Bože, jak tanečnice milují sladkosti!

Ester vběhla zadním vchodem do divadla a brala schody po dvou. Ještě měla tři minuty čas shodit kabát a šaty, opatrně stáhnout drahé silonky a vklouznout do trikotu, který včera ve spěchu hodila pod židli. Ještě byl zpocený a Ester se ušklíbla. Ale co, stejně nás zase bude honit do umdlení, večer si ho přeperu. Dnes neměla rande, nebude muset pospíchat, aby vyběhla z divadla první, aby unikla zvědavým očím a naskočila do Petrovy modré oktávie za rohem. Dnes byl opět trénink od půl deváté, utíkala chodbou a po cestě si spínala rozevláté vlasy do drdůlku na temeni. Holky už stály u tyče a rozcvičovaly se. Přiřadila se k nim, zadýchaná, podařilo se jí proklouznout nepozorovaně, paní profesorka Šimková se právě domlouvala s korepetitorem a stála zády ke dveřím. Rychle začala cvičit, propínala nárty, protahovala zádové svaly, ukláněla se hloub a hloub do stran a tělo měla bolavé. Sálem projel hlas, ječivý a přísný a nastala čtyřhodinová drezúra s krátkou pauzou na napití, na relaxaci namáhaných svalů, cigaretu anebo trysk na záchod.

„Raz a dva a tři a čtyři,“ hlas počítal tiše, téměř laskavě, klavír klinkal melodii denní a stejnou a ohranou jako etudy Bayerovy školy hry klavírní. „Raz a dva a tři a čtyři, neprošlapuj tak do pat, Helgo, pak naříkáš, že máš lejtka jako džbány, á dva á tři, kdo tě tohle učil, prokristapána!“ hlas vyjel do výšky, zlobila se, nikdo jiný Helgu ani ostatní děvčata neučil, odchovala si je od prvního ročníku konzervatoře, tenkrát ještě byly hubeňoučké a nemotorné, bože, čas tak utíká, dnes jsou z nich už mladé ženy na vdávání. Pro nově založené divadlo Pokrok vybrala ze své líhně právě tyhle tři, nadané a pilné, tvořily půvabnou trojici výrazně odlišných zjevů, bude se jí s nimi dobře pracovat, myslela si tenkrát (a nemýlila se), jsou soustředěné jen a jen na své (nevděčné, a přesto nejkrásnější ze všech) umění, a přitom stále ještě mladinké a nevinné (mýlila se), aby se daly rozptylovat milostnými pletkami anebo proboha pitím a zhýralostmi, jež někdy, bohužel, umělce na cestě životem (zejména divadelním) potkávají. Držela je zkrátka, vedla jejich první profesionální kroky železnou rukou, kázeň a píle kombinovaná s talentem a půvabem, to je základ, na němž stavěla. Místo šéfky baletu jí nabídlo ministerstvo kultury, její pedagogická sláva už dávno přesáhla dávnou a tak rychle uplynulou kariéru primabaleríny. Přeladila hlas do měkkého rejstříku a počítala dál a neúnavně: „Raz a dva a tři a čtyři á dva á tři, zvolna, demi-plié a obrat a nalevo raz a dva a tři a čtyři…“

Ester se pohybovala mechanicky, rozcvička byla denně stejná, nemohla se soustředit na práci jednotlivých svalů a kontrolovat ji mozkem, jenž byl dnes tolik ospalý, nejraději by se stočila do rohu na žíněnky a spala a snila, při každém pomyšlení na uplynulých dvanáct hodin se jí po těle rozlévalo blaho a mozek se koupal ve slastné mlze zamilovanosti.

