Vstup

Jmenuju se Nina. Narodila jsem se 23. března roku 1893 v Praze.

Můj dědeček hrál na klavír. Nikdy nedosáhl virtuozity, ale hrál víc než obstojně. Měl černé křídlo značky Nanette.

Babička se nesměla ke klavíru ani přiblížit. A přitom se na něm nesmělo usadit ani smítko prachu. Musel se lesknout. Ale babička se ke křídlu nesměla ani přiblížit. To je velmi těžké. Utírala prach, když dědeček nebyl doma.

Babička měla zakázáno poslouchat i dědečkovu hru. Pokaždé, když se rozhodl hrát, nakrčil čelo, zamračil se a významně se na babičku podíval. Babička se musela zvednout (křídlo stálo v salonu), zavřít za sebou dveře, které pak dědeček zkontroloval, a cestou ke dveřím ještě stihnout navodit atmosféru, že bude někde hodně daleko, s ušima zaplněnýma voskovými vycpávkami.

Babička pocházela z Ruska a jmenovala se Antonie. S dědečkem se seznámila v Karlových Varech, kam si přijel léčit špatný žaludek. Babička tam byla vyslána svojí babičkou, matkou své matky, a přijela se svou matkou. Byla tam vyslána proto, aby si ulovila ženicha.

Zároveň byla poučena, že si:

a) nemá brát Rusa,

b) nemá brát blondýna – v rodu, z něhož pocházela, byli všichni tmavovlasí,

c) má dávat pozor, protože někteří muži by mohli poznat, proč vlastně do lázní přijela, užít si, a pak ji nechat v hanbě.

Babička byla bujná mladá žena. Byla zručná a po nocích si upravovala výstřihy tak, že jí vykukovalo vždycky něco víc než těm ostatním. Neuměla jinak než rusky a německy, protože doma už neměli na to, aby jí platili učitele. Protože se však musela řídit bodem a), byla odkázána pouze na němčinu. Svou neznalost jiného jazyka dovedla zamaskovat vynikajícím přízvukem, který odposlouchala na promenádě, a formulkou: naše pchrase žere tchravů, doplněnou drobnými pohyby vějíře a přivřením očí.

Na plesech se chovala tak nevtíravě, jak jí to zářící polokoule prsou a obrovský ruměný obličej dovolovaly, a když byla vyvedena svým tanečníkem na balkon, překusovala stonky květin a polykala vodku.

Do babičky se zbláznila polovina mužského osazenstva Kar­lových Varů, ta druhá polovina byla buď impotentní, nebo se už dříve někde neprozřetelně zavázala. Ale babička si dávala na čas, a když přišel, zamilovala se do Diettricha Klementa Maiera, který si – s nohou opřenou o obrubník – zavazoval před kostelem svaté Máří Magdalény tkaničku.

Diettrich Klement Maier byl v té době neduživý třicátník, lékař se žaludečními vředy, které přijel rozhánět léčivými prameny. Zajímal se o hudbu a botaniku a byl ateista.

Od té doby, co se s ním babička setkala, už ji nikdo neviděl na žádném z lázeňských plesů. Odevzdaně ho následovala do lesů kolem města, z jedné strany zavěšena do něj, z druhé do své matky, a nad každou květinou, kterou jí její nápadník ukázal, udělala dlouhé a pohnuté áááách.

Po dvou měsících odjížděla z Varů jenom proto, aby doma dala dohromady hubené věno, a společně s matkou pak odjely do Prahy, kde na ně čekal Diettrich Klement Maier, bohatší o jeden žaludeční vřed a odhodlaný v řádném manželství ztratit své panictví.

Po svatbě se babiččina matka vrátila zpět do Petrohradu, a od té doby si se svou dcerou vyměňovala pouze dopisy. Z Čech do Ruska šel dopis několik týdnů, a tak se babička dozvěděla o smrti své matky až dlouho po pohřbu. Dědeček jí zakázal truchlit, protože už bylo příliš pozdě, a kromě toho byl ateista. Lásku k botanice vyměnil za oddanost bylinným koupelím. Stal se zastáncem otužování, které považoval za revoluční metodu k získání trvalého a nezničitelného zdraví.

Praha rostla, a společně s ní rostla a prospívala i dědečkova lékařská praxe. Nakonec koupil, velký dům na Hlavní třídě a přijal kuchařku.

Babiččino první dítě, má matka, se narodilo rok po svatbě. To bylo babičce devatenáct a po celou dobu jejího těhotenství dědeček tvrdil, že babička je příliš stará na to, aby porodila zdravé dítě. Matka se narodila zdravá a řvavá, sotva vylezla ven, pohodila černou hřívou a loupla po dědečkovi okem.

Babička pak rodila jedno dítě za druhým a všechny děti byly zdravé a silné. To byla jediná věc, ve které nad dědečkem zvítězila.

Má matka se jmenuje Emilie Grünerová. Narodila se v roce 1850. Je vysoká, hubená a má malá špičatá prsa. Nikdy nebyla hysterická.

Provdala se dobře a taky za doktora.

Když si o svatební noci svlékala punčochy, řekla mému otci: Budeme mít tolik dětí, kolik řeknu já.

Narodila jsem se jako poslední.

Přede mnou byl Karl, před Karlem Julian a před Julianem Alberta, která dva dny po narození zemřela.

Narodila jsem se, když bylo matce čtyřicet tři let. Řekla, že ani nevěděla, že mě má v břiše. Byla jsem malá jako kotě, a když na ni přišly porodní bolesti, myslela, že něco špatného snědla.

Vyrůstala jsem v našem domě sama. Mí bratři byli už dávno pryč, otec převzal ordinaci po dědečkovi a matka byla příliš omotaná svým životem, než aby si mě všímala.

Náš dům byl ve znamení tapet a podle tapet se jmenovaly i všechny pokoje, které v něm byly: modrý salon, růžový salon, květinový salon. Pak byl ještě literární salon a hudební salonek.

Mohla jsem čmárat po stěnách od rána do večera a nikomu to nevadilo.

Naším domem chodily služky. Pozorovala jsem, jak nic nedělají, posedávají po křeslech v salonech a v kuchyni ujídají cukr a hrozinky. Zprvu jim vadilo, když jsem za nimi chodila. Měly strach, že to na ně povím rodičům. Ale pak zjistily, že ode mě jim žádné nebezpečí nehrozí, a tak se opovážlivě rozvalovaly rovnou přede mnou, zkoušely si matčino prádlo a zase ho opatrně rovnaly zpět do šatníku.

Dívala jsem se, s jakou nechutí uklízejí, zametají drobky pod koberce, při mytí oken si nemění špinavou vodu a při utírání prachu objíždějí hadrem předměty a knihy, aby je nemusely zvednout.

Nabídla jsem se, že jim budu pomáhat. Nejdřív si myslely, že si dělám legraci, pak že se nudím, a nakonec, když viděly, jak jsem silná, přenechaly mi skoro všechnu svou práci.

Měli jsme dvanáct pokojů a tři služky, a nikdy nebylo v našem domě víc čisto, než když jsem uklízela já.

V devíti letech jsem dostala nového učitele latiny. Jmenoval se Abraham Animus a byl to známý známé matčiny známé.

Domácí vyučování jsem mívala v knihovně. Měla jsem učitelku, paní Otteovou, ale na latinu k nám docházel pan Nothnagel. Byl přísný a nedalo se s ním smlouvat. Páchl po kočkách.

Zrovna, když jsme četli Gallia est omnis divisa in partes tres, udělalo se mu špatně, odešel domů a druhý den nám poslali zprávu, že umřel ještě na ulici. Bylo mu třicet devět, a kdo ví, na co umřel.

Pak jsem dlouho latinu neměla, a nakonec přišel pan Animus.

Knihovna byla plná světla.

Pan Animus řekl: Pustíme se do toho od začátku.

Ale my už jsme s panem Nothnagelem dělali konjunktivy, namít­la jsem.

A pan Animus řekl: První deklinace: femina, feminae, femininum. A napsal to na tabuli, visící na rohu knihovny.

Pan Animus měl pevnou čelist a věděl přesně, co chce.

Když k nám chodil, málokdy jsem trpěla melancholií…

Na druhou schůzku si pan Animus přinesl misku s kysanou smetanou a jahodami.

Bude to tak pokaždé, řekl.

Pak řekl: Svlékni se. Řekl mi to jako služce, tykal mi a dodal ještě: Nino.

Rozuměla jsem mu už od začátku dobře. Věděla jsem, co po mně chce. Nechtěl, abych si otevřela knihu, odříkala první deklinaci nebo přivřela okno. Chtěl, abych se svlékla. V roce 1902 to byla obzvlášť dlouhá procedura. Měla jsem na sobě spoustu spodniček. Pod nimi ještě košilku spojenou s kalhotkami, které se zapínaly na zádech. Když jsem rukou šátrala vzadu, utrhla jsem jeden knoflíček. Cinknul o zem a zmizel pod knihovnou. Našla jsem ho tam o rok později.

Mezitím zamkl dveře.

Když jsem byla svlečená, řekl, abych si vylezla na stůl a natáhla se. Udělala jsem přesně to, co po mně chtěl. Vylezla jsem na stůl a natáhla se.

Přiblížil se ke mně. V ruce si nesl misku s jahodami a se smetanou.

Nabral smetanu na lžičku a sklonil se nad mé tělo. Měl pevnou, hbitou ruku. Dal mi na prsa kopeček smetany a jahodu. Na každé prso jednu. A další smetanu mi dal do rozkroku. Úplný kopec, tuhou studenou smetanu, kterou každé ráno přinášela kuchařka ze sklepa.

Zaklonila jsem hlavu. Viděla jsem nebe, modrý obdélník směřující k poledni, rozpálené jako plotnu a na tom nebi ptáky.

Pak mě něco zastudilo mezi zuby. Vsunul mi do úst stříbrnou lžičku. Podíval se na mě a já na něj, a pak se znovu naklonil nad má prsa, mezi rty se mu zaleskl jazyk a začal smetanu lízat. Bral si ji do úst i s mým tělem a s mou kůží.

Zatímco se mazlil s mými prsy, hlasitě jsem vykřikla. Lžička mi vypadla ze rtů. Rychle se sehnul a znovu mi ji vrátil do úst.

Na žádnou hodinu latiny jsem si pak nebrala prádlo se zapínáním vzadu.

On pokaždé přišel s miskou smetany, a zatímco zamykal dveře, svlékala jsem se a vyhoupla se na stůl. Pokaždé mi nanesl na tělo smetanu, ale jenom na tři body, prsa a klín. Pak ji sundával ústy a tichounce u toho vzdychal. Já jsem byla zticha a tiskla jsem zuby do stříbrně lžičky.

Jednou, když se dostal jazykem k mému pohlaví a vsunul ho dovnitř, se mi v břiše něco sevřelo. Nechal ve mně jazyk a moje tělo ho do sebe uzavřelo. Než jsem se stihla vyděsit, že se už nikdy nedostane ven, sevření povolilo a on ze mě vyklouzl.

Pokaždé, když se mě dotýkal, nalévala se mi prsa. Ve skutečnosti jsem ještě žádná neměla, ale když po nich přejel zuby, něco se mi zavlnilo pod kůží a na těle se mi objevily dva malé výstupky.

Ze začátku se ostýchal. Ale když jsme si na sebe zvykli, vždycky se poté, co se můj podbřišek rozechvěl, obracel zády a rychle pohyboval rukama.

Jednou jsem mu řekla, aby se otočil. Udělal to a přistoupil ke mně, napjatý jako v posledním tažení. Pustila jsem z úst lžičku a dotkla se rty jeho pohlaví.

Nebylo to o nic horší než teplá hrachová kaše.

V roce 1903 jsem v zimě našla pod knihovnou svůj perleťový knof­lík a nevěděla jsem, co s ním mám dělat. Nacpala jsem si ho do úst a polkla ho.

V roce 1903 bylo mé matce padesát tři let. V témže roce zemřel papež Lev XIII. a byl vyhlášen třídenní národní smutek.

Někdy mi ztěžklo tělo tak, že jsem nemohla vylézt z postele. Nakonec jsem zůstávala v posteli každý den. Otec tomu říkal: malý rozmar. A později: anémie. Mé domácí vyučování bylo zastaveno, kromě lekcí latiny, o které jsem stála.

Celý týden jsem čekala na okamžik, kdy se mi tělo zachvěje a v rychlém prohnutí otevře a zase zavře. Nezajímal mě Abraham Animus ani jeho jazyk. Byl pro mě důležitý jen proto, že uměl prudce natáhnout a uvolnit mé tělo; tak prudce, že jsem na sebe na chvíli zapomínala.

Hrozně mi vyrostly nohy. Ze svých starých bot jsem vyrostla ze dne na den. Ale na to, abych došla do knihovny, kde jsem je stejně sundala a skopla pod stůl, mi stačily.

V roce 1904 zemřel Čechov. Mé matce bylo padesát čtyři let a v Americe začaly třetí olympijské hry.

Začala jsem si zapisovat své sny. Psala jsem je tajným jazykem, který jsem si vymyslela, protože zápisník mi ležel u postele a kdokoliv do něj mohl nahlédnout.

Bylo mi dvanáct let a dostala jsem svou první periodu. Matka mi dala speciální prádlo, které se rozepínalo v rozkroku, a vložky. Byla jsem zvědavá, co tomu řekne Abraham Animus. Když jsem se svlékala, uviděl mé prádlo. Zamračil se a řekl: Počkej… Zastavila jsem se a svěsila ruce.

Bylo to poprvé, co jsme jahody se smetanou snědli.

Pak k nám Abraham Animus přestal docházet.

Musela jsem se naučit milovat. Naštěstí mi byly dějiny nakloněny a naučily mě to velmi rychle. Nejdřív se mi změnilo tělo. Všechno, co jsem v sobě měla v zárodku, se zvětšilo. Břicho mi napuchlo, prsa vypadala jako biliárové koule a stehna se obalila tukem. S tím se nedalo nic dělat. Začala jsem chápat, proč ode mne pan Abraham Animus utekl. Pohlaví jsem měla jako obrovský květ, šťavnaté a plné plátků; někdy jsem je rozhrnovala a vytahovala dlaň plnou husté tekutiny. Musela jsem se smířit se svým tělem, a když jsem si v boku nahmatala malou kuličku, byla jsem si jistá, že v něm roste něco skvělého, něco, co ho umlčí navždy a vrátí mě opět do dětských let, takže mě budou pohřbívat v malé, úzké a bílé rakvi.

Pak mi našli muže. Učila jsem se milovat tak silně, až jsem změnila podobu. Mé tělo se mu líbilo. Měl rád, když jsem se stahovala do korzetu. Když začala válka, porodila jsem dceru. Při porodu jsem ležela s hlavou zvrácenou dozadu a nevnímala nic jiného než to, jak mi její obrovská hlava vychází z pohlaví. Tlačila se ven kousek po kousku jako ohromný výkal a já jsem se utěšovala myšlenkou, že i Abraham Animus určitě zplodil dítě a přinutil pysky své ženy roztáhnout se k neuvěření.

Porodila jsem ještě jednu dceru. Té první jsme dali jméno Hedvika. Druhou musela pokřtít porodní bába dřív, než ji odřízla od pupeční šňůry, omotané kolem krku. Holčička nestihla před smrtí ani zakřičet.

Dokázala jsem milovat obě své dcery i muže. Milovala jsem je rychle, protože byla válka. A boule v boku k mému potěšení rostla, dokud se mi zase nevrátila dětská váha. Ležela jsem na posteli, muž klečel vedle mě a já jsem mu řekla, aby našel Abrahama Animuse. Chtěla jsem mu ukázat, jak splasklá mám ňadra, jak úzké boky a nedotčené pohlaví; chtěla jsem, aby viděl, že jsem se stala zase holčičkou.

Zemřela jsem ještě před koncem války. Mrzelo mě, že muž Abrahama Animuse nepřivedl; myslím, že se ho nevydal ani hledat.

Wachs & Co

Od té doby, co jsem se vdala, nemůžu malovat. Ne že by mi v tom muž bránil, že by mi říkal: Nemůžeš! Naopak, koupil mi nejdražší barvy (značky Winton a Talens) a množství kelímků, štětců, redisper a špachtliček; japonskou tuš, plátno a ruční papír.

Ale nápady nepřicházejí. Ani jsem krabice s těmi věcmi neotevřela; na některých jsou ještě pečeti, houpají se na špagátku na dřevěných bedničkách, jako by to byla zásilka drahých vín. A mě vůbec neláká je odemknout a prohlížet a nasávat do nosu jejich vůni, i když jsem to kdysi měla ráda.

Muž mi to nakoupil a už se neptal, jestli jsem něco namalovala. Jednou za čas mi přejede rukou po břiše a významně se na mě podívá a já pokrčím rameny nebo zavrtím hlavou a na jeho pružné hladké tváři se neobjeví žádný výraz, ale je znát, že ho to mrzí, trápí ho, že ještě nenaplnil standard: má byt, auto, práci, jenom manželku nemá samodruhou.

Bydlíme na Babě, v kolonii pěkných, vilek, o které se zmiňují průvodci a kam si první ročníky architektury dělají exkurze.

Máme parádní výhled na vltavské břehy.

Ze začátku jsem byla z jasných a přímých linek téhle vily nadšená, ale pak mě muž obklopil těmi zapečetěnými krabicemi, nalitými očekáváním potomka, a mně bylo jasné, že se po těch rovných linkách dostanu akorát tak do…

Ten dům koupil muž k naší svatbě. Jako jiní kupují salám a videokazety nebo permanentku na vlak nebo psí oblečky, tak můj muž koupil vilu z třicátých let na pevné skále.

První ráno po svatbě otevřel okno do zahrady, úzkého proužku trávy, který nás dělí od drátěného plotu a chodníku, po kterém se promenádují pejskaři, zdraví se a do papírových ubrousků sbírají výkaly svých miláčků.

V kuchyni máme všechno naleštěné, z chirurgické oceli, rohy zakulacené. Pracovní deska je z mramoru, nerez dřez a místo vodovodu sprcha na ovoce a drobné nádobí, zbytek se pohřbívá do velké myčky, spojené s drtičem, na odpadky; horkovzdušná trouba a gril, všechno jedné značky, nepoužité, sterilní, připravené vařit, péct, mýt, sušit, drtit, krouhat, mixovat, vymačkávat šťávu, mrazit, rozmrazovat, sprchovat, balit, zbavovat pachu a plnit jiná přání.

Jídelní stůl je z tvrzeného plastu, průhledný a dokonale osvětlený, odolný proti škrábnutí, koupá se v umělém světle dvou silných lamp, visících ze stropu; na něm jako blesk září skleněná váza.

Jíme ze skleněných talířů; na spodní straně mají jméno návrháře, nepálí do prstů a uchovávají jídlo dokonale teplé. Máme jich celou sadu, mělké, hluboké, talířky na zmrzlinu a na dort, salátové mísy a zvláštní lodičky na olivy, dresink a nakládané houby.

Na podlaze jsou velké jemně růžové dlaždice, které příjemně studí do nohou, a pod stolem je huňatý koberec s dlouhými chlupy.

K vysávání koberce a malých drobečků je určen speciální vysavač, který se dá vzít do jedné ruky a jmenuje se Wachs. Protože ho napájejí baterie, muž si s ním někdy vysává auto.

Na mytí nádobí, vytírání podlahy a čištění nábytku používáme ekologické prostředky. Muž je přiváží z Německa, když tam má cestu. Jsou z přírodních surovin, snadno rozložitelné a netestované na zvířatech.

Ekologické čisticí prostředky, řekl muž, který má místo srdce zlatou kapsli, to se ti bude líbit. Div s nimi nezažongloval. Jsou ve skleněných lahvích a je na nich králík v trojúhelníku.

Na stěně vedle dřezu visí lis na PET lahve.

Používá se následujícím způsobem:

Napřed je třeba z lahví strhnout papírovou etiketu a dát ji do zvláštní tašky. Teprve pak je možné umístit láhev do podstavce, stisknout páčku, a zmenšit tak objem lahve na pouhou třetinu.

Kontejnery na tříděný odpad stojí na konci ulice a jsou vyváženy každé pondělí.

Všechna tato zařízení, včetně elektrického nože, mixéru a šlehače, odšťavovače na citrusy a přístroje na espreso, jsem se naučila ovládat během prvního týdne. Problémy mi nedělalo ani to, že některé přístroje mají retrodesign.

V prvním týdnu jsme se s mužem také pomilovali na mramorové kuchyňské desce a jedna z návštěv típla cigaretu o desku umělohmotného jídelního stolu. Nezanechalo to na něm stopy.

Botanická zahrada (a trocha paleontologie k tomu)

Dneska mě bolí čelist. Chodím po domě jako tělo bez duše, z místnosti do místnosti a mnu si bradu. Před zrcadlem v ložnici na sebe vycením zuby.

Bolí mě ten kousek vsazené kosti, přichycený zlatými šroubečky k lebce. Nedá se s tím dělat vůbec nic, musím počkat, až to samo přestane, až mě má vymyšlená, přízračná bolest opustí, až si ji přivolají mé skutečné zuby, rozdrcené na prach a povalující se kdesi v lese.

Muž procitne v obýváku, posadí se na pohovce a hlasitě zívá. Brouzdám se kolem něj.

Co je? zeptá se.

Bolí mě zuby, řeknu a neustávám v chůzi, pořád si to mašíruju sem tam.

Parchant, on na to. Probudí dva roky mrtvého Miša.

Natáhne se po novinách a začte se do nich. Nesnaží se mi dávat rady ani mě utěšovat. Tak jako manželé znají cykly svých žen, on zná mé bolestí. Ví, že přejdou samy. Chvíli si čte a já měřím pokoj svými kroky, ode dveří k oknu a naopak.

Žijeme vedle sebe jako stromy, a když na sebe narazíme kořeny, zase se rychle stáhneme zpět. On roste nahoru a můj růst už se zastavil. Jsem uvnitř vyschlá, ztvrdlá a uhynulá jako pravěká přeslička, můj život zůstal skrytý někde v kameni.

Muž zvedl hlavu od novin a podíval se na mě. Má oči, v kterých se lesknou všechny silnice, banky a nemocnice, které jeho přičiněním v Praze vyrostly.

U jiných jeho oči pronikají až dovnitř, slupičku po slupičce, u mě se zastaví u kůry a nemůžou dál.

Po desáté

V noci se ke mně přitulí. Přejede mi rukou po prsu, břiše, stehně.

Dneska je určitě vhodný čas, řekne mazlivě.

Dneska by z toho byl kluk, odpovím, a on už mi vsune do ruky svůj tlustý penis. Když vzdychne a vystříkne do mě, přijdu si jako po vichřici, nedovedu si představit, že by z toho mohlo vzniknout dítě.

Jeho semeno ve mně zaschne a já ho ze sebe odloupnu jako mléčný škraloup z šálku na kávu.

Sprcha

Jídlo je to jediné, v čem si rozumíme.

Snídáme maso, hovězí plátky s hořčicí a krůtí šunku, pak si dáme čokoládu a kávu.

Je neděle, a to se mnou bývá obvykle doma. Dneska ale řekne, že má přednášku.

Jakou přednášku?

Sprchuje se. Je za neprůhlednou stěnou. Slyším, jak mu z ruky vypadlo mýdlo a klouže po mokrém smaltu k výlevce. Když vyjde z koupelny, je už zase elastický, uhlazený, neuchopitelný. Cítím, jak se mi sám od sebe zavírá klín.

V klubu architektů, řekne. Kdybys chtěla jet se mnou…

Nechtěla, řeknu a otočím se k lince. Rozkrojím pomeranč a připravím si lis na citrusy. Budou tam nějaký ženský? Dívám se, jak šťáva kape do sklenice.

Pohoršeně sykne a zasměje se. Ucítím ho za svými zády. Jako bys nevěděla, že mám zájem jenom o tebe. Chytne mě za zadek a pevně stiskne.

Pak slyším, jak startuje auto a opatrně se rozjíždí dolů ulicí.

Toaletní mýdlo značky Jaro

V koupelně je vlhký horký vzduch. Voní tu jeho mýdlo. Otevřu sprchový kout a všimnu si, že ho nezvedl, zůstalo zabořené v odtoku a kolem něj se utvořil úzký prstenec pěny. Vezmu ho do ruky, a protože je mokré, vyklouzne mi a znovu se zaklíní do výlevky.

Vlezu si do emailové vaničky, sednu si na bobek a dám se do pláče.

Tváří se, jako by nebyl

Pokaždé, když mluvím o Mišovi, celá ztuhnu, napřímím se a krk se mi sevře.

Musím o něm začínat sama, protože lidé kolem mě se tváří, jako by nebyl, a když připustí, že se nevypařil, že má hrob a někde dokonce visí jeho obrazy, změknou jim rysy a ztiší hlas. Cítí se trapně, protože se jim nestalo to, co mně, a zároveň jsou potěšeni, že se nenechali okrást a doběhnout.

Málokdo se mnou má trpělivost.

Chci, abyste slyšeli, co se mi stalo, řekla jsem, když jsem pomalu vjížděla do dlouhého tunelu.

Hm, hm, řekl doktor. My přece víme, co se vám stalo. Teď se nesmíte hýbat, dokud vás nenasnímkuju.

V tunelu byla tma a suchý vzduch.

Můžu vás potěšit, řekl nakonec doktor. Zůstaly vám zachovány podjazykové slinné žlázy!

Mišo

Mišo stál na podstavci úplně nahý. Proti němu bylo umístěno světlo na vysoké noze; bodovou žárovku měl namířenou přímo do očí a další na penis, který mu na stehno vrhal hedvábný stín. Na podstavci stálo: Mišo. Člověk. A u lampy bylo nainstalováno ještě velké zrcadlo pro lidi, kteří se na něj neodvažovali pohlédnout přímo.

Chvíli jsem se dívala do zrcadla, a pak jsem se otočila. Mišo mhouřil oči před pichlavým světlem lampy a čelo měl plné vrásek. Musel se na mě dívat škvírami mezi víčky.

Poštěváček a trocha překvapení

Druhý den jsem se na výstavu vrátila.

Spočítala jsem si, že než skončí, mám ještě tři dny.

Mišo stál na svém místě, zamračený do bílého světla a okukovaný hrstkou pubertálních školaček, které se odněkud musely doslechnout o téhle atrakci.

Tentokrát už jsem se do zrcadla nedívala, ale šla jsem rovnou k němu, abych si mohla prohlédnout jeho tvář a tělo. Poznal mě a trochu změnil výraz.

Zdržela jsem se asi půl hodiny, s obličejem vážným a napjatým; rukama jsem pevně držela starou vyšívanou kabelku, v které cinkaly mince a klíče. Jiné exponáty z výstavy jsem neviděla.

Když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že mám úplně studené ruce. Zašla jsem si na záchod a překvapilo mě, jak bledý, nehezký mám obličej. Stála jsem proti sobě a dívala se na sebe. Pak jsem oči trochu přimhouřila a slila se sama sobě v bílou skvrnu. Tak mě musel vidět Mišo proti prudkému světlu.

Opláchla jsem se a šla domů.

Další den jsem si vymezila dvě hodiny. Přišla jsem hned po otevření galerie a postavila se do rohu místnosti. Mišo natočil hlavu a podíval se na mě. Neuhnula jsem očima, ale ani jsem se neusmála. Nic. Když obrátil hlavu zpátky, mohla jsem si ho dosyta prohlédnout. Zkoumala jsem jeho tvář, prsa, ramena, pohlaví. Penis měl měkký a bílý, vystupoval z hebkých černých chlupů.

Mišovy vlasy byly bílé.

Když jsem odcházela, všimla jsem si, že se celé jeho tělo třpytí potem. Začínal vonět.

Doma, před spaním, jsem si svlékla kalhotky, chvíli jsem se s nimi dráždila, a když jsem ji měla naběhlou a připravenou, vsunula jsem do sebe prst a myslela při tom na Mišův penis, lesklý a ohebný, vystupující z labyrintu černých chlupů…

Poslední den jsem si oblékla růžové šaty. S obličejem ani s vlasy jsem si nedělala nic. Voněla jsem sama sebou.

Mišo, Člověk, stál na podstavci, očí přimhouřené, nohy bosé a lehce rozkročené.

Postavila jsem se vedle lampy a dívala jsem se na Miša.

Dívala jsem se do jeho tváře, a pak jsem zkoumavě pozorovala penis. Ten zatím ožil a vztyčil se. Trčel jako bílý prst. Předkožka se mu shrnula a odhalila červený žalud, prokrvený a zářící jako diamant.

Vyzula jsem se z bot a svlékla si kalhotky, pak jsem si znovu zapnula střevíce a začala si prádlem stírat lepkavou šťávu, která mi tekla po nohou. Zvenku jsem zaslechla hlasy.

Podívala jsem se na Miša. Upíral na mě oči, leskle a zvědavě, penis vztyčený a připravený jako k zápasu. Nacpala jsem kalhotky do kabelky právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevili noví návštěvníci. Vyběhla jsem mezi nimi ven, zamířila na záchody, kde jsem vysypala mokré prádlo do odpadkového koše, posadila se na mísu a zastrčila hlavu mezi ramena. Místo orgasmu přišel pláč.

Ty

Oblékla jsem si plátěné letní šaty a na hlavu jsem si vzala klobouk s širokým okrajem. Vyšla jsem nahoru k Babě, opřela se o zeď a zavřela oči.

Pak jsem ucítila vůni cigarety.

Na kameni, přímo nad svahem, seděl nějaký muž. Měl na sobě špinavý pracovní oblek, vlasy zacákané barvou a vedle něj ležela krabička cigaret. Všiml si mě a pozdravil. A pak už zase koukal do údolí, oči přitisknuté na řeku.

Stála jsem u zříceniny a přemýšlela, jestli mám odejít, když na­táhl ruku a nabídl mi cigaretu. Posadila jsem se vedle něj a zapálila si.

Mluvil slovensky. Zaškubalo mi v břiše.

Cítila jsem, že pěkně navážu na jeho slovenštinu, zase se střídala ostrost s hebkostí, hrotité s vláčným a já jsem pomalu měla chuť zakousnout se mu do mluvidel, vklínit se mezi jeho rty a vysát z něj jazyk, olízat mu bradu a pevně uchopit jeho hlavu, tvrdou a bez vady.

