Autor čtenáři

I

Počátkem srpna 1968 se v Československu po všech dramatických událostech posledních měsíců rozhostila jakási blažená únava, která vytvářela umělou jistotu, že krize byla konečně zažehnána a reformu úspěšně dotáhne podzimní mimořádný sjezd komunistů. O vítězství mužů „Pražského jara“ se už nepochybovalo. I valná většina společnosti jim držela palce.

(Kacířská domněnka hned zde: Tanky zřejmě ušetřily reformním komunistům tragický střet mezi sebou samými a pak i s celou spo­lečností. Vždyť skutečně efektivní změna by byla musela následně zahrnout také obnovu pluralitního politického systému stejně jako převedení hospodářství od státu k trhu – oboje tenkrát pro kremelskou mocnost smrtelný hřích!)

Také pozdější autor této knihy opustil s jistou mladou ženou, zvanou zde Z. a pak i v jedné další knize Zet, domácí kolbiště, aby v té létem provoněné pauze a v anonymitě zbytku světa svým v pořadí třetím sňatkem konečně zlegalizoval pět let divokého svazku.

(Oblíbený dodatek Z., která tehdy měla zažít svou premiéru: Tak divoký zase nebyl…!)

Potřebné papíry zaslané úřední cestou z Prahy přes Vídeň, takzvaná „delegace k uzavření manželství v cizině“, však v den D na salc­burské radnici chyběly. Příslušný referent usilovným telefonováním zjistil, že byly omylem zaslány jinam, ale jsou už na správné cestě. Mohl však další termín nabídnout až na konec srpna.

(Salcburk byl zvolen proto, že tam právě hrál v divadle autorův mnohaletý přítel Valtr Taub, jenž měl spolu se svou ženou Lux při obřadu svědčit. A pár tehdy nepochopil, že se právě stal poprvé obětí svébytné byrokracie, kterou nicméně za jedenáct let, po svém násil­ném vynesení z vlasti do Rakouska, dobrovolně zvolí za svou.)

Autor i jeho nastávající se proto rozhodli vyplnit čekání krátkým výletem do Benátek a Říma, kde dosud nikdy nebyli. Cestou k moři však z náhlého hnutí mysli neplánovitě odbočili do horské republiky San Marino.

(Vše, co se odehrálo v návaznosti, je literárně přetaveno v Deník turisty, jednu ze tří rovin této knihy. V tomto úvodu, psaném téměř o tři desetiletí později, najde čtenář pouze informace, které sahají za rámec zde vyprávěného.)

Po šokující zprávě o okupaci jejich vlasti, kterou na ně jako deus ex machina zakřičel kamelot v městě Perugia, odjela dvojice přes Řím, kde se zdržela dva nekonečné dny, do Gordevia ve švýcarském Tessinu, kam ji pro útěchu pozval německý kolega Günter Grass. Nést nenadálý kříž jí tam pomáhali také domácí dramatici Friedrich Dürrenmatt a Max Frisch. S nimi vystoupil český autor i v dramatickém diskusním pořadu curyšské televize.

Příští den ho telefonicky požádali tři švýcarští nakladatelé, aby pro ně napsal o událostech právě převálcovaného „Pražského jara“ knihu. Odmítl důrazně s tím, že je téměř dvacet let pisatelem divadelních her, který nikdy nezamýšlel a ani teď nezamýšlí psát prózu. Dva zájemci to neradi pochopili.

Třetí, třicetiletý Šváb Jürgen Braunschweiger, ředitel ctihodného soukromého nakladatelství C. J. Bucher v Lucernu, se přesto objevil v curyšském hotelu, aby to zkusil osobně. Byl opět oslyšen, ale jeho sympatický zjev i seriózní vystupování způsobily, že mu autor pevně přislíbil obstarat místo sebe některého z čelných českých prozaiků své generace.

Když se za měsíc, který potřeboval, aby zrušil svou na jaře uza­vřenou smlouvu se státní činohrou v Düsseldorfu, vrátil neoženěn domů do Prahy, zjistil, že všichni do jednoho už pro někoho v Evropě píšou. „Pražské jaro“ bylo à la mode! S politováním to mu i v Lucernu písemně sdělil a věnoval se vlastním starostem, kterých nebylo málo.

Salám sotva nabytých svobod byl kolaboranty okupantů od­kra­jován nenápadně. Dosud se třeba stále mohlo cestovat. Autor byl už v říjnu pozván do švýcarského Bernu na premiéru své hry o augustu Augustu Augustovi, která se nechtěně stala podobenstvím československého osudu. V hotelu se tam neohlášen objevil muž z Lucernu s opětovnou prosbou.

