepší. Navíc je zřejmé, že urozená šlechtická krev je pro mé potřeby zcela nenahraditelná. Právě v krvi, stejně jako v půdě, jsou vepsány zkušenosti generací. Nikdy bych nemohl zvolit krev nějakého méněcenného národa.“

„To všechno jsou pověry a vy jste šarlatán! Chcete spáchat zločin, a navíc zbytečný zločin!“

„Být vámi tak bych nepohrdal zkušeností prastarého národa. Ostatně věda pracuje s experimentem a omylem. Může se samozřejmě stát, že se dopustíme nějaké drobné chyby a budeme muset pokus opakovat. To by bylo nemilé, protože opatřit nových sedm subjektů by nás stálo hodně času a úsilí. Prostředky by jistě vznešený pan hrabě uvolnil, ale vzhledem k tomu, že tu poslední dobou slídí různí nepříjemní čmuchalové, neměli bychom již takový klid k práci. Mohu vás ale ujistit, že těmito problémy nedaleké budoucnosti vás nechci zbytečně zatěžovat. Nyní tedy zavedu do vašeho těla tuto dlouhou bronzovou jehlu, abych mohl vaši ctěnou krev odčerpat do zde připravené stříbrné nádoby. Jak vidíte, je to nádoba původní, kterou jsem zachoval ještě z dob svých archeologických výzkumů. Na jejím obvodu můžete spatřit drobné reliéfy, které naznačují svou symbolikou překonání smrti a věčné mládí.“

„Ne, ne! Nesahejte na mě!“ křičel spoutaný muž, ale nemohl se ani pohnout. Fichte opatrně přisunul nohou nádobu ke křeslu a potom si připravil dlouhou jehlu, kterou předtím tak pečlivě připravoval nad plamenem.

„Ještě jsem vám zapomněl říci, že jehlu zavedu do srdce, což bude pro vás znamenat sice z počátku trochu nepříjemný pocit, ale bude to svým způsobem symboličtější. Musím ji ovšem vpíchnout tak, aby smrt nenastala okamžitě. Mohu vás ale ujistit, že v tom mám již jistou praxi.“

Robert si uvědomil, že jestli má něco podniknout, zbývá mu již jenom několik vteřin.

Krátkost času Kamila vždy děsila. Když si uvědomil, kolik let již v jeho životě uplynulo a stále se nestalo nic, co by mu přineslo bohatství nebo slávu, také kolik let mu zbývá, vyvolávalo to v něm lehkou závrať i tíseň.

„Z toho si nic nedělej, to je jenom krize kolem třicítky,“ utěšoval ho známý mladý literární kritik.

„Jenomže já jsem měl krizi v pubertě, potom adolescentní, teď kolem třicítky, pak bude krize středního věku, potom přelom kolem odchodu do důchodu a úpadek stáří.“

„To jsou všechno velmi nepříjemné věci,“ souhlasil s ním nadějný literární kritik tónem, který Kamilovi připomínal profesora Fichteho. Spisovatel se poté rozhodl, že aspoň obrat to jsou všechno velmi nepříjemné věci si bude pamatovat a použije ho.

Nadějný kritik na tom byl lépe než Kamil, protože NALEZL PRAVDU. Překonal své charismatické i liberální období a vstoupil do fáze tradicionalismu. Bylo jasné, že je to fáze poslední, protože po ní už nic logického následovat nemůže. Předcházelo ještě několik kratších mezistupňů. Po teologii osvobození čerpal kritik inspiraci z pramenů keltského křesťanství.

„Boha je třeba oslavovat tancem, tak jako to dělají třeba v Indii. Místo nudného kázání by měl každý věřící kreativně vyjádřit svou víru tancem v kruzích kolem jednoho středu, spojit rytmus svého dechu a modliteb s rytmem celého kosmu. V našich kostelích se neozývá spontánní improvizovaný zpěv a jásot.“

Kamil byl skeptik. „Já jsem nikdy v životě netančil, protože mi rodiče z důvodu úspor nekoupili oblek do tanečních. Pokud jde o improvizovaný zpěv, myslel jsem, že očistec má přijít až po smrti.“ Kamil byl prostě imunní vůči všem novým formám křesťanství, tedy byl to člověk takzvaného čtvrtého typu, neoslovitelný nejen klasickými, ale i neklasickými prostředky. Také mu nebylo jasné, proč v křesťanství používat formy zenové meditace, když se zenová meditace může používat i bez křesťanství a člověk se navíc nevystavuje nebezpečí bludu a nudnému dokazování, že je to ještě pravověrné. Kritikův problém s Kamilem byl, že Kamil všechno, co bylo v křesťanství, mohl nalézt i jinde, a navíc ho přitom neobtěžovali žádní souvěrci a úředníci. Také kdyby se mu nějaká pravda znelíbila, mohl by ji odvrhnout a nevystavovat se tak nebezpečí, že ho někdo bude považovat za heretika.

Pak však přišla fáze konzervativní a byl klid. Kritik se pokusil na­psat román, který by byl jakýmsi shrnutím jeho duchovního poznání. I na něj dolehlo pokušení všech katolických intelektuálů, kteří – jak bylo kdysi výstižně řečeno – pochopili, že katolictví je balkon s mosazným zábradlím, ze kterého se dá skvěle plivat na lid. (Kamil měl bohužel vždy dojem, že když dojde na plivání, tak má většinou smůlu a zrovna stojí pod balkonem.)

„Katolickými Čechami obchází strašidlo, strašidlo Florianovo,“ posmíval se spisovatel nové fázi svého přítele. Kritik mezitím řešil zásadnější otázky, zda totiž má nebo nemá být také antisemitou, protože měl pocit, že by se to slušelo. (Ještě rok předtím si myslel, že by se slušelo, aby měl levicové názory, protože odpovědný křesťan smýšlí sociálně, a tedy levicově.) V románu-epopeji Opožděný úsvit, jehož děj se odehrával od dob první republiky do současnosti, vytvořil postavu kosmopolitního žida Löbla, který byl protipólem katolického novináře Jiřího Bělohorského. Výběrem jména pro hlavní postavu prokázal kritik jistý smysl pro humor, i když kritikovi přátelé měli pocit, že poslední dobou už s kritikem mnoho legrace není.

Antisemitismus hýčkaný z nostalgických důvodů a kvůli image nakonec kritik opustil. Chtěl podráždit „mělkou liberální veřejnost“, která by mu na tento špek pochopitelně naivně skočila, ale nechtěl se úplně znemožnit. Pomocí počítače vyhledal tedy všechny zmínky o Löblovi a jeho postavu upravil. Ani počítačová funkce najdi ale nestačila na to, aby zahladil všechny původní povahové rysy proradného vykořeněného židáka kosmopolitních rysů, který rozleptával společnost volnomyšlenkářskými brožurami a pořádáním frivolních salonních hrátek. Kupodivu se právě díky těmto nesrovnalostem jevil Löbl jako muž rozpolcený, věčný poutník, který dokonce Jiřího Bělohorského přežije a dál kráčí dějinami této nešťastné země, aby nesl svědectví o věčném příslibu daném lidu Izraele, příslibu dosud v Kristu nenaplněném. Je možné, že při vymýšlení této postavy kritik doufal, že někteří radikálnější členové Židovské obce napomohou popularitě knihy žalobou nebo aspoň veřejnými protesty. V tom se zmýlil. Buď byli židé moudřejší, než čekal, nebo jejich pozorný zrak pátral v jiných oblastech. „Nic už není, jak bývalo,“ povzdechl si nepochopený (nebo až příliš dobře pochopený) autor.

Recenze hodnotily nebohého, počítačově poněkud obřezaného Löbla jako nejlepší postavu knihy. Jiří Bělohorský některé kritiky začal otravovat při četbě poměrně brzo a zatrpkli vůči němu už ve druhé kapitole. Definitivně pak propadl v kapitole šesté, kdy se nechal pokřtít, opustil milenky a věnoval se laickému apoštolátu v tisku. Román zachránila skutečnost, že do děje kritik prozíravě umístil celou řadu záporných postav, jejichž jednání bylo mnohem zábavnější než metafyzické přemítání Jiřího Bělohorského o Boží podstatě a návratu národa do hřejivé náruče barokního katolicismu. Při své jedinečné schopnosti všechny urazit měl kritik materiálu na záporné postavy kolem sebe dost.

Lépe než Bělohorský dopadla Kateřina Sweet-Steinhauser, někdejší Bělohorského milenka (do obrácení), které se nakonec musel vzdát (po obrácení). Mezi řádky se dalo vyčíst, že Jiřího nové katolictví jí lezlo na nervy, což nadějný kritik opsal jako její duchovní idiosynkrazii. Kritik tady ale zase jednou – jak si Kamil myslel – vytvořil normálnější postavu, než sám zamýšlel. Předlohou Kateřiny S. S. byla docela obyčejná holka z Kladna Kateřina Volná, kritikova tajná láska, kterou tak dlouho odrazovaly náboženské výstřednosti našeho mladého muže, až si našla někoho jiného. Kritik jí to nikdy neodpustil, nicméně obraz Sweet-Steinhauserové prozrazoval, že jeho city stále nevychladly. Pomstil se jí aspoň tím, že ji na konci šestisetstránkové epopeje ukáže jako stařenu v domově důchodců, která si namáčí kůrky do neslazeného bílého kafe a plete si nejen dny v týdnu, ale už i roky. Lvice salonů první republiky tak nemohla dopadnout hůř.

Jiří Bělohorský umírá v předposlední kapitole po výslechu na StB v době tuhé normalizace a završuje tak dráhu katolického Mirka Dušína, oné inkarnace platonské ideje čestnosti a téměř fašisticko-mládežnického smyslu pro pořádek. Kritik na žádné výslechy díky momentálně panujícímu demokratickému režimu nechodil, takže mu nehrozilo, že by svého hrdinu musel následovat. Vážně se tedy zabýval myšlenkou vstupu do duchovního povolání. Preventivně popíral, že by v pozadí stál milostný neúspěch s Kateřinou Volnou. Popíral to tak intenzivně, že si o tom jeho blízcí mysleli své.

„Nemysli si, že na tebe budu čekat věčně,“ říkala Kamilovi Klára. „Na podzim mi bude čtyřiadvacet. Už musím myslet na to, co bude.“

„Neblázni, to přece není žádný věk.“

„Ty mě nechceš. Až si najdu někoho jiného, tak se nediv.“

Po takovém rozhovoru se často oddali vášnivému milování, protože představa, že by o sebe mohli přijít, byla příliš vzrušivá. Kamil si vzpomínal na to, jak si Kláru namlouval, jak jí chodil naproti, když se vracela z kurzů zenové meditace, jak jí kupoval koláčky, vídeňskou kávu, jak si ji poprvé přivedl domů, a nic se nestalo, jak si ji přivedl podruhé a stalo se toho trochu víc a jak se spolu milovali již napotřetí. Dobře se mu vybavovalo, jak byl vylekán jejími vizemi a bdělým sněním, jak se jednou – ale jenom jednou – při milování chvěla, jako kdyby ji něco vyděsilo. Ale to se potom už nikdy neopakovalo. Věděl, že si ve všem rozumí, kromě toho, že mu cosi bránilo jí dávat najevo, že spolu budou navždycky. Kamil totiž nevěřil tomu, že je něco navždycky, ač by tomu věřit chtěl. Proto mu byl tak blízký buddhismus, protože podle buddhismu nic není na věky a není třeba ztrácet čas žádnou metafyzickou spekulací.

„Aspoň vím, na čem jsem. Všechno přichází a zase odchází. Vše, co má vznik, má také zánik,“ hlásal jednou na chodníku příteli nadějnému literárnímu kritikovi, který si pod paží nesl dva díly Summy theologické Tomáše Akvinského.

„Tohleto koketování s Východem se mi vůbec nelíbí. Patříme přece do židovsko-křesťanské kultury. Člověk ze Západu nemůže východní myšlení nikdy pochopit,“ odporoval kritik. Začal se rozvíjet jeden z jejich běžných a zbytečných dialogů.

„Křesťanství i židovství jsou přece taky východní náboženství.“

„Jenomže tady už zdomácněla. Jsme na ně zvyklí a víme, jak s nimi zacházet.“

„To se říká o alkoholu taky, zatímco marihuana sem prý kulturně nepatří, takže je třeba ji zákázat, ačkoliv je to lehká droga a alkohol tvrdá.“

„Kouření marihuany a vůbec užívání lehkých drog je cestou k užívání drog těžkých.“

„To nikdo vědecky neprokázal.“

„Uživatelé těžkých drog začínali lehkými. To je statisticky prokázáno.“

„Jenomže taky začínali mlékem a četbou Čtyřlístku. To je taky statisticky prokázáno. Jde o falešnou korelaci.“

„Společnost má právo se bránit.“

„Žádná společnost neexistuje. To je jenom konstrukt. Existují pouze jedinci. Když se někde moc mluví o společnosti, je potřeba se dobře podívat, pro koho řečník pracuje a za kolik.“

V zásadě se ale Kamil a nadějný literární kritik měli rádi. Spojovalo je přesvědčení, že svět je zajímavé místo k přebývání, ale že za tuto exkurzi se hodně platí.

„Pozval mě na kafe Danny,“ hlásila Klára.

„Piješ hodně kafe. Zdravé je jedno až dvě denně. Víc ne.“

„Tebe nezajímá, kdo je to Danny?“

„Kdo je to Danny?“

„Danny je Kanaďan. Docela sympatický. Jezdí sem na prázdniny, protože tu má české předky.“

„Někdo takový sem jezdil už loni a zkoušel sbalit nějakou holku od Mladých konzervativců, když jsi do toho spolku chodila na kafe.“

„To je on.“

„Neříkalas loni, že je to nafoukaný a rozmazlený fracek?“

„Tenkrát se tak choval. Ale holky říkaly, že je znát, jak se změnil.“

„To byl ten, co tvrdil, že je žid?“

„Ty máš něco proti židům?“

„Ne. Mám židovskou babičku. Jsem pro samostatnost státu Izrael v rámci práva všech národů na sebeurčení a všech rezolucí OSN a taktéž v rámci zdravého rozumu.“

„On ale – je žid. Říkal, že kdyby si měl někoho vzít, musela by to být židovka.“

„To máš teda smůlu. Tady je teď žid skoro každý.“

„Říkal, že by jeho partnerka mohla k židovství třeba jenom přestoupit.“

„To je dost slabá náhražka.“

„Jemu by to stačilo.“

„Žijeme v době, kdy se lidé spokojují s náhražkami.“

Klára byla nespokojená. „Já jsem podle tebe náhražka?“

„Chtěl jsem někdy po tobě, abys k něčemu přestoupila?“

„Odpovídáš otázkami. Ty se chováš jako žid.“

„Chovám se jako žid podle představ o židech čerpaných z židovských anekdot. Nejsi žádná náhražka, protože po tobě nechci ani košer jídla, ani obřízku.“

„Holky se obřezávat nedají.“

„To by ses divila. OSN muselo vyslovit svůj radikální nesouhlas s takzvanou obřízkou žen, ve skutečnosti mrzačením dívek v některých afrických státech.“

„Tebe vůbec nezajímá, že s ním jdu na kafe.“

Zatímco Klára rozehrávala svou židovskou kartu, děly se ještě strašnější věci.

V okamžiku, kdy Fichte pozvedl ruku se smrtonosnou jehlou, vtrhl Robert Merton do místnosti s výkřikem: „Zadrž bídáku, nebo je to tvůj konec!“

V ruce třímal stříbrný revolver, který mu dal děkan Fischer. Fichte nejdříve polekaně vzhlédl, ale potom se zase uklidnil.

„Raději si tu bouchačku zase schovejte, mladý muži, nebo se dostanete do problémů.“

„Žádné řeči, nebo se odeberete za svými oběťmi, spíše však do pekel!“

Fichte se suše zasmál. „Není žádných pekel, pane Mertone. Kromě těch, která si připravujeme svou vlastní neopatrností.“

Robert nedal najevo žádný údiv nad tím, že ho Fichte zná jménem. Profesorův klid na něj však působil tísnivě. Proč se ten zloduch vůbec neobává namířené zbraně? Má snad zločinec ještě v rukávu nějaké eso, které je mocnější než kulka?

„Rozvažte ho,“ pokynul Fichtemu hlavou směrem ke křeslu, kde seděl spoutaný sir Ratcliff, který sledoval trochu zmateně vývoj událostí.

„Pokusím se vám vyjít vstříc, aspoň pokud jde o první část vašeho přání,“ povzdechl si profesor a přikročil ke křeslu. Robert chtěl přijít o krok blíže, aby na něj mohl důkladně dávat pozor, ale v tu chvíli měl pocit, jako by dostal úder do hlavy a celé tělo se mu zkroutilo křečí. Revolver mu vypadl z ruky, detektiv se bezvládně zhroutil na zem a pozbyl vědomí.

Kamilovi samozřejmě vadilo, že Klára mu oznamuje takové věci. Připadalo mu to jako hloupý a laciný trik. Bylo mu jasné, že mladá žena má nárok zvýšit svou atraktivitu náznakem, že její momentální partner není ten jediný možný. Nereagovat na takové signály bylo riskantní a zároveň svůdné. Kdyby mu Kláru někdo přetáhl, nemusel by řešit problém, jak se s ní rozejít. Všechny pokusy rozejít se „po dobrém“ zatím ztroskotaly, protože ji měl rád a nechtěl, aby musela prožívat něco nepříjemného. Na každý náznak, že by mezi nimi mohl být konec, reagovala asi jako na oznámení smrti blízkého příbuzného. Kamil měl příliš malou zkušenost s takovými věcmi, aby byl schopen zjistit, že se tak chovají vždycky všechny ženy. Ty druhé, které nikdy neměl a o procesech rozcházení mu vždy jenom vyprávěly, sehrály svou úlohu vždy mnohem hrdinněji, než tomu bylo ve skutečnosti. Tuto krutou pravdu odhalil až tehdy, když poznal některé rozchodové historie z líčení druhé zúčastněné strany.

Příchod Dannyho do společných rozhovorů tedy na Kamila působil jako nejasný příslib, že by z toho mohl vyváznout poněkud snadněji, než bývá zvykem. Při představě, že cizí chlap bude s Klárou dělat to, co on, se mu zase dělalo fyzicky zle. Protikladnost těchto pocitů si sám pro sebe vysvětlil tím, že celý svět je protikladný. Když tedy své milostné záležitosti hodil na zodpovědnost kosmu, věnoval se zase své tvůrčí práci.

Probuzení z bezvědomí nebylo příjemné. Robert Merton zjistil, že je upoután na podobném křesle jako sir Ratcliff. Ten ostatně seděl hned vedle něho. Ještě dříve si však detektiv všimnul profesora Fichteho, který stál před ním a příjemně se usmíval.

„Jsem rád, že se setkáváme. Jsem také rád, že – přes malý počáteční incident – jste se u nás mohl posadit. Musel jsem do vás sice malým nožním spínačem vpustit trochu elektrického proudu, ale nakonec se to podařilo.“

„Děkuji za pozornost,“ zamumlal Robert, který přicházel k sobě dost pomalu. I přes to málo, co zatím poněkud bolavou hlavou pochytil z okolního světa, mu došlo, že situace není růžová.

„Kdybyste přišel o něco později, málem byste zmeškal jedinečný experiment, který tu nyní dovršujeme. Nejenom že ho uvidíte, ale vy se na něm budete moci přímo a aktivně podílet jako subjekt!“

Kdyby Robert nebyl připoután ke křeslu, musel by se otřást hnusem. Hnusem nad obludnou zrůdností Fichteho a nad tím, co se zřejmě bude dít.

„Být vámi, profesore Fichte, jste-li vůbec profesor, příliš bych se neukvapoval. Vašich zločinů již bylo víc než dost. Máte jedinou možnost, totiž vzdát se zákonu.“

„Ale, ale?“ podivil se Fichte. „Kdo by to byl řekl, že se nebudete chtít podílet na pokroku vědy, ač, což chápu, z něj nebudete mít bezprostřední prospěch. No nic. Člověk dnes nemůže počítat s velkým pochopením ze strany laiků. Musím vám říci, ačkoliv nerad žaluji, skutečně nerad, že na tomto křesle seděl jakýsi pan Danny, původem snad z kanadských provincií, a ten měl o vědě ještě menší mínění než nyní vy. Přitom přijel z takové dálky. Nejdříve mi tak ošklivě spílal, hodně ošklivě, to se mi vůbec nelíbilo. Jsem již starší muž a nezasloužím si přes své četné chyby nějaké impertinence. Potom ho to najednou přešlo, zvláště když viděl tuto nevinnou jehlu, a byl náhle samá zdvořilost. Pak zase fňukal. Myslel jsem, že se snad mýlím, protože mladí mužové ze zámoří byli podle mě vždy výkvětem impéria a osobnosti zocelené tvrdým životem. Nic už není, jak bývalo.“

Na profesorovi bylo patrné, že je skutečně zarmoucen tím, jak daleko dospěla zkáza současného světa. Najednou do toho zasáhl svým voláním sir Ratcliff.

„Vy jste nás sem nalákal! Vy jste nám všem sliboval, že dokážete vyrobit nápoj lásky, který uvádí v šílenství ženy a u mužů zase vždy zaručuje nikdy nehasnoucí sílu! To všechno jste nám nasliboval – a místo toho přišla jen hrůza a smrt!“

„Smrt patří k životu, tak už to na světě chodí,“ soudil Fichte. Robert začínal žasnout.

„To nechápu,“ otočil se na sira Ratcliffa, nakolik mu to pouta dovolovala. „K čemu mladí a energičtí muži potřebovali něco takového?“

„Já nevím, tak,“ řekl neurčitým tónem sir Ratcliff.

„Teď bych to nerozebíral,“ skočil mu Fichte do řeči. „To si řekněte někde jinde. Bohužel experiment spěchá.“ Profesor znovu zažehnul kahan a začal nažhavovat hned dvě jehly najednou.

Robert se na něj otočil s hněvivým výrazem v tváři: „Snad byste si měl dobře rozvážit, co děláte. Jestli si myslíte, že se o mně nikdo nedoví, tak jste na omylu. Již velmi brzo, jakmile se nebudu vracet do města, se tu objeví policie. Nemůžete uniknout, ať podniknete cokoliv. Budou uzavřeny všechny cesty, vaše podobizna bude za pár hodin vyvěšena po okolí, telegraficky budou uvědoměny přístavy. Nemáte kam jít. Nepodaří se vám zmizet.“

„Nejsem tak naivní, jak si myslíte,“ pravil netvor v bílém plášti a zaujatě se věnoval svému plameni a jehlám. „Teď už vám mohu říci všechno, neboť vy už o tom nikde vyprávět nebudete. Že jste na cestě sem, to vím již od chvíle, kdy jste opustil Londýn. Naštěstí mám všude dostatek oddaných přátel, kteří mě nenechají v nevědomosti. Vědí totiž, že elixír věčné životní energie by mohl posloužit i jim. Snad byste ani nevěřil, co všechno může dokázat touha po životě! To je snad ještě mocnější než strach ze smrti,“ filozofoval Fichte.

„Věděl jsem, že mě někdo sleduje,“ nenechal se vyvést z míry Robert. „Vaši špehové se domnívali, že nevím o jejich jízdě fiakrem za mnou. Stejně jako ti, kteří jeli na lodi přes kanál a notný kus cesty expresem přes kontinent. Což jsem mohl přehlédnout, jak se stále tytéž postavy trousí na každé větší zastávce k telegrafu a platí bez zaváhání velké sumy, to znamená za depeše do ciziny?“

„To už je jedno,“ rozmrzel se Fichte. „Kdybyste neodmítl jedinečnou možnost nechat se odvést do zámku rovnou z nádraží, mohl jste to mít možná za sebou.“

„Děkuji za péči. Pak bych ale přišel o pohostinství neopakovatelných manželů Gruberových. Jejich péče by člověka málem přibila k zemi. Jenom si nemohu na vítací způsoby tohoto kraje jaksi zvyknout.“

„To snad ani nebude třeba. Když si ale tolik potrpíte na dobré způsoby, proč jste k nám chodil podzemím? Věděli jsme o vás od první chvíle, kdy jste vstoupil do chodby. Unikl jste sice několika drobným nástrahám, ale od okamžiku, kdy jste s tím tlustým děkanem vlezli do chrámu, nám bylo jasné, že na chodbu musíte přijít.“

„Zamýšlel jsem se dostavit po povrchu, ale na rašeliništi jste na mě poslal uvítací delegaci. Nevím sice, co to bylo za strašáky, ale jistě s vámi měli něco společného.“

„Teď vám to mohu docela dobře prozradit. Byli to obyčejní muži sedící na malých oslech. Kopyta jim obalili tak, aby je nebylo slyšet a sami byli zahaleni. V mlze jste nemohl dobře nic vidět ani slyšet.“

„Nuda,“ napadlo Kamila. „Takhle by to tedy nešlo. Píšu škvár a zatím to vypadá jako cvičení v konverzaci. Musím do toho vnést nějakou pokleslou dynamiku. Trochu hrůzyplného líčení.“

„Věda si žádá jisté oběti, přičemž – a je korektní to říci – jsou to oběti nemalé. Nejdříve musím do vašeho srdce zavést tuto sondu. Nemohu vás předtím omámit žádným z běžných prostředků, neboť potřebuji krev čistou a tryskající. Spánek by mohl narušit její dynamickou a magnetickou kvalitu. Původně jsem myslel, že použiji krev sedmi urozených jinochů, ale nyní se mi naskytla vzácná možnost použít krve osmi lidí, z nichž jeden je, s prominutím, barbar. Doufám, že nejste z žádného urozeného rodu, pane – detektive?“

„Přesto si nepřipadám jako barbar. I kdybych si tak připadal, tak po zkušenosti s vaším zvláštním pojetím pohostinství by mě taková sebekritika brzo opustila.“

„Mohu tedy použít vzácnější variantu, kterou staří germánští mágové realizovali jenom za příznivých okolností. Sedm urozených krví a osmá je barbarská! Jaká výtečná konstelace!“

„Jenom aby vašeho starého hraběte neporazila,“ vzchopil se mladý sir Ratcliff.

„To se mu nestane,“ ujistil ho Fichte. „Ten totiž nedostane ani kapku. Vám to mohu říci, protože vy už to dál nikomu nepovíte. Hrabě Badensdorf dostal do poháru vína silný uspávací prostředek, takže této noci a značnou část příštího dne o sobě nebude vědět. A to přesto, že jinak trpí stařeckou nespavostí. Jsem mu vděčný, že mi umožnil na tomto milém zámku celý pokus uskutečnit, ale po mnoha destilacích vznešené krve získám tolik energetického elixíru, že to bude sotva stačit pro jednoho. Nemohu se tu také zdržovat dalšími pracemi. Získám tedy jen základní destilát a konečný proces provedu v bezpečí svých laboratoří jinde.“

„Neuniknete, Fichte! Zámek bude jistě již za pár hodin obklíčen!“

„S tím jsem počítal. Proto také již několik hodin činí moji spolupracovníci pečlivé přípravy na nádvoří. Vhání horkou vodní páru na doběla rozžhavené kovové pláty a vyrábějí takové množství lehkého plynu vodíku, aby bylo možno jím naplnit balon neboli aerostat. Dříve než se sluneční paprsek dotkne zámecké věže, opustím se svým asis­tentem tyto nehostinné prostory. Ostatně v jistém slova smyslu vás vezmu s sebou. Už jste někdy letěli balonem?“

„Vaše germánské šarlatánství je odporné,“ pravil Robert Merton. „Ještě odpornější je ale váš úmysl oklamat toho starého muže a zajistit si energetický elixír jenom sám pro sebe. I v rámci zločinu existuje cosi jako vkus a toho se vaší teutonské duši nedostává.“

„Nikdy jsem netvrdil, že chci tento výtečný nápoj sám pro sebe. Aspoň ne tuto první dávku, kterou má právo požít především osoba toho hodná a potřebná. A tou je, milí pánové, sám císař Vilém!“

Tak je to tedy, pomysleli si oba spoutaní muži. Až tak dlouhé prsty tedy sahají do této místnosti. Stojí tedy tváří v tvář nejen šílenci a zločinci, jakého země snad dosud nenosila, ale proti celé říši temna a jejím přisluhovačům.

Tady Kamila opustila invence, a navíc musel za pár minut odejít na setkání s Klárou.

„Danny mě včera pozval na odpolední vycházku.“

Kamil na to nereagoval.

„Byli jsme na Kampě a potom mě pozval na vyjížďku na lodičku. Pak jsme byli v jedné restauraci na Starém Městě. Zajímá tě vůbec, co jsem včera dělala?“

„Samozřejmě že mě to zajímá. Co na to chceš slyšet?“

„Tobě to nepřipadá nápadné, že se o mě tolik zajímá?“

„Na tom není nic záhadného. Prostě tě chce sbalit a dostat do postele.“

„A co ty na to?“

Co na to měl říci? Téměř od začátku jejich vztahu se Klára ptala, jakou má jejich vztah budoucnost, jaké má perspektivy, jestli chce Kamil stále bydlet sám, co si myslí o rodinném životě. Nadnesla jako téma řadu dalších věcí, na které nic neříkal, dokud nebyl jednou tak podrážděný, že jí oznámil, že rodina je přežitek buržoazní epochy a že si ji nikdy nevezme. Potom chvíli zkoumala, zda to její partner myslí vážně. Protože své tvrzení nikdy neodvolal a ještě k němu přidal nové, totiž že nemá rád malé děti a vůbec žádné děti, svedla krátký vnitřní boj a potom se s ním rozešla. Za týden se k němu vrátila, protože ho milovala. On ji k sobě přijal, protože ji měl rád a bylo mu s ní dobře, pokud zrovna nemluvila o budoucnosti a o dětech. Vydržela to několik týdnů a potom se při milování zase začala dožadovat miminka a připadalo jí to zvlášť erotické, zatímco Kamilovi přesně naopak. Dlouho k tomu mlčel. Když si vynucovala jeho odpověď, přestal se s ní jednou uprostřed noci milovat a pravil, že řeči o mimincích nejsou pro něj rozhodně žádné afrodiziakum a že ji prosí, aby to nedělala, neboť ho tím uvádí do rozpaků.

Klára měla tehdy pocit, že jde o nějaké nedorozumění, protože když řekne „udělej mi dítě“, je to od ní projev nejvyššího uznání a vyjádření osobního vztahu. Kamil jí nemohl říci, že navzdory všem katolickým a osvětovým příručkám nejde muži při sexu ani tolik o vzájemné projevování něžností a vztahy jako o slast a odstranění napětí. Všichni vědí, ale nikdo se neodváží to říci nahlas, že milostná předehra se dělá především kvůli ženám, aspoň ta, která trvá dlouho. Nikdo to ani nahlas říci nemůže, neboť by byl obviněn z egoismu, cynismu, hédonismu, epikureismu a degradace ženy na pouhý objekt, zatímco ona je přece subjekt, cítící, myslící, milující, křehký a toužící po splynutí atd.

Proto také dával Kamil Kláře tak málo květiny, ne proto, že by to nepokládal za důležité, ale protože měl vyvinutý smysl pro symboliku a věděl, že to důležité je a to velmi. Danny, jak se teď dozvěděl, donesl na druhou schůzku Kláře velikou kytici. Proti tomu byl spisovatel bezmocný, neboť nemohl sám dát Kláře podobnou květinu, protože by si připadal jako lhář.

„Tak chceš ji, nebo ji nechceš?“ doloval z něj nadějný literární kritik, když se mu tvůrce svěřoval s posledními milostnými problémy.

„Já ji chci. Ale ona chce, abych ji miloval, zatímco já ji mám jenom hodně rád.“

„To nestačí?“

„Mně to stačí, ale jí ne. Tvrdí, že z hlediska vnější podoby našeho vztahu je přítelkyní, zatímco ve skutečnosti je jenom milenka.“

„A není?“

„Není. Je něco mezi. Nikdy bych si netroufal si ji vzít. Je trochu blázen.“

„Kdyby nebyla trochu blázen, nikdy by nechodila s člověkem, jako jsi ty.“

Kamil to věděl a jeho tísnivé stavy to prohlubovalo.

Jeho starosti by nadějný kritik chtěl mít. Po vydání Opožděného úsvitu se několik lidí cítilo románem napadeno. Rozkošné bylo, když se několik jedinců cítilo být zobrazeno v jedné a téže postavě. V Jiřím Bělohorském tak znalci postupně odkryli několik žijících a několik již zemřelých katolických zasloužilců. Shodovali se pouze v tom, že není jasné, jestli si z Bělohorského nadějný kritik nedělá tak trochu legraci. Postava obráceného žurnalisty totiž působila tak nepravděpodobně, že mnohým připadala jako parodie.

Jedna zasloužilá dáma zase kritikovi napsala, že zatím vůbec neuvažuje o žalobě, což prozrazovalo, že o ní už dlouho uvažuje. Liberálové – kteří měli být knihou podrážděni – byli poměrně spokojeni. Líbilo se jim vylíčení pražského metropolity, kterého pokládali za archetyp církevního hodnostáře jako takového. V tom se shodovali se stávajícím metropolitou, který sice na Opožděný úsvit veřejně nijak nereagoval, ale pročítal si ho po večerech a nebyl knihou zrovna nadšen. Korunu všemu nasadil známý publicista-psychoanalytik libující si v rozličných psychologických vivisekcích současných intelektuálů a politiků a probírající kritikovo dílo na pokračování v jednom všeznalém listě. Scény s Kateřinou Sweet-Steinhauserovou v domově důchodců (která na mikulášské besídce sebere jiné stařence čokoládu a odmítá ji vrátit) označil za zesměšnění stáří, kterým se kritik pokouší uniknout vlastnímu strachu ze smrti. Tutéž scénu jedna recenze pochopila jako smíření se s odvěkým lidským údělem změny a zániku a přisoudila jí v knize klíčovou úlohu. ČUKŽ (Česká unie katolických žen) to chápala jinak, ale otevřený dopis adresovaný národu (nebo něčemu takovému) jim jeden moudrý katolický muž rozmluvil.

Odchod do kláštera se pro kritika stával stále příjemnější variantou.

Kamil setrvával ve svých přízemních problémech nemajících s životem kulturní veřejnosti nic společného. Přemítal o své přítelkyni. Vybavovalo se mu, jak se Klára chvěje, když má své vize. Už je dlouho neměla a vůbec bylo patrné, že se její celkový stav nesmírně stabilizoval. Kamil na to ale nemohl zapomenout. Když spolu byli asi podruhé, křečovitě se chytla okraje postele a schoulila se do klubíčka. „To nic, to nic,“ mumlala. „Já vím, že jsou to jen obrázky, to nic.“

„Už toho mám dost,“ rozhodoval se v duchu Kamil. „Ráno se s ní rozejdu. Sám jsem padlý na hlavu, nemůžu přece chodit s takovým cvokem.“ Jenomže Klára se do rána uklidnila a zase z ní byla hezká a chytrá studentka, která milovala sex a kulturu a Kamila, takže žádný rozchod nepřipadal v úvahu. Spisovateli jí bylo líto. Věděl, že jí ve třinácti letech zemřela nejlepší kamarádka po dlouhé a strašné nemoci, že její babička spáchala sebevraždu, že její první intimní zkušenosti jsou spojeny s násilím a necitelností. Doma ji občas vzbudili tím, že jí dali pár facek. Rodiče nebyli zlí, jenom netušili, že je rozdíl mezi myčkou nádobí a dítětem. Na gymnáziu jim tedy Klára naznačila, že ten rozdíl je v tom, že myčka na nádobí nepolyká prášky v rámci sebevražedných pokusů. Několik dní byl klid a potom bylo všechno jako předtím. Jenom ji nebudili fackováním, protože zjistili, že jejich dcera již trochu povyrostla. Navíc nebývala občas několik nocí po sobě doma.

Tehdy začalo období „nocovek“ neboli intimních vztahů – lépe řečeno styků – na jednu noc. Lidé neznalí skutečného stavu mládeže se domnívají, že sexuální styky jsou zdrojem rozkoše, takže dnešní mládež je zjevně hédonistická. V praxi ten hédonismus vypadal často tak, že Klára, když k tomu došlo, svírala pěsti bolestí a musela stisknout rty, aby nekřičela. Různí studenti a pánové, které ne vždy znala celým jménem, možná cítili, že to nejde úplně snadno, ale podle jejich soudu si ženská „má říct“, když něco „nefunguje“.

Jediný stálejší vztah v těch letech prožila s člověkem, o kterém později nikdy nemluvila jinak než jako o „svém šéfovi“. Šéfovi patřila agentura na zařizování čehosi a Klára u něj původně pracovala jako sekretářka. Později byla milenkou a zřejmě si myslela, že je přítelkyní. To slovo má v Čechách mnoho významů, takže v tomto omylu mohla setrvávat dost dlouho. Časem zpozorovala, že když byla přes noc či během odpolední chvilky intimně sblížena s šéfem, dostala na konci týdne víc peněz. Byl to diskrétní způsob a nemohla na to nic říci. Nemohla se ale také zbavit dojmu, že některé její mladé a hezké kolegyně také dostávají přidáno, aniž lze odvodit důvod takového zvyšování či snižování odměn z pouhé kvality jejich zaměstnanecké činnosti.

Potom přišly další nocovky a nakonec se seznámila s žákem jednoho ze zenových mistrů. S tím to vydržela do doby, než poznala Kamila. Spisovatel na ni narazil v době frustrace po rozchodu s Andreou, kterýžto vztah se moc nevyvedl. Klára přišla jako na zavolanou, protože v té době si Kamil zoufal, že již nikdy v životě nepotká takovou ženu, jako bývala jeho první velká láska Lucie. Milosrdný časový filtr zakryl mnohé vlastnosti, které se později zlomyslně opět objevily jako dominantní rysy Klářiny osobnosti.

Tolik tedy k pozadí vztahu Kláry a Kamila. Kamil se během posledního rozhovoru od své milenky-přítelkyně též dozvěděl, že Danny se pokoušel dotknout ruky, kterou Klára měla položenou poblíž vesla. Věděl, že by měl něco říct a že není správné, aby se někdo pokoušel dotýkat rukou jeho přítelkyně. Měl by se cítit uražen, vyzván, ponížen, pobouřen, uveden do stavu počínající žárlivosti a hned učinit analýzu minulosti a přistoupit k příslušným opatřením do budoucnosti. Cítil se ale podivně unavený a neudělal nic.

Cítil se tak unavený, že po odchodu Kláry nebyl schopen ani pokračovat v psaní Škváru. Napadlo ho, jestli má vůbec cenu něco psát. Odpoledne měl hrozný zážitek, když navštívil obchod se zlevněnými knihami na Příkopech. Šlo se tam přes jakousi hernu, kde na chodbě posedávali mladíčci se žvýkačkami plivající na podlahu. V prvním patře bylo horko k zalknutí a vzduch byl cítit divným odérem jako ve sběrných surovinách. Vedle sebe ležely knihy o hradech a zámcích, publikace o historických palných zbraních, Kniha o dospívání, romány Grahama Greena, politologické slovníky, edice Stopami hrůzy, také Sladké snění a cestovní průvodce Marco Polo. Obsluhující personál vypadal tak, jako by byl také zlevněný. Adolescenti v šortkách odkrývajících chlupaté nohy a holky s tlustými stehny. Několik zoufalců, kteří vstoupili do této svatyně marnosti, si odnášelo aspoň Léčivou moc drahých kamenů nebo detektivku.

Kamil prožil něco podobného, jako když několik měsíců předtím viděl na knižním veletrhu vystoupení lidí, kteří sami sebe pokládali za české spisovatele a básníky. Klopotně předčítali ze svých nudných knih, oddaně si přidržovali mikrofon a texty stejným gestem, jakým drží ministrant nad hrobem farářovi kropáč a misál. „Na tyhle zombie se nebudu dívat,“ slyšel Kamil jistého spirituálního básníka z mladé tvůrčí generace, který se prodíral k východu. Někteří lidé přišli, protože čekali vystoupení nadějného kritika. Dokonce jich pár mělo s sebou i výtisky Opožděného úsvitu, buď aby si je nechali podepsat, nebo jimi autora inzultovali. Kritik se prozíravě nedostavil, zřejmě ze strachu, skromnosti nebo z důvodů duševní hygieny. Ještě tři dny po veletrhu nenapsal Kamil ani řádek, protože by se cítil jako pachatel zločinů proti lidskosti. Pak ho to přešlo, protože něčím se člověk živit musí, jak již bylo řečeno, a získávat si tak nehynoucí slávu. Navíc dobře věděl, že nic jiného neumí, a kdyby se ukázalo, že neumí ani tohle, mohl by si rovnou hodit provaz. Zatím tuto formu sebekritiky odložil a očekával další recenze.