Značkujeme Prahu

Jsem počatá z ducha svatého, řekla jsem Mišovi, jsem transparentní. A Mišo mě líbal naléhavě, jako když pes očuchává fenku. Lízal mě a šťouchal jazykem, sál a olizoval, kousal, svíral a bral do rtů. Na ulici mě chytal za zadek, v noci se se mnou tiskl do zešeřelých koutů, které si už dávno vybral někdo před námi a pomočil je, a tam do mě vstupoval prsty. Mluvil přesně tak, jak jsem to cítila v záhybech duše; myslíš jenom na to, viď, říkal.

Ano, odpovídala jsem. Myslím jenom na to. Na tvůj ocas, červený, slizký a tvrdý.

A nahmatala jsem ho v kalhotách, odhrnula předkožku a nechala si ho vystříknout do dlaně.

Pokropili jsme svou šťávou spoustu pražských ulic a náměstí.

Ty

Tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Ty chystáš něco k jídlu, mluvím do tvých zad a nespouštím z nich oči, zaznamenávám každý tvůj pohyb; když se natahuješ pro pánev, krájíš slaninu a cibuli, rozbíjíš vejce a opatrně je pouštíš na rozpálený olej, až se naše maringotka zaplní vůní silnou jako modlitba. Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.

Když zůstaneme v tichu, s tmou, vnímám své tělo. Pořád stejné, z větší části organické, tuhé a spolehlivé, s trojúhelníkem potřísněných chlupů.

Jsem to pořád já, říkám si. Neměním se.

Mišo to jednou namaloval. Tma a v ní dvě oči. Bělma září už z dálky.

Velepíča.

Hmatatelný

Na jaře měl Mišo první samostatnou výstavu. Poprvé si ji organizoval sám, bez přispění fakulty. Běhal jako šílený, pořád něco zařizoval, vyhazoval peníze za tisknutí pozvánek a plakátů, které jsme večer rozlepovali po Praze, abychom je druhý den našli strhané nebo posprejované a ušpiněné k nepřečtení.

Myslíš si, že to tak bude pořád? ptala jsem se Miša. Že budeš malovat, vystavovat, prodávat a zase malovat?

Mišo mručel a podle jeho výrazu jsem poznala, že si to myslí.

Do místnosti, kde Mišo vystavoval, se vstupovalo dveřmi upravenými do podoby poševního vchodu. Místnost byla laděná do červena a procházela jí surrealisticky udělaná pupeční šňůra.

Připadám si jako ve své matce, řekl Mišo.

Plátna byla obrovská a byly na nich hroudy barev, které se daly uchopit a ohmatat. Výstava vhodná i pro slepce! stálo na plakátech. Když jsem je poprvé četla, považovala jsem to za Mišův vtip. Teď jsem pochopila, že to myslel vážně. A slepci, přivábeni možností užít si výstavu, přicházeli v průvodech, s dlouhou bílou holí nebo ve dvou, s chodícíma a použitelnýma očima svého asistenta. Proudily sem desítky slepých očí, u vchodu se zastavovaly a zachytávaly stylizované pupeční šňůry jako kotevního lana a nechávaly se jí vtáhnout dovnitř. Jemnýma rukama ohmatávali slepci výstupky na obrazech, napojeni na pupeční šňůru jako obrovití pavouci na své vlákno, tiše při tom vzdychali a pomalu se sunuli výstavní síní. Mišo stál u dveří a pozoroval je. Bavilo ho to. Mám rád, když výstava žije, říkal.

Většina jeho obrazů se pod dotyky návštěvníků rozpadla, kontury se rozdrobily, křupaly pod nohama a hosté je na svých botách vynášeli ven. Těžce to nesli zejména nevidomí, kteří se paradoxně dotýkali obrazů nejjemněji ze všech. Byli zřejmě zvyklí na důkladnější výrobky. Když na svých prstech a dlaních ucítili drobky barvy, rychle stahovali, ruce zpátky, pevně se zachytávali hole a ve tvářích se jim objevil provinilý výraz. Někteří rychle a zmateně odcházeli, kašlali na pupeční šňůru, která by je bezpečně vyvedla ven, chvatně před sebou ťukali hůlkou, anebo za sebou táhli svůj doprovod, jako by náhle prohlédli.

Kdo řekl, že umění je věčné? řekl Mišo, když jsme po skončení výstavy seděli na zemi a dívali se na šmouhovatá a poničená plátna.

Mišo, řekla jsem potichu. Musel jsi do toho vrazit strašně moc peněz, času a práce. Proč jsi dovolil, aby to dopadlo takhle?

Mlč, řekl Mišo. Dítě se narodí a umře.

Botanická zahrada II

Můj muž je pečlivý. Ani při nejvyšším pracovním vypětí mi nezapomíná přinést květiny nebo čokoládu. Ptá se mě, jak jsem se vyspala. Nechává mi na kuchyňském stole každý týden apanáž, zatíženou kamenem, který mi přivezl ze své pracovní dovolené.

Pozorně se mě vyptal, jaký parfém ráda používám. Od té doby bedlivě sleduje jeho hladinu ve skleněném flakonu, a když se povážlivě sníží, přinese mi nový.

Nakoupil mi knížky o umění a nechal je přivézt dodávkovou službou.

Přesto však tápe ve všem, co se mě týká. Nic o mně neví.

Při milování někdy šeptá moje jméno. Ale to jenom výjimečně. Muži bývají při milování tišší.

Trocha radosti z barev

Připadalo mi, že Mišo sám je součástí obrazů, na které se díval. Pevná struktura povrchu začala pod jeho očima tát, tetelila se jako asfalt na slunci, takže Mišovi stačilo natáhnout ruce a vytrhovat z obrazu jednotlivé barvy jako orgány, až se dostal na pastový podklad a dál ke struktuře plátna.

Člověk dokáže rozeznat sedm milionů barev. Mišo jich znal víc. Zornice měl tak široké, že mu skoro překrývaly duhovku.

Většina barev nemá jméno, říkal Mišo. Jsou jako pomatená zvířata, která jednou někdo vyvolal k životu.

Bral mě do galerií a nechával mě určovat jednotlivé barvy. Na jednom obrazu jich viděl víc než dvě stovky.

Nevidíš, že je tady několik odstínů černé? rozčiloval se hlasitě. Odliším jenom dvě, řekla jsem. Mišo se díval na obraz a zornice se mu zvětšovaly. Patnáct, řekl pak. Čerň kostní, lampová, révová, Boussetova, slonovinová… a ty další… nemají název.

Pořád po mně žebral peníze! Utrácel je za vstupné do galerií, za plátna a barvy. Na fakultě se rozhodovali, jestli Miša přijmou jako asistenta. Na jednu stranu o něj stáli a na druhou stranu je děsil. Mohly s ním být problémy. Nakonec zvítězil zdravý rozum a nabídli Mišovi místo.

Bylo na čase, řekl Mišo. Měl ohromnou spotřebu všeho. Barev, olejů, plátna, balicího papíru, hadrů. Štětce se mu přelamovaly jako stébla a místo špachtlí používal lžíce, nože a měchačky.

Připadalo mi, že s každou věcí, kterou odnáší do popelnice, odchází nějaká jeho stará část, a čím víc věcí Mišo vyhazoval, tím větší a novější se stával.

To se ti jenom zdá, říkal Mišo. Zdám se ti větší, protože stojím na hromadě odpadků, který vyhazuju.

Knihovna I

Dojela jsem autobusem na Hradčanskou a odtud metrem na Staro­městskou. Na jezdících schodech mi vzal vítr klobouk. Dívala jsem se, jak letí přes hlavy lidí pode mnou a přistává na peronu. Spadl k nohám nějakému muži, ten se nechápavě rozhlédl a pomalu ho zvedl. Nestihla jsem se otočit a on si mě všiml, jeho mysl si spojila luxusní dámský klobouk s mojí bílou postavou na vrcholu schodů, rychle na mě zamával mým vlastním kloboukem, ale já už jsem byla nahoře a neměla jsem chuť na něj čekat.

Nechala jsem se vynést zástupem lidí ven, do oslňujícího parného dne. Zamířila jsem k Městské knihovně, prošla rychle kolem galerie, zaregistrovala plakát zvoucí na nějakou výstavu, ale nezastavila jsem se, abych zjistila jakou, a vešla jsem prosklenými dveřmi do vysokého atria knihovny. Ohromila mě vysoká věž z knih, postavená na vrcholu schodiště. Její výška se ještě násobila, když jsem pohlédla do jejího nitra, ale to bylo způsobeno vloženým zrcadlem. Někdo hodil dovnitř ubrousek, špinavou bílou kouli, která se držela na lesklém povrchu zrcadla, a tak jsem nežila ani chvilku v blaženě úzkostné iluzi o hloubce věže.

Chtěla bych se přihlásit, řekla jsem mladému muži za přepážkou. Nikdy jste tady nebyla? zeptal se a díval se na mě skrz brýle. Nikdy, odpověděla jsem. Tak vás musím poprosit o občanský průkaz, řekl s povzdechem. Sáhla jsem do kabelky a podala mu ho.

Přistrčil mi nějaké brožurky k prostudování, ale já jsem z něj nemohla spustit oči. Vypisoval do počítače má data, pak chvilku něco tiskl, hbitě odstřihl malou kartičku, která mu vyjela z tiskárny, a přelétl ji očima. Nakonec ji zastrčil do malého přístroje, který ji zatavil do plastového pouzdra, a ještě horkou mi ji podal.

Přečetla jste si to? zeptal se a ukázal na prospekty. Zavrtěla jsem hlavou a dívala se mu do očí. Zrudnul. To nevadí, mávl rukou. Můžete si to vzít. Poděkovala jsem mu, vzala jsem si kartičku a informační brožury a obrátila se k odchodu. Zastavil mě u dveří.

Počkejte, řekl. Zapomněla jste zaplatit. Byl pořád stejně červený. Určitě si myslel, že se mi líbí. Podala jsem peníze a on se vrátil za přepážku.

Okouzlovala mě jeho nevinná pěšinka, plná bílých lupů.

Knihovna II

Záchody v knihovně byly malé a špinavé. Rozkročila jsem se nad mísou a vyčurala se. Podle neklidných kroků za dveřmi jsem poznala, že se na záchodě tvoří fronta. V kabince vedle mě někdo spláchl. Sáhla jsem po papíru, ale žádný jsem nenahmatala. Natáhla jsem si kalhotky a cítila, jak trochu vlhnou. Mísa byla plná žluté vody. Dneska jsem málo pila.

Uvolnila jsem kabinku pro mladou ženu s koženou taškou přes rameno.

Vymáčkla jsem si na dlaň trochu mýdla a zvedla loktem páčku. Knihovní mýdlo pěkně vonělo. Voda tekla horká a nešla namíchat tak, aby byla snesitelná.

Otevřela jsem si mokrýma rukama a prošla chodbou kolem recepce, kde mladý muž vystavoval průkazku někomu dalšímu, a vstoupila jsem do hlavního sálu.

Knihovna III

Zpočátku jsem se neorientovala, ale pak jsem si všimla ukazatelů a rozcestníků. Pobavilo mě, že je tu stejný orientační systém jako v lese a na turistických mapách. Oddělení výtvarného umění jsem našla snadno. Stála jsem před policemi s knihami a rychle přejížděla očima po jejich hřbetech. Potichu jsem si četla jména, která na nich byla vytištěna. Potěšilo mě, že jsem se nemýlila – knihovna neměla skoro žádné nové přírůstky, většina svazků byla ohmataná a přelepovaná.

Vzala jsem si několik knih a vydala se nahoru do patra. Vybrala jsem si stolek u okna, v jehož sousedství nikdo neseděl. Položila jsem knížky před sebe a pozorovala je. Navrchu ležel Klee. Dívala jsem se na obálku, kterou jsem znala od Miša, a pak jsem knihu otevřela. Brala jsem do prstů tuhé stránky a četla si popisky pod reprodukcemi. Zprostředka na mě vypadaly drobky. Téměř jsem nedýchala, prohlížela jsem si obrazy, a když jsem došla na konec, knížku jsem odložila a vzala si další. Bosch, Derain, Marquet.

Dívala jsem se na obrazy a připadala si jako člověk, který se napije alkoholu, který mu protrhne stavidla, a on náhle vidí všechno, co bylo a co být mohlo, a nepřestává o tom mluvit, dokud ze sebe nevydá úplně všechno, a i pak překvapeně zjišťuje, že má ještě rezervy.

Čichám se

Když jsem odcházela z knihovny, zahlédla jsem se v několika výkladních skříních. Před jednou jsem se zastavila a pozorovala se. Bylo to něco úplně jiného než doma v zrcadle. Kolem mě proudili lidé a já se pozorně sledovala ve výloze, mezi vystaveným spodním prádlem, župany a nočními košilemi. Viděla jsem dlouhé hubené tělo, bílé kalhoty ke kotníkům a páskové boty na podpatku. Světlá blůza s prostřiženými rukávy, u krku rozevřená. Tvář jsem měla bílou; nedotčenou sluncem, jako kdyby se mě horko, mořící ostatní, netýkalo. Přešlápla jsem a obraz ve výloze se pohnul.

Občas mě překvapí, že večer šaty páchnou mou starou vůní. Je to pach živé a zvláštní bytosti, mě samé, jak jsem se znávala v době, kdy jsem byla šťastná; je cítit potem, zemí, semenem zachyceným na kousek napnuté látky.

Udivuje mě, že ho do sebe nasál drahý materiál, který nosím, a ještě víc mě zaráží, že ho ze sebe dokáže mé tělo vyloučit. Začínám si uvědomovat, že si mé tělo pamatuje víc než já, že mi připomíná mě samotnou, že mi radostně oznamuje, že jsme přežili.

Večer si v ložnici svlékám oděv a nenasytně čichám do podpaží, a téměř pokaždé narazím na svůj pach.

Malá aranžérka

Dlouhou dobu jsem byla sama. Procházela jsem pražskými ulicemi, na nohou boty s vysokými podpatky, které se často vklínily do rozpraskané dlažby Starého Města. Nejprve jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole, a když mě vyhodili, našla jsem si místo jako aranžérka výloh v jednom krámu v Pařížské. Ta práce mě bavila, protože mi do ní nikdo nemluvil. Výlohy se měnily každý týden, a kromě mě tomu nikdo nerozuměl. Prodavačky byly hloupé, oblečené do světlých kostýmů s modrou lemovkou, nehty upravené podle poslední módy a vlasy přírodní, vyfoukané přes kulatý kartáč v luxusním salonu, za prachy, za které by se najedla čtyřčlenná rodina. Přicházela jsem každé úterý, pozdě večer. Odemkla jsem si vlastním klíčem, rozsvítila hlavní lustr a klouzala se po vydlaždičkované podlaze. Za místností, ve které se skladovaly prázdné krabice, staré faxy a balicí papír, byl malý kumbál, kde jsem měla kusy lesklých látek, kašírované figuríny, uschlé květiny, zvětšené fotografie, drátky, dřevěné krabice, vycpávky do oblečení, kameny a spoustu dalších věcí, které jsem používala při úpravě výkladů. Tady jsem si uvařila hrnek kafe – použila jsem při tom rychlovarnou konvici z místnosti prodavaček – a bloumala po obchodě, probírala jsem se ramínky s oblečením, které přišlo za poslední týden, a prohlížela jsem si ceník, ležící na pultě.

Nakonec jsem se vrhla na úpravu výkladu. Připravila jsem ho tak, aby se kolemjdoucí namlsali; aby je oblečení drápkem zachytilo a přitáhlo dovnitř, jednoduché a elegantní, tvářilo se jako obyčejné šaty, a zevnitř svítilo přepychem a pohodlím. Měla jsem radost z toho, že jsem se mohla dotýkat heboučkých látek, zavěšovat je na neviditelné drátky a předstírat, že jsou vyplněné éterickým a průsvitným masem.

Mouchy, vemte si mě

Babička někdy otevřela okno a nechala viset záclonu ven. Když se zvedl vítr, záclona sebou škubala na háčcích, jako by chtěla odletět, urvat se a zmizet napořád pryč, rozpustit se v nebi. Byla to pořádná záclona, dlouhá, bílá, háčkovaná, plná záhybů, jemných pavučin a potrhaných ok; když v prudkém větru vlála k nebi a k židovskému hřbitovu, turisté se dole na chodníku zastavovali, ukazovali si na ni a fotografovali ji.

Okna se nemyla a na závěsech se usazoval prach. Prach byl pro babičku posvátný, nikdy se neutíral, nechával se tak, jak byl; přes den zářil na slunci a navečer zešedl, zhrubl a mrtvě ležel na věcech jako mokrý popel. Ráno se zase zabarvil do růžova, poletoval vzduchem a vrtošivě nám usedal na ramena.

Babička mě nechávala dělat si, co jsem chtěla. Jako dítě mě posadila na koberec v pokoji a dál se o mě nezajímala. Celé dětství jsem strávila na barevném koberci, lezla po něm a poznávala nábytek zdola. Směla jsem ho počmárat křídou a poškrábat, babičce to bylo jedno. Když jsem se rozeřvala a nechtěla s ní jíst u stolu, dávala mi jídlo na zem. Mohla jsem chlemtat jako pes, kuckat a odbíhat a ona si mě nevšímala. Nikdy po mně neuklízela, a tak jsem všechno, co jsem roztahala a zašpinila, musela uklidit sama, ale naučila jsem se to až poté, co se zbytky jídla několikrát potáhly plísní a objevili se v nich červi.

Babička mě dala do školky, ale tam jsem nemohla vydržet. Nechápala jsem, proč si mám hrát s jinými dětmi, lezly mi na nervy a nechtěla jsem poslouchat učitelky. Nakonec mě musela vzít pryč. Učitelky babičce říkaly, že jsem zanedbaná, ale babička byla dětská lékařka, v mládí byla v Africe a bylo jí jedno, co si myslely hloupé pražské učitelky. A tak jsem mohla zase lézt doma po koberci, zkoumat všechno, co jsem chtěla, a být vzhůru tak dlouho, dokud se mi oči samy nezavřely únavou.

Babička je čistotná

Čím byla babička starší, tím víc se měnila. Možná se jenom posouvala hlouběji, opravdovělo v ní všechno, co jí umožňovalo žít mezi černými domorodci a co ji vzdalovalo od lidí její vlastní kultury.

Sedávala mlčky v křesle, vysoká a pružná, mhouřila oči a skoro nedýchala. Když jsem přicházela, zdravila jsem ji už z předsíně: Ahoj babičko, a ona neodpovídala, ani se nehnula. Jídávala jsem u ní v pokoji a jenom podle zostřených rysů a nastražených uší jsem poznala, že o mně ví.

Chodívala jsem po ní ráda do koupelny. Měly jsme starou koupelnu, studenou a tmavou, se slepým zrcadlem a oknem do ulice. Babička se omývala v umyvadle a v koupelně po ní pokaždé zůstal příjemný pach, teplý a chvějivý, jako když se rozlomí měkký prut plný mízy.

Byla to vůně, která vycházela z nitra babiččiny bytosti, kam nemohlo stáří a kam se pak stáhla, přede mnou a před světem.

Vztyčuje prostředník

Můj muž se rád miluje.

Je to věc, kterou by mohl dělat pořád, jenom mu na ni nezbývá čas…

Je při tom ke mně ohleduplný, zachází se mnou jako se vzácnou květinou nebo drahou kožešinou. Od té doby, co se rozhodl zplodit potomka, je ještě opatrnější, zůstává ve mně dlouho po vyvrcholení, aby ani kapka nepřišla nazmar, a nutí mě, abych potom zvedla nohy a držela je nahoře. Podpírá mě při tom svými rameny.

Dotýká se mého těla jako zkušený masér a tělo se labužnicky vrtí na posteli, podlaze, kuchyňské lince, spokojeně chrochtá a nechává se obhospodařovat, jemně mu vychází vstříc.

Tělo a tělesnost se pro mě staly v posledních dnech hlavním tématem. Zatímco jsem doposud dávala tělu formu svým nitrem a tělo na to odpovídalo, teď se to obrátilo. Tělo má paměť a vyzývá mě k návratu do života. Odmítá mě poslouchat. Vylučuje pachy, které chce, chodí, funguje, bolí. Stojí proti mně a vztyčuje prostředník.

Ve snech ho přistihuju, jak se po očku dívá na Miša, opatrně se zvedá, blíží se k němu, nabírá na ukazováček mozek a olizuje ho.

Orál

Felací v užším smyslu rozumíme kompletní stimulaci penisu rty a ústy. Provádí se vsouváním a vysouváním údu se staženou předkožkou do úst a z úst, přičemž žalud a prostor několika centimetrů pod ním smí být drážděn jen rty a nikoliv zuby, které v tomto případě působí převážně rušivě.

Nedalo se to poslouchat. Vytáhla jsem rádio ze zásuvky a stočila se na pohovku. Nechtělo se mi nic.

Když jsem to chtěla udělat svému muži, odtáhl se. Nelíbí se ti to? zeptala jsem se. Zatvářil se rozpačitě. Na nočním stolku blikala lampa. Jeho penis pomalu ochaboval a zmenšoval se. Ležela jsem vedle něj a dotýkala se tváří jeho paže.

Nesnesu představu, že… zarazil se. Dlouhou dobu mlčel, a tak jsem to zkusila ještě jednou. Jeho úd byl vlhký a voňavý. Měkký. Znovu jsem si lehla vedle něj. Nadechl se.

Zkrátka… vadí mi, že bys mi to dělala těmi porcelánovými zuby!

A bylo po orálu.

Krájím salámy

Na konci osmé třídy jsem dostala vysvědčení a zůstala doma s ba­bičkou. To ještě babička vycházela ven; chodily jsme spolu do muzeí a na výstavy, půjčovaly si v Klementinu knížky a povídaly si na lavičkách na břehu Vltavy. Někdy jsme se vracely domů pozdě v noci. Jednou večer, když jsem si s babičkou vyšla na Petřín, zeptala jsem se jí, co by si přála, abych dělala. Babička se nerozmýšlela ani chvíli a řekla: Dělej, co chceš. Je v tobě velká síla. Jsi rovná jako prut. Můžeš dělat cokoliv.

Rozhodla jsem se, že do žádné další školy chodit nebudu. Začala jsem chodit na různé brigády, umývala jsem nádobí a krájela v supermarketu maso. Pracovala jsem jako servírka v několika kavárnách. A nikdy se se mnou nikdo nebavil, jako bych byla duch. Jednou jsem zaslechla, jak si o mně ostatní servírky šeptají, že cením zuby a odchlipuju rty, jako kdybych chtěla návštěvníky sežrat.

Strašně ráda jsem se procházela po vltavských březích; vstávala jsem kvůli tomu hodně brzo, odjížděla vlakem a chodila daleko. Na řece ještě ležela mlha a u břehů kotvily lodě. Psi přivázaní v zahrádkách podél řeky se mohli zbláznit, štěkali a napínali provazy, které je měly držet na uzdě, a já jsem šla dál, podél studené vonící řeky, dokud jsem nenašla místo, kde jsem se natáhla. Tráva byla mokrá a studila mě do zadku.

Když mě přestalo bavit aranžovat výlohy, dala jsem výpověď. Chvilku jsem se jen tak potulovala, a pak jsem se přihlásila na školu, ke studiu dětské ilustrace.

Byla jsem někdy v Africe?

Na závěr přijímacích zkoušek byl rozhovor s vedoucím ateliéru. Seděl proti mně starý muž v rozhalené košili, ruce měl položené volně na stole a usmíval se. Prohlížel si mě světle modrýma očima, zastavil se u vlasů, pokračoval přes rty, krk, ruce v klíně.

My dva si máme co říct, řekl tiše. Dívala jsem se mu na rty. Test, který jste odevzdala v prvním kole, je ohromující. Nezodpověděla jste dobře ani třetinu otázek.

Mlčela jsem. Pořád se usmíval.

Ale malujete fantasticky, pokračoval. Proto jste tady. Díval se mi do očí a já jsem pomalu roztávala. Začala jsem se usmívat. Cítila jsem se dobře.

Byla jste někdy v Africe? zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

A pak jsem mu pověděla o babičce. Řekl, že si zamiloval moje kresby a že budu studovat u něj.

Studí to do kotníků

Těhotná nejste, řekl doktor a mně se ulevilo. Seskočila jsem z jeho mučícího křesla tak lehce, jako kdyby mi narostla křídla. Odskotačila jsem za zástěnu a natáhla si kalhotky. Při tom jsem se poplácala po břiše. Je prázdné! Div jsem si nezačala zpívat.

V posledních dnech jsem se necítila dobře. Zvětšila se mi prsa a nafouklo břicho. Bála jsem se, že jsem těhotná. Zkoumavě jsem se pozorovala před zrcadlem v koupelně, a když už jsem to nemohla vydržet, vydala jsem se k doktorovi.

Když jsem vyšla z převlékací kabinky, seděl už u stolu, ruce umyté a očištěné. Pokynul mi, abych se posadila. Dívala jsem se na něj a on řekl: Předepíšu vám nějaké vitaminy. Zatím jste měla menstruaci pravidelnou…

Přikývla jsem. Doktor se odmlčel, a pak řekl: Jak jsem pochopil, nechcete v blízké době otěhotnět.

Ticho. Z čekárny sem zazníval křik nějakého dítěte.

Můžu vám nabídnout hormonální antikoncepci, pokračoval. Je to bezpečná a naprosto spolehlivá cesta, jak…

Přerušila jsem ho. Mám to se svým tělem domluvené, řekla jsem. Zatvářil se překvapeně. Žádné pilulky nepotřebuju.

Vstala jsem a sáhla si na věšák pro kabelku. Orazítkoval a podepsal recept. Určitě si o mně nemyslel nic hezkého. Bylo mi to jedno.

Holešovické krásy

Šla jsem rychle po nábřeží. Krok za krokem, pryč z Letné, do holešovických ulic, mezi staré továrny, zanedbané domy a doky se špinavou vodou. Když jsem byla daleko od ordinace, sestoupila jsem k řece a posadila se na břeh. Bylo vedro. Břehy byly vybetonované, špinavé a plné vajglů. Opodál někdo koupal psa. Myslela jsem na dohodu se svým tělem. Dohodu, že nepropustí do svého nitra mužovo semeno. Přikázala jsem mu to a ono poslechlo. Byla to poslední věc, ve které jsem mu dokázala poručit. Cítila jsem, jak se mé nitro chvěje před mužovými výstřiky, poplašně uzavírá brány a z hradeb kyselého hlenu dělá na neúspěšné spermie dlouhý nos.

Už jsem svou sílu dokázala použít jenom k tomu, abych se stala sterilní.

Nucený výsek

Jako první jsem o profesoru Wabneggerovi zjistila, že není ženatý.

Na konzultace nás zval do svého bytu na Malostranském náměstí. Měl velký byt v podkroví a většina oken vedla do malého, zaneseného dvora. V bytě tekla jenom studená voda a záchod byl na chodbě, společný pro celé patro.

Profesorův byt se mi líbil. Podlahy měl z dlaždic z pálené hlíny, stěny světle žluté a trámy pěkně upravené, namořené teplou barvou. U okna stálo několik stojanů a stolek s barvami.

Všechno bylo pečlivě upravené, čisté a neposkvrněné. Sporák v malé kuchyňce byl dokonale vyčištěný, v lednici voněl prostředek pohlcující nežádoucí pach a na okraji běloskvoucí kuchyňské výlev­ky zářilo v keramické misce růžové mýdlo.

Starý dům měl silné zdi a zvenčí sem nedoléhal žádný zvuk. Večer byly okny ve střeše vidět hvězdy a měsíc.

Profesor Wabnegger si nás zval po jednom i ve skupině (v našem ročníku jsme byli čtyři), vařil nám čaj a někdy i večeři, a potom jsme se usadili na rohožích pod okny a on nám vykládal a odpovídal na všechno, co jsme chtěli vědět, často jsme si četli pohádky. V profesorově knihovně bylo množství pohádkových knížek z různých konců světa, bajky, pověsti a lidové příběhy.

Chodívala jsem za profesorem Wabneggerem často.

Byl o dvanáct let mladší, než babička. Pohyboval se rychle a lehce, a když se dotýkal předmětů a věcí kolem sebe, dělal to s jistotou a rozhodně, stejně jako když maloval. Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněný houževnatostí. Byl přímý, a když bylo třeba něco vyřešit, postupoval rovnou a tvrdě. Někdy jsme brečeli vzteky. Když jsme terpentýnem stírali věci, na kterých jsme pracovali stále znovu a do úmoru, stál u okna a pozoroval nás. Dívala jsem se mu do očí a on neuhnul, viděla jsem, že jeho oči jsou při tom plné lásky. Ale nikdy nám neřekl, že malba je dobrá, dokud si to sám nemyslel. Bříška prstů jsme měli rozežraná terpentýnem. A on při tom stál, díval se na nás a v duchu nás znovu prosíval; a tak v létě náš ročník o dva zhubnul.

Možná uměli malovat, řekl nám na konci roku, ale neměli pokoru. A bez té to v umění nejde.

Myslím, že pokoře se dá naučit, řekla jsem, když jsme se spolužákem, jako dva poslední mohykáni, večeřeli u profesora doma. Zamyslel se a nabral sousto na vidličku. Ať se to naučí někde jinde, a ne ve škole, řekl.

Pokora, pokračoval a odložil vidličku na okraj talíře, to je postoj, s kterým se musí k umění přistupovat a priori. Jinak nelze nic vidět. Ani nic se naučit. A právě míra pokory je to, co odlišuje umělce od řemeslníka. Řemeslník udělá kupu stejných výrobků a jde domů. Ale umělec musí pořád čekat s otevřenou náručí na dar, který mu umožní něco stvořit. A čekání bez pokory není nic než nuda a ztráta času.

Bez pokory nelze vytvořit nic krásného. Ani tohle jídlo ne.

Jedli jsme nějaké čínské jídlo, nudle se sójou, pórkem a kešu oříšky. Podívala jsem se do talíře a představovala jsem si, jak profesor zalévá smažící se pórek slzami. Spolužák vedle mě mlčel.