Autor opět zdvořile odmítl. Aby to tak nebolelo, slíbil však, že pozítří, cestou do Říma, kde měl přednášet, přijme od něho při průjezdu Lucernem na nádraží kolekci z tamní nakladatelské produkce, aby alespoň uviděl, v jak dobré společnosti by se byl býval ocitl. Velmi se mu ulevilo, když na peronu nikdo nečekal.

Muž z Lucernu totiž propásl vlak o pouhé dvě minuty a potrestal se rozhodnutím, že jej svým autem dojede. O dvě až deset minut pozdě dorážel i na další stanice. Do hotelu v Římě vstoupil zato současně s autorem.

Když se za ten výkon postavila na jeho stranu i Z., autor už psychicky nevydržel a slíbil, že to tedy zkusí.

Tak se stal prozaikem, a Jürgen Braunschweiger zprvu jeho nakladatelem (BÍLÁ KNIHA O ADAMU JURÁČKOVI, KATYNĚ, NÁPADY SVATÉ KLÁRY) a pak generálním zástupcem, jímž je až podnes.

Nadto, i když bylo „Pražské jaro“ dávno z módy, přivedl do lucernského nakladatelství a tím i do světa celou plejádu zakázaných českých spisovatelů: Alexandra Klimenta, Ivana Klímu, Ludvíka Vaculíka, Edu Kriseovou, Jaroslava Vejvodu a Jiřího Grušu.

Tuto knihu pro něho napsal její prozaicky začínající autor ještě v zimě 1968/69 v tehdejším spisovatelském domě v Karlových Varech. Pracoval téměř nepřetržitě, protože v tom čase nebylo vyloučeno, že píše svou politickou i lidskou závěť. Proplétání a postupné prorůstání tří do značné míry nezávislých rovin o společném jmenovateli – autentický záznam jednoho z aktérů reformního pokusu, stylizovaný občanský deník generace, ohraničený dvojím příjezdem tanků, a malá novela o prvních hodinách okupace prožitých v matoucí kulise letní Itálie, poslední dvě se silnými autobiografickými rysy – je určitě dědictví autorovy předcházející práce divadelní a filmově.

Nad některými pasážemi se ho při psaní – a tím spíš při jejich pročítání – zmocňovaly rozpaky, ano, trapnost! Je možné, že tyhle naivní, bombastické věty byly někdy dokonce vysloveny nahlas? Bohužel. Ale byly znakem doby a nebylo možno je zamlčet, měla-li mít práce smysl!

S originálními grafikami Pravoslava Sováka, který se trvale usa­dil ve Švýcarsku, vyšly fiktivně-reálné zápisky Z DENÍKU KONTRA­REVOLUCIONÁŘE – sarkastický titul poskytlo označení autora v so­větské Bílé knize – už na podzim 1969 německy, anglicky, italsky a francouzsky. Vzápětí následovalo finské a holandské vydání, a později i další cizojazyčná.

Doma se současně chystala knihu vydat Mladá fronta, konkrétně Karel Šiktanc. Jednu kapitolu stačila uveřejnit Jihočeská pravda dík kuráži Borise Jachnina. Což byla i labutí píseň všech zúčastněných.

II

Událostmi líčenými v závěru této knihy autorův volný pád teprve započal.

(O té době mezi lety 1969 a 1979, kdy došlo i k opožděné svatbě, vypráví „memoáromán“ KDE JE ZAKOPÁN PES, který končí odsunutím autora i jeho rovněž píšící ženy do Rakouska.)

Po deset let, které prožil autor ještě doma, i po dalších jedenáct, kdy byl v nedobrovolném exilu, pokračovalo udolávání československé společnosti domácím satelitním režimem Kremlu. Mučením se stal především zdánlivě nekonečný čas. Stud ze spoluviny jedněch a nestoudný cynismus druhých prohlubovaly beznaděj.

Pak se však závratnou rychlostí splnily i nejbujnější sny. Je další českou iluzí, že svobodu vyzvonily v několika listopadových dnech 1989 klíče. Totalitu rozložila moudrá dvacetiletá strategie vedoucích státníků demokratického světa a dvakrát tak dlouhý zápas zprvu roztříštěných a pak spojených opozic všech postižených zemí. Domněle utopení „ztroskotanci“ se vynořili z hlubin a stali mnohde dokonce kapitány nového kurzu.

