* * *

Zas je tu prostor plný snů

černá skříň
s křídly která hoří
zase jsou tu sny plné cest
plné chráněných míst
kam vyrážíme zas a znovu
já a moji přátelé
zas je tu to napětí
chvění vzduchu
aby vše prasklo
a zemřelo
bez vysvětlení
pána noci pána dne pána prostoru
a celého davu takových a dalších blbů
kteří se motají uvnitř i vně
zas je tu prostor plný snů
kovaný do tvaru štěstí i bolesti na špičce srdce
slov
která nic neznamenají
a proto jsou tak drahocenná
pro nás v zásvětí kterému říkáme život

* * *

Putovat krajinou

nízko nad vrcholky stromů
o věčných prázdninách v prachu měsíce
a spatřit boží tvář
usnout jako ona
v neporušeném sněhu poslední vesnice

* * *

Usmívají se…

v noci se mi zase zdálo
jak vcházím ze zázračného lesa
do statku příbuzných
procházím prázdnou návsí
cítím pohled zvědavých očí
měl bych být dítětem
malým chlapcem
protože tohle je z něj
záře dveří statku se spojuje se září srdce
jsem tu v dospělé síle člověka
a čekám že ti za dveřmi statku příbuzní andělé bratři
v tělech lidí
přijmou můj záblesk jako přijali svůj
a budu moci zůstat
je to teď

V lesním horku kde se mě snaží zabít konvalinka

Kde se to brodím dechem země
a proč tak dlouho spím
kde se to brodím dechem země
jako černým kapradím
a proč tak dlouho spím
když nikam nelze dojít
a ta rudá čára skrze slunce…

* * *

Stará námraza na okně

možná jen prach
tisíce příběhů v hlavě
věřit věřit věřit
na střeše na cestě listy z letošního loňského příštího podzimu
střídání příběhů po minutách po záblescích
znají to vědí a vyhráli všichni
šílenci věří
že příběhy jsou oni

* * *

Nerozsvěcuj

včera jsme se zase pohádali
pak seděli u večeře a všem třem nám tekly slzy
jako když teď venku prší
i když protější střecha je tak zářivá
nedokážeme
prsty se dotýkají povrchů že už je jejich paměť plná
dodržet záměr slib Kristiánovi
že už nebudeme
včera jsem se zase pohádali
vítr foukal celý večer cítil jsem jasně jeho nárazy
ale nic se nepohnulo
a dnes padají stromy jako v němém filmu
ostrý vzduch odděluje oblaka a louže
hlavou ponořeni v modré zemi
chodíme sem a tam
kroužíme
bláto stoupá k nebi
jako mrznoucí křišťál

* * *

Šel jsem domů

dlouhá cesta
ztrácela se mezi řadícími se anděly
dlouhá cesta
kde nad mrtvými tygry
spali živí
kudy padalo
a padalo moře
šel jsem domů
a ptal se proč tam nikdy nedojdu
když je to všude

* * *

Zase jsme směli vyrazit

následujícího dne
na nedaleký Orlík
vzít s sebou stany
udice
slíbit že tudy řeka poplyne
krajinou slunečního dopoledne kdy všichni vědí
že jsou v bezpečí
živí či mrtví
jak z které strany se na sebe dívá svět
tak sakra
následujícího dne
po jakých Vánocích
které nás vězní v tomhle špatně osvětleném bytě
odkud možná
možná jednou vyletí hvězdy
kam chodí ryby
pokaždé když spím
zase jsme směli vyrazit…
jsou to moje sny
proč nikdy nemůžu jít sám?

* * *

Světlo těch kteří se nikdy nevrátí

prosakuje pode dveřmi
tak často
že někde (říkám si) musela být chyba
ale kde (odpovídám si)
když všichni všechno udělali dobře
nebo jen já?