Když jsme se loučili mezi dveřmi, profesor řekl tiše jako myška, sotva jsem ho zaslechla: Nechoďte. Vyzula jsem si střevíce, rozloučila se spolužákem (těžko říct, jak se jmenoval), který si mezitím obul špinavé tenisky, a znovu hladce vklouzla do profesorova bytu.

Dotýkám se nohy Mišova tatínka

Překvapilo mě, jak jsou Mišovi rodiče staří. Seděli jsme u stolu s pruhovaným ubrusem, jedli polévku s knedlíčky a mlčeli. Mišovi rodiče občas povzdechli. Matka i otec. Oba. Poctivě si nabírali polévku, a když jsme dojedli, Mišova matka se zvedla, sebrala nám talíře a odešla s nimi do kuchyně. Pak přinesla mísu s masem a zelí. V zelí byly kousky upražené slaniny. Podívala se na mě a já se usmála. Mišo hltal.

Napnula jsem nohy pod stolem a dotkla se nohy Mišova tatínka.

Promiňte, řekla jsem. Mišova maminka si povzdechla.

Prosím tě, proč tví rodiče pořád vzdychají? zeptala jsem se Miša, když jsme byli sami.

Nevím, řekl. Je to jejich způsob hovoru. Vzdychali, už když jsem byl dítě. A čím jsou starší, tím je to s nimi horší.

Stáli jsme v Mišově dětském pokoji. Ze stropu visely papírové modely letadýlek.

Profesor

Profesor voněl jako staré plátno. Ztmavlými, dávnými barvami a rozesychajícím se dřevem. Seděli jsme na rohožích pod oknem a dívali se ven. Opíral se o ruce. Měl křehké ruce, s hebkou tmavou kůží a tenkými prsty; s bílými kulatými nehty, které svítily ve tmě.

Všichni staří lidé, s nimiž jsem se setkala, voněli.

Viděla jsem profesorovo krásné tělo, ve slabém světle, přicházejícím zvenku, zbarvené do kávova. Přejížděla jsem prsty po jeho kůži, napjaté na kostech jako pergamen ve staré knize, brala jsem do dlaní jeho tuhé, šlachovité maso a tiskla se k němu.

Cítila jsem, jak se mu chvěje břicho. Zavoněl zemí a suchou trávou.

Položila jsem si jeho ruku na břicho a nechala ho, aby mě hladil. Dotýkal se mě stejně, jako se dotýkal plátna. Opatrně a nesměle, ale s jasnými úmysly. Ve tmě se mu leskly oči a rty měl rozpraskané jako koryto řeky. Položil na mě ústa a otvíral si mě, plátek po plátku. Vytryskla jsem mu do pusy. Poprosila jsem ho, aby do mě už vstoupil.

Jeho penis byl jako kružítko, jako tvrdý kámen obalený hedvábnou látkou, lehce se ve mně pohyboval, jako když mravenec přenáší vajíčko z místa na místo, odnášel mě daleko.

Obtočila jsem se kolem něj a nechala se kolíbat, a když jsem se rozpukla jako skála, profesor na mě upřel oči, a pak ke mně přitiskl tvář; vyplnila jsem jeho vrásky a horce mu dýchla do ucha. Sevřela jsem mezi zuby jeho rty. Pomalu ze mě vyšel a položil mi penis na břicho; byl drobný a svraštělý a rychle z něj vystřikovalo semeno, ucítila jsem ho na prsou a ve vlasech.

Leželi jsme vedle sebe a já jsem znovu silně vnímala všechny pachy kolem.

Tohle bych chtěl umět namalovat, řekl. Je to, jako když otevřeš škebli a na slunci se zaleskne její maso. Na chvilku, a pak je to pryč.

Jsou věci, které namalovat nejdou, odpověděla jsem.

Obklopovala nás černočerná tma.

Hovno

Víš, že sperma stříká rychlostí šestnáct kilometrů za hodinu? zeptal se Mišo. Leželi jsme v horké trávě za městem. Natáhla jsem ruku a zkoušela dosáhnout na keříček lesních jahod opodál.

Jak to víš? Pečlivě jsem si jahody prohlédla. Byly tak drobné, že si nezasloužily nic jiného než smrt.

Přečetl jsem si to, odpověděl Mišo. V novinách.

Překulila jsem se z boku na záda. Do nahých zad se mi zapíchlo jehličí. Pověz mi něco o svých rodičích, řekla jsem.

Proč? Mišův hlas byl otrávený a mrzutý. Co tě na nich tak zajímá?

Nevím, řekla jsem. Ale zajímají mě.

Hovno, zamručel Mišo.

Platýs a spol.

Večeříme s mužem, mrtvým mužíkem, v restauraci pro snoby. Už jsem si zvykla, že mezi ně patřím. Tvoříme uzavřené šiky jako cvičenci při spartakiádě nebo Hitlerův fanklub.

Restaurace je zařízená ve stylu zaoceánské lodi, na stěnách visí stočená lana a záchranné kruhy a číšníci na sobě mají modré obleky s jemným proužkem. V rohu místnosti, u dveří vedoucích na dámské toalety, je velké akvárium s barevnými rybičkami. Je plné zelených vodních rostlin a dno má vysypané jemným zlatým pískem. Na boku akvária je připevněný malý mechanismus, vhánějící do vody bublinky kyslíku.

Mrtvý mužík sedí proti mně, právě si skládá bílý ubrousek se znakem kotvy. Prohlížím si ho. Můžu, jsem jeho žena.

Přisviští číšník, pod paží jídelní lístky.

Jídla jsou psaná ve třech sloupcích, nejprve česky, pak anglicky a nakonec německy. Mrtvý mužík si dlouho vybírá, nemůže se rozhodnout. Tvář má bledou a unavenou. Číšník, přinášející pití, se tváří radostně a povzbudivě, jako by nebyla půlnoc, ale poledne.

Mrtvý mužík se na mě podívá s nadějí v očích. Už sis vybrala? zeptá se.

Ne, zavrtím hlavou. Dám si to, co ty.

Mrtvý mužík si povzdechne a znovu se zahloubá do jídelního lístku. Škodolibě ho pozoruju. Vybírá si rybu mrtvější, než je on sám. Vyhýbá se všemu, co má skořápku nebo krunýř. Když si vybere, zatváří se spokojeně, řekne objednávku číšníkovi a proplete prsty pod bradou. Mhouří oči.

Ví, že jsem dneska byla u doktora. Vidím na jeho rtech otázku. Pak vypadne, jako když se rozbije hliněný džbán. Rozhlédnu se. Jsme tu skoro sami. Kolem nás ticho. Hliněné střepy nám chrastí pod nohama. Posbírám je a hodím na stůl.

Měl by ses nechat vyšetřit, řeknu.

Přinášejí nám jídlo. Číšník nevidí hliněnou spoušť na stole, položí do ní talíře a mísu s omáčkou a popřeje nám dobrou chuť.

Pustíme se do jídla. U ryby se nemluví.

Cesta mezi oplodněnými stromy

Jdeme do sebe zavěšeni. Má měkké kožené polobotky, které nedělají hluk.

Zatím je zticha, ale hýbe se mu brada. To znamená, že se chystá něco říct. Čeká, až se mu mysl naplní slovy a ta sama vybublají ven.

Jdu vedle něj klidně, protože vím, že jeho čas přijde.

Tentokrát sbírá slova dlouho. Stoupáme do kopce nad Dejvickou. Mezi stromy je tma. Zkroucené jabloně. Hrušky, třešně. Všechno s kyselými plody, a přesto na konci srpna od místních dokonale obrané.

Zastaví se, aby si sundal sako. Kdyby kouřil, můžeme si zapálit. Takhle tu stojíme, kus od sebe, a mlčíme. Slyším, jak oddechuje; Pak vysloví mé jméno. Nino. Nehýbu se. Měříme se očima, lesklýma ve světle lampy. Pozorujeme se jako zvířata. Dýchá nosem, prudce a energicky. To jsou chvíle, které zrají jako ovoce. Otvírá ústa. Zdá se mi, že chce spolknout měsíc. Zuby mu zasvítí. Sliny z něj vytrysknou jako z fontány.

Nino.

Zabíjení ryb

Zabíjení ryb – poučení:

Aby nám ryba při zabíjení neuklouzla, bereme ji již při vyndávání z vody utěrkou. Dáme ji na prkénko, přes hlavu ji přehodíme cíp utěrky a paličkou na maso omráčíme. Potom jí nožem přeřízneme páteř hned za hlavou.

Ryba před delší dobou zabitá má zakalené oči a vybledlé žábry.

Ryba leklá má křečovitě otevřená ústa a skřele.

Ryba zkažená a v rozkladu má zapadlé oči, rohovky potažené slizem, který páchne, rozměklé vnitřnosti a žábry prostoupené páchnoucím slizem, šupiny a kosti uvolněné, maso změklé.

Ryba čerstvá má lesklou kůži, jasné, vypoulené oči, pevně a pružné maso na břiše, kosti a šupiny pevně zasazené, jasně červené žábry a soudržné vnitřnosti.

Je hlína k snědku?

Jsou z něj cítit ryby, které jsme měli k večeři.

Tohle není můj čas, a proto nemám strach. Můj čas je nad ránem, kdy ani Pánbůh neví, jestli už je den, nebo ještě noc.

Pak muž spustí. Šlehá mě hlava nehlava.

Co je ti, ptá se mě. Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ?

Křupne mi v kolenou a už jsem na zemi. Pořád do mě rube.

Už mě nemiluješ?

Plazím se před ním na zemi v červených šatech, ve kterých se mu líbím (dokonce jsem se v podobných vdávala), a on mele pořád dokola jako nějaká zaseknutá gramofonová deska:

Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ?

Stočím se před ním do klubíčka, kolena přitáhnu k bradě a zabořím hlavu mezi ramena. Do boku mě tlačí kamínky na cestě.

Pak přelezu k jeho nohám, rukama šátrám kolem sebe a on pořád: Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ?

Když mám pocit, že jsem na konci svých sil a už toho mám plné zuby, vykřiknu: Dost! Buď už zticha! Zavři hubu!

Zmlkne, ale mně se zdá, že pořád slyším jeho houkačku:

Už mě nemiluješ? Už mě nemiluješ?

Naberu si plnou hrst hlíny a nacpu si ji do pusy. Žvýkám ji jako o závod a rukama si hrnu další, ale on ke mně rychle přikleká a vykřikuje: Hlavně to nepolykej! a očišťuje mi ruce jako malému dítěti.

Bum

Máme zhasnuto. Chvíli nevím, jestli jsem s ním, nebo s Mišem. Oknem vstupuje úsvit. Kdybych byla s Mišem, blížila by se jeho hodina. Muž vedle mě vzdychne ze spánku a přetočí se na bok. Poznávám, že je to mrtvý mužík, můj muž.

Nemůžu spát. Dívám se na své ruce, přibližuju si je až k očím a zkoumám, jestli mám za nehty hlínu.

Pokoj je šedorůžový. Chvíli se rozpačitě koušu do ruky. Pak vstanu. Zamířím do kuchyně. V chodbě je kupa našich šatů. Obejdu ji a pokračuju dál. Kuchyně je plná ranního světla. Září jako svatyně. Ze strojku na espreso srší blesky. Posadím se na židli proti němu a pozoruju ho. Nikdy bych neřekla, že může vypadat tak krásně. Připadá mi, že nemá jinou funkci než generovat a odrážet světlo.

Včera, když jsme přišli, mi muž čistil zuby. Odvedl mě do koupelny, vzal ze skleničky kartáček, vymáčkl na něj pastu a začal mi pu­covat zuby, ze strany na stranu tak, jak se to nemá. Začaly mi krvácet dásně…

Když mi dokonale odhlinil ústa, dovolil, abych si vyplivla, a omyl mi tvář. Pak mne svlékl, šaty sbalil do malého chumlu a postavil mě pod sprchu. Pečlivě namíchal vlažnou vodu a nechal ji na mě proudit.

Zavřela jsem oči, a když jsem je znovu otevřela, viděla jsem, že pláče. Musela jsem se k němu otočit zády, abych se na to nemusela dívat. Civěla jsem na mokré dlaždičky a nechala si od něj mydlit záda. V šumění vody jsem zaslechla, jak se mi omlouvá.

Byla to noc, jaká se nedá vzít zpátky. Uzrála a pukla.

Jako když vám vybuchne srdce – bum!

Nemám ráda takové noci, postěžovala jsem si preso strojku. Dívala jsem se na něj po očku. Ještě plál. Takové noci by neměly být.

Strojek mlčel.

Všimla jsem si, že brečím. Slunce se posunulo o něco výš, a strojek, ta svině, zhasl. Bůh odešel.

Stejně jsem se cítila trošku provinile, když jsem si v něm ráno chystala kafe.

Sním I

Když se mi to stalo s Mišem, připadala jsem si jako nějaká okradená stařena, stojící uprostřed rušné ulice… Prsty jsem měla ještě sevřené kolem držadla tašky, která už neexistovala.

Probudila jsem se v modře pruhovaných peřinách. Látka byla drsná a vrzala v prstech. Miša jsem viděla okamžitě. Skláněl se nade mnou, usmíval se a v ruce držel konvičku s čajem. Tvářil se, jako by se nic nestalo. Jako bych včera vyprala peřiny, pověsila je na provaz napnutý mezi dvěma jabloněmi a večer měla radost, že mi uschly. Měl svěží tvář a mhouřil oči. Takhle se tvářil pokaždé, když se mu něco povedlo. Obraz, jídlo; když mě porazil v šachách; když vsál jedinečný západ slunce; když objevil nějakou svoji malou pravdu.

Když jsem mu večer předčítala pohádku a ukazovala mu ilustrace, které jsem k ní udělala.

Když si mohl odkrojit další kus trpělivosti a navázat ho na šňůru svých dobrých vlastností.

V takových chvílích přestal být napjatý a ostražitý, uvolnil tvář a stával se bdělým a pozorným pro moje potřeby. Dokázal být snaživý tak nevtíravě jako houba, která pomalu roste, radostně a uvolněně, takže setřel rozdíl mezi sebou a andělem.

Všimla jsem si, že má bosé nohy. Opřela jsem se o lokty a dívala se na ně. Byly umazané od bláta a trávy. Mezi prsty měl jehličí. Když jsem zvedla hlavu, pozoroval mě. Už se neusmíval.

Kde sis tak umazal nohy? zeptala jsem se.

Odložil konvici a schoulil se. Tvář se mu stáhla.

V lese, odpověděl.

Pokaždé, když tohle řekne, zafičí mi něco kolem hlavy a vnitř­nosti se mi uvolní, jako bych je prolila olejem. Probudím se a kolem mě jsou ještě slyšet Mišova slova. Zvoní pokojem.

Vždycky, když se ve snu probouzím v pruhovaných peřinách, vím, že je uslyším. Představuju si sama sebe, jak se v posteli stáčím a křečovitě nadechuju, zatímco můj muž vedle klidně spí.

Přichází Mišo a hrajeme spolu svou hru. Slova do sebe zapadnou jako šroub do hřídele.

Bude to fajn

Snídaně je chudá na slova. Občas na sebe s mužem narazíme očima. Nemluví, protože i já mlčím. Drží se mnou basu.

Jí hltavě a s chutí. Je to zdravý člověk.

V hlavě má všechno srovnané; žebříček pozemských statků naleštěný a připravený k použití.

Neumím se z toho dostat tak rychle. V ústech mám pořád chuť předešlé noci. Pijeme čaj a minerálku. Pod stolem se mi třesou nohy. Muž považuje včerejší jednání za uzavřené.

Je neděle, čas vyhrazený našemu manželství.

Když dosnídá, odsune židli a vstane od stolu. Políbí mě a jde se do koupelny oholit. Zůstane po něm talíř plný drobků, šálek se zbytkem čaje a špinavý příbor. Z koupelny zaslechnu napouštění vody.

Dívám se na jeho místo, jako kdyby tam pořád seděl.

Za chvilku uvidím jeho ducha, mnohonásobně zvětšeného, na­ditého máslem a šunkou, s očima černýma a kulatýma. Zůstává se mnou a společně natáčíme hlavu ke koupelně, kde muž zapíná strojek na holení a přikládá si ho k tváři.

Duch má široké mužovy rty a chce se bavit.

Trápí mě ten včerejšek, zašeptám. Jazyk mám hořký.

Duch si smotá plátek šunky a vsune ho do úst.

Nejíš, poznamená. Zvolna kouše. Pak řekne: Je neděle. Den vyhrazený našemu manželství. Měli bychom ho zahájit tak, že se pořádně najíš.

Jsem rozlámaná, řeknu. A bolí mě dásně z toho, jak jsi mi včera čistil zuby.

Zvedne obočí. Aha, řekne. Tím je třeba začít! Zaraduje se. Čiš­těním zubů. Když jsem si tě bral, věděl jsem, že to nebude lehké. Mělo by ti být jasné, že dospělí lidé hlínu nejedí.

V průsvitné hrudičce mu pulzuje srdce.

Trápím se, řeknu. Špatně spím a je mi smutno. Pomoz mi!

Muž v koupelně se oholil a začal po sobě čistit umyvadlo.

Musíš se chovat, jako by se nic nestalo, řekl duch. A pak zjistíš, že se vlastně opravdu nic nestalo. Přisunul ke mně talíř se zbytky šunky. Podívej, tisíce dětí na světě hladoví. A my se tady cpeme šunkou. A děláme jakoby nic. A to nám dovoluje žít normálně. Dokonce radostně. Znovu si vpustil do úst roličku šunky.

Muž v koupelně zapnul větrák.

Prostě se musíš chovat jakoby nic. Neládovat se hlínou. Nešklebit se na sebe do zrcadla. Nechat se oplodnit. Duch se ohlédl.

Chodbou se blížil muž.

Rozumíš?

Zamrkala jsem. Venku bylo krásné ráno.

Muž se posadil a duch do něj vklouzl.

Muž si přitáhl talíř. Rty se mu hýbaly. Chystal se něco říct.

Rychle jsem se natáhla a nacpala si ústa masem.

Sním II

Zdá se mi, že žiju v průhledné krabici. Stěny jsou ze skla, studené a kluzké. Zkouším jimi projít, ale nedaří se mi to. Mám na to dvě finty – buď se rozbíhám a pokouším se je prorazit silou, nebo se k nim blížím opatrně, skoro se plížím, jako by měly život a mohly si mě všimnout, a pak se na ně přisaju rukama, ohmatávám je, kloužu po nich a usilovně hledám alespoň malý otvor, dvířka pro kočku, kterými bych se mohla protáhnout. Pokaždé skončím v rohu, s koleny u brady, rozbitá a se zploštělýma rukama.

Někdy se z toho snu probouzím v pruhovaných peřinách a v čajovém oparu se na mě usmívá Mišo. Když dohrajeme svou slovní hru, pokouším se Miša zachytit. Natahuju po něm ruce jako matka po svém dítěti, ale Mišo se mi vysmekne a uniká. Rozčiluje mě, jak mi tím dává najevo, že patří do říše snů. Nohama umazanýma od hlíny se vznáší nad zemí a dívá se na mě. Nemohu ho zachytit. Já jsem z hlíny a Mišo je nebešťan.

Na co jsem se ptala (a co mi řekli)

Měla jsem tři rozmluvy venku a jednu uvnitř.

Byly to rozhovory o letu ptáků, křižování lodí ve Východním moři, pěstování melounů v Číně a leštění telegrafních drátů.

Hovořila jsem o tom s dvěma muži, jednou ženou a sama se se­bou.

Dosáhli jsme tak dokonalé shody, že by ji matematici vyloučili.

Nejprve jsem mluvila s profesorem.

Chci žít s tebou i s Mišem, řekla jsem. Chci vás oba. Není to proto, že bych se nemohla rozhodnout.

U tebe to není otázka rozhodnutí, řekl a nenechal se vyrušit ve své činnosti.

Měl bosé nohy, z nártu mu vystupovala spleť žil s horkou krví. Nehty měl silné, zažloutlé jako perleť ve starých mušlích. Teplé chodidlo zanechávalo jemné stopy mlhy na studených dlaždičkách…

Jsi nejširší žena, jakou Bůh mohl stvořit. Vejdeme se do tebe oba a ještě zůstane místo pro zbytek světa. Podíval se na mě. Jsi široká jako brána pivovaru. Usmíval se.

Poznala jsem, že z toho má radost.

Mišo jedl.

Za hlavou mu projel parník. Seděli jsme na Střeleckém ostrově, na hranici světla a stínu. V horkém odpoledni Mišovo tělo omamně vonělo. Žvýkal a díval se před sebe.

Jsi si jistá jako liška, která se vrací do svého doupěte, řekl. Do­staneš svoje.

U nohy se mi zastavil černý brouk. Zaváhal, a pak se začal šplhat nahoru.

Ty se neptáš, řekl Mišo. Ty mi to oznamuješ.

Brouk překonal koleno a zalechtal mě na stehně.

Asi můžeš milovat nás oba. Mišo zmuchlal promaštěný papír a napřáhl se, jako by ho chtěl hodit do vody. Pak si to rozmyslel. Znovu ho rozbalil a začal zkoumat mastné skvrny.

Dívala jsem se na jeho rty a měla jsem strašnou chuť na ně přitlačit svůj spodek. Byly úzké a chvěly se.

Proč bys nemohla mít, co chceš? pokračoval Mišo. Každý se snaží dosáhnout svého. Já taky.

Babička seděla v křesle jako dřevěná černošská madona, opálená ohněm. Posadila jsem se jí k nohám.

Babičko, řekla jsem, můžu mít dva muže?

Dívala se kamsi za mě. Ruce měla položené v klíně. Přitiskla jsem se jí ke kolenům. Voněla mechem a trouchnivěním… Pohnula se.

Proč bys nemohla, řekla. Po jedné cestě se může ubírat víc lidí.

Akciová společnost

Lepila se na nás tma.

Bože, řekl do ní Mišo. Všechno je na tobě dvakrát. Dvě ruce, dvě nohy, dvě ledviny.

Přisál se mi k bradavce. Trčela do šera, vyzývavě červená, jako maják.

Dvě prsa. Položil mi hlavu mezi ně a rozplakal se. Dvě prsa, pro každého jedno.

Sere mě to! řekl a znovu stiskl mezi rty svůj podíl.

Es stimmt

Já jsem v tom měla jasno. Připadala jsem si široká jako krajina a bylo mi jedno, kolik ze mě trčí stožárů. Byla jsem napnutá jako hedvábné vlákno mezi dvěma stromy, pukala jsem láskou.

Bůh se na mě díval a musel uznat, že jsem světice. Dávala jsem se dvěma mužům, a přesto jsem zůstávala celá. Byla jsem; oči, ústa, hlava, hruď, břicho, pohlaví a nohy, všechno, co stvořil; dokonalá jako opracovaný kámen, jako nově nalezená zlatá žíla; otvor obkroužený diamanty jako jeruzalémský Chrám.

Byli jsme dokonalá Boží Trojice.

Mišo se zarýval do krajiny, hluboko a bolestivě.

Profesor trčel něžně do oblak jako hedvábný ocas nesmělého pejska.

A já jsem byla země.

Spektrum našich barev bylo obrovské. Byli jsme jako gigantická továrna chrlící barvy. Proháněly se v našich trubkách, cpaly se do našich hadic, pístů a kohoutů.

Mišo zuřivě maloval. Hořce a trpce se se mnou miloval na koberci ve svém pokoji. Někdy ze mě seškraboval tenké šupinky profesorových slin a dával je do sklenice. Až umře, říkal, budou mít velkou cenu.

Polykala jsem jeho semeno jako čokoládu.

Profesor měl truhlu plnou měkkých zvířecích kůží. Vytahoval je na světlo a učil mě podle nich kreslit zvířata. Milovali jsme se málokdy. Někdy jen tak obdivoval moje tělo. Položil mě na podlahu, tak jak jsem přišla, svlékl mě a nechal na mě dopadat světlo. Občas jsem přicházela uhřátá z letních ulic nebo vlhká z koupání, s kalhotkami nacpanými v kapse batohu a on mě k sobě něžně přijímal; s vážností, jako bychom se neznali, opatrně mi svlékal šaty a vsával moji vůni; lehce se dotýkal jazykem mého podpaží a pokládal mě na zem. Zpočátku jsem obracela hlavu nebo ho váhavě odstrkovala, ale nakonec jsem dovolila, aby mě seznamoval s vlastním tělem.

Schováváš se přede mnou, říkal. Tajíš mi všechny pochody svého těla.

Stydím se. Otočila jsem hlavu k oknu.

Jsi krásná, řekl a dotkl se mě.

Od té doby jsem se mu ukazovala s menší váhavostí, až ze mě nesmělost opadla nadobro. Naučila jsem se čichat vůně svého těla a rozeznávat je od sebe, nechala jsem si po sobě rozmazávat pot a mazlavou šťávu z pochvy, která někdy byla jiskřivá a průsvitná jako sklo a jindy voněla mlékem a zvířecí srstí a připomínala sýr.

Jednou jsem u profesora zůstala, když jsem menstruovala. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla chodit bez vložek, a já jsem souhlasila. Chodila jsem po jeho bytě a nechávala za sebou krvavé stopy. Krev mi zasychala na nohou a já se cítila tak uvolněně jako nikdy v životě. Podobný pocit jsem mívala, když jsem si jako dítě hrávala doma na zemi, anebo když jsem ležela v trávě u řeky a voda se valila kolem mě, pryč z Prahy.

Cítila jsem, jak se moje tělo očišťuje, a nikdy jsem neměla tak krátkou periodu jako tehdy. Za dva dny jsem byla úplně čistá.

Večer jsem ležela vedle profesora a říkala jsem mu to, ale uprostřed se můj hlas zlomil a já jsem se rozbrečela.

Krucifix

Vyprávěla jsem Mišovi o všem, co jsme s profesorem dělali, a Mišo mlčel, protože na to nemohl nic říct, sám byl součástí triptychu. Věděl, že je to něco za něco; byli jsme rozpjatí jako křídla dravého ptáka, závratně vysoko.

Byli jsme jako dřevěná trojnožka, kterou si nosí hospodyně na dojení; zasahovali jsme do takové šířky, že mohla být spodobněna jenom na renesančních deskových obrazech, jenom na oltáři.

Sudety

Pootevřená krajina, jako ústa staré ženy. Nechci, aby byla zacelena.

Sudety.

Leželi jsme s Mišem v tupém horku, kotníky ovinuté trávou. Nad hlavou jsme měli oblohu, rozpálenou jako krev.

Mišo vedle mě tiše oddechoval. Spal. Pokaždé, když si Mišo užil svoje, spal. Jako zvíře. Když se nasytil, domaloval obraz, dočetl knihu, vystříkl do světa. Ještě před chvílí pobíhal mezi zbytky domů, nahlížel do zasypaných sklepů a zkoumal půdorysy neexistujících budov. Pak se stočil na slunci jako ještěrka a beze slova usnul.

Obloha je tady nehybná, taky zbylá po Němcích. Civí na nás, jako by neměla nic lepšího na práci.

Tlučeme do krajiny už čtrnáct dní. Cítím, jak se spolu s ní měním. Jsem hladká jako had, bohatá uvnitř a barevná napovrch. Nechávám stopy v krajině a ona ve mně; čicháme k sobě jako dvě psice, které neví, co si se sebou počít.

Žíly nejsoucích vsí, cest, polí a mezí. Rozflákané kříže na rozcestích, zvířecí kosti zahrabané hluboko pod zemí, metráky nedokončených souloží. Bohapusté naléhání, vyprázdnění a očištění od lidí. Nikdo tady už nechce žít. Proč taky, říkají si. Pár cikánů na velkých usedlostech, jejich psi se žíhanými boky, stromy, které vysadili ještě první obyvatelé, zapuštěné hluboko do země. U stromů s Mišem vykonáváme potřebu, u stromů v lese se milujeme, prsty, ústy, borovou větví do hladka oloupanou.

Často chodíme Sudetami, křižujeme cesty, které jsme už prošli, a díváme se, co tu za dobu, kdy jsme tu nebyli, vyrostlo nového. Tady už se věci neboří, tady rostou do zmrtvýchvstání, do své dávné původní podoby – domy se mění na kameny, trámy se vracejí zemi, meze se rozpadají a spojují s lesem.

Mišo má tuhle krajinu rád a naučil tomu i mě, přestože já jsem spokojená s každou; nevadí mi čadící komíny ani žlučovitý holešovický přívoz.

Jsme tu spolu a Mišo se zase rozevírá jako houba, dychtivě nasává a v mozku mu to šrotuje; vidím, jak svírá ruce a myslí na malování.

Začíná válka a muž má starosti

Muž mi leží v náručí a chvěje se. Je noc. Zítra začnou bombardovat Irák. A můj muž za bílou zástěnou bude stříkat do skleněného válce.

Co když se mi nepostaví? zašeptá mi do ucha.

Ale postaví, řeknu. Neměj strach.

Američtí chlapci ládujou bomby do svých strojů. Semenotvorné kanálky mého muže se stahují úzkostí.

Co když… zaševelí zase. Nemohla bys, nemohli bychom to teď vyzkoušet? zeptá se.

Vezmu do dlaně jeho penis. Dokonce na něj mám chuť. Muž vedle mě je nehybný. Nedá se s ním nic dělat. Penis má zvadlý jako hrst salátu.

Co si počnu? zoufá si. Vezme ho do ruky sám a navyklým pohybem se tře. Cítím pod dekou jeho rychlé pohyby.

Nic. Vzdychne a stočí se vedle mě do klubíčka.

Romové

Je to krajina, která snese všechno. Zažila už toho tolik, že všechno je pro ni nic. Uvědomuje si to i Mišo, když mlčky sedí na kraji lesa a dívá se před sebe.

Ruce mám spojené v klíně, studené prsty, pronikám očima do Mišovy tváře. Je klidný. Tak už ho potom nikdy neuvidím, ani v té jedné vteřině, která rozhodne o naší proměně; Mišo je tak klidný, že z toho budu pumpovat až do konce života.