Záhady ženské duše poznával Kamil na každém kroku. Pokud mu je zrovna nezjevovala Klára svými přípravami na možné zálety, postarala se o to jiná žena. Jana a Martin byli manželé a Jana byla jednou z mála žen, se kterou se setkával ve trojici. To se dalo snadno vysvětlit tím, že jim byl kdysi jako svědek na svatbě a také se s ní nikdy nikterak nezapletl a neměl to ani v úmyslu. Právě tato Jana, která před rokem skončila vysokou školu, se před několika měsíci zhroutila po selhání srdce a od smrti ji dělilo možná jen pár minut, snad i méně. Nyní seděl s ní a jejím manželem v kavárně Gany’s a naslouchal líčení, po kterém mu sice problémy s Klárou musely připadat banální, o to hůře se mu však jevil celý svět.

„Prostě jsem sebou najednou švihla na zem. Naštěstí pro mě přijeli včas.“

Kamil byl vždycky trochu hypochondr a představa nemoci, která může člověka zlikvidovat bez jakékoli výstrahy během několika vteřin, mu připadala dost skličující.

„To ti ani před tím nebylo špatně? Žádné příznaky? Tlak nebo pulz nebo něco takového?“ Zkoušel si ještě představit, co by mohlo avizovat přicházející smrt, ale nic ho nenapadalo.

„Ne. Jenom jsem asi čtrnáct dní předtím často mluvila o smrti.“

Podle toho, co vykládala, se asi dva týdny před nemilou událostí svěřila jedné kolegyni ve škole, že kdyby mohla dát svůj život za jednoho ze svých vážně nemocných žáků (učila na škole pro postižené), tak by to udělala.

„S tímhle se ti svěřovala?“ zeptal se Kamil jejího muže Martina, zatímco si sám nervózně míchal kafe.

„Ne. Mně takové věci nevykládá.“

Líčení následných léčebných procedur stálo také za to. Zavádění sond k srdci, aby bylo možno navodit uměle stav zastaveného srdce a zkoumat, jestli se rozeběhne, ovlivňování rychlosti tepu, experimentální klinická smrt na několik minut a podobné hnusy. Spisovatel měl dojem, že by ani neměl kávu dopíjet, protože by mohl skončit podobně. Cítil v těle každou buňku a vnímal zvýšený tlak v tepnách. Ještě větší účinek na něj mělo zjištění, že žena může mít pocit, že zemře, a svému manželovi to klidně ani neřekne, dokonce se může stát, že je schopna obětovat život za postižené a více méně slabomyslné dítě a v jejím rozhodování – byť hypotetickém – nehraje milovaný muž žádnou roli. Svět mu připadal zvrácený, protože lidé v něm umírají příliš pomalu, nebo příliš rychle, moc brzo nebo moc pozdě, bez výstrahy a po dlouhých bolestech. Kamil se vždy starostlivě pozoroval, jestli nemá příznaky některé z nebezpečných chorob, které by ho mohly odvolat ze světa dříve, než bude sám chtít. Přitom věděl, že pokud bude jeho existence dostatečně únosná, tak z povrchu zemského dobrovolně chtít nebude.

Také se bál toho, co by nemoc mohla znamenat pro sex a jiné příjemnosti života. Nemocný člověk nemůže nejen všechno jíst a pít, ale nemůže se často ani milovat nebo se zabývat hlubokou intelektuální činností. Uvažoval tedy, co by ze života zůstalo, kdyby nesměl nic příjemného, a zjistil, že pouhá vegetativní existence, jejíž smysl by mu nevysvětlilo ani nějaké zvlášť sofistikované náboženství. Když meditoval o významu utrpení z hlediska rozličných světonázorů, nenašel žádnou uspokojivou odpověď. Nejlépe v jeho hodnocení dopadl buddhismus, protože utrpení pouze konstatoval jako danost a naznačil jakousi cestu vedoucí k jeho odstranění, cestu spočívající v odstranění žízně a touhy. To se Kamilovi zdálo dost realistické, protože za takovýmto názorem nebyla žádná metafyzika vyžadující dlouhé objasňování. Zbavit se lpění, touhy a žízně by skutečně mohlo v některých záležitostech pomoci, třeba kdyby se nemohl milovat a poté se zřekl touhy po dívčím těle. Nebylo by to zřeknutí se dobrovolné, ale lepší něco než nic.

Co kdyby ale dostal rakovinu nebo jinou nemoc neumožňující zapomenout na bolest?

„Slyšel jsem, že ani ty nejdokonalejší tišící prostředky nezabírají, když rakovina dostoupí do nejzazšího stadia,“ řekl nadějnému kritikovi a čekal od katolíka aspoň nějaká slova útěchy.

„To je pravda,“ řekl kritik. „Jsou bolesti, se kterými se v tomto životě nedá nic dělat.“

Kamila napadlo, že by mohl také přijít o nohu nebo o ruku, nebo o všechny nohy i ruce. Jednou si za bezesné noci vzpomněl na údajně skutečný příběh vojáka, který nejen přišel o obě ruce i nohy, ale ještě navíc na něj během náletu spadla na operačním sále skříň s nástroji, takže přišel i o zrak. Možná byla historka nepravdivá. Stát se ale mohla a tato samotná možnost byla hrůzně dostačující.

V kavárně Gany’s se většinou cítil jako doma, bývalo tu místo, ceny mírné, s krásnými dívkami se dalo pohovořit na úrovni. Tentokrát tu nahlédl nevábnější stránku existence. Jindy by ji spláchl vinným střikem nebo sklenicí chladného piva. Byl ale dva dny po dodatečném očkování proti žloutence – kvůli cestě do ciziny, kterou absolvoval loni – a alkohol prý nemohl. Nezbylo mu tedy nic jiného než se se smrtí setkat nad kávou.

Zpět do země, která vypadá trochu jako Švýcarsko, ačkoliv to možná vůbec není Švýcarsko, a do temných sklepů obtížně dostupného zámku, kde se právě schyluje ke zločinu. Profesor Fichte má Roberta i sira Ratcliffa ve své ďábelské moci.

„Vilém, Vilém, kdo je to?“ otrnulo zřejmě siru Ratcliffovi a dovolil si tuto netaktnost. Přítomnost Roberta Mertona mu přes vážnost situace dodávala novou energii.

Novou energii oproti tomu vůbec neměl Kamil. Stvořil tyto tři řádky a znovu si vzpomněl na odpolední setkání s mladými manželi. Měl lehké výčitky, že nepíše nic hodnotného. Mohl mít lepší svědomí než Vrána, který ve svých bestselerech před jakýmkoli hlubším uvažováním o tragédiích prchnul. V časopiseckých rozhovorech to vysvětloval tím, že chce spouštět „jakýsi milosrdný závoj nad bolestmi tohoto světa“. Kamil nic takového nedělal, takže když už někomu stál za zmínku a recenzi, vytýkali mu pesimismus, ironii, cynismus, dokonce i „temné tóny“ a sebelítost. Vskutku sám sebe litoval, ale ne proto, že by se mu vedlo tak zle, nebo že by neviděl utrpení jiných. Prostě jenom neznal nikoho jiného tak dobře jako sebe. Pokusil se ještě jednou přemoci sebelítost a pocit nesmyslnosti nad psaním Škváru. Připsal další řádky.

Profesora Fichteho urážka majestátu císaře Viléma urazila tak, že se rozhodl neprodleně přistoupit k provedení experimentu. Opět se přiblížil s jehlou k oběma mužům, když ho Robert náhle oslovil.

„Nerad vás ruším, ale snad bych vám měl sdělit, že – aspoň pokud jde o mě – nebude vám moje krev k ničemu.“

„To se na to podívejme,“ zakroutil Fichte hlavou.

„Mám totiž v zubní výplni ukrytou skleněnou ampulku se zvláště účinným jihoamerickým jedem curare. Jakmile na mě sáhnete, rozkousnu ji. Na kvalitu vašeho pochybného lektvaru to jistě bude mít záporný vliv. Možná to ale císaři Vilémovi nebude vadit.“

Profesora to na okamžik zmátlo. Pak si uvědomil, že má v zásobě aspoň sira Ratcliffa, takže je schopen vyrobit elixír i bez barbarské krve Roberta Mertona.

„Začneme tedy vaším ctěným kolegou. Vy si mezitím račte kousat, do čeho se vám zachce,“ pravil Fichte a opět nevzrušeně přistoupil k siru Ratcliffovi a rozepnul mu na hrudi košili. Nohou opatrně přisunul ke křeslu stříbrnou nádobu se starogermánskými motivy, aby mohl zachytit šlechticovu krev.

„Potřebujete skutečně tuto nádobu?“ zeptal se detektiv s neproniknutelným výrazem.

„Nezdržujte mne zbytečnými otázkami. Již jsme ztratili dost času. Jsem ochoten to za letu balonem vyprávět do hrdla lahviček s vaší krví. Vaši totiž potom odeberu aspoň na zkoumání, když nic jiného. Ale když to chcete vědět, tak ano, potřebuji tuto vznešenou nádobu, kterou jsem osobně vyzvedl z posvátné germánské půdy, kde odpočívala přes dvě tisíciletí a kde čekala na své poslání.“

„Děkuji. To jsem chtěl vědět,“ poznamenal Robert Merton. „Teď dávejte pozor na to, co se bude dít.“

Dříve než se profesor Fichte stačil vzpamatovat, ozvalo se jakési suché prasknutí, Robert ve svém křesle trochu strnul a potom s námahou, ale přesně plivnul doprostřed starogermánské leštěné stříbrné nádoby.

„Vy, vy!“ strnul na vteřinu Fichte a potom se vrhl k Robertovi se zjevným úmyslem ho na místě zabít. Robert se ale znovu vzepjal v poutech a jako by z posledních sil plivl Fichtemu do obličeje a trefil se mu přímo do levého oka.

„Na shledanou ve Walhalle, profesore,“ zašeptal a sklonil hlavu na stranu.

„To je dobré,“ zaradoval se Kamil. „Tahle pasáž se mi povedla.“ Byl hrdý na to, že vymyslel aspoň takovou dílčí zápletku, která není svou stavbou úplně pitomá a přitom ji nelze brát vážně. Kromě toho si pod jménem profesor Fichte stále více představoval postavu profesora deskriptivní geometrie Matějky, který Kamila ve svých hodinách kdysi rozličně ponižoval. Profesor Matějka byl poněkud úchylný stařec, který zadával takové rovnice, aby jejich grafickým znázorněním na tabuli vznikly nemravné obrazce. Využíval též toho, že Kamil neměl prostorovou představivost a nebyl schopen nic narýsovat tuší na pauzák. S radostí dal jednou budoucímu spisovateli třikrát za čtyři a jednou za pět z rysů zadaných za domácí úlohy. Kamil tedy neměl žádné výčitky, když nyní tomu kreténovi v rámci autoterapie psaním a sublimace plivnul jedovatou slinu do levého oka.

Profesor Fichte se zarazil, vteřinu strnule zíral na zhroucenou Robertovu postavu v křesle, načež vyběhl z místnosti s výkřikem: „Protijed! Okamžitě protijed!“

Sir Ratcliff se nezmohl ani na slovo. Jeho ohromení ještě vzrostlo, když se detektiv v křesle zase narovnal a klidným hlasem řekl: „Tito lidé jsou obyčejní zbabělci, sire. Stačí jedno plivnutí a jejich životní rovnováha se zcela zhroutí.“

„Vy, vy nejste mrtvý?“ neskrýval mladík svůj úžas.

„Zatím ne. Jsou záležitosti, se kterými příliš nespěchám. Žádný jed samozřejmě nemám, protože se raději spoléhám na jasnou hlavu. Imitoval jsem zvuk prasknutí skleněné ampule a potom zneuctil tento vznešený germánský nočník, který měl hostit naši, pardon moji, barbarskou krev. Teď máme chvíli na to, abychom něco vymysleli.“

„Jak jste věděl, co udělá?“

„Vidím, že přes svou jistě značnou inteligenci jste si ještě nenašel čas na studium moderní psychologické literatury. Pak byste dokázal z gest, slov, výrazů tváře a fyzického typu osobnosti poznat, co se skrývá pod povrchem. Celým jednáním tohoto pána prochází strach ze smrti. Nevěřím tomu, že by si z elixíru pro svého senilního císaře něco málo neodlil pro sebe. Dopovím vám to však raději později, pokud tuto nepříjemnou záležitost přežijeme. Ten nepříjemný chlap se může vrátit během několika minut.“

Kamil měl smůlu, že na psychoanalytickou literaturu narazil příliš brzo. Nikdy by ale netvrdil, že mu načerpané poznatky daly od tématu dostatečný odstup, aby se sexem zabýval chladně analyticky. (Jak to o sobě tvrdil nadějný kritik pod vlivem jednoho pražského jungián­ského duchovního.) Když se Kamil v šestnácti prokousával Výkladem snů a esejemi o Egu, Superegu, Id, orální a anální fázi, Oidipově komplexu a podobných abstraktnostech, přivítal by raději nějakou podrobnou kazuistiku z učebnice sexuologie. Utrpení šestnáctiletých je nesnesitelné a četba o sexu ho spíše stupňuje, než mírní. Toužil po tom, aby mohl na vlastní oči vidět nahou ženu, ale nenapadal ho žádný způsob, jak by se to dalo zařídit. Ženy na plovárnách mu připadaly příliš oblečené. Když se setkal s názorem, že muže více vzrušují ženy polonahé než nahé, zuřil nad tou pitomostí asi dvě hodiny.

Dočkal se až o několik let později, když se seznámil s Lucií. Byla to jemná dívka, do které by nikdo na první (ani na druhý) pohled neřekl, že má k sexu pragmatický přístup a líbí se jí to. Přesto trvalo několik večerů, než se jim to v relativním soukromí vysokoškolské koleje podařilo. Kamil měl později pocit, že po fyzické stránce to byl spíše její problém, ale díky znalosti psychologické a psychoanalytické literatury nemohl popřít, že jeho vlastní nevědomé sexuální úzkosti mohly partnerku ovlivnit natolik, že nebyla na milostný akt připravena. Nepatřil ani k citlivým hochům, u kterých je rozhodující prostředí. Nerušilo ho ani to, že do pokojíku pronikaly z chodby koleje zvuky bouchajících dveří, skřehotaly tam hlasy zahraničních studentů domlouvajících se nesrozumitelnými jazyky a na překážku nebylo ani občasné zaklepání na dveře. Nikdy s Lucií neotevřeli, protože k tomu nebyl důvod, jenom ve svých pokusech o proniknutí pokračovali tišeji.

Když se spolu poprvé vyspali, pocítil značnou úlevu, že už není panic a nelpí na něm hanba přetrvávajícího dětství. V noci po úspěšně provedeném aktu se mu však zdál sen, ve kterém stál nad tělem mrtvé Lucie. Odkudsi zezadu přicházel profesor deskriptivní geometrie Matějka a říkal: „Co se dá dělat. To se někdy stává.“ Stařec pak odcházel za zpěvu písně „Lásko, Bože, lásko.“ Kamil se probudil se smíšenými pocity, protože na existenci profesora Matějky si několik let téměř nevzpomněl. Ani tento obraz mu nicméně nezabránil v tom, aby ráno s Lucií onen akt neprovedl úspěšně a s chutí ještě jednou. Pak následoval pouze bílý den, a tak se mu nezdálo nic. Kromě toho, že se mu v bdělém stavu zdálo, že je perfektní a schopný muž. Na rozdíl od mnoha žen měl ze své první dokonané zkušenosti s intimním stykem dobrý pocit a bylo mu pouze líto, že nelze přijít o panictví několikrát, protože je to rozkošná záležitost. Také mu z nějakých důvodů připadalo vzrušující, že Lucie již kdysi předtím nějakého muže měla, takže je vlastně zkušená a do těchto intimit ho zaučila, přesně tak, jak je to v knihách. K dokonalosti literárního obrazu chybělo jen to, aby byla Lucie starší než on. Dokazovalo to, že Kamil je ve vývoji mírně opožděn za svými vrstevníky, kteří to ve věku mnohem mladším dělávali během návratu z diskotéky s partnerkami v parku za sokolovnou. Kamil nikdy nevěděl, kde k těm povolným ženám přišli, protože sám měl problém pozvat kteroukoli z dívek aspoň do kina.

První spisovatelské pokusy se datují od doby, kdy dostal přes držku od svého opilého soka, který ani žádným sokem nebyl. Během hodin deskriptivní geometrie, kdy se mu vybavovalo, jak ležel na zemi v parku a čichal trávu a hlínu, vymyslel několik zápletek pro romány. Protože ještě neuměl své touhy přelévat do knih a v nich uskutečňovat svá přání, napadaly ho příběhy vhodné do sci-fi románů. Možná za to mohlo i prostředí hodin deskriptivy. V nejnudnějších chvílích školního vyučování ho napadalo, jestli jsou na tom ostatní stejně, tedy zda větší chlapecká polovina třídy má v tuto chvíli erekci a zabývá se myšlenkou na pohlavní styk s některou ze spolužaček. Když se opatrně podíval kolem sebe, aby prozkoumal tváře svých postpubertálních kolegů, nic takového na nich nebylo vidět. „Je možné,“ napadalo ho, „že jenom já jsem takové nadržené zvíře, které nemyslí na nic jiného?“ Později dospěl k názoru, že nikdo nemohl být výjimkou. Pokud výjimkou byl, tak jenom v tom, že ostatní již zčásti uskutečňovali to, o čem on pouze snil.

Kdyby nebylo Lucie, která si ho vyhlédla sama a naznačila mu, že sex je přece príma, trvalo by mu všechno asi ještě déle. Podle četby freudovské a jungovské literatury usoudil, že by potřeboval terapii a to spíše freudovského než jungovského typu. V praxi nemělo toto poznání žádný význam, neboť koncem let osmdesátých nikde nebyli žádní analytici, a i kdyby byli, neměl by na ně peníze. V letech devadesátých už byli analytici a trocha peněz, neměl ale moc času, protože se potloukal po redakcích vznikajících a zanikajících novin a časopisů a přiživoval se psaním sloupků a nenáročných fejetonů, kde se dalo. Analyzoval se tedy sám a odhalil u sebe nevědomé sexuál­ní úzkosti. Přišel na ně díky snům, které byly přeplněny symboly mužských a ženských pohlavních orgánů. Líčil to nadějnému literárnímu kritikovi, který poslední dobou trpěl odporem k psychoanalýzám a věřil už (kromě Boha) jenom ve svůj talent a tradiční hodnoty.

„Zdá se mi hlavně o padajících letadlech. V některých sedím, jiná pouze vidím. Jednou taky o balonu. Nekecám, fakt jsem viděl balon, i když je to taková čítanková klasika. Ten balon se pomalu vypouštěl a já uvízl na poli. Start se nepodařil.“

„Letadlo je letadlo, a ne penis. Místo penisu bys tam klidně mohl dosadit vůli k moci a dopadlo by to stejně. Mohl bys tvrdit, že máš komplex méněcennosti, a proto tvoje letadla padají.“

„Komplex méněcennosti mám taky. Částečně právem. Každý blbe­ček má víc peněz, holek, času, umí cizí jazyky a ví, jak se vyplňují formuláře.“

„Peníze jsi jmenoval na prvním místě, dřív než holky. To o něčem svědčí.“

„Asi jsem anální typ a mám slast ze zadržování. Zároveň si slast odmítám dopřát. Když to udělám, trpím pocity viny.“

„Jaké zadržování, proboha?“

„Třeba právě peněz. Když už se mi podaří nějakou holku někam pozvat, s hrůzou koukám, kolik toho stačí projíst a propít.“

„To je docela legitimní pocit.“

Nadějný kritik nebral Kamilovu sebeanalýzu vážně. Spisovatel si ale začal psát deník, kam si s rozkoší poznamenával sny a milostné neúspěchy. Když zjistil, kolik místa zabírá líčení závažných selhání a jak barvitý jazyk užívá, ač mu za to nikdo nedá ani korunu, poznal, že je navíc i masochista. Že je narcista, byl axiom, který nehodlal dále dokazovat. Po vydání Prašivého psa si dal s deníkem na chvilku pokoj. To Lucii krátkodobě vystřídala jiná mladá žena. Na nějaký čas se Kamilovi fyzicky i psychicky ulevilo. Pak mu došlo, že nemůže psát. Přítelkyně Andrea si nárokovala hodně času, po pár měsících se začala zmiňovat o svatbách svých kamarádek, několikrát se pohádali, rozešli, usmířili, opět rozešli. Vztah vyšuměl do ztracena a Kamil byl rád. Po této záležitosti ho opustila biologická touha zplodit syna a pokračovat v zalidňování tragické planety.

Na psychoanalýzu narazil ještě jednou, když se jí podrobil jeden z jeho intelektuálních přátel. Kamil se na něj díval trochu jako na exota, protože osobně neznal žádného psychoanalytika a přítel byl první člověk, který se mu přiznal k praktické zkušenosti s tímto druhem terapie. Naslouchat jeho líčení bylo ještě vzrušivější, než když v pubertálních letech poslouchal smyšlené intimní historky svých kamarádů. Kamilův známý (jmenoval se Honza) trpěl pochopitelně také sexuálními úzkostmi, které popíral, protože to byly úzkosti nevědomé. Kdykoli se Honza vytasil s věcnými argumenty, považoval to analytik za obranu. Když použil svých znalostí ze sociologie, náboženství a psychologie, bylo to označeno za racionalizaci, psychologizaci a spiritualizaci.

Analytikovy argumenty byly neprůstřelné, protože nikdy nepopřel nic z toho, co Honza říkal. Uznával všechny fyzikální, společenské a státní zákony, také některé zákony nepsané, souhlasil s tím, že je třeba jednat eticky a rozumně, nicméně se mu nezdálo, že všechny Honzovy pokusy dostat nějakou holku do postele končí neúspěšně. Pokládal dokonce mladíkovy znalosti reálií z oblasti partnerských vztahů za natolik nedostatečné, že vybočoval z běžného rámce analýzy a dal mu několik poučení, jak to v životě chodí. „Mám pocit, že jisté základní poučení potřebujete,“ pravil občas a hned nějaké to drsné poučení přidal.

„Jednou jsem získal dojem,“ říkal Honza, „že už toho rejžování peněz mám dost. Tak jsem zarytě mlčel. On taky mlčel. Takhle jsme mlčeli asi půl hodiny. Pak jsem najednou slyšel zvuk cinkajících peněz. Jasně jsem slyšel, jak kolem mne proudí a chřestí všechny ty peníze, kterými si hodiny analýzy platím. Hned jsem se rozmluvil.“

Někdy měl Honza pocit, že svého analytika usvědčil zvláště podařeným argumentem. Několik vteřin bývalo ticho a slyšel jenom listování papírovými stránkami, jak se analytik probírá svým blokem. Pak se ozvalo: „Ale během předposlední hodiny jste říkal, že…,“ načež byl mladý muž usvědčen z podávání rozporuplných výpovědí. Kamil sám věděl, že být na Honzově místě, choval by se stejně. Nedostatek peněz mu sice bránil v tom, nechat se usvědčit od profesionála, ale pohled do vlastní minulosti byl dostačující. Z odstupu času se mu všechny promarněné příležitosti, kdy se vzdal slasti ze zcela pošetilých důvodů, jevily jako vážné memento a další vítězství temné aliance nevědomí a Superega nad Egem a libidem. Vědomě stál spisovatel na straně libida, ale to bylo asi tak všechno, co mohl pro tuto bujnou složku své osobnosti učinit.

Honza se pokoušel překonat nevědomé sexuální úzkosti na vlastní pěst. Aby analytikovi i sobě dokázal, že úzkostlivý není, navštívil pornokino na Hlavním nádraží. Nejdříve se mu udělalo špatně z lidí, kteří seděli v sále. Potom pustili německý pornofilm, ze kterého se mu udělalo zle rovněž. Ne fyzicky, ale esteticky. Netušil, co všechno je možné. Vše skončilo tím, že se mu udělalo zle ze sebe samého. Jeho snaha byla zbytečná. Odvážná návštěva nemravných filmů neudělala na analytika žádný dojem. Více ho zajímal Honzův sen, ve kterém se pokoušel za každou cenu přikrýt dekou nahou ženu, která předtím dělala značně vyzývavá gesta. Neméně odvážnou návštěvu sex-shopů nekomentoval analytik vůbec. Ostatně Honza sám byl poněkud zklamán tím, co tam viděl. Vylíčil to tedy aspoň Kamilovi, který se pak rozhodl, že do žádného takového podniku ani nevkročí, protože ze sebe nenechá dělat vola.

Věnoval se tedy analýze a hlubinné psychologii jenom teoreticky, protože i když to nepomohlo, nemohlo to ani škodit.

Následovalo několik neúspěšných a poloúspěšných flirtů, které svou nedokončeností a napětím daly Kamilovi dostatek inspirace pro napsání valné části románu Trapné okamžiky. Tohoto textu si vážil a soudil, že je to nejlepší próza v české literatuře za posledních pět let. Možná že Vrána je technikou mírně lepší, ale Kamil si připadal hlubší. Vrána měl ale v době vydání Trapných okamžiků náklady asi dvacetkrát větší a těšil se nesčetným znechuceným recenzím českého tisku. Konečný soud vynesli čtenáři a recenzentům nezbylo nic jiného než se pohoršit nad úrovní čtenářstva. Čtenářstvo totiž nepochopilo, že román má být podle úvah těchto mudrců v krizi a pokouší se hledat novou identitu. Místo toho různí nedoukové svedení vábničkou líbivosti, chudáci, kteří nikdy v životě nedrželi v ruce Literární noviny nebo TVAR, četli Vránovy opusy s jasným lineárním dějem, rozlišitelnými postavami, povědomými reáliemi a krotkým zlem.

Kamilovo literární zlo nebylo krotké. Protože neznal osobně téměř žádné literární kritiky, nevěděl jak taktizovat, aby nebyl označen za kýčaře. Kdyby to věděl, možná by to i udělal, protože toužil po úspěchu. Místo toho se snažil pochopit, kde se správně píší čárky, ale ani po dvou vydaných románech si tím nebyl jist.

Byla jen jedna žena, která tušila, oč v jeho knihách běží, totiž Klára. Ženy sice neumějí psát knihy a většinou ani ne knihy číst, aspoň ne číst mužským způsobem, ale Klára se nejvíc přibližovala ideálu přítelkyně, jakou by si mohl mladý spisovatel přát. Jenom kdyby stále nemluvila o „budoucnosti“. A teď ještě o tom Dannym z Kanady, který jí nosí úžasné květiny a zve ji na lodičky. Kamil nechápal, proč taková inteligentní ženská nechápe, že neseriózní floutek, který přijel do Prahy na několik prázdninových týdnů, si tady chce hlavně zapíchat a za tatínkovy peníze chlastat v drahých hospodách, kam tuzemec nechodí, protože na to nemá.

Věděl, že by mu stačilo pár slov, aby mohl Kláru zadržet, jenomže nebyl schopen těch pár slov říci. Musel by lhát a lhát nemohl, protože to neuměl, nechtěl a neměl k tomu důvod. Bude rád, když se s Klárou rozejde. Bude trpět tím, že přijde o přítelkyni, kterou má rád. Bude se o ni bát, až bude v rukách toho dementa z Kanady, ale nemohl s ní v ničem pokračovat jenom z charitativních důvodů. Rozumějí si s Klárou, ale nebudou spolu nikdy žít. Sex jim funguje tak, že Kamil už nikdy nemůže najít lepší partnerku, maximálně najde stejně dobrou. Když zkoušel vymyslet, v čem by mohla být jeho nová přítelkyně lepší, nic ho nenapadalo. Kromě fantazií, které se týkaly svedení gymnazistky.

Rozkoše s neexistující gymnazistkou byly dány její fyzickou a duševní nezralostí. Především by ho vzrušovala ještě ne zcela vyvinutou postavou, figurou odlišnou od postav žen hodlajících vstoupit vbrzku do manželství a rodit děti, taktéž byla vzrušující naivitou, s jakou by dělala všechno, co by po ní v milostných záležitostech chtěl. Byla by stejně rozkošná jako dívenky vyfotografované na dvoustraně časopisu Bravo v rubrice Láska, sex a něžnosti, kterou si Kamil pečlivě (zadarmo) pročítal v supermarketu Julius Meinl, kde měli Bravo vystavené na pultech s jinými časopisy. Nikdy by se nikomu nesvěřil s tím, že si čte sexuální rubriku Brava a klesá tak na úroveň šestnáctiletých učnic. Někdy se téměř prozradil tím, že ve společnosti citoval pro pobavení z údajně autentických dopisů čtenářek ze sloupku Můj první intimní zážitek. Veškeré podezření odvracel pak tím, že své znalosti v oblasti periodik pro mládež označoval za recesi. Bál se také, že u představ podle rubriky v Bravu také zůstane, protože se nepohyboval v kruzích, kde bylo snadné gymnazistku ulovit. Potřeboval se stát tak slavným spisovatelem, aby mu padaly do postýlky samy přitahovány jeho nebetyčnou slávou, jako jsou vábeny malé mušky k zářivému světlu. Jestli to ale s jeho proslulostí půjde dál tak pomalu jako dosud, dočká se první gymnazistky pod svou peřinkou těsně před důchodem, a to ji bude moci už tak nanejvýš před maturitou vysvětlovat českou gramatiku, pokud se ji do té doby naučí, nebo aspoň tu maturitní otázku, jejíž součástí bude on sám.

Seděl v bytě kousek od Kačerova a uvažoval, jaké to bude, až přijde o Kláru. Nedovedl si to představit. Nedovedl si ani představit, že by spolu měli chodit ještě příliš dlouho. Pokračoval tedy v psaní knížky, která neměla nic společného ani s jeho životem, ani s životem jiného normálního a skutečného člověka.

Zpět do země, která vypadá trochu jako Švýcarsko, ačkoliv to nemusí být Švýcarsko, do sklepa, kde se schyluje k závěrečným okamžikům dramatu.

S téměř nadlidským úsilím se Robertu Mertonovi podařilo pohybem nohou přitočit křeslo, ke kterému byl připoután, k hořící petrolejové svítilně, která byla upevněna v bronzovém zdobeném stojanu v rohu místnosti. Porazil svítilnu na zem a okamžitě ucítil za svými zády horko. Buď se mu podaří přepálit pouta, nebo oba uhoří v plamenech, až se oheň rozšíří přes koberce a záclony po celé místnosti. Také se mohlo stát, že se každou chvíli vrátí profesor Fichte a pomůže oběma odebrat se na onen svět. Krev sira Ratcliffa skončí destilovaná v nádobce s krví ostatních milovníků londýnského neveřejného života a tělo detektiva Mertona dohoří v troskách zámku, nad kterým se bude vznášet Fichteho balon, kterým padouch unikne spravedlnosti.

„Provazy už začínají doutnat. Potřebuji aspoň dvě až tři minuty, abych byl volný. Obávám se, že Fichte tu může být dřív!“ zasykl Robert. Žár za jeho zády byl již nesnesitelný a místnost se zaplnila zápachem hořícího petroleje.

„Jestli odsud vyváznu, již nikdy se nedotknu alkoholu ani ženy!“ sliboval mladý sir Ratcliff.

„Přeháníte,“ odsekl mu Robert, který si nepotrpěl na zbytečné řeči a plané sliby. „Ženy a alkoholu se nedotknete tehdy, pokud odsud co nejrychleji nezmizíme. Až budeme venku, tak si dělejte, co chcete.“

Právě v okamžiku, kdy za dveřmi zaslechli kroky, rozerval Robert ohořelá pouta na rukou, bleskově si osvobodil svázané nohy a vyskočil z křesla. Dveře se otevřely.

Nevědomí je netvor. Jako je ekonomika řízena neviditelnou rukou trhu, je náš život vystaven působení neviditelné nohy, kterou nám hlubinné vrstvy osobnosti nastaví v nejméně vhodných okamžicích. Je to nevědomí, kdo nám vnucuje přeřeknutí, nabízí nám neskutečné erotické sny, v jiných snech nás nechává zabíjet otce a padat s letadlem, svést ženu šéfa či vrůst nohama do země a strnout před vražedným pronásledovatelem. Kamilovo nevědomí především soudilo, že ženy jsou příliš krásné a on příliš ošklivý, ostatní muže představilo jako velké, silné a oplývající samčími přednostmi, zatímco on je pouhý intelektuál.

Po četbě psychoanalytické literatury začal Kamil sledovat, jak se ho nevědomí pokouší dostat jako temný bratr, který ho svádí z pravé cesty racionalizací, spiritualizací, verbalizací a vytěsněním problémů. Psychoanalytik by Kamila možná poučil, že jedním z největších podrazů ze strany nevědomí může být ponoukání k četbě psy­choanalytických knih, protože když si přečteme, jak se věci jmenují, máme dojem, že jsme je již zvládli, zatímco ony bují a kují pikle proti lidskému štěstí. To všechno si spisovatel připomínal, když rozebíral blížící se rozchod s Klárou. Kamilovi bylo jasné, že k rozchodu jednou dojde. Byl by rád, aby k němu došlo s co nejmenšími následky pro obě vzdalující se strany.

„Nemysli si,“ pravila kdysi Klára, „že až se jednou budeme rozcházet, že budu příjemná a budu ti to usnadňovat.“ Věděl moc dobře, že nic takového jeho přítelkyně dělat nebude. Proto konec oddaloval, jak jen se dalo. Dokonce i když došlo mezi nimi před několika měsíci k jakémusi konfliktu, při kterém na něj v noci syčela: „Jsi zlý a nezasloužíš si nic jiného než utrpení,“ či něco takového, smířili se během jedné hodiny a hned se vášnivě milovali. Nedokázal ji od sebe odehnat, protože se mu líbilo, jak mluví, jak se směje, jak jí to rychle myslí. Obdivoval ji při milování, protože na ní bylo znát, že z toho má radost a že je stvořena pro milostný akt. V brožurce o sexu pro dospívající se kdysi dověděl, že žena nemá být při sexu redukována na pouhý objekt, ale že žena má také osobnost. Klára osobnost nepochybně měla, ale Kamil si myslel, že říci o ženě, že je skvělý erotický objekt, je vlastně chvála. Být vzdělaná nebo hodná je totiž výsledek osobního úsilí, zatímco krása a erotická přitažlivost je do značné míry dar shůry, který buď je, nebo není. (Něco jako je v náboženství milost.) Když není, dá se s tím málo dělat. Normální žena, kdyby si měla vybrat, jestli chce být mladá a hezká, nebo stará a ošklivá, chtěla by být mladá a hezká. Dokonce i kdyby se zeptali autorky bestseleru Konečně přes čtyřicet, co by si vybrala, musela by říci totéž. Leda by to byla masochistka postrádající vkus.

Kamil se čtyřicítky bál a v rámci autoterapie si to přiznával: „Bojím se smrti. Bojím se stáří. Štítím se představy, že budu jednou důchodce,“ říkal si do zrcadla, aby se ujistil, že nic nepotlačuje. Pak ještě přidával další sentence, jako by to byly mantry duchovního povznesení:

Bojím se impotence.

Bojím se těla stárnoucí ženy.

Bojím se rakoviny střev.

Bojím se leukemie.

Bojím se maniodepresivity.

Bojím se berního úřadu, policie a soudů.

Bojím se skinhedů, cikánů a Ukrajinců.

Bojím se samoty, manželství, výchovy dětí a literárních kritiků.

Bojím se skoro všeho.

Pak ho napadalo, jestli je to nejvhodnější forma terapie, když se potom cítí o něco hůře, než když nevěděl – nebo neřekl nahlas – jaké hrůzy na něho mohou čekat a podle počtu pravděpodobnosti některé jistě čekají. Nemoce a tělo stárnoucí ženy stály na předních místech. Dovedl si ještě představit, že některá žena si pod vlivem útěšného bestseleru řekne: „Konečně přes čtyřicet.“ Nedovedl si ale vybavit jediného manžela, který by zajásal nad tím, že věk jeho partnerky již začíná čtyřkou.

Zkoušel to i pozitivně, ale znělo to jaksi divně.

Jsem inteligentní.

Jsem mladý.

Jsem perspektivní.

Jsem spisovatel.

Pak toho nechal. Nebylo to nějak ono.

„Představ si,“ sděloval nadějnému kritikovi, „co píše Jung. V druhé půli života prý se role začínají obracet a muži se podobají ženám a ženy mužům. Ženská postava zhrubne, a dokonce se pod nosem objevuje náznak kníru. Muži se zaoblují a získávají rysy podobné ženským.“ Otřásl se hrůzou.

„Tak je to v lidské přirozenosti,“ mínil kritik, který jako všichni konzervativci věřil v lidskou přirozenost a genetické danosti.

„Jenomže v lidské přirozenosti je také mírná promiskuita.“

„Možná biologicky. Zachování společenského řádu si ale vyžaduje společenské korekce, které pohlavnímu pudu vymezí příslušnou dráhu.“

„Ta dráha tak jako tak skončí v hrobě,“ zoufal si spisovatel.

„Proto je škoda, že vymizelo ‚ars moriendi‘, kterým se lidé připravovali na poslední hodinku.“

Kamila to neuspokojilo. Když měl vedle sebe nahou Kláru, někdy ho napadalo, jak by se vyvíjely milostné vztahy, kdyby muži byli schopni nahlédnout podobu své milenky za dvacet let.

„Ty zase na něco nepříjemného myslíš,“ říkávala mu Klára, která mnohé vytušila, ale nemohla přesně vědět, o co jde.

„Ne, nic,“ konejšil ji a pozoroval její stehna a boky. Jak dlouho vydrží žena mladá? Do pětatřiceti? Do pětačtyřiceti?

„Když ti bylo patnáct, taky jsi nedovedl ocenit přitažlivost třicetiletých žen,“ konejšil ho nadějný kritik.

„Byly taky dvakrát starší než já. Když je mi mírně přes třicet, kolik je dvakrát starším ženám?“

„Nikdo tě nenutí, aby sis nějakou takovou pořizoval. Máš k dispozici o něco mladší.“

„Ale zestárnou,“ trval umíněně na svém spisovatel.

„Jenomže pak už je budeš mít na vaření dietních polévek a jejich hlavní funkcí v posteli bude dávat ti pod peřinu ohřívací láhev.“

„Nechci! Nechci tak skončit!“

„Přece nebudeš popírat biologické zákony. Ty si z nich chceš vzít jenom to, co se ti líbí.“

„Kdybych si mohl vybrat, nechtěl bych nic. Nemůžu za to, že na tomhle světě musím strašit.“

„Vzhledem k svému pozitivismu z toho nemáš koho obvinit. Kdybys měl v sobě aspoň stopy náboženství, mohl by ses třeba rouhat.“

„Pak bych musel ke zpovědi. A bál bych se pekla. Z bláta do louže. Nejlepším náboženstvím jsou orgiastické kulty.“

„Tak se jim věnuj.“

„Nejsou u nás zaneseny do seznamu registrovaných církví a náboženských společností.“

„Působí tu prý Rodina lásky. Krásné charismatické křesťanky získávají jinochy pro Ježíše tím, že je milují.“

„Křesťanskou láskou?“

„Fyzickou křesťanskou láskou. Ale musím tě zklamat. Nemám na ten spolek žádný kontakt. Drž se tradičních institucí.“

„Pak nezestárnu a neumřu?“

„Zestárneš a umřeš. Ale budeš pohřben do posvěcené půdy.“

„Klidně mě můžou pohodit u cesty.“

„To by nebylo estetické.“

Nadějný literární kritik byl estét a římský katolík, zatímco Kamil byl barbar a pohan. Právě proto se tak dobře doplňovali a nenudili se spolu.