* * *

Promluv

zas konec dalšího roku
začínám zakopávat o svoje nohy
moje máma se dnes ráno ptala mého táty
jestli ještě žijí její rodiče
sníh sníh sníh
jako když okna letí vzhůru
krásná diamantová okna
naše životy tiše padají dolů
lhostejně zhasínají a rozsvěcují se   mámini rodiče zemřeli
nad jejich těly se tiše v zemi vznášejí kořeny rostlin
už desítky let
blíží se nějaká setkání?
začínám zakopávat o svoje nohy
a vím že ve snech se mi to neděje
pokud nechci
a tohle svítí
víc a víc
každé ráno
když si věším na krk vltavín

* * *

Jdu kolem stolu

ze dveří na chodbu
chodbou vedou schody
jdu kolem stolu
podívám se   z okna chvíli padám
na chodníku leží listí
táhnu pohled zpátky
ještě včera neleželo
jdu kolem stolu
ze dveří na chodbu
chodbou vedou schody
dolů
posílám pohled
a táhnu ho zpátky
zítra bude ležet sníh
jdu kolem stolu
dole leží zítra
táhnu pohled zpátky
jsem včera
jdu kolem stolu
ze dveří na chodbu
po schodech dolů bude dnes

* * *

Je to jako vlny příliš nahlas puštěného rádia

ty nárazy
až do míchy a žaludku
rány a polibky
vaří se květák venku mlha zvuky kuchyně každý pozná
hlas poznám jen já   ostatní slyší jen tamtu ženu
vlašský ořech je naprosto zoufalá věc
že jsme se našli je zázrak
ale co jsi celou tu dobu dělala
kdes byla nebo byl
zdá se že naše shledání je zbytečné
venku není zima
to je dobře
ale lovit zvířata a válčit s nepřátelským kmenem kamennou sekerou nepůjdu
i když to neseš jako křivdu
nechápu cos kde dělala od té doby
co jsme si jako mágové usekli hlavu na astrálním těle a platili za to

* * *

Tímhle lesem vždycky pospícháme

to přece víš
na cestu svítí sníh
jen sníh
je rozsvíceným oknem dnešní noci
v mechu nám potichu hoří nohy
tímhle lesem pospícháme
krajinou kterou jsme nikdy neviděli
a kde nás všichni znají
vařící voda v řece
mokrá obloha
vesmír který je na naší straně
tímhle lesem
okolo svých věčných životů
které jsou tu doma
tisíckrát víc než my   už se nikdy nedostihneme
to přece víš

* * *

Je soumrak

procházíme živými okny nějakého města
zabloudili jsme autobus
jel jinam
a teď nás zdraví živí s mrtvými
společně
v těch rozsvícených oknech
se srdcem dokořán
na podlaze si hrají děti
mámy cosi vaří pro hosty
jsme pozváni i propuštěni
tak jdeme zářícím soumrakem
k hranicím
za nimiž už nemůže být nic
a přes to nás to láká

* * *

A koho to máš na sobě přivázaného

vypadá jako díra do pekla
ale peklo žádné díry nemá
prostě není
sedět u stolu a jíst květákové placičky
vedle černé díry v předpodzimním dešti
proto spolu nemůžeme mluvit?
kvůli dvojčeti předčasně staženému z vesmíru
které sedí u oběda vedle mě   jako převrácený magnet
kterémus dala svou useknutou hlavu?

* * *

Je to ta chvíle

kdy stojíme na římse
a dolů padá sníh
drobounké vločky
mizí v hloubce
jako by zhasínaly
držíme se za ruce
všichni tři
každý z nás chvíli táta
chvíli máma chvíli syn
vločky sněhu blikají
jak hluboká může být tma
spícího domu za našimi zády
aby nás pustili musíme pozdravit

Jako bažina zavírající se mezi námi a sluncem

Proč tolik prcháme
školními třídami
pokoji ubytoven
proč tolik spíme v smradlavém seně venku
čekajíce na příští průjezd vlaku
proč se účastníme
v tmavých pokojích s pistolí v ruce
proč tolik úkolů
a teprv po vzpouře
se učitel promění v učitele
který odchází poučen
a s omluvou
kdo mu namluvil že nás má učit
proč tolik skoků oknem
a tolik spěchu sněhem
kolik ještě bratrů zachránit
proč tolik zmatených lidí
jako bažina zavírající se mezi námi a sluncem
a proč tak málo lesních houštin
cizích jako svoboda jako bezpečí
jako my sami