Ticho, že se i myšlenky zdají zbytečné, a pak ho protne strakatý bič. Vzduch se chvěje křikem dětí, je slyšet praskání větviček, trhání trávy a vřískot mechu. Od parního válce cizích lidí nás dělí už jenom pár křovin, ale i ty povolí a z nich se vyřítí tlupa cikánů. Když nás uvidí, na okamžik zmlknou, dají Mišovi šanci, aby se probudil, a pak zase spustí. Mluví romsky, a to tady zní krásně; křičí jeden přes druhého a smějí se. Nerozumím jim ani slovo.

Mišo se postaví a pozoruje je; já sedím opodál a čekám, co bude. Mišo se s nimi dává do řeči. Za chvilku se na Miša věší, postrkují ho a šmejdí po něm rukama, občas střelí okem po mně, ale víc si netroufají. Mišo stojí mezi nimi a oni ho obtékají jako řeka, a nakonec nás zvou k sobě domů. Mišo zvedne batoh a podívá se na mě, i děti se na mě podívají, a já se k nim připojuju, jdu na konci průvodu lehkým krokem a ještě na okamžik se otočím za místem, kde jsme seděli.

Kráčíme lesem, Mišo obklopen křičícími dětmi a já poslední, překvapená a zvědavá na to, co nás čeká. Děti cestou sbírají dřevo, když si toho všimnu, skloním se a vezmu do náruče nějaké klestí. Cikánci, jako by čekali jenom na to, rozběhnou se i ke mně, tahají mě za oblečení a přijímají mezi sebe.

Vyšli jsme z lesa na mýtinu, samotu, kde stál vysoký dům. Děti zmizely uvnitř a nás nechaly venku. Z domu nejprve vyrazilo několik velkých psů; přihnali se k nám a Mišo rychle zvedl ruce nad hlavu. Psi nás očichali a obíhali dokola, dokud se ve dveřích domu neobjevil nějaký muž a nezavolal je k sobě. Položili se mu k nohám, ale nespouštěli z nás oči.

Kolem nás byla spousta barev, temně hnědý les a bílý dům, psí jazyky s proudem slin a ve dveřích domu černý muž, který se na nás usmíval.

Kuřata zařvala

Jedli jsme s nimi na dvorku. Pekli maso a brambory v popelu.

Zabili kvůli nám kuřata a králíky.

Bylo jich mnoho. Nedali se spočítat a z domu přicházeli stále další. Sesedali se kolem ohně, a když jsme se všichni nasytili, začali zpívat.

Je jasné, že jsme to my, kdo dostává.

Usínáme pod ořechem, naplněni jako batolata.

Tykám si se smrtkou

Bylo to, jako když kámen prolétne vodní hladinou. V domě žilo pohromadě několik rodin, bratři, sestry, švagrové a rodiče. Nejstaršímu cikánovi, kterému říkali baro dad, bylo sto let, ležel na posteli a díval se do sebe, sesychal se a drobil na stále menší kousky, až jsme ho těsně před smrtí vynesli i s postelí pod ořech a nechali ho přes noc venku. Shromáždila se celá rodina, psi se stočili vedle postele a poslouchali jsme, co baro dad říká.

Když utichl, rozhlédl se po nás a usmál se. Potom zavřel oči, a když je znovu otevřel, ukázal na mě a něco řekl. Rodinou proběhl šum a cikánka, která byla jednou z mnoha jeho dcer, mě vzala pod paží a řekla: Baro dad si tě zvolil.

Nechápala jsem, co to znamená, ale to už mě cikáni obklopili a dostrkali k posteli umírajícího muže. Jeho dcera odhrnula peřinu a já jsem pochopila, že si mám vlézt k němu.

Baro dad si tě vybral jako průvodkyni na cestu, řekla mi jeho dcera.

Vlezla jsem do postele. Měl jemná bílá prostěradla, ozdobená krajkou, a voňavý polštář. Zavřela jsem oči a přála si, aby už byla noc a ráno.

Nad ránem padla rosa. Prosmýkla se hustým listovím ořešáku a stékala na mě v celých provazcích. Byla jsem ztuhlá od toho, jak jsem se tiskla k postranici na své půlce postele. Zvedla jsem se na lokti a rozhlédla se. Nedaleko seděl Mišo, rukama si objímal kolena a pozoroval mě. Znovu jsem si lehla a opatrně otočila hlavu ke starému muži vedle mě. Upíral oči k nebi a pohyboval rty. Ruce měl sepjaté na prsou.

Zpotila jsem se až do konečků prstů, když kolem mě procházela smrt. Dívala jsem se na cikánovo ucho, dokonalé a něžné, jemně utvořené a bez vrásek, jako by to bylo ucho dítěte. Potom baro dad zemřel. Zavřel oči, jeho tělo se uvolnilo a brada mu poklesla. Čelo měl jasné a rovné jako pole. Ruce se mu rozpojily a padly volně podél těla. Jedna se mě dotkla. Byla teplá a lehká jako peří.

Ucítila jsem nad sebou stín. Mišo se otočil a odcházel. Zavřela jsem oči a usnula.

Nebe se rozevřelo svítáním.

Nic se mi nestane

Probudil mě nářek. Postel byla obklopená všemi obyvateli domu. Měli na sobě černé šaty a lesklé boty. Hlasitě naříkali, houpali se v kolenou a plakali.

Odhrnula jsem peřinu a vstala. Hned se mě chopila jedna z žen a odvedla mě do domu. V kuchyni bylo teplo, voněla cukrem a chlebem. Na stole byl čistý bílý ubrus a spousta talířů a misek s jídlem: chleby, bochánky, koláče, boží milosti, pečené brambory, tvaroh ozdobený zeleninou, plněné papriky, kuřata, omáčky. Museli to připravovat celou noc.

Žena mi nalila ohřáté mléko a nabídla jídlo. Chléb měl měkký teplý vnitřek a chřupavou kůrku s třemi křížky.

Žena se posadila proti mně a vzdychla.

Jojojoj, řekla. Měla velká prsa, zahalená v černé látce, a velké korále. Pleť měla jasnou a napnutou, leskla se jí tak, že se v ní odráželo světlo z okna.

Otec zemřel, řekla a znovu vzdychla. Nalila si hrnek mléka a zhluboka se napila. Mléko jí padalo hrdlem jako vodopád a plnilo jí břicho. Do místnosti vešla další žena s křičícím dítětem na boku. Posadila se na židli a rozepnula si blůzu. Vyňala prs a začala dítě kojit.

Baro dad si tě vyvolil, řekla žena naproti mně, když dopila. To přináší štěstí.

Nestane se ti nic zlého, řekla kojící matka. Přidržela rukou dítěti prs. Smrt tě bude obcházet. Nemusíš se jí bát.

Děcku vyklouzla bradavka a ono se hlasitě rozkřičelo. Mléko vytrysklo slabým pramínkem.

Stříkal jako hasič

Ležím na pohovce a koukám. Kolem mě ticho. Před chvílí jsem zlehka obcházela krabice s barvami, které nakoupil muž. Postavila jsem je vedle sebe a četla si jejich názvy. Bylo tu všechno: několik druhů běloby, žluť citronová a neapolská, kraplak, mnoho odstínů zeleně a modře, umbra přírodní, pálená a německá, černá. Tmavé lahvičky s lakem a olejem, stojan a plátno. Hory papíru, bílého i barevného. Štětce, pastelky, křídy. Radost pohledět.

Zhasla jsem a vrátila se nahoru. Přechováváme to ve sklepě jako mrtvolku nemluvňátka.

A tak teď ležím, oblečená do bílého, a dívám se do stropu. Telefon zvoní v pravidelných intervalech, ale já ho nechávám. Teprve za dlouhou dobu se rozhodnu slitovat a zvednu ho. Přitisknu sluchátko k uchu, mluvítko na tvář, opřu se o stěnu. Na druhém konci mužík. Raduje se. Srdce mu radostí skáče, tancuje, dělá přemety.

Je to dobré, volá. A hlásí mi rychlost, za kterou se jeho spermie ocitly v cílové rovince. Udělal si to nad časopisem a pod lékařským dohledem a přesvědčil se, že je schopný zasadit do mě dítě. Slyším, jak vzrušeně dýchá do sluchátka. Říkám radostná a útěšná slova.

Neví, že o existenci a neexistenci našeho dítěte rozhoduju já.

Pak zavěsím, tvář zamženou vlastním dechem.

V hrobě (ještě) nejsem

Znala jsem v lese každou větvičku, mraveniště, houbu; splývala jsem s ním a vyhledávala ho. Mišo taky vyhledával požitky, obrazy, pěkně plynule, v rytmu života rodiny, u níž jsme bydleli, přizpůsobil se jim jako koza pastvině.

Po třech dnech jsme vykopali starému muži u kořene stromu hrob a pohřbili jsme ho. Ležel v jámě jako v kolíbce, zasypaný penězi, svatými obrázky a s naleštěnými střevíci pod hlavou. Zdálo se mi divné, že nejsem v hrobě s ním, jako kdyby si tam odnesl nějakou část ze mě a zbytek nechal venku; řekla jsem to Mišovi a Mišo mě objal. Mají mě rádi, ale Miša ještě trochu jinak, protože Mišo je Slovák a umí jazykem zacházet stejně měkce jako oni.

Potom jsme seděli venku a jedli všechno, co ženy připravily. Děti běhaly kolem nás, trousily pod sebe jídlo a psi je pronásledovali a snažili se jim vytrhnout sousto z rukou.

Dvě krajiny (a obě celé)

Černé kafe jako pořádný životabudič a před spaním tři prsty pálenky z třešní rostoucích za domem, nakyslé a hrotité tak, že je v ní cítit smrt těch, kdo ji dělali; je trpká a škrabavá na rtech; obnažuje celý život stromu – od chvíle, kdy se ujal v zemi, vzklíčil a vyrazil ha povrch, vyhnal vzhůru první větev a kořenem narazil na prsní kůstku prvního pohřbeného – až do okamžiku, kdy poprvé rozkvetl, byl opylen a přinesl plody.

Dívala jsem se, jak sama sobě vznikám před očima, jako kamenná socha, totem, který vyrazil z vody a páry, nabírala jsem tvary a získávala podobu. Vystupovala jsem z hloubky, z dělohy matky, chatrné a vetché; z dělohy, která mě už nemohla udržet. Měla jsem pocit jako bych rodila sama sebe.

Někdy mi ženy přivazovaly na záda svá nemluvňata, abych je vzala s sebou do lesa.

Anebo jsme s muži nasedli do staré škodovky a jeli nakupovat. Drncali jsme přes kořeny a povykovali, div jsme si nepřekousli jazyk.

Zubama

V den, kdy jsem poprvé ochutnala psí maso, jsem se milovala s jedním z mužů.

Nejdřív mi z toho bylo zle, ale pak jsem se pustila do gulášku s cibulí a jemným tmavohnědým masíčkem, až jsem se olizovala a zoubky mi cvakaly.

A potom si mě, sedící za stromem a spokojeně trávící, našel jeden cikán, posadil se ke mně, a nakonec jsme se milovali.

Odhalil mi kundu, která se stihla zalesknout ve světle hvězd, a zabořil se do ní zuby, ježíšku na křížku, zuby; zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, v tu chvíli jsem viděla toho psa, jak visí za přední tlapy na žebříku a můj milý ho obratně stahuje z kůže; rozevřela jsem nohy a k nebi vylítla šňůra slin.

Obnažil mi poštěváček a začal ho kousat, vykřikla jsem bolestí a odstrkovala jeho hlavu, ale o to silněji do mě kousal, až bolest přešla v rozkoš a já jsem mu stvořila v ústech celý svět.

Gatě

Kde mám kalhoty, ptá se muž. Stojí u postele, na sobě modrou košili, kravatu a slipy, tvář ještě rozespalou, ale odhodlanou vyrazit a bojovat. Hledá kalhoty od obleku, který jediný si může dnes vzít, protože je tak psáno v dávných letopisech, a když tak neučiní, svět se vyvrátí od základu.

Nevím, řeknu. Myslím, že kdysi jsem měla s jeho oblekem něco společného, ale nemůžu si vybavit co přesně.

Žehlila jsi mi ho, řekne muž a skříň za jeho zády na mě artikuluje slovo prázdnota. Za mužem spáleniště ze vzorně srovnaných obleků, košilí přibitých na ramínka a kravat uspořádaných v krabičkách s průsvitným víčkem.

Odmítnu vylézt z postele a připojit se k jeho pátrání, dívám se, jak se v ranním šeru pohybuje v ložnici, otvírá další a další skříně, vrhá se do koše na prádlo a tiše při tom nadává.

Představuju si ho v chlupatých kalhotách ze psa jako boha Pana, v jediné psí kůži, kterou jsem kdy viděla staženou a pověšenou na šňůře, aby proschla.

Jedl Tizian psy?

Nasedli jsme do auta, já a čtyři muži, z nichž jeden se potom stal mým milencem, a jeli jsme do města pro psa. Zastavili jsme před útulkem a vešli dovnitř. Setkali jsme se s člověkem, který se o psy v útulku staral, měl pro nás už jednoho připraveného. Nevěděla jsem, na co cikáni psa chtějí; myslela jsem si, že je to přírůstek do jejich stáda, a tak jsem se ke psu sklonila a hladila ho. Vzali jsme si ho s sebou do auta, pes se mi uvelebil na klíně a usnul.

Dokodrcali jsme se domů a jeden z cikánů vzal psa za provaz, který měl kolem krku, a přivázal ho ke stromu. Pak zašel do domu. Hladila jsem psa po hlavě a mluvila na něj, když muž znovu vyšel ven a psa odvázal. Vedl ho s sebou za dům. Za domem bylo kulaté vydupané místečko, kde se zabíjela domácí zvířata, strupovitá země a žebřík opřený o zeď.

Posadila jsem se do trávy pod akát a dívala se, co muž dělá.

Uchopil psa pod krkem, vytáhl nůž a podřízl ho.

Pak položil psa na špalek, vzal sekeru a oddělil hlavu od těla.

Odněkud ze dvora jsem slyšela zakdákání slepic, které dobře tenhle zvuk znaly. Znamenal pro ně pochoutku – psí oči a jazyk.

Cikán se soustředil na mrtvého psa, pískal si něco mezi zuby a vytáhl z kapsy provaz. Pověsil bezhlavé tělo za zadní nohy na žebřík, nařízl ho a začal stahovat z kůže. Lupalo to a praskalo, a jak se oddělovala pevná kůže od masa, v růžových bublinkách se objevovaly svaly, pletence žil a nažloutlé sádlo; tělo psa se rodilo jako tělo Venuše na Tizianově obrazu, přesně v těch samých barvách a za zvuků, které mohlo vydávat jenom jemné rozlupování mušle.

Uslyšela jsem za sebou kroky, Mišo nás po čichu našel a posadil se vedle mě. Společně jsme se dívali, jak cikán stahuje psa, jako by mu sundával kalhoty, polonahé tělo se klátilo mezi příčkami žebříku a slibovalo dobrou baštu.

Zem mokvala k radosti nás všech, obřad pro nás i pro ně.

Babička

I když jsme si byly s babičkou blízko, blizoučko, nikdy jsme spolu nemluvily o svých mužích. Babička je měla v sobě hluboko, zasunula je do svého nitra a zavřela je přede mnou. Nepochybovala jsem, že jich bylo mnoho a že byli krásní, mocní a s tmavou pletí, s vlasy zapletenými a namazanými olejem. Docházeli za babičkou do jejího stanu, posedávali u dveří a dívali se, jak babička léčí; s nedůvěrou čichali pach léků a dezinfekce, pozorovali její bílé ruce a jasné vlasy. Poprvé viděli tak světlé oči, že se v nich odráželo světlo a vracelo se zpátky do světa.

V noci je babička obemkla bílýma nohama a pustila do sebe, svíjela se rozkoší a radostí, bez dechu, a nechávala se naplnit jejich vroucím mazlavým semenem mnohokrát za sebou. Neměla strach a její klín byl široký, neboť se uměla ochránit před početím. Tak to dělala s africkými muži až do rána, tak dlouho, dokud se slunce nevyhouplo nad horu za vesnicí a nerozsvítilo všechno kolem ní, zuby jejího milence, stříbrný fonendoskop na stole, knoflíky na šatech; a snubní prstýnek na její ruce.

Tohle jde snadno pochopit

Tvoje síla je v tom, že můžeš pořád jít, řekl mi cikán, který se se mnou miloval. Po každý cestě, kterou si vybereš. Můžeš za sebou nechat všechno, co jsi měla a co už nechceš.

Slova z něj nechtěla vycházet; když seděl vedle mě, vypadal jako vlk na kameni, zvedal krk nahoru a pozoroval nebe, obličej se mu prodloužil a protáhl, změnil se v čenich a on zavětřil.

Dolce

Stýskalo se mi. Moc se mi po tobě stýskalo. Přitiskla jsem tvář k profesorově rameni.

Kůži měl hebkou jako kuní ocásek.

Slepice

Svého dědečka jsem nikdy dobře nepoznala, protože s námi nežil.

Myslím na něj a on opatrně vylézá ze spodního šuplíku skříně, na sobě kožené sako se sametovým límcem, vlasy upravené a sčesané na jednu stranu. Je pro mě nepochopitelné, že si ho mohla babička vzít a nechat si od něj udělat dítě. Dědeček byl obdivovatelem naleštěného nábytku, skleněných cukřenek a židlí s polstrovanými sedadly, procházek po zamrzlém nábřeží a odpoledního čtení novin.

Vzali se s babičkou na jaře a v srpnu, těsně před tím, než Hitler zamířil do Polska, si babička koupila lístek na loď do Alžíru, projela vlakem Francii a v Marseille nasedla.

Tohle všechno mi vyprávěla, když jsme spolu chodily na procházky, na Petřín a do Šárky, a do kaváren, do Slávie a na Vikárku.

A na té lodi, vyprávěla babička, vařili úžasnou kávu.

Představovala jsem si ji, jak sedí v salonu, slabý ukazováček provlečený ouškem porcelánového šálku, kotníky ostatních prstů opřené o horkou stěnu a pomalu upíjí.

Kolem ní ticho a loď se pohupuje uprostřed moře.

Teprve po čase mi babička řekla, že bydlela v suterénu, namačkaná v jedné velké místnosti s Židy, prchajícími z Evropy, s vojáky, kteří utíkali před povolávacím rozkazem, a s množstvím zoufalců, vydávajících se do Afriky hledat zlato.

Na palubě se seznámila s kuchařem z horního patra a dala se s ním do řeči. Vzal ji s sebou do kuchyně a daroval jí nějaké zbytky.

Takovou slaninu jsem pak už nikdy neochutnala, řekla babička. Chtěl mě nechat v kuchyni; ale měla jsem svrab, tak jsem musela zůstat dole. Ale každý večer jsem chodila do kuchyně a on vařil kávu. Otevřel plátěný pytel, projel ho rukou a nabral kávová zrna do dlaně. Předtím si pokaždé ruku vydrhnul, takže ji měl čisťoučkou. Potom nasypal kávu do pražičky. Otáčel pomalu bubínkem a za chvíli se vzduch kolem naplnil vůní.

Pak kávu umlel a svařil na plotně a nalil do dvou pořádně velkých hrnců, pro mě a pro sebe. Obvykle jí udělal tolik, že mi dal ještě s sebou do bandasky a já jsem ji popíjela cestou dolů.

Dole jsem ji pít nemohla, byla to taková vůně a síla, že by se na mě ostatní vrhli. Místo kafe si vařili šedivou břečku z žita; každý, jak byl zvyklý z domova. Nakonec nám stejně zakázali rozdělávat dole oheň, protože by mohla chytnout loď.

Celý den jsem myslela na to, jak otevřu dveře kuchyně, řekla babička, a on rozváže plátěný pytel, hodí kávová zrna do bubnu pražičky a dá ji nad oheň.

Začala jsem vyprávět o dědečkovi, ale mluvím zase jenom o ní, jako by byla živá. Dere se ze mě sama ven, i když je několik let po smrti, stejně jako dědeček. Ale neumí zůstat zapomenutá. Po smrti je stejně živá jako před ní. Jako dědeček a můj muž, jenže ti opačně. Mrtví v životě i ve smrti.

Musím dědečka chytit za bílé ruce a vytrhnout ho z hrobu, sáhnout pro něj hluboko, abych o něm mohla mluvit.

Dědeček chodil plíživě jako duch. Znenadání se objevil za našimi dveřmi, a pak musel dlouho zvonit, než to dolehlo babičce k uším a než mu přišla otevřít.

V předsíni se sklonil, dokázal to tak elegantně, že mu ani nekřuplo v zádech, stáhl si boty a zajel do kožených páskových pantoflů, které nikdo jiný nepoužíval a které tu pro něj byly pokaždé připravené.

Potom vkráčel do pokoje. Měl oholenou tvář a z úst mu bylo cítit mentolem.

Byl přesný jako hodinky, měl rád poctivé materiály, vlnu, hedvábí a tvíd, a oblékal se do nich i v době, kdy na trhu nebylo nic jiného než silon. Nevadilo mu, že jeho oblečení je dávno vyšlé z módy, že kostěné knoflíky jsou k smíchu a že v celé Praze není švec, který by mu opravil prošívané boty s vykrojenou špičkou.

Babička o něm nikdy nemluvila. Jednou za týden se vynořil jako duch a prostě byl. Dotkl se špičkou prstu bříška mosazného zvonku, pak ještě jednou a pak přitlačil, babička mu otevřela, on se s tichou ladností zmocnil svých přezůvek a celé odpoledne jednoduše jenom byl.

Chodil po pokoji, prohlížel si věci, sem tam po nich přejel prstem, postavil se za záclonu a vyhlížel z okna.

Svrchník nám nechával vydaný na pospas v předsíni na věšáku, a tak jsem se k němu jednou připlížila a prohledala mu kapsy. Nenašla jsem v nich nic kromě krabičky cigaret a kapesníku. Kapesník jsem mu ukradla a dala si ho pod postel. Když dědeček přišel podruhé, nemohla jsem se zbavit dojmu, že o tom ví, a neodvážila jsem se mu podívat do tváře.

Ale už tehdy jsem byla chytrá natolik, abych věděla, že mu ho nesmím vrátit zpátky.

Jeho kabáty voněly jako utěrky, do kterých babička balila o Vá­nocích kapra, než ho vzala palicí po hlavě.

Ptala jsem se babičky, co dědeček dělá, a ona mi řekla: Je doktor.

Ale necítila jsem z něj nemocnici jako z babičky, když se vrátila z práce.

Potom jsem zjistila, že dědeček pracoval ve výzkumném ústavu. Zapojoval potkanům elektrickou podlážku a oslepoval slepice, aby mohl pozorovat klovací reflex.

Páchl krví a elektřinou. Člověk ze Starého světa, oblečený do pachu modernity jako do skafandru.

Zemřel uvážlivě a přesně. Když se vrátil z jedné návštěvy od nás, lehl si do postele a do rána byl mrtvý…

Na pohřeb jsme mu nešly.

Proč, řekla babička.

Přišla se na nás podívat paní, s kterou dědeček žil. Měla světle hnědé natočené vlasy a růžové šaty. Byla cítit krví a elektřinou jako on. Babička zrovna vařila. Paní se posadila ke stolu a chystala se něco říct. Bublalo v ní jako v konvici. Seděla jsem na stoličce a šlehala vajíčka. Měla jsem na sobě krepové punčochy a starý svetr.

Přivedla jste ho do hrobu, řekla paní babičce.

Babička se ani neotočila od plotny.

Nikdy jste s ním nepromluvila, pokračovala paní. Ruce se jí třásly.

Dáte si něco k pití? zeptala se babička. Položila jsem vajíčka a vyskočila, abych jí mohla něco podat.

Tolik se kvůli vám trápil, řekla paní v růžových šatech. A vy jste mu nepřišla ani na pohřeb: Zdálo se, že se rozpláče. Zvědavě jsem se na ni podívala. Babička se obrátila zase k plotně. Tvář měla uvolněnou a soustředěnou.

Podej mi ten svítek, Nino, řekla.

Ta paní byla dědečkova paní. Paní nikdy nemůže být ženou a naopak.

Babička byla ženou.

Prst uvnitř

Začala jsem stárnout a čím dál tím víc se podobám někomu, koho neznám. Svým rodičům?

Babička je čokoládová královna se stříbrem v klíně, jedinečná tak, že do její podoby nelze dorůst.

Málokdy se dívám do zrcadla, ale své stáří cítím. Zanáším se pískem, až mi vržou vnitřnosti, za nehty mám bílé měsíčky a kůže mě pálí, jako kdybych se koupala v pepři.

Nohy mám malé, tvrdé a rozeznávám dvanáct druhů vín.

Chodím kolébavou, rozvážnou chůzí, při vzpomínání si podpírám hlavu a oblékám se popaměti.

Stárnu, protože netvořím. Jsem jako Sedmý den bez šesti předcházejících, stočená dokolečka, neobsažená v ničem jiném než sama v sobě.

Nezraju, stárnu.

V noci, když nemůžu spát, pozoruju muže a hmatám ve svém vnitřku. Protlačím dovnitř jeden prst, za ním druhý, a pak postupně celou ruku, sevřu prsty v pěst a zase je rozevřu, hmatám, šmejdím a pátrám po něčem, co bych mohla být já; nebo alespoň mé; něco, co zůstalo. Ale staré není a nové se nenarodilo.

Položím hlavu na polštář a čekám; měsíční světlo zmagořené září lamp se táhne ložnicí, pěkně potichoučku polehoučku, jak se sluší na nevítaného hosta.

Znovu

Co mám dělat? zeptala jsem se profesora, zraněná, dotčená, urážená. Nežena.

Vzal do ruky jeden z mých obrazů. Jmenoval se Děti v lese. O Jeníčkovi a Mařence. Na stolku před ním se povaloval příbor. Přejel nožem po plátně. Barva šla dolů v dlouhých zatočených pruzích, jako když se loupe pomeranč. Potom začaly opadávat drobné slaboučké šupinky, když profesor rychlými jemnými pohyby čistil plátno.

Podívej, řekl. Žádný základ. Hloubka. Nic.

Nadechla jsem se.

Není to v barvě, řekl. Je to v tobě.

Proč jsi mi to neřekl dřív?

Neptala ses.

Na zemi leželo klubíčko, změť barev, které jsem pozorně připravovala a vybírala. Odhrnula jsem ho špičkou boty. Zapraskalo.

Dotkl ses mě, řekla jsem. A pak jsem zjistila, že nemůžu dál mluvit.

Stál proti mně a čekal, co řeknu. Tvář měl napjatou, dychtivou, maličko pootevřená ústa.

Začnu znovu, řekla jsem.

Položil příbor a plátno na stůl. Ukliď to, řekl.

Sklonila jsem se a začala sbírat rozdrobené zbytky barvy.

Ty

A tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Ty chystáš něco k jídlu, mluvím do tvých zad a nespouštím z nich oči, zaznamenávám každý tvůj pohyb; když se natahuješ pro pánev, krájíš slaninu a cibuli, rozbíjíš vejce a opatrně je pouštíš na rozpálený olej, až se naše maringotka záplní vůní silnou jako modlitba. Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.

Ve tmě a vzduchu je cítit pach ostatních mužů, cigarety a pot; natahuju je do nosu a je mi jasné, že stejně jako já cítím je, cítí oni mě. Nacházejí má znamení v každém koutě. Moje otisky jsou patrné na všem, na hrnečcích, na stole, v odkrojeném kousku chleba, pod polštářem, kde někdy zapomenu srolované kalhotky. Muži po práci jsou obzvlášť citliví na stopy ženy.

Tobě je to jedno, přijímáš mě jako každé nové místo, kam přijdeš, jako počasí, na kterém nemůžeš nic změnit.

Učíš mě znovu myslet na to, z čeho jsem postavena.

Bylo lůno Panny Marie plné?

Čichám se jako pes, poznávající své staré značky, a pak rozmlouvám se svým tělem, které se na mě směje v zrcadle: přežili jsme! A chce se vrátit ke starému životu, který byl dokonalý a plný jako lůno Panny Marie.

Poslouchám hudbu.

Jednoho dne potkávám Blanku Kolkovou, servírku.

Ty

Když jsi mi to jednou dělal, ustrnul jsi náhle v pohybu a já jsem si řekla, že už vlastně nevím, jaký Mišo byl.

Žum

Smrt je do mě zavinutá jako listy kapradí. Nosím ji všude s sebou, vězí ve mně jako jehla; zapíchnutá hluboko, koluje krevním řečištěm a nevyjde nikdy z paty, jak se povídá.

Snažím se ze sebe vyloupnout sebe, a nejde mi to; je to, jako kdybych chtěla vyjmout obraz ze zrcadla. V každé buňce těla, v každém jejím odštěpku mám Tajemství.

Jsem svátost mužů. Nemohla bych být bez nich. Co bych byla?

Blanka s Marií a Marie s Blankou

Blanka Kolková je Marie. Má zázračnou moc. Zázračně ji potkávám a zázračně mi mizí, odjíždí pryč, do Českého Krumlova, města vodního zámku.

Potkávám ji nakrátko ostříhanou, černou a sveřepě se držící života.

Nemám ráda pohádky, řekne hned napoprvé, v ruce balancuje tác s půllitry a svaly na paži se jí rýsujou.

Má úzkou pochvu, ani ne pro penis, spíš pro prst. Je hubená až běda. Nenechá se odradit, vytrvale běží.

Sedíme spolu na bobku nad smradlavou dírou v zemi, na tureckém záchodu a Blanka říká: Vím, že je to těžký. Ale nesmíš zapomenout. Musíš ho porodit, dostat ven.

To bylo, když jsme s Blankou jely do Turecka, v malém autobuse. Tehdy jsem zjistila, že mi sluší oranžová barva.

Lemovaný stříbrem

Mišo si nabíral plnou lžíci. Tělo, vzduch, ramena, nebe, břicho, zemi, srst, kořeny, maso, semeno; bral všechno a rozcupoval to do posledního vlákna. Všemu dával barvy.

Zdálo se mi, že má všechno, co potřebuje. Ale pro Miša potřebovat znamenalo naplnit. A Mišo byl bezedný.