Podobně, jak to chtěli duchovní vůdcové „Pražského jara“, došlo k historickému obratu prostřednictvím reformního pokusu, tentokrát kupodivu v samém SSSR. A ať už bude konečná bilance Gorbačovovy éry jakákoli, za jedno mu současníci i potomci nikdy nemohou být dost vděčni: že v kritické době, kdy se národy střední a východní Evropy začaly probírat ze svých mdlob, učinil jako jediný z ruských despotů něco jedinečného: nic!

Když se rozkřiklo, že už nikam nepošle své tanky, mohlo být kolaborantským režimům sametově odzvoněno.

Naproti tomu zcela jinak, než očekávali umlčení, ale nikdy nezlomení reformátoři osmašedesátého roku, pokračoval vývoj po změně v roce 1989. K přímým následkům teroristického a pancéřového komunismu patří, že i sám pojem „socialismus“, který dobrých sto let vléval milionům odvahu čelit surovostem extrémního kapitalismu, byl pošpiněn lží a potřísněn krví.

Není však těžké prorokovat: Protože se ani osvobozená společnost nikdy úplně nezbaví nespravedlností a chudoby, budou hrát možná dřív, než to očekáváme, opět velkou roli oba její radikální okraje. O našem dalším osudu rozhodne, jaké formy tento střet nabere a jak se s ním tentokrát vypořádá tradičně nemilitantní demokracie.

Tato kniha chtěla podat sice velmi subjektivní, ale současně i co nejautentičtější obraz, jak u nás proběhl podobný třesk naposledy, s důsledky trvajícími pak skoro půl století…

III

Při každé ze svých devíti próz se autor snažil, aby všechny překlady byly pořizovány z českého originálu. To se nedařilo proto, že ten vyšel často jako poslední, když ani naše nejlepší exilová nakladatelství zdaleka nestačila možnostem velkých zahraničních domů. Rozhodující korekturu, vlastně poslední verzi, prováděl tedy autor zpravidla v německé sazbě. Právě dík jazykovému zcizení objevoval při tom v textu další možnosti zkratů, vpisů i přesmyků; když je zpětně přenášel do českého rukopisu, využil toho k novým, mnohdy rovněž významným posunům.

Důsledkem jsou tedy dva originály každé z jeho próz – český a německý –, často, jako právě v případě „memoárománu“ o zakopaném psu, stavebně zásadně odlišné.

Ani tato kniha nebyla po třiceti letech podrobena autocenzuře, aby neztratila svou původní vůni, barvu a chuť – vždyť cituje i skutečné deníky a dopisy! –, ale tím spíše prošla tvůrčím procesem uvedeným výše. Zde nutno naléhavě poznamenat, že hlavní postavy Deníku občana nesou sice zřetelné znaky skutečných osob, ale byly v některých případech složeny z více osudů. Podobnosti jsou proto zdánlivě očividné, ale zároveň i zavádějící. Také tomuto dílu by slušelo označení „memoáromán“.

Zbývá zodpovědět často kladenou otázku – a to chci už v první osobě! –, proč jsem tuto knihu jako jedinou ze svých próz nevydal nikdy ani u Adolfa Müllera v kölnském Indexu, ani u Škvoreckých v Torontu, kde česky střídavě vycházely ty ostatní.

Vysvětlení je prosté. Vzdor své nátuře, vždy nakloněné nutnému riziku, jsem těsně po ruské okupaci opravdu nechtěl riskovat, že někteří z těžce zasažených rodáků a krajanů nepochopí můj záměr – napodobit věrně myšlení i slovník čtyřicátých až šedesátých let – a utvrdí se ve svém zafixovaném přesvědčení, že jsem byl a navždy zůstanu zajatcem bludů.

Myslím si, že právě teď, se součtem jak svých politických aktivit, tak i abstencí, a hlavně s podporou svých dalších osmi knih, především s volným pokračováním této, zvaném KDE JE ZAKOPÁN PES, si mohu první české vydání třívrstevných kapitol Z DENÍKU KONTRAREVOLUCIONÁŘE, adresované soudnému čtenáři, klidně dovolit.

Dokonce věřím, že jsem je byl jemu i Mladé frontě dlužen.

Autor této knihy
ještě po třiceti letech
20. 7. 1997

Tato kniha vznikala od podzimu 1968 do jara 1969 v Karlových Varech, v Praze a ve švýcarském Lucernu.