* * *

Hrozivé

děsivé hlubiny lesů
tisíc let mrtvá místa lásky
žijící v tichu jako obrovité stromy
jako proudem řeky letící
postavy s křídly
jako mé prchající tělo
hraničním plotem
k okraji lesa je to kousek do svahu
skrz místa kde jsem v dětství lyžoval
každý otrok prchá nahý
znám to tu i poslepu
a přece se bojím
aby to mrtvé nebylo
při doteku opravdu mrtvé
aby mě poznalo
v každé postavě
za těmi tisíci okny

* * *

Za tímhle oknem (z naší strany zaprášeným) pořád prší

aby nebylo vidět že se nic neděje
je to ta chvíle ve smyčce
kdy slyšíš jak
vesmír jede své příběhy
a snaží se s nimi neztotožňovat protože
je to jedovaté
za tímhle oknem kde se všechno mění tak nezastavitelně
že to nevidíš
je to ta chvíle kdy pláčeš jako bys byl za svůj příběh zodpovědný
vyplivnout tenhle jed se často podaří
až po smrti
ale to   se nepočítá

* * *

Dojděte až na konec

až k místu kde vás má   každý rád
usedněte do školní lavice
jako do koruny stromu
kde se svítí
a tam kde začínají prázdniny
a tam kde nikdy neskončily
řekněte učiteli všechno
aby vám poděkoval
za toto setkání
v němž může zemřít
dojděte až na konec
až k místu kde vás má každý rád
tam kde se svítí
tam kde se přízraky radují
že mohou zemřít

* * *

A co mě má zajímat

věčný sen o nočním spěchu probuzeného srdce
romantické setkání s blízkou neznámou
které má dokázat že patříme do tohoto světa?
A co mě má zajímat
věčný strach že nebudu přijat?
věčná orientace v proudech a gejzírech myšlenek
v prostoru který jako boží tvorbou
tvarují a živí emoce
A co mě má zajímat
jízdní řád matrixu?
který nikdy nikde nevisí
a přesto spolehlivě likviduje naše životy
o kterých nevíme co to u všech všudy je

* * *

Někde uprostřed

prázdného vesmíru
v tom modrém místě
můžeme takhle letět
miliony let
napadlo mě směšně
a nikdo mi neodpověděl
být ztracen v prázdném vesmíru
napadlo mě směšně
a netrefit se do žádné
z těch bílých teček
napadlo mě směšně
v tom modrém místě
a koho bych chtěl potkat
napadlo mě směšně
uprostřed prázdného vesmíru
můžeme takhle letět miliony let
jen tenký pocit v srdci
jen to celé modré
víc nic

Mrtvý

Ten klient
kterého našla ležet v posteli
měl klidný výraz člověka
co měl štěstí
umřít doma v míru
byl její první
za celou dobu
co se v Anglii stará o staré lidi
zavolala do nemocnice
a dceři zesnulého
přijela sanitka
a začala recuscitace
přestože už vychladl
dokonce měl podepsaný
papír že recuscitovat
nechce
ale nemohli ho najít
dcera na ně křičela
ať už ho nechají
a oni že musí
dokud se nenajde ten papír
snad ho našli

* * *

Své srdce už jsem odevzdal

můžete je mít
kdykoli chcete
ve svém srdci
v nočním tunelu vždycky osvětleném
zelenou zářivkou
v rukou pod nohama
můžete je odmítnout
kdykoli zase bude taková možnost
můžete mě s ním honit
ukazovat mi je s naléháním
s výčitkou
s úlevou
přijmout/zahodit něčí srdce
a já budu moci utíkat
nočním zmoklým tunelem
běžící polobotky
na mokrém asfaltu
protože takhle se jmenuju

* * *

Těším se

až znovu poběžím
tím deštěm a zelené zářivky
kde padá světlo a voda
se budou míhat
nad hlavou
i uvnitř
mezi světy
dopadající kroky
mohou takhle běžet
dokud se nerozhodnou
jen tady v letícím tunelu
jsou doma
kde nezůstávají
kde se nezastaví
budu se smát
že svět náhle nevzniká

* * *

Je to jako průchod ruky papírovou stěnou

jako záblesky
se odehrávají ty scénky
jako kapsy
jako pasti
stojíme nebo sedíme
ve starém kamenném klášteře
jen stěny a stoly
mám na sobě své dřívější
mnišské roucho
jsme tu všichni bývalí mniši
mistr se nedostaví
protože selhal
nikdo ho nečeká
je mi zima
někteří z nás ani nemají roucha
a některé jsem nikdy neviděl
schůzka proběhne tak rychle
že si ani nevšimnu
co se na ní stalo
pak probuzení a běžím
k slzám nad zářivkami
mám plné zuby tohoto světa