I kdybych to věděla, zůstala bych s ním.

Bez záchranné vesty

Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodě, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži.

Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané tvary, nečekané barvy, staré neohebné olovo.

Chlív znovu plný

Mišo odněkud přinesl velké vyřezávané rámy se zašedlými okraji. Kdysi musely viset nejmíň na dvou skobách. Teď z nich byly obrazy vyžrané, nezbyl ani sen.

Co s nimi budeš dělat? zeptala jsem se. V Mišově pokoji nebylo k hnutí. Mišo vzal sekyrku a rozštípal je. Seshora přiběhl domácí. Mišův pokoj byl plný třísek, zadělaný jako chlív. Byl to hřbitov rámů, a v něm se objevil vnitřek.

Přední strana čokolády

Můj muž dostal zánět kloubů. Leží v posteli a sotva se hýbe. Sedím v kuchyni, piju limonádu a přemýšlím, co to pro mě znamená. Muž hned tak nevstane. Nejsem Ježíš Kristus.

Chtěla bych, aby měl milenku. Podobnou jako můj dědeček. Mohla bych jí zavolat, ona by přijela ve svých růžových šatech a pečovala o něj. Vařila by mu všechny možné čaje, podávala prášky proti bolesti, a nakonec by si vlezla k němu do postele a masírovala mu svaly, aby se neproležel.

Když rozbalím čokoládu, pokaždé se podívám na její přední stranu. Už jsem tam viděla obtištěného jelena, bavorskou selku s kýblem mléka u boku, Eiffelovu věž i Brandenburskou bránu.

Muž volá z ložnice.

Nino, volá, jako když se láká kočička. Ninečko!

U srdce mi šumí bublinková limonáda. Jdu k němu opatrně. Nechci zatřást jeho klouby. Mám tichou chůzi, ale on má oči upřené na dveře, a sotva vstoupím, hned mě do nich uchopí.

Poslyš, říká, co ty tvoje prášky na zuby? Jeho jsou mu málo. Chtěl by napít i z mojí bandasky.

Vyloupnu je ze stříbrné krabičky, žlutě žilkované tobolky, a muž se po nich chtivě sápe. Zapíjí je minerálkou a úlevně vzdychne na polštáři.

Ledový čaj

Celou cestu bylo Blance špatně. Měla s sebou igelitové pytlíky a do těch zvracela. Lidé se po nás otáčeli, protože to smrdělo. Blanka pytlík pokaždé zauzlovala a já jsem ho dala do igelitky, kterou jsem měla u nohou. Sedadla byla potažená plyšem, s bílou dečkou na suchý zip na místě hlavy. Blanka se chvíli předkláněla, a když už nemohla, praštila hlavou do bílé dečky. Venku, když jsme si na parkovištích protahovali nohy, se smála a dělala jakoby nic.

Měla černé tričko a bílé svaly, a ty svaly zářily proti modré obloze, až i řidič uznale mlaskl a celou cestu pouštěl Deep Purple a Rolling Stones, aby aspoň trochu přehlušil Blančino dávení.

Na benzinových pumpách jsme si kupovaly bagety a čokoládu a ledový čaj v krabici, a čím víc jsme se blížili Turecku, tím špinavější byly záchodky a naši spolucestující se stále zuřivěji natírali opalovacími krémy.

Turci neměli vůbec žádné bagety, jenom žlutý pita chléb balený v umělé hmotě.

Jdeme dolů

Měla bys mít nějaký vnější tvar, řekla Blanka, jinak tě lidé nemůžou uchopit, a to je znervózňuje.

Seděly jsme na studeném zábradlí balkonu, pod námi blikající město, Blanka čerstvě umytá. Byla zabalená do modrého šátku a zase tak oslnivě svítila do nebe, jako maják.

Turci ji milovali, i když byla zahalená. Byla černá jako jejich nejposvátnější písmo. A i když mlčky obdivovala památky, byla jsem přesvědčená, že sem jela hlavně kvůli mně.

Chodily jsme bok po boku, že by mezi námi papír neprostrčil, noha vedle nohy, jako na pouti za vzácnou relikvií. Šly jsme zaprášenou cestou, vyhýbaly se kamenům a pozorovaly divoké osly. Blanka byla jako třešeň schopná proroctví na Barboru, jako prut vsazený do země, tělem jí proudilo zlato. A já jsem šla tiše vedle ní, kutálela jsem se vedle ní jako hedvábné přadýnko, kolem ohybů cest a nakupeného kamení, až jsme došly na křižovatku a Blanka se začala spouštět do chladného údolí, prudkou cestou, kde se kameny nedaly obcházet, ale musely se přelézat. Smýkala jsem po nich nehty, až to zvonilo a odletovaly jiskry. Těžce jsem popadala dech, měla jsem pocit, že musím zastavit a namazat si rty, jinak by mi praskly a vysypaly se. Blanka se otočila a počkala na mě. Za chvíli jsme zaslechly zvuk vody a došly k potoku. Po kamenech poskakovaly kozy.

Studí mě to, řekla Blanka a slezla ze zábradlí.

Masíčko

Blanka musela vědět, že má rakovinu už tehdy, když jsme seděly naproti sobě v kuchyňce a cpaly se krvavými rajčaty zalitými litrem olivového oleje.

Dopoledne jsme minuly MacDonalda a na trhu si koupily kuřecí vnitřnosti. Blanka je hodila na pánev, přidala k nim čili a šalotku a všechno to orestovala, až to začalo vonět; propečené vnitřnosti plné zeleniny a posledních kapek krve. Začal se k nám sbíhat celý hotel, kuchaři se vyloupli z kuchyně, byli to do půl těla nazí Turci ve špinavých zástěrách a klaněli se Blance až k zemi a zvali ji na návštěvu do kuchyně.

Posadily jsme se s Blankou k sobě, každá plný talíř na kolenou, a začaly jsme jíst. Musely to být drůbky nejmíň ze tří kuřat, z talířů vůbec neubývalo. Slyšela jsem své vlastní vnitřnosti, jak volají: Játra, ke mně. Ledvinky, za mnou. A srdce, ano, ty, nevzpouzej se, hezky do žaludku.

Blanka vypadala jako černá čára. Když si plnila břicho vnitřnostmi, vydulo se jí a hrozně jí slušelo; její břicho bylo pěkně vykroužené, úplně přesně jako v Písni Písní, kulaté jako chleba a bílé.

Je to dobrota, řekla Blanka a prstem vytírala talíř. O tohle si moje tělo říká.

Blanka byla schopná sníst neskutečné množství jídla, břicho se jí pokaždé vypouklo, a když splasklo, Blanka se začala shánět po dalším jídle. Nejradši jedla maso a zeleninu s palčivou chutí. Maso nemohlo být lecjaké, muselo být obalené tukem a modrofialovou blánou, aby Blanka měla pocit, že bylo teprve před okamžikem strženo ze zvířete.

Když jsme byly na tržišti, vydržela dlouhé chvíle stát u stánku se syrovým masem, dívala se, jak ho prodavač porcuje, stahuje z kůže a hází na váhu, a v sedmém nebi byla, když jsme objevily zastrčenou uličku, kde prodávali vepřové. Odřezávali ho přímo z rozpůleného prasete, visícího na velkém železném háku; pod prasetem byla stružka tmavé krve, svedená doprostřed chodníku, a vedle stánku pobíhaly prodavačovy děti, každé mělo v rukou plácačku a odháněly hmyz.

Pojďte, volal na nás prodavač anglicky. Já jsem křesťan! A Blanka si nechala vyříznout z prasete pěkný kousek kýty.

Nemůžu bez masa být, řekla. Musím krmit červa.

A tak se kuchyňka v našem hotelovém patře každý večer naplnila vůní smaženého masa; vůně obtočila Blanku jako druhá kůže a dráždila každého, kdo se s ní setkal.

A já jsem šla za Blankou stejně jako ostatní, přitahovaná pachem syrového masa, vnitřností a žil. Ale Blanka se za mnou otočila a řekla: Ty nemůžeš jít za mnou. Ty jsi moje sestra.

A tak jsme šly zase vedle sebe a všechno, co jsme vypily, a bylo toho hodně, se vsakovalo do masa, a tak jsme byly skoro pořád střízlivé.

Jdeme nahoru

Vylezly jsme na vysoký kopec nad městem. Blanka se posadila na kámen, zula si boty a natáhla nohy. Pak si utrhla nějakou bylinu a rozkousala ji.

Mluvit bylo zbytečné. Jsem pro řeč slepá.

Chodím

Už zas někam jdeš? řekl muž. Neměl s útěky zkušenost. Tu získal až se mnou.

Sám nikdy utíkat neuměl.

Stavěl se ke všemu čelem a chránil se svou taškou.

Barvy jsou tak daleko

Pořád chodím po různých cestách, muži. Vzal sis mne s nohama vrostlýma do břicha tak, že už nezbylo místo na dítě.

Nikdo mě neučil být poutníkem. Narodila jsem se tak.

Poutníci zabírají málo místa a nikde nevydrží dlouho. Nikdo je u sebe neudrží.

Dívám se na muže, spícího vedle mě. Pozoruju ho většinou jenom v noci, když má tvář uvolněnou a bez napětí. Nikdo by neuvěřil, že je to lovec a mrtvý mužík. Tvář má vyrovnanou jako dítě. Spí klidně.

Sedím po jeho boku, objímám si kolena a sleduju jeho tvář jako liška, připravená každou chvíli zmizet v úkrytu. Má rovné čelo bez vrásek, tenká víčka, lehounce přiklopená a chvějící se, měkké odevzdané rty. Ve spánku je víc živý než za dne.

Teď bych ho mohla namalovat, kdyby to šlo.

Ale barvy jsou ode mě daleko.

Potřebuje zenový mnich mapu?

Odcházím skoro každý den – ráno, v poledne nebo večer, tři magické časy, mohu si vybrat, který z nich chci, a jedna žena.

Kdybych byla mnichem, uměla bych se spokojit s maličkostí a nehonila bych si srdce za jinými věcmi.

Mám své zvláštní oblečení na cesty ven, šaty z kvalitní látky, padnou mi jako ulité, nerozumně drahé boty s měkkou podrážkou a tkaničkami zakončenými voskovou trubičkou, aby se netřepily.

Mám pro strach uděláno, na řetězu s sebou vleču svého anděla, oči má zelené, vybledlé dlouhým vystavováním po vitrínách.

Co by se mi mohlo stát?‘

Nikdy bych neřekla, že mi patří všechno,

… a přece je to tak, řekl profesor.

Kopule jako Tádž Mahal

Postávaly jsme na nádraží a vdechovaly vzduch. Byl nádherný, elek­trický. Elektrický ode všech těch mašin, kterými byl skleněný poklop Hlaváku nacpaný k prasknutí elektrický holicími strojky, kterými si výpravčí a ostatní ajznboňáci obtahují tváře; elektrický hracími automaty, vlasy kluků, pochodujících po peronech a slídících po zákaznících; a hlavně elektrický napětím všech dálek, které odsud utíkají pryč.

Začínaly jsme s Blankou ve Fantově kavárně, nad hlavami kopuli jako ve svatopetrském chrámu.

Kafe bylo hořké a bylo ho málo, cukr ve dvou ulepených papírových válečcích.

Občas sem zabloudil nějaký turista, omámené si prohlížel vý­zdobu a nevěřícně pak zíral do šálku s tím, co si objednal.

Vydávaly jsme se s Blankou ven několikrát do měsíce. Pokaždé jsme se setkaly v hale, před jednou z pokladen. Já jsem tam byla vždycky první; s batohem na zádech jsem se rozhlížela, kdy ji uvidím, a nikdy se mi nepovedlo zachytit ji očima; najednou se zjevila vedle mě, hubená a tmavá, černější než cikánka, v tlustém kabátu a s pevnými botami. Rukou si přidržovala popruhy batohu a usmívala se.

V kupování lístků jsme se střídaly, takže ta druhá nikdy nevěděla, kam vlastně jedeme. Blanka nesnášela dlouhé cestování, a tak se držela při zemi, takže jsme se potloukaly většinou kolem Prahy, Benešova nebo Kralup; dohrkaly jsme tam lokálkou, v břiše Fantovo kafe, které jsme potom vyčuraly za prvním keřem.

Já jsem se většinou rozšoupla víc, párkrát jsme jely i lepším vlakem, ale všimla jsem si, že Blanku nebavil a hajzlíky na něm byly stejně hnusné jako v kladenském osobáku.

Někdy jsem přemýšlela, jakou barvu vlastně Blanka má – bílé svaly a zbytek černý, tuhá jako kočičí srdíčko.

Nebylo možné udržet ji v hlavě déle než minutu, pak hned zmizela.

Ty

Rostu tebou, řeknu ti. Prohlížím si na světle tvoje prsty, rozežraná bříška napuštěná bílou barvou; třesu se před nimi, jsou rovné jako strom, neumíš nic než hloubit, anebo stavět; o takových lidech se říká, že jsou hloupí.

Večer se postavím před zrcadlo, budu si prohlížet své tělo a přemýšlet. Pořádně se prohmatám, kost za kostí, sval za svalem, šlachu za šlachou, jako bych si sama stála modelem; pak se uchopím za vlasy a smýknu jimi, silně, abych cítila, jak se odlepují od lebky a berou s sebou kůži šedivou jako popel.

A pak se popíšu, každý milimetr svého těla hodím na papír, do posledního vlásku se na něj vynesu, a cílem nebude nic menšího než úplnost.

Jsem tělo zabalené do novin, málokdy otevřu ústa; jen pro muže, pro Blanku a teď pro tebe. Pro tebe už úplně, i když jsi mě o to nežádal.

Máš v sobě moudrost a malou lysinku nad uchem; kdybys nebyl, nebyla bych já.

Já I

Tohle jsou fakta, která se mi o sobě podařilo zjistit:

775323/2061

177/64

80 – 65 – 82

BRh+

132

223 378 596

AOC 72 – 72

Ale může to vypadat i jinak.

Designérský výstřelek

Večer jsem si uvařila čaj. Provoněl celý dům. Černý jako tma, s kouřovou vůní a svíravou chutí. Sevřel mi jazyk jako do želez, horkým hřbetem se otřel o patro, zapálil krk a zapustil kořeny v žaludku.

Seděla jsem v kuchyni, ruku položenou na průhledném stole jako na obrovském akváriu.

Chagalla jsem jí nikdy neukázala

Musím ti ukázat jednu krásnou věc, řekla jsem orosené Blance.

Oškrabuju její tělo jako sgrafito, černá v černé, dole něžně zpocené.

Každý dotyk je jako rána do černého.

Milovaly jsme se u mě doma, když byl muž v práci.

Lehávaly jsme spolu v posteli a škádlily se jako kočky. Prostěradla nasákla naším potem, slinami a šťávou; když jsem usínala vedle muže, cítila jsem Blančin pach, a když jsem s ním souložila, bylo to jako by bojoval se dvěma ženami, vstupoval na místa, kde ještě nevyschly Blančiny sliny.

Muž Blanku necítil. Nepoznal, že jsem omletá jinýma rukama, jinde vydaná z lásky; neocenil moje hladké čelo, jasné oči a rozpuklé rty, nepochválil mé stydké pysky, zhebklé k dokonalosti, neřekl: chtělo to ženskou ruku.

A tak jsem si to nechala pro sebe; stulila jsem do sebe tolik něžných hodin, kolik jsem mohla; zatajila jsem mu desítky drobných zachvění a povzdechů, a to jen proto, že mi nedal příležitost mluvit.

Já II

Dívám se na sebe do zrcadla; koukám, jak jsem povedená, s napjatou kůží, bílou jako kozí srst. Když natáhnu paže nahoru a zakloním hlavu, vidím, jak mi v důlku pod krkem pulzuje krev.

Na boku mi vystupuje žíla a točí se po žebrech vzhůru.

Ale vezmu to po pořádku.

Hlava: malá, ostrá, černá jako špendlíková hlavička zabořená v papíru. Jako sirka ze Sušice.

Ramena: jako dvě ohnuté břízy. Žíhaná radostí.

Paže: k pohledání. Na stavu by mohly viset.

Ruce: svatojakubský poklad.

Prsa: dvě modrá vemínka. Bradavky žhnou jako plamen.

Břicho: k zulíbání. Mísa pro bohy. Ještě žádný z nich na ni nehodil střevíc.

Pohlaví: někdy myslím jenom na ně a jím. Jím jím.

Stehna: úchyty pro veverky. Místa poslední setby.

Lýtka: taková už se neprodávají.

Nohy: laskavé.

A odzadu.

Šíje: vzor.

Záda: hladina.

Zadek: dva mlýnské kameny vedle sebe.

A zevnitř.

Milosrdný a milostivý je Hospodin.

Ty

Povím ti, jak to bylo s Blankou poprvé.

Ornitologové pláčou

Sobota ráno. Mrzlo až praštělo. Vrabci padali mrtví v letu. Okny nebylo vidět ven, námraza byla na prst silná. Důchodci neudělali ani krok bez svých okovaných holí. Psi přimrzali k chodníku. Všude možně praskala voda. Popelnice se nedaly otvírat a vedle nich se kupily hromady odpadků. Lidem klouzaly nohy a padali si do náručí. Velkoobchody s potřebami pro kutily prodávaly balíček dřevěných briket za padesát korun.

Daly jsme si s Blankou na Hlaváku kafe. Nádraží bylo přecpané lyžaři a bezdomovci.

Blanka koupila lístky.

Ty (& já)

Nevím, jestli to chci slyšet, řekneš.

Ale jo, odpovím.

Napiješ se vodky.

Tak dobře.

Oči ti svítí a mně taky.

Naštěstí nestiskla

Sedačky kožené, ulepené. Průvodčí unavený. Po snídani krátce, do svačiny daleko.

Kam jedeme? zeptala jsem se Blanky. Okno bylo potažené mrazem.

Blanka seděla naproti mně. Mezi námi ticho, po ránu škrabavé, mrzuté. Blanka rozespalá, na rtech bílý škraloup. Chvíli jsme jely v tichu. Opřela jsem si hlavu o sedadlo.

A pak Blanka sjela na kolena do břečky, kterou jsme do kupé přinesly na botách, a rychle a přesně se mi zakousla do rozkroku.

Ty

No, a to je všechno, řeknu.

Znovu se napiješ vodky. Polkneš.

A od té doby jsem směla Blance počítat žebra. Hmatat její srdce. Poslouchat její střeva. Dotýkat se jí jazykem.

Tak takhle je to

Na Blance se mi líbilo, jak uměla říct ne… Byla zhmotnělé černé ne; dokázala by říct ne i bohu a bylo by po spáse. Když řekla ne, bylo to konečné a napořád. Znala samu sebe a nedokázala se překvapit, a stejně jako se nedokázala překvapit, mohla se na sebe spolehnout.

Její ne kolem sebe dělalo pěkné fajnové hranice, v kterých se mohla protahovat jako kočka.

O nikom nic nevěděla, všechno zapomínala. Byla jako telegrafní kolík, připínala se na ni spousta drátů a ona si neponechávala nic, co jimi prošlo. Ani mě ne.

Měla ráda, když jsme ležely nahé na sobě, já přitištěná k jejím zádům, tlačila jsem jí bradu do ramene a Blanka pode mnou dýchala ohromnou silou, vlasy jí smrděly kouřem a já jsem se Blanky ptala: Proč nemluvíš?

A když Blanka odcházela do práce, oblékala se pomalu a těžce, seděla na okraji postele s kouskem prádla v ruce, a když se zvedla, zůstal na prostěradle vlhký flíček.

Dokázala jsem si ji představit s hráběmi a motykou někde venku, byla silná a stálá, úsporná v gestech a šikovná. V Praze drhla stoly, roznášela pivo a starala se o hrací automaty. Byla pořád při penězích, vždycky kolem ní cinkaly nějaké drobáky.

Jednou jsme se milovaly jako dvě feny, já s nohama u sebe, jak jsem to dělávala od Mišovy smrti, a Blanka otevřená jako vstup do tunelu, a já jsem zjistila, že jí nestačím.

Dušičku scvrklou, jako by ji na valše vypral.

To jde ruku v ruce, řekla Blanka, tvář rozrytou jako pole na podzim. Postavila se na všechny čtyři, vystrčila na mě zadek.

Vyliž mě! řekla.

Co mohlo být horšího?

Zapřít Krista?

Neplatit daně?

Kupovat dětem gumové hračky Made in Hongkong?

Kupovat dětem gumové hračky Made in Hongkong a plnit je se­kanými hřebíky?

Dělat vdolečky ze psů a prodávat je jako vegetariánské jídlo?

Ty

Ptám se, co mohlo být horšího, miláčku, a v tvých očích vidím, že takových věcí může být mnoho.

Pro mě v tu chvíli ne. Měla jsem v sobě špunt z nemocniční panychidy, provázek až do morku kostí, tělo propletené s nebožtíkem, kůži s kůží, kost s kostí, vlas s vlasem, a najednou mi Blanka Kolková, servírka, řekne: Vyliž mě! a zadek má rozevřený jako prýštící knihu, bílou prdel a v ní díru jako do komína, stehna od sebe, přidržuje si je rukama a ze zadku se jí jako z mlsné tlamy spouští šňůrka bílých korálků, skoro průsvitné rosy a já sebou lomcuju na opačném konci postele a dívám se na tu bílou výzvu…

A víš, co jsem udělala pak, můj milý?

Překonala jsem se

Nakonec jsem se k Blančinýmu zadku přitiskla, opatrně, a vsunula do něj špičku jazyka.

Tak se prdel Blanky Kolkové, servírky, která jednou rukou uzvedla dvanáct půllitrů, stala chodbou k mojí spáse.

Ty

Říkala jsem ti, miláčku, že mám pochvu spojenou se srdcem.

Líbí se mi na tobě, že se netváříš vyděšeně.

Líbí se mi, jak jíš.

S rozmyslem připravuješ jídlo a dáváš ho na stůl. A s rozmyslem žvýkáš, sousto za soustem; tváříš se při tom klidně a moudře, jako telátko.

Tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Ty chystáš něco k jídlu, mluvím do tvých zad a nespouštím z nich oči, zaznamenávám každý tvůj pohyb; když se natahuješ pro pánev, krájíš slaninu a cibuli, rozbíjíš vejce a opatrně je pouštíš na rozpálený olej, až se naše maringotka zaplní vůní silnou jako modlitba. Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.

Americké filmy

Nebyla jsem jediná, s kým Blanka žila. To bylo od začátku jasné. Ale nikdy jsem na ní nenašla stopy po někom cizím, otisky zubů nebo škrábance nebo zbytek parfému. Rodila se pro mě pořád znovu, pomalu jsem si ji musela vybalovat z celofánu jako dárek k narozeninám.

Rozčilovalo mě, že Blanka nebyla ochotná postarat se o své zdraví. Čas od času byla nemocná; buď se jí na pohlaví udělaly pupínky, nebo měla výtok, nebo zánět močové trubice. Bylo to na ní poznat už zdálky, pokaždé ke mně šla se skloněnou hlavou, ale příště to udělala zas.

To už jsme spolu přestaly jezdit ven neznámými vlaky a chodily jsme spolu po hospodách, výčepech a lokálech, kromě toho jediného, kde Blanka pracovala, tam jsme nikdy nešly, a Blanka si pokaž­dé dávala maso se zelím a knedlíkem a zapíjela to pivem a jídlo jí klouzalo do hubeného břicha pod černým trikem a venku nebo na záchodě jsme se líbaly a Blančina pusa byla mastná a dobrá.

Nebo jsme šly do kina, Blanka se mohla utlouct po amerických filmech; seděla ztuhle jako socha, krk našponovaný a oči, připíchnuté na plátno, jako dvě zrcadla, odráželo se v nich celé plátno a ještě vstupní dveře na boku; do bílých něžně svinutých uší jí proudil dabing a Blanka byla krásná.

Ty

S tebou si můžu pořádně zakouřit. Už jsem si zvykla na chuť spálené umělé hmoty. Představuju si zlaté šroubky, jemně začazené, pěkné, jako ve starém hrobě. Vyměnila jsem svou dosavadní zubní pastu za zubní pastu pro kuřáky.

Vždycky jsem byla hodně citlivá na pachy – a pachy, které jdou z tebe, jsou čisté jako sklo – cigaretový kouř, hlína, chleba, kyselé okurky, moč – ale čistá, poctivá, mokrý flanel, salám, teplo pelechu, vodka, vejce, vápno.

Dušniakovo kafe

Mám ráda černé kafe, smrťáka, které jsem se naučila pít od Dušniaka.

Na Dušniakovo kafe si vzpomenu pokaždé, když si kafe někde dávám, a přitom to nebyla žádná exkluzivní značka, ale obyčejný zrnkový Standard, který prodávají v krámě za dvanáct korun.

Blanka měla taky ráda kafe, ale ona měla ráda všechno, co bylo nějak výrazně cítit, na chuť nebo na čich, to bylo jedno. Uzenáče, nakládaný hermelín, utopence, šproty, vodku, rum, pivo, becherovku; všechno, co dalo tělu najevo, že do něj něco proudí a že by se na to mělo připravit.

Hledaly jsme spolu chuť Dušniakova kafe na různých místech, ale nepodařilo se nám ho najít; ať jsme ho zaklínaly, jak jsme chtěly, horem i dolem, nic, vypařilo se jako duch.

Nosili nám kafe v malých šálcích, s umělohmotnou pláství mléka, ouškem nešel ani provléknout prst, takže jsme je držely oběma rukama jako opice hrneček kakaa; bylo to kafe z kolumbijských a brazilských plantáží, poctivě sesbírané a vyloupané malinkými černými otrůčky se zuby svítivými jako ty porcelánové hrníčky; koupené v plátěných pytlích za velkoobchodní cenu, pečlivě semleté vyškoleným personálem a šetrně předané obsluze, která ho nacpala do parního stroje.

Šálečky byly nablýskané, se jménem firmy, na doživotí zasnoubené s čokoládovým bonbonem, sušenkou a pozorně odměřeným množstvím mléka.

Anebo jsme si dělaly naděje ve čtyřkách, kde nosili kafe v ohni­vzdorných sklenicích s broušenými výstupky. Do lógru bývala zapíchnutá hliníková lžička.

Kremrole

Dlouhý výlet s Mišem na Slovensko; odcházíš od jednoho, abys mohla být s druhým, řekl profesor, když jsem ho opouštěla.

Nenávidím stopování, pachy cizích aut a lidské tlapy na volantu, střídavě mladé, staré, tlusté, hubené. Někdy jsme se tiskli mezi krabicemi, anebo se dělili o sedadlo se psem, jindy jsem musela sedět Mišovi na klíně.

Tentokrát se nám podařilo dostat se do Zvolena jenom třemi stopy. Cestou jsem pozorovala Mišův obličej, zamračený a zabraný do sebe, a kolem nás ubíhala krajina.

Dívala jsem se na Miša ze strany, byl tak ošklivý, že to bořilo zábrany mezi lidmi. Kdyby byl ošklivý jenom trochu, lidé by se prostě odvrátili a dělali, že to nevidí. Ale Mišo vypadal tak zvláštně, že pokaždé museli něco říct, ať chtěli, nebo nechtěli, museli ze sebe vydat nějaký zvuk.

Sama jsem si musela na Miša zvykat, objevovat ho z různých úhlů, abych se nevyděsila, aby mi srdce dál klidně pumpovalo a plíce držely při sobě, a uklidňovalo mě, že Mišo sám nikdy nepochyboval o tom, že je člověk.

Jeli jsme s někým, kdo naštěstí mlčel a vysadil nás asi dva kilometry před městem. Do Zvolena jsme dorazili pěšky, už se stmívalo.

Neměla jsem Mišovy rodiče ráda: I pro Miša byli příliš zpuchřelí a tencí na uchopení. To se stává, když se narodí rodičům dítě, které nikdy není kojeno pod jabloní. Ti dva se na sebe zkoumavě dívají, a najednou se vidí zase cizíma očima.

Mišova maminka si nikdy nepostěžovala. Když byl malý, pečlivě se o něj starala, krmila ho a odsávala mu hleny z nosu, v noci ho chodila přebalovat a navštěvovala rodičovské schůzky.

Žena, která porodila bělohlávka, to nemá v životě jednoduché.

Mišo měl pokaždé, když jsme přijeli, studené ruce. Až když jsme se vraceli zpátky, vrátila se mu do nich horkost. Ruce mi umírají, jako kdyby nebyly moje, ale její, říkal.

Když jsme přijeli tenkrát, pekla Mišova maminka kremrole. Stáli jsme u dveří a všude v kuchyni byly úzké papírové trubičky, zakryté alobalem. Mišova maminka na stole válela těsto.

Posaďte se, Nino, řekla.

A pak ty trubice plnila krémem, bílým jako Mišovy vlasy.

Jako králíci

Ten večer jsme se v Mišově pokoji milovali.

Milovali jsme se pokaždé, když jsme na to dostali chuť. A když zaškubalo jenom v jednom z nás, druhý se mu nabídl.

Nastav se mi, říkal Mišo, a mně bylo hned jasné, že stačí stáhnout si kalhoty a poodhrnout kalhotky a Mišo se do mě během pár vteřin vyprázdnil. Někdy se při tom na mě ani nepodíval, četl si nebo usínal.

A já jsem dělala to samé. V noci, když spal, jsem si nahá klekala nad jeho ústa. Nutila jsem ho, aby se mnou ve městě chodil na dámské záchodky a dráždil mě rukou, zatímco jsem se opírala o dveře, u kterých chyběl klíč.

Mišova maminka má silný hlas

Koupelna Mišových rodičů byla stará a ulepená. Mišova maminka patřila k lidem, kteří se domnívají, že koupelnu není třeba mýt, protože má samočisticí schopnosti. Pod nohama béžovožluté dlaždice, podobné s květinovým vzorkem na zdech. Nad vanou karma s kolečkem otočeným na nejnižší teplotu. Vanu zakrýval plastikový závěs potištěný obrázky usměvavého černého kocoura. Na jejím dně bylo několik stočených černých chlupů a pár zrnek písku. Osprchovala jsem je a dívala se, jak se točí v díře odpadu na drobných bublinkách jemně zrůžovělé pěny. Pak jsem si do vany sedla a pustila si sprchu. Umývala jsem si podpaží a stehna. Nakonec jsem opatrně vystoupila, očichala ručníky visící na věšáku vedle dveří a do jednoho z nich se utřela. Na poličce nad umyvadlem ležely stříbrné nůžky se silnými čelistmi, jaké se používají na nehty u nohou.