Chodíval do divadelního klubu, jemuž říkali Kajuta. Byl jako lodní kajuta s kašírovanými kulatými okénky a potetovaným panem Vejmelkou, který kdysi sloužil u pražské paroplavby. Divadlo Pokrok bylo miláčkem a ochraňovaným mládětem ministra kultury a jeho úřednictva. S myšlenkou založit mladou experimentální scénu, angažovat do ní začínající umělce, dosud nedotčené manýrami a cynismem, jež, žel, tak často lze potkat v tradičně profesionálních divadlech s ustáleným repertoárem. Petr sem chodíval často, jednak z pověření své funkce na ministerstvu, jednak proto, že miloval to ovzduší, pohled na bezelstné mládí, pěstěná těla tanečnic, které už trochu znal a rád si s nimi povídal a ještě raději naslouchal těm rozkošným zobáčkům, ať štěbetaly o čemkoliv. Ten večer zašel do Kajuty a přisedl k blondýnce, jež seděla u baru a námořník Vejmelka jí naléval limonádu. Rozhovořil se temným hlasem o zdařilosti dnešního představení, o profesionální úrovni, na niž se v tak krátké době kolektiv vyšvihl, o půvabu dívek, z nichž Ester je nejpůvabnější a technicky nejvyspělejší. Vnímavá a ctižádostivá dušička se jí zachvěla jako okvětní lístek leknínu.

„Opravdu si to myslíte, soudruhu náměstku?“ pravila hláskem utkaným z hedvábí.

„Petr,“ usmál se na ni chrupem bez poskvrnky a dodal skoro neslyšně, ale o to vřeleji: „Říkejte mi Petře, Ester, prosím.“ Pohladil ji prstem po hřbetu ruky, jež svírala sklenici, a dodal ještě tišeji: „Pokud to ovšem nebude na veřejnosti.“

„Ano, Petře,“ špitla a nejraději by mu položila hlavu na rameno. Cítil to a nabídl jí, že ji odveze domů.

Od té chvíle prožívala sen, z něhož se probouzela jen na okamžik a nerada. Petr Pinkas, psala si prstem po zrcadle a jméno jí připadalo jako z romantického příběhu, jako z nějaké středověké balady, jichž znala mnoho nazpaměť. Netušila však pravý středověký význam Petrova příjmení, byla mladinká a všímala si jenom krásných věcí.

Přicházel stále častěji a odvážel ji modrou oktávií domů, těch krásných večerů a nesmělých sbližování, které se minulé noci tak romanticky naplnily. Odvezl ji na Hubertus, všechno bylo decentní, číšníci se diskrétně usmívali, znali Petra dobře, měl ve svém povolání na ministerstvu kultury spoustu společenských povinností, hodně cestoval a hostil kulturní delegace spřátelených zemí. Doby dělnických halen a pulovrů se záplatami naštěstí už minuly, Petr je nenáviděl, nastal konečně čas elegance a všeho, co s ní souvisí. Petr měl rád hezké věci a dovedl si jich vážit. Ester byla ten večer obzvlášť krásná, tančili a večeřeli (srbské ražniči a dvě láhve Cuvée des Saints Pères a banánové purrée s mandlemi, Petr si potrpěl na bezvadnou formu) a pak ji odvedl do pokoje, který taktně rezervoval den předtím. Daroval jí láhev parfému Chat Noir, miloval tu vůni a naléhal, aby jinou nepoužívala. Voněla jí i teď, polila si s ní ráno skráně i podpaží a ta vůně jako by ji unášela o dvanáct hodin zpět.

„Ester,“ zařízlo se jí do snu, šéfka už zase křičela vysokým hlasem a přiběhla k ní: „Levá je tady, pravá tady. Soustřeď se, prosím tě!“

A znovu raz a dva a tři a vlevo, raz a dva a tři a vpravo, nemohla se dočkat poledne, po obědě si zdřímne, aby na večerním představení podala zase dobrý výkon.