* * *

Bylo to na sklonku odpoledne

jedné zdejší vzdálené zimy
viděl jsem ležící věci na stole
před sebou
stále přistávat
obrázky které jsem snad
na stůl postavil
odrážely proud zpět ke mně
tiché shromáždění věcí
v mezerách mezi letícími ptáky
přemýšlel jsem jestli někde
zůstalo něco nezapomenuto
a na protější stěně
zářila noční obloha
jedna hvězda vedle druhé do poslední
co všechno musím udělat
abych mohl odejít
oknem které se rozsvítilo uprostřed stínů
na stěně s hvězdami

* * *

Snad teď

chtěl bych se už konečně probudit
mimo tenhle svět
za okny mírně ztemnělými
ponořenými v obloze
v slabém světle ztlumeného hlasu
v místnosti která pluje nikam
chtěl bych se posadit na posteli
a zírat do světla ve svém klíně
jako do možnosti
která nikdy nebude přijata
plout s celým domem v povětří
jako by se už nikdy nikdo
neměl narodit
z oné záře
která taví celé světy

* * *

Proč se všechny ty věci

náhle zdvihají proti mně
když tak nádherně spí
jsou tu všechny
něžně přítomny jediným rozmachem okna
můžeme jít vstříc
aniž bychom udělali jediný krok
tichý telefon
láska je stvořena ze všeho kolem tebe

* * *

Když nesvítí slunce

neobjevují se žádné obrazy
žádné dveře se ve stěně neotevřou
žádné stíny se neodváží
vyjít ze zdi
sejít po schodech
žádné trhliny světla
mezi listy v korunách a kořenech
se nezazubí
jen zvuky vědí kudy uniknout
odkudkoli se dotknout srdce
a lidé kteří na nás mávají ze dna moře
se jen usmívají

* * *

Skvrny světla na zdi protějšího domu

mě zdraví jako starého známého
dům se usmívá
širokými okny
jak mám snést tolik přátelství
každá věc v tomhle pokoji
se ke mně hrne s úsměvem
jako dvouleté dítě
jak mám snést tolik radosti
zde
a nyní
smrt se dá jednoduše přežít
v zrcadle není místo
pro nic jiného

* * *

Jeden z nás spí a druhý

mu to tiše závidí
z nějakého důvodu
sedím za psacím stolem
a nedokážu zahlédnout
své spící tělo
vznášející se nad mou hlavou
sen ve kterém se snažím splnit
nějaké úkoly
a pak rychle nastoupit do autobusu
že se mi to zdá poznávám
až když polibek dívky vedle
jedovatě pálí
pamatuju si jen to pálení
je vždycky stejné
jak mám ale nespat
když tělo je tu stále méně přítomno
skoro si mě nevšímá
hradba ze slunce a stromořadí
končí někde vzadu
rostliny za oknem jsou tázavé a znepokojené

* * *

Tak rychle tiše

než dozní hudba
vytratit se zevnitř
tohoto příběhu
v šeru před rozedněním
kudy unikají řetězce snů
podobné ujíždějícímu obzoru
vytratit se bez jediného sousta
bez jediného doušku
… nádechu
ve vodě tak studené
že v ní praská led
a už nikdy
nikdy
nebýt sebou ani v jediné
z těch pohybujících se teček

Se mnou tě zpátky nepustí

Je to jako bych se zrovna probudil
ve chvíli kdy jsem nespal
co všechno se muselo stát ve vesmíru
abych seděl v téhle kanceláři
nebo jinde
jako na ostrově jako v bublině
nebo já jsem to moře?
a všechno okolo poutníkem
svět který vidím je jen pocestným v mé mysli
kdo všechno mi tu tvrdí že mě zná
že jsem jejich ten a ten úplně se předhánějí
a nebýt bolesti a strachu
nikdy bych jim nevěřil
já vím já vím já vím
tohle jsem chtěl
ale jak si mám vzpomenout proč
v boží lži
ten papírek na podlaze
který chceš zvednout
je jen kousek světla
to by mohlo být ono
ale se mnou tě zpátky nepustí
doma je to už bez přízraků