Pak jsem se šla nasnídat.

Mišova maminka seděla u stolu, ruce složené v klíně. Posadila jsem se vedle ní.

Jak jste se vyspala? zeptal se Mišův otec.

Usmála jsem se. Pokaždé, když jsme u nich byli, se na to ptal.

Bon, odpověděla jsem. Bon bon bon bon.

Pak začala Mišova maminka ječet. Ječela jako siréna, na lesy. V ruce držela krabici mléka.

To mlíko je kyselý, řekla. Podívej, jak vypadá můj čaj, přistrčila ho ke svému muži. To mlíko je úplně kyselý.

Ještě nikdy nedala Mišova maminka tak jasně najevo, že mě nemá ráda.

Ty

Ležíme vedle sebe na posteli úzké jako prkno. Za chvíli budu muset vyběhnout ven, vypila jsem příliš mnoho. Ale zatím nemám ani pomyšlení na to, že bych se zvedla, přelezla tě a nahmatala ve tmě kliku.

Včera jsi řekl, abych mluvila rychleji.

Proč? zeptala jsem se. Nudím tě? Nebo na stavbě končíte?

Jsi na odchodu, odpovíš mi.

Český Krumlov

V létě si Blanka našla práci venku. Pro servírku není těžké někam přijít a najít si místo. Blanka nejdřív hospodu okukovala, obcházela po špičkách, a když se rozhodla, vešla dovnitř s jistotou, že místo dostane.

Pracovala v Českém Krumlově, v maličké hospůdce stočené u řeky pod zámkem.

Jezdila jsem za ní skoro každý týden, z nádraží jsem šla pěšky přímo do hospody. Posadila jsem se ke stolu a dala si oběd, maso, knedlíky a omáčku, anebo ovocné palačinky se šlehačkou, a Blanka mi to přinesla, kapsu bílé zástěrky nadutou peněženkou, a jídlo šlo vždycky na její účet.

V Krumlově jedla Blanka pořád ryby, všechny, které byly k dostání. Bydlela v takovém kamrlíku nad hospodou, a měla s kuchařem domluveno, že si je může v kuchyni připravovat. Pokaždé se sná­šela dolů ze schodů jako rybí královna, v jedné ruce igelitový sá­ček s mrt­vou rybou, v druhé kostku másla a koření. V kuchyni rybu stáhla a vyvrhla do odpadkového koše, na pánvi rozpustila máslo a maso do něj hodila. Na chvilku byly všechny vůně v kuchyni umlčené tou Blančinou. Nakonec se Blanka vrátila i s pánvičkou do svého pokoje, posadila se na zem a nacpala se k prasknutí.

Český Krumlov má úzké uličky. A Blanka má úzké nohy. Chodila těmi uličkami tak, že se za ní táhla dlouhá hubená čára. Dívala se nahoru k věžím.

Někdy jsem přijela neohlášená a nešla jsem do hospody, kde Blanka dělala.

Posadila jsem se na náměstí a čekala jsem, až Blanka půjde kolem.

Bylo to, jako kdyby se blížil ukazatel slunečních hodin, šla pomalu a opatrně, vypadala unavená a převálcovaná z toho věčného tahání piv a obědů.

Nikdy jsem nevydržela a pokaždé jsem na ni zakřičela.

Byla překvapená a objaly jsme se.

Vlasy I

Profesoru Wabneggerovi bylo sedmdesát let. Někdy, když jsem nemohla usnout, počítala jsem si, co všechno mohl zažít. U snídaně jsem mu to řekla.

Seděl se zkříženýma nohama, v koupacím plášti, pásek stočený v kapse. Plášť se mu vpředu otvíral, takže bylo vidět břicho, hnědé a unavené jako dřevo, které dlouho leželo, ve vodě, a šedivé chlupy. Nebyly úplně šedivé, ani nebyly stříbrné nebo bílé jako Mišovy vlasy, měly úplně zvláštní barvu, takovou jsem jinde neviděla.

Připomínal opici, mezi stehny mu pokojně ležel penis, svrasklý váček tmavě béžové barvy, podobný pytlíkům, které se prodávají na pouti na drobné mince.

Každé ráno pil čaj, naléval si ho z plechové konvičky, která pod sebou měla malé ohřívátko. Dno té konvičky už bylo rezavé, a tak se čaj nikdy nesměl dolévat úplně.

Někdy jsem na podlaze našla profesorovy vlasy. Ležely tam rovné jako prut, šedivé od kořínku až po koneček. Zakládala jsem je do knížek.

Vstávali jsme brzy ráno. Tak brzy, že někdy ještě ani nevyšlo slunce a pohybovali jsme se v šeru skomírající noci.

Nic jsem proti tomu neměla, že dvou důvodů:

a) Profesor byl starý a bylo pravděpodobné, že dřív nebo později zemře. Nemělo smysl kazit si poslední chvíle s ním zbytečným stěžováním.

b) Objevila jsem v sobě nějaké zvíře, kterému nevadilo vstávat v půl páté ráno. Někdy jsem nechodila ani večer spát a přehoupla jsem se z jednoho dne do druhého úplně bdělá…

Když jsem to profesorovi řekla, usmál se a řekl: Mýlíš se, v obou věcech. Za prvé – přestože jsem starý, můžu tady být ještě dalších deset let. A za druhé – brzy přijdeš na to, že nejde chodit pozdě spát a ráno brzy vstávat.

Měl pravdu. A tak jsem se musela naučit chodit časně spát. On usnul okamžitě. Sotva zavřel oči, spal. Ležela jsem vedle něj; a on mě opouštěl s přesvědčením, že až se probudí, budu tam. Usínal jako dítě s jistotou, že se za dobu, kdy bude spát, nic nezmění.

Staří lidé spí jakoby mimochodem. Vypadá to, jako když ve spánku chytají lelky. Možná je to jejich finta, jak obelstít smrt.

Ráno bylo třeba vstát, otevřít všechna okna (v létě i v zimě), postavit vodu na čaj, umýt se a dojít si do chodby na záchod, zalít čaj, přichystat ho na rohože pod okny, připravit papíry a barvy, rozředit terpentýn, připravit hadry, připravit štětce, nachystat do sklenic vodu, uklidit jídelní stůl a pokrýt ho průhlednou fólií nebo rozložit stojany. To všechno se dalo stihnout za patnáct minut a dělal to vždycky jeden z nás.

V létě tou dobou začalo vycházet slunce a v ateliéru bylo dost světla na to, aby se dalo něco dělat. V zimě byla ještě tma, a tak mi profesor odpřednášel všechnu teorii, o kterou jsem ve škole přišla. A potom mi přidržel čumák u malování. Protože když jsem byla s Mišem, nemohla jsem malovat.

Nutil mě dělat jednu čáru desetkrát, dvacetkrát, dokud se mi netřásla ruka. Kručelo mi v břiše, protože jsme nesnídali.

Ty fašisto, říkala jsem mu, nech mě aspoň najíst!

Spousta lidí si myslí, že má talent, a to stačí, řekl. Zdá se, že mezi ně taky patříš. Téhle myšlenky se musíš zbavit. A naučit se pracovat.

Když odcházel do školy, zamykal skříň s oblečením, abych nemohla ven, dokud nesplním své úkoly. Jednou zapomněl na spodničku, kterou jsem měla pod šaty a večer ji nechala válet na židli.

Tu spodničku jsem si oblékla a šla za ním do školy.

Byla průhledná s vyšívanými motýly, po babičce. Bylo to moc pěkné, lidé se zastavovali a turisté si mě fotili a spodnička, jak byla z umělého vlákna, praskala a kroutila se na slunci.

Cesta z Malostranského náměstí k Umprumce je poměrně krátká, takže jsem tam byla za chvíli. Vyběhla jsem schody, prošla kolem dveří do ateliéru a zaklepala na jeho pracovnu. Pak jsem vešla dovnitř, zavřela za sebou, svlékla si spodničku a podala mu ji.

Tohle jsi zapomněl schovat, řekla jsem.

Myslím, že byl šťastný.

Večer jsem ho přinutila jít ještě na parník a doma mi masírovat hlavu. A při tom jsem na sobě pořád měla ten modrý babičkovský nylon.

Soustředíme se

Tohle máš od Miša, řekl někdy, když jsem sáhla do barvy. Samotnou by mě to nenapadlo, ale když to řekl, viděla jsem, že má pravdu.

Hlas měl tichý a mazlivý.

To tě naučil on! utrhl se na mě občas Mišo.

Tak se spolu skrze mě potýkali.

Vlasy II

Mišo měl velkou hlavu a vlasy husté jako srst. Byly tak pevně přirostlé ke kůži, že mezi ně nešly zabořit prsty.

Za tyhle vlasy přijdu do pekla, říkal Mišo. Nutily mě už od dětství starat se o to, jak vypadám.

Byly tvrdé jako kámen a bílé jako mléko.

Moje cesta k barvě, řekl Mišo.

Při milování jsem mu je občas vytrhla.

Haiku

Dotkla jsem se boule pod Blančinými žebry.

Co je to? zeptala jsem se.

Blanka se otočila.

Nahmatala jsem její nemoc. Daly se do ní vnořit ruce, dlaně mi prošly kůží, vrstvou tuku a svaly a obemkly se kolem tvrdé opuchliny…

Řekla jsem: ty vole

do prdele

ale ne!

Urna Hamé Babice

Babička umřela jednoduchou smrtí. Chytla rýmu a na tu rýmu umřela.

Nemohla jsem se koukat, jak se mění z černošské královny ve stařenu s husí kůží na krku.

Hrozně mě trápilo s ní zůstávat. Mišo se stáhl a řekl: Tohle po mně nechtěj.

Profesor se nabídl, že bude u babičky zůstávat se mnou. Ale já jsem nechtěla připustit, aby byl svědkem umírání člověka jen o pár let staršího.

Prostě nechceš, aby tvůj starý milenec viděl, jak umírají jeho vrstevníci, ušklíbl se Mišo.

Babička umřela v nemocnici. Nevěděla jsem, jak se zařizuje pohřeb, a profesor chodil všude se mnou. Pokaždé přáli soustrast nejprve jemu, protože si mysleli, že je babiččin muž.

Než jsme se vypravili na kremaci, otevřel víno a nalil nám.

Máš strach ze smrti? zeptala jsem se.

Mám strach z opouštění, odpověděl.

Musela jsem pro babičku koupit urnu, i když jsem to původně neměla v úmyslu. Přišla jsem s velkou sklenicí od zavařovaček, těch, co se na Štědrý děn dávají do salátu. Ale pohřební ústav s takovouhle možností vůbec nepočítal, a tak jsem si podle katalogu vybrala nejlevnější urnu z černé keramiky a zasunula ji pak do tašky, kde cinkala o prázdnou sklenici.

V noci jsem šla s Mišem na holešovické nábřeží. Vltava smrděla, protože v těch místech má za sebou už docela velký kus Prahy.

Vpáčili jsme se do urny, nabírali do hrstí popel a pouštěli ho do vzduchu nad řekou. Pokaždé jsme mávli zaťatou pěstí a prudce ji rozevřeli. Moc nám to nešlo, a tak většina popela skončila v našich vlasech a na oblečení.

Pak se Mišo prudce napřáhl a hodil do vody urnu a víko.

Seděli jsme na břehu a vykouřili celou krabičku gauloisek.

A pak jsme šli hledat nonstop, kde bychom si mohli koupit další.

Když mě potom přesvědčovali, že mě Mišo nemohl mít rád, věděla jsem, že to není pravda. Protože Mišo se mnou seděl na nábřeží až do svítání.

Parte není záložka – i když by mohlo být

Dneska ráno mi přišlo Blančino parte. Poslední věc, která se jí týká. Leží teď přede mnou na stole a já snídám. Ještě jsem ho neotevřela. K snídani mám vajíčka, chleba se sýrem a čaj.

Čtu Bessonova Renoira.

Jsem na straně 39, a protože dnešní den vypadá slibně, tj. nebudu muset nikam jít, možná se přehoupnu přes stranu 100.

To, že přišlo parte, jsem poznala hned. Obálka má přesně tu správnou a odpovídající velikost. Je na ní razítko Český Krumlov. Přední stranou prosvítá černá barva.

Protože vím, co mě čeká, není třeba spěchat. Když dosnídám, dám nádobí do myčky. Pak procházím po bytě a přemýšlím, jestli pojedu na Blančin pohřeb.

A pak si říkám, že nechci být sama při tom, až to budu otvírat…

A tak se nakonec obléknu, vezmu si kabelku a dám do ní parte, obuju si boty a sejdu dolu k Matějovi a od Matěje jdu kolem Hanspaulky na Dejvickou a přes Ořechovku na Hrad, kde se posadím do kavárny. Sedím venku pod střechou z pestré látky a mezi stoly se prohánějí kočky.

Objednám si koláč se šlehačkou, o který se s nimi nakonec podělím.

A pak zašustím v kabelce a vytáhnu obálku.

Na odchodu ji hodím nerozlepenou do odpadkového koše u vstupních dveří.

Cestou domů se stavím na Mariánském náměstí. Jdu za mužem. Vrátný mě nezná, a tak musí muži zatelefonovat. Muž přiběhne; má na sobě bílou košili, černé kalhoty s tenkým koženým páskem a kravatu, boty se mu lesknou a na zápěstí má velké stříbrné hodinky. Je rád, že mě vidí. Napadá mě, jestli zapomene na to, kolik je hodin a že je den v plném proudu. Vypadá to, že ano. Podívá se na hodinky a zve mě nahoru. Zavrtím hlavou a rozhodnu se na něj počkat venku. Zatímco se v kanceláři převléká, posadím se na schody před budovou a natáhnu nohy před sebe. Mám červené šaty s výstřihem plným zmačkané látky. Na rameni jsou ozdobené látkovou kytkou. Spustím nohy po schodech. Přepadávají dolů jako dva bílé fábory. A už se ke mně hrne ochranka z vestibulu, a hned za ní můj muž, a dřív než mi stihne strážný něco říct, bere mě muž za ruku a pomáhá mi nahoru.

V ruce má aktovku a z toho poznávám, že se dneska do práce už nevrátí.

Proplétáme se mezi lidmi.

Zkušený úředník v košili s krátkým rukávem, hodinky se mu blyští na slunci jako zbraň, běží známou cestičkou, vyšlapanou za mnoho let, a přesně ví, co ho čeká na jejím konci; nemůže se zmýlit, bylo včera, bude i dneska, rychloobčerstvovna, jejíž hodnota se zvedá s tím, jestli v ní berou stravenky.

Nejdeme ani moc dlouhou cestou.

Sedneme si v bistru přesně pod ramenem kříže, tvořeném Umprumkou, Filozofickou fakultou a domem, ve kterém jsme bydlely s babičkou.

V bistru prodávají paštiky, sýry, olivy a kávu. Posadíme se u jednoho stolku. Stolky jsou vysoké, skleněné, mají barvu oranžových a růžových gerber.

Muž objedná maličké chlebíčky a minerálku.

Pak si dáme grepový koktejl s vodkou. Je nádherně hořký a zakusuje se do patra jako nůžky.

Když vyjdeme ven, rozběhnu se zpátky a koupím si balíček kávy.

Na co si potrpím

Mám ráda mužské nohy. Jsou silné a tuhé. Jejich kůže je napjatá jako blána bubnu. Když se zpotí, svítí jako dva tlustí lesklí brouci.

Přesně takové nohy má můj muž, a proto jsem si ho vzala. Viděla jsem ho ráno sedět na posteli, nohy roztažené, stehna svírala úhel, který k dokonalosti přivedl Jan Nepomucký, a když jsem se dívala dál, od kolen vzhůru, viděla jsem, že jeho nohy jsou pevné a rovné jako dvě rukojeti nožů.

Pospíchaly jako dvě kolejnice, bez odbočení rovnou do šplíchance tmavých chlupů.

Pod koleny má tvrdou holenní kost, tibie, klenutý nárt obalený jemnou kůží, pět prstů s krátkými hranatými nehty a patu, velkou, kulatou a hladkou.

Teď sedíme doma, úplně zticha, dokud neřeknu: Udělám to kafe.

Načnu malý tuhý balíček, ale do ničeho dalšího se nepustím, jdu k muži a nechám se obejmout; nechám si jeho stehny sevřít hlavu jako do svěráku, a teprve pak se uklidním.

Blanka nechce podvést České dráhy

Blanka odešla. Když jsme spolu byly naposled, její nádor vypadal jako třetí prs. Koupím mu zvláštní lístek, řekla Blanka. Připomíná mi míč. Nebo dětskou hlavu.

A pak odjela.

Zůstala jsem na druhém konci a mohla jsem něco udělat. Jet za ní. Zvednout telefon a zavolat do hospody, kde pracovala. A Blanka věděla, že to můžu udělat. A tak jsem to neudělala.

Rozhodla se, že ji ke smrti povede někdo jiný. Přemýšlela jsem, kdo to je. V noci jsem nespala a představovala si, jak se někomu rozplývá v náručí. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla umírat sama.

Když mi přišlo parte, chtěla jsem odjet a zjistit, kdo s Blankou byl. Ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala.

Dobře.

Ty

Nediv se, že jsem se obrátila k svému muži. Nikdy jsem neřekla, že ho nemiluju. Kdysi jsem si ho vzala, a to znamená, že jsem k tomu měla nějaký důvod, a ten důvod nebyly jenom jeho nohy. Jak jsem už říkala: jsem hodně hloupá, ale takhle přece jenom ne.

Milujeme se a já ti říkám: Sáhni si do mě.

Vstoupíš do mě jedním prstem a zjistíš, že se tam vejde i druhý a třetí, a nakonec celá pěst.

A já ti řeknu: Takhle široká jsem byla, když jsem to včera dělala se svým mužem.

To znamená, že se něco změnilo. Najednou jsem proti němu ztratila obranu. Dívala jsem se při tom na něj a on se díval na mě, a pak normálně vyklouzl, nezůstal ve mně jako špunt a netlačil mi nohy nahoru, ale položil se vedle mě a stejně jako já dýchal vůni semene, které ze mě pomaličku vytékalo.

Z toho se nedalo jen tak vycouvat. Posadila jsem se. Muž taky.

Seděl vedle mě jako velká stříbrná jehla.

Zavedla jsem ho do sklepa ke krabicím s barvami. Pustila jsem se do nich a začala je otvírat, páčit rukama; pak jsem si nabrala plnou náruč temper a utíkala do kuchyně. Rychle do krabice s papírem, rozložit ho po stole. Otevřela jsem tempery, odšroubovala jim kloboučky a propíchla tenkou kovovou blanku na hrdlech. Vypustila jsem na noviny pronikavou vůni a obrátila se na muže.

Nemáme štětec, řekl.

Místo odpovědi jsem si namočila ruce v barvách a začala je roznášet po kuchyni. Tempery se mi vsákly do dlaní a zajely pod nehty. Obtiskla jsem ruce na stůl.

Pojď mi pomoct! řekla jsem muži.

Chvíli váhal. Pak si opatrně namočil ruce a začal tence čmárat po zdi.

Malovali jsme až do svítání. Pak jsem rozložila na podlaze noviny zašpiněné od barev a položila se na ně. Muž nade mnou chvilku stál, a když viděl, že jsem se posunula ke kraji, lehl si vedle mě.

Ráno už tam nebyl.

Vana zůstala modrozelená od toho, jak se koupal.

Ty

Zaspali jsme. Ráno se k nám dobývají tví kolegové. Máme zamčené dveře a zvenku jsou slyšet jejich hlasy. Lomcují klikou. Rychle vstávám a oblékám se. Pak odemkneš a postavíš na čaj… Mezitím se nahrnou dovnitř, kouří a staví na stůl tašky s pivem. Už mě znají a zdraví mě, rozmrzelí, že museli čekat.

Uděláš čaj do dvou plechových hrnečků, ale pivo si neodpustíš, zastrčíš ho pod paži a opatrně vyjdeme ven. Posadíme se na dřevěnou desku, která se povaluje na zemi. Podáš mi hrneček a svůj čaj vypiješ najednou. Potom si otevřeš pivo.

Zrovna jsem snídala, řeknu, když někdo zazvonil. Za dveřmi stál muž a žena. Byli pěkně oblečeni; žena měla na krku světle modrý šátek a na ruce zlatý náramek.

Koukala jsem na ně a muž řekl: Jsme z firmy Dočista. Přišli jsme na ten úklid.

A už se hrnuli dovnitř.

Šla jsem za nimi a oni zkoumavě a odborně prohlíželi kuchyň, všechno, co jsme předchozí večer s mužem namalovali, a ve tváři se jim nepohnul ani sval. Z toho jsem poznala, že muž objednal dobrou firmu.

Vycídili kuchyni do poslední barevné čmouhy. Vloupali se i do ledničky, brali do rukou potraviny, otírali je hadrem a dávali zase zpátky.

Když odjeli, vzala jsem si lžičku, šla do koupelny a tou malou lžičkou jsem si vyškrábala dělohu.

Tres faciunt collegium

Na výstavu do Hannoveru jsme jeli ve třech. Poslední večer se v mém pokoji setkal Mišo s profesorem; Mišo by se přetahoval o každý kousek mého těla. Profesor se otočil na bok.

Nad ránem jsem tiše vstoupila do Mišova pokoje.

Jsem plný, řekl Mišo. Tohle už se do mě nevejde.

Dotkl se mého ramene a narazil na profesorovu ruku.

Ty

Obejmi mě, řeknu ti. Sedíme na rozbité lavičce v parku.

Kouřím moře cigaret, a ty mě v tom ještě podporuješ. Když dojdou, běžíš k trafice a kupuješ mi další.

Je neděle. Cesty jsou tiché.

Až ti to dopovídám, zvedneme se a půjdeme do Brikety na pořádný oběd.

Mechanický velbloud

Možná nejsem tak pevná, jak jsem si myslela, řeknu profesorovi. Na slunci je průsvitný, hnědá kůže, bílé nehty, oči jako síť. Kolem nás se škvíří lidé. Eskalují nahoru i dolů, oběma směry. Udělám kolem nás bublinu lásky. Japonci si ji nadšeně fotografují. Profesor pije pivo. Na nohou má sandály. Pak se mu zatřese ruka.

Odcházím kolem mechanického velblouda v holandském pavilonu.

Domů jedu sama, i když ve vlaku jsme všichni. Zatěžujeme ho rovnoměrně, na začátku, na konci a uprostřed, a kolem nás křehké Německo. Pozoruju se ve všech ženách, které potkávám. Svatá panna, polomrtvá strachy, se zázračně, zastavenou menstruací. Evropa, zabořená hluboko do býčího těla. Tina Turner v objetí plastických chirurgů. Svatá Tereza přivedená do varu šípem Jeho těla. Žena v pruhovaných ponožkách a bílých mokasínech, hladící se nad číslem Hustlera. A já. Závislá na instalatérech, elektrikářích, malířích pokojů, výrobcích potravin, řidičích metra, učitelích, popelářích, opravářích, chirurzích, leguánech, horolezcích, žebrácích, milencích, rybářích, sklářích; pevných kostech a svalech s minimem tukových buněk, mohutných kyčelních kloubech a zadcích jedna báseň, přehlížení důležitého a vyzdvihování nepodstatného, hlasech o oktávu nižších; genu tvaru Y, okřídlených zádech.

Vidím se se všemi orgány nezbytnými pro život, hebkým fialovým mozkem, krkem jako píšťalou, hladkým na omak, břichem plným generálů a každoměsíčních bitev, srdcem, brzlíkem a játry, pohlavními orgány, čistými jako sklo. Vidím se s čelem tvrdým jako kamenný dům, s prsty, které dokážou vnímat. Vidím své rty a usmívám se. Dokážu svůj úsměv nahmatat – mezi Marktredwitzem a Chebem se zvednu a procházím úzkou chodbičkou, nahlížím do zavřených, odhlučněných kupé a hledám. Před spojovací plošinou si odskočím na záchod, u zrcadla si otřu rty a dotknu se vlastní tváře, a pak se znovu vydám, kolíbavým tunelem, vnitřnosti pečlivě uzavřené mezi dvěma horkými otvory, vydám se za svými dvěma muži.

Profesor sedí v kupé plném cestujících, kteří nejsou nic než kmitající oči rozslzené pohraniční zelení; kopírujeme dálnici a za chvíli zastavíme na zavlhlém hraničním přechodu. Chvilku se za skle­něnými dveřmi rozmýšlím, co budu dělat, a užívám si při tom jeho profil, a nakonec otevřu, vpadnu dovnitř a udělám mu scénu, na jakou budou jeho spolucestující dlouho vzpomínat. Kleknu si před ním a vsunu mu hlavu do klína, naříkám a čichám vůni jeho rozkroku, a zároveň podle slabého chvění poznávám, že se směje. Proniká dlaněmi do mých zad, hrne mi kůži jako kočce a vzduch kolem nás se třese; přejedeme společně hranice a vstoupíme do vlasti. Nakonec se posadím vedle něj, ruku v ruce, projíždíme kolem řeky a já si znovu uvědomím, že má ruce suché jako kořen a naplněné pláčem, a v malé středoevropské zemičce uprostřed zvlněné krajiny na pomezí dvou zemí se ukáže, že milenci si nerozumí beze slov.

Je mi líto Miša, řekne.

Ale já odcházím od tebe, řeknu.

Promiň, odpoví. Nepochopil jsem to.

Cestou se mění v starce. Není to moje vina. Nevěřím, že bych měla takovou moc. Když vlak zastaví, jsem svrasklá jako gumová rukavice. Potřebuju najít Miša, aby mě zase naplnil.

Ty

Mluvila jsem o tom s Blankou i s mužem, ale nikdy to nebylo takové jako s tebou.

Ty jsi jako čistá nádoba, vracíš mi všechno zpátky; když mluvím, mlčíš.

Jsem ráda, že za chvíli odejdeš a všechno, co jsem ti dala, vezmeš s sebou.

Koukáme se spolu do plánů Prahy, je kulatá.

Od té doby, co tě mám, se toulám jenom bezpečně, k tobě do ma­ringotky a zpátky.

Sním III

Zase se mi zdál sen o Mišových nohou. Vypadají pořád stejně, bosé, umazané, ochozené, zespodu popraskané. Mezi prsty jehličí. A já se ho pokaždé musím zeptat: Kde sis tak umazal nohy?

A zkouším to různými způsoby, nejdřív zkoumavě a všetečně, potom rozčileně a vzrušeně, a nakonec ostýchavě a vyděšeně. Někdy při tom měním hlas. Zkouším to zazpívat. A Mišo mi stejným způsobem odpovídá.

Já: Kde sis tak umazal nohy?

Mišo: V lese.

Já: Kde sis tak umazal nohy?

Mišo: V lese.

Já: Kde sis tak umazal nooohy?

Mišo: V leeeseee, no přece v leeeseee.

A tak pořád dokola, dokud se mi to nezhnusí a naše oči na sebe nenarazí jako dva kameny,‘ Mišovy vlasy zasvítí a začne mi vyprávět pohádku, o kůzlátkách.

Moderní muž & péče o tělo

Můj muž chodí do hotelu Green Garden, kde si nechává pečovat o nohy. Má je potom hedvábné a lesklé, nehty jako růžové lupínky, patičku dokonalou a hladkou jako cibuli.

To je vada. Jeho chodidla nejsou dlažbou těla, ale jsou hebké jako vepřové kolínko, takže se do nich nemůžou zachytávat vůně ani barvy; neproklouzne tam ani stéblo, ani zblo, ani kapka bahna, ze kterého by se dalo něco postavit, nic.

Mišovy nohy jsou věčné

To je důvod, pravím ti, proč se mi nezdá o mužových nohách. Není v nich žádná prasklina, kudy by se mohl protáhnout sen. Zato k Mišovým nohám jsem připoutaná. Jsou věčné jako Quo vadis, Domine v Římě.

Ty

Tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje.

Přestěhovali jsme se s Mišem do Hloubětína, a tam jsem poznala, že unesu mnohem víc než všechny ženy dohromady. Učila jsem se milovat tak silně, až jsem změnila podobu. Stala jsem se rybou, ptákem, krtkem, hovadem. Nevěřila jsem, že se do mě vejde ještě nějaký další muž. Mýlila jsem se. Navěsili se na mě jako praporky; Mišo a ten druhý.

Dušniakův jazyk byl neohebný. Když promluvil, cítila jsem, jak se do mě jeho jazyk boří, se všemi svými zvláštnostmi – primitivní a z hloubi nitra vyrážené samohlásky, sžíravé sykavky a nedokonalé umírající er; jeho jazyk v sobě neměl ani kousek jemnosti, byl to jazyk barbara, tvrdý a mokrý slinami; razil si cestu dějinami, špičatý, nemilosrdný a dobyvačný. Když promluvil, podívali jsme se s Mišem po sobě, jako kdyby naši smetanu okořenil pepřem, a pak se s ním Mišo začal nejistě domlouvat na ceně za pokoj, pomalu ho drolit mixem češtiny a slovenštiny.

Zvykla jsem si tam chodit jako domů. Napřed zvonek a poštovní schránka se jménem, potom dlouhá chodba s řadou bot, dveře do koupelny a schody, Dušniakovo hájemství, Mišovo až pod nebem.

Pokaždé, když jsem přišla, odložila jsem si v chodbě kabát, a teprve pak šla za Mišem. Můj kabát se dotýkal svým rukávem Duš­niakova. Nosil prošívaný kabát, označený na zádech bílými pís­meny. Aspoň jsem věděla, kam patří. Kde ho najdu. Každá žena by dala půl života za to, kdyby její muž chodil tak poznačený. Byl označený jako obraz. Připoutaný ke své práci. DPMP kabát pana D.