Stála s Helgou a s Karlou na scéně za staženou oponou, dole v díře (ano, v díře, žádný profesionál neřekne orchestřiště) doznívala předehra a cimbálová muzika na jevišti pozdvihla nástroje, s posledním akordem orchestru nasadila stylizovaný čardášový rytmus a opona šla nahoru. První jednání muzikálu otevřely tři sólistky, pýcha a uspokojení paní profesorky Šimkové. Utvořily kroužek a v záklonu se otáčely kolem hrdinného tenora Jáno Zbána představujícího Ferdiše, hrdinu Větrů na horách. Těly a vlajícími chitóny měly dívky tvořit okvětní lístky kolem pestíku mohutného Zbánova těla, režisérovi záleželo hlavně na tom, aby jim pěkně vlály rozpuštěné vlasy a sukně a pro zdokonalení efektu na ně pouštěli prudký proud vzduchu z větráku ukrytého v otvoru podlahy. Živý kvítek měl symbolizovat čistotu a bezúkladnost mládí, rozevlátého a hravého věku lidské nevinnosti. Dívky kroužily kolem Ferdiše po dobu šedesáti osmi taktů a na trylek klarinetisty se rozprchly do stran. Ferdiš se ocitl sám uprostřed scény a nasadil furiantskou vstupní árii dlouhým ej na vysokém cé:

Ej frajerky bílé
co že jste mně milé
kterú z vás si vybrat mám
nevím sám

Cílem divadla Pokrok byla nejen snaha připravit dorost pro tradiční profesionální divadla, a tak je omlazovat a ozdravovat, ale vychovávat i prostého diváka, tříbit a zjemňovat jeho vkus mnohde bohužel ještě narušený pozůstatky dekadentního měšťáckého umění a jazzu. Pro tento účel visel též nad jevištěm, vysoko u stropu, veliký nápis NEBOJTE SE UMĚNÍ, povzbuzující i nejprostší a nejskromnější spotřebitele nové a důsledně ozdravované kultury. Autorem sloganu byl ředitel divadla Kostrozhryz; starý a osvědčený příslušník předválečné proletářské avantgardy. Kromě funkce pedagogické mělo divadlo také funkci experimentální scény a muzikál Větry na horách experimentálně spojoval klasické a folkloristické prvky naší národní kulturní tradice. Větry na horách však bohužel byl (ach, bohužel i zde, v tomto mladém a nezkaženém prostředí) titul jako stvořený pro parafráze a pitvoření, a stejně tak (ach, bohužel) i samo jméno divadla Pokrok. Hudebníci, známí smyslem pro humor hrubšího ražení, sestavili pro název muzikálu dlouhý seznam variant a tajně chystali vylosování nejlepší. (Leč takovýmto šprýmům netřeba věnovat příliš mnoho pozornosti, leda později a co možná stručně.) Oč vlastně jde v muzikálu, na jehož titul se pořádá soutěž?

Ferdiš je dobrosrdečný, avšak trochu nemotorný traktorista. Miluje všechny tři dívky a nemůže se rozhodnout, kterou by si vybral. Dívky ho pokoušejí, škádlí, žádná to s ním nemyslí vážně. Konečně se Ferdiš rozhodne, vystrojí svatbu a k obřadu se dostaví všechny tři ustrojené k nerozeznání. Ferdiš je zmaten, zoufá si, neví, která je která, dívky na něj tím více dorážejí, pohrávají si s ním, vysmívají se mu, dokud Ferdiš zahanbeně neprchne ze svatební síně. Pak se teprve rozvíří pravá vesnická veselice, přijme do svého víru i ponaučeného nemotoru a roztančenou scénu pomalu přikrývá opona. Folkloristické prvky dodávaly muzikálu lidovosti, klasické pak dosvědčovaly, jak si vážíme kulturního odkazu našich předků, z něhož umíme čerpat zdravé a správné tradice a aplikovat je na náš současný život. V tanečním projevu se též oba prvky umně prohnaly, tanečnice školené v klasickém baletu tančily čardáš na špičkách, zatímco Ferdiše obuli do dřeváků a narežírovali mu nerytmické dupání, aby tak byla podtržena jeho dobrotivá nemotornost. Sbor vesničanů v pozadí tančil skupinový tanec v choreografii čerpající z české besedy.

Ester si zkoušela, jak jí jednou půjde nový podpis, Ester Pinkasová, čmárala prstem po skle, Petr a Ester, neuvěřitelně krásná kombinace jmen, zněla jí téměř vznešeně jako Pyramus a Thysbé, musí být trpělivá, Petr nemá šťastné manželství (ne, nemá, jakkoli to zní banálně a ošuměle), jeho manželka Milena mu prostě nerozumí. „Žijeme vedle sebe, ale jsme si cizí,“ říkával a pomýšlel na rozvod. Není však vhodná doba, Petr má kariéru teprve před sebou, neurovnané rodinné poměry by ji mohly snadno ohrozit, musí se před soudruhy na ministerstvu přetvařovat (jistěže jen v tomto smyslu) a ještě nějaký čas setrvat v roli vyrovnaného a spořádaného představitele naší společnosti.

„Co se děje?“ zeptala se Karla a Ester rychle smazala čmáry na zrcadle. Bylo to její tajemství a Karla, ač je dobrá kamarádka, o něm zatím nesmí vědět, Petr je společensky příliš angažovaný člověk a v divadle není radno se svěřovat. Petr občas přicházel do Kajuty i ve dne, jen aby ji viděl, jen aby mohl poslat úsměv, jehož význam chápou jenom oni dva, baví se i s Helgou i s Karlou, ale Ester nežárlí, drží se stranou se svým sladkým tajemstvím. Na milostná setkání o samotě si vyhradili pátky, to pro ostatní svět bývají na ministerstvu noční porady, jimž musí Petr přisedat, pro Ester jediný den v týdnu, který zaručoval, že se nebude muset vzdálit služebně z Prahy jako tak často v jiné dny.

„Nic se neděje,“ usmála se Ester úsměvem, který říkal, že se něco děje.

„Nekecej, to bych tě nesměla znát.“

„Opravdu nic.“

„Už jsi zase do někoho beznadějně udělaná, viď?“ Jestliže Esteřin hlas byl upředen z hedvábí, Karlin, jako pevná pytlovina, byl utkán z konopí. „Mrkvajze už si pustila k vodě?“

„Dávno,“ mávla Ester rukou. Dávno, dávno, už zapomněla na klavíristu Mrkvičku, s nímž chodila ještě před několika týdny. Zklamal ji. Nebyl zdaleka tak něžný a jemný jako Petr. Ach, s Petrem nelze nikoho srovnávat. Petr Pinkas, její jediná veliká momentální láska.

„Jakej je?“ zvídala Karla. „Myslim v posteli.“

„Ty seš, víš.“ Ester odmítla pokračovat v rozhovoru. O takových věcech se nemluví. O takových věcech se smí pouze snít.

„Dobrej?“ naléhala Karla bezostyšně. Ach, Karlo! Přeju ti, abys taky potkala lásku, opravdovou, ne jenom takovou kvůli zdraví, skutečný hluboký cit. Pak tě přejdou legrácky. Láska tě zušlechtí a zjemní a uklidní.

Do dveří nakoukl bubeník Ferda Nesvadba.

„Dámy, přijímám poslední přihlášky do soutěže. Máte něco?“

„Já nehraju,“ řekla Ester. „Eště z toho bude průšvih.“

„Neboj, Esterko, návrh můžeš podat anonymně.“

Ester zavrtěla hlavou. Na sprosťárny ona není. A co jiného než sprosťárny mohou oni vymyslet.

„Helgo, máš něco?“

„Mám,“ zasmála se hihihi, „ale vono je to asi pitomý.“

„Sem s tim.“

Pošeptala mu variantu titulu Větry na horách a Nesvadba padl na židli.

„Pitomý, až je to krásný,“ řekl.

„Já ti říkala, že je to pitomý, já si nic nemůžu vymyslet,“ pravila smutně. „Mně nic vtipnýho nenapadá.“

„To nevadí, Helgo, máš zase jiný přednosti,“ řekla Karla.

„Nadýmání na horách,“ pravil Nesvadba. „Pitomý, až je to krásný.“

„Bude z toho průšvih, že znevažujeme divadlo,“ řekla Ester.

„Ano, Esterko,“ řekl Nesvadba. „My si neděláme legraci, my jen dotváříme, co ještě není dotvořený.“ Chtěl ji pohladit po tváři a Ester ho plácla.

„Di pryč, musíme se převlíkat.“

„Jen se převlíkej, Ester, mně to nevadí,“ řekl a znovu k ní vztáhl ruku.

„Nech si to.“

„Esterko! Vždyť já tě zbožňuju! Poď se mnou v neděli, dáme si buřty s cibulí a bude nám fajn.“

„Di pryč.“

„Jé,“ vyjekla Karla, „já mám inspiraci,“ a vyprskla ji Nesvadbovi do ucha. Nesvadba se popadl za břicho a vyletěl ze dveří. Za chvíli se z šatny muzikantů ozval řev a Ester se zamračila.

Karla byla ospalá a měla kocovinu. Včera vypila příliš mnoho vína a přejedla se sladkostí. Ale nemůže prostě za to. Vidí-li dorty, je k ne­udržení. Večer byl bezvadný. Zavezl ji na Konopiště, večeřeli v zámecké restauraci (beef Stroganoff a čtyři láhve Mommessinu a mísu šlehačkových zákusků, které snědla všechny sama, tanečnice jsou úplně nemocné na sladkosti), v hotelovém křídle zámku rezervoval pokoj, nikdo se nic neptal, vedoucí hotelu se jenom diskrétně usmíval.

„Karličko, vytoč víc nohy, musíš to cítit až do pat. Musíš mít pocit, jako by ses v dolní části trupu ce-lá-pěk-ně-roz-ví-ra-la.“ Profesorka předvedla cvik. „Znovu Karličko, víc, víc, ráz dolů, zvolna, cítíš to, cítíš?“

„Ano, paní profesorko,“ hekla Karla a potichu dodala: „Sotva sem se zavřela, už se mám zas rozvírat.“

„Hihihi,“ vyprskla Helga a dala si pěstičku na pusu.

„Ticho děvčata! Cvičíme dolů, zvolna a nahoru zvolna…“

Karla vzpomínala. Jak to všechno začalo v Kajutě, seděla po představení u baru a pan Vejmelka jí naléval rum. Přisedl si k ní, usmál se chrupem bez poskvrnky, zadíval se na ni a řekl:

„Dnes bylo představení výborné, Karlo. Moc jste se mi líbila. Myslím, že jste na tom technicky skvěle.“

„Fakt?“ zamávala řasami.

„Fakt,“ neobratně ji napodobil.

„Jen jestli to vopravdu tak myslíte, soudruhu.“

„Petře,“ špitl jí do ucha. „Říkejte mi Petře. Pokud to ovšem nebude na veřejnosti.“

„Tak jo.“

V zrcadle za barovým pultem zahlédla holky. Seděly u stolu s muzikanty a naslouchaly, jak Ferda Nesvadba předčítá poslední návrhy do soutěže o nejlepší parafrázi titulu Větry na horách. Byla zvědavá, už už se k nim chtěla rozběhnout, ale Petrova ruka ji jemně zadržela.

„Nechoďte pryč. Karlo.“

Nešla. Však o soutěž nepřijde. Zachytila Esteřin pohled a úsměv. Petr Ester vesele pokynul.

„Roztomilé děvče,“ řekl, „ještě trochu moc dětská, že?“

„Dětská?“

„No nic,“ mávl rukou.

Odvezl ji domů a ještě dlouho si povídali v autě zaparkovaném před Karliným domem. Pak už se scházeli pravidelně, každou středu, kdy Petr míval porady na ministerstvu, jediný den, kdy mohl bezpečně zůstat v Praze.

„Miluješ mě?“ ptal se často a Karla vášnivě odpovídala „ano“.

„Zatím ale musí naše láska zůstat tajemstvím,“ kladl jí na srdce. „V postavení náměstka ministra si nemohu dovolit, aby se to roz­křiklo. Obzvlášť v divadle, Karlo.“

„Já vim, tam je děsná drbárna. Kdepak Petře, já dovedu mlčet, když chci, hrob je proti mě ukecanej.“ Objal ji. Byla roztomilá a někdy měla výrazy u roztomilých dívek poněkud neobvyklé. Věnoval jí láhev parfému Chat Noir.

„Miluji tuhle vůni,“ řekl, „kdykoliv jsme spolu, navoň se s ní, prosím.“

Věděla, jakou paletu taková láhev stojí, a tak si ji šetřila jen pro středy. Během týdne se polévala levandulovou vůní za tři koruny z Ary. Pokud ho potkávala v divadle, nikdy nedala najevo, že se mezi nimi pne ona vzrušující šňůra tajemství.

„Hihihi,“ kuckala Helga, „já se snad poč…“

„Tak bude ticho, děvčata,“ vyjel hlas paní profesorky do řezavé výšky. „Co je to s váma dneska? Vždyť už přece nejste malé děti, abyste se hihňaly každé hlouposti.“

Dívky zmlkly a zatvářily se nevinně.

„Teď si sjedeme tu část, kde Ferdiš svádí Pepičku. Esterko, do té arabesky se musíš dostat přesně na čtvrtou dobu á…“

Šest drobných skoků a na sedmý už Ester plula v dlouhé arabesce kolem paní profesorky, která suplovala Jána Zbána. „Musíš být jako květ leknínu, jako průzračný závoj mlhy… Pamatujte, děvčata, že ty tři charaktery musíte výrazově neustále rozlišovat. Pepička je to subtilní a tvoje Anička, Karlo, s tou zas čerti šijou.“

Znovu a znovu a znovu, Karle se chtělo zoufale spát, nejraději by se svalila na žíněnky a dala si dvacet.

Petr seděl v režisérské loži a uvažoval. U stropu nad staženou oponou se křižovaly boďáky (ano, boďáky, žádný profesionál by neřekl bodové reflektory) a osvětlovaly ředitelovo geniální heslo vyzývající dělníky, rolníky a pracující inteligenci, aby se nebáli umění. Umění milovat, pomyslel si a zacukalo mu v koutcích. Jak to napsal ten Ovádus nebo jak se jmenoval. Ano, umění milovat, neboť to je jedno z nejkrásnějších.

Bylo po přestávce, opona se zvedla a na scénu vběhla Helga v roli Marušky, neposedné a usměvavé. Přitančila do Ferdišovy náruče a hrdinný tenor Zbán rozezvučel sál:

Ej co mi do Aničky
Ej co mi do Pepičky
keď mám svoju Marušenku
třepotavú holuběnku

Třepotala sněžnými pažemi jako by plaše odlétala a zase se vracela, Ferdiš se snažil půvabného motýlka polapit, motýlek unikal, popolétal, poposedával, až složil křidélka a dal se znovu obejmout.

Následovala lyrická árie, Jáno Zbán se s citem úměrným své postavě pokládal na dlouhé noty a v sále tekly slzy. V tomto okamžiku stával režisér Váša vždycky ve výkrytu a zahalen černým sametem nahlížel do hlediště a počítal, kolik diváků pláče, jaké je jejich pohlaví a věkový průměr. Dával si tak dohromady statistiku, podle níž chtěl dále zlepšovat svou estetickou koncepci. Během árie poletovala třepotavá holuběnka dál lehounkými skoky a jemným závojem pohybů pod­trhávala lyričnost Zbánova hlasu. A potom malý, podařený klimax, zlom, jehož si režisér Váša obzvlášť cenil (byl to jeho nápad), nečekaný skok z lyriky do komiky, objevné prostřídání žánrů. Holuběnka tajně, za zády milostně zaníceného Ferdiše přivolá své dvě kamarádky, poradí se a roztančí kolem hrdiny divoké kolo, kličkují a unikají, škádlí ho, hrdina se snaží polapit alespoň jednu z nich, nemotorně tápe rukama a klape dřeváky, dívky mu vyklouzávají z náruče, otáčí se rychleji a rychleji a na stop time, kdy se přetrhne proud až do nemožnosti zrychlené hudby, přetrhnou se Ferdišovi kšandy a on najednou stojí jako kůl v plotě jen v puntíkatých spodkách s kalhotami kolem kotníků. Pláč v sále se obratem změní v úlevný smích (i teď režisér Váša počítá, kolik lidí se směje hlasitě, kolik se jen usmívá, jaké je jejich pohlaví a věkový průměr), který narůstá souběžně s Ferdišovým úsilím domotat se v zajetí spadlé části oděvu někam do ústraní. Trojice dívek se obejme kolem pasu a uzavře scénu veselým pas de trois na rampě.

Helga stačila mrknout do lože a poslat úsměv. Je sladká, pomyslel si Petr. Všechny tři jsou sladké a hebké, objímají se, hubičkují a netuší. V tom je to právě vzrušující: že netuší. Že jenom on sám jediný ví. Kolikrát ho napadlo, jak je tato složitá hra vlastně nebezpečná, mohly by se jedna druhé svěřit, odhalit ho jako lháře (prokrista!), jako sukničkáře (proboha!), ale je si téměř jist, že se nesvěří, že ho neodhalí. Měl je rád všechny tři, každá měla něco z ideálu ženy, o níž sníval, kaž­dá byla jinak přitažlivá, každá zamilovaná svým způsobem. „Musíš mi být věrná,“ kladl jim často na srdce, nemohl snést pomyšlení, že by se o některou měl s někým dělit, a byl přesvědčen, že mu věrné jsou a že si navzájem nic nepoví. Ženy nejsou, jako bývají (někteří) muži, nevychloubají se úspěchy v klínech svých protějšků. Pro ženu je intimní vztah tajemstvím. Alespoň v první fázi. Miloval ty první fáze, napětí a mnohoslibnost prvních schůzek a tajných výletů za Prahu, nikdy nepřivedl dvě různé ženy na totéž místo. Měl-li nějakou opravdu rytířskou vlastnost, pak to byla diskrétnost a ohleduplnost vůči vlastní ženě Mileně. Nikdo nemá potuchy, jak bohatý citový život on dovede žít. Vychutnával trestný čin polygamie, jejž tak promyšleně páchal, díval se na rej svých tří souložnic a usmíval se.

Byl čtvrtek, Helžin den. Odvezl ji modrou oktávií do Jílového. I tam měl známé, rezervace se snadno zařídí, je-li člověk čtvrtým náměstkem ministra kultury a potřebuje se někde ukrýt se svou malou přítelkyní. Mlčenlivost personálu se snadno koupí nebo poručí. Povečeřeli (kuře po provensálsku, starý ročník Coteaux du Tricastin a tucet sněhových koulí obalených v čokoládě a oříškové strouhance, ó, tanečnice mají rády sladkosti), pokoj byl příjemně osvětlen, lože pohodlné a Helga voněla vůní Chat Noir, kterou jí daroval. (Ne že by ho ta vůně nějak zvlášť vzrušovala, měl jí někdy plný nos, Milena však jinou nepoužívala a vynikala dobrým čichem.)

Helga ležela na žíněnkách v rohu tanečního sálu a dřímala. Bylo devět hodin, paní profesorka ohlásila, že se opozdí, měly se rozcvičit samy. Ester se česala před zrcadlem a Karla si ocvakávala nehty na nohou. Na chodbě zaklapaly podpatky.

„Vstávej, už de,“ zatřásla Karla Helgou. Utíkaly k tyči a začaly předstírat, že jsou dávno v plné práci.

„Výborně, Helgo, jenom ještě malinko víc z kyčlí,“ pravila profesorka a v chůzi si odkládala kabát. „Mám z vás radost, děvčata. Kázeň a píle, to jsou základní vlastnosti umělce. Ano, dolů, zvolna, Helgo, vytoč víc nohy v kyčlích, ták, musíš to cítit až do pat, dolů, ještě níž, ještě, musíš mít pocit, jako by ses v dolní části trupu ce-lá-pěk-ně-roz-ví-ra-la. A nahoru.“

Helga přestala cvičit a začala se smát do zavřené pěstičky.

„Co je?“ zeptala se Karla.

„Nic,“ vyprskla znovu a hihotala se zas do druhé. „Já sem si vzpomněla, cos tůdle řekla.“

„Co sem řekla?“

„To o tom rozvírání, hihihi.“

„Hele,“ naklonila se k ní Karla. „S kym?“

Helga zavrtěla hlavou.

„To se neřiká.“

„Ale řiká. S Nesvadbou?“

„Kdepak! To bys neuhádla a já ti to nepovim.“

„Je hezkej?“

„Hm.“

„A jakej je v posteli?“

„Ty seš, víš, jakej by měl bejt?“

„Ticho, děvčata,“ poznamenala profesorka, dnes laskavě. „Helgo, ty snad nikdy nebudeš dospělá. Co je ti prosím tě pořád tak k smíchu? Pojď, sjedeme si to tvé sólo z druhé půlky. Nesmíš zapomenout, že pohyb paží má připomínat motýlí křídla, to těkání, poposedávání, hledání a takovou jako veselost a hravost. Á…“

Helga třepotala znavenými pažemi, obíhala kolem paní profesorky znovu a znovu, stále to nebylo ono.

„Mysli na to, Helgo, nemůžeš těma rukama jenom cukat. Ty pohyby musí být vláčné a jakoby malinko trhavé. Vidělas někdy motýla, jak popolétá?“

„Ano, paní profesorko.“

„Tak ho napodob. Á… Tak, pěkně… děvčata, teď přibíháte, vidíte Ferdiše, jak koketuje s Maruškou. Něco se ve vás zlomí, i když všecko je to jenom hra. Vy teď musíte mít výraz, jako by vás zklamala velká láska. Víte, děvčata,“ zasnila se, „velká láska, je-li to opravdu láska, se snadno změní, je-li oklamána, ve velikou nenávist. Tak. To by z vás mělo vyzařovat. Vezmem si to celé od začátku.“

Dřela je zas až do jedné, znovu a znovu a znovu.

Soutěž byla v posledním kole. Odehrávala se potají, pouze mezi zasvěcenými, u dlouhého stolu vedle baru, kde seděla parta muzikantů, pan Vejmelka a Helga s Karlou, bez Ester, Ester o takovou zábavu nestála. Seděla sama opřená o barový pult a přemýšlela.

„Co to bude? Arakóla?“ pan Vejmelka přerušil tlumené rokování a přišel jí podat láhev limonády. „Vobsluž se sama, já musim schůzovat.“

Tlačili hlavy dohromady a bubeník Ferda Nesvadba potichu předčítal pravidla hry. Ester to nezajímalo, byla naplněna láskou, nechtěla si zakalit ten slastný pocit, vždycky mají nakonec sprosté řeči. Karle to sedí, samozřejmě, ta nikdy nesmí chybět, když se někde dělá nějaká vulgární legrace. Karla je dobrá kamarádka, ale nevyrostla jako Ester v závětří smyčcového kvarteta, kde tatínek hrál na čelo, a pod přísným dohledem maminky. Jednou bude maminku muset postavit před skutečnost, že má hocha, jak tomu