* * *

Kam ráno pluje Ústí nad Labem

město na stěnách rokle
kde se svítí
kde ze dna se dá lehce dotknout hladiny
pod rukou do řeky tečou mraky
a přes náměstí letí zkratkou horský pták

* * *

Strach strach neklid

nosím to v sobě
jako vejce ve kterém roste nějaký pták nebo jídlo
kdykoli vyjdu na chodbu
někdo se ke mně přidá nebo telefonuje
dobře
nebojím se smrti nebojím se že někoho uslyším
mluvit o obsazích mysli
jenom to nechci slyšet
bojím se že usnu a bude se mi zdát tenhle život pořád dokola
jen kvůli tomu že jsem unavený líný mrtvý nemocný zlý
strach a neklid
nosím to v sobě jako všechno ostatní nejsou nijak zlí
dějí se   jen neusnout
a nenechat se odnést vlnou
pak zas nenajdu díru v obloze ani dveře

* * *

Chvíli je světelná skvrna oknem

hořící ploutví
kohosi na druhé straně zdi
vypadá to jako přítomnost
ale celá situace je lež
po krk v ní jsi král
ostatní jsou pod hladinou
pokoušejí se žít smrt
a nejde jim to   nejde jim nic
vlastně ani tobě
a to je ještě hodně v tuhle chvíli

* * *

(Zdeňku Volfovi)

A tak jsem často ve střehu
před vlastní milovanou ženou
ne proto že bych byl nevěrný
ale proto že chci zůstat věrný
a tak jsem často ve střehu
před vlastní milovanou ženou
která toho už tolik pochopila a nahlédla
naše příležitostná smrt se zdá být neporazitelnou

* * *

Ta zelená lavina za oknem je les

uvnitř vypadá jako prázdná chodba
u dna není žádná odpověď
a směrem vzhůru
kudy teče země se vzduchem
ještě větší bezdůvodnost
proč tedy tolik křičí pode mnou a pod letícími ptáky
zelená jako burácivá hudba
jako domov

* * *

Chuchvalce lesa s chuchvalci mraků

leží tam venku jako bratři
titěrní ptáci nesou vzduch kamsi za ně   a ukrývají za modrou zářící tmu
slunce mě pálí do zad
a vyhání stíny ze všeho čeho se dotkne
ahoj

* * *

Kde jste mí andělé

když tu čekám jak mělo se stát
už sám
jen s láskou k sobě
a jak ta bílá stropní světla na mě zírají
není jí zázračně moc
stačí jen tak tak abych se neoběsil
na hlasech které už nejsou
na vlasech které mlčí
jako drobné sošky na psacích stolech mého světa
v dětství jsem je viděl živé
kde jste moji andělé kde teď jste
když mi začíná vypadávat z rukou svět
kde jste abyste ničili
ve vzduchu zůstane jen trocha hudby jako zapomenutý nábytek
kde jste mí hrdinové v řetězci záblesků kterému se říká JÁ   není tu ani žádná žena
nenechte mě jít ji hledat

* * *

Chtěl ses probudit do tak jasného rána jako když ti bylo pět

chtěl ses probudit a mít zas všechno
s kývající se borovou větví
i tráva kvete i vzduch
když se rozhlédneš
včela zatuhlá v okně o které se tříští hejno much
ale další den už má svůj pytel přes hlavu
a ten pytel to jsi ty   ještě jednou to jsi ty

Je načase

Některé příběhy jako tento život
jsou tak silné
že je ze sebe můžeme strhat
jen s masem do kterého jsme oblečeni
některé příběhy jako tento život
jsou tak prolhané že vůbec neexistují
i když jsou tím jediným co máme
některé příběhy jako tento život
nejsou vůbec příběhy
jen nějakým špatně osvětleným průchodem kamsi

* * *

Včera jsem se dozvěděl

že kamarád který mi v dětství zachránil život
podal mi větev
a pomohl z vody pod jezem
(ležel jsem pak chvíli na břehu v bahně v hejnu mušek
vyděšený ze smrti)
se přede dvěma lety zastřelil
napadlo mě   proč jsem mu to nemohl oplatit
a pak mě napadlo kolikrát jsem se chtěl zastřelit já

* * *

Dnes začínají prázdniny

to je ta chvíle kdy je třeba odejít
škvírou tenkou jako papír
na němž se podvedeným dětem rozdává vysvědčení
odejít ranní nocí prázdnou v místě ztuhlém překvapením
dnes začínají prázdniny
zábleskem
to je ta chvíle vzpomenout si   a odejít z tohoto světa
který nemá právo být prožíván žádným mužem ani ženou
ani tam na kraji lesa kde začíná záře
ani v mlze nad mrtvou vodou řeky
kde se ztrácejí tři postavy
a jednou z nich tou vlevo
je každý z nás

* * *

Konec prázdnin

dneska se zabíjí
v záři slunce a očekávání
děti jdou do školy aby zemřely
s obrovským kornoutem bonbonů a zářivou taškou
s aurou jak svatozář
bez zvonění zvonů
s bezduchým zvonkem ve vůni umakartu a bílé lepicí pasty
se seřadí
aby jejich lidství bylo zastrašováno uráženo tupeno
až tam kde zmizí všechna krajina
kde zmizí svět
a zbudou jen civící oči

* * *

Uřízl jsem ten keř před oknem

co vypadal jako vlasy
abys viděla na vrch Vysoký ostrý
táhl jsem dva pahýly dolů zahradou
jako ten třetí
necítil dotek světa jako vždycky
dotek letního rána ani jako sen
jen vzpomínka na jakési vyprávění o snu
uřízl jsem tedy ten keř jak jsi chtěla
protože tu teď nejsi
a já si tě chtěl připomenout
a taky připomněl těma šílenýma očima ze tmy
tam kde v houští svítí dva čerstvé pařízky

* * *

Na stole v kanceláři

mi leží květovaná igelitka
jsou v ní šaty do rakve
a peníze na pohřeb
pro švagrovou (57) která umřela na lodi
kdesi v Řecku na ostrově Karpatos
Jana mě poprosila
ať to donesu přes oběd do pohřební služby
a vymyslím pohřební řeč
nebudu vyprávět o tom
proč zrovna teď švagrové závidím
jen je možno konstatovat že mi není dobře
tělo zemřelé převzala pohřební služba v neděli na letišti
a sdělila že ho nesmíme vidět
protože už je po termínu
řeč psát nebudu
je po termínu a stálo by tam jen ahoj

* * *

Vrať se na začátek tou chodbou kterou jsi prošel

dokud ještě žije
i vchod do mého pokoje už je tak úzký
že se jím sotva protáhnu ke svému psacímu stolu
lidé které potkávám
říkají že ona chodba je příliš temná aby mě potkávali tam
a já zdravím všechny bytosti z nich vycházející
s očima ještě temnýma od kalné vody v řece
vrať se na začátek dokud tvá chodba ještě žije
po ulicích se sype lidský písek lidský prach
vrať se   dokud spojení není navázáno
a schody k domovu se někde tam nahoře v mrtvém dřevě
bortí jako hromada krabic
dokud jsou bohové v zrcadle mrtví
a děti ještě neumějí mluvit

* * *

Už zase umírají mouchy

na parapetech
v tenhle podzimní den
už zase podzimní
kdo vysává život z much
v klášteře v tropech jsem si nevšiml
díval jsem se jen
kdo a kde ho vysává ze mě   světlo šedne

* * *

Tátovi je 80 let mámě 75

mně 53
je tohle skutečnost?
když jsem se narodil
bylo tátovi 27 mámě 22
mně 0
je tohle skutečnost?
když mi byly 3 roky
nebylo mi o 50 víc
a teď 50 plus ty 3
je tohle skutečnost?
miliony miliardy biliony let
fontána těla skrz prales
kolik větví výbuchů
je slyšet prázdnotou jako ticho
je tohle skutečnost?
kód který nenese žádnou zprávu točí nehybným vesmírem

* * *

Nechám se

jednorukou dívkou
protáhnout tunelem smrti
až tam kde je jedno oko modré a druhé červené
a ruce nemají význam
v místě kde rosteme ze země
jako obilí
řeknu její bezeslovné jméno pozpátku
a obilí přestane hořet
řeknu

* * *

Až uvidíte na nebi znamení

tygra slona úlomek zubu nebo cokoli jiného
budu už v proudu řeky
nesen skrze příběhy k dalšímu slepému rameni
až uvidíte na nebi znamení
je to jen odraz mé nebo vaší pošetilosti
jen krev z mého nebo vašeho nezničitelného srdce
trhaného šílenstvím bohů
kteří nemohou spát před obrazem sebe samých
až uvidíte na nebi znamení
tiše sebejistě jděte

* * *

Až vás zaplaví smutek strach a na cestě bude stesk

můžete se zastavit na obloze nebo kdekoli právě budete
a nadechnout se krve všeho přítomného
až po cestě přijdete na to místo v lese nebo kdekoli
které je rozlehlé
pro všechny panenky a panáčky vašeho světa
můžete si na zemi všimnout věci
co tu v písku borového zálivu chybí
je to můj uříznutý zdvižený prostředníček
nenechal jsem ho tam
když mě zaplavil smutek strach a na cestě byl stesk
byl to můj jediný bratr v tu chvíli

* * *

V tomhle místě nerad někoho potkávám

natož rodinu se psem
co nevím jestli se zdravíme
v tomhle místě chci myslet nahlas
protože uvnitř hlavy jako v zamčeném pokoji
mlátí sebou o stěny…
a v břiše mě tlačí zranění od bývalého učitele
v tomhle místě nerad někoho potkávám
protože mě vždycky napadne
proč si myslím že jdu domů
a nechci aby mi na to někdo odpovídal
dřív než tam dojdu
v tomhle místě nerad někoho potkávám
natož rodinu se psem
jsou tak nesamostatní že pes chudák táhne ze všech sil
a prší
v tomhle místě nerad někoho potkávám
protože mě to může probudit
a pak mě dlouho tlačí křivá matrace
ale klidně jděte
serte na to

* * *

Ano je to ona

černá luna
déšť řítící se za oknem
nemá chuť jablka
které zrovna jím
nemá chuť jiskřičky
ve volné hloubce přítomnosti
kterou je tak důležité milovat
ten déšť za oknem je živý
zatímco ona černá useknutá hlava
černá díra našeho včerejšího rozhovoru
se nechá jen opustit se zdviženýma rukama
až déšť řítící se za oknem
zas bude mít chuť jablka
které zrovna jím

* * *

Byli jsme se podívat v domě který pro nás teprve stavěli

hladilas jeho schodiště
tak jak se hladí milovaný člověk
živě se zvedala a rostla nám před očima
až po střechu nad naší hlavou v podobě mírného úsměvu
venku stál bosý soused a sledoval
jak přicházíme k oknu nad řekou jako k oku obrovského
mrtvého brouka
který místo chrání i teď
smál jsem se tvé něze
sám také zamilován jsem si nemohl vzpomenout na místo
kde bydlíme teď
řeklas jméno které jsem v životě neslyšel
souhlasil jsem i když netušil kde to je   věřil bych ti i teď
kdybych se neprobudil a místo našeho současného domova
se pomalu nezdvihlo z mlhy

* * *

Sedím tu jako proud přítomnosti

kterou nelze chytit za ruce
jako jednorukou dívku
Dokud se v jejích očích nedá nic přečíst
je tma
trolejbus poskakuje na dně
a co já   svítání je tak chladné
že zebe i protéza
když zaostří pohled
tříštíme se o stěnu všeho co se nestane
řidič marně hledá jízdenku

* * *

Vy kdož procházíte deštivou ulicí

sedíte v jejích trolejbusech
stejně jako já   nepřítomně řídíte rozjetá auta v gejzírech vody
stejně jako já   jste v mysli která má všechno pojmenované
zhodnocené
na každém stole leží lísteček „tohle je stůl“
na každém lístečku „tohle je lísteček“
stejně jako já   teď nevidíte ticho světa který se na vás dívá
vy kdož stejně jako já   nyní vidíte každou padající kapku v tomto dešti
vidíte že vše je ve skutečnosti tichem bez nápisu „ticho“
teď možná nevidíte
stejně jako já   že se tím tichem na vás nedívá vůbec nic
ani klíče volně rozhozené po papírech na stole
žádná z těch nevinných tváří všeho okolo
ani víko notebooku
protože u všech smrčků na zahradě není nic okolo a není
nic uvnitř
to všechno jste vy   stejně jako já