Básně

Nejlíp se mi pracovalo s barvami od firmy Talens a Umton. Jejich barvy jsem ráda používala, vyslovovala i čichala: Mišo používal Lefranc Huile, taky Umton a Dajer & Rowney. Jejich katalogy byly vždycky o něco poetičtější, protože byly psané anglicky, a anglicky to zní líp.

Tohle je katalog firmy Talens:

zinkweiss safloröl

zinkweiss leinöl

titanweiss safloröl

titanweiss leinöl

gemischtes weiss

transparent weiss

perlweiss

kadmiumgelb zitron

permanentzitronengelb

kadmiumgelb hell

permanentgelb hell

kadmiumgelb mittel

permanentgelb mittel

kadmiumgelb dunkel

permanentgelb dunkel

transparentgelb mittel

stile de grain gelb

transparent gelb grün

neapelgelb grün

nickeltitangelb hell

neapelgelb hell

nickeltitengelb dunkel

neapelgelb dunkel

gelber ocker hell

neapelgelb rot

grüne erde

kadmiumorange

permanentorange

kadmiumrot hell

permanentrot hell

kadmiumrot mittel

transparentrot mittel

permanentrot mittel

scharlach

kadmiumrot dunkel

permanentrot dunkel

kadmiumrot purpur

permanentrot purpur

permanentkraplack hell

permanentkraplack mittel

permanentkraplack dunkel

karmin gebrannt

karmin

chinacridonrosa

permanentrot violet

permanentviolet mittel

kobaltviolet

permanentblau violet

ultramarin violet

ultramarin hell

ultramarin dunkel

kobaltblau hell

kobaltblau ultramarin

kobaltblau dunkel

königblau

sévresblau

cölinblau

manganblau phthalo

phthaloblau rot

phthaloblau grün

preussischblau

indanthrenblau

indigo

ultramarin grün

kobalttürkisblau

türkisblau

phthalotürkisblau

permanentgelbgrün

permanentgrün hell

permanentgrün mittel

Paolo Veronese grün

permanentgrün dunkel

phthalogrün gelb

phthalogrün blau

chromoxidgrün feurig

sévresgrün

kobaltgrün

kobalttürkis grün

zinnobergrün dunkel

saftgrün

zinnobergrün mittel

zinnobergrün hell

olivgrün

chromoxidgrün

gelber ocker

siena natur

goldocker

oranger ocker

englishrot

venezianischrot

indischrot

caput mortuum violet

brauner ocker

vanDyckbraun

sepia

transparentoxidgelb

asphalt

transparentoxidorange

siena gebrant

permanentkrapplack braun

transparentoxidrot

stil de grain braun

transparentoxidrotbraun

umbra gebrannt

umbra natur

umbra grünlich

warmgrau

kaltgrau

Paynegrau

elfenbeinschwarz

lampenschwarz

oxidschwarz

silber

zinn

reichgold

goldfarbe

bronze

kupfer

A tohle je anglicky psaný katalog firmy Lefranc Huile, u které se nej­míň žádané barvy vyrábí pouze ve dvacetimililitrových tubách:

Viridian Sulphur Yellow

Japanese Yellow Lemon

Lefranc Yellow

Cadmium Yellow Lemon

Japanese Yellow Light

Cadmium Yellow Light

Senegal Yellow

Cadmium Yellow Medium

Japanese Yellow Deep

Naples Yellow Hue

Chrome Yellow Med. Hue

Indian Yellow Hue

Chrome Yellow Deep Hue

Sahara Yellow

Cadmium Yellow Deep

Japanese Yellow Orange

Cadmium Yellow Orange

Bright Orange

Transp. Indian Orange

Coral

Breughel Red

Japanese Red Light

French Red Vermillion Hue

Red Vermillion Hue

Cadmium Red Light

Cadmium Red Medium

Japanese Red Deep

Chinese Red Vermillion Hue

Bright Red

Cadmium Red Deep

Lefranc Red

Rose Madder Hue

Ruby Red

Lefranc Pink

Lefranc Crimson

Garnet Red

Alizarin Carmine

Alizarin Crimson

Carmine Lake Hue

Deep Madder Hue

Permanent Violet

Cobalt Red Violet

Cobalt Violet Light

Cobalt Violet Deep

Mineral Violet Light

Strong Violet

Violet (Blue Shade)

Egyptian Violet

Mineral Violet

Ultramarine Deep

Ultramarine Light

Ultramarine Blue

Lefranc Blue

Cobalt Blue

Cobalt Blue Hue

Royal Blue

Space Blue

Ocean Blue

Prussian Blue

Indanthrene Blue

Hortensia Blue

Phthalo Blue

Cerulean Blue

Cerulean Blue Hue

Azure Blue Hue

Touareg Blue

Saphire Blue

Cobalt Blue Turqoise

Turqoise Blue

Veronese Green Hue

Armor Green

Phthalo Armor Green

Chrome Green Deep

Antioche Green Light

Cadmium Green

Japanese Green Deep

Japanese Green Light

Chrome Green Medium Deep

Chrome Green Medium

Chrome Green Med. Light

Chrome Green Light

Chromium Oxide Green

Olive Green

Sap Green Permanent

Sap Green

Terre Verte

Flesh Tint

Yellow Ochre Light

Yellow Ochre Light

Transparent Yellow Ochre

Mars Yellow

Golden Ochre

Raw Sienna

Red Oxide

Mars Red

Transparent Red Ochre

Red Ochre

Mars Orange

Burnt Sienna

Permanent Van Dyke Brown

Transparent Brown

Raw Umber

Burnt Umber

Paynes Grey

Peach Black

Ivory Black

Mars Black

Titanium White

Zinc White

Titanium Zinc White

Flake White Hue

Iridescent White

Silver

Copper

Bronze

Gold

U firmy Lefranc Huile to dělá dohromady 15 odstínů žluté, 19 odstínů červené, 9 odstínů fialové, 20 odstínů modré, 17 odstínů zelené, 3 odstíny černé a 5 odstínů bílé. Víceméně, protože u některých barev, těch na pomezí, záleží na přesném množství pigmentu, a tak třeba takové Cadmium Yellow Orange je barva, která se nemůže rozhodnout a má to tak i v názvu, a přitom je dokonale krásná a záleží jenom na tom, kolik se do ní dá pigmentu a s kterou barvou se namíchá.

Proč to sem píšu? Takže ještě jednou:

Země: Japanese Yellow Light, Senegal Yellow, Indian Yellow Hue, French Red Vermillion Hue, Chinese Red Vermillion Hue, Egyptian Violet, Prussian Blue, Touareg Blue, Antioche Green Light, Naples Yellow Hue, Raw Sienna.

Teď si zkuste představit Japanese Red Light.

Je to barva, která nastává ve chvíli, kdy se zvedá kus lehké červené látky proti nebi. Ale i to nebe musí mít správnou barvu, musí být prázdné a nesmí na něm být ani pták, ani letadlo.

A ještě jednou skorozemě: Sahara Yellow, Coral, Mineral Violet Light, Space Blue, Ocean Blue, Hortensia Blue, Olive Green, Terre Verte, Mars Yellow, Peach Black, Ivory Black, Zinc White, Titanium Zinc White, Flake White Hue.

A pak jsou barvy, které se podařilo někomu namíchat jenom jednou. A přesto dostaly svoje jméno. Mišo tvrdil – jednou a víckrát ne.

Teď je prodávají v tubách: Breughel Red, Veronese Green Hue, Paynes Grey, Permanent Van Dyke Brown.

Van Dykeova hněď je silnější než umbra pálená, ale kaselská hněď už ji zakryje. Van Dykeovu hněď je zbytečné hledat na jeho plátnech, protože tam není.

Ale protože se po něm jmenuje barva, dá se předpokládat, že kdysi tam byla.

A potom báseň:

zinkweiss safloröl

zinkweiss leinöl

perlweiss

scharlach

asphalt

zinn

A barvy nepřizpůsobivé, barvy cizí, na pohmat odtažité: stile de grain gelb, stil de grain braun, sévresgrün, indigo, caput mortuum violet, Cerulean Blue, Terre Verte.

Mám ráda caput mortuum, protože její jméno zní jako od doktora. Kromě toho existuje v několika odstínech, takže se její pojmenování může měnit. Ale základní složka musí zůstat.

Caput mortuum je jako dobře prosetá hlína, vlhká, mazlavá, cukrárna pro pevné zámotky hmyzu.

Ty

Briketa leží kousek pod smíchovským nádražím. Obědy tu vaří mastné a tučné, chodí sem železničáři, tak aby měli sílu řídit železo a páru v atomovém století.

Večer je náš, a tak se jdeme posadit k řece, pěkně kultivovaně do kampského parku, na zeď těsně nad zdymadlo. Cestou jsme nakoupili spoustu zrní, občas zalovím v tašce a vytáhnu barevný chřestící poklad, samé obilí a tvrdá kulatá semena, nasypu ti to do dlaní a nechám prohmatat. A pak to všechno pustíme do vody. Za chvíli si toho všimnou kachny a racci a brzo jich je kolem nás plno; rozhazujeme do vody zrní a ptáci se o něj perou.

Mám i jiné věci: sušené meruňky, švestky a jablka; nacpu ti jich plnou pusu a dívám se, jak žvýkáš, z koutku ti tečou sliny, jak zpracováváš tu sladkost; na závěr ti je slíznu, abych taky ochutnala, a ty si při tom vezmeš do úst můj jazyk a žvýkáš ho spolu s ostatním.

Z kopce trčí prodloužené petřínské kukátko nasvícené způsobem č. 2, tím hezčím, a tak se tam v noci vydáváme.

Člověk by nevěřil, že Praha leží v kopcích, které je někdy těžké překonat.

Někteří lidé propadají šílenství, a stejně jako jí každé jídlo z jiného talířku, používají k cestě nahoru lanovku. A tak přicházejí o zbytky ovocných sadů, klikaté cesty tak tajné, že je nelemují odpadkové koše, a balkon ve zdi.

Na ten balkon vedou rozviklané železné schůdky a je na něm dře­věná lavička.

Před námi trčí katedrála, kterou je lepší obcházet s dalekohledem, a nad Prahou létají rachejtle; bobule pukají a prýští jarem; koukáme, jak vyletují nahoru nad město. Jsme na místě, kde jsem si dávala srazy po deseti, dvaceti a třiceti letech, a nebe je barevné ohňostrojem. Cestou domů potkáváme černé kočky, které vykrmuje Hradní stráž.

Ty (a všichni ostatní)

Požíráme se navzájem, jak bez sebe nemůžeme být. Ležíme na sobě a mezi námi není ani skulina; ty máš jazyk a já mám ústa.

Tys měl ženu, řekla jsem jednou Dušniakovi, když jsme se domilovali, a on se zeptal: Už jsi viděla muže bez ženy?

Žena

Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.

Nízký domek v Hloubětíně ze mě udělal starou neandrtálku s vypouklým břichem a vytahanýma rukama; chodila jsem po domě a nacházela stopy. Zpočátku jsem na ně narážela neplánovaně, prostě jsem otevřela skříň, sehnula se pod stůl nebo podívala do kouta, ale pak jsem se na ně nalepila jako pes a honila se za nimi, dokud jsem si neudělala obrázek toho, který žil v domě s námi…

Hned první týden jsem začala vyndávat špínu z koše na prádlo, a když jsem došla až na dno, narazila jsem na dámské kalhotky. Napnula jsem je v rukou a přičichla k rozkroku, ale necítila jsem nic. Vrátila jsem je zpátky a pokaždé, když jsem dávala prádlo do pračky, dívala jsem se, jestli tam ještě jsou.

Pak jsem se potkala s kartáčem plným vlasů. Ležel v koupelně pod zrcadlem. V kuchyni jsem našla čaj na hubnutí. Mezi příbory vyschlou rtěnku. Bílé, mořem ohlazené kamínky na okně.

Za chvíli jsem se naučila domem chodit poslepu. Každé ráno jsem sedávala v kalhotkách u kuchyňského stolu, pila čaj a dívala se z okna: Vedle domu vedla trať na Hradec Králové a vlak projížděl tak blízko, že na zahradu někdy padaly odpadky, které cestující vyhodili z okna… Pak jsem si vložila do úst Dušniakovu vůni a začala prohmatávat všechno, čeho se předtím dotkl. Našla jsem každou jeho cestičku, nechala jsem odejít zrak, chuť i čich, a jediné, čím jsem ho poznávala, byla bříška prstů. Hmatat šlo úplně všechno, podlahy, zdi a světlo v oknech, otisk jeho těla v posteli, slova, která za sebou nechal, než zavřel dveře, ptáci ve vzduchu i to, co bylo za­rostlé v zemi. Všechno bylo hmatatelné, a proto nebylo zapotřebí zraku ani sluchu.

Dušniak za sebou nechával stopu tvrdou jako kámen, ve vzduchu visel jeho jazyk a slova, která ze sebe namáhavě vyrýpal.

Byl úplně beze snů. Narodil se se ženou vrostlou mezi nohama.

Ty

Napřed ti to vyprávím pomalu, jako když Audrey Hepburnová kouří cigaretu v dlouhé špičce. Z jejích cigaret nikdy neopadává popel. Ale pak pomalu zrychluju, mám skoro stejné tempo jako netrpělivý majitel, kterému stavíš dům. A čím déle ti to povídám, tím víc ze sebe cítím pach, který jsem dostala při narození a o který se nesmí přijít, jinak je to konec, smrt ještě před smrtí.

Začínám vidět pod pokličku toho, který mě uvařil.

Naše dny jsou pořád stejně výborné, přepychové; dny těch, kteří nemají na práci nic jiného, než ležet, povídat si a jíst.

Nechápu, proč takhle nezpovídají kněží – místo dřevěných budek široké postele a jako rozhřešení tlačenka s octem a cibulí. To je jídlo skoro biblické. O sacrum convivium!

Ty

Byla jsem unavená, řekla babička. Unavená vlastní silou. Potřebovala jsem muže, do něhož bych mohla bušit. A tak jsem zůstala sama.

Tak ti to teď všechno vyprávím, můj milý, ležím při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Ty chystáš něco k jídlu, mluvím do tvých zad a nespouštím z nich oči, zaznamenávám každý tvůj pohyb; když se natahuješ pro pánev, krájíš slaninu a cibuli, rozbíjíš vejce a opatrně je pouštíš na rozpálený olej, až se naše maringotka zaplní vůní silnou jako modlitba. Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme.

Rozhodla jsem se, že já sama nezůstanu.

Ty

Včera jsem jela metrem.

Nastoupila jsem na Malostranské. Byl to jeden z těch starých vozů, s počmáranými koženými sedačkami. Posadila jsem se hned u dveří a opřela si hlavu. Přede mnou lidská kolena, stehna a pohlaví. Když sebou vagon škubl, lidé přede mnou se rozestoupili a já jsem na chvíli uviděla muže sedícího naproti mně.

A najednou mi tělo spustilo jako elektrárna, hormony šup nahoru, oči se pokryly mazem a krev mi ztuhla v žilách na kámen.

Na Staroměstské se proměnil ve stehlíka a v zástupu amerických turistů vyletěl ven.

Tak jsem po dlouhé době viděla profesora.

Moderní muž & pohřební zvyky

Někdy si představuju, jak jsem vznikla. To můj muž nemůže pochopit. Stydí se za to, že byl počat v mokru a devět měsíců polykal vodu. Má dojem, jako by byl od počátku. Jenže pro něj to není povznášející pocit jako pro bohy, ale stahuje ho k zemi, ohýbá mu hřbet a nechává v nejistotě. A to jenom proto, že si nechce představit, jak vlhký ocas jeho otce naplňuje tekoucí lůno ženy.

Jeho rodiče jsou seriózní popel ve svědomitě popsaných pikslách.

Jenom po tom pěkně jdi, říkal mi profesor. Tak jsem roztřesenýma rukama sahala do někoho, kdo z koláčů pokaždé odstraňoval okraj a jedl jenom měkký střed.

Možná proto mám nohy. A Mišo taky.

Jeden čas maloval děti v prenatálním stavu, připomínaly lidské ucho, jemná průhledná hlava a končetiny stočené pod sebe.  

Ty

Muž neví, že za tebou chodím.

Nikdy nechytal žádné živé zvíře a neví, jak se o ně pečuje.

V poslední době po sobě neuklízím, nechávám věci tam, kde mi vypadnou z ruky nebo kde je přestanu potřebovat, protože vím, že můj muž má adresu na osvědčenou čisticí firmu.

Jestli pro nic jiného, tak pro svůj úsměv bude spasen.

Od začátku o mně mohl vědět všechno. Ale neuměl s tím naložit.

Vyprávím to proto, aby s tím bylo naloženo. Ale není to nic, co by se dalo přejít bezděčně jako zebra na zelenou.

Můj muž to neví.

Nelze k němu nemít útrpnost. I hněv je příliš. Stejně jako mu bylo dáno, bude mu i vzato. Je to malá odplata za to, s jakou netečností tráví příběhy jiných.

Ještě trefím

Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodla jít za profesorem.

Měla jsem pocit, že jsme domluvili. Jestli neumřeli, žijí dodnes. A jestli umřeli, taky žijí dodnes. Jsem dokonalá urna, dokud mi srdce bije, zůstává všechno, co ve mně je, naživu. Všechno tryská chutí, šťávou a silou a nevybledne to ani v nejprudším světle; jsem jako žena, která snědla popel svého muže, a tím mu dala život.

Když jsem nastoupila na Malostranské a potkala profesora, žaludek se mi tak scvrknul, že jsem ho musela jít někam uklidnit a dát do pořádku. A tak jsem si dala v restauraci pěkně syrový biftek a zeleninový salát s mangem a po něm švestkový koláč s citronovou zmrzlinou, a při tom jsem si všimla, jak je to jídlo barevné, a všimla jsem si toho, že si všímám barev; i talíře, na kterých mi servírovali, byly pěkně barevné, a vystrašilo mě to i potěšilo zároveň, totiž že už zase vnímám barvy kolem sebe.

A pak jsem pozdě odpoledne šla za profesorem a slunce bylo úplně stejné jako ve dnech, kdy jsem ho dokonale znávala a kdy jsem měla právo sahat mu do kalhot a brát mu z ruky štětec.

Dveře domu byly naštěstí otevřené, protože jinak bych si netrouf­la zazvonit, stejně jako bych už nepřešla most v kombiné. Pomalu jsem vystoupala schody – a v tom už nebylo žádné váhání, ale pevné rozhodnutí, stejné jako když jsem si objednávala v restauraci dnešní oběd, stejné jako udělal Mišo, když mě nad ránem probudil, a pak jsem se zastavila před jeho dveřmi, a ty byly taky otevřené, protože profesor seděl na záchodě.

Proniká ústy

Večer jsme si udělali čaj, a pak otevřeli víno. Profesor si koupil rychlovarnou konvici a novou konvicí na čaj, takže jsem ho mohla bez obav rozlít do poslední kapky a po rzi ani stopa.

V bytě bylo šero, ve kterém bývá vidět jenom to, co být vidět má; ať je to tělo nebo srdce, ať jsou to andělé, panstva nebo mocnosti, všechno s pokožkou ojíněnou na dotek.

Všimla jsem si, že profesor má zase o něco tmavší kůži.

Pak se dostaly do popředí moje zuby; zuby, které v sobě nesou všechno tím, že nejsou, a já jsem profesorovi dovolila, aby si ohmatal má ústa.

Vstoupil do nich opatrně rukou, jemně mi stiskl jazyk a dotkl se zezadu zubů, potom mi hebce odhrnul spodní ret a přejel prstem po dásních, a nakonec jeho ruka přitlačila a našla si hlavičky šroubků, o kterých věděli jenom ti, kterým jsem to řekla.

Židovský hřbitov se v noci zamyká

Každé ráno musím myslet na to nejlepší, co jsem kdy poznala. Je to povinnost, stejný úkol, jaký mají na bedrech mniši, kojící matky a doktoři – totiž vyrvat ze země krtka a pověsit ho s čumákem nastaveným světlu; vzpomenout si na všechno dobré a s náskokem dvaceti let (proti Augustinovi) se zapíchnout kráse přímo do třetího oka.

Dělala jsem to už jako dítě. Když je člověk dítě, pospíchá, aby u všeho byl rychle. Mezi nejlepší věci tenkrát patřila: čokoládová pochoutka Przygoda zwierzęcy, ovocný pudink, teplo v posteli, babiččin dech a jemné závany vzduchu, které k nám nahoru létaly z židovského hřbitova.

Ale teď všechno směřuje a stáčí se ke mně a já si začínám myslet, že tím nejlepším jsem já sama.

Pavla Pohanková objevila svoji podstatu, když se pokoušela přelézt zeď židovského hřbitova. Stalo se to pozdě v noci, 29. nisanu. Napřed si ji od nás oknem vyměřila, potom sestoupila dolů, rozhlédla se ulicí a vyhoupla se na jeden z dřevěných stánků, kde se v zavřených krabicích hřály jarmulky, sedmiramenné svícny, brožovaný Kafka, vázaný Kafka, Kafka na recyklovaném papíře, a když se chystala přehodit nohu přes zeď, zjistila, že to nejde.

Měla totiž sukni.

Krátkou a pevnou jako pás cudnosti. A tehdy si Pavla uvědomila, co má mezi nohama a proč nosí sukni a vyvstala před ní otázka, jestli to vzdá, anebo jestli si sukni vyhrne a bude pokračovat.

Zkusila přehodit nohu ještě jednou, ale sukně nepovolila, a pak přijela policie a začalo vyšetřování.

Od té doby Pavla věděla, kým je. Poznala jsem to podle toho, jak se nosila. Skláněla se bez obav, že jí bude vidět spodní prádlo a že odkryje to, co je pod ním, protože pouzdro a nůž jedno jsou.

Stalo se to čtrnáct a půl století poté, co se pod posvátným stromem Bo opřel Buddha o vzduch a rozlomil kruh na dvě poloviny.

Pražský místopis

Hloubětín leží daleko od Středu. Je slepý – ani jedno z jeho očí nezachytí žižkovskou věž, Chrám, Rozhlednu. Nemá nic.

Pod ním jsou kilometry železných a plastových trubek, metro, větrací šachty, slepé chodby.

Dušniak se vyznal v každé z nich. Byl obklopen elektrikou, železem a sklem. Omotaný kovovými plíšky jako samuraj, tlukoucí srdce napojené na rozvodnou desku jako na obrovský kardiostimulátor. Každý večer vycházel z podzemí, vylétal jako holub do světla, šel po stropech míst, jimiž přes den proudil.

Blížili jsme se k sobě opatrně a pomalu, ale tak blaženě, jako když člověk okusuje pečínku; nejdřív obere maso, pak si jemně brousí zuby o kost, stáhne chrupavky, a nakonec ji rozkousne, dává pozor na ostré špičky a pomalu upíjí morek.

Vskočil do mě; udělal to stejně, jako se krotí kůň, anebo chytá had, držel mě za hlavu, prsty nacpal do nozder a stiskl slabiny.

Talking vagina

Pavla Pohanková objevila svoji podstatu. 29. nisanu, což je nepokryté, a ohmatané jaro se stromy dokonale probuzenými a nabobtnalými. Aspoň to si myslí turisté, kteří se nedostanou na židovské hřbitovy, kde mají stromy pokaždé zpoždění, a to hlavně proto, že mají utlačené kořeny tou spoustou náhrobků, a i když prorůstají mrtvými a zvedají náhrobní kameny jako Helena Fibingerová železnou kouli, nemůžou se pořád smířit s tím, že mají tak omezený prostor. Když se začnou pupeny na těch stromech rozlupovat, sladce to praská a je to slyšet až ke mně do pokoje.

Mordechaj Mayzl zalapá po dechu a přičte si další rok.

To se stává až v polovině května, kdy ženské na ulicích začínají nosit sandály.

Buddha se narodil do královské rodiny. Nosil opánky s vyšívanými draky a červené roucho, protože červená je barva radosti a králů. Ježíš se narodil do rodiny chudáků, ale už od samého počátku o sobě tvrdil, že je královského rodu.

Buddha žil sedmadvacet let v rozkoši, než poznal, že chce něco jiného. Ježíš ho o tři roky trumfl; třicet let hobloval prkna a dával pozor na vypadávající suky, než zjistil totéž.

Buddha ochutnal ženu, Ježíš prý ne. Dal přednost tajemnému průlezu panenskou blánou.

Buddha nic nenapsal, Ježíš taky ne.

Buddha vyhladověl a zemřel, Ježíš před smrtí pojedl beránka a smočil rty ve vínu.

Já jsem se narodila v březnu do domu se zakrouceným zábradlím, opatřeným, mosaznými cvočky, aby se po něm nedalo jezdit. Mám pocit, že mě matka přivedla na svět ve chvíli, kdy spěchala do schodů toho váženého domu; vypadla jsem jí mezi nohama a ona mě v letu zachytila dlaní, prohlídla si mě na odpočívadle a sfoukla mi z obličeje nazlátlou srst. V březnu byla ještě zima, asfalt byl flekatý jinovatkou a ona na sobě měla podkolenky pod černou sukní, kterou si vzala schválně, aby nebyly vidět fleky od krve a plodové vody.

Šla k babičce na sváteční bábovku s čajem jemným a hustým tak, že se jí po prvním napití podlomily nohy, jako kdyby jí dal někdo do žaludku cihlu obalenou v sametu.

Položila mě do předsíně na skříňku vedle stojanu na deštníky a místa, kam si dědeček odkládal klobouk, zašla do kuchyně pro tmavý cukr na špejli, který babička dávala do čaje návštěvám, a zastrčila mi ho do pusy. Jezdila jsem po něm dásněmi nahoru a dolu, dokud jsem neusnula.

A pak matka seběhla na ulici lehounká jako pírko, rukou se přidržovala zábradlí, které jí nikdy nedovolilo, aby si ho jako dítě sjela po zadku, po paměti zvedala ruku v místech, kde z něj vystupovaly kulaté ohlazené cvočky a hebce proklouzla dveřmi, sukni mezi nohama ztvrdlou a neohebnou.

Takže jsem něco mezi lososem, fíkovníkem a nedělním ránem.

Buddha řekl: Není života bez utrpení.

Ježíš řekl: Zvedni svou ruku!

Já říkám: Jako losos, fíkovník a nedělní ráno. A možná kaviár. A taška s monogramem.

A to prosím Buddha nikdy nerodil. Ukázal na květinu a mlčel. Toho se chytil jeho nejvěrnější žák, nechal se svést Mistrovou moudrostí, už nikdy si neutrhl ani jedinou květinu, ani stoneček, ani bodláček a rozšířil Mistrovo učení jako požár.

Ježíš taky nikdy nerodil, ale hodně o tom mluvil. Svým povelem, který patřil malomocnému, předešel Komenského i Hitlera. Malomocný zvedl ruku a neupadla mu z ní ani kůžička. Stal se vytrvalým následovníkem a taky se mu podařilo zapálit srdce mnohých jako vyprahlou severoaustralskou savanu.

Já říkám: losos, fíkovník a nedělní ráno.

Losos je růžový jako patro kojence. Zkuste si někdy po milování opláchnout obličej studenou vodou, takové barvy nikdy nedocílíte. Když několikrát za sebou vyslovíte lo lo lo lo losos, je to, jako když pták vábí samičku.

Nedělní rána jsou zakouřená dopoledními komíny, stříknutá teplým kakaem a mlčením tiskařských strojů.

Taška s monogramem je důležitá. Má ucho, dno a hlavně obsah. Bez tašky s monogramem bych se nevdala. Je vzácná. Akorát mi v ní chybí peníze, klíče a vizitky se jmény.

Potkávám spoustu žen, které svou tašku nosí všem před očima, přehozenou přes rameno, s rukou na zipu. Podle toho, že mají ruku na zipu, poznám, že v ní mají něco, oč nechtějí přijít, a dávají to všem najevo.

Několikrát jsem se za jednou z těch žen vydala, šla jsem za ní do všech obchodů, a pokaždé jsem se k ní přitočila, když u pokladny platila, se zatajeným dechem jsem čekala, až uchopí mezi palec a ukazováček zip (některé ženy si pomáhaly ještě prostředníkem) a otevře svou tašku, svou schránku úmluvy, a nikdy mě neuspokojilo to, co z ní vyjmula, protože většinou to byla platební karta v plastikovém pouzdru.

Moje taška je proměnlivá jako Pražské jezulátko, červená, s dlouhými uchy, pěkně vyboulená. Nosím v ní to, co jsem.

Většina žen nedokáže použít tašku k ničemu jinému, než k přenášení absurdních předmětů s omezenou použitelností. Klíče od domu, který jim jednou přestane patřit. Zápisník s adresami lidí, jejichž obličeje si snaží na večírku zapamatovat podle klíče, uvedeného v posledním čísle dámského časopisu. Trojvrstevné papírové kapesníčky. Peněženka anebo kreditní karta, protože co kdyby na poslední večeři nechtěl (nemohl) zaplatit. Plastikové pouzdro s tampony v barevných obalech.

Má taška vypadá každý den jinak.

Byl to divný pocit, když jsem před lety sáhla do své první tašky. Vím přesně, co jsem chtěla najít. Peněženku a průkazku na tramvaj a zápisník. Ale nenašla jsem tam nic. Napřed mě to vyděsilo, ale pak jsem s i zvykla na to, že tam nemůžu najít nic než sebe.

Byla to pěkná taška. Taková jemná, klidná, tichá. Myslím, že byla modrá.

Ztratila jsem ji u řeky, když jsem začala menstruovat. Napřed jsem do ní vsunula ruku, jestli nenajdu něco, čím bych krvácení zastavila, ale na dně nebylo jako obvykle nic. Tak jsem ji nechala na břehu a domů se vrátila bez ní.

Má druhá taška byla z ovčí vlny, hrubá a šedivá. Když byla vlhká, cítila jsem z ní kůru a psy.

A poslední tašku mám teď. Vím, že jiná už nebude, a proto si ji chráním. Je v ní talking vagina, mluvící pochva.

Ježíš věděl, co říká, když mluvil o úzké bráně.