„Nevědomí je netvor,“ opakoval si Kamil. Věděl však, že stejným netvorem je též vědomí. Jeho vědomí mu připomínalo, že přijde den, kdy nebude moci do postýlky lákat dvacetileté přítelkyně, protože ony nebudou chtít, a i kdyby se mu to povedlo, nebude tam moci v ničem kloudném pokračovat. Klářino nevědomí vyrábělo obrazy démonů a mužů s noži, což se dalo zvládnout, ale její vědomí jí připomínalo, že je jí třiadvacet. Jako socioložka věděla, že křivka znázorňující počet nezadaných inteligentních mužů ve společnosti od určitého bodu na časové biografické lince strmě klesá. Má asi dva až tři roky na to, aby sehnala toho pravého. Bude-li potřebovat před svatbou známost trvající dva roky, má k dispozici už jenom jeden pokus. Pak má asi čtyři roky na to, aby si sehnala práci a porodila první dítě. Nestihne-li to, její problémy porostou stejně strmě, jako strmě klesá křivka nezadaných mužů.

„Jsem šťastný, že jsem muž,“ říkal si často Kamil.

„Jsem šťastný, že jsem muž.“

„Jsem šťastný, že jsem muž.“

„Jsem šťastný, že jsem muž.“

„Jsem šťastný, že jsem muž.“

„Jsem šťastný, že jsem muž.“

Byl skutečně šťastný, že není žena, protože tím se aspoň dočasně mnoho věcí zjednodušovalo. Ženy to nemají jednoduché.

Kamil byl sice narcistní, egoistický, nevyzrálý atd. jedinec, ale tohle všechno věděl stejně dobře jako Klára. S tím rozdílem, že v popisu jeho role bylo nutné se podle toho zařídit a vyvíjet iniciativu. Iniciativa znamenala v tomto případě odehnat slídícího kanadského floutka Dannyho a přislíbit Kláře svatbu. Přesně to poslední učinit nehodlal, takže byl nucen místo Dannyho odhánět milou a hezkou přítelkyni. Sobecky, protože hájil svou svobodu a dosavadní životní styl, nesobecky, protože nechtěl komplikovat život dívce, které přál všechno nejlepší a dal by jí všechno – kromě sebe.

Zpět do země – však víte.

Robert popadl do rukou stříbrný revolver, který stále ještě ležel na zemi a zamířil na dveře. Ty se pomalu otevřely. Místo profesora Fichteho se v nich objevil děkan Fischer.

„Šetřete náboje,“ zašeptal důrazně nečekaný návštěvník. „V tomto domě je nejméně dvacet čínských služebníků, kteří jsou vycvičeni v bojových uměních a zacházení s bodnými a palnými zbraněmi. Máme jen šest nábojů a to není mnoho. Je škoda ztratit i jen jediný z nich.“

Detektiv se ihned vzpamatoval, rozhodně rychleji než sir Ratcliff, kterého nyní společně osvobodili několika pohyby ostrým nožem ze sevření pout.

„Rychle pryč!“ nabádal je děkan. „Tady už není komu pomoci, jestli se nemýlím. Když jste se dlouho nevracel, vydal jsem se chodbou za vámi. Bohužel bylo přerušeno telefonní spojení na policejní stanici. Snad to byla porucha, možná i rafinovaný zločin. Nikdo o nás tedy neví a jsme odkázáni jenom sami na sebe.“

„Jak jste nás našel?“

„Měl jsem štěstí. Podle toho, co jsem si pamatoval z mapy, byly nejvhodnější prostory pro laboratoře v tomto patře. Právě ve chvíli, kdy jsem nevěděl, kam jít, ucítil jsem zápach hořícího petroleje.“

I když se všichni tři snažili projít chodbou co nejtišeji, přesto se Robert zeptal: „Jak jste unikl všem nástrahám v tunelu?“

„Nejsem dnešní, milý synu. Člověk jako já je zvyklý celý život odkrývat nástrahy.“

Když vycházeli z místnosti, spatřil sir Ratcliff náhle u dveří velkou polici, na které bylo šest skleněných nádob, v nichž mohlo oko užaslého pozorovatele spatřit šest naložených lidských mozků.

„Jaký smutný konec mých přátel,“ zalkal náhle anglický gentleman. „Tento mozek patřil jistě nebohému Dannymu,“ ukázal na poslední sklenici.

„Ten nejmenší?“ otázal se Robert. Pak se za svůj výrok trochu zastyděl. „Omlouvám se,“ pravil. „Tak jsem to nemyslel.“

„To nic, to nic. Už je mu to stejně jedno. A když uvážíme, že musel vážit cestu z kanadských kolonií až sem, aby došel takového závěru života!“

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ řekl děkan. „Jestli si však nepospíšíme, staneme se prachem dříve, než je v našem mužném věku nutno.“

Vyběhli potichu z místnosti.

Seděli spolu u malého stolku stravovacího zařízení McDonald’s. Klára vypadala zničeně, Kamil rezignovaně.

„Je to na tobě. Stačilo by, kdybys řekl jediné slovo, a zůstanu s tebou.“

Nic na to neříkal. Věděl, že přišel ten okamžik, na kterém záleží jejich další osud. Znělo to trochu pateticky, ale bylo to tak. Mohl si ji vzít. Mohl se s ní rozejít. Rozejde se s ní.

„Rozejdeme se. Tohle nemá cenu.“ Potom řekl ještě několik dalších vět, které se obvykle v takových situacích říkávají. Ona řekla také několik takových vět. Kamil sledoval, co říkají, aby to jednou mohl použít při svém psaní. Nebyl hyena, smutek prožíval doopravdy, ale byl zvyklý se tak na svět dívat. Kromě truchlení museli také vyřešit, jaké věci a kdy si je vrátí. Rozcházeli se v dobrém, což naznačovalo, že tentokrát je to doopravdy. Spisovatel cítil, že je kýmsi vystřídán a lhal by, kdyby popíral pocit mírné nevole.

„Vždycky znova mě zarazí, jak je člověk rychle nahraditelný.“

„Nikdo není nahraditelný. Co mezi námi bylo, přece nemizí.“

„Jistě, jistě.“

Seděli venku před McDonaldem a pozorovali auta, která po silnici směřovala ke Kačerovu. Kamil uvažoval o slůvcích a jejich smyslu. Měl by místo nahraditelný říci vyměnitelný? Jak má vyjádřit fakt, že za pár dní bude Klára spát s někým jiným? Třeba: personálně jsme nenahraditelní, ale funkčně ano. Znělo to ošklivě. Ať je to s lidskou nahraditelností jakkoliv, budou si teď muset vrátit různé knihy, kazety a rozdělit si fotky z prázdnin.

Rozchody mívají několik fází. Jde-li o rozchod takzvaně v dobrém, je jednou z nich předstírání, že si oba bývalí partneři jako lidé v podstatě rozumějí a mohou si vycházet vstříc. Svěřují si podrobnosti o svém současném životě, někdy dokonce o nových milencích a milenkách. Pokud je situace asymetrická, jak tomu bylo i nyní s Klárou a Kamilem, může docházet k mnoha pozoruhodným situacím.

„Přespala jsem u něj,“ pravila o týden později Klára a měla na mysli Dannyho. „Ale nespali jsme spolu.“

Kamil si uvědomil, že jeho přítelkyně již dlouho neměla své měsíční problémy. Životní cykly této ženy byly stejně kolísavé jako její duše. Nebyl si vědom žádné neopatrnosti ze své strany, ale ještě mezi nimi nezmizelo to poslední pouto, které definitivně a krví píše rozlukový lístek. Když si uvědomil, že tato křehká a v intimních věcech sebeneovládající bytost může snadno přijít do jiného stavu s kanadským zvrhlíkem, vyndal z batůžku krabičku prezervativů a řekl Kláře: „Kdyby se náhodou něco dělo, dávej na sebe pozor. Tohle je krabička poslední záchrany, něco podobného, co se mnohokrát osvědčilo Rychlým šípům.“

Klára si dárek převzala, ale trochu nepřípadně poznamenala, že si ho nechá na památku. „Použila bych je jenom s tebou.“

„Tak jsem to zrovna nemyslel,“ zamumlal Kamil, který měl nyní aspoň pocit, že pro svou bývalou přítelkyni udělal všechno, co mohl.

Doma musel posbírat všechny věci, které bylo nutno vrátit Kláře. Několik triček, zubní kartáček, parfém, noční košile, svetr, spodní prádélko, několik knížek, cédéčko, sponku do vlasů, balíček vaty, ručník. Napadlo ho, že podobně vypadá zavazadlo, které dávají pozůstalým v nemocnici.

„Už jsme spolu spali,“ oznámila Kamilovi asi za pět dní.

„Jde to rychle,“ zmohl se říci.

V duchu si spočítal, jak dlouho jí to trvalo, než byl nahrazen. Týden? Deset dní? Občas mu při milování říkala, že by nechtěla nikoho jiného. To samozřejmě nemohl brát vážně, jako nebral příliš doslova nic z toho, co ženy v takových situacích říkají. Stejně mu to bylo líto.

Následující noci se probudil a došlo mu, že Klára je nyní s největší pravděpodobností v posteli toho chlapa. Říká mu u toho ty samé věci? Mluví spolu při milování česky nebo anglicky?

Křičel do tmy urážky, které by se neodvážil volat ani na profesionálky v Perlovce. Věděl, že sám to chtěl s tímto vztahem tak daleko přivést a že je to pro něj ještě to nejlepší řešení. Byl ale vyděšen tím, jak rychle je nahraditelný a vyměnitelný. (Tato slova se stala poslední dobou jeho obsesí.)

„Ta rychlost, ta rychlost!“ opakoval si a nemohl se z toho vzpamatovat. Když na chvilku usnul, zdálo se mu o Kláře. Podobalo se to obrazům z počátku jejich vztahu. Byla klidná a krásná, šli spolu po ulici a povídali si. Žádný konflikt, žádné výčitky. Když se znovu probudil s přicházejícím ránem, cítil nechuť a fyzické vzrušení. Do spánku se navracel těžko.

Ráno se probouzel jako z hrobu. Trochu ho bolela hlava. Zkusil sprchu, cvičení jógy a silnou kávu. Pomohlo to jenom trochu. Odjel do města do bazénu, aby si zaplaval a při pohledu na cizí dívčí těla přišel na jiné myšlenky. Bazén byl na deset dní zavřený z technických důvodů. Dal si párek v rohlíku a zatelefonoval do redakce přílohy, kam psal svůj sloupek. Dnes tam není nikdo, koho by potřeboval. Neměl důvod nic dělat a neměl kam jít. Dojel devítkou na Václavák a bloumal po ulicích a po knihkupectvích. V některých již výtisky Trapných okamžiků zmizely, což bylo potěšitelné. Místo nich se ale neobjevily nové. V duchu se vztekal na knihkupce, kteří sabotují jeho cestu na výsluní. V knihkupectví Seidl si pečlivě prohlížel krásnou mladou dívku za pultem, která měla šatečky s úzkými ramínky, dlouhé pěkné nohy a opálenou kůži. Nezavadila o něj ani pohledem.

Vracel se k metru doprovázen děsivou představou, že bude muset jet do svého bytu a pokračovat v psaní Škváru. Rád by psal třeba horor, ale musel by být prosycený sexem, perverzemi, nenávistí, křivdami a myšlenkovým zmatkem. Ve svém nynějším psaní si mohl dovolit použít jen málo z těchto podnětů. Když dojel z Kačerova domů, pustil si počítač s výrazem mučedníka.

Přitiskl ji k zemi a zasyčel jí do tváře: „Teď budeš dělat všechno, co budu chtít!“

„Ne, ne, to nemůže být pravda!“ zasténala, možná více drcena tíhou jeho těla než slovy, kterým nechtěla věřit. Když z ní začal strhávat šaty, pochopila, že je odsouzena vyhovět jeho nejtemnějším vášním tryskajícím z toho, co pokládal za své hluboké pokoření.

Kamil se podíval na slibné věty, zalitoval, že nemůže pokračovat dále v tomto duchu, dal celou pasáž do bloku a smazal. Bude se muset vrátit k docela obyčejnému hororu. Snad si to vynahradí jindy.

Uprchlíci dospěli ke schodům vedoucím do sklepa. Jakmile však sestoupili o něco níže, spatřili za několika zákruty chodby prosvítat zezdola světlo. Brzo zjistili, že Fichte, který odhalil zmizení svých dvou vědeckých objektů, zřejmě nechal někoho s lucernou u vchodu do tunelu. Nemohli poznat, kolik je tam lidí, ani zda jsou ozbrojeni. Nebylo však pravděpodobně, že by teutonský šílenec ponechal něco náhodě. Je-li skutečně v zámku na dvacet čínských služebníků vycvičených v bojovém umění a zcela věrných svému hroznému pánovi, byla ostražitost jen na místě.

„Jsme tu uvězněni,“ zašeptal Robert. „Ten chlap by byl blázen, kdyby nechal naživu tak nepohodlné svědky. Ať již zmizí svým balonem kamkoli, nemůže potřebovat, aby o něm a jeho povedeném císaři někdo věděl příliš mnoho.“

„Měli bychom ho tedy předejít a zajmout my jeho,“ navrhl sir Ratcliff, který se již zcela vzpamatoval z hrůz Fichteho pokusů.

Kamil se však ještě nevzpamatoval z pokusů, které na něm prováděl osud – a nakonec i on sám – tak počítač vypnul a šel si něco číst.

Byl schopen se s Klárou vidět ještě jednou. Dali si sraz v jedné kavárně u Národní třídy. Klára měla zpoždění skoro čtvrt hodiny. Protože si myslela, že Kamil bude čekat uvnitř, přivedla Dannyho, zřejmě aby s ním byla co nejdéle. Kamil však čekal venku, a mohl tedy svého oficiálního soka zahlédnout. Skutečně jen zahlédnout, neboť se bleskově obrátil ke stěně s plakáty, aby se na něj nemusel dívat. Nechtěl také vidět, jakým způsobem se ti dva loučí. Dávali si pusu? Objali se? Nebo si vzhledem k trapnosti situace jenom něco řekli a šel každý jinam? To se spisovatel nikdy nedozvěděl, protože stál dvacet metrů daleko, nic neslyšel a vidět nic nechtěl. Když Klára konečně přeběhla těch dvacet metrů, řekla jenom: „Promiň. Myslela jsem, že budeš uvnitř. Ptala jsem se Dannyho, jestli se s tebou chce seznámit, ale řekl, že ne.“

Řekla to tónem spiklence, jako by prozrazovala nějaké tajemství, které mezi ní a Kamilem může udržet nějaké pouto. Nemohlo.

„Taky se s ním nechci seznamovat.“

Klára ještě asi dvě vteřiny stála v takové póze, že bylo možné, i když ne nutné, jí dát polibek aspoň na tvář. Kamil se však rozhodl, že se pokud možno nebude dotýkat žádných částí jejího těla, kterých se pravděpodobně dotýká kanadský floutek a prázdninový povaleč (další oblíbená Kamilova slova) tyjící z peněz svých rodičů. Bylo to od té doby, co spolu začali chodit, snad poprvé, že se nepřivítali polibkem. Pochopil, co to znamená, že při milování spolu lidé splynou v jedno tělo. Kdyby měl nyní s Klárou něco mít, měl by u toho podobný pocit, jako kdyby zároveň sahal i na Dannyho.

Klára se pokoušela držet konverzaci. Byla obdivuhodně tolerantní a vytrvalá, několikrát se Kamila zeptala, jestli se něco stalo.

„Ne. Nic se nestalo.“

Oslovila ho dokonce příjmením. Příjmením si totiž říkali ve chvílích zvláštní důvěrnosti. Ani pak z něj nic nedostala. Neměl právo si na nic stěžovat. Sám ji od sebe zahnal pryč. Aspoň tak si to říkal. Pil už druhé pivo a pokoušel se mluvit o banalitách. Dal jí kopii rozhovoru, kterou s ním udělali do novin. Měla radost a pravila, že si ji založí do deníčku. Věděl, že říká pravdu. Nepříjemný byl pouze v některých okamžicích a pak toho zase nechal, protože na to neměl chuť.

„On se od loňska hodně změnil. Říká to víc lidí.“

„Ještě kouří na hřbitovech, jako to dělal loni?“

„Já vím, že se ti nelíbí.“

„Každý muž má pocit, že ten, kdo přijde po něm, je dement.“

„Máš pocit, že je Danny dement?“

„To nemohu vědět.“

„Něco si o tom myslíš.“

„Nemám dostatečný přísun informací.“

Klára mu mnoho informací nedodala. Pokud mluvila, mluvila vlastně o sobě. Nehodnotila Dannyho, ale to, jak ona se s Dannym cítí.

„Vrátil se mi ten strach, který mám někdy z mužů. Není to jenom tím, že je fyzicky mohutnější.“ („To si mohla nechat pro sebe,“ pomyslel si. „Co si vybrala, to má.“)

„Často vzpomínám na tebe a na tvé ruce. I když jsem s ním byla několikrát, měla jsem to s ním asi jen jednou. Danny se tomu divil. Když se mě ptal, jestli mi má nějak pomoct, hned jsem radši řekla, že ne.“

Neřekl na to nic. Nezaujalo ho to, že měla orgasmus jenom jeden, ale že ho vůbec měla. To znamená, že ji přece jenom byl schopen uspokojit. Pokud se to stalo jednou a to na samém počátku jejich, řekněme, vztahu, podaří se to jistě i víckrát. Nový milenec se osvědčil. Kamil potlačil nutkavou otázku, zda je Danny obřezaný, když je údajně žid, a jestli to má nějaký vliv na sex. Držel sklenici oběma rukama, a ačkoliv dopíjel druhé pivo, cítil se zcela střízlivý, až na to, že ho začalo píchat v jednom zubu. „Nechal jsem si udělat korunky za několik stovek,“ napadlo ho uprostřed duševní trýzně, „a dopadne to takhle.“ Zmocnila se ho lítost nad zmařeným vztahem a zkaženými zuby, život pro něho neměl v tu chvíli mnoho přitažlivosti. Jeden americký konzervativec napsal, že ve všem je třeba tušit tragédii a smrt. Bylo to tak působivé, že tu větu Kamil raději necitoval nadějnému literárnímu kritikovi, aby jeho konzervativní tendence neposiloval. O to častěji si tento výrok opakoval sám pro sebe, když se mu rozpadaly vztahy, bolely ho zuby, dusil se horkem v metru, krátili mu články v novinách nebo slyšel houkající sanitku.

Věděl, že na jeho psychickém nebo fyzickém stavu se již nikdy nic nezlepší, rozhodně ne trvale. Jeho rodiče mohli kdykoli umřít, protože měli svá léta a byli nemocní. Ve škole si udělá doktorát, který bude milý, ale na kterém mu ve skutečnosti tolik nezáleží. Možná svede i vysněnou gymnazistku, ale buď se s ní zase rozejde, nebo si ji vezme, a ona dostane rakovinu prsu, a když zemře, bude Kamil vdovcem, nebo pokud nezemře, bude mít ženu bez prsu, nebo ona či on dostanou cukrovku a roztroušenou sklerózu a rakovinu, infarkt, mozkovou mrtvici, tuberkulózu ledviny, Alzheimerovu chorobu nebo některou z nemocí, jejichž názvy ani nezná. Budou mít mnoho vřískajících dětí, nebo se udusí v osamělém vztahu jako podivíni na následky mužovy či ženiny neplodnosti. Napíše ještě nějaké knihy. Bude-li psát dostatečně dlouho, uvidí je zlevněné a v antikvariátech.

„Co to tam leží na trojce?“ zeptala se znuděná sestra nastupující na noční.

„Ňákej novej příjem,“ utrousila kolegyně a čistila si přitom nalakované nehty chirurgickýma nůžkama. „Myslím, že v noci dodělá. To ti teda holka nezávidím se s tím tahat na vozejk.“

„Mě ty noční fakt serou. A to sem mohla jít s Hanákem do kina.“

„Neblbni, s tím Hanákem, co tě votravoval posledně na tom večírku?“

„Ale ne, to je jinej. Tohle je docela ucházející hošan.“

„Tak to tu nějak přežij.“

„No jo.“

Druhý den v tisku: Včera v nočních hodinách zemřel v Praze po dlouhé těžké nemoci v Thomayerově nemocnici známý český spisovatel K., který byl jedním z představitelů postkomunistické existenciální prózy. Ačkoliv mu nemoc v poslední době bránila v umělecké tvorbě, stále žil v povědomí veřejnosti především jako autor scénáře k televiznímu seriálu Veselé historky Petry Novákové. Oblíbeny byly i jeho vtipné novinové komentáře v denním tisku. Kulturní obec a veřejnost v něm ztrácejí výraznou osobnost.

„Co je, Kamile?“ zkusila to znovu Klára a spisovatel se z bdělého sna probral do skutečnosti. Zatím se nic z toho nestalo. Zatím ne.

„Nic se neděje.“

Když se rozhodl, že bývalé přítelkyni již nebude z principu telefonovat a stýkat se s ní, měl najednou dost času na dokončení Škváru. Cítil se i dostatečně rozerván. Litoval pouze, že nepracuje na některém ze svých existenciálních románů, aby do něj mohl všechny nově nabyté myšlenky hned převést a zobecnit na situaci celého lidstva. Udělal si tedy s myšlenkou na chlípného Kanaďana aspoň několik poznámek k eseji na téma Proč cestování nepřispívá přátelství mezi národy. Pak si ještě napsal větu Lesk a bída atlantické civilizace. Nebyl si úplně jistý, o čem by to mělo být, ale líbil se mu ten název. Taky si vzpomněl na jistou známou posedlost některých českých intelektuálů. Tak jako středověcí učenci a teologové očekávali druhý příchod Kristův a k onomu dni se upínaly jejich naděje, očekávali intelektuálové Zjevení označované jako Velký román devadesátých let. Kamil nikdy netušil, proč by měl ausgerechnet v těchto letech vzniknout nějaký velký román. Také mu nebylo jasné, proč by ho měl napsat někdo z těch škrabalů, kteří již po mnoho let dokazují národu a prostřednictvím překladů i celému přilehlému světu, že neumějí psát nic, natož romány. Kromě toho nechápal, proč po mesiášském díle volají i literární kritici, o kterých je známo, že v zárodku udusí všechno, co napíše někdo nový, a nekriticky vychválí každou blbost, kterou napsal někdo ze zasloužilců. Někdy to vypadalo tak, že velkých románů devadesátých let už muselo být napsáno nesčetně mnoho a že je možno je dodatečně vyhledat v prodejnách zlevněných knih, které nyní – na sklonku 90. let – vyrůstají v Praze jako houby po dešti.

Když bylo Kamilovi už opravdu smutno, zašel někdy, jak již bylo řečeno, i do těchto tristních prodejen. Všechny se vyznačovaly tím, že v nich bylo velké horko, knihy naskládané po metrácích na dřevěných paletách, obsluha složená z adolescentních mladíčků a nehezkých dívek, z nichž nikdo nikdy dobrovolně nepřečetl ani stránku, pokud to náhodou nebyla stránka o sexu v Bravo girls nebo podobně. Mladého spisovatele potěšilo, když na jedné hromádce našel Přednášku konzervativního myslitele Rogera Scrutona v Plzni, neboť s „Rogerem“ se prý Kanaďan Danny přátelil. Pohled na zlevněné konzervativní ideje Kamila uvedl téměř do stavu euforie. Danny byl totiž údajně svým založením mladý konzervativec. Na rozdíl od nadějného literárního kritika to byl ovšem konzervativec idiot, a navíc prznitel mladých českých citlivých bezbranných žen.

Danny se obdivoval tomu, jak Scruton jezdí na hony a lovy a dýchánky. Pochází ze skromných poměrů, takže si aspoň teď přijde na své. I Danny by chtěl být jako jeho učitel a mistr.

„Kde je Danny?“ zeptal se Roger Scruton sluhy. Sluha se zatvářil přiměřeně zarmouceně a pravil:

„Bohužel ho musíme omluvit. Dnes odpoledne seděl v altánku v zahradě a četl si Burkeho Úvahy o revoluci ve Francii. Kniha pana Dannyho tak příjemně rozehřála, že se chtěl ochladit jízdou na koni. Po chvíli však z koně spadl, a ten ho navíc nakopl do hlavy, takže lékaři se obávají, že bude ještě nějakou dobu poněkud mdlého rozumu.“

„Hm, no to je skutečně smůla,“ zachmuřil se Roger Scruton. „Tak mu ode mě aspoň pošlete větrové pastilky. Snad mu to udělá dobře.“

Už mi z toho hrabe, napadlo Kamila.

Na Kamilovo autorské čtení Trapných okamžiků do salonku kavárny Velryba přišlo přiměřené množství lidí. Ani moc, ani málo. Tak akorát, aby to nebyl trapas. Naštěstí přišlo také několik přátel a jeden člověk, co vypadal podle ksichtu jako recenzent. Recenzenti ale na autorská čtení nechodí, protože jsou nad takové malichernosti povzneseni a nemají na ně čas, neboť musejí přečíst za dnešek ještě dva romány a napsat na ně fundované kritiky.

Kamil si před čtením dal whisku, takže mu to šlo pěkně od pusy. Nevelké publikum bylo nadšeno, ač, pravda, atmosféru utvářelo také mírně nemírné pití. Když kulturní vložka skončila a pokračovalo už jenom pití, přišla za Kamilem drobná černovlasá dívka bledé tváře a špitla: „Mohl byste mi podepsat knížku, prosím?“

Kamil strnul. Byla to gymnazistka. Taková, jakou by si nevymyslel ani do svých knih. Štíhlá, tmavé oči, drobná ňadra, bílá pleť. Kamil většinou nikdy své postavy nepopisoval, protože chtěl, aby si do nich čtenář naprojektoval, co se mu zlíbí, a doufal, že tak bude kniha úspěšnější a jaksi více readerfriendly. Kdyby ale někdy psal o gymnazistce, musel by ji popsat, protože její zjev patřil k její podstatě. Tak jako podle starých scholastiků je podstatnou vlastností jablka jeho _jablkovitos_t, tak u této dívky to byla těžko popsatelná gymnaziálnost.

„Jistě,“ vzpamatoval se profesionálně během vteřiny a čmáral podpis na volnou stránku Trapných okamžiků. „Komu mám napsat věnování?“

„Martině.“

„Vy jste Martina?“

„Jo.“

Bál se, že mu uteče, že ji už nikdy neuvidí, že se ztratí a bude se zjevovat jenom rok co rok na čteních jeho nových knih, pokud on ještě vůbec nějaké napíše, protože bez této ženy už nedokáže nikdy nic. Pak možná gymnazistka dostane rozum a přestane se zajímat o současnou českou prózu, a tedy též o Kamila, bude zakládat rodinné hnízdo atd. a Kamil bude zase sám tvrdnout ve svém pokojíku na Kačerově atd.

„Ještě nespěcháte, že?“

„No, já jsem ještě chtěla udělat něco do školy.“

„Právě studujete současnou českou literaturu. Co víc si můžete přát? To se vám bude hodit u maturity.“

„Maturovala jsem před dvěma lety.“

(Trapas. Honem z toho.)

„Myslel jsem si to. Lidé jako vy se knihami zabývají už jenom dobrovolně.“

„Jak to víte?“ podivila se.

„To si všechno hned probereme,“ dotkl se Kamil jejího ramínka a lehce ji postrčil ke stolu, na který už číšnice pokládala omamné nápoje. Martina se nechala poměrně dobrovolně vtisknout do křesílka. Tak dobrovolně, že přítomný nadějný kritik vyslal ke Kamilovi obdivný pohled.

Spisovateli bylo jasné, že by se měl držet rady z příruček: „Musíte ženu něčím zaujmout.“ Jenomže kolem něj se všechno točilo celý večer a on netušil, co víc by mohl ve své věci ještě učinit. Zkoušel být inteligentní, vtipný, neformální, tajemný apod. Martina ho sledovala téměř mlčky. Když dospěl k názoru, že je na vrcholu svých možností, pravila dívka: „Ale psaní vám jde stejně líp než mluvení, že?“

Znovu ji potkal o několik dní později. Měl štěstí. Nebo chodili už dlouho do stejných knihkupectví a navzájem se nezaregistrovali. Nechala se pozvat na kávu. Ke své hrůze zjistil, že domnělá gymnazistka a naivka je sice dvacetileté koťátko, ale poslední rok strávila jako au pair v Anglii, takže v tom umí chodit a kdejaký tlučhuba ji nebude vodit za nos, i kdyby to měl být spisovatel. Takhle to sice neřekla, ale něco na ten způsob dost viselo ve vzduchu. Teď si přivydělávala hlídáním dětí, občasným překladem, provázením turistů a připravovala se na přijímačky na filozofickou fakultu.

Bylo jasné, že Kamil už nemůže dělat moc chytrého. Byl jí tak zaujat, že nechal Roberta Mertona pobíhat po kvazišvýcarském zámku a splétal (v duchu) své vlastní sítě.

Ukázalo se, že narazil na tvrdý oříšek, a kdyby tušil, o koho jde, možná by to vzdal. Martina byla jedináček z dobře postavené – byť již rozpadlé – rodiny. Nadprůměrně inteligentní, trochu zakomplexovaná kvůli drobným ňadrům, plynně hovořící anglicky a studující francouzštinu. Muži všeho věku se v její přítomnosti měnili v psychicky se rozkládající samečky a zběsile kroužící a pípající satelity, což se dělo již od dob, kdy chodila s copánky a aktovkou na zádech do první třídy. Zvykla si na to. Považovala za samozřejmé, že je obdivována muži, divila se, že vzbuzuje mírnou nechuť mezi ženami. Vyřešila to tím, že se kamarádila hlavně s kluky.

Její otec byl bývalý komunista. Ne sice starý kovaný bolševik, v kaž­dém případě ale kádr. Martina o něm také tak mluvila. (Měl též přezdívky Malý Lenin, Nikita, Soudruh, Čapajev a jiné. Některé z posledně jmenovaných používala v důvěrném hovoru s dcerou i jeho bývalá manželka.)

„Kádr chtěl vždycky všechno vědět. Tak jsem mu říkala, že se nesmí přehltit informacemi.“

Kádr si ale dokázal informace opatřit jinak. Jednou, to jí bylo asi deset let, nešla přímo ze školy domů, ale šla tajně s kamarádkou do cukrárny. Večer jí otec, aniž by mu o tom cokoli řekla, takové vycházky zakázal. „Žádné cukrárny,“ pravil. O několik dní později zase věděl, s kým šla ze školy. „S tímhle klukem bych se, být tebou, radši moc nekamarádil. Je z dost divný rodiny.“ Martina přitom věděla, že na poloprázdné ulici nemohli nikoho známého potkat. Kádr musel mít informace odjinud. Nepátrala po tom, protože byla malá holka a pouze si to zařadila mezi jiné dětské záhady, kterých je i tak plno.

Kádr pracoval jako odborný úředník na ministerstvu vnitra. Jeho postavení nebylo nijak vysoké, ale stačilo na to, aby se o některých věcech nemluvilo, zvláště ne doma.

„O tom se doma nemluví,“ přikazoval Kádr manželce a dceři. Jednal tak v rozporu s běžnou českou logikou, protože o některých věcech se přece mluvilo jenom doma. Jeho postavení ho zřejmě přivedlo do složité ambivalentní situace, kdy může více než jiní, ale draho za to platí. V praxi se tak v některých domácnostech uplatňovala marxistická dialektika, která běžné zákonitosti světa obracela úspěšně naruby. Někdy na papíře, v tomto případě i v praxi.

Potom se všechno změnilo. Když přišel Listopad, otce nebylo několik dní vidět doma. Pak se u nich střídaly návštěvy jedna za druhou. Nejčastěji docházel soudruh Bezdíček z městského výboru Strany. Už když vcházel do dveří, pronikl celým bytem závan deprese. „To je konec,“ říkával po každém stakanu vodky. „Teď nás budou věšet na lucernách.“

„Nepřeháněj,“ odporoval mu Kádr. „Ty maj dost starostí sami se sebou a perou se teď o koryta. Když chvilku počkáme, ještě nás budou potřebovat.“

„Ne, ne, pudou po nás jako vzteklý psi, vím to,“ oponoval soudruh Bezdíček. Nečekal na výzvu a melancholicky si naléval nové a nové sklenice ohnivé vody.

Je známo, že komunisté, jakož i všichni mocnáři a jejich suita, se dělí na typ poživačný a asketický. Poživačný typ je méně nebezpečný, protože ho lze ukolébat alkoholem, přísunem pečínek, mladých žen a lichocením. Asketický typ nelze ukolébat ničím. K prvnímu typu patřil Nikita Chruščov a Leonid Iljič Brežněv, k druhému Jurij Andropov, který nedlouho před smrtí, ač viděl už jenom na jedno oko, četl stále v posteli svých šest set stran dokumentů denně. Soudruh Bezdíček patřil k poživačnému typu, byl tedy nechutně citový až sentimentální, především když se dojal sám nad sebou, nepochopením okolí a svým smutným osudem. Nikdy mu nedošlo, že se mu desítky let koneckonců nic zlého nedělo a stále ještě neděje, že to chce jenom výdrž a nebrečet, protože jak dějiny prozrazují, kdo přečká první vlnu, na tu druhou už se nějak vyhoupne. Jenomže k poživačnému a sentimentálnímu typu mocnáře už patří, že mu vlastní slzy zastřou zrak a on nevidí ani to, co je pro něj výhodné.

Pan Kádr, navzdory nelichotivé přezdívce od své dcery, byl vždy realista a patřil k vrstvě lidí, pro kterou se později začal razit název technokrat, protože to znělo trochu jako robot a robot nemůže být nijak škodlivý. Tím se jemně vysvětlilo, proč jsou tito lidé potřební i v nových poměrech a proč se tedy s nimi nemůže zatočit jako s nepřáteli. Ostatně by bylo nespravedlivé, kdyby s nimi tak někdo nakládal, protože lidé jako Martinin otec nebyli nepřáteli změny, byli pouze nepřáteli změn, které by pro ně byly nevýhodné.

„Já jsem Listopad prožila trochu jinak než všichni ostatní,“ říkala Martina. Bylo na tom hodně pravdy. Emoce měly u nich doma jaksi zrcadlově obrácený ráz než u reformně naladěné populace.

„Zmizely kádrové materiály!“ zvolal jednoho večera ještě v předsíni soudruh Bezdíček a zašilhal do obýváku směrem k otevřené láhvi stojící poslední dobou permanentně na stole.

Nestalo se nic zvláštního. Kdosi otevřel trezor a odnesl několik fasciklů. Soudruh Bezdíček byl přesvědčen, že to je počin nové moci. Trochu přeháněl, protože na kalendáři nebyl ještě ani prosinec. Martinin otec sice trochu zvážněl, ale pak to hodil za hlavu. „Tam se nikdo nic nedoví. Stejně jsou to všechno kecy.“

„Co když to na nás jednou vytáhnou? Určitě přijdou nové procesy. Bude se střílet. Bude se věšet. A kdo myslíš, že půjde ke zdi? Jakeš? Ne. Obyčejný chudáci, jako jsme my. Ach bože!“

Obyčejný chudák Bezdíček popíjel do tří do rána a pak se svezl na okraj sedací soupravy a neklidně podřimoval až do kuropění. Potom ještě za šera vycházel z vilky svých hostitelů a rozhlížel se neklidně po ulici. Jednou ho hlukem svého vozu k smrti vyděsili popeláři. Znal revoluce jenom z knih a filmů a nikdy ho nenapadlo, že i uprostřed hroucení nejmocnějšího světového impéria budou čeští popeláři ráno vyvážet odpadky a večer se podívají na televizi, jak celá záležitost pokračuje.

V jednu chvíli měl dojem, že by se měl duchovně dát dohromady. Vzpomněl si na mladá léta, která trávil v katolickém skautu, a několikrát navštívil kostel. Jeho deprese to jenom prohloubilo. Protože střídal kostel s pitím, dívali se na něho návštěvníci bohoslužeb s neskrývaným podezřením. Pokusil se pohovořit s knězem, ale ten nepochopil, co po něm ten podivín chce. Jestli má výčitky svědomí, může se vyzpovídat. Když se ukázalo, že se nemůže vyzpovídat a ulehčit tak svému svědomí, protože není církevně oddán a církevně oddán není kvůli tomu, že není pokřtěn, propadl soudruh Bezdíček ještě větší tísni. Kněz se zachoval z právního a logického hlediska správně. Vskutku nemohl pro soudruha udělat nic jiného než pomoci dobrým slovem, jenomže takovéhle existence se připlížily z neznámých důvodů vždy po poslední večerní mši, ten den již asi čtvrté, kterou kněz musel v ledovém listopadovém počasí sloužit, takže na poskytování hřejivých slov neměl náladu.

Pár dní před Vánocemi se rozhodl skoncovat se svým utrpením. Když si měl vybrat mezi přípravou na křest se skupinou adolescentních výrostků, kteří obdivovali baroko a pátera Koniáše, a sebevraždou, zvolil celkem logicky sebevraždu. I v jejím provedení byl stejně nedůsledný jako ve všem, co kdy dělal. Provaz se mu přetrhl a přidušeného ho dovezli do nemocnice.

„Pitomec,“ okomentoval to Martinin otec a šel ho navštívit. Byl sice kádr, ale nikdy neměl strach. Bylo před Vánocemi a pořád nepověsili nikoho, kdo se mezitím ukvapeně nepověsil sám. Soudruha Bezdíčka pustili krátce po Novém roce a dostal nějaké uklidňující prášky. Před Velikonocemi je použil k dalšímu sebevražednému pokusu. Ten rovněž nevyšel. Léčili ho několik měsíců. Po propuštění, kdy musel svět kolem sebe vnímat již značně zkresleně, jinak by těch pitomostí nechal, odjel na rodinnou chatu, zapálil ji a v hořící stavbě se zastřelil. Kdyby ho neidentifikovali podle kostí a zubů, mohli tak učinit podle medailí. Soudruh Bezdíček si totiž před akcí všechny včetně pionýrského odznaku svého syna připnul na hruď.

Chvějící se rukou si připínal jedno vyznamenání za druhým. „Za vynikající práci,“ zašeptal dojatě. Pak uchopil medaili „Za účast v odboji“. Byl tehdy ještě mladík, ale několikrát roznesl letáky. „Oheň revoluce. Oheň v lidských srdcích. A svoboda voní jako šeříky.“ Rozplakal se. Má zemřít a nechat tu soudruhy, aby bojovali dál ztracenou bitvu? Jak má ze světa odejít poctivý komunista, když vidí, že jeho ideály jsou pošlapány? Lidé jsou nevděční. Pohlédl k oknu, zda nezaslechne hučení revolučních mas. Nic. Někde ve vesnici štěkal pes na zatoulanou kočku.

„Měli jsme tenkrát rozmotat víc špagátu. Zacpat jim hubu. Rozkopat ty jejich intelektuálský držky,“ pomyslel si náhle. Z tajné skrýše v umělém krbu vyndal pistoli, se kterou kdysi znárodňoval továrnu Janoušek a syn. To byly časy. Když se rozhořel benzin rozlitý po celé chatě, dal si hlaveň ke spánku. „Jen jeden výstřel a zažehl celý svět,“ vybavil se mu verš, který kdysi recitovala jedna dívka svazačka na mládežnickém aktivu v Hulíně. Spoušť stiskl v okamžiku, kdy plameny uchvátily realistický obraz „Dorostenky se připravují na své vystoupení“, který zdobil halu. Pád ohořelého prázdného rámu na zem už neměl koho polekat.

„On byl vždycky taková citlivka,“ říkal Martinin otec spolusoudruhům v krematoriu, kam se s bývalým druhem přišli ti odvážnější rozloučit. Možná by mu dali na polštářek i medaile, jenomže byly opálené a nepoužitelné a svoje mu nikdo nepůjčil, aby nebylo vidět, že takové věci mají ještě doma. Kádr si mohl mírný optimismus dovolit, protože si našel dobré místo u jedné nově vzniklé soukromé firmy.

„Měl bys o tom někdy napsat. Byla by to slušná fraška,“ říkávala Kamilovi Martina.

„Jenomže co je na plešatých dědcích tak strhujícího?“ oponoval spisovatel.

„Třeba jejich milenky. Nebo pitky. Já nevím, ty píšeš.“

Kamil by to třeba i zkusil, ale bál se výsledku.

Večírek k poctě uzbekistánské delegace se chýlil ke konci. Soudruh Čubasov, kulturní atašé sovětského velvyslanectví, se naklonil k manželce městského tajemníka strany: „U menja ješčo nemnožko svobodnoj vremeni i v mojej kvartýre butylka vodky. I vy takaja… takaja,“ nestačil to doříci, protože spadl pod stůl a něco tam umíněně povídal nohám od židlí, ale manželka městského tajemníka strany mu nevěnovala pozornost. Tu obrátila na populárního zpěváka, který celý večer a noc dělal kulturní vložku. Zjistila, že na několik okamžiků osaměl u své sklenice, a přivinula se k němu. „Můžu ti říkat Slavíček-zpěváček?“ zaculila se na něj. „Jistě, jistě,“ znervózněl umělec, který byl až do této chvíle střízlivý, a proto se mu všechno jevilo jinak.

„Myslím, že by to nešlo. Tohle bych asi neuměl. Napiš to sama, ty to znáš z vlastní zkušenosti.“

„Ale mně by se při tom asi dělalo špatně.“

„Mně asi taky.“

Z domova utekla Martina v šestnácti. Domov to byl jenom poloviční, protože rodiče se konečně mohli rozvést. Rozvod nemohl poškodit Kádrovo dobré jméno, protože žádné neměl a nepotřeboval. Dcera zůstala dočasně u otce. Potom odešla bydlet do squatu. Pobyt tam střídala s bydlením ve svém pokojíku (nájemné platil otec), kam se nastěhovala nedlouho po osmnáctinách. Peníze jí otec posílal k matce a v rozkolísaném alternativním životě byly příjemným zdrojem jistot. Měla nové kamarády.

„Brzdi,“ bránila se mu, kdykoli se pokoušel o intimnější kontakt.

„Máš v sobě skutečnou bolševickou cudnost,“ urážel se Kamil. „Nemohla by ses snížit k nějaké úchylce od své oficiální linie?“

„Pevné jádro zkušených kádrů k revizionismu nesvedeš, zvláště ne svými imperialistickými metodami,“ pravilo mu to dvacetileté dítě. „Možná kdybys zkusil rafinovanou ideodiverzi rozleptávající pevné sepětí pokrokových mas.“

Dvojsmysly jí šly dobře. Některé její výroky si Kamil druhý den poznamenával do sešitku, aby je mohl literárně použít. Vše, co pro život potřebovala, se naučila na soukromém dvojjazyčném gymnáziu. Převažovaly tam dívky a vystavovaly mladší vyučující silnému nátlaku. Po každé revoluci přichází uvolnění obecných mravů. Na soukromém dvojjazyčném gymnáziu to bylo umocněno tím, že šlo o školu experimentální. Někteří vyučující v rámci demokratizace školství přešli na vzájemné tykání se studenty a studentkami. Jeden importovaný učitel z Německa byl odhodlán splnit v Čechách svou misi za osvobození studenta z nadvlády školy.

„Je třeba skončit s ponižováním mladého člověka neurotizujícím známkováním,“ pravil. „Tlak soustavného a přitom nahodilého hodnocení vystavuje studenty nepřijatelnému stresu.“

Na začátku hodin připravil několik variant toho, co se bude v této lekci učit. Pak se hlasovalo a učilo se podle přání většiny. Skončilo to vždy tak, že se mezi sebou studenti pohádali, protože menšina se cítila diskriminována. Martina patřila zásadně k menšině a stávala se mluvčím. Obratným vyjednáváním dosáhla toho, že menšina se nemusela podílet na programech, se kterými podle svého zralého přesvědčení nesouhlasila. Ovšem to téměř vždy.

Dívky soutěžily v nové demokratické disciplíně, tedy v tom, která dřív dostane učitele tělocviku. Všem sklaplo, protože učitel měl pravděpodobně homosexuální sklony a verbální i neverbální výzvy sedmnáctiletých samiček ho nezajímaly. Martina poprvé narazila na to, že biologické a fyzikální zákony jsou limitem, který ani silná dívčí vůle nemůže překonat. Tělocvikář pak stejně po roce za blíže nevyjasněných okolností ze školy odešel.

Martina se tedy spokojila se svedením mladičkého vyučujícího výchovy k demokracii a obohatila jeho dosud dost teoretické poznání o zkušenost, že všichni jsou si na této škole rovni. Experiment s demokracií a individuálním přístupem ke studentovi končil asi v době, kdy Martina maturovala. „Po nás potopa,“ pomyslela si, když viděla, že od dalšího roku se ve všech předmětech opět zavádí pětistupňové číselné hodnocení. V letadle do Anglie (moje dcera nepojede s nějakými úchyláky autobusama a na trajektech, pravil otec) nostalgicky vzpomínala na učitele angličtiny, kterého svedla až po maturitním večírku.

„Vidíš, jak jsem nezištná,“ řekla mu, když se ráno s otupělou myslí probouzeli v cizím bytě. Nemohli si několik chvil přesně vzpomenout, jak se tam dostali. Pak se jim vybavilo, že jim ho půjčil majitel, který měl dorazit později. Vypili zatím jeho kafe, a když majitel stále nepřicházel, odešli. Majitele nalezli spícího přede dveřmi. Probudili ho, oznámili mu, že klíče bohužel zabouchli uvnitř a odešli. Učitel angličtiny se ještě několikrát pokoušel radostné chvíle s Martinou zopakovat, ale ona měla ráda změnu. Na rozdíl od Kamilovy Kláry nepovažovala Martina sex zároveň za prostředek sebedestrukce, ale především seberealizace a hry. Do Anglie se těšila, protože tam hodlala ve studiu erotických zvláštností evropských národů pokračovat. Byla mladá, hezká, chytrá a psala se polovina let devadesátých, takže svět jí na rozdíl od permanentně nadávajících Čechů připadal jako úžasné místo k přebývání.

V Anglii se seznámila s Američanem Paulem, který ji miloval tak, že za ní později jednou oddaně přijel i do neznámé české východní země. Vybavil se na cestu tak, jako kdyby jel do Asie. V kufru měl dezinfekční tabletky, které se házejí do podezřelé vody, multivitaminové tabletky, průvodce Lonely Planet varujícího před českými taxikáři a upozorňujícího, že spropitné je v českých hospodách asi deset procent celkově placené sumy.

Paul se domníval, že se v Čechách uchytí jako učitel angličtiny, protože umí plynně anglicky. Také chtěl napsat román o Praze, aby naplnil poněkud přehnané očekávání kulturní veřejnosti, že když v Praze žije deset tisíc Američanů, musí v jejich řadách vzniknout subkultura podobná americké subkultuře v meziválečné Paříži. Čekalo se na řadu pozoruhodných novel a povídek, poezie a divadelních her, ve kterých se měl smísit zdravý americký svobodný duch s magickou atmosférou střední Evropy. Měl to být jakýsi přímo planetární sňatek kultur v životodárném lůně matky Prahy.

„A napsali hovno,“ konstatoval potom autor bestselerů Vrána.

Za nevytvoření subkultury a velkého českoamerického románu devadesátých let mohla i Martina. Sotva totiž Paul začal své dílo psát, dala mu kopačky.

Pro oba to tak bylo lepší. Zda i pro literaturu, těžko říci. Asi taky. Martina teď „mohla být otevřená pro další vztahy“, jak to svým technickým jazykem nazvala. Protože ale byla nasycena fyzičnem, přešla do fáze déletrvající zábavné hry. Už se nedávala každému, a komu se dala, ten si musel chvilku počkat. Instinktivně poznala, že tímto sítem projdou většinou jen ti, co mají aspoň trochu hlubší zájem. Její otec by možná použil marxistickou terminologii a řekl by, že kvantita přešla skokem v novou kvalitu.

„Teď už na mě nesahej. Nechtěl bys mně radši donést něco k pití?“

„Připadám si jako starověký otrok,“ zoufal si nadějný český prozaik.

„Byli otroci, kteří stáli spoustu peněz. Ty patříš do vyšší kategorie.“

Protože byl otec kádr, pocházela z vyšších vrstev. Kdyby socialistický stát povoloval otrokářství, jistě by nějaké otroky měli.

„Představ si, jak by to bylo skvělé. Řekla bych Kádrovi, aby mi koupil mladého intelektuálního otroka, třeba tebe. Učil bys mě řecky a vždycky, když by se nikdo nedíval, mohli bychom se oddávat antickým zvrácenostem.“

„Antickým zvrácenostem se můžeš oddávat už teď.“

„Jenomže neumíš řecky. Tak až se naučíš řecky, tak budou zvrácenosti.“

„Nestačily by ti poznatky ze sociologie literatury?“

„Sociologie literatury je zvrácená sama o sobě. Nemůžeme být zase tolik dekadentní.“

„Jsi mladičká. Ještě se stačíš napravit.“

„Ale ty už jsi na prahu věčnosti. Měl by ses už pomalu připravovat na důstojný odchod ze světa. Máš už připravené paměti?“

„Ano. Už jsem napsal i to, co se nestalo, abych s tím později nemusel ztrácet čas. Pak už budu jenom plnit plán.“

„Co se ještě nestalo?“

„Ještě jsem tě nesvedl. Přece nechceš, abych kvůli tvým adolescentním vrtochům a hrané cudnosti vyhodil celou kapitolu.“

„Počítač ti hravě vymění dosavadní jméno za jiné. Jméno je přece jen soubor znaků, který nemá nic společného s domněle reálnými osobami. Mě na to vůbec nepotřebuješ. Kdyby to nedopadlo s nikým, mohl by sis připravit alternativní kapitolu, že ses na sklonku života věnoval hlavně ekologii a boji proti nášlapným minám.“

„Připadalo by ti to dostatečně mužné a čtenářsky zajímavé?“

„Nechtěl jsi mi donést něco k pití?“

Leželi vedle sebe na posteli a ona mu nedovolila víc než několik letmých polibků. Všechno od pasu níž bylo tabu. Zkoušel to znova a znova, ale už jenom dost mechanicky.

„A co když nechci?“ namítala.

„Ženy něco jiného říkají a něco jiného dělají.“

„Jako spisovatel bys měl mít úctu k lidskému slovu.“

„Vyjadřovat se můžeme i neverbálně.“

„Jak?“

„Třeba tak, že se necháš pozvat na noc.“

„Nestihli bychom noční tramvaj.“

„Protože jsi chtěla ještě jeden punč.“

Od muže by bylo trapné vysvětlovat ženě, že s ním chce určitě něco mít, když ona sama tvrdí, že určitě nechce.

„Když říkám ne, myslím ne,“ zopakovala starou frázi. „Co bych z toho měla?“

„Bylo by to velmi příjemné.“

„Tak třeba příště.“

„Příště?“ zeptal se s jistou nadějí v hlase. Byl schopen přistoupit na freudovské odložení slasti.

„Nebo třeba vůbec někdy jindy. Ještě uvidíme.“

„Není to jedno? Dnes, nebo jindy.“

„To se ti právě pokouším naznačit. Klidně počkáme.“

Kamil nechtěl čekat. Nemohl však popřít, že na jejím zdráhání bylo něco nesmírně přitažlivého. Není to úplně lehká holka. Vědomí, že ji nemůže mít každý, ho naplnilo ještě větší touhou. Má své kvality, a kdyby ji dobyl, nesmírně by to posílilo jeho sebevědomí.

Hladila ho po vlasech, ale to bylo všechno. Pokoušel se ji přimět, aby se věnovala i jiným partiím, ale nechtělo se jí.

„Už budeme spát?“

Nenáviděl v takových situacích slovo „spát“. Cítil téměř fyzickou bolest z neuspokojení a uvažoval, proč jsou ženy tak kruté. Samozřejmě věděl, že sociobiologie to dovede vysvětlit, ale to mu nepřinášelo žádnou velkou útěchu.

Došlo k tomu docela nečekaně. Martina měla celou noc hlídat děti, neboť jejich rodiče museli odjet do Berlína na služební cestu. Děti už byly velké, holčičky sedm a deset let, ale Martina s nimi měla strávit za zvláštní příplatek dvě noci, „kdyby něco“. Proto spěchala a ani nechtěla vypít další skleničku. Když viděla, že je Kamil zklamaný, učinila nabídku: „Tak pojď se mnou.“

„Přece nemůžu jít do cizího bytu.“

„Jim by to nevadilo. Rozhodně míň, než kdybych tam přišla pozdě. Musíme si pospíšit, protože v sedm budou volat z Berlína a budou mě chtít slyšet.“

Stihli to jen tak tak. K telefonu Martina dobíhala z předsíně. Pak už měli čas jenom pro sebe, protože holčičky daly způsobně dobrou noc, Martina jim přečetla před spaním Medvídka Pú (kdysi řekli Kamilovi, že je jako Ijáček, takže na dílo poněkud zanevřel) a potom v dětském pokojíčku zhasla.

Byl to běžný panelákový byt. Běžný tím, že všude kolem zaznívaly obvyklé panelákové zvuky, jako je splachování, napouštění vany, klepání bifteků, televizní zpravodajství, bouchání dveřmi, výtah, dunící hlasy otců rodin, ječení manželek, křik dětí a štěkání psa. Jednou se dokonce ozvala i vrtačka, ale nějaké bouchání ji zase umlčelo.

Sedli si vedle sebe. Začal ji hladit ve vlasech. Pak ji políbil na krk.

„Co když se probudí děti?“ zeptala se věcně uprostřed vášní.

„Ať se něco naučí.“

„Jsou na to trochu malé.“

„Budou mít náskok,“ řekl Kamil a pokračoval v polibcích.

„Dost velký náskok.“

„Dnešní děti dospívají dřív.“

„Holčičky by se třeba mohly ptát maminky a tatínka, co to dělal v noci ten pán s tetou Martinou.“

„Samé hezké věci.“

„Dětem tak možná nepřipadají.“

Kamil se na ni zkoumavě podíval. Nikdy si u ní nebyl jistý, na čem je.

„Jsi taky dítě?“

„Pokračuj. I já se ráda přiučím.“

„Bude to něco jako učňovská zkouška?“

„Spíš takový nepovinný seminář výchovy k rodičovství,“ pravila a konečně opětovala několik něžných pohybů.

Dobýval se jí rukou pod tričko, protože nevěděl, zda dnes má, nebo nemá podprsenku. Spíše se mu zdálo, že nemá, ale nebyl si jist a mátlo ho to. Pak zjistil, že má na sobě trička nejspíše dvě a to že je ten problém. Tričko je lepší než podprsenka, protože odpadnou problémy se zapínáním, respektive rozepínáním.

„Zkoumáš, jestli mám podprsenku?“

„Nechtěl jsem se ptát. Připadalo by mi to nespolečenské.“

Od sousedů zaznělo noční televizní zpravodajství: „Následující záběry jsou skutečně jenom pro silné nervy. Na místě zůstali tři mrtví a několik raněných. Při vyprošťování byly použity tři pohotovostní vozy a těžce zraněnou ženu odvezl do nemocnice vrtulník.“

„Svět je plný tragédií,“ poznamenala Martina.

„Ano,“ odvětil a stáhnul jí první tričko tmavě červené barvy. Pod ním bylo bílé tílko s úzkými ramínky.

Nekrofilie moderátora pokračovala a panely nesly jeho ztlumený hlas po celém domě: „Nadměrná rychlost a snad i první podzimní mlhy si vyžádaly krutou daň. Nyní raději k něčemu radostnějšímu.“

Kamil s Martinou se již dále nic nedozvěděli, protože jak došlo na radostnější události, soused televizní přístroj vypnul. Nevadilo jim to, protože v tuto chvíli již leželi na gauči a tiskli se k sobě jako v italském filmu. Seshora se ozvalo klepání masa na biftek a hlasitý hovor. Slovům nebylo rozumět, pouze bylo patrné, že se tam vysoký ženský hlas hádá s dunivým hlasem mužským. Žena své argumenty doprovázela bušením do bifteků.

„Proč nedělají něco rozumnějšího,“ řekl Kamil a rozepnul jí knof­líček u riflí.

„Proč nedělají něco příjemnějšího,“ řekla Martina a rozepla mu tentýž knoflíček.

Právě když spisovatel bojoval se zipem Original Levi’s Jeans, zazvonil telefon. Martina otráveně vstala a šla zvednout sluchátko.

„Ne, není tu linka důvěry,“ pravila do přístroje pánovi, který se zřejmě spletl.

„A vy mi nedůvěřujete?“ zaimprovizoval neznámý.

„Proč bych to měla dělat,“ odvětila a zavěsila.

„Byl to omyl,“ nahlásila a sedla si vedle Kamila na gauč. Zazvonění narušilo přirozený průběh svádění. Nebylo jaksi možno ulehnout do téže polohy jako předtím. Martina však správně usoudila, že pro jejího partnera nebude problém navodit tutéž situaci. Vrátil se znovu ke křivce jejího krku. Zvrátila hlavu a zavřela oči. Zajel dlaní pod tričko, načež je v této poloze objevila desetiletá dcera majitelů bytu.

„Chtěla bych čůrat. Kdo je ten pán?“

„Vždyť čůrat můžeš sama,“ pravila dívka. „To je strejda Kamil. Jako já hlídám vás, tak on hlídá mě.“

„Aha. Můžeš jít se mnou?“

Martina opět vstala z lůžka nedokonané neřesti. „Alenka má trochu fobie. Ve dne je to v pohodě, ale v noci se bojí zavřít na záchodě. Občas musí stát někdo venku u pootevřených dveří.“

„To je dědičné?“

„Nevím. Rodiče nic takového nevyžadují. Ale vlastně jsem tu s nimi nikdy přes noc nebyla.“

„Co je to fobie?“ zeptala se Alenka.

„Fobie je strach z neviditelných strašidel,“ objasnila Martina a dodala: „Tak jdeme čůrat.“

Alenka se nerozhodně zastavila u dveří. „Ale strejda Kamil zůstane tady, že?“

„Neboj. On není vojér a přinejmenším je na mírně starší slečny.“

„A co na ně je?“

„To se tak říká. Že ho berou.“

„To říká táta o rybách, že berou,“ chytila se Alenka známého slova.

„Přesně tak. Strejda Kamil zůstane tady, protože kromě jiného jsem žárlivá.“

Obě slečny opustily pokoj. Kamil přemítal, která z těch dvou si z něj utahuje víc. Měl nejasné tušení, že ženy zakončují základní vývoj své osobnosti zhruba kolem pěti let věku, kdy již umí vše podstatné. Potom doplňují jenom drobnosti, jako jsou některé fyzické záležitosti. Ženy sice nejsou nikdy schopny vytvořit skutečně tvůrčí kolektiv, ale to jim nijak nebrání v seskupování nesčetných protimužských koalic. Věk, inteligence, světový názor a rasa přitom v jejich strategických hrách nemají velkou roli. Jeho úvahy přerušilo spláchnutí. Martina se vrátila sama.

„Alenka slíbila, že už půjde spát. Samozřejmě se může stát, že ještě bude chtít čůrat Hanička.“

„Hanička má taky fobie?“

„Ne. Jenom někdy noční můry. Většinou ale před půlnocí, takže dneska je asi v pořádku.“

Roztáhli skládací gauč a položili na něj deku. Když zhasli, přitulili se k sobě.

„Teď by mělo následovat vylíčení toho, jak jsi přišla o panenství.“

„To se dělá jenom tehdy, když má k něčemu dojít. Teď není úplně jasné, že k něčemu dojde. Také se to dělá v případech, kdy si chlapec myslí, že je dívka panna. Ona pak musí dojemným příběhem naznačit, že se chlapec v tomto bodě mýlí.“

„Tak jak to bylo s tebou?“

„Byl to filmový režisér.“

„Uber.“

„Tak druhořadý herec.“

„To je o něco lepší. Ale ještě tomu něco chybí. Nezapomeň, že jsem pokládán za posledního z mladých českých realistů.“

„Asistent režie. Dokumentárního filmu. Přiživoval se reklamou.“

„Na této verzi trváš?“

„Tato verze je pravdivá.“

Dveře maringotky hluše zaklaply. Karel se k ní nedočkavě přitiskl. Bylo jí teprve šestnáct a v poslední chvíli ji napadlo, jestli nemá ještě nějakou dobu počkat. Snad by tomu mohla uniknout.

„Nechci. Dneska nechci.“

„Ale chceš,“ slyšela ho jakoby z veliké dálky. Venku někdo prošel kolem jejich přívěsu. Na zatažené záclonce se mihnul stín lidské postavy.

„Ne, ne.“

Na nic se jí neptal. Strhnul ji na lůžko. V přívěsu bylo málo místa a lůžko bylo také velmi malé. Musel si hned od začátku lehnout přímo na ni. Váha mužského těla ji drtila. Vysvobodila si ruce a chtěla to nepřátelské břemeno nadzvednout. Nepovedlo se to. On si to vyložil jako objetí. Když z ní stahoval šaty, zaklonila hlavu a zavřela oči. Chvěla se zimou.

„Bude to dobrý, bude to dobrý,“ konejšil ji Karel, ale znělo to, jako když chce uklidnit pejska. Snažil se, aby to, k čemu dojde, vypadalo jako běžná záležitost, s jakou není nutno si lámat hlavu. V ničem mu neodporovala, protože to chtěla mít za sebou. Celý dnešní večer nemyslela na nic jiného než na to „mít to za sebou“. Když pocítila první bolest, přešli kolem přívěsu zase nějací lidé, asi dvojice, protože spolu dost nahlas hovořili. Mluvili o zítřejším počasí. Ani nevěděla, kdy to všechno skončilo. Hned potom se stočila do klubíčka a potichu naříkala. Uklidnila se ale brzo a opřela se o Karlovo rameno.

Když se ráno probudila, spal Karel vedle lůžka na zemi na přeložené dece. Chtěla hned odejít, ale venku zase někdo byl a ona se styděla vyjít ráno z příbytku muže. Musela počkat, až se milenec probudí.

Čím víc toho o ní Kamil věděl, tím pro něj bylo těžší s ní nakládat jako s vysněnou gymnazistkou. Tělem sice někdejší vizi přesně odpovídala, ale toto tělo pouze dovedně skrývalo duši zcela jiné a neznámé ženy.

Dobýval ji asi tři hodiny. Nechala se přemoci až téměř k ránu. Potom si položila hlavu na jeho rameno.

Konečně se mohl vrátit do oné země připomínající Švýcarsko atd. a zastavit zmatené pobíhání Roberta Mertona a spol. po zámku.

Hluk ze spodních pater zámku pronikal až k naší trojici na útěku. Dupot dvaceti párů nohou čínských služebníků byl doplněn řinčením jejich dlouhých a těžkých mečů. Trojice s Robertem Mertonem v čele běžela po širokých schodištích vzhůru směrem, kde tušili Fichteho balon. Nemohli se zastavit ani na okamžik, protože hrozilo nebezpečí, že je doženou šikmoocí žlutí ďáblové prahnoucí po jejich krvi.

Tak tohle mi asi neprojde, řekl si Kamil. Žlutí ďáblové. To bude nějaký truhlík zase chtít vědět, co jsem tím myslel. Ale zkusím to. Je to přece takový kolorit sloužící k uvedení do dobové atmosféry. A nakonec musí každý pochopit, že to je vlastně parodie, takže to není ani proti Číňanům, ani proti Vietnamcům, Mongolům nebo – nedej bože – proti jižním či severním Korejcům. Vlastně tak skrytě a intelektuálně poukazuji na neviditelné rasistické tendence v každém člověku, na jakéhosi „otrokáře v nás“, takže kdyby měl někdo kecy, tak to můžu jako zdůvodnění vytáhnout, což by jim mohlo ucpat papuly. Ve skutečnosti se celou knihou prolíná jakýsi anonymní všelidský humanismus, kterým je nesena celá západní kultura, což je mimo jiné znázorněno vůdčí rolí anglosaských hrdinů (pokud nejde o Kanaďany) v celém díle, jak pochopí snadno každý, pokud to nepochopí jinak.

Netrvalo dlouho a ucítili čerstvý vzduch, jak jim proniká do unavených plic. Za chvíli musí dorazit na některé z nádvoří nebo samotnou střechu zámku. Vskutku se brzo vynořili na rozlehlé a ploché střeše sídla. V měsíčné noci viděli zcela jasně, jak je v prostředku prostranství upoután velký vzduchoplavecký balon naplněný vodíkem. Nebyl silný vítr, takže balon se jenom mírně pohupoval v nočním vánku.

„Fichte musí být ještě v zámku,“ pravil děkan Fischer. „Zatím nám tedy zlosyn neunikl. Můžeme na něj tedy počkat zde a zmocnit se ho.“

„V každém případě bychom se však měli skrýt před těmi žlutými zlosyny,“ poznamenal zcela případně sir Ratcliff. „Pokud nás dostihnou, zle se nám povede.“ Rozhlížel se však marně po nějakém vhodném úkrytu, protože na ploché střeše žádná skrýš nebyla.

„Je jen jediná možnost,“ pravil Merton.

„A sice?“ řekli téměř jedním hlasem jeho společníci.

„Musíme se ukrýt v koši balonu. Tam počkáme, až se Fichte objeví. Lapneme ptáčka v okamžiku, kdy si bude připadat zcela v bezpečí.“

„Co však Číňané?“ namítl děkan. „Již slyším jejich animální křik prozrazující jednoznačně touhu po krvi.“

„Musíme se odvážit balon odpoutat a zmizet odsud se zloduchem na palubě. Co nejdříve přistaneme a předáme ho spravedlnosti. Letěli jste někdy balonem, pánové?“

„Neměl jsem dosud tu možnost,“ odpověděl sir Ratcliff a děkan ho v přiznání této nedokonalosti následoval.

„Vždy je něco poprvé,“ pravil Merton nevzrušeně. „Nabyl jsem jakýchsi skromných zkušeností během své vojenské služby v severní Africe. Jsou to snad zkušenosti dostačující na krátkou vzduchoplavbu. Musíme jen doufat, že náš létající aparát unese tolik osob. Nuže: vpřed!“

Přeběhli přes prostranství a po provazovém žebříku, asi pět loktů dlouhém, vystoupali do koše. Balon se zachvěl pod břemenem bílých mužů a nečekaných pasažérů. Merton však nalezl v koši pytel písku, který bleskurychle vyprázdnil do šera pod košem. Seděli potichu skrčeni v koši a očekávali věci příští. Pozorovali střechu mezerami v proutěné vazbě.

Vskutku vykonali vše potřebné na poslední chvíli. V otvoru střešních dveří se vynořila Fichteho hlava. Zdálo se, že něco nese a měl toho plnou náruč.

„Co je to?“ zašeptal děkan, který na dálku špatně viděl. Merton se pokusil něco zahlédnout. Vtom všichni téměř současně poznali, oč se jedná. Fichte nesl několik velkých okurkových sklenic s naloženými mozky svých obětí. „Ach, moji nebozí přátelé,“ zasténal sir Ratcliff. „Jaký to konec v rukách šílence. Což není všechno pomíjivost a honba za větrem?“

„Tak končí vše lidské usilování o pozemskou blaženost, která je ze své podstaty vyloučena,“ dodal děkan.

„Tiše, prosím,“ sykl detektiv. Scéna se zase trochu změnila. Za Fichtem vyběhla horda jeho ozbrojených Číňanů. Byli vzteklí, že se jim nepodařilo trojici dostihnout. Jistě si mysleli, že jim oběti unikly ještě v labyrintu zámeckých chodeb. Chvilku vyráželi písklavé zvuky, zřejmě ve své řeči, a potom je Fichte kýváním hlavy – ruce měl plné svého hrůzného nákladu – zahnal zpět do budovy, asi pátrat po Robertu Mertonovi a jeho druzích. Když se zbavil Číňanů, kteří možná nevěděli, že chce uprchnout, přišel až k provazovému žebříku vedoucímu do koše nad jeho hlavou. Položil si sklenice k nohám a chystal se k výstupu, když se náhle zarazil a podezřívavě pohlédl vzhůru.

Příliš pozdě pochopili tři muži v koši, že měsíc v úplňku, osvětlující celý prostor, stojí za balonem a že tedy Fichte musel v pletené síti koše zahlédnout siluety jejich postav. Profesor během vteřiny vytáhl zpoza pasu velký zakřivený nůž a bez hlesu přetnul lano, které poutalo koš balonu se zemí. Co se stalo, pochopili až tehdy, když se vzdušný stroj začal zvedat k nočnímu nebi.

„Šťastnou cestu,“ volal vzhůru profesor, jehož postavička se pasažérům začala ztrácet v šeru pod dnem koše.

Sir Ratcliff se pokoušel zatáhnout za lano, které ovládalo výpusť plynu, ale Robert Merton mu v tom zabránil.

„Nedělejte to! Nezapomeňte na tu čínskou bandu! Mohou se tam znovu objevit co nevidět. Prohráli jsme. Než se dostaneme na zem a k přivolání pomoci, jistě ten zlotřilec unikne spravedlnosti.“

„Ne, to ne,“ pravil zamyšleně děkan. Rychle popadl petrolejovou lampu visící na boku koše, na zlomek okamžiku se podíval dolů, naplno svítilnu rozžehl a potom s ní hbitě mrštil k jakémusi neviditelnému cíli. Zbylí dva muži se domnívali, že chtěl zasáhnout Fichteho, ale úmyslem děkanovým bylo něco jiného. Lampa letěla vzduchem jenom několik vteřin a nedobrovolní vzduchoplavci viděli její let jako ostrou ohnivou čáru. Jakmile dopadla na zem, roztříštila se na tisíc kusů a petrolej vzplanul. To bylo v první chvíli. Najednou však následoval druhý záblesk, vyšlehly plameny a poté se ozval dunivý mohutný výbuch. Vše bylo ozářeno obrovským ohněm, který pohltil jak postavičku Fichteho, tak celou plochou střechu. Třetí exploze byla tak silná, že balonem zacloumala, ačkoliv ten byl již několik desítek metrů nad celou ohnivou scenerií. Již během první hromové rány Robert Merton duchapřítomně vyhodil několik pytlíků s pískem, takže vzdušný stroj se rychle vzdaloval ohnivému peklu.

„Co to bylo?“ zeptal se zmateně sir Ratcliff, který nestačil takové rychlosti děje, protože byl vybaven aristokratickou chápavostí zaměřenou spíše na události týkající se staletí, než aby sledoval nedůležité minuty a vteřiny.

„Plynárna,“ odvětil stručně děkan. „Už když jsme k balonu přicházeli, povšiml jsem si, že k obalu vedly trubice od velkého zásobníku, ze kterého ještě bezprostředně před naším příchodem musel být doplňován plyn. Byl to jakýsi měch, který udržoval do posledního okamžiku tlak. Protože v něm byl promíchán vzduch a plyn, zřejmě vodík, vznikla třeskavá směs. Proto také byla lampa na boku koše ztlumena na minimum a opatřena zvláštním kloboučkem, který měl zamezit náhodným vzplanutím.“

„To je ale blbost,“ napadlo Kamila. „Zvláštní klobouček, tomu snad může uvěřit jenom někdo skutečně slabomyslný. Ale ve filmu Smrtonosná past II zapálil kladný hrdina Boeing 747 zapalovačem, když za sebou velké Jumbo nechalo cestičku paliva na dráze a ve vzduchu. Ve srovnání s tím je klobouček na petrolejové lampě vlastně jakási malebnost. Ale co teď s těma chlapama udělám?“

„Ten druhý výbuch,“ doplnil Robert Merton děkana, „to byly výbušniny, kterými byla celá střecha pokrytá. Všiml jsem si již na zemi mnoha doutnáků, které vedly od přístřešků a okének ven. Myslím, že Fichte měl podobný plán jako vy, Důstojnosti. Chtěl za sebou zamést stopy a zbavit se laboratoře i Číňanů, kteří mohli být příliš nepohodlnými svědky. Řeknu vám, při představě, že vlastně sedíme na sopce, mi nebylo dobře. Inu, sám sebe zahubil. Jeho plán vlastně vyšel, jenom detaily jaksi nedopadly.“

Nedobrovolní vzduchoplavci pohlédli dolů, kde pokračující výbuchy srovnávaly trosky zámku se zemí. Vyznavač císaře Viléma musel celou budovu téměř prošpikovat střelným prachem, což lze přičíst zvláštnostem jeho germánské povahy.

Zaujati plamennou scenerií nevšimli si naši hrdinové, že se prudce začalo měnit počasí. Vzduch byl těžký a vlhký, na obloze se začala honit temná mračna.

„Myslím, že bychom měli přistát, než se stane něco nedobrého,“ řekl sir Ratcliff a jeho kolegové s ním rádi souhlasili. Jenomže dole pod nimi byla nyní taková temnota, že mohli padnout se vzdušným strojem do řeky, jezera nebo lesa a toho se obávali. Opět tedy na ně číhalo nebezpečí jak nahoře, tak dole. Když tmu rozčísl první bouřkový blesk, rozhodli se riskovat. Detektiv, vybavený vzduchoplaveckými zkušenostmi, jal se manipulovat šňůrou od ventilu plynu. Balon klesal, ale i když byli nevysoko nad krajinou, stále nic neviděli. Vál silný nárazový vítr a opíral se do křehkého hedvábí létajícího stroje. Když oblohu pročísl blesk, spatřili, že pod nimi se prostírá nehostinná pláň bažinatého typu. Kdyby padli s balonem do bažiny, hrozila jim jistá smrt. Začali tedy rychle vyhazovat zbylou přítěž a podařilo se jim na poslední chvíli stroj zvednout. Šlo to těžko, protože obal balonu byl navlhlý deštěm, který vydatně skrápěl hedvábnou tkaninu.

„Musíme se dostat aspoň tamhle k těm horám. Když vydržíme do svítání, máme šanci. Slunce se musí objevit během půl či třičtvrtě hodiny,“ pravil děkan s pohledem upřeným na chronometr zavěšený na prstenci nad jejich hlavami.

(Tady dal Kamil najevo, že ví, jak jsou balony konstruovány. Koš je totiž upevněn na takzvaném prstenci, od kterého jdou lana jak vzhůru k obalu balonu, tak dolů ke koši. Na vrcholu balonové koule je ventil, jakási záklopka, kterou lze balon ovládat. Po přistání se jiným lankem odtrhne široký pruh hedvábí, aby plyn unikl rychle a koš nebyl vláčen po polích a podobně. Jak tomu u spisovatelů bývá, i zde mohl Kamil uplatnit pouze část svého odborného vědění. Zaujalo ho to ale tak, že možná napíše příště něco jenom o vzduchoplavcích.)

Ač bouře pominula, ještě několikrát jim hrozilo nebezpečí, když se balon přiblížil k zemi, spíše černě se lesknoucí bažině, která – jak se zdálo – neměla konce. Najednou dokonce již dno koše zašustilo o rákosí, které řídce rostlo na nevlídném rašeliništi. Na východě pomalu svítalo. S prvními paprsky slunce spatřili cestovatelé téměř na dosah ruky malou vesničku na úpatí vysokých zasněžených hor. Bylo již na čase, protože veškerá zátěž už došla a muži tak úplně pozbyli možnosti létající stroj ovládat.

Jako by se proti nim chtěla smůla postavit ještě jednou, zavanul právě ve chvíli, kdy se zdálo, že šťastně přistanou, náhle prudký vítr a smýkl balonem proti kostelní budově. Ochranná ruka štěstěny ale zasáhla ještě jednou. Koš i s balonem minul kostelní věž a narazil pouze do střechy chrámu. Ozval se zvuk tříštěných břidlic a po posledním vzepětí klesl stroj před kostel, kde naštěstí neporanil nikoho z věřících, kteří se scházeli na jitřní.

Rozhořčení místního kněze se změnilo v úžas, když spatřil z trosek ďábelského létajícího tvora vystupovat děkana Fischera a další dva muže. Děkan Fischer byl totiž v kraji postavou známou a požíval všeo­becné úcty.

„Buďte zdráv, Otče Hornoffe. Promiňte, že tentokrát přicházíme neohlášeni, ale stalo se tak vlivem okolností, které jsme nemohli zcela ovlivnit.“

Následovala snídaně ve farní budově, kde cestující vylíčili aspoň tolik ze svých zážitků, kolik bylo zapotřebí pro utišení palčivé zvědavosti. Farář Hornoff potom objednal nejlepší vůz ze vsi, aby vzácné pány dovezl zpět do městečka. Díky vzdušným vírům urazili balonem asi jenom sedm mil od zámku, ač jim jejich cesta připadala jako věčnost. Nyní se již také nemuseli obávat tajemných pronásledovatelů, kteří jim ukládali o život.

Hned po návratu zajistili aspoň u policejního komisaře okamžité zatčení hostinských Gruberových. Ti se nejdříve vzpírali, ale když byly nalezeny smrtící nástroje a vše doplněno svědectvími děvečky a samotného detektiva Mertona, klesli pod tíhou důkazů na kolena a pokoušeli se prosit o milost. Byli oba předáni soudní moci.

Pokud jde o oba anglické pány, odjeli spolu do Londýna několik dní poté. Nakolik je známo, potkávají se občas v lepších klubech, kam již bohužel nikdy nepřijdou mladí muži padnuvší za oběť ďábelským experimentům Fichtovým. S děkanem Fischerem si Robert Merton občas vyměnil pár zdvořilých řádek korespondence, ve které se oba muži ujišťovali svou přetrvávající přízní. Ani Robert Merton, ani sir Ratcliff se však duchovnímu nikdy nezmínili o zvláštním potěšení, které měli, kdykoli slyšeli o chatrném a zhoršujícím se zdraví císaře Viléma. Jak poznamenal sir Ratcliff, je pravděpodobné, že se Jeho císařské Veličenstvo vbrzku odebere na ta nehostinná místa, kam ho předešel oddaný zloduch Fichte. Společnost v klubech pak též nikdy nechápala, proč oba gentlemany tak baví pronášet větu, že jim stařičký císař dost pije krev. Se sklenkami whisky v rukou pak připíjeli směrem k daleké zemi, kde se uzavřelo tolik lidských osudů.

Čímž Kamil považoval Škvár za dokončený.

Když dokončil rukopis, došel do nakladatelství Ivo Železný. Byli trochu překvapeni, že nese knihu právě do příslušné edice. Nabízeli mu jiné možnosti, ale on je ujišťoval, že ví, co napsal. Vzali tedy od něj balíček papíru, že se na to podívají. Měl se po nějaké době ozvat a oni už snad budou vědět. Když se ozval, bylo jim už jasné, že se jeho poslední kniha do příslušné edice zařadit nedá.

„Víte, my jsme se shodli na tom, že ono je to takové – moc umělecké,“ pravila dáma a předala Kamilovi rukopis. „Ale kdybyste měl něco jiného, co bychom mohli vydat, tak se pochopitelně ozvěte. Teď jsou ty ediční plány sice hodně našponované, ale časem se to snad trochu uvolní. Doba je pro knihy hrozně nepříznivá. Taky je moc draho. Ty výrobní náklady letí děsně nahoru. Uděláte kalkulaci a ono je to za chvilku všechno jinak. Však to znáte.“

Skoro naslepo zamířil do nakladatelství Beta Press.

„My vydáváme hlavně sci-fi literaturu. Horory taky, ale spíše takové ty ve fantasy stylu. Nechtěl byste pro nás něco přeložit? Ani by to nemuselo být úplně přesné. U tohohle žánru se to tak nebere. Hlavně aby to mělo toho ducha.“

Další den zkusil Titanic Group. Vybral si ho podle názvu v telefonním seznamu. Intuice mu napovídala, že když selže Titanic, vrátí se k post­realismu. Nakladatelství našel na Žižkově v jednom z domů kousek nad železničním viaduktem. Prošel omšelým průchodem kolem cikánských dětí, které vytrvale kopaly do plechovky. Kdykoli se trefily některému z dalších dětí do hlavy, ozval se upřímný jásot. Zřejmě hrály fotbal.

Na druhé pavlači našel pancéřové dveře se zlatou cedulkou Titanic Group Publishing House. Zazvonil. Otevřít přišel vousatý muž neurčitého věku s otázkou v očích.

„Nesu vám rukopis knihy,“ odpověděl Kamil dřív, než se ho někdo stačil na něco zeptat.

„Vy píšete knihy?“ podivil se vousáč. „Vy ty peníze ale zatraceně potřebujete, co?“

„Kdybych zatraceně chtěl peníze, živil bych se něčím jiným. Vydáváte horory?“

„Kdybych chtěl vydávat horory, tiskl bych paměti nakladatelů,“ zavrčel vousáč, ale pustil Kamila dovnitř. Za dveřmi byla moderně zařízená místnost s počítači, kancelářským nábytkem model 1997 a plakáty vesmírných příšer a nahých žen.

„Tak to sem dejte. Jak je to dlouhý?“

„Sto dvacet stran.“

„Proč to není delší? Jak maj lidi vyhazovat peníze za knížky, když ani nedostanou svý půlkilo papíru. Co to je?“

„Měl to být horor. Trochu se to pak zvrhlo. Příběh o vraždách na odlehlém zámku. Šílený vědec, anglický detektiv, folklorní prostředí německy mluvící země. Není tam jediná myšlenka. Pokud to nepoužijete jako škvár, není to už k ničemu jinému dobré.“

„Skromnost mě popouzí. Chcete to vydat pod svým jménem?“

„Jedině pod svým jménem.“

„V takovém případě jste přesvědčen, že to patří k těm nejlepším věcem, jaké spatřily světlo světa. Jak se jmenujete?“

Kamil řekl své jméno. Vousáč pokýval hlavou.

„Vy jste ten, kdo napsal Trapné okamžiky?“

„Ano.“

„Stavte se pozítří. Já se na to podívám.“

Kamil byl šokován, protože většinou leží rukopisy u nakladatelů několik měsíců. Když si je konečně někdo na poslední chvíli ve spěchu přečte, zjistí, že ediční plány jsou již přetížené a že dílo zcela nezapadá do celkové filosofie daného nakladatelského domu. Časem Kamil pochopil, že spisovatelé, kteří obcházejí vydavatele a nabízejí jim rukopisy k posouzení, patří do představ z minulého století. Ve skutečnosti to funguje tak, že někdo zná někoho, kdo je náhodou na příslušném místě a řekne, že se to vydá. Není-li vydavatel zrovna nad propastí, podaří se to, neboť kromě několika málo zainteresovaných rukopis stejně nikdo jiný už nečte, takže co se vydalo, to vyjde najevo, až když knihu zlodějští distributoři tyjící z upírských rabatů rozvážejí po úzkostlivých, analfabetických a lakotných knihkupcích.

Za dva dny se Kamil vrátil na totéž místo. Cikánské děti nalezly někde polomrtvou myš a honily ji po dvoře. Na spisovatele se dívaly nedůvěřivě, neboť tím, že otevřel vrata na ulici, nechal štvané zvířátko málem uniknout. Prošel rychlým krokem k pancéřovaným dveřím, aby si děti nezačaly hrát s ním.

„Přišel jsem se zeptat, jestli jste se na to už podíval,“ řekl vousáčovi ještě ve dveřích.

„Dostanete zálohu jenom třetinu, pokud vám to nevadí,“ odvětil muž. „Zbytek až po půl roce. Trváte na tom, že se detektiv musí jmenovat Robert Merton?“

„Trvám. Fichte by se mohl jmenovat Schelling, ale na Mertonovi trvám. Jsou potřeba nějaké jiné úpravy?“

„Přepsat by to chtělo celé, ale to nemá smysl. Vydáme to takhle.“

„Na tomhle ale nezbohatnete. Proč to vlastně děláte?“ podivil se nezištně Kamil.

„Hlavním zdrojem přijmu mého nakladatelství je tisk propagačních materiálů. Knížky jsou jenom moje hobby. Spisovatelé prodělávají terapii psaním, já se léčím vydáváním. Když vydám knihu od autora Trapných okamžiků, stoupnu tím sám u sebe v ceně, i když je to taková blbost.“

Domluvili se, že přebal namaluje vousáč sám, protože i malování a kreslení jsou jeho hobby. Vzácně si porozuměli v tom, jak má obal vypadat. Bude na něm scéna z hostince, kde je mladičká služebná v noční košili a za oknem se v dáli rýsuje temná silueta zámku. V názvu použijí gotické písmo, protože jednak je větší pitomost nenapadla, jednak nemá tento typ písma s obsahem nic společného, takže dobře zapadne mezi jiné české knihy vydané v poslední době. Kromě toho přihlásí knihu do soutěže Cena mladého laureáta. Recenzní výtisky dostanou všichni významní literární kritici velkých deníků a to jmenovitě. Nápad uspořádat autorské čtení na dvoře nakladatelství po chvilce váhání zamítli. Rozcházeli se toho dne s pocitem dobře vykonané práce.

Výroba knihy trvala díky zručnosti Titanic Group sotva měsíc. V listopadu se již skvěla na pultech knihkupectví. Svedeni jménem částečně známého autora objednali dílo i někteří zmatení renomovaní knihkupci. Mizelo z pultů tak rychle, že zbytky Trapných okamžiků ještě zabíraly místo v regálech, zatímco Zámek pomalé smrti (tak se Škvár nyní jmenoval) se stával nedostatkovým zbožím. Recenzenti zatím vytrvale mlčeli, ale to mohlo být dáno tím, že byli zmateni a vrozená pýcha jim nedovolila zavolat kolegům, co si o tom mají myslet. Za část zálohy koupil Kamil Martině drahý parfém.

Nechtěla s ním spát pokaždé. Byla náročná. Nikdy nedokázal odhadnout, jakou bude mít náladu. Byla mlsná. (Všechny ženy jsou mlsné, ale ona byla obzvláště mlsná.) Neměla žádný ohled na jeho čas. Nečetla Hellera, protože měla pocit, že dělá z žen krávy. Z téhož důvodu nečetla i několik jiných autorů. Ráda by viděla Kamilovy věci předtím, než vyjdou. On se tomu bránil, protože by se tím příliš odkryl. Pokládal sám sebe za křehkého a citlivého jinocha, který si své nitro musí chránit. Často se hádali.

„Proč nesmím číst, co jsi napsal?“

„Nechci, abys četla to, co není hotové.“

„Ty mi nevěříš? Já bych to přece nikde neukazovala.“

„O to přece nejde. Bylo by to jako ukazovat nahého muže bez erekce. Je to směšné a něco tomu chybí.“

„Ty mi nedůvěřuješ. Jak může vypadat vztah, který je jednostranný.“

„Náš vztah není jednostranný.“

„Je.“

„Proč?“

„Nechceš mi dávat číst to, co jsi napsal. To znamená, že mi nedůvěřuješ.“

Atd., atd.

Měla pocit, že má na něj absolutní nárok. Kdyby s něčím takovým přišla dříve Klára, zřejmě by jejich poměr skončil mnohem dřív. Této ženě to Kamil trpěl, protože ho zatím nesmírně přitahovala. Klára ho také přitahovala, ale v Martině bylo něco chlapeckého, co s ním vždycky dokázalo zamávat. Až se to bál pojmenovat.

Jednoho dne dotáhla malou lahvičku, ze které nasypala na papír trošku našedlého prášku.

„Co to zas je?“ zatvářil se Kamil nedůvěřivě.

„Tripgoer. Dělá se to z nějakých houbiček.“

„Co s tím chceš dělat?“

„Vyzkoušíme to.“

„Kde jsi k tomu přišla?“

„Dal mi to jeden kámoš, co ho znám z Gulu gulu. Ten si to dává obden.“

Nezdálo se mu to. Byl ochoten experimentovat, ale jenom v tradičních mezích. Tohle mu připadalo jako příliš křehký led.

„Víš přesně, co to s člověkem udělá?“

„Ne. Právě proto to chci zkusit. Vezmeš si to se mnou?“

Seděli v jejím pokojíku na Vinohradech. Podíval se z okna, pod kterým jela večerní dvaadvacítka. Pod vlivem některých drog prý lidé vyskakují z oken a rozplácávají se na chodnících. Chtělo se mu žít.

„Nestačila by ti tráva?“

„Tráva je pro malé děti. Jde o rozšířené vědomí. Mně už tráva dávno nic nerozšiřuje.“

„Ten člověk to vyrábí sám?“

„Ne. Dává mu to jeden kluk, co si to doma pěstuje. Má na to speciální skleník. Kdybych to musela platit, tak by na to prasklo celý jmění. Z protekce to mám zadarmo.“

„To je známý trik všech dealerů. Začne to ukázkovou dávkou zadarmo a skončí to trestnou činností.“ Štvalo ho, že každá holka, na kterou narazí, začne dříve nebo později koketovat s nějakou chemií. Jako by k povyražení nestačily takové rozkoše jako alkohol, sex a knihy.

Martina pustila cédéčko s etnickou hudbou. Vzala si na sebe oděv z přírodního materiálu a před sebe dala sklenici s vodou. Do ní nasype šedý prášek a vypije. Formálně nabídla ještě jednou Kamilovi. Odmítl a chtěl na protest odejít. Těšil se na hezký večer – už byl mírně přes třicet a trochu stárnul – a místo toho drogový večírek ve dvou. Bál se však nechat Martinu samotnou, protože kdyby chtěla skákat z okna a chodit po světelném paprsku jako keltští šamani, nikdo by jí v tom nebránil. Zůstal tedy.

Napila se ze sklenice. Voda byla chladná, a proto si ji musela nechat chvíli v ústech. Vypila ji na dvakrát. Chvíli seděla a dívala se před sebe.

„Nic to nedělá,“ poznamenala. Pečlivě se pozorovala, jako by šlo o divadelní představení. Několikrát poposedla a lehce naklonila hlavu.

„Trochu to hřeje v žaludku.“

Kamil vstal a přešel k oknu. Venku už byla tma a tramvaje začaly jezdit jenom s jedním vagonkem. Slyšel za sebou Martinino oddechování. Její dech byl hlubší a rychlejší než obvykle. „Měl bych se s ní rozejít,“ napadlo ho. Pokoušel se vysvětlit svému vnitřnímu psychoanalytikovi, že za tento rozchod nenese vinu. Nemůže za to, že kdykoli se mu nějaká dívka zalíbí, vyklube se z ní nakonec blázen. „Co vás k tomu napadá?“ zeptal se vnitřní analytik a Kamil z tónu jeho hlasu vycítil nesouhlas. Neodpovídal mu. Po chvilce ticha se hlas zeptal znova: „Není vám to nápadné, že si vždy nacházíte tyto typy? Nebo, abychom byli přesnější, že se vám ženy jeví vždy jako tyto typy?“

„Na tom není nic nápadného. Vidím snad já strašidla? Polykám snad já drogy od kámošů?“

„To je ta objektivní stránka věci. Teď jde ale o to, jak to prožíváte.“

„Blbě.“

Nechtěl se otočit, protože se bál toho, co uvidí. Opíral se o starožitný příborník pod oknem a umiňoval si, že jakmile to bude možné, odejde a nikdy se sem nevrátí. Ženy se mu hnusí. Ano, všechny. Mnoho slibují a nic nedávají. Mění se v bláto. Vlhkou beztvarost. Už ví, proč staří autoři tolik opěvovali přátelství mezi muži. Muž se nikdy nemění ve vlhké bláto. Pokud ano, tak to není muž. Hra svalů a vytříbené logické hovory. Chlapecká krása, dokonalost muže, zralost starce. Možná že žena má nesmrtelnou duši, ale to je spíš axiom než prokázaná skutečnost.

Otočil se. Martina ležela na posteli, hluboce dýchala, dívala se do stropu a byla do půl těla nahá. Něco na Kamila volala, ale on jí nerozuměl. Pomalu k ní přišel a přehodil přes ni deku. Posadil se vedle ní. Hned se k němu přivinula a začala ho hladit. Chtěl ji odstrčit, ale nebyl toho schopen. Trochu se chvěla, možná zimou. Zvuky, které vydávala, zněly ale šťastně. Dost dlouho s ní takhle seděl a držel si její hlavu na klíně. Sbíral v sobě odhodlání se s ní ráno okamžitě rozejít. Usnul vedle ní. Když se druhý den probudil, zjistil, že je oblečený a trochu ho bolela hlava. Martina spokojeně spala dál.

Druhý den se s ní pochopitelně nerozešel, ale pomilovali se spolu a poté posnídali.

Když za ní příště přišel, pokoušel se jí další experimenty rozmluvit.

„Když v tom budeš pokračovat, tak se z toho zcvokneš.“

„Já si chci jenom rozšířit vědomí.“

„Máš pocit, že tvému vědomí něco chybí?“

„Je zanesené každodenním životem. Potřebuje pročištění.“

„Možná by stačilo, kdybys tolik nebumbala.“

„Nebumbám ani zdaleka tolik jako ty.“

„Jsem taky o dvanáct let starší.“

„Jistě. Mohl bys být mým otcem.“

„Teoreticky ano. Jsou země, kde chlapci dospívají velmi brzo.“

„Tahle to v žádném případě není. Leda bys patřil k romské populaci.“

Kdykoli s ní chtěl mluvit o některých seriózních otázkách, převedla řeč na nějakou naprostou absurditu. Domníval se, že díky své nadprůměrné inteligenci je schopen Martinu uhlídat a nehupnout jí do pasti příliš snadno. Někdy se mu nedařilo.

„Urychlená duchovní cesta nemá žádnou hodnotu.“

„Myslela jsem, že jsi pozitivista. Tebe přece duchovno nezajímá. To je konstrukt. Nebo jsi od minulého pondělí změnil názor?“

„O duchovnu jsme spolu mluvili v neděli. I já jako liberál a pozitivista mám smysl pro transcendenci. Kromě toho jsem neopozitivista.“

„Především stárneš. Děsí tě všechno nové. Jestli se ti to nelíbí, budu Tripgoer zkoušet s Milošem.“

„Kdo je to Miloš?“

„Ten mi dal ten prášeček.“

„Sám taky bere ten prášeček?“

„Samozřejmě. Bude si ho teď vyrábět. Vyzkouší úplně novou re­cepturu.“

„Musí ji zkoušet zrovna na tobě?“

„Už ji vyzkoušel sám na sobě. Není to srab. Říká, že výsledky daleko předčily veškeré očekávání. Ostatně bys to mohl sám taky zkusit.“

„Rád bych zůstal ještě nějakou dobu při zdravém rozumu.“

„Tvůj rozum je až příliš zdravý. A asi taky zůstane. Nechtěl by ses dát taky k Mladým konzervativcům? Tvá bývalá Klára tam má ty známé, třeba by tě seznámila.“

Tato poznámka Kamila ranila. Nerozčílil se jenom proto, že mu došlo, že sám musel něčím naštvat Martinu. Má to s ní tedy zkusit po dobrém? Jak ale dvacetileté rozmazlené dceři stranického funkcionáře rozmlouvat šamanistické praktiky?

„Hele, nemáš dojem, že bychom mohli vyzkoušet něco jiného, třeba tantrický sex?“

„Tantrický sex vyžaduje, aby se oba partneři dostatečně ovládali. Já se přitom moc neovládám, a ty, jak tě znám, taky ne.“

„A co tráva?“

„Tráva na tebe nemá žádné účinky.“

„Ale na tebe má.“

„Samotnou mě to nebaví. Chci to prožít s někým.“

„Třeba s Milošem, když se mnou nic není?“

„Třeba.“

Začínalo se mu to vymykat z rukou. Bál se o ni. Bál se i o sebe. Ještě donedávna věřil tomu, že najde bytost, které v duchu říkal „prima holka“. Nikdy by se před přáteli s takovým označením nepochlubil, protože znělo příliš tábornicky a skautsky, ale vyjadřovalo přesně to, co měl na mysli. Chtěl spolubojovnici, kamarádku, ženu, která bude mít vlastnosti trochu jako kluk. Přestával doufat, že někdo takový existuje. Kdykoli pronikl nějaké ženě víc pod kůži, zjistil, že je to zase jenom žena. (No to je vskutku původní myšlenka. Trochu jako nějaký zenový výrok: Žena je žena. Tohle někam napsat, tak si na tom recenzenti smlsnou.)

Někdy ho napadlo, jestli by nebylo lepší to ještě chvíli protlouct jenom s milenkami a pak se na to vykašlat úplně. Spočítal si, že když ještě deset až patnáct let bude relativně mladý, to znamená i fyzicky přijatelný pro ženy od osmnácti do pětatřiceti, zbývá mu ještě třicet až čtyřicet let délky průměrného života. Mohl je prožít sám, nebo se staršími ženami, popřípadě i s mladšími dívkami. Pokud by byly mladší, měl pocit, že by se to z jejich strany trochu podobalo charitativní činnosti. To se mu nelíbilo. Biblický král David si mohl dovolit nechat se ke stáru obkládat mladými ženami, aby mu nebyla na lůžku zima, Kamil si to dovolit nemohl. Mohl těch třicet až čtyřicet let prožít také sám, což ho děsilo. Vzpomněl si na citát z Jana Křesadla, který si kdysi se zálibou vypsal z jednoho jeho románu: Ani tito zkušení vlci a kanci erotických pralesů si často neuvědomují, že tady není co chápat, že toto je jedna z nejobyčejnějších lidských situací, a že každý člověk je vždy a všude úplně a naprosto sám, pořád a pořád, a rovněž, jak praví posmívaný Jaroslav Vrchlický: „sám ženy na ňadrech“. Nejrozumnější je tedy nejspíš si tu věc uvědomit a přijmout, podobně jako např. fakt, že člověk nemůže vlastní silou létat jako pták.

Jedině, že by zemřel mladý. Kdykoli se tou myšlenkou teoreticky zabýval – nikoli sebevražedně, to jenom když si pohrával s představou, že zahyne nečekaně – nemohl si ujasnit, dokdy bude mladý. Teď byl ve věku, který jistý folkový písničkář popsal v tísnivém songu „Je mi třiatřicet“. (Díky svým létům více chápu, ale když usnu na boku, děsně chrápu.) Protože neměl ani děti, ani břicho, byl na tom Kamil lépe. Ale to bylo všechno.

Partnerský život s Martinou ztratil někdejší pravidelnost. Kamil nesnášel nevypočitatelnost. Byl v podstatě poklidný maloměšťák, věděl to o sobě, a každá prudká změna v něm vyvolávala bolestnou nejistotu.

„Vlastně bych chtěl žít ve středověku,“ svěřil se jednou nadějnému kritikovi. „Ty jistoty.“

„Jistoty můžeš samozřejmě najít v duchovním zázemí, ze kterého středověk vyrostl,“ poučil ho přítel.

„To mě ani nehne,“ odvětil Kamil, neboť se jenom kvůli jistotám nehodlal stát katolíkem nebo něčím podobným. Nejistota je bolestná, ale určitý druh jistot nebyl o moc lepší. Klasická náboženství navíc k několika jistotám přibalují i dost nesympatické lidi, s kterými tyto jistoty musíte sdílet, takže si moc nepomůžete. Také nařizují co, s kým a jak smíte dělat v nejintimnějších situacích, což Kamilovi připadalo tak odporné, že účinnou protiváhou nebyla ani vyhlídka na život věčný.

Pokoušel se vést s Martinou dlouhé hovory. Chtěl být co nejvíc vstřícný. Vyjádřil pochopení pro její hledání. Odsouhlasil všechny formy mystiky a hledačských cest od Buddhy po Mistra Eckharta a Rudolfa Steinera, Stanislava Grofa a rosekruciány. Pouze se mu nelíbilo všechno, co zavánělo chemií a Milošem. Vždy ale narazil na argument, že neví, o čem mluví, protože Tripgoer nikdy nezkusil. Kdyby si to aspoň jednou vzal, nemohl by prý tak hloupě mluvit. Jak se má ona bavit s laikem, navíc předpojatým? Miloš je sice skutečný narkoman, protože kromě neškodného Tripgoeru bere i mnoho jiných věcí, ale v tomhle tak upjatý není.

Nikdy se jí neptal, jak často tam chodí, jestli to bere tam a zda vůbec, ani blíže nezkoumal, kdo je to Miloš.

„Nesnáším všechno, co zavání vyšším poznáním,“ stěžoval si roztrpčeně kritikovi. „Nepopírám, že možná existují vyšší světy a posmrtný život. Jsem ochotný dokonce uznat, že něco může být na parapsychologii. Ale nic z toho nemá cokoli společného se světem, ve kterém žiju.“

„Na ezoteriku si má normální člověk dávat pozor,“ souhlasil kritik. „Jenomže ty se hlavně bojíš, že se ti rozloží tvůj obraz světa.“

„Hlavně se vždycky bojím, co to udělá s lidmi kolem mě.“

„Bojíš se, co to udělá s ženami kolem tebe.“

„Ženy jsou také lidé.“

„Asi ano, ale tobě vadí, že už nebudou hrátky s tebou považovat za jedinou rozkoš.“

„Duchovno je největší nepřítel normální lidské radosti.“

„Chtěl jsi říci sexu.“

„Sex je také radostný.“

„Ale pomíjivý.“

„Všechno je pomíjivé.“

Atd. Jak je vidět, k ničemu takové dialogy nevedly.

Kritik se definitivně rozhodl odejít do kontemplativního kláštera. Protože byl vždy trochu snob, zvolil si trapistický monastýr nedaleko Lyonu. Pro kritikovy řeholní ambice totiž nebyl žádný český řád dost přísný. Zvláště ne ten, který pronajímal zahraničním automobilkám konferenční sály s výhledem na Hradčany. Ve francouzském trapistickém klášteře již navíc dleli někteří Češi a Moravané, takže to měl usnadněné. Zatím si vyřídil všechny formality spojené s dočasným pobytem a prodal či rozdal nadbytečné knihy. Z toho bylo vidět, že to myslí vážně.

„Pokud je nějaký Bůh,“ poučoval ho agnostik Kamil, „je přece všude. Musíš kvůli duchovnu zmizet z této zkoušené republiky a nechat nás v tom?“

„Jednak budu s vámi na dálku spojen, jednak můžete přece odejít taky.“

„Unikáš před ženami a povinnostmi všedního dne.“

„Budu tam brzo vstávat a několik prvních let se starat o zahradu a o dobytek.“

„Propadl jsi venkovskému sentimentu. Nedopadne to dobře. Potřebuješ si dát jenom na chvilku pauzu, odpočinout si na vesnici a pak se radostně vrátit do města.“

Kritik se nenechal zviklat. Systematicky za sebou spaloval mosty. Kamil najednou poznal, co pro něj jeho intelektuální a duchovní protipól ve skutečnosti znamenal. Měl pocit, jako by ho opouštěla přítelkyně. Nová žena se dá najít téměř vždy. Nikdy nechápal, proč by kvůli ženám měli muži skákat z mostů a pod metro. Mužské přátelství je něco víc. Je nezištnější, pevnější, přímější a nezatížené vedlejšími úmysly. Pokud je to pravé přátelství. Kamil měl teď pocit, že mizí kus jeho dosavadního života. Zároveň mu bylo jasné, že kritik to činí právě proto, že je takový, jaký je. To byla ta poslední autorita, před kterou se spisovatel vždy skláněl. Před skutečností takovou, JAKÁ JE.

Ještě se pokoušel argumentovat literárně. Připomněl Mauriacova slova z jednoho románu, ve kterém postava elegána připomíná nezkušenému mladému muži, že každý člověk má aspoň jednou v životě chuť vstoupit k trapistům, zvlášť když vidí na plesech sotva ochmýřené otravné mladíčky s vyrážkou v obličeji. Citoval mnicha Thomase Mertona a rabína Lionela Bluea, kteří varují před romantickým duchovním vzplanutím a neuváženým vstupováním do klášterů. Nebylo to nic platné. Kamil se musel smířit s tím, že jsou lidé, kteří mají pevné přesvědčení a všechno jsou ochotni vsadit na jednu kartu. Kamil by to někdy rád udělal taky. Jenomže těch karet bylo moc a on nevěděl, které jsou ty správné.

„Všichni jdou odněkud někam,“ řekl ještě bývalý kritik Kamilovi. „U normálních lidí záleží na tom, co bylo předtím a co potom. Jenom u tebe je to jedno. Kdyby někdo psal tvůj životopis, zatím by mohl skončit na jakékoliv stránce. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Je to tak.“

„To není kniha, to je trhací kalendář,“ řekl Kamil. „Jednou stránky dojdou.“

Byl tak ohromen velikostí vlastní myšlenky, že si ji ještě to samé odpoledne zapsal.

Teď se bál, co rozšířené vědomí udělá s Martinou. Vzdalovala se mu. Stále víc patřila nějakému přízračnému Milošovi, kterého nikdy v životě neviděl, který snad neměl s Martinou ani žádné závadné úmysly, ale který postupně ukrajoval z její dvacetileté dušičky větší a větší porce, které si za normálních okolností pro sebe nárokoval Kamil.

„Chápu, že chceš vyšší poznání. To je zcela přiměřené tvému věku.“

„Jistě, otče.“

„Nebuď drzá. Teď mluvíme o vážných věcech.“

„Jistě.“

„Děláš si ze mě legraci. Mluvím o důležitých věcech.“

„Tvá zlobivá holčička se dala na fetování. Tvé nezralé dítko chce mít mystiku snadno a rychle. A navíc ho může ve stavu obluzení někdo klidně sexuálně zneužít. Taky hrozí návyk a přechod na těžké drogy. Společenský zánik. Ztráta sebekontroly. Zkáza.“

Mlčel. Naučila se od něj používat metodu diskuse a sama předhazovala předem předpokládané argumenty protivníka. Sám si tento postup kdysi osvojil a stále se mu osvědčoval. Tušíte, co bude váš protivník namítat, a vyslovíte jeho argumenty sami. Použijete ovšem lehký ironický tón. Nevyvrátíte sice nic z toho, co druhý říká, ale v mluveném dialogu mu znemožníte ty nejlepší věty použít. Martina byla bystrá. Pochytila od Kamila mnoho a obracela to bez skrupulí proti němu. Bylo to dvacetileté zvířátko, které nemělo žádné zábrany. Vůči jiným ženám měl Kamil výhodu času, který stojí z biologických důvodů na straně mužů. Jenomže ona byla mladičká a mohla ještě několik let na biologické zákony kašlat pěkně zvysoka. Jestli se ďábel někdy vtělil, vtělil se do Martiny.

Protože neměl žádné zkušenosti s pořádnými drogami, musel celou jednu pasáž Trapných okamžiků napsat podle fantazie a odborné literatury. Kritika mu vytkla všechno, ale tuto část nechali pánové z rozšířených deníků bez poznámky. Pravděpodobně si také nic nepíchají. Erotické scény mu zato vždy okomentovali s převahou prozrazující intelektuály, vzdělance a muže.

Martina nebyla literární kritik a věděla svoje. Její argumenty byly neprůstřelné. Kamil skutečně nevěděl, o čem mluví. Co když je Tripgoer skutečně neškodný? Jenomže jak to zjistit? Kamil věnoval dost času hledání v lexikonech, kde samozřejmě nebyla o droze tohoto názvu ani zmínka. Pochopitelně, slang se vyvíjí rychle a fetování taky. Ani v klubu Roxy, ani U Vystřelenýho voka, ve Velrybě nebo Marathonu nikdo nic nevěděl. Marathon vyzkoušel jenom pro úplnost, protože tam se scházeli evangeličtí intelektuálové obdivující dvacetiletou rusovlasou teoložku Anne-Marii Theodoru Dvořákovou. Ani A.-M. T. Dvořáková neznala Tripgoer. Jeden její satelit z Marathonu soudil, že nepůjde o nic vážného, protože o prášku podobného jména nedávno něco slyšel „a snad to nebyla žádná hrůza“.

Kamil měl poslední možnost vyzkoušet to sám na sobě. Uvažoval o tom v noci, když se probudil a nemohl usnout. Od dob, kdy se zděšením Lucii rozmlouval kouření trávy, se mnoho změnilo. Bál se všeho neznámého, co mění lidské vědomí. Byl ochoten se opíjet, protože tomu rozuměl. Tísnivý pocit měl z toho, co nechápal.

U Martiny doma podnikl poslední pokus jí to rozmluvit. Pokud se mu to nepodaří, musí do toho jít. Jestli si ji chtěl udržet, musel prodělat totéž a s pohrdáním to pak odvrhnout. Nebo přijmout. Kamil byl otevřený muž a správně tušil, že nejsnáze podlehneme tomu, co vášnivě odmítáme. Pronesl několik formálních vět o škodlivosti drog a přemítal, zda tu věc nosí Martina s sebou.

„Nechceš to zkoušet kvůli tomu, že se bojíš,“ odmrštila jeho osvě­tové argumenty.

„Nebojím se. Dej mi tu lahvičku.“

„Dám ti ji a ty mi ji spláchneš do záchoda.“

„Spláchnu ji nejvýš do sebe.“

„Proč to nechceš vyzkoušet se mnou? Můžeme to vzít spolu.“

„Chci si to prožít sám. Nechci mít diváky. Pak uvidím.“

„Ty se stydíš.“

„Možná. Na tom ale nezáleží. Dej mi to a já ti zítra řeknu, jak je to s tím tvým vyšším poznáním.“

Zaváhala, ale nakonec sáhla do kapsy a vyndala malou skleničku. Byla plná asi do poloviny. Bylo jasné, že od té doby, kdy si nasypala svou dávku v Kamilově přítomnosti, musela to opakovat aspoň jednou nebo dvakrát. Kamil se neptal, kde a s kým.

„Nebojíš se, že přitom zhyneš?“ zeptala se a Kamil uvažoval, jestli v jejím hlase zaslechl stopu ironie.

„To není to nejhorší, co se člověku může stát.“

„Co je nejhorší?“

Neodpověděl. Věděl sám pro sebe, co je nejhorší. Nebyl to šedý prášek v lahvičce. Nebyl to ani posměch dvacetileté holky. Nebyly to literární kritiky ve významných českých denících. Neřekl ale nic. K určitému poznání Martině chyběly roky i zkušenost. Navíc jsou věci, které se mladým ženám neříkají. Protože říkat je, má stejný smysl jako mlčet.

Když došel domů, pečlivě se osprchoval. Vzal si na sebe to nejpohodlnější oblečení, které našel. Samý přírodní materiál. Žádné divoké barvy. Žádný vzorek.

Byl večer. Stáhnul zvonek od telefonu a zatáhl rolety. Na přehrávači si pustil etnickou hudbu. Na papírek si nasypal trochu šedého prášku. Chvilku váhal, potom ho jedním pohybem shrnul do sklenice vody. Nenaplnil ji až po okraj, protože chtěl na jazyku co nejpřesněji cítit, jakou má to svinstvo chuť. Chvilku se nic nedělo. Byl trochu zklamaný. Skončí to stejně jako tráva. Všichni s tím tolik nadělají, a nic z toho není. Tolik keců v parlamentu. Měli by si tam všichni společně zakouřit a dali by pokoj. Teoretici.

Chtěl vstát, aby si vzal něco ke čtení. Najednou zjistil, že ho nohy neposlouchají. Zdálo se mu, že je má výš než tělo. Nedivil se tomu. Plaval v moři jemné a průzračné tekutiny. Mohutná síla ho uchopila a hodila s ním pod lůžko, na kterém seděl. Přesně se pamatoval na to, kdy už něco podobného zažil. Když byl v dětství na operaci v nemocnici a dali mu dýchat uspávací plyn. Stejná mohutná ruka ho popadla a hodila s ním pod operační stůl a točila s ním kolem podélné osy.

„Tak je to zase tady,“ pomyslel si spokojeně a otáčel se. Víření v hlavě neustávalo. „Je to jedno, jestli je nějaká hlava,“ šumělo mu v mozkových závitech.

Lehkost.

Nesmírná lehkost.

Osvobozující nesmírná lehkost.

Nebo vesmírná? Najednou se neotáčel pod lůžkem, ale vznášel se nad ním. Kdyby měl paže, měl by je roztažené, ale nebyl si jistý, zda je má. Stejně letěl. Vstříc mu vyrazila těla. Nádherná ženská těla, tak krásná, že je chtěl všechna milovat, ale byla tak palčivá a zářící, že to nemohl udělat. Obdivoval se jim, protože v obdivu je pravé milování. Pak s nimi splýval, jedno po druhém, v takovém výbuchu blaženosti, že se tomu nemohlo rovnat žádné pozemské milování. Pochopil veškerou špínu a tíhu těla. Až nebude tělo, až bude jenom TOTO tělo, přijde skutečné milování, skutečný orgasmus, opravdový výbuch rozkoše, kterou už nikdo nebude smět nazvat rozkoší, protože něco tak ČISTÉHO a SVATÉHO nelze nazvat rozkoší.

Chtěl klečet u nohou Tvůrce Vesmíru a vyznat se mu z toho, že nic nikdy nepochopil, nikoho nemiloval, jenom tím špinavým způsobem, když kradl cizí těla, těla, která mu nenáležela, aby se s nimi spojoval, zatímco pravá radost ležela nad tím, ve výši, které nikdy nedosáhl, protože byl slepý, jako by nikdy nevyhlédl z hlubin země, kde byl pohřben v temnotách. Zahodil sám sebe v tělu a špíně, potu a pohybech, zatímco pravá extáze byla jinde, úplně jinde, jinde, jinde, totiž ZDE a TADY. Nejpůvabnější žena najednou vypadala ve světle toho, co prožil, jako stařena a podřadná prostitutka. Těla všech žen, které měl, budou zanikat. Promění se v prach, stejně jako jeho tělo. Částečky špinavého prachu budou zběsile vířit v podsvětí, v jeho nejspodnějších patrech a v nejčernější temnotě, zatímco skutečná a svatá těla jsou jinde a vždy byla jinde.

Vstupoval do světla, ohromného světla a chtěl na ně zvolat, aby tu bylo stále, ale to byla pošetilost, protože tohle světlo přece nepřestává. Dříve by zhaslo slunce, než by vyhasl zdroj tohoto života.

Světlo.

Nádherné světlo.

Nesmrtelné nádherné světlo.

Ležel na skalnatém břehu a cítil na sobě spalující žár věčného slunce. Ne pomíjivého pozemského slunce, které vyhasne již za několik miliard let, což bude zítra, ale věčného slunce, jakému rovno není. Kéž by už slunce zhaslo, aby uvolnilo místo věčnému SVĚTLU, které je mocné a přitom přátelské a mírné, všepronikající a svaté. Příboj bušil do skály takovou silou, že se Kamilovo tělo chvělo. Byl nahý, bezbranný, ale necítil strach. Moře bylo přátelské a nemohlo být jiné. V něm přece žily miliony a miliony bytostí, které byly nádherné, tak nádherné, že podobné nelze na zemi spatřit.

A není žádná země.

S úžasem si uvědomil, v jakém žil klamu. Myslel si, že ta špetka hlíny, to pouhé slovo, zanikající zvuk, rozplývající se obláček slabik, je pravou skutečností a jediným domovem. Musel se smát. A celý vesmír a všechny vesmíry se smály s ním, protože to byl vtip, dobrý báječný vtip a v každém eonu se všechny bytosti dobře bavily Kamilovou pošetilostí, že věřil v něco takového, jako je svět a JÁ a tělo. Kamil se také smál, protože věděl, že není už žádný Kamil a nikdy nebyl a nikdy nebude.

JE JENOM TO, CO JE.

Nevěděl, jak dlouho setrval v tomto blaženém stavu. Ztratil veškeré ponětí o času a možná se i domníval, že kvůli němu přestal čas plynout v celém vesmíru. To bylo ovšem příliš optimistické očekávání. Blaho pomalu odeznívalo a pomalu se vkrádala jakási úzkost. Nejdříve to vypadalo tak, jako by to byla úzkost ze ztráty ráje, ale potom to stále víc a víc připomínalo úzkost jako takovou. Začal si uvědomovat tělo a jeho tíhu. Pak si chvíli neuvědomoval nic a potom se probral.

Ležel na zemi. Nevěděl, jestli je den či noc. Možná už trochu svítalo, ale taky se mohlo jednat o soumrak. Chtěl vstát, ale udeřil se do hlavy a opět klesl na zem. Ležel asi pod stolem. Když se mu zase s nadlidským úsilím povedlo zvednout hlavu, skutečně zahlédl kolem sebe několik dřevěných noh. Opravdu byl pod stolem. Nohy ho neposlouchaly. Vyděsil se a podíval se, jestli ještě dolní končetiny má. Měl, ale nemohl s nimi hýbat. Rukama se přisunul k židli a chtěl se vytáhnout na ni, ale nepovedlo se mu to. Namáhavě oddechoval.

Najednou se mu udělalo špatně od žaludku. Potřeboval by dojít na toaletu, ta však byla stejně daleko jako sousední galaxie. Zvracel a nemohl divoký proud valící se z útrob zastavit. Nikdy netušil, kolik se toho do něj vejde. Zašpinil sebe i podlahu. Trochu se mu ulevilo a zábleskem rozumu usoudil, že přehnal dávku. Trochu naděje mu vlilo poznání, že už začíná cítit nohy. Čekal na zemi vedle stolu na obnovení fyzických a duševních sil. Pak se znovu pokusil vstát.

Neměl to dělat. Asi půl vteřiny stál v jakémsi podřepu, pak se ale znovu svalil na koberec. Srdce se mu rozbušilo tak, že měl pocit, že umírá. Možná i křičel. Kdyby umřel, několik dní by jeho osud možná nikoho nezajímal a nikdo by se o něm nedověděl. První by ho hledala Martina, ale kdyby se nedozvonila, myslela by si, že odjel z Prahy. Šla by za Milošem pro další dávku?

Válel se ve zvratcích a moči a brečel. Měl dojem, že ho tělesné tekutiny opouštějí, jako by se proměnil ve středověký chrlič. I slzy z něj prýštily zcela nezadržitelně. Byl si skoro jistý, že umře, a bylo mu líto, že ho budou muset najít v tak nedůstojném stavu. Nelitoval svého života, neměl pocit, že žil špatně a hříšně, vždyť i těch žen měl jenom maličko. Plakal nad údělem všech, kteří se musí narodit a skončit jako on, pod stolem v takové špíně. Byl sám, jako je sám každý člověk, a jestli není, tak bude, protože údělem člověka na této zemi je přece samota a blití a moč, mezitím trochu pomilování a potu, zklamání a zase samota, o to horší, oč blíže byl někomu ještě před pár minutami.

Vzpomněl si na své knihy a nelitoval toho, že je napsal. Nebyly ani dobré, ani špatné. Prostě byly, asi tak jako stromy, domy a veverky. Aspoň něco tu po něm zůstane. Co jiného měl také dělat? Mohl se třeba modlit, ale nebylo ke komu. Mohl dávat almužny, ale neměl k tomu žádný důvod. Mohl bojovat za pravdu, ale to vlastně svým malým českým způsobem dělal. Hrůza z toho, že není nic, čeho by litoval, mu znova stiskla žaludek a opět zvracel. Byl trochu zklamán, že nedosáhl světové slávy, milenek a toulek po mořském pobřeží a po zahradě kolem vlastní vily. Jsou-li nějaké další životy, snad tedy příště. Jenomže nikomu se nechce začínat znovu.

Pak začala pracovat KOVADLINA. Bušila mu do hlavy v pomalém rytmu. BUM, BUM, BUM. Jestli někdy existovalo peklo, bylo v těchto úderech. Srážely ho vždy znovu k zemi, když se pokoušel vstát. Teď už ho poslouchaly všechny končetiny a šlo by to, jenomže kdykoli se nadzvedl, pevný a jistý úder ho opět srazil dolů.

Kamil se vždycky bál smrti. Rád si sice četl o buddhismu a odumření vášní, tužeb a lpění na pomíjivém světě forem, měl ale rád krásné ženy a kvalitní alkohol, drahé knihy a slávu. Teoreticky věděl o smrti všechno, co se dalo načíst. Chybička byla pouze v tom, že i ty nejlepší věci o smrti napsali lidé, kteří byli příliš málo mrtví, takže to mohly být (a často byly) stejné žvásty jako jeho někdejší učebnice občanské nauky.

Když ho napadlo, že jeho poslední hodinka možná udeřila, vůbec se nepokoušel hledat cestu na věčnost podle návodů Tibetské knihy mrtvých, ale zabýval se myšlenkou na pouhé fyzické přežití. S titánským úsilím se převalil na břicho, aby se nezadusil, kdyby zase začal zvracet. Dusil se o něco méně. Skvělé. Potom se mu rozum zase zatemnil. Možná omdlel, možná usnul únavou.

Probral se kolem poledne. Tentokrát už skutečně vstal. Na podlahu kolem nebyl hezký pohled. S jistým potěšením zjistil, že zážitek vychrlené moči byl především snovou záležitostí, která neměla mnoho společného s realitou. To ho uklidnilo a vrátilo mu několik procent úcty k sobě samému. Našel instantní kávu značky Dadák a dal si dvojitou porci. Měl by si ji hodně osladit, ale při představě cukru se mu zase začínalo dělat zle. Tripgoer měl totiž nasládlou chuť.

Káva mu pomohla. Potom důkladná sprcha. Úklid pokoje. Ten byl nejhorší. Nedovedl si představit, jak vypadají následky výletů do astrálních plání v komunitách, kde lidé nejsou ani tak minimálně pořádkumilovní jako on. Možná tam mají betonové podlahy a hadici s vodou. Po ránu postříkají podlahu i méně odolné účastníky. Radosti KOSMICKÉHO VĚDOMÍ přecházely do všednosti běžného vědomí jen pomalu.

Když dokončil nejnutnější úklid, přehlédl (již zase) bystrým zrakem obytné prostory a na stole zahlédl zbytek bílého prášku na papírovém lístku. Vzal ho, nasypal do umyvadla a pečlivě spláchl horkou vodou.

„Polovina pražských krys teď bude mít změněné vědomí. To se má ta druhá půlka na co těšit,“ řekl si pro sebe a utřel si vlhké dlaně o tričko.

Pokoušel se jí své psychedelické zážitky vylíčit v co nejtemnějších barvách. Ocenila sice, že se experimentu vůbec odvážil a zase tím trochu stoupl v jejích očích, od vlastních tripů však ustoupit nehodlala. Proč taky, když ona žádné problémy neměla.

„Když ti to nedělá dobře, tak to neber. Ale je to škoda. Mohli jsme si dávat spolu.“

„Nemáš dojem, že není dobře, když budeme mít tak rozdílné zkušenosti?“

„Tobě to vadí?“

„Tobě to nevadí?“

„Vždyť jsem říkala, že je to škoda.“

„Co když se teď kvůli tomu budeme odcizovat?“

„Čí je to problém?“

„Je to problém nás obou.“

„Zatím o tom mluvíš pořád jenom ty.“

„Nechtělas bys toho nechat aspoň na nějakou dobu?“

„Nechtěl bys třeba ty na nějakou dobu o tom mlčet?“

Kdyby ji nemiloval, zakroutil by jí krkem. Ne, to je přehnané. Kamil byl civilizovaný a slušně vychovaný muž. Spíše by jí dal kopačky.

Protože si chtěla dávat aspoň dvakrát do týdne, znamenalo to, že buď bude Kamil přihlížet tomu, jak se Martina vydává na astrální pláně bez něj (a do rána si pak může třeba číst knížku nebo se nudit u jiné činnosti), nebo ji nechat, aby to zkoušela s neznámým Milošem a jeho povedenými kamarády. Zatím odmítal se s nimi seznámit. Připadal si jako normální člověk a poměrně známý spisovatel a nechtělo se mu ztrácet čas s lidmi, kteří nebyli možná ani zajímaví, ani chytří. Navíc žili v jakémsi snobském pseudosquatu v jednom z posledních zpustlých domů na Starém Městě, kam ještě nedopadla tvrdá pěst raného kapitalismu s jeho směnárenským a vinárenským morem.

„Nepřipadá ti pod úroveň trávit čas s takovými existencemi?“

„Vždyť je neznáš.“

„Znám je z tvého vyprávění. Čím se ti lidé živí? Vedou také alternativní život za peníze svých rodičů?“

Urazila se. Trvalo několik minut, než se s ním zase začala bavit.

„Miloš a David pracují příležitostně jako maséři.“

Otevřel pusu, aby něco poznamenal, pak ji ale zase zavřel, protože by to bylo laciné. Navíc by Martinu zase umlčel a nebylo vůbec jisté, jestli by ji opět rozmluvil.

„Kromě toho jsou to vlastně umělci. Ovšem undergroundoví umělci. Ti se do žádných recenzí nikdy nedostanou,“ dodala, aby bylo jasno.

„Kam by to o undergroundu mohli psát. Třeba do Věstníku Správy kanalizací? Nebo v bulletinu Metrostavu a Subterry?“

„Zase si myslíš, jak jsi vtipný. Možná se těch lidí jenom bojíš.“

„Přeháníš.“

Nepřeháněla. Skutečně se jich bál. Ne jako lidí, kteří mu mohou rozbít držku, ale jako představitelů světa, který fungoval na zcela jiných základech. Nezbývalo mu nic jiného než tam s ní zajít. Začalo mu docházet, že si našel skutečně velmi mladou ženu. Alternativní život, jak vědí starší a zkušenější lidé po třicítce, tedy něco jako je teď Kamil, totiž člověk nemusí vést ve sklepích a komunách. Alternativní život může vést kdekoli. Dlouhé vlasy, holé lebky, šafránová roucha, černá roucha, nevázaný sex, vázaný sex, alkohol, černé mše, uctívání mrtvých, hanobení mrtvých, vegetariánství, modlitby a rouhání, to všechno byly vždy jenom folklorní doplňky, které možná lidé na určitém stupni své životní cesty potřebují, od určitého okamžiku na nich ale netrvají a vrací se k tomu, co vypadá normálně, a dokonce někdy konformně. Jestliže alternativně žijící ženy měly pro Kamila nepopiratelný půvab, ačkoliv to někdy byly pěkné šmudličky schopné uvařit jenom sójové maso, alternativně žijící mladí muži mu bývali odporní. Měl totiž pocit, že fyzicky zapáchají, protože se málo myjí. Když se k nim někdy (nedobrovolně) přiblížil, zjistil, že to není jenom pocit.

Půjdou tedy do squatu ve čtvrtek a Kamil si to sám před sebou zdůvodnil jako studijní cestu, ze které vytěží námět aspoň pro fejeton nebo esej. Na román to nevyjde. Takovou inspiraci zase nečekal.

Vrata vedoucí do průjezdu a dvora někdo postříkal barevným sprejem. FUCK THE PEOPLE. FUCK THE GOVERNMENT. FUCK THE GOD.

„Jaká myšlenková bohatost,“ napadlo ho. Neřekl nic nahlas, protože byl věren svému předsevzetí, že je pouhý pozorovatel. Bude se držet taoistické zásady konání ne-konáním. Tak nemůže nic zkazit.

Do dvora vedlo několik plechových dveří, zřejmě vchody do sklepů, kde měli poslední zbylí nájemníci cosi uskladněno. Až je odtud vystěhují, zřídí tam nový majitel garáže nebo herny. Jedny z dveří vedly do sklepa, kde nyní sídlila KOMUNA. Martina na ně zabušila a otevřít přišel hubený vysoký mladík divokého pohledu v brejličkách se zlatou obroučkou.

„Buď zdráv, soudruhu,“ vypálil na Kamila na úvod. „Svět potřebuje permanentní revoluci, co si o tom myslíš?“

„Potřeby světa jsou tak obrovské, že na to sám nestačím,“ zamumlal Kamil, aby získal čas. Obrýlenec už ale nic neříkal a vedl oba hosty do nitra KOMUNY. Osazenstvo tu žilo ve dvou nepříliš osvětlených místnostech. Na stěně viselo několik plakátů, v rohu stála kamna na uhlí, nyní sice vyhaslá, ale zato plná ohořelých kusů dřeva a uhlí. Místnost ohřívala malá plynová kamínka napájená propanbutanovou bombou. Kromě postaršího stolu, sedací soupravy ve stylu raných šedesátých let, kýblů s vodou a odpadky a několika banánových krabic byly v místnosti už jenom asi tři adolescentní dívky, typické micinky, a dva chlapci.

„Kim je trockista,“ zašeptala Kamilovi Martina. Mladík to však zaslechl a opravil ji: „Neotrockista. Nezaměňuj to, prosím.“

„Lpíš na slovech,“ promluvil druhý mladík, spíše menší postavy a nakrátko ostříhaný.

„Rozhodně méně než vy všichni tady na buržoazních předsudcích,“ odsekl Kim, ale vypláchl několik skleniček a začal do nich rozlévat vodku. „Moje myšlení je ovšem otevřené všemu novému. V tom se neotrockismus liší od uzavřených ideologií. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych tady s vámi vydržet ani vteřinu.“

„Vezmi v úvahu bytový problém. To je taky docela dobrý důvod,“ ušklíbl se chlapec, který – jak se ukázalo – se jmenuje Honza a je básník.

Sesedli se kolem stolu (jedné z židlí upadla noha, tak si vzali jinou) a mlčeli. Vodka patřila zřejmě k nejlevnější značce.

Ticho prolomila Martina. „Kim je zkrácené jméno z Kim Ir-sena. Kim byl kdysi na festivalu mládeže v Severní Koreji a od té doby si tak nechává říkat.“

„Říká se Korejská lidově demokratická republika,“ poopravil ji brýloun.

„Zase lpíš na slovech,“ provokoval básník.

„Slova jsou nositeli idejí.“

Za jedním z kýblů bylo slyšet škrábání myších paciček.

„Myš?“ vyděsila se jedna z micinek.

„Aspoň dvě,“ pravil pochmurně Kamil.

„Prý tu minulý týden viděli krysu,“ pípla druhá micinka.

„To si všichni jenom myslí, že jsou to krysy,“ oponoval Kim. „Ve skutečnosti zvíře, kterému se u nás říká krysa, je potkan. To je ta horší varianta. Potkani jsou mnohem nebezpečnější. Nemají žádnou etiku. Prokoušou i beton. Poznají jed a vyhýbají se nástrahám. Jsou inteligentní. Někteří v jistých ohledech dokonce víc než lidé.“

Micinky zbledly. Třetí z nich mlčela, a ačkoliv ticho nemá z fyzikálního hlediska více podob, zdálo se, že mlčí stále zarytěji. Snad proto, že jedna micinka patřila ke Kimovi, druhá k Honzovi a třetí k nikomu z přítomných, takže v případě invaze inteligentních hlodavců neměla vlastního ochránce.

„Všechno je text,“ pokračoval básník. „Ten si ale můžeme vykládat libovolně, protože žádná interpretace nemusí být jediná správná. A taky není. Slova proto sice jsou nositeli idejí, ale jakýchkoli.“

„To pak ale nemá cenu nic říkat?“ podivila se druhá micinka.

„To je pochopitelně zvrácená představa buržoazie a jejích přisluhovačů, zvláště mezi takzvanými intelektuály. Není to ostatně poprvé, co se takzvaní umělci prostituují v cizím žoldu,“ zasyčel Kim.

„Kim píše knihu,“ prozradila Martina, snad aby odvedla pozornost od tématu. „Je to vlastně tvůj kolega spisovatel.“

„Co jsi napsal?“ zajímal se neotrockista.

„Trapné okamžiky.“

„Ach tak. To je ten spisek, kde se mládež ze středních vrstev vyfňukává ze svých umělých problémů?“

„Přesně ten.“

„Četla jsem jenom Zámek pomalé smrti,“ pochlubila se třetí micinka. „Bylo to dobrý. Jenom jsem úplně nepochopila ten konec.“

Kamil na to nereagoval.

„Řekni, co píšeš,“ žadonila Kimova micinka. Všechny zdejší micinky vypadaly jako Kamilovy vysněné gymnazistky, jenom ta třetí vypadala trochu chytřeji než zbylé dvě.

„Je to kniha Revoluční libido,“ nadechl se Kim k projevu. Zdálo se, že o své knize rád mluví. „Základní otázkou je, jak je možná permanentní revoluce? Z jakých zdrojů se bude napájet? Jak víme, všechny dosavadní revoluce procházely stejnými fázemi a cykly. Po prvotním radikalismu nastává odliv a návrat k původnímu stavu. Když jsem studoval křivku revolučního vývoje, brzy mě napadlo, že se velmi podobá křivce mužského orgasmu. Fázi plató pak odpovídá konec revolučního elánu a návrat do předkoitální spořádané měšťácké existence.“

Kamil zašilhal kolem sebe, co na to publikum. Básník se nudil, protože to už asi slyšel mnohokrát, ale micinky upřeně hleděly na Kima a odezíraly mu z úst. Martina měla neproniknutelný výraz. Myši se přesunuly od kbelíků ke krabicím. Zdálo se, že teď hryžou starý novinový papír.

„Vytvořil jsem tedy pojem revoluční libido. Je to síla, která stojí za každým revolučním aktem. Je možné ji sice jednorázově vyčerpat, nelze ji ale vyčerpat jako takovou. V tom je velký příslib. Permanentní revoluce je tedy možná. Musí však vypadat jinak, totiž bude to řetěz revolucí, které budou navazovat jedna na druhou, a tak vznikne očistný oplodňující proces. Permanentní revoluce je tak nejen možná, ale dokonce nutná a nevyhnutelná.“

Vodka stoupla Kamilovi znatelně do hlavy. Micinky mu trochu začínaly splývat. Jejich zevnějšek tomu napomáhal. Všechny byly nakrátko ostříhané, štíhlé až hubené, bledé, v tmavých přiléhavých kalhotách, a měly drobná ňadra.

„Na světě dokonce může probíhat několik takových revolučních aktů najednou, takže vždycky někde dosahují svého vrcholu. Tak jako se v tuto chvíli na zemi milují tisíce lidí, tak by mohly probíhat desítky a možná stovky revolucí současně. Tím je vyvrácena buržoazní představa, že každá revoluce se někdy zklidní. Sotva se tak stane, vypukne jinde nová a zanedlouho revoluční libido donutí aktéry i zde, aby znovu začali.“

„Napětí se ovšem nemusí řešit jenom milostným, tedy revolučním aktem. Může to dopadnout i jinak,“ řekl Kamil, který se rozhodl přistoupit v rámci možností na pravidla hry. Kim pochopil námitku po svém.

„Onanie je dobrou metaforou pro pseudorevoluce vedoucí ke vzniku revizionistických režimů sovětského typu. Sami si už domyslíte, jaké ohromné možnosti skýtá použití klasické terminologie očištěné od fetišistického buržoazního a sovětského pseudokomunistického a raně kapitalistického postkomunistického myšlenkového balastu. Co takový incest, komplexy, homosexualita? Nikdo se zatím nezabývá tím, jak daleko by nás mohlo v uvažování o společnosti dovést, kdybychom místo zdánlivého lidského subjektu uvažovali o lidech jako o metaforách kolektivit.“

Kamil se pokoušel přeložit si poslední větu do srozumitelné češtiny, ale vypitá vodka ho vybavila spíše panslovanskou intuicí než západní schopností luštit hádanky. Přesto by se měl zdvořile na něco zeptat. Naštěstí ho předběhla jedna z micinek.

„Co je to to libido?“

„To je odborný výraz pro nadrženost,“ uniklo spisovateli. Pak se vzpamatoval a zamluvil to.

„Tvá teorie je poměrně neotřelá. Jak jsi k ní došel?“

Kim přivřel víčka, jako by se pokoušel vrátit se v mysli do pradávné minulosti. Přítomní měli několik vteřin pocit, že možná i usnul. Nebylo tomu tak. Najednou promluvil a jeho hlas byl rozechvělý.

„Musel jsem projít těžkou cestou, na které jsem narazil na mnoho idiotů a polovzdělanců. Měl jsem ale štěstí. Nenechal jsem se zmást tím, co jsem viděl kolem sebe. Nedošel jsem k lacinému odmítnutí samotné ideje revolučního pokroku, jako to udělala většina těch, co neměli dost odvahy podívat se pod povrch. Udělal jsem to jediné možné, totiž vyšel jsem ze své vlastní zkušenosti.“

Na několik vteřin opět zavřel oči, jako by těžce lovil ze svého nitra vzdálené obrazy. Zmíněné vlastní zkušenosti zřejmě nebyly žádná legrace a teoretik revolučního libida uvažoval, nakolik se odhalit před veřejností. Pak se zase rozmluvil.

„Když jsem si ještě naivně myslel, že se filozofii naučím na filozofické fakultě, setkal jsem se s jednou dámou, řekněme že to byla slečna z lepší rodiny. Tehdy jsem ještě netušil, jak jsou i ty nejmenší detaily intimního života třídně podmíněny. Pokoušel jsem se s ní chodit. Použil jsem ty nejlepší taktiky od doktora Plzáka a studoval spis O svádění od Baudrillarda, abych se ani v teorii nedopustil žádné chyby. Nejdřív to vypadalo slibně. Mělo mě varovat, že bydleli ve vilce v Bubenči a to odjakživa, ne až po Únoru nebo po Listopadu. Byla to prostě stará pražská intelektuální buržoazní rodina a svůj nestvůrný vykořisťovatelský charakter si uchovali i přes dlouhou dobu, kdy nebylo koho vykořisťovat. Jako když některé ryby přežijí v zamrzlém rybníku a na jaře zase rozmrznou a dovádějí, jako by se nic nedělo.

Ta slečna mi připadala inteligentní a dalo se s ní dokonce mluvit, což mi připadalo zajímavé.“

Jedna z micinek se netrpělivě zavrtěla, ale Kim jí nevěnoval sebemenší pozornost. Nedíval se na své posluchače, ale hleděl kamsi za zeď. Myši už nebylo slyšet.

„Několikrát jsem zašel k nim domů. V hale měli řecké vázy, na schodišti rudé koberce, na stěnách visely originální obrazy. Musel jsem absolvovat několik nekonečných večeří s předkrmem. Nikdy jsem nejedl žádné předkrmy, protože jsem myslel, že jídlo je jídlo. Najednou jsem zjistil, že někteří lidé musí ještě před jídlem sníst nějaké jiné jídlo, aby jim to pozdější jídlo chutnalo. Místo rozumnějších věcí jsem na koleji studoval příručky společenského chování, abych neudělal nějaký trapas. Stejně jsem je dělal. Paní domu vždycky říkala: ,I jemináčku. Tuhle lžičku si nechte na potom. Ta je na dezert.‘

To když jsem s ní třeba začal jíst takovou tu slanou sardinku, nebo co to bylo. Oni měli svá vlastní pravidla, o kterých v žádné příručce nic nebylo. No nic.

Potom přišly na řadu večírky. Ta familie pořádala hrozně ráda sleziny, kterým říkali párty. Chodilo se tam v obleku. Já jsem nikdy žádný oblek neměl, tak jsem tam nechodil. Přitom jsem věděl, že moji slečnu tam bude obletovat několik floutků z lepší společnosti a ona na ně bude zírat jako sůvička. Několik týdnů jsem bojoval s představou, že si oblek opatřím. Obešel jsem několik pražských obchodních domů, protože začínal kapitalismus a já myslel, že v kapitalismu není problém něco sehnat. Jenomže kapitalismus se zajímá buď o průměrného konzumenta, nebo o prachatého konzumenta. Nic mezi tím. Všude jsem měl pocit, že obleky se si jí na lidi zrůdných velikostí, protože ze mne vždycky něco čouhalo, nebo to všelijak plandalo. Jednou mi prodavačka řekla: ‚A nemáte tu levou ruku trochu delší?‘

Nevěděl jsem, co znamenají čísla velikostí. Naivně jsem se domníval, že jsou nějak odvozená od proporcí lidského těla, takže když něco vydělím a vynásobím, tak zjistím, jak na tom jsem. To byl omyl. Kdykoli jsem vznesl dotaz, podle čeho se to číslo pozná, když nesouvisí s ničím jiným, pravily ženy za pultem: ‚No to musíte znát. Každý zná své číslo.‘

Nikdy jsem nebyl tak blízký sebevraždě jako před zrcadly v Kotvě a Máji. Prodavačky mi říkaly: ‚Vy byste potřeboval takovou nějakou atypickou velikost, protože jste vysoký a hubený, to my tady nemáme.‘ Bylo to jako selekce v pracovním táboře. Byl jsem nevyhovující. Pochopil jsem, že tím říkají: ‚Ty nejsi normální, pro tebe nemůžeme nic udělat, ty zrůdičko.‘ Vzdal jsem to a tím i večírky.

Potom si našla někoho jiného a já byl shodou okolností dost nemocný. V nemocnici mi to všechno sklaplo dohromady. Četl jsem Freuda, Marxe a historické romány. Přišlo to jako osvícení. Četl jsem zrovna o revoluci u Marxe, když na pokoj přišla mladá sestra utřít nějakou louži. V jednom okamžiku se shýbla a já zahlídnul její zeleně pruhované kalhotky. Bylo to jako blesk. Tak jsem vymyslel revoluční libido. Potom jsem na tom musel pochopitelně ještě moc a moc pracovat. Výsledek stojí za to.“

Kamil se podíval na micinky 1 a 2 a 3 a musel uznat, že to má něco do sebe. Stejně mu tam ale něco nehrálo. Kdyby to psal jako příběh, napsal by to jinak. A měl tušení, že správně.

Potom se vynořil Rudi. Měl oblek. S motýlkem. Mluvil plynně anglicky, především přede mnou, protože věděl, že anglicky pořádně nerozumím a vypadám potom spolehlivě jako debil. Přecházel z amerického do oxfordského přízvuku. Používal pánský parfém ICEBERG Homme. Bylo jasné, že chce slečnu ulovit. Rudi využil každý okamžik, aby mi dal najevo převahu. Uměl lyžovat a začal ji tahat na hory. Bral s sebou celou společnost, aby to nevypadalo, když moje buržoazní přítelkyně oficiálně chodila s někým jiným. Ta společnost stála za to. Studenti soukromých škol a absolventi cizojazyčných gymnázií. Já navíc na lyžích v životě nestál, takže jsem tam vypadal jako statista. Dělal jsem, že mi to nevadí. Zkoušel jsem to dohnat konverzací. Jenomže společnost byla po celodenním běhání po svahu a pití grogu dost unavená a moje řeči je nebavily.

Vnímali však dost na to, aby se stačili smát Rudiho skvělým vtipům na můj vzhled a lyžařský analfabetismus. Zkoušel jsem být nad věcí, ale moc to nešlo. Dostal jsem chuť ho fyzicky zničit. Musel jsem to ale udělat nenápadně. Počkal jsem jednou pozdě večer, až zapadne na pánský pokoj v boudě a věnoval pozornost jeho lyžím. Nejsem technický talent, měl jsem jenom nejasnou představu, že něco provedu s jeho bezpečnostním vázáním. Třeba se mu rozepne, nebo naopak nerozepne, a on si rozbije držku.

Představoval jsem si, jak leží na sněhu a kolem něho se zvětšuje jasně červená krvavá skvrna a on fňuká a skučí a dožaduje se pomoci. Veden touto představou jsem si vzal nůž a šroubovák a dal se do díla.

Zrovna jsem se skláněl u jeho lyží, když jsem poznal, že za mnou někdo stojí. Byl to Rudi.

„Copak, copak?“ prohodil.

Bohužel jsem s odpovědí asi vteřinu zaváhal a to se mi stalo osudným. „Dívám se na vázání. Říkal jsem si, že si takové taky opatřím.“

„Hm, já ti opatřím jiné vázání,“ řekl Rudi a praštil mě pěstí do čelisti. Spadnul jsem na zem. Vzal mě za límec, trochu zvednul a znovu mě napálil pěstí. Pak mi šlápnul špinavou botou na košili a špičkou mi urval tři knoflíky. Možná by všechno ještě dopadlo jinak, když šla najednou kolem moje buržoazní slečna.

„Ale Růdi, co to děláš?“ podivila se.

„Tvůj bývalý přítel mi tady opravoval lyže. Tak jsem mu dal nějaké instrukce,“ řekl a zasmál se. Ten vůl se skutečně ještě smál!

Vyhrabal jsem se ze země a opřel v polosedu o zeď. Bolela mě hlava. Hned druhý den jsem odjel. Protože problémy neustávaly, skončil jsem v nemocnici, kde mě odhadli na lehký otřes mozku. Mohl bych to zkoušet u nějakého soudu, ale nic bych nedokázal a ani nevím, jak se takové věci dělají.

To je ale blbost, řekl si Kamil. Takhle se píší soudničky do Květů nebo do Vlasty. Banální příběh. Žádná pointa. Tak tudy ne. V realitě se mi nedaří, posteskl si v duchu. Co to zkusit trochu jinak?

Kim vystoupil z olivově modré limuzíny. Několik vteřin byl oslepen záblesky fotoaparátů prorežimního tisku. S uspokojením si uvědomil, že jiný tisk v jeho zemi už dávno není. Ani rozhlas. Ani televize. Šéf posledních opozičních novin Rudi spáchal za nejasných okolností sebevraždu a v dopise na rozloučenou vysvětlil, že jeho dosavadní život byl naprostým ideologickým a lidským omylem.

Kim mávnul rukou k reportérům, ale nepodíval se na ně. Musí vypadat trochu unaveně, aby bylo jasné, že na jeho bedrech spočívá odpovědnost za celý národ. Přistrčili mu malou holčičku s kytičkou. Pohladil ji po vlasech s velkou mašlí v barvách státní vlajky. Holčička předala květinu a odcupitala mezi kordony policie. „Jen si běž,“ pomyslel si Kim. „Za deset let tě budu mít v posteli. Pokud budeš hodná.“

„A pokud budu naživu,“ napadlo ho, ale hned ten nápad potlačil. Udělal několik kroků k tribuně. Po jeho boku poklusával malý předseda vlády. „Budu ho muset vyměnit. Není sice špatný, ale ty přehlídky s ním už začínají ztrácet glanc. Hodil by se za vyslance v Tiraně nebo Ulánbátaru. Koneckonců je to inteligent. Může si vzít s sebou svou knihovnu. Já dovedu ocenit loajalitu.“

Najednou kdesi na okraji svého zorného pole zahlédl periferním viděním v davu za kordonem policistů mladého muže, který pozvedl pravici. Nejdříve si myslel – pokud si stačil v ten zlomek okamžiku něco myslet – že je to náznak pozdravu. Pak si uvědomil, že mladík drží v ruce pistoli. Otočil se k veliteli stráže, který kráčel po jeho pravém boku, ale nestačil už nic říci. Třeskly tři suché výstřely.

Nic nevnímal. Měl dojem, že cosi vybuchlo. Ne, nebyla to puma. To jenom dav začal křičet zděšením. Čekal slabost a krev, ale nic z toho nepřišlo. S úžasem si uvědomil, že žije. Ještě než byl obklopen tělesnou stráží, která ho vtlačila do pancéřové limuzíny, zjevivší se bleskově na místě činu, zahlédl na zemi ležet bezvládné tělo předsedy vlády. „Tak ten už do Tirany nepojede,“ napadlo ho.

Vůz musel po několika metrech zpomalit, protože se vyhýbal policejnímu mikrobusu. Škvírou v záclonce spatřil mladou ošetřovatelku s brašnou, jak běží ke kordonu. Asi tam byli mrtví nebo ranění.

„Tu mi večer přiveďte do paláce,“ poznamenal chraptivým hlasem k veliteli ochranky, než limuzína v oblacích prachu vystartovala pryč.

„To už je lepší,“ dumal Kamil, ale neměl z toho velkou radost. Chtěl být slavný a bohatý, ještě slavnější a bohatší než Vrána. Nebyl si jist, jestli příliš smyšlené příběhy ho k tomuto cíli dovedou. Před několika dny našel v obrázkovém týdeníku velký rozhovor s Vránou s mnoha barevnými fotografiemi. Časopis si ihned koupil. Vrána byl zobrazen u velkého počítače, jak tvoří. Jeho velký portrét zabral celou stranu. V rámečku byl výčet jazyků, do kterých byly Vránovy knihy přeloženy. Bylo to hodně knih a hodně jazyků. Kamil s sebou bude muset pěkně hodit, jestli chce chytit ujíždějící vlak. Časopis se neodvážil vyhodit, jako by v něm bylo cosi posvátného. Prolistoval si své dvě knížky. Připadaly mu suché a nudné, přetížené myšlenkami, které má v hlavě jenom on, nepravděpodobným dějem, vykonstruovanými dialogy v jazyce, jakým normální lidé nemluví. „Napsal jsem toho málo a i to je dost mizerné,“ proběhlo mu hlavou.

„Musíš vážit každou větu a každé slovo. Zmizet musí i zbytečné slabiky. Za celý život by měl člověk napsat jen jednu knihu a do ní shrnout svou moudrost,“ řekl Kamilovi nedlouho před odchodem do kláštera nadějný kritik, který už možná nikdy žádnou kritiku nenapíše.

„Necháváš mě tady a zmizíš si za zeď. Budou tě živit a ty budeš vyzývat lidi venku ke skromnosti a zdrženlivosti. Nemůžu psát málo. Živím se kvantitou.“

„Pokud svět odporuje tomu, co je rozumné a dobré, je třeba změnit svět. Nebo z něj odejít. Ne se přizpůsobit. To je cesta do pekel.“

„Svět se nikdy nezmění.“

„Tak odejdi.“

„Já nemám problémy. Já jsem problém. Není kam jít.“

„Pak už zbývá jenom to peklo.“

„Nevěříš ve věčnost?“

„Věčnost začíná dnes,“ uzavřel to bývalý kritik, který musel jít domů a sbalit zavazadla na cestu do Francie.

Zpět do pseudosquatu.

Podíval se na teoretika revolučního libida. Z i tak dost dlouhých nohavic mu čouhaly ještě delší nohy. Navíc se Kamilovi zdálo, že má Kim opravdu levou ruku nějak delší.

S Martinou se dostali do stadia tichého příměří, o kterém bylo jasné, že nebude dlouho trvat. Protože návštěvu squatu Kamil přežil, neměl nic ani proti návštěvě další. Obyvatelé té díry mu sice připadali jako šílenci, nicméně šílenci neškodní. Také doufal, že by mohl někdy spatřit tajemného Miloše. Ten jediný z celého alternativního panoptika se mu zdál být nebezpečný. Nikoli jako jedinec, ale protože za ním stála síla mnoha psychedelických světů. Po svých nedávných zkušenostech si Kamil nepřipadal pro takový boj dostatečně disponován.

Asi za týden vlezli do dvorku na Starém Městě znovu. Miloš tu opět nebyl. Zato tu byl Kim a zvýšený počet micinek, tentokrát asi čtyři. Jedna z nich vybočovala z prvotních a druhotných znaků svého druhu tím, že byla tlustá. O to víc se nalíčila a navlékla se do přiléhavého batikovaného trička, což asi neměla dělat. Byla tu nová. Příchozí to mohli poznat podle toho, že z ní sice vyzařovalo zvýšené hlučné sebevědomí, ale nevěděla, kde je kbelík s pitnou vodou.

„Dnes nebude vodka?“ ptal se nezdvořile spisovatel.

„Dnes bude koktejl Bakuninova slina,“ řekl Kim. Sám začal nápoj připravovat.

„Kdo si dá Bakuninovu slinu, propadne okamžitě revoluční extázi,“ poznamenal básník. Kim na to nehnul ani brvou a sléval dohromady obsah několika lahví.

„Z čeho se to dělá?“ chtěl odlehčit napětí Kamil.

„Z krve bílých reakcionářů,“ odsekl Kim. Zdejší obyvatelé byli zvyklí na svůj způsob mluvy a Kamil si na to začínal zvykat. Nepřetržitý život pod jednou střechou s představitelem konfliktualistického paradigmatu všechny poznamenal.

Když se sesedli jako posledně v kruhu, vyndal básník z kapsy několik kusů papíru.

„Napsal jsem novou báseň. Naše setkání je vhodná příležitost k tomu, abych vám poprvé kus přečetl.“

„Verše! Budou verše!“ zvolal Kim. Kromě Kamila byli ale všichni přítomní příliš mladí, než aby poznali, že jde o citát z klasického díla Neználkova dobrodružství.

„Musíš to vždycky zkoušet na živých lidech?“ zavrčel ještě revolucionář, ale byl umlčen dychtivými micinkami. Dívky chtěly poezii. Aby nepřišel zcela o vedoucí úlohu, pozvedl revolucionář hrnek bez ucha k přípitku. Kamil počkal, až se Kim napil jako první a potom to zkusil taky. Bakuninova slina nebyla tak strašná, jak sliboval název. A byla silná. Ale již začínaly verše:

v nebeské modři tonu
po nebezpečně rychlém skonu
pod hradbou mrtvých těl
jak sám havran smutně děl

proč jsi zde a proč jsi tady
proč netiskneš dál dívčí vnady
vzrušen na nejvyšší míru
ve středu světa, všehomíru?

přišel záblesk, přišlo světlo
skončil den a něco spletlo
vlny třesku z jedné dlaně
na něž nyní hledím maně

není ticho, není zvuk
hles bez tětivy napjal luk
není život, není skonu
jen já v nebeské modři tonu

„Báseň se jmenuje Osvícení,“ pravil poeta.

Kamil potlačil potřebu se zeptat, co děl havran nad hradbou mrtvých těl. Ten pták totiž něco říkal, ale z básně samé jaksi nevyplývalo, co to bylo.

„Myslíš buddhistické osvícení?“ zeptala se micinka 1. Bylo vidět, že čte knihy z nakladatelství Dharma Gaia, Votobia a možná i Svatá Mahatma.

„Osvícení je jenom jedno. Není žádné buddhistické nebo katolické nebo taoistické osvícení. Osvícení znamená vidět věci TAK, JAK JSOU. Nemohou být jinak buddhisticky a jinak křesťansky. Proto slova ztrácejí smysl, když se pokoušejí vtěsnat pravdu do formulí.“

„A jak věci jsou,“ ptal se Kamil, který sice teorii zenu znal, ale na druhou stranu se živil slovy a formulemi a rád je používal pro dosažení svých dočasných pozemských cílů.

„Tak,“ uzavřel to se zenovou stručností básník.

„Ale s buddhismem to přece má co dělat?“ ujišťovala se micinka 2.

„Jak ses dostal k buddhismu?“ toužila vědět micinka 3.

„Buddhismem jsem se zabýval od dětství. Dneska už jsem jinde, ale tenkrát to mělo smysl a myslím, že pro mnoho lidí, kteří se nacházejí na dětské úrovni, to má smysl pořád.“

„To dokazuje infantilní základ všech náboženství,“ řekl Kim, čímž básníka trochu popudil.

„Buddhismus není náboženství, ale životní filozofie. Možná jsou to jenom formy, ale rozhodně lepší formy než tvoje revoluční libido, který máš jenom na to, abys mohl šukat mladý holky, co ti to žerou.“

Micinky strnuly. Kim se chystal k odpovědi, ale básník ho nenechal mluvit.

„Píchej si, s kým chceš, ale to jenom prozrazuje tvoje lpění. Máš zatemněné vědomí a to ti brání vidět věci tak, jak jsou.“

„Jestli má někdo zatemněný vědomí, tak jsou to náboženský fana­tici jako ty.“

Básník ho ignoroval.

„Přesně takhle to říkala moje matka, když jsem domů nosil poznámky ze školy. Jednou jsem odmítnul v hodině přírodopisu zabít žížalu a zkoumat pod mikroskopem její nervový systém. Učitelka trvala na tom, že musím žížalu otrávit nějakým preparátem, rozřezat ji a pak se dívat, jak vypadá uvnitř. Ptal jsem se jí, jestli uvidím něco jiného, než máme na obrázku v učebnici. Řekla, že tam uvidím to samý. Tak jsem se znovu zeptal, proč to mám dělat, když tam uvidím totéž, a navíc to odporuje mému přesvědčení. Ta vražedkyně zapomněla na žížalu a chtěla vědět, jakému přesvědčení. Řekl jsem, že jsem buddhista. Dostal jsem za to poznámku. Spolužačka Machová taky odmítla zabíjet a řezat žížaly, protože se jí z toho dělalo zle. Ta žádnou poznámku nedostala.“

„Minulý režim trpěl instinktivní nenávistí ke všem živým bytostem,“ doplnil ho Kamil.

„Minulý režim trpěl nenávistí ke všemu,“ řekl se zadostiučiněním básník a podíval se přitom na Kima.

„Minulý režim nemá se mnou nic společného,“ bránil se Kim.

„Se mnou taky ne,“ řekl básník.

„Se mnou taky ne,“ řekl Kamil.

„Se mnou ano,“ řekla Martina.

„Jak jsi přišel v dětství k buddhismu?“ přerušila micinka 1 dialog, který se nebezpečně začal podobat buddhistické bohoslužbě.

„Nevěděl jsem, že je to buddhismus. Učitelce jsem to řekl jen tak. Je to jeden z těch vtipů, které po vyslovení ožijí a potom začnou žít vlastním životem.“

(„To je dobrá formulace,“ napadlo Kamila. „Tu si budu pamatovat a někde ji použiju jako vlastní myšlenku. Jenom mám pocit, že už jsem to někde slyšel. Budu to muset víc parafrázovat, aby to nevypadalo, že kradu, ale že jsem sečtělý.“)

„Mým učitelem bylo utrpení. Na světě není mnoho tak trpících bytostí, jako jsou děti. Mýtus o šťastném dětství zatemňuje většině lidí mozek. Ve skutečnosti jsou děti mučedníci. Dítě je jako zvířátko, kterému nasazujete košík, vodíte ho na očkování, pravidelně mu dáváte do misky žrádlo a utíráte po něm loužičky, do kterých jste mu předtím strčili čumáček.“

„Mnoho rodičů má děti rádo,“ odporovala micinka 2, ve které se vzbouřily mateřské pudy.

„Mnoho rodičů má rádo i studené a šupinaté rybičky v akváriu. Lidé se taky mazlí s pejsky a kočičkami, a dokonce truchlí nad tím, když zvířátko chcípne. Jako jsou na hřbitovech dětské hrobečky s porcelánovými pošlými holubičkami na pomníčku, tak mají mnozí naši spoluobčané na zahradách honosné náhrobky psů a andulek. Dokonce jsme měli souseda, který pohřbil plyšového psa, protože usoudil, že čas jeho fetiše se naplnil. Na Západě dokonce existují mauzolea pro zvěčnělé mazlíčky. Miláčkové potom zůstávají trvalým předmětem kultu svých majitelů, čímž se podobají některým velkým revolucionářům.“

Kim se zakuckal, protože si právě přihýbal Bakuninovy sliny a ne­čekal další reakcionářský útok. Než se stačil ozvat, předběhla ho micinka 1 se svým nekonkrétním dotazem.

„A dál?“

„Seřezali mě. To se pro mě stalo v mých deseti letech začátkem osvícení. V jedné knize o buddhismu, kterou jsem našel v otcově knihovně ještě předtím, než přede mnou stačili všechnu podobnou literaturu schovat, jsem se dočetl, že všechno je utrpení. Měl jsem pocit, že nikdo doposud nedokázal tak přesně vystihnout mé pocity. Zaujalo mě ale, že existuje Cesta, jak z utrpení uniknout.

Tajemstvím je nelpění. Učil jsem se nelpět na rodičích, učitelích, dobrých známkách, pochvalách a nedělních zákuscích. Vyplivoval jsem i nedocucané bonbony. Kromě zákusků se mi nelpění docela dařilo. Přesto to zabralo několik let.

Pak jsem se nějakou dobu odchýlil od životodárných zdrojů mahájány a věnoval se nižším formám. Byl jsem v pubertě, takže je proto mnoho psychologických důvodů. Zjistil jsem, že duchovno se může stát příjemnou a nenásilnou formou, jak některé lidi dostat do blázince a sám zůstat venku. Ještě na základní škole jsem se místo infantilního modelování letadel věnoval vytvoření voodoo stavebnice.“

„S figurkami?“ zajímal se Kamil.

„Co je to vúdú stavebnice?“ ptala se micinka 3, která poprvé připustila nějakou neznalost.

„S figurkami. Voodoo je technika afrického původu, která nám umožňuje působit na druhou osobu. Je třeba mít sošku dotyčné osoby vymodelovanou z hlíny nebo vosku. Velmi se doporučuje, aby součástí sošky byly předměty, které se dotýkaly těla ovlivňovaného člověka, například kousky oděvu. Mnohem lepší jsou ale vlasy nebo třeba nehty.“

„Fuj,“ uřekla se micinka 2 a básník se na ni podíval s opovržením.

„Dodnes se obdivuji tomu, jak jsem to na svých dvanáct let skvěle technicky zvládnul. Soška byla ve stavebnici pochopitelně univerzální, ale měla nasazovací hlavičku a kus přiloženého vosku, ze kterého bylo možno vyrobit hlavičku speciální. Nedávno jsem doma na jednu ze svých sošek narazil a musel se jí obdivovat. Vzadu byly tři otvory. Do jednoho mohli méně šikovní zákazníci vsunout lístek se jménem očarovávaného člověka. To kdyby se jim nedařilo vymodelovat hlavičku ani přibližně. Do dalšího otvůrku šlo zasunout kus látky nebo třeba předem získaný vlas. Smysl třetího otvoru jsem objasňoval jenom pokročilejším. Tam se vešla celá lahvička, kdyby náhodou někdo měl moč nebo slzy cílené osoby. Ideální by bylo použít všechny tři možnosti. Šlo mi ale o stavebnici určenou i méně obratným.“

Všechny micinky mlčely. Ozval se Kim.

„Teď se v plné nahotě odhalilo, co jsi zač. Tvé tmářství má hluboké třídní kořeny. Tvoje rodina byla pro takovou zvrácenost ideální podhoubí.“

„Voodoo je sice nižší formou duchovních praktik, kterou už nepraktikuji, ale není na něm nic tmářského. Například kněží voodoo v Libérii a Beninu spolupracují s OSN a popularizují dětské očkování.“

„Asi proto, že mají zkušenost s vrážením jehel do tělíček,“ posmíval se revolucionář.

„Jakých jehel?“ ptala se micinka 1.

„Součástí mé stavebnice byly také jehly. Nejdříve jsem je kradl matce a sestrám, potom jsem je vyráběl sám z leštěného měděného drátu, protože to líp vypadalo. Použití zvládl snadno i začátečník. Když vrážíte do voskové figurky nepřítele ostré předměty, tak – jak bych to tak řekl – no, nepovede se mu dobře.“

„Copak děti by chtěly dělat takové věci?“ zděsila se micinka 3.

„Samozřejmě. Děti chtějí dělat především takové věci.“

„Zvláště některé děti,“ pravil Kim. Básník se však nenechal zmást.

„Velký zájem byl mezi zákazníky o předmodelovanou hlavičku třídní učitelky a také o hlavičku učitele matematiky na druhém stupni. V návodu k použití jsem prozíravě uvedl, že hlavička se má nakonec rozšlápnout nebo roztavit nad ohněm. Obával jsem se případných následků, kdyby hlavičky známých osobností příliš dlouho kolovaly mezi lidmi. Přiznám se i k drobnému triku. V návodu jsem tvrdil, že obsah stavebnice nesmí vidět nikdo, kromě majitele, jinak ztratí svou moc.“

„Jak to fungovalo?“ chtěl vědět Kamil, který byl sice moderní člověk, ale k některým praktikám choval respekt.

„Někomu víc, někomu míň. I takováhle věc chce určitý talent. Někteří jedinci byli na to poměrně leví. Já jsem byl poměrně úspěšný.“

„Nikdy to neprasklo?“

„Praskly jiné věci, protože já jsem se s méně závažnými praktikami netajil. Proč bych to taky dělal, když jsem měl vyšší moc na své straně? Na gymnáziu, kam jsem se díky protekci a úplatkům svého otce dostal, jsem v činnosti pokračoval. Zčásti z nudy, zčásti ze sebeobrany, neboť klasické racionální prostředky často nepomáhaly. Protože tam bylo víc podivínů, ztratil jsem se. Pozornost se soustřeďovala víc na jednoho syna mluvčího Charty 77, takže nebyl čas pronásledovat ještě i praktickou magii.“

„Jak se dělá praktická magie?“ vyzvídala micinka 2.

„Uvedu příklad. Na chmelové brigádě ve druhém ročníku jsem po večerech pořádal spiritistické seance. Jako médium jsem používal spolužačku Věru Kočí, protože byla dostatečně senzitivní, nepříliš inteligentní a silně hysterická. Navíc byla panna.“

„Proč by měla být panna?“ zeptala se micinka 1.

„Proto,“ skočil do toho Kamil. Básník se nenechal vyrušit.

„Sesedli jsme se v kruhu. Protože nebyl k dispozici dřevěný stůl bez ocelových hřebů, použili jsme stůl normální, protože člověk musí vycházet z toho, co je. Přítomni byli jenom mladí muži, neboť dívky jednak bydlely v jiném domě, jednak by k celé akci nepřistupovaly s dostatečnou vážností. Za setmění jsme do baráčku propašovali jenom Věru Kočí, kterou jsem pod přísahou zavázal tvrdit přítelkyním, že jde na rande.

První večer se podařilo dosáhnout jenom občasného klepání stolku, což byl sice slušný výsledek, ale část publika neuspokojil. Druhý večer to bylo trochu lepší, protože jsem použil kyvadélko, které v rukou primitivní Věry dělalo pravé divy. Účastníci ale soudili, že dokud nepromluví nějaký duch, není to ono. Bránil jsem se, protože moje důvěra ve schopnosti Věry Kočí nešla tak daleko a bál jsem se debaklu. V zoufalství jsem uvažoval i o tom nastrojit to tak, aby s někým přišla o panenství, abych to na to svedl, jenomže jsem byl v časové tísni, a navíc Věru nikdo nechtěl.

Třetí večer jsme začali trochu později. Celý den jsem se skrýval za chmelnicí, abych se soustředil. Aby se soustředila i Věra, nebylo v mé moci. Po obvyklých záležitostech s kyvadélkem jsem všechno vsadil na jednu kartu. I atmosféra se mi zdála příznivá, neboť byla nabitá očekáváním. Po dohodě se spolužáky jsme se pokoušeli vyvolat ducha Marilyn Monroe. Chtěli jsme vědět, zda byla skutečně milenkou prezidenta Kennedyho a jestli za jejím odchodem na věčnost vězí skutečně CIA, jak tvrdil populární komunistický tisk.

Dlouho se nic nedělo. Pak začala Věra mluvit cizím hlasem, který nás vyděsil. Měla oči v sloup a mluvila pomalu, jako by byla duchem skutečně v jiném světě. Tehdy jsem měl poprvé pocit, že se mi to vymyká z rukou. Ani jsem se nestačil divit tomu, že duch božské Marilyn má takový nepříjemný hlas. Všechno se vysvětlilo záhy. Médium se spojilo nikoli se zvěčnělou herečkou, ale s duchem, který tvrdil, že se jmenuje Reinhard. Blábolil stále něco o smrti z nebes a kostelních kryptách, o hladových démonech, kteří obcházejí nemocnici na Bulovce a jidášském groši, taky o zákrutách vedoucích na věčnost. Trvalo to několik minut, než mi došlo, která bije. Zcela upřímně vám řeknu, že moje nálada byla ještě stísněnější než u mých kamarádů. Podařilo se mi seanci přerušit a rozpustili jsme to. Od té doby jsem odmítal v podobném počínání pokračovat, ačkoliv poslední večer byl považován za nejlepší z celé série.

Měl jsem víc štěstí než rozumu. Někdo totiž naše počínání a obsah Reinhardova sdělení prásknul třídnímu profesorovi Machovi. Ten si mě za dva dny zavolal k pohovoru mezi čtyřma očima – cítil jsem z něj slivovici – a pravil, že po maturitě, ať si vyvolávám, jaké duchy chci, ale jestli v tom budu pokračovat teď, dá mi v mém vlastním zájmu přes tlamu. Nemusel mě moc přemlouvat, protože jsem po dalším setkání s ponurým Reinhardem netoužil. I skrze nevinné a prosté médium, jakým byla Věrka Kočí, jsem vytušil, že není o co stát.

Konečný průšvih hrozil těsně před epochálními listopadovými událostmi. Byl jsem tehdy v maturitním ročníku, a protože jsem měl ideový profil dost nahnutý, dělal jsem aspoň nástěnkáře. Připadalo mi to jako nejdůstojnější činnost, která se dala udělat jako úlitba zchátralé totalitní moci bez velké diskreditace vlastních ideálů. Onoho roku jsem v předvečer svátku Všech svatých, tedy v den Halloweenu, připravil sváteční nástěnku věnovanou památce zesnulých. Tento den jsem pokládal za významný, protože, jak známo, jde o starý keltský svátek Samain. Přehrada mezi světem živých a zemřelých je na Samain tak slabá, že duše z druhého světa mohou snadno přejít do našeho a působit v něm. Snažil jsem se zaštítit heslem vyvedeným na nástěnce stříbrnými písmeny: PAMÁTKA NAŠICH PŘEDKŮ NÁS ZAVAZUJE. Kromě toho jsem tam vyvěsil obrázky menhirů a dolmenů, starých židovských hřbitovů, také jeden z vyšehradského hřbitova s náhrobky buditelů, aby se neřeklo.“

„A řeklo se?“ ptal se Kamil.

„Samozřejmě, že se řeklo. Do třídy hodinu a půl po vyvěšení mého díla přiběhnul rozčilený ředitel, podíval se na obrázky takovým pohledem, jako by sám pocházel z jiného světa, a nařídil všechno sundat. Označil celou záležitost za provokaci před svátkem Velké říjnové socialistické revoluce a pravil, aby jsme si nemysleli, že když je teď doba vážná a některé živly snad chovají neoprávněná očekávání, že si každý může dělat co chce, to tedy že ne a právě naopak.

Stál nade mnou a ještě před ním jsem musel všechno na místě vyměnit. Asi se domníval, že to bude zvláštní forma trestu. Jenomže díky vynucené improvizaci spolužáci užasle hleděli na to, jak místo náhrobků přišpendluji na polystyrenovou desku surrealistickou směs všeho, co bylo zrovna po ruce. Třeba obrázky obrněného vozu, obrněného vlaku, letadla Polikarpov Po-2 Kukuruznik, fotografii tribuny dožínkové slavnosti probíhající za účasti soudruhů Lubomíra Štrougala (o kterém lid říkal, že má po operaci boční vývod ze střeva a za milenku Helenku Vondráčkovou, tu ale ještě před operací) a Bohuslava Chňoupka (o kterém Svobodná Evropa říkala, že je zapleten do nějakých machinací), jednoho pohraničníka se psem (nebyl zapleten do ničeho) a barevný prospekt velkosamoobsluhy, kde lid nakupoval.“

„Takhle to budeš dělat,“ pravil ředitel, kterému se při pohledu na známé atributy jistě ulevilo. „O celé věci si ještě pohovoříme.“

Kamilovi připadala záležitost s nástěnkou pitomá a nudná. Upřímně řečeno – sliboval si od magického básníka trochu víc než jen prostou kolaboraci s režimem, byť kolaboraci téměř nevinnou, jaké se v této zemi dopouštěla většina asi 94 procent obyvatel dospělého věku. Jenom to potvrdilo spisovatelův názor, že totiž v Československu byli stupiditou autoritativního systému postiženi všichni. Byl přesvědčen, že kdyby čarodějnice spolku Wicca požádaly o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, možná by ho i dostaly, pokud by si vymyslely nějakou vhodnou legendu, na kterou by bolševické úřady ve chvilce nepozornosti skočily. Například by mohly vystupovat jako Ženské sdružení alternativní medicíny a změněných stavů vědomí a na oplátku se účastnit pravidelných mírových konferencí pořádaných Svazem žen. Největší nebezpečí bolševismu nebylo podle Kamila v tom, že poslal do koncentračních táborů 70 milionů lidí, ale v neomylné schopnosti najít a zničit všechno, co se vymykalo povolené šedi. Tak byl i mysteriózní pražský Golem znárodněn a použit na pečení chleba pro pracující lid a podobně vládci naložili v zemi se vším. Jedním z posledních démonických tahů bylo organizování lennonovského mítinku na Kampě, který do té doby tzv. složky potlačovaly. Správně pochopily (složky), že nejlépe zlikvidují to, co začnou sami pořádat.

Básník však pokračoval.

„Bylo mi jasné, že tentokrát hrozí skutečné nebezpečí. Ředitel čekal jenom na vhodnou záminku, aby mě zlikvidoval. Soukromě se domnívám, že byl posedlý a jeho temné ego poznalo, že má proti sobě protivníka, který ovládá zákonitosti vyššího světa.“

„Jak by to mohl vědět?“ pípla micinka 2.

„Pokud byl skutečně posedlý, nemohl to vědět přímo. Posedlý totiž neví, že je posedlý. Opravdový satanista nepoužívá rekvizity jako od Josefa Lady, a dokonce ani neví o tom, že je satanista. Navenek může vypadat jako spořádaný a společensky dobře vychovaný pán. V některých případech dokonce zastává významný úřad v některé církvi, dělá charitativní činnost, veřejně káže proti alkoholismu, nezřízenému sexu, drogám a liberalismu.“

Kima to zaujalo: „Ačkoliv naprosto nesouhlasím s ideovým pozadím tvého náhledu, obrazně bych to řekl podobně. V buržoazní morálce je cosi satanského.“

Básník se tím nenechal vyvést z míry.

„Blížil se tedy souboj mezi silami temna a světla.“

„Ty jsi byl síla světla?“ vmísila se po dlouhé době do hovoru Martina.

„To je objektivní rozdělení rolí, které nemá nic společného s naší lidskou úrovní. Je to podobné tomu, když náhodou stojíš během války na správné straně hranice nebo máš na sobě správnou uniformu. Nemá to nic společného s tím, jestli jsi děvkař nebo alkoholik. Tak je tomu i ve světě duchovna.

Když mi došlo, kolik uhodilo, vzpomněl jsem si na dobré zkušenosti s voodoo stavebnicí. Všechno, co v životě potřebuji, jsem se naučil v základní škole. Bylo nutno přikročit k magické operaci velkého rozsahu. Vyrobil jsem tedy podle obrázků v RUDÉM PRÁVU voskové figurky nejvyšších představitelů. Měl jsem před sebou téměř všechny, kteří stáli za řeč. Také Aloise Indru, Antonína Kapka, Jozefa Lenárta, Antonína Himla, Viliama Šalgoviče, Miroslava Štěpána a Petera Colotku. Zvláště jsem vymodeloval postavičku ředitele školy a losováním jsem vybral jednoho z méně důležitých funkcionářů. Los padl na Vlastimila Ehrenbergera, ministra paliv a energetiky, nebo něčeho takového.“

„Žádné ženy?“ otázala se opět Martina.

„Jenom Marie Kabrhelová, která se podobala Věstonické venuši, a Vlasta Žludkynová.“

„Kdo je to Vlasta Žludkynová?“ přiznala nevědomost micinka 3.

„To byla paní, které údajně Američané ukradli děti a nechtěli je vrátit. Natočili o tom televizní inscenaci. No nic. Když jsem měl všechny figurky hotové – bohužel jsem neměl žádné vlasy, moč, a dokonce ani části oděvů – probodal jsem je za velkého proklínání o půlnoci měděným bodcem. Moje zlořečení bylo strašlivé, tak strašlivé, že jsem se jistě provinil proti tomu, co říká o nedovolených magických praktikách paní Marion Weinsteinová v knize o pozitivní magii. Šlo však o výsledek a já si nemohl dovolit nic riskovat. Bylo to ve čtvrtek šestnáctého listopadu 1989.“

„Slušná práce,“ pochválil Kamil a napil se Bakuninovy sliny. Tváří v tvář faktu, že dějiny národa visí na jedné zavržené nástěnce, se lepší gesto nedalo zvolit. Pokud jde o komunisty, byl Kamil přesvědčen, že když už nebylo možné je mučit nebo veřejně lynčovat, měli aspoň skončit v kriminále, jejich majetek být zabaven a oni, včetně rodinných příslušníků, vyřazeni ze života slušné společnosti. (Od té doby, co znal Martinu, na posledním bodu netrval.) Měl pocit, že mu komunisti ukradli většinu dosavadního života, zamořili vzduch, zemi, vodu a lidské duše a že jde o zločiny nepromlčitelné. Kromě toho měl docela obyčejný vztek a pocit nedostatečnosti, protože ONI se zase všude roztahují a mají navrch. Vůbec si nemyslel, že na dělení na MY a ONI je něco špatného, jak to v novinách hlásali intelektuálové, které to nic nestálo. Kamil věděl docela přesně, kdo jsou ONI, a záležet to jen na něm, nečekalo by JE nic dobrého.

Kamil měl vůbec víc názorů, se kterými by neobstál, tak si je nechával pro sebe. Myslel si třeba, že cikáni se nemyjí, málo pracují, jsou kriminálníci a úřady by proti nim měly přitvrdit. Neříkal to ale moc nahlas a nikam to nepsal, protože by ho intelektuálové (které to nic nestojí atd.) obvinili z propagace rasismu. Kamil přitom nesnášel i skinheady, extremisty, fašisty a podobnou pakáž. Kdykoli mluvil v duchu sám k sobě, používal také označení cikáni, a ne Romové, protože slovo cikáni se naučil jako dítě ještě v době, kdy nebylo nesprávné a rasově nekorektní ho používat. Nechtěl se ho zříci, stejně jako nikdy nenahradil krásné slovo vteřina stupidním a sterilním sekunda. Mnozí zblblí spoluobčané ovšem slovo sekunda používali už i v mluvené řeči, protože si mysleli, že vteřina je nespisovná, což není pravda. Titíž zblblí spoluobčané, kteří vždycky pochopili a zapamatovali si jen to, co je úplně nanic, donutili například vahou zhlouplé masy zbytek společnosti psát slovo kurs jako kurz, aniž kdo vysvětlil proč, když se to dokonce i jinak vyslovuje.

Kamil tedy nebyl rasista, ale mohl by se tak snadno jevit, protože měl nízké mínění o empirických příslušnících národnostních menšin, zatímco intelektuálové v novinách a na konferencích mluvili o jakýchsi ideálních typech, což mělo jedinou slabost, totiž že žádné ideální typy neexistují, tak jako ve skutečnosti neexistuje bod nebo přímka nebo demokratický socialismus. Jeho měřítko bylo přitom jasné: za špatné pokládal všechny, se kterými by nechtěl žít v jednom domě a potkávat je o půlnoci na odlehlých místech a v temných průjezdech. S takovým rozlišením by ale u přemoudřelých myslitelů neobstál, protože lidé živící se pouze myšlením mají sklon k neskutečnu a ignorantství a potom se diví, že okolní svět jim nerozumí, posmívá se jim, a dokonce je za jejich myšlenky ani odpovídajícím způsobem neplatí, aspoň tedy některé z nich.

Pak se lze ptát, proč se již téměř pravidelně vyskytoval ve squatu, kde se – kromě micinek – vyskytovalo jistě mnoho takových infernálních živlů. Jediným vysvětlením bylo, že stále ještě miloval Martinu, a navíc měl rád prostředí nezvyklá a bizarní, protože by je mohl v budoucnu použít v nějaké knize, což mu stálo za dočasné utrpení, neboť nikdy nehodlal psát o normálních pracujících lidech, jedině že by se jim vysmíval. Čímž je možné tento exkurz ukončit.

Básník pokračoval.

„Po pádu režimu jsem se navrátil k buddhismu, protože magii jsem jednak už nepotřeboval, jednak jsem byl zhnusen nástupem konzumní společnosti, které se dalo čelit jenom nelpěním.“

„Mně se konzumní společnost líbí,“ řekl Kamil. Básník to ignoroval.

V šestnácti jsem chtěl poprvé utéct z domu, ale vyšlo to až v osmnácti, zcela plánovitě a s plným rozmyslem. Už na mě nemohli. Odstěhoval jsem se k přítelkyni, která byla o několik let starší, ale nelpěli jsme na tom. Bydleli jsme v podkroví, odkud jsme rouru od kamen museli vyvést ven dírou nad oknem proraženou ve zdi. Normálně by nám to neprošlo, ale v domě bydlelo několik cikánských partají, tak si všichni mysleli, že to čouhá od nich, a nikdo se neodvážil něco říct nebo po něčem pátrat.

Uhlí jsme kradli zase dírou proraženou do sklepa sousedů. Slyšel jsem jednou ty paranoiky nadávat na schodech na neznámé zloděje. Tak jsem jim zarazil starý rezavý nůž do futer u dveří a oni už byli radši zticha, protože mysleli, že to byli Horváthovi. Stejně se dusili vztekem a bylo na nich vidět, kam to vede, když člověk na něčem moc lpí.

Jinak jsme ale nechtěli působit utrpení žádné živé bytosti a krádeže uhlí byly jenom východiskem z nouze, protože ani přítelkyně, ani já jsme neměli peníze na palivo. V noci jsme se milovali, protože sex ohromně pomáhá relaxaci a slouží jako příprava pro meditaci. Meditovali jsme ráno, když už odešli bílí kolbeni z našeho baráku do práce a cikáni ještě spali a nic nás nerušilo. Někdy se to trochu zvrhlo, protože jsme ještě nebyli moc vyspělí, takže nás během meditace přepadlo lpění a znovu jsme se milovali. Jenomže jsme byli schopni to nahlédnout vyšším pohledem, protože nemáme lpět ani na meditaci. Pak jsme zkoušeli meditovat znovu, ale byli jsme trochu unavení tím milováním, takže jsme většinou zase usnuli.

Východiskem se pro nás stala tantra jóga. Když jsme pochopili, že je možno spojit duchovní život, meditaci a sex, pokročili jsme na cestě poznání v krátké době o velký kus dál. Soustřeďovali jsme se na božskou sílu kundaliní, která se v tomto vznešeném aktu projevuje a ta nás vedla k nejvyšším prožitkům poznání božského.

Potom naši sousedé zjistili, že uhlí jim krademe my. Cikáni totiž topili jenom prkny z pouličních laviček a vzácnými dřevinami z parku, zatímco my celou zimu nosili do podkroví kbelíky s uhlím, aniž nám kdy nějaké přivezli. Tak na nás ta baba sama v zajetí samsáry čiliž klamu, vyletěla, že nás oznámí policii. Uklidnil jsem ji, ať to klidně zkusí, že stejně víme, že to uhlí, co jim krademe, ukradli oni před rokem babce Drahokoupilové, co umřela před rokem a půl, takže by na tom neměli tak lpět. A i kdyby, že nás klidně mohou zavřít, protože na ničem nelpíme a v celách bude aspoň teplo, a pokud půjde o sousedy, tak si můžeme jenom polepšit. Chvíli ještě řádila jako děsivá bohyně Kálí, ale pak pochopila, že máme pravdu.

Nemluvil jsem ale pravdu úplně, protože mezitím jsme s přítelkyní začali lpět na našich tantrických cvičeních a ta bychom v celách nemohli dělat, protože mužské a ženské věznice jsou oddělené. Na druhou stranu se nám hodně rozšířilo božské vědomí, takže jsme dostali nápad občas čmajznout cikánům nějaké to dřevo, což se nám většinou dařilo, protože oni si mysleli, že jim to berou naši sousedi. Udržovali jsme tak dost dlouho vyvážený poměr sil a tak to má být, protože v celém vesmíru jeden pól doplňuje druhý, jak jsme nahlédli v těch tantrických cvičeních, co jsme na nich lpěli.

Potom došlo bohužel k nemilému zvratu. Za všechno mohla lidská závist, lpění a žízeň po pomíjivých statcích tohoto světa proměnlivých forem. Nenávistná baba se proti nám spolčila s cikány z dolejších pater. Práskla nás cigošům, že to dřevo krademe my. Když jsme se jednou pozdě večer vraceli domů z meditačních tantrických cvičení ze Stromovky, našli jsme ve dveřích zabodnutý rezavý nůž pro změnu zase my. Nejdřív jsem myslel, že sousedi opakují náš vtip, ale podle výrazů snědých tváří jsme hned druhý den poznali, že v domě pro nás nebude bezpečno. Bleskově jsem zkusil sehnat pro sebe a přítelkyni jiné bydlení, ale dopadlo to jako v Praze vždycky. Problémy se přitom stupňovaly. Za tři dny ležela před našimi dveřmi uříznutá králičí hlava a my začínali lpět na pomíjivém pocitu bezpečí.

Protože tady dost končila legrace, sáhnul jsem, ač nerad, k osvědčeným prostředkům z minula.

„K voodoo stavebnici,“ hádal Kamil.

„Přesně tak. Báli jsme se o život, což trochu omlouvá fakt, že jsem překročil všechny etické zásady magie. Magickou sílu totiž nikdy nesmíme použít proti někomu, nesmíme také narušit cizí svobodnou vůli a chtít pro někoho zlo a spousta podobných záležitostí, které jsem v panice porušil všechny. Mátlo mě i to, že jsem nikoho z cikánů neznal jménem a bylo pro mě těžké je od sebe rozlišit podle vzhledu. Také nebylo jasné, který z nich je pro nás nejnebezpečnější, takže nám nebezpeční připadali všichni. Zato by nebyl problém sehnat nějaké jejich tělesné, jak bych to řekl, exkrementy, protože, no, a tak dál. Stejně jsem to nakonec nepoužil.

Vymodeloval jsem z hnědého vosku univerzální figurku ‚Horvátha an sich‘, jak jsem to pracovně nazýval, jakýsi platonský předobraz všech Horváthů a pronášel nad ní čaromocná slova. Nemohl jsem se příliš soustředit, protože zespoda zaznívalo opilecké cikánské řvaní, toho večera silnější než jindy. Asi něco slavili. Zdálo se nám, že některé výkřiky jsou směrované k nám nahoru. Kdyby k nám v ten okamžik vtrhli a opekli si nás na rožni, nikdo by jim v tom nezabránil. Já nejsem žádný rasista, ale bál jsem se, a navíc jsem se cítil ukřivděný, protože jsem jenom kradl to, co již bylo předtím ukradené, a navíc jsem se tak chránil před zmrznutím, takže jsem tím neporušil ani buddhistická, ani křesťanská přikázání, protože to byla výjimečná situace a to se smí.

Bodal jsem měděnými a ocelovými jehlami do ‚Horvátha an sich‘ tak urputně, že z figurky nic nezbylo, a zbytek jsem spálil v kamnech. Ještě nad plameny jsem pronášel další čaromocná slova, což jsem asi přehnal. Potom jsme s přítelkyní pro jistotu přisunuli ke dveřím skříň a teprve potom si lehli. Na tantrická cvičení nebylo ani pomyšlení, tak jsme se oddali obyčejnému animálnímu sexu, a příliš nás to neuspokojilo. Potom jsme si dali prášky na spaní, protože kravál zezdola byl strašný a pronikal i přes zahraniční molitanové žluté špunty, co jsme si nacpali do uší.

Kolem jedné v noci nás něco vzbudilo, i když jsme byli napraní těma práškama a měli špunty. Jednak to bylo ječení z chodby, potom bušení na dveře a zvenku nějaké sirény. Nejdřív jsem myslel, že mám po prášcích halucinace a zavrtal se pod polštář, ale přítelkyně byla už vzhůru a koukala z okna. Mluvila na mě. Vyndal jsem si tedy špunty. Oznámila mi, že venku je několik hasičských vozů a mnoho lidí. Dům hořel a to odspoda. Odsunuli jsme skříň a odhalili, že zdrojem ječícího zvuku je naše sousedka a její mužík. Schodiště sice nehořelo, ale bylo zahaleno dýmem, takže se nedalo seběhnout dolů do bezpečí. Jejich okna vedla navíc do dvora, takže neměli naději na záchranu po požárním žebříku.

‚Tak už máte po uhlí, že paní?‘ neodpustil jsem si, když jsem ji tam tak v noční košili viděl pobíhat a kvílet. Přítelkyně však už máváním přivolala pozornost hasičů, kteří k našemu oknu přistrčili dlouhý žebřík, po kterém jsme pomalu slezli dolů na ulici. Náš majetek se vešel do tří banánových krabic, které jsme vyhodili na chodník, takže naše hmotné škody byly zanedbatelné, na rozdíl od sousedů, kteří přišli o všechno, včetně nakradeného uhlí.

Příčiny požáru se vyšetřily poměrně rychle. Způsobili ho pochopitelně cikáni, kteří na dvoře opékali jakési zvíře. Zvíře vzplanulo a zažehlo zásoby nakradených prken z laviček a vzácných dřevin ze Stromovky a posléze celý dům. To je pochopitelně jenom empirické vysvětlení, protože skutečnou příčinou bylo zřejmě zase voodoo. Neměl jsem tu figurku ‚Horvátha an sich‘ pálit v kamnech, nebo aspoň nad ní říkat ta čaromocná slova. Magie totiž funguje, a navíc bere všechno doslova. Proto jsem magie navždy nechal, černé, bílé i šedé. Magie totiž nemá žádný smysl pro humor, na rozdíl třeba od zenových buddhistů, se kterými je legrace.“

„Že by to opravdu zabíralo?“ podivila se nahlas Martina, která sice byla ochotná věřit všemu, co zavánělo alternativním přístupem ke světu, ale původ z komunistické funkcionářské rodiny ji stejně navždy poznamenal bazální nedůvěrou ke všemu nadpřirozenému.

„Tomu se podle C. G. Junga říká synchronicita,“ poučil ji Kamil. „Nedá se tam sice vysledovat přímá příčinná souvislost, ale ty věci se dějí v jakési zvláštní symbolické spojitosti.“

„Je to píčovina,“ vmísil se do toho Kim. „Cigoši se nad pečenou mršinou vožrali a zapálili barák, zatímco vy ste se nafetovaný práškama třásli pod peřinou. A teď z toho děláš magii.“

Básník pokrčil rameny a nehodlal k tomu nic dodávat. Pro sebe si nechal líčení potupného návratu do bydliště rodičů, protože nové alternativní bydlení se shánělo obtížně. Snáze sehnal novou přítelkyni. Ta dosavadní ho totiž po zkušenostech s magií opustila a básník se rozchodu příliš nebránil a byl rád, že se jí decentně mohl zbavit. Dostal totiž chuť na změnu. Svět je stejně jenom barevná hra proměnlivých a nestálých forem a nic v něm není navěky.

„Člověk nesmí lpět ani na nelpění,“ řekl nakonec básník záhadně a zapil sdělení Bakuninovou slinou.

Kamil upadl do listopadové deprese. Odborníci ho v rádiu a populárních magazínech ujišťovali, že je to dáno pozdním svítáním, brzkým stmíváním a sníženým přísunem vitaminů. On však dobře věděl, že za to může sama podstata života, totiž nepřehlédnutelný fakt, že život nemá žádný smysl, všechno směřuje do prázdna a zmizí v černé díře, která se vytvoří po gravitačním zhroucení vesmíru, načež zanikne sluneční soustava, vůbec všechny hvězdy a galaxie, veškeré živé tvorstvo, a tedy i nakladatelství, která tisknou Kamilovy knihy. Proto nemá smysl žádné knihy ani psát a tisknout, získávat si jimi přízeň žen a slávu, neboť vše je pomíjivost, marnost a honba za větrem, nic není trvalé a venku je navíc zima a mlhavo.

Před obchodním domem Kotva potkal Kláru. Nesla si právě čerstvou letenku společnosti Delta Airlines, protože na Vánoce pojede za Dannym za oceán. Byla ráda, že Kamila vidí. On byl také rád. Vypadala dobře, Kamilovi se dokonce zdálo, že lépe než dříve. Přičetl to blahodárnému vlivu rozchodu, takže je to vlastně také jeho zásluha. O smutném konci literárního Dannyho, jehož mozek naložil profesor Fichte do sklenice od okurek, spisovatel skromně pomlčel. Klára pravila, že už viděla prodávat Zámek pomalé smrti. Možná si to koupí na cestu do letadla.

„Ale to snad ani nečti,“ pravil autor zmíněného veledíla skromně. Klára z jeho hlasu poprvé vycítila, že to neříká z hrané pokory.

Setkání prohloubilo nostalgii a nechuť k jakékoli činnosti. Martina ho přesto přemluvila k další návštěvě squatu. Posledně se tam sice nenudil, ale neměl pocit, že si musí podobné zážitky dopřávat často. Pochyboval i o tom, jestli ještě Martinu miluje tak jako na začátku, totiž jestli ji vůbec ještě miluje. Opakoval si někdy tezi bývalého nadějného kritika, že láska je především záležitostí vůle. Shledával, že žádnou vůli nemá, že tedy není schopen milovat, že ho život nebaví, že ho nic nebaví, že touží už jenom po penězích a to navíc jaksi matně, protože mu po doplatku druhé poloviny honoráře za jakž takž prodané Trapné okamžiky momentálně žádné nechyběly.

Listopad je svinstvo. Takže šli zase do squatu.

Konal se tam právě velký mejdan a Kamila to zklamalo. Už si zvyknul na to, že si tam může v komorní atmosféře vyslechnout nějaký ten použitelný příběh a že při malém počtu návštěvníků na něj spíše zbude jedna z mála čistých sklenic. Dnes tam mohlo být lidí asi třicet, jeden horší zjev než druhý. Vypadalo to tam jako na farmě hippies nebo chodbě Institutu základů vzdělanosti během zkoušky z religionistiky. Batikovaná trička, špinavá trička, copánky na hlavách chlapců a dívek, plešaté hlavy pohlavně nerozlišených jedinců, pach kouřené trávy a rozlitého piva, kožené doplňky na tenkých krčcích dívenek, kroužky v nosech, uších, pupících, indické náušnice, peruánské náušnice, české náušnice. Do toho kdosi nervózně tloukl do bubínku a myslel si, že je to zvláště šamanské a ostatním příjemné. Možná i bylo, Kamilovi však ne.

V tlačenici zahlédl několik známých micinek, které tu byly už posledně nebo předposledně. Některé z nich daly Kamilovi najevo, že ho vidí. Potěšilo ho to. Byly to sice jen micinky v běžném kusovém provedení, ale i ta nejobyčejnější micinka je žena a jeho ješitnosti i letmé pozdravy bohatě stačily.

Martina někam zmizela. Nikde ji nemohl zahlédnout, buď si někam odskočila za nějakými ženskými záležitostmi, nebo někde provozuje něco, o čem on nemá vědět. Mohla mu aspoň říct. Byl však příliš apatický, aby to zjišťoval. Místo toho se rozhodl obrátit svůj hněv na nevinné a ublížit někomu z přítomných. Je tu beztak asi naposled, protože víckrát ho sem nikdo nedostane, takže nemusí na nic brát ohled a klidně si přijít na své.

Jako oběť si vybral malou skupinku mladíčků a micinek, která o čemsi zaujatě diskutovala pod obrazem Che Guevary.

„Žena si se svým tělem může dělat, co chce,“ říkala zrovna jedna z micinek a Kamil už tušil, o čem je řeč. „Dítě je součástí těla ženy, takže o tom, jestli ho donosí nebo ne, může rozhodovat jenom ona.“

„Nemůže,“ pravil Kamil.

„Jak to?“ podivila se.

„Protože dítě není součástí těla ženy.“

Vyrazilo jí to dech. Domnívala se, že samotný fakt existence pupeční šňůry přece stačí k tomu, aby takovou zjevnou a banální skutečnost prokázal. Spisovatel nebyl sice morální puritán, všechno ho tu však štvalo, tak si vzpomněl na některé argumenty bývalého kritika, které mu nyní přišly vhod.

„Protože dítě má jiný genetický kód než matka a vlastní krevní oběh. Proto nemá s tělem matky nic společného.“

Micince tím vyrazil dech, ačkoliv to spisovatel s poslední větou – možná kvůli zvýšení účinku – trochu přehnal. Nicméně nevěděla, co je to genetický kód, a kdyby tušila, že něco takového existuje, byla by předem přesvědčena, že to potvrdí její, a nikoli Kamilovu argumentaci. Takhle ji ale dostal.

„Jenomže,“ zkusila to, načež se zarazila.

„Ano?“ usmál se na ni Kamil.

Chvíli bylo ticho. Potom se vzchopila.

„Matka třeba ví, jak se její dítě cítí, a slyší ho a vnímá, jaké má nálady.“ Ještě než to dořekla, bylo jí jasné, že to vůbec nesvědčí pro její tezi. Pro Kamila by bylo příliš snadné poukázat na vnitřní rozpor její výpovědi. Více ho bavilo si vymýšlet.

„Navíc se zabitím plodu vytváří velmi nepříznivá karma, která se obrací proti původci. Dá se prokázat, že jak žena, která interrupci podstoupila, tak její okolí trpí z dlouhodobého hlediska vážnými psychickými poruchami. Některé z nich jsou nevratné.“

Když viděl jejich zaražené obličeje, mile se na ně ještě jednou usmál a přešel dál.

Nyní svou pozornost obrátil ke skupince pobledlých diskutérů. Intuice mu napovídala, že půjde o jogíny nebo buddhisty. Nemýlil se příliš. Pohublý mladík vysvětloval přátelům zásady makrobiotické výživy. Jejím základním dogmatem bylo, že všechno děláme v Evropě špatně. Sladíme cukrem, a ne medem. Jediná lžička cukru zcela rozvrátí vnitřní pochody našeho těla. Jíme sice občas ovoce, ale to špatné, totiž jižní, které obsahuje tropické plísně, a navíc je našemu organismu cizí, stejně jako jsou mu cizí brambory dovezené z Ameriky. Užaslé obecenstvo v duchu zvažovalo, co všechno se jíst smí, když ani sýry (obsahují síru), rohlíky, salámy a veškeré maso nejsou nic jiného než jedy. I správné potraviny mohou být nebezpečné, když je připravíme nesprávným způsobem. Makrobiotik nabídl jako variantu nezdravé současné výživy poživatiny připravené ze zrní a též sójové koláčky a sójovou šunku.

„V čem meleš to zrní?“ tázal se Kamil a z očí mu koukala touha po destrukci.

„V elektrickém mlýnku,“ přiznal se nevinně makrobiotik.

„To je škodlivé,“ pravil bez dalšího spisovatel.

„Jak to?“ skočil na to mladík stejně bezelstně jako předtím potratofilní micinka.

„Protože takový mlýnek má určitě kovové součástky, které při mletí uvolňují mikroskopické částečky kovu. Není je pochopitelně vidět, ale postupně se usazují v lidském organismu, především vytvářejí ložiska v mozku. Může to vést až k šílenství.“

Makrobiotik zalapal po dechu. Něco se mu na tom nezdálo, ale teď neměl co říct.

„Kromě toho,“ pokračoval Kamil nemilosrdně, „elektrický mlýnek vzbuzuje vinutím elektromotoru střídavé magnetické pole, které úplně ničí výživnou hodnotu zpracovávané potravy. Pole totiž proniká do buněčných jader, kde přes buněčnou stěnu zasahuje nejdůležitější složky stravy.“

Jeden z přítomných, který se identifikoval jako posluchač elektrotechniky, měl několik odborných námitek. Magnetické pole motorku je prý zcela zanedbatelné. Na tváři makrobiotika se objevila úleva, ale nebyla tam dlouho.

„Samozřejmě, že je to malé a zanedbatelné pole. Jenomže buněčným jádrům nevadí síla pole, ale kmitočet. Buněčné jádro má totiž svou vlastní biofrekvenci, která se pochopitelně od frekvence elektrického mlýnku liší. V Americe nyní probíhá několik soudních sporů mezi majiteli mlýnků a výrobními společnostmi. Ačkoliv si firmy mohou dovolit drahé advokáty, nikdo by na jejich úspěch už nevsadil ani cent.“

„A čím se má teda mlet?“ vstoupila do toho vyděšeně dívenka, asi sedmnáctiletá.

„Je třeba si opatřit dřevěné mlýnky, jaké mají například v Tibetu, nebo je tam aspoň měli do komunistické okupace.“

„V Tibetu měli přece modlitební mlýnky,“ namítala sweet little seventeen, jako by se existence několika druhů mlýnků navzájem vylučovala. Kamil jí také hned dokázal, že v jeho myšlenkovém světě se nevylučuje nikdy nic.

„V některých klášterech měli dokonce posvátné mlýnky, kterými rituálně mleli zrní pro pečení placek předkládaných před sochy buddhistických božstev ve Lhase.“

„Ty placky se jedly?“ zajímal se brýlatý student nejistého pohledu, který se sem asi dostal náhodou, a byl rád, že slyší něco nového a zajímavého.

„Podle tibetských pověstí se kolem chrámů stahují hladoví duchové, kteří se sytí z přinášených obětí. To jsou ale lidové pověsti, které nikdo z vysokých lámů pochopitelně nehlásá. Navíc pojem hladoví duchové znamenal původně něco jiného a byl do tibetského buddhismu importován z Číny.“

Pokračoval by dál, ale najednou zjistil, že za ním stojí Martina, a trochu ochladl. Přítelkyně ho tentokrát nepotopila. „Je tady Miloš,“ pošeptala mu a Kamil ztratil zájem o makrobiotiku a mlýnky a zatoužil poznat poslední exemplář ze sbírky zdejších kreatur.

Miloš vypadal přesně tak, jak si ho představoval. Vysoký, bledý jako všichni tady, fyzicky silný – byl to přece jen masér – a téměř dohola ostříhaný. Věnoval se čínské medicíně a homeopatické léčbě. Kamil si prohlížel jeho ruce a představoval si, jak tyhle pracky masírují těla mladých žen, včetně té jeho. Jsou lidé, kteří se věnují docela praktickým a příjemným oborům, a mají za to dokonce peníze, zatímco on o podobných věcech jenom píše a má za to hovno.

„Miloš mně teď udělá masáž. Možná by tě to zajímalo, kdybys chtěl třeba taky,“ pravila Martina nenuceně.

„Zatím mi stačí se dívat,“ řekl rychle, protože si vzpomněl, že podle Martininy verze je Miloš homosexuál, nebo si to o sobě aspoň myslí.

„Půjdeme dozadu, tam je masérský pokojík,“ oznámila. Poslušně je následoval a připadal si jako idiot. V malé místnůstce nebylo nic kromě pohovky, několika židlí a žárovky zavěšené od stropu. Na stěně visely obrazce znázorňující magnetické dráhy probíhající lidským tělem podle představ klasické čínské medicíny, aspoň podle té čínské medicíny, která se vykládá a provozuje v Čechách za drobné poplatky žáků a pacientů.

Martina si zcela beze studu stáhla tričko, potom ještě jedno tričko a do půl těla nahá si lehla na břicho na pohovku. Ňadérka se jí přitom svůdně zahoupala, ale to už je připlácla na rozestřenou deku. Miloš ji zcela nevzrušeně masíroval a přitom komentoval, co dělá, asi proto, aby neměl Kamil pocit, že se tu děje něco nemravného. Kamil ten dojem neměl, protože z Milošových pohybů vyzařovalo cosi, co naznačovalo, že je asi opravdu homosexuál, nebo si to o sobě skálopevně myslí, takže nebude nebezpečný. Aspoň zatím.

Seděl na židličce u dveří a díval se na Milošovy dlouhé chlupaté ruce, jak hnětou Martinino bílé polonahé tělo. Zatím se nestalo, že by některou ženu měl jenom on. Buď ji měl někdo před ním, nebo potom, nebo obojí, což byl ten nejčastější případ. Připadalo mu to trochu jako klam. Vždycky měl pocit, že s jinými muži přece jeho ženy nemohou prožívat totéž jako s ním. Jenomže to se asi mýlil. Mohly a možná byly i šťastnější. Díval se na Martinu, jak se její paže a břicho a zadeček rytmicky pohybují, podle toho, jak Miloš přitlačil tu nebo onde. Kdyby s ní spal, pohybovala by se podobně a možná by měla stejně tak zavřené oči a pootevřená ústa. Dovedl si přesně vybavit i její vzdechy a slova, která by říkala, protože nebylo pravděpodobné, že by jinému muži říkala v intimních situacích něco jiného, protože tak už je to na světě zařízeno.

I při světle slabé žárovky viděl, kde se na jejím břichu dělá malinký záhyb, ze kterého se jednou možná vyvine tloušťka. Veškeré tělo pomíjí a vyskytuje se na tomto světě jen proto, aby podlehlo stáří, smrti a rozkladu. Červi nebo oheň završí jeho pouť a bude úplně jedno, jestli po tomto shluku bílkovin někdo mezi šestnácti a čtyřiceti zatoužil, kvůli němu se v noci probouzel, potají masturboval, chodil jako stín, dával mu něžná jména, vzdával se jiných jmen a shluků, zrazoval, sliboval věrnost, měnil svůj život nebo se navracel k neřestem. Přijde oheň nebo červi, konec.

Vzpomněl si na slova své oblíbené písně: Prší, štěrbinou do rakve voda mi zatýká. Červi tenis na břiše mi hrají. Atd.

Takhle Kamil neuvažoval poprvé. Často ho to napadalo, když pozoroval ženy na pláži, mladé i staré. Bylo by mu lépe, kdyby dokázal být bez nich. Jenomže ani nejtísnivější představy ho nadlouho nedokázaly odvrátit od opakované pošetilosti. Miloval je, a čím prchavější jejich křivky byly, tím víc po nich toužil, tím větší banality ve stylu červených, růžových a jiných knihoven ho napadaly. Všechno psaní, všechny přípravy na sociologické semináře, články do novin, debaty v rádiu o české národní povaze a postmoderně – všechno to dělal kvůli křivkám ženského těla a nejasnému příslibu v holčičích obličejíčcích. Bylo to nízké, bylo to hloupé, byl to kýč, ale byla to pravda.

Měl pocit, že se Martina usmívá. Protože seděl na malé židličce, vypadalo to, jako by všechno viděl z podhledu, z pozice malého dítěte. Pociťoval zvláštní odstup. Cizí žena, na kterou sahají cizí ruce. I on si začal připadat v této místnosti cizí. Měl by odejít. Nemá tu vlastně co dělat. Je tu zbytečný. Chvilku s tímto pocitem bojoval. Když odejde, možná se k Martině už nikdy nevrátí. Nebude chodit do squatů, polykat Tripgoer a alternativně žít, protože vždycky chtěl žít normálně a jaksi bez přívlastků. K tomuto životu potřeboval normální ženu, spíše chytrou a spíše normální. Poslední dobou se mu všechno nějak vymyká z ruky.

Vstal a chtěl něco říci, aspoň větu, do které by důvod odchodu shrnul. Pootevřel ústa, ale říct už nestačil nic.

Z vedlejší místnosti, kde byli shromážděni všichni ostatní, se ozval obrovský hluk. Jako by někdo vyrazil dveře a s řevem vpadl dovnitř. Miloš přestal masírovat a otočil se ke dveřím. Také Martina se pozvedla na pohovce a ňadérka se jí opět smyslně zahoupala. Během jedné vteřiny se však celý obraz změnil. Rozletěly se dveře a do masážní místnůstky vniklo několik mužů v přilbách a s obušky. Srazili Kamila na zem a jeden z nich si na něj kleknul. Další se vrhnul na Miloše, který se bránil, ale to už přispěchal druhý a maséra rovněž povalil na podlahu. Martina se bleskově schoulila na pohovce. Jeden muž v přilbě na půl vteřiny zaváhal, potom ji chytnul za nahou paži a zkroutil za záda.

„Co to děláte?“ vykřikla, ale muž v přilbě jí ruku zkroutil ještě víc a zařval: „Drž klapačku, děvko!“

Kamil se chvilku domníval, že je to nějaký žert, ale při pohledu na muže s obušky rychle změnil názor. Z vedlejší velké místnosti se ozýval křik, rány, převracení stolů, třeskot skla. Pootevřenými dveřmi viděl Kamil, jak mohutné postavy černých mužů naplnily prostor. Netrvalo dlouho a všichni přítomní byli zahnáni do koutů, přitlačeni obušky ke stěnám a podlaze. Potom se dostavil muž, který zřejmě celému vpádu velel. Prošel rychle a ostražitě až do masérny, znechuceně pohlédl na polonahou Martinu a zase vyšel.

Všem pomalu docházelo, že se stali objektem policejního zásahu. Maskovaní černooděnci odváděli malé hloučky lidí ven a odvedení se už nevraceli.

„Co to má znamenat?“ ozval se teprve teď Miloš. Kamila napadlo, že by bylo lepší být zticha, protože oč běží, to se určitě všichni brzo dozví a bude to nějaký průšvih. Černooděnec něco zahuhlal, čemu nebylo rozumět. Martina se chtěla vykroutit a málem se jí to podařilo, ale sotva vyrazila ke dveřím, spíše instinktivně než s nějakým plánem, dostihl ji mužův obušek, který třímal celou dobu v levé ruce. Dívka se zapotácela a spadla na zem. Kamil se chtěl uvolnit a pomoci jí, ale muž ho kolenem bolestivě přitiskl ještě víc k zemi. Spisovatel chtěl nadávat, ale nebyl schopen popadnout dech, vyrážel ze sebe jenom zmatené zvuky a chrčení. Mezitím už do masérny přišel kdosi výše postavený a řekl: „Tyhle už taky vyveďte.“

Martinu nebylo možné vyvést, protože se choulila na podlaze a nebyla úplně při vědomí. Muži jí natáhli její tričko. Naruby. Napůl ji vedli a nesli ven.

Venku začala zvracet a potřísnila i svého strážce.

„Co tady bliješ, ty zfetovaná krávo?“ rozeřval se buldočí ksicht.

„Odvezte ji na záchytku,“ dodal další.

„Ty gestapáku!“ zakřičel Kamil, kterému se najednou vrátil hlas. „Praštil ji obuškem do hlavy! Viděli jsme to oba! Půjdete před soud! Jestli se jí něco stane, jdete sedět!“

„To je útok na veřejnýho činitele, to si vypiješ,“ pokřikovala černá obluda. Vedle buldočího ksichtu stál civil v dlouhém kabátě.

„Dostala do hlavy? Vemte ji do sanity a odvezte. Je tam ještě někdo do špitálu?“

„Sou už pryč,“ hlesl jiný civil. „Tahle bude poslední.“

Martinu odváděli k vozu s červeným křížem, který měl celou dobu otevřené dveře. Kamil ji bezmocně sledoval pohledem, dokud za ní nezaklapla dvířka a vůz nevyrazil staroměstskou uličkou pryč.

Obrátil se na civila. Stál několik metrů od nich, takže musel zvýšit hlas: „Jsem novinář. Tohle vám neprojde.“

Civil pokrčil rameny a odešel pryč.

Veškerou mládež nacpali do přistavených antonů. Vozů tu bylo zbytečně mnoho, protože v domě byla jen hrstička lidí, rozhodně ne víc, než by vydalo na jednu školní třídu. I černých mužů provádějících zátah bylo víc než účastníků nečekaně přerušeného mejdanu. Ve voze je hlídali nepříjemně vyhlížející orgány. Teprve když auto poskakovalo po staroměstské dlažbě, než se dostalo na normální silnici, měl Kamil čas si srovnat myšlenky. Už mu došlo, že šlo o další z geniálních zátahů české policie proti takzvaným živlům a feťákům, kterým si někteří muži v uniformách léčili komplexy méněcennosti, a kterým bdělí strážci dokazovali, že naše společnost si dovede poradit s asociálními jedinci, kteří se vloupávají do cizích domů a kouří tam trávu, píchají si heroin a provozují skupinový sex, zatímco slušní lidé pracují a večer se v mezích zákona baví.

Vyložili je na osvětleném dvoře jakési velké budovy. Shromáždili je v místnosti bledé zářivkovým světlem a po jednom vodili ke zjištění totožnosti. Kamil přišel na řadu až za půl hodiny. Neměl strach. Věděl, že nemůže mít žádné potíže, které by ho měly mrzet. Je spisovatel. Nikdo mu nemůže nic udělat. Psychické újmy už nějak zvládne a s jakoukoli zkušeností si poradí. Bál se jen o Martinu. Předložil občanský průkaz, který s sebou od patnácti let nosil úzkostlivě i do lesa, protože se od puberty bál pokuty padesáti korun, kdyby se legitimovat nemohl. Teď – ve svobodné společnosti – to už bylo jedno, ale síla zvyku dělala své.

„Budeme vás žalovat,“ oznámil Kamil zjišťujícímu orgánovi, nikoli ovšem triumfálně, ale hlasem jaksi posmutnělým.

„A za co, proboha?“ užasl orgán.

„Praštili jste mou přítelkyni obuškem, takže ji museli odvézt do nemocnice.“

„No, já tam nebyl. To se vysvětlí,“ kroutil se orgán.

„O tom právě mluvím. Vysvětlovat budete vy.“

„Podívejte se,“ rozčílil se muž najednou, „pro nic za nic tady nejste. Myslíte si, že nás to baví tady kvůli vám vysedávat do noci?“

„Mě to baví. Vždycky jsem si to chtěl zkusit. Za bolševika jsem to nezažil, tak aspoň se zpožděním. Jenom byste kvůli tomu nemuseli mlátit nevinný lidi.“

„To se hned uvidí, jak je to s tou nevinností. A pudete taky na krevní zkoušku, tam vás to přejde.“

Kamilovi se chtělo říct, že hned poté, co orgán absolvuje IQ testy, ale přece jenom se bál. Odvedli ho pryč a spisovatel čekal, až z něj začnou sát krev, aby odhalili heroin, LSD, alkohol nebo aspoň Tripgoer. Budou mít smůlu. Nenajdou nic. Mohl by aspoň požádat, aby mu při té příležitosti udělali AIDS test, který si chtěl nechat pro jistotu udělat už dávno, ale nikdy si na to neudělal čas.

Čekali v místnosti osvětlené zářivkami a čekali na krevní zkoušku. Právě když Kamil meditoval nad tím, že zářivky mají buď růžový, nebo modrý odstín, přišel jim někdo oznámit, že mohou odejít domů. Vyvedli je k posledním mřížovým dveřím a potom na ulici. Mejdan tak skončil.

Zaváhal jenom chvilku a šel vytočit číslo Martinina otce. Potřeboval Martinu najít v některé z pražských nemocnic. Pochyboval, že by se mu to samotnému podařilo, a navíc měl dojem, že má jakousi morální povinnost dát někomu z rodičů vědět, co se stalo. Byla sice noc, ale potřeboval s někým mluvit. Nechtěl se vrátit do prázdného bytu a čekat na ráno, nemohl ani s propuštěnými účastníky mejdanu zapadnout do baru a prodebatovat situaci. Zahlédl mezi propuštěnými sice několik známých micinek, ale jejich společnost by ho neuspokojila. Nepatřil k nim a ani neveselé okamžiky této noci ho s těmito lidmi nespojily.

Nevěděl přesně, kolik je hodin, mohlo být kolem jedné po půlnoci. Telefon vyzváněl dlouho. Když se dovolal, stačilo říct jenom několik vět. Martinin otec byl zřejmě zvyklý na noční telefonáty, při kterých je třeba se rychle probrat a příliš se neptat na zbytečné detaily. Dali si sraz na nábřeží kousek od Karlových lázní. Otec tam přijel tmavě modrou felicií a Kamil si naskočil do pootevřených dvířek. Jeli do nemocnice najisto, protože během jízdy stačil otec obtelefonovat policii a dozvědět se, kde hledat. Nechtěli se s ním nejdřív bavit, potom – protože to byl rodinný příslušník – utrousili aspoň základní údaje.

Dorazili před vrátnici špitálu a přeskakovali ve tmě kaluže, dokud se nedostali do objektu. Bloudili po příjmech jednotlivých oddělení, která připadala v úvahu. Kamil přečetl množství plakátků, které ho nabádaly jíst zeleninu, nestresovat srdce, nekouřit, nepít alkohol, používat kondom, jíst sýry a pít mléko (asi pietní relikt z dávných dob) a nakoupit multivitaminy. Času na to měl dost. Nikde o dívce příslušného jména nevěděli. V posledním pavilonu byli částečně úspěšní. Sestra jim sdělila, že tam sice sanita přijela, ale slečnu nemohli přijmout, protože sem nepatří a její stav nebyl kritický. Odvezli ji tedy na druhý konec Prahy, protože tam patří a tak je to v pořádku. Otec pohrozil celému oddělení soudním procesem a hanobením v novinách a s neúspěšným pokusem o prásknutí izolovanými dveřmi odešel.

Znovu uháněli přes Prahu plnou oranžových blikajících semaforů. Dorazili na místo kolem třetí v noci. Tentokrát měli štěstí hned napodruhé.

„Vypadá to na lehký otřes mozku, ale ještě musíme počkat na další vyšetření,“ řekla doktorka. „Nebude to ale nic vážného, tak do tří dnů, nejdéle do konce týdne bude doma. Musíme být opatrní.“

„Pohlídám si to. Na všechno máme svědky. Aby pak někdo neřekl, že byla opilá a spadla ze schodů,“ vyhrožoval otec.

„Dělali jsme krevní zkoušku. Chtěli to ti pánové, co ji přivezli,“ uklidňovala ho doktorka, ale jeho toto sdělení ještě víc rozzuřilo.

„Sami by si měli nechat udělat zkoušky. Ale na hlavu, jestli se jim něco nepřesypalo.“

„Psychiatrie je vedle. Pokud by měli nějaké problémy, museli by se obrátit tam,“ řekla doktorka, které se průběh této noci už také nelíbil.

Otec se nechal ujistit, že žádné komplikace nehrozí a nahlédl pootevřenými dveřmi do pokoje, kde Martina spala. Kamil mu nahlížel přes rameno. Dívka se tvářila klidně a spokojeně, jako by si před spaním dala Tripgoer.

Na cestě z nemocnice se otec rozčiloval. Bylo jasné, že si ve své nervozitě hledá náhradní cíle.

„Hlavně že sundali všechny Leninovy pomníky. Víš, kolik stálo odmontování jednoho pomníku? Kolem milionu korun. A víš, kolik Leninů v Čechách bylo?“

„Hodně.“

„Tisíce. Tisíce Leninů a těch dalších. Tak si spočítej, na kolik celá ta blbost přišla. A co místo toho? Hnusný kšefty a beton počmáranej sprejerama. Tam jsme to dopracovali.“

Kamil mu neodporoval. Nesnášel konflikty a nebyl schopen někomu zjevně odporovat, pokud ten druhý nedal najevo nepřátelství. Několikrát měl chuť poznamenat, že jedou moc rychle, ale řidičům se nemá do ničeho mluvit. Mlčky se tak řítili téměř prázdnými ulicemi. V jedné z prudších zatáček v dělnické čtvrti dostala felicie lehký smyk. Řidič ho vyrovnal, ale vůz stejně narazil kolem do obrubníku. Chvilku to s nimi cloumalo, pak se zastavili. Když vystoupili, obhlíželi vozidlo.

„Je to ňáký vyvrácený,“ zamyslel se otec nad podivně natočeným diskem. Bylo jasné, že dnes dojeli.

„Je to v prdeli. Ráno to nechám vodtáhnout. Tohle mi k tomu všemu ještě chybělo.“

Za několik minut je míjel policejní vůz. Kamil byl na ně této noci již zvyklý a skoro by mu chyběly. Martinin otec foukal do balonku a chvíli s nimi něco dohadoval. Podařilo se mu dojednat nějakou přijatelnou interpretaci a policie odjela. Oba došli k zastávce městského autobusu, aby zjistili, že do rána tady nic nepojede.

„Půjdem do hospody,“ rozhodl autoritativně otec.

„Všechny hospody budou zavřený,“ namítal Kamil, který nevěřil v existenci útulných hospůdek, co se měly podle představ pana prezidenta za kapitalismu všude množit jako houby po dešti.

„O dvě ulice dál je jeden nonstop bar. Trochu to tam znám. Přece tu nebudeme mrznout.“

Kamil se tedy svěřil bývalému pracovníkovi ministerstva vnitra, protože setkání s těmito složkami pro něj na tuto noc naplánoval osud a nemělo cenu mu násilím vzdorovat. Skutečně nalezli ohyzd­ný podnik, zjevně přebudovaný z bývalé hospody. Uvnitř skoro nikdo nebyl a otrávená obsluha se opírala o zeď. Dali si pivo. Lahvové, protože jiné tu nebylo. Alkohol je trochu sblížil.

„Ty seš spisovatel, co? Říká se to vo tobě. Martina to taky povídala a viděl jsem tě jednou v televizi. No, holka si umí vybrat perspektivní partie. Je chytrá po mně.“

Kamil nekomentoval, jestli si Martinin otec dovedl také tak dobře vybrat, když se nedlouho po revoluci rozvedl, ale neřekl nic, protože se konfliktů vždycky bál. Snesl dobře jen ty konflikty, které se daly vyřešit na papíře. Těch bylo v životě málo, takže se při každé hrozící katastrofě vnitřně jaksi schoulil a dělal hlupáčka. Chtěl by to jinak, ale nemohl si pomoci. Takový je život. Aspoň život kolem Kamila.

„A víš, že já jsem vlastně taky trochu spisovatel?“

„Ano?“ podivil se upřímně Kamil. „A co jste napsal?“

„Takový hříšek z mládí. S nečekanými následky. Byl to román o traktorovém závodě, jmenoval se Rudá brázda. Do fabriky nastoupí mladej inženýr Jakub Hradílek. On má ideály, poněvadž je mladej. Vymyslí novou převodovku do traktoru, je to ohromnej vynález. Taky díky tomu, že čerpá ze sovětských zkušeností s převodovkami. Pak přijde zápletka. Chtěli by to koupit Američani, ale on nechce, protože to myslí vážně s národním hospodářstvím. Pak se na scéně objevil padouch inženýr Flierbaum, který chce ukrást plány převodovky a dát je kapitalistům a za stržený peníz si zaplatit útěk na Západ a sladkej život.

Padouch pořád nemůže plány najít, ačkoliv se vloupá do podnikovýho trezoru. Zná podnik jako svý boty, protože tam pracoval ještě za starýho majitele, kterej právě teď je jako emigrant v Americe a chce ty plány. Padouch Flierbaum teda zkouší nasadit na Hradílka falešnou milenku, aby ho svedla a zjistila, kde všechny ty výkresy sou. Kromě Eriky, jak se padouchova spřeženkyně jmenuje, je tu taky Blanka, která je naopak kladná. Ta musí s Erikou zápolit, protože Hradílek málem zakolísá a s démonickou Erikou se trochu zaplete.

Katarze se objeví, když se Hradílek setká se starým Koubou, kterej je na dílně už přes třicet let a ještě pamatuje, jak Masaryk nechal střílet do dělníků. Kouba mu svou prostou lidovou moudrostí otevře nové obzory a Hradílek jde Flierbauma i Eriku oznámit na SNB. Ji se podaří zatknout, ale on prchne, protože vytuší zradu, totiž provalení svých nekalých záměrů. Prostřílí se na Západ ke svým chlebodárcům a potom štve ze Svobodné Evropy.“

„A jak dopadla Erika?“

„Správná otázka. Je vidět, že na ženský nikdy nezapomínáš. Ta se v kriminále spřáhne s jedním důstojníkem gestapa a naplánují útěk. Nic jí není platné ani to, že na ni kladně působí moudrá stará dozorkyně, která sama v kriminále seděla ještě za nacistů.“

„Chlapi a ženský byli v kriminále společně, takže bylo možné něco plánovat?“ zapochyboval Kamil o reáliích. Vzhledem k fantastičnosti celého příběhu to byla snad i nadbytečná starost.

„Hm,“ zachmuřil se bývalý spisovatel. „To je taková ta – básnická licence. Dejme tomu, že se seznámili na procházce na vězeňském dvoře.“

„Aha.“

„Pokusí se tedy o útěk, kdy gestapák je nakonec zastřelen bdělou stráží a ona pronikne až do nedaleké vesnice. Tam se nějakou dobu skrývá v chlévě a krade rolníkům potraviny. Pak se rovněž pokusí o ilegální přechod státní hranice, ale když ji sledují pohraničníci, zapadne do bažiny a s velkým žbluňkáním a chroptěním se v ní utopí.“

„Inženýr Hradílek si vezme Blanku,“ hádá Kamil.

„Jak to víš?“ podíval se na něj podezřívavě Martinin otec.

„Vyplývá to z – logiky děje.“

„Ano. Vzali se,“ řekl zamyšleně muž a dodal: „Ale nejdřív dostane Hradílek cenu za vynález, kterou mu na Hradě předá prezident Antonín Zápotocký.“

„A jak skončil Flierbaum? Pořád vysílal?“

„Vysílal a vysílal, až ho jeho chlebodárci měli dost a rozhodli se vyslat pro změnu přímo jeho, aby škodil v lidově demokratické republice jako agent CIA. Dají mu tedy zbraně a shodí ho padákem na území státu. Má za úkol získat si mezi nepřáteli nového spravedlivého zřízení spojence a vraždit předsedy národních výborů, jednotných zemědělských družstev a odborníky v podnicích. Parašutista se skrývá u místního faráře Cibuly, který je kromě tmářství i klerofašistický živel a agent Vatikánu. Cibula má vysílačku a mrtvé schránky a do Vatikánu pravidelně hlásí podrobné údaje o socia­listickém rozvoji kraje.“

„Jak to mohl vědět?“ podivil se Kamil. „Vždyť byl tmář a v podnicích nepracoval čiliž na schůze nechodil a plány převodovek taky neznal.“

„Používal znalosti ze zpovědí. Lidi mu vykládali podrobnosti ze svýho života a práce a Cibula, protože měl jezuitský školení, z toho vždycky dokázal sestavit celek. Zvlášť když měl potom k ruce agenta CIA Flierbauma. To jim šlo všechno dvakrát rychlej od ruky.“

„A koho všeho zlikvidovali?“

„Začali u místního zemědělského družstva, protože na schůzky na faru chodili i bývalí kulaci, na které ještě revoluční spravedlnost nedopadla. Kulaci nepřenesli přes srdce, že lidé mají konečně co jíst a že se hospodaří moderními metodami podle vzoru sovětských sovchozů a kolchozů.“

„Asi měli životní krizi, když viděli, že všechno jde i bez nich, a dokonce ještě lépe a radostněji.“

„Přesně tak to bylo. Navíc doufali v násilný zvrat poměrů a doufali, že čím méně odpůrců bude v době puče na živu, tím snadněji se vrátí staré časy. Farář se na to také těšil a ve zpovědnici ukrýval pistole a pod oltářem letáky s texty namnoženými podle štvaní Svobodný Evropy.“

„Nebylo by pro něj bezpečnější mít pistole ukryté někde jinde?“

„Samozřejmě bylo, ale to byl takovej uměleckej obraz. Farář vysedávající nad sbírkou zbraní a poslouchající zpovědi je jaksi vhodnější vzhledem k působivosti díla.“

„Aha.“

„Pak přišlo vyvrcholení. Jedním z těch, kdo má být zlikvidován, je taky inženýr Hradílek, vynálezce pokrokový převodovky. Protože má na něj Flierbaum osobně spadeno, rozhodne se co nejdřív zlikvidovat i jeho. Dojde k přestřelce v areálu podniku, kde je na Hradílkově straně starej dělník Kouba, člen lidovejch milicí. Maj úspěch. Odprásknou Flierbauma a nad jeho prostříleným tělem pronáší Kouba poslední větu předposlední kapitoly: ‚Neměl rád lidi. Nemoh jinak skončit. Vlastní nenávist k lidem ho zahubila.‘“

„A co kulaci a farář?“

„Už si na to po tolika letech přesně nevzpomínám. Mám dojem, že klerikál s agrárníky byli odhaleni, když chtěli vést plíživou kampaň proti očkování a umělým hnojivům. Tím na sebe upozornili mladého příslušníka Bezpečnosti, který pak v kostele našel zbraně a letáky se štvavými texty proti hnojivům. Tak padouchy po krátké honičce zatkli. Myslím, že tam byla taková komická scéna na odlehčení, jak tlustej farář a tlustý kulaci utíkaj dýchavičně přes pole a za nima mladí a silní příslušníci s velkými a krásnými vlčáky. Oni tak nějak představovali tu novou přicházející generaci.“

Oba spisovatelé se odmlčeli. Pak se Kamil osmělil.

„Vy jste tomu všemu skutečně věřili?“

„Kdo je to MY?“

„Lidé píšící takovéhle věci.“

„Ten děj byl samozřejmě pitomost, to nám bylo všem jasný. Ale ty kulisy, tomu jsme věřili. Ve všechny ty převodovky a agenty a lidový milice. Vy jste tenkrát ještě nebyli na světě, takže to znáte jenom z těch učebnic, co se dneska vydávaj. Tam je všechno podaný jenom z pohledu těch, co to teďka vyhráli. Nikde se nedočteš, že i tenkrát se dalo užít hodně legrace, zvlášť mezi mladejma, a taky se dělalo umění a jezdilo pracovat na venkov. Pro nás to byl život, to nebyly žádný ideologický řeči.“

Hodně legrace se dalo užít, pomyslel si Kamil. Zvlášť když jedni viseli na šibenici s vyplazeným jazykem nebo polykali uranový prach, zatímco jiní jezdili na venkov dovádět se svazačkami. K popukání. Ale tomu my nemůžeme rozumět, protože jsme tenkrát ještě nebyli na světě. Tak nic neříkal. Martina ležela v nemocnici s boulí na hlavě. Kdyby žila před čtyřiceti lety, co by dělala, čemu by věřila? Jezdila by na brigády a recitovala? Co by dělal Kamil? Dokázal by se přes to všechno do ní zamilovat? Napsal by podobnou knihu, jako byla Rudá brázda?

„A pak se to zfilmovalo,“ vytrhnul ho náhle z hlubokého přemítání Martinin otec. „To by ses teda fakt divil, kdo všechno tam hrál a zpíval. Taky tam totiž byly zpěvy, aby se to trochu natáhlo, protože pro film se některé scény vynechaly, aby se ušetřilo. Celou jednu sezonu jsme byli slavný. V kině Říjen v jednom městečku, kde jsme dělali o filmu besedu, jsem se seznámil s matkou tvý slečny, co jsem si ji pak vzal. Kdyby nebylo Rudý brázdy, tak by se pozdějc nenarodila. Taky by se nenarodila, kdybysme konečně nedostali byt po jedněch emigrantech, protože už jsme nebyli tak úplně mladý a bez toho zajištění bysme Martinu vůbec radši do tohohle světa nezamíchali.“

Rudá brázda, kino Říjen, byt po emigrantech. Kamil měl na rozdíl od Martinina fyzického otřesu nyní lehký duševní otřes mozku. Měl bych to jednou napsat, říkal si. Jenomže koho by to zajímalo? Je to skutečně tak strhující a originální, jakými divnými stezičkami se ubírají geny, když si dávají rande? Kolik takových Martin bylo počato v parcích po koncertě Plastic People nebo lidoveckých či svazáckých plesech? (A kolik jich také počato nebylo. Lidi vždy spíše udiví to, co je, než to, co není. Ačkoliv toho druhého je mnohonásobně víc.)

Kamil raději předstíral, že pije, aby nemusel ezoterická hlediska rozmnožování blíže komentovat. Aspoň mohl upadnout do dalších myšlenek. Myslí to ten chlap všechno vážně, nebo si ze mne dělá legraci? Existovala skutečně taková kniha a byl natočen takový film? Dalo by se to zjistit, ale je to důležité?

„Potom jste ještě někdy něco psal?“ zeptal se konečně, aby nebylo pořád tak trapné ticho.

„Nic, co by stálo za řeč. I Rudou brázdu jsme dali dohromady s přáteli jenom proto, že se říkalo, že za to můžeme dostat byt nebo aspoň nějakou cenu. Nakonec jsme dostali jenom cenu. Pak jsme si ještě trochu užili s tím filmem a byl konec. Zbyla mi z toho nakonec jen manželka a pár problémů. Taky osud.“

„Jaké problémy máte na mysli?“

„Není takovej problém si všimnout, že v tom filmu je stejně jako v knížce pár případů, který se podobaly případům z padesátých let. Někdo si na to vzpomněl, když byl osmašedesátý rok. Dostal jsem pár anonymních dopisů. Najednou bylo každýmu jasný, že jsme padouši. Naštěstí měli tenkrát všichni jiný starosti než nějakej blbej film, zvlášť když v něm některý, co prohlédli, taky hráli, nebo ho aspoň vychvalovali a popíjeli při besedách. Jenomže naše jména byla pod tou knížkou, kterou si každý mohl najít v knihovnách mnohem snáz, než se dal vidět film, kterej už tolik nikoho nezajímal. Chvilku nás vláčeli tiskem jako stalinistický stvůry.“

„Co vám provedli?“

„Někdo se chtěl dostat na moje místo na vnitru, tak to vytáhnul na veřejnost. Psalo se o nás v novinách jako o loutkách a přisluhovačích rudých prokurátorských katanů. Naštěstí jsme na dotyčného našli, že v oněch letech někoho ztloukl do bezvědomí při výslechu. Musel jít dřív než já a pak se na to zapomnělo.“

„Co jste dělal na vnitru?“ zeptal se s bezelstným výrazem Kamil.

Martinin otec se pobaveně zasmál.

„Čistě odbornou práci. Zpracování dat. Když přišly počítače, tak počítače. Žádný zločin a žádná politika. Aspoň ne víc než jiný lidi tady. Kdyby se v tom někdo vrtal, muselo by ho to nudit. To si všichni jenom myslí, kdoví co vnitro nevědělo a co se tam dělo. Všechno to byly jenom čísla. Já si pod tím radši nic nepředstavoval. Čísla jako čísla. Všichni se tu museli něčím živit.“

Kamil si o vnitru nemyslel nic. Nevěřil tatíkovi ani slovo, nemohl mu ale na jeho mlžení nic říci. Neměl ani důvod, proč by to dělal.

„No a pak mě vyhodili za prověrek.“

„Proč, proboha?“ vyděsil se spisovatel, který od Martiny tuto zápletku neznal a otce pokládal za neochvějnou oporu všech režimů.

„Protože se vrátil ten, co mě chtěl vystrnadit a kterého jsem preventivně vystrnadil já. Byl prostě větší svině. Musel jsem odejít z Prahy i se ženou. Pracoval jsem na státním statku. Žena tenkrát přišla do jinýho stavu. Žili jsme v hrozných podmínkách, se studnou na dvoře, s elektrikou vedenou po povrchu, suchým záchodem. O to dítě jsme přišli. Možná by se to stalo stejně. Možná ne. Pak toho chlapa na vnitru najednou trefil šlak, asi byl moc agilní. Nebo moc věděl. To už je dneska jedno.“

Zhroutila se na prahu domku. Pokusil se ji zvednout, ale bál se s ní příliš hýbat, a tak zůstala polosedící a pololežící ve veřejích. V domě nebyl žádný telefon, aby mohl zavolat doktora. Za plotem zahlédl kluka na kole.

„Zavolej do nemocnice. Dělej, ty pitomče!“

Kluk odjel na rachotícím rezavém bicyklu. Žena tiše sténala. Kdykoli s ní pohnul, vykřikla tak, že se už ničeho neodvažoval. Doběhl aspoň pro starou vojenskou deku a přikryl ji.

Když přijela sanita, naložili ženu na nosítka a chtěli vyjet ze dvora. Ve vratech zapadli do velké louže bahnité vody. Několik mužů přispěchalo vůz vyprostit. Byli hned od hlavy k patě od bláta a výfukové plyny přehřátého motoru zaplnily celý dvůr. Přes veškerou snahu jim to trvalo několik minut. Když odjeli, zůstal na dvoře sám. Pomalu se vracel do domu. Na prahu objevil několik krvavých skvrnek. Neodvažoval se je utřít.

„To vás zavolali zpátky do Prahy jen tak?“

„Byl jsem odborník. Vyházeli tenkrát moc lidí a u některých se prostě sekli. Třeba u mě. Když nás potřebovali, vraceli jsme se.“

„To šlo tak hladce?“

„Ne. Nikdy nejde nic hladce.“

Dál k tomu nic neříkal a zapálil si. Kamil si vzpomněl, jak mu Martina vykládala, že její otec je na seznamu agentů Státní bezpečnosti. Zatímco ji přátelé utěšovali, že je to jistě omyl, ona si byla jistá, že to omyl není. Pro ni byl vlastní otec agent, který nesl za svou činnost plnou odpovědnost a kterému sama nikdy nic nevěřila. Možná že potom už nebyl agent, ale asi jenom proto, že jiné agenty verboval a řídil. Bylo pro ni pohodlnější vidět ho takto, jako nebezpečného „kádra“, než o něm příliš uvažovat. Jenomže i kdyby se chtěla něco dovědět, ty nejdůležitější věci by jí stejně zůstaly skryty. Byl to padouch? Ublížil někomu a skutečně udával? Pracoval skutečně jenom s čísly, nebo se mu pod ruce občas připletl i živý člověk?

Martina ho před ním varovala tak přesvědčivě, že skoro zapomněl, že je řeč o jejím vlastním otci.

„Kdybys ho někdy náhodou potkal, ne abys mu věřil jediné slovo. Je to lhář a nic jiného než lhář. Ten nemluví pravdu ani ze spaní.“

Když se rodina rozpadla, vídávala ho Martina ještě méně a nijak jí nechyběl. Kamilovi najednou došlo, že chlápkovi s cigaretou toho už mnoho nezbylo. Možná někde nějaký ten utajený výtisk Rudé brázdy jako vzpomínka na mládí.

Otec pil stále víc a víc. Po pivech si začal dopřávat panáků. Vypadalo to, jako by se víc a víc sesouval k podlaze, ale ve skutečnosti se jenom střídavě nakláněl na jednu a na druhou stranu. Na alkohol byl zvyklý. Pak už se na Kamila přestal dívat a vykládal si sám pro sebe. Spílal mládeži, své dceři, bývalé manželce, poměrům, novému režimu, starému režimu a počasí. Čím víc se blížilo ráno, tím méně Kamila potřeboval jako posluchače. Možná trénoval na chvíle, kdy mezi čtyřmi stěnami prázdného bytu žádné posluchače mít nebude. Začal litovat sám sebe. Lítost to byla tak veliká, že kdyby jejím předmětem nebyl on sám, mohl se její mírou zařadit mezi přední tibetské bódhisattvy.

„A proč to všechno? Proč jsme to všechno dělali?“ vzepjal se k poslednímu oslovení adresovanému Kamilovi.

To je pravda, proč vlastně, řekl si Kamil. K čemu jsou jeho knihy, proč zachycovat skutečné příběhy, které zraní a vzbudí pohoršení, nebo proč tvořit neskutečné, které nemají se životem nic společného? Nemohl by si najít nějaký jednodušší, užitečnější a stejně příjemný způsob obživy? Pokouší se psát o vznešených tématech a přitom neví, co provede s Martinou, až ji s boulí na hlavě pustí z nemocnice. Má s ní zůstat navždycky, nebo se s ní rozejít? Kdo mu poradí a řekne, co je správné? Bývalý kritik to má v klášteře jednodušší. „Představení se mohou mýlit, ale kdo je poslechne, ten se nikdy nemýlí,“ citoval těsně před odchodem do monastýru Kamilovi z nějakého duchovního spisu.

„Chtěl bych mít takovou jistotu. Kdybych věděl, že je na vrcholku nějaké hory napsáno, co je pravda a co je správné, vylezl bych tam, i kdybych měl přitom chcípnout, jen abych to viděl na vlastní oči.“ Tak to řekl Kamil v návalu upřímnosti nadějnému mnichovi.

„Jedinou takovou horu nosíš v sobě. Málo na ni šplháš,“ zněla odpověď. Jako metafora to bylo dobré. Pro praxi to nemělo žádný význam. Musí tedy zůstat dole.

Než odešel s Martinou naposledy do squatu, našel ve schránce první lístek z Francie. Bývalý kritik se ozval hned po několika prvních dnech v klášteře. Asi mu bylo smutno.

Je podzim, stálo na pohlednici_, a staří mniši začínají chrápat. Věnuji se četbě Augustina a nácviku latinských žalmů. Jsou úžasné. Včera mě málem kopla kráva. Krávy tu umějí poslouchat jenom tehdy, když se na ně mluví francouzsky. Každé odpoledne chodím do zahrady a o všem uvažuji. Jsem rád, že jsem tady. Jsi taky rád, že jsi, kde jsi? Neměl jsem teď moc času na „normální“ četbu, ale zatím mi to nechybí. Co dělají tvé krásné ženy a tvé krásné romány? Nejíme tady maso. Četl jsi někdy definici vidličky od Ambrose Bierce? Nástroj, který většinou slouží k podávání mrtvých zvířátek do úst. Dá se to tu zvládnout. Bůh je všechno ve všem. Především kolem třetí odpoledne._

„Proč to všechno dělám?“ napadlo Kamila. Na nejsložitější otázky se ve školce mezi dětmi odpovídalo: „Protože proto.“ Teď si na to vzpomněl a připadalo mu to jako zenový kóan. Byl to zenový kóan. A taky si vzpomněl na čínské přísloví: Věci je nutno provést v okamžiku, kdy vás napadnou. Protože ho právě napadlo, že by měl odejít, udělal to.

Rozloučil se lehkou úklonou hlavy se zřícenou postavou autora Rudé brázdy, který Kamilův odchod snad ani nezaregistroval. Podíval se ještě jednou přes jeho rameno ven zažloutlým oknem, nad nímž mlčel ventilátor. Venku byla jen autobusová zastávka MHD. Mírně poprchávalo a inverze zahalila ulici jemným kouřmem. Kamil vyšel na ulici. Od budky autobusové zastávky se odlepil stín člověka čekajícího na jednu z ranních linek a chránícího se před špinavým mrholením nataženou kapucí. Kamil přistoupil o kousek blíž. Čekající se natočil směrem k němu a bylo vidět, že má něco v ruce. Byla to dívka a držela nějakou knihu. Nevadilo jí, že kapičky padají na rozevřené stránky a zřejmě nevnímala nic kolem sebe. Kamilovi se zdálo, že se dívka nad rozevřenými stránkami šťastně usmívá.

„Měl bych zase něco napsat,“ blesklo Kamilovi hlavou právě v okamžiku, kdy se z šedé mlhy vynořil první dnešní autobus. Spisovatel i čtenářka si nastoupili a autobus je odvážel do ranního šera.