Ty

Přeju si, velmi intenzivně si přeju proniknout do duše svých mužů. Představuju si, jak bych jí procházela a zkoumala každou myšlenku, ukrytou v jejích záhybech, každý náznak citu, který bych v ní objevila. Došla bych až k okamžiku, kdy muž byl ženou v břiše své matky, nohy zkřivené pod bradou a tělo zamotané do hebké šťávy, a pak bych mu proklouzla pod rukou, do okamžiku prvního výstřiku, objevu lásky, rozhodnutí zemřít.

Prošla bych zákoutí všech mužů: toho, který mě zplodil, toho, který na mě poprvé promluvil, toho, který mě zanechal osamělou, toho, který znal barvy; mého muže, tebe, Dušniaka.

Chtěla bych v nich najít obraz sebe, části mého těla, které si s sebou odnáší, vlákna tkání, odraz očí, zářivou duhovku, pohled vzhůru a poslední slovo. Chtěla bych vědět, jestli jsem v nich zanechala víc než prostitutka, které zastavili na okraji silnice a podivili se, jak je drahá. Zajímá mě, jestli do smrti vstoupí s obrazem té, která je porodila, anebo té, která je milovala. Chci vědět, jestli z našich rozhovorů zbylo tolik, že by se nasytila celá armáda. Chci vědět, jestli jsem věčná.

Návod pro silné

Ještě jsem se nerozhodla, jakým způsobem projdu tímhle životem.

Ne že by chyběly návody. Celý svět je plný instrukcí, mluvených, tištěných, kreslených; všechno má svůj návod:

losos: s citronem a na plátky

jízdní řád: podle abecedy

taška s uchem: Louis Vuitton Louis Vuitton Louis Vuitton

minorita: enkláva

majorita: espreso s mlékem a jedním cukříkem s malou sušenkou a mandlí v čokoládě

minorita & majorita:

Fetuccini: čerstvá Ricotta

drogerie D & M: hier bin ich ein Mensch

Zadar před bombardováním: čerstvé loupáky s hrudkami cukru

Nikdy jsem nepochopila, jak mohli Zadar srovnat se zemí. Nevěřím, že kdokoliv z těch, kteří stříleli do zadarských domů, ochutnal místní sladké rohlíky.

Jméno

Ještě nenastal čas, abych vyslovila své jméno vlastními ústy.

Je to jméno, které mi dal otec. Jsem přesvědčena, že můj otec zmizel jako opice hned potom, co se dozvěděl, že oplodnil.

Nechal za sebou vlát mé jméno jako kouř z komínu ČKD.

Paní A. Lindgrenová to vyřešila tak dobře, že si mohla každé ráno gratulovat nad kávou.

Maminka je anděl a tatínek černošský král, říkávala hubená zrzavá holka ve strakatých šatech.

Žádný tatínek zanechávající oholené vousy na podlaze v koupelně, bezpečně odbouraná ranní erekce, odpoledne bez půtky nad úkolem z matematiky; prostě kulaté tlusté nic, nad nímž by Juan de Yepes y Álvarez, řečený Jan od Kříže, protočil oči závistí, bublinózní nic, které se pak, pozor!, náhle vynoří z paluby nepotopitelné lodi a přijme svou dceru do kružnice lásky silné jako jamajský rum.

Otec mi zanechal jméno, a to je víc než dost.

Jméno bývá sdělováno od andělů (viz). Děje se tak dvěma způsoby: buď je jméno napsáno na zeď stanu, anebo je vysloveno přímo, do uší růžových jako lastura a stočených tak, aby zachytily i ten nejjemnější zvuk.

Ten druhý způsob je možné zakoupit zachycený v libovolném rámu, v oleji nebo v pastelu; ostatně bývá symbolicky zachycený i nad kabinou řidiče MHD, často i s nápisem: Nemluvte za jízdy s řidičem!

Říká se tomu Zvěstování.

Nevím, co si zvěstují lidé, hovořící za jízdy s řidičem, ale je to zvěstování tak dokonalé, doplněné o koženou tašku, modráky s nápisem PMDP a pach párku s rohlíkem, že by si Otl Aicher nejraději urazil ruku zoufalstvím, protože s tím nepřišel jako první.

Otec zazvěstoval mé jméno a matka ho přijala, předala ho babičce společně se mnou a pupeční šňůrou.

Zadar

Pan Novak Golembović, kterému patřila pekárna v ulici Svobody, sedával každé ráno pod plátěnou střechou. Měl solární kalkulačku, tenkou jako papír. Mohla jsem na ní oči nechat. Před sebou měl papír s tržbou za předchozí den a odčítal a sčítal.

Chodily jsme kolem něj s babičkou, v plátěné tašce ručníky a plavky, na tři týdny pronajaté moře.

Byla to oklika, ale k té nás donutila vůně rohlíků, které pan Golembović pekl.

Provedla nás změtí několika zamotaných ulic a vyvedla přímo proti jeho pekárně. Ta sloužila vlastně jenom k tomu, aby si v ní člověk nakoupil a šel, ale babička se posadila na okraj lavice proti panu Golembovići, omluvně se na něj usmála a poslala mě dovnitř pro snídani.

Uvnitř jsem ukázala na dva největší rohlíky posypané cukrem a přinesla je ven v papírovém ubrousku. Babička už s panem Golembovićem mluvila, spíš úsměvem a gesty než jazykem, a na jemné pobídnutí majitele nám prodavačka z obchodu přinesla šálky s kávou.

Zakousla jsem se do rohlíku a scéna se změnila. Předtím vypadala takhle:

oděv: modrorůžově pruhované šaty

zvláštnosti oděvu: zavazování na tenké sežmoulaně šňůrky na ramenou

kalhotky: Montag (ze série: Montag, Dienstag, Mittwoch, Don­nerstag, Freitag, Samstag und Sonntag; 100% Baumwolle)

plavky: ne (ještě jsem byla ve věku, kdy jsem se mohla koupat v kalhotkách ze série Montag usw.)

boty: umělohmotné, růžové

rasa: europoidní (stejně jako babička a pan Golembović)

věk: dosud se schopností samomluvy; bez ochoty vytírat si uši do sucha

chrup: smíšený

jméno: bohem posvěcené

páteř: třicet dva obratlů

Rohlíky připravovala manželka pana Novaka Danuta. Ráno se protáhla na posteli (v době, kdy moře vyvrhovalo na pláž včerejší úlovky), pak pomalu vstala a začala si rozčesávat vlasy, nakonec si je spletla do dvou pevných copů a připevnila si je na temeni umělohmotným hřebenem. Pak si rozepnula košili a popředu z ní vystoupila, nechala ji svinutou na lůžku vedle manžela, takže pan Golembović, který vstával později, okamžitě věděl, že jeho žena je už v kuchyni. Pak si paní Golembovićová natáhla šaty a sestoupila do kuchyně. Pomocnice, která k nim přicházela ještě před tím, než paní Golembovićová vstala, už roztopila pec a dala vykynout těsto. Kromě sladkých rohlíků se pekly ještě křehké čtverečky z dvojího těsta, vanilkové tyčinky, kolečka s čokoládovou obroučkou a kornoutky s citronovou kůrou. Vyjma měkkého bílého chleba se v pekárně pana Golemboviće nepeklo nic, v čem by bylo víc než pět gramů soli.

Těsto na sladké rohlíky připravovala paní Golembovićová sama. Skládalo se z dvaceti kil mouky, pěti kil cukru a másla, devadesáti žloutků, kila droždí, deseti litrů smetany a vanilky. Nepotřebovala k tomu váhu, všechno měla v rukou a v oku. Těsto míchala dvě velká ocelově lesklá ramena elektrického šlehače a paní Golembovićová jim jemným dotykem spínače dávala pokyn, kdy se mají z těsta vynořit. Když těsto nabylo konzistence rozpuštěné čokolády, začala z něj paní Golembovićová tvořit rohlíky. V tu chvíli přicházel její muž, líbal ji vzadu na krk, procházel kolem prodavačky, která mezitím vytáhla roletu obchodu a začala do regálů rovnat první horké pečivo, a posadil se ke stolu před domem.

Úplně nakonec paní Golembovićová rohlíky posypala cukrem. Na rozpálený povrch rohlíků se cukr přiškvařil, a získal tak posvátnost první stopy v čerstvě napadaném sněhu.

Rohlíky paní Golembovićově byly vzácnější než vejce Fabergé.

A potom jsme přišly my s babičkou, já jsem ukázala na sladké roh­líky a babička se posadila na růžek lavice vedle pana Golemboviće.

A pak jsem se zakousla do rohlíku. Napřed jsem ucítila bolest. Měla jsem prožranou stoličku vpravo dole a krystaly cukru s ploškami naleštěnými jako zrcadlo se na ni vrhly, drtily ji, sály a lízaly, dokud jsem je neodstranila špičkou jazyka.

Rohlíku paní Golembovićové jsem se zmocnila:

Deset let poté, co mě matka na schodech domu ve Valentinské vystřelila z dělohy.

Tisíc dvě stě dvacet šest let poté, co v Číně zemřel básník Li Po.

Rok poté, co v Čechách vyrostly dvoukilové hřiby, chabé odlesky černobylského velikána.

Sto třicet jedna let poté, co v Británii vyrobili první umělé barvivo.

Sedmdesát osm let poté, co v Belgii vynalezli a patentovali bakelit.

Čtyřicet pět let poté, co Raymond Loewy (přesně tak, Golem) graficky zpracoval obal cigaret Lucky Strike.

A pouhých dvacet čtyři let poté, co Sylvia Plathová odešla z tohoto světa.

Tohle všechno jsem nevěděla, když jsem sladce ožižlávala rohlík paní Golembovićové. A scéna se změnila:

Ptáci ve vzduchu se zastavili, ňadra mi vypučela o půl čísla a z pravého ramene mi sklouzlo ramínko šatů.

Ty

Jsi na mě tak hodný, že zkoušíme všechny pekárny, co jich kolem je. Ale sladkých rohlíků se nemůžeme dopátrat. Nakonec to vzdáváme na Staromáku, kde stará babka krmí holuby jako slepice.

Lidé odhazují vajgly na zem, po které já stěží přecházím; po obdélníkovém hřišti s kostičkami, označujícími smrt českých pánů (na místě královské lóže trůní stánek s buřty a praženou kukuřicí).

Dotknu se tvé ruky a držím tě.

I kdybych chtěla šukat s celým světem, s těmi, kdo přechází popravčí kameny pána z Budova, Konecchlumí a Koloděj, bych nemohla.

Říkala jsem to muži, když si běžel koupit klobásu s kápancem palčivé hořčice a půlkrajícem chleba, opečenou nad žhavým uhlím, a muž se usmál a řekl: To jsem nevěděl, že jsi taková vlastenka, a řekl to jako člověk, který mě nezná, hlasem křišťálově čistým.

Jenomže to není o vztahu k trojbarevnému obdélníku, ale o mužích vůbec; a tak jako nikdo, kdo někdy cítil pach mladého býka, kterému uřezávají kulky, už nikdy nemohl stejk, já nedokážu přejít přes šrafovaný obdélník, který propotilo dvacet sedm mužů najednou.

Maminka

Mohla jsem si spoustu práce ušetřit, mohla jsem trochu ztlumit svou loveckou touhu a zeptat se Dušniaka přímo…

Našel mě v koupelně, vedle koše se špinavým prádlem, v ruce jsem držela jako svátost růžové kalhotky jeho ženy.

Měl jsem ženu, řekl.

Chci s tebou mluvit, odpověděla jsem.

Chci, abys mě položil na zem a miloval.

Jsem ráda, když mě pokládá muž. Uchopí mě za boky a pod lopatkami, a v tu chvíli je matkou, sklání se nad mým obličejem a dotýká se mě prsy.

Udělal to přesně tak, jak jsem chtěla. Uložil mě a zaklínil se mezi má stehna. Mám stehna jako Moravské pole, hladká a vyplněná šepotem; vstoupil do mého nitra, tak čistého; vešel do mě svým jazykem, svou řečí, svou hlubokou i vnější strukturou, zakroužil boky, podrobil si posvátno, chytil rybu a stal se mým mužem. Vzájemně jsme se utěšovali, houpali se na vratkých nohách jako dva pavouci, s duněním jsme se spojili a dostali se tak hluboko, že jsme mohli těžit dětské vzpomínky.

Ty

S radostí koukám po všem, co tvůj příbytek nabízí.

Nedokážu si představit poslední soud. Ne snad proto, že bych se tak bála, ale proto, že jsem příliš milosrdná.

Mým turniketem by prošel každý. Hyeny stejně jako kočičky.

Když jsem se včera vracela domů, míjela jsem ženu se zahalenou tváří. Vycházela z rezidence jednoho velvyslance. Měly jsme stejnou cestu. Sotva jsme zašly za roh, sundala si šátek z hlavy. Odmotala ho jako dlouhou řeku a zastrčila do baťohu, který měla na zádech. Měla dlouhé zlaté vlasy, jako z obrázkových knížek. Dala jsem se s ní do řeči a zjistila jsem, že chodí do rezidence uklízet. Musí při tom mít zahalenou hlavu, aby neprovokovala.

I takoví by prošli, co vidí v ženě s vysavačem pochodující vagínu plnou sladkých šťáv.

K večeři obligátní utopenci a flaška piva.

Hledám fenu.

Feny si vzájemně lížou rány a překusujou pupeční šňůru, jedna před druhou chrání svá štěňata.

Ztratila jsem fenu v Českém Krumlově, a teď ji těžko hledám. Světlou suchou fenečku, u které bych si mohla do sytosti vylízat ránu, jaj frajárko.

V kavárně Louvre na Národní třídě

Vrátila jsem se pět měsíců po skončení války, řekla babička. Před Muzeem jsem se setkala s mužem. Hedviko, řekl a vzal mě pod paží. Zavedl mě do kavárny, ke stolku, kde seděla mladá žena. Když nás slyšela, otočila se a já uviděla její tvář. Zapamatovala jsem si ji. Byla to tvář ženy, která pro muže zapomene sama na sebe. Byla to žena, za níž odešel můj muž.

Přežili jsme spolu válku, řekl muž, když mi ji představoval, a posadil se vedle ní. Znamenalo to, že přežijeme všechno. Znamenalo to, že bych mu měla odpustit. Začaly se mi třást ruce. Byl to můj muž. Kvůli němu jsem se vrátila. Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsem s ním strávila noc.

Kolikrát byl ve mně. Ztropila jsem mu scénu. Uprostřed vybombardované Prahy, dvacátého osmého října 1945, v kavárně Louvre na Národní třídě…

Musel mě odvést domů. Když odcházel, pověsila jsem se mu na ruku. Nechoď, řekla jsem. Vrátila jsem se domů. Jsem tady pro tebe.

Ruku jsem mu netížila já, ale šest dlouhých let beze mě. Léta, kdy jsme se měli učit společnému jazyku. Plodit a vychovávat děti. Léta, která jsme odzpívali každý jinde.

Zastavila jsem ho jenom na chvíli, řekla babička. Přivítal mě dlouhým palčivým výtryskem semene a pak odešel za tou druhou.

Ty

Na to jsem si vzpomněla, když mě položil a začal do mě hloubit šachtu.

Nedostatek stavebního materiálu

Připadá mi, že muž něco zavětřil. Závan větru, který vydaly mé ruce, když jsem se rozpřáhla. Visí mi na nohou a prosí: Neodcházej! Neodcházej!

Celou noc.

Neboj se, řekla jsem. Neodejdu, dokud nedopíšu tenhle příběh.

Neví, že to nezávisí na něm, ale na úzké maringotce, proležené matraci a akutním nedostatku sedlových tašek tmavě okrové barvy.

Sváteční produkce

Dnes v noci ke mně přijdou mrtví a budou si stěžovat, že si je beru do úst. Kdyby věděli, že mne děsí míň než účet za elektřinu, s hanbou by se stáhli nazpátek. Přijdou v následujícím pořadí: baro dad, babička, dědeček, Blanka, profesor, Siddhárta Gautama zvaný Buddha, Mišo, pan a paní Golembović, a – což mě překvapí – můj muž.

Každý z nich chce něco říct, postěžovat si, zažalovat, ale dřív než se jim to podaří, umlčí je jejich vlastní gesto. Jsem připravena vyslechnout je, svítím pro ně jako maják, ale nakonec mi nezbývá než se dívat na to, jak se jim jemné kosti bortí pod vlastními neopatrnými pohyby. A tak, zatímco pro odměnu si přišli oni, dostává se jí mně. Dozvídám se tenounké zprávy o jejich konci, svými pohyby pro mě dokončují vlastní příběh.

Baro dad s úsměvem od ucha k uchu, jeho gesto je prosté, upravuje si límeček parádní košile. Baro dad v kolíbce, s chlebovým cumlem v ústech, pěst sevřenou u krku. Tak umírá. Baro dad je bod, který chyběl Archimédovi k tomu, aby pohnul světem.

Babiččino gesto se přede mnou rozlévá jako řeka. Stoupáme na vrchol letenské vodárenské věže a babiččino srdce prudce buší. Chytá se zábradlí a potom hmatá pod sukní cíp svého kombiné. Myslí při tom na dědečka.

Dědeček zoufale listuje v kalendáři a hledá své jméno. Nenalézá. Dlouho se tím trápí.

Blanka. Ó, pia mater dolorosa, zevnitř sežraná, ora pro nobis! Vystřihuje obrázek z novin, je na něm ten, koho chce vidět naposled. Noviny s prázdným obdélníkem skládá a vrací zpět na místo.

Profesor je zakrytý stínem parníku Tyrš, nervózně prochází po nábřeží a ve věku sedmdesáti dvou let se učí smažit lančmít a poprvé ochutnává Mozartovy koule, které jsem mu přinesla.

Siddhárta Gautama, zvaný Buddha, přichází v podobě tygra. Jak odlišit tygří pruhy od mříže? Dělá to za mě, sedá si v koutě pod cedulku Nekrmit.

Když uvidím Miša, protrhnu se ze spánku. Nedovolím mu říct ani slovo, udělat ani ten nejmenší pohyb. Zvednu se a jdu se vyčurat. Po návratu se tiše skloním nad svého muže a poslouchám jeho dech. Vím, že stojí v řadě, a tak mě napadá, jestli zatím neumřel. Oddechuje zhluboka a pravidelně. Znovu se položím vedle něj a zavřu oči.

Panu Golembovići i jeho ženě je blízké moře. Když už jim nic jiného nezbývá, berou si loďku svého syna Slávka a vyplouvají na moře. Paní Golembovićová v květovaných šatech zvedá ruce, aby stáhla roletu výlohy, a v ranním vzduchu se jí zatřpytí jemně prosolené chloupky v podpaží. Pan Golembović taky zvedá ruce, ale proto, aby si posadil na záda dětskou loďku svého mrtvého syna.

Můj muž je malý rozumbrada. Rozvaluje se v plodové vodě a nabízí své matce, že se narodí rovnou do rakve. Jeho matka se zprvu brání, ale nakonec rozhoduje cena silonových krajek, produkovaných závodem Rajka Gottwaldov.

A pak pomalu mizí, rozplývají se, odcházejí.

Přemýšlím, jestli jim dnešní tyjátr aspoň trochu pomohl, hledám záblesk spokojenosti na jejich tvářích a zdá se mi, že ho tam nalézám, koneckonců člověk je vždycky rád, když se může vypovídat.

I tak je to pro mě zážitek natolik silný, že odcházím do kuchyně, vytahuju čokoládu a zakusuju se do ní. Rána, která se ozve, když mi projedou zuby první čokoládovou vrstvou a zastaví se o marcipán, je tak hlasitá, že nastartuje venku kosy, a ti bez váhání zvěstují nový den.

Pod hladinou

Jednoho dne mě Dušniak vzal dolů. Dívala jsem se do útrob metra a kolem nás svištěly vlaky. Dušniak se dotýkal elektřiny.

Miloval mě od samého začátku. Viděl ve mně každou žilku a cítil teplo mého podbřišku. Moje cévy mu připomínaly potrubí.

Potřebovala jsem ho jako černá kobyla tmu.

Ty

Chodili jsme s Mišem do pustého lesa na okraji Hloubětína. Ten les hraje v našem příběhu důležitou roli. Víc nemůžu říct. Chodili jsme s Mišem do pustého lesa na okraji Hloubětína.

Tohle ti říkám, protože tehdy se mi ještě leskly zuby. Teď mám zuby z porcelánu, a ty se nelesknou, i když používám zubní pastu s perleťovou esencí.

Vzájemná transplantace orgánů

Když jsem se líbala s Ďušniakem, byla to chuť, při které buňky žaludku volaly: Kurva, tohle přece známe! a vzpomínaly na dobu, kdy pes byl vlkem.

A Mišo objížděl jazykem mé zuby, zuby jako studnu.

Šukali jsme jako psi, takže jsme pokaždé museli chvilku počkat, než jsem uvolnila sevření, aby se ze mě mohl vůbec dostat, Mišo nebo Dušniak, ale pak stačilo slovo a znovu jsme do sebe vklouzli a já už jsem neměla svoje játra, plíce a ledviny, ale jejich a oni zase moje.

Autovrakoviště

Každý večer jsme si s Mišem četli.

V té temné noci zastřené, s plameny lásky, zprahlá v úzkostech! Četli jsme něco, čemu jsme nerozuměli. Z okna bylo vidět autovrakoviště, kde každé ráno brousili plechy. V noci tam pobíhal pes, vyděšený k smrti, a couval před každým stínem.

Zdola jsem cítila Dušniakův dech a vedle mě četl stříbrným hlasem Mišo. Chtěla bych vidět mrak, který mu vstupoval do hlavy, zatmění, které způsobilo, že nerozeznal své vlastní tělo od mého. Chtěla bych zachytit okamžik, kdy se i Mišo stal lovcem a vydal se po stopě. Obrátila bych ho na záda a vytrhla mu páteř; zbavila bych ho možnosti nést plody.

K tomu, abych rostla vzhůru, jsem potřebovala dvě nohy.

Jednoduše a střelhbitě

Když jsem se probudila, Mišo stál u mé postele.

Vstávej, řekl.

Všimla jsem si, že má bosé nohy. Opřela jsem se o lokty a dívala se na ně. Byly umazané od bláta a trávy. Mezi prsty měl jehličí. Když jsem zvedla hlavu, pozoroval mě.

Neusmíval se.

Kde sis tak umazal nohy? zeptala jsem se.

V lese, odpověděl.

Pak jsme vyšli z domu a Mišo zamířil do lesa.

Došli jsme na malou mýtinu.

Předtím, než se to stalo, jsem se posadila.

A úplně

Mé zuby. Ptáci si je odnesli do svých hnízd. Na trávě jemná tekutá blána.

Mišovy barvy.

Zoubky

Mišo si vybral právě moje zuby.

Mé zuby byly bez vady. Ve tmě se leskly jako čínské hedvábí, matně a spolehlivě. Kotvily v dásních jako v přístavišti.

Nesčetněkrát jsem je objížděla jazykem a mnohokrát dala k dispozici. Bezpečně mě dovedly, kam jsem chtěla.

Mohla jsem se spolehnout, že dokážou kousat, dávit, rdousit, hníst, žvýkat, drtit, hryzat, stahovat, omílat, trhat, okusovat, rozbíjet, řezat, drobit, lehce pošťuchovat, zkoumat, posunovat, přejíždět, ochutnávat, tisknout, svírat, ničit, podpírat, tvořit, nést.

Mišo si je vyhlédl jako vázu v bazaru.

Ty

Vím, že se setkáváme naposled. Snažím se na to myslet už od rána, a podle toho se připravit. Každý pohyb, který dělám, dělám s vědomím, že zítra už ti o něm nebudu moci vyprávět.

Odpoledne si vezmu červené šaty a jdu za tebou. Už bys tu dávno neměl být. Dům je hotový a stojí před ním auto zahradnické firmy.

Zůstáváš tu jenom kvůli mně.

Poslední noc není ničím zvláštní.

Když odcházím, zeptám se tě, co bych měla dělat.

K večeři jsme měli polévku z kuřecích drůbků.

Maluju

Náš dům naplnilo ticho. Je to ticho před bouří, takové tu ještě nikdy nebylo. Je to ticho, v kterém každý zvuk může znamenat něco ne­dobrého, takže ten druhý musí vzhlédnout, zjistit, co se děje, a pak, pokud je to možné, ulehčeně vydechnout.

Je to takové ticho, které mívá jenom jednoho původce. A teď jsem tím původcem já, takže se v něm cítím dobře.

Vstávám do něj a připravuju si kávu. Vařím ji za pomoci nesčetných pohybů, natahuju se pro skleněnou dózu, otvírám ji, uvnitř přesýpám kávu lžičkou, než se ji rozhodnu nabrat a přenést do šálku. Pak postavím na sporák konvici, dlouho čekám, než se začne voda vařit, a pak ještě chvilku, aby ochladla na devadesát stupňů.

Pak celý den vyplním drobnými kmitavými pohyby rukou. Už se nebojím sejít sama do sklepa, projít kolem dřevěných polic s vínem a pozotvírat krabice s barvami. Vynáším je na denní světlo podle názvů a podle toho, jak si je pamatuju, protože v elektrickém polosvětle jsou všechny odstíny na vzorníku zašedlé.

Plátna jsou zavlhlá, k ničemu. Spokojím se s novinami, které si roztáhnu v kuchyni; pak si namažu chleba a pustím se do práce a úderem sedmé ve mně něco zaškube, jemně a laskavě, a já vím, že je třeba sbalit barvy, vytřít podlahu a vyvětrat, abych příliš nevyděsila muže.

Vrací se kolem desáté; už ve vstupních dveřích zachytí pach barev, ale nedává to na sobě znát.

Nevětří ani se nezeptá, ale stejně to na něm poznám, podle toho, jak slabounce pohne jedním křídlem nosu.

Ví, že mé odchody z domu ustaly, že se pohybuju po dráze náš dům – město, a nikoliv náš dům – někdo, ale dřív než si na to stačil zvyknout, objevilo se tu něco nového.

Je mi ho líto, když vidím, jak opatrně a nenápadně hledá pevné body, kterých by se mohl zachytit, a všude naráží na mé obrysy, hladké a kluzké. Ani se je nepokouší uchopit, sotva se dotkne jejich jemného povrchu, odtáhne ruce a skloní hlavu mezi ramena.

Takové pocity mívají lidé, kteří omylem zabloudí na večery poezie, a pak polekaně sedí v poslední řadě a neodvažují se odejít, místo toho počítají okna a obezřetně sledují hodinky.

Ve velkém

Dnes jsem se rozhodla držet tryznu za všechny svoje mrtvé.

Napřed jsem se oblékla do bílých plátěných šatů a na hlavu si posadila klobouk.

Vzala jsem si boty na tak vysokém podpatku, že si petřínská rozhledna řekla: Kurva, co to je?

Pak jsem se opatrně spustila do města a zasedla v restauraci k obědu.

Vynechala jsem předkrm a nechala si přinést jehněčí karé, do­zlatova propečené, s hedvábnou omáčkou, na které praskaly drobné lesklé bublinky; na malém bílém talířku se třpytily červené fazolky a před sebou jsem měla lahev La Chabli-sienne, nejdražšího vína, které jsem na vinném lístku našla, protože jsem si řekla, že začnu den vzácně jako modlitbou.

Když jsem dojedla, jazýček se mi mlsně proháněl po tvářích, a tak jsem si objednala ještě dezert.

Pak jsem šla do další restaurace, která byla opodál, a dala jsem si oběd i s předkrmem a na závěr zase zákusek a vytáhla jsem u toho půl lahve vína.

Pak jsem šla do další restaurace a udělala jsem to samé, akorát jsem vynechala víno a dezert, a místo toho jsem si dala polévku.

A všude jsem platila kartou, kterou mám od muže, vytahovala jsem ji zadýchaně z kabelky a vší silou udržovala jídlo v žaludku, a předtím než jsem odešla, jsem pokaždé zašla na toaletu a povolila si v pase šaty.

Měla jsem přes ně volnou blůzu, takže nic nebylo vidět, i když jsem je nakonec měla úplně rozepnuté.

Takhle jsem chodila až do večera a břicho mi nabylo tak, že mi lidé od vedlejších stolů odtahovali židle dřív než číšník, protože si mysleli, že jsem těhotná.

Cestou jsem se musela zastavit na toaletách v metru, protože jsem měla strach, že se pozvracím, ale nakonec se mi podařilo to zadržet a zvládla jsem ještě dvě menší večeře a malou lahev šampaňského.

A pak už se do mě nevešel ani decilitr vzduchu.

Opřela jsem se o stěnu nějakého domu, předklonila se a začala zvracet. A zároveň s nestráveným jídlem ze mě vycházeli moji mrtví, probublávali nosem společně se šampaňským a odráželi se od kamenné zdi a dlažby.

Viděla jsem, jak se mí rodiče úporně drží restovaných husích jater foie gras a zalévá je omáčka z jeruzalémských artyčoků, babička vyskakuje táhlým klouzavým pohybem společně s vanilkovou zmrzlinou a teplou čokoládou a profesor kucká dýňovou polévku s obrovskými rozinkami sultánkami.

Blanka vyšla v nevtíravém proudu citronového sorbetu a Fran­kovky, dědeček se rozvaloval v tygřích krevetách a petrželovém másle a baro dad s panem a paní Golembovićovými si chránili hla­vu před záplavou telecího brzlíku, domácích raviolek, šafránu a ořechového oleje.

Mišo vyšel ven zahryznutý v telecím srdci, do poloviny strávený.

A po Mišovi už nevyšel nikdo, jenom nažloutlá voda, která se pomalu měnila v čistou, až jsem nakonec tryskala jiskřivou vodu jako fontána.

Šaty na mně ztvrdly jako pancíř, ale už zase jsem byla hubená jako sluneční paprsek.

Dívala jsem se, jak zvratky pospíchají ulicí, pronikají do spár v dlažbě a končí v kanálech, a po nich klouzali mrtví, pouštěli z rukou kousíčky mého těla a já jsem jim šla v patách, sbírala jsem všechno, co upustili, a vracela to na místo, čisté a lehké, dokud jsem nebyla úplná tak, že nic nescházelo ani nepřebývalo.

S šaty tvrdými jako obsidián jsem se vystavila světlu a vydala domů.

Jmenuju se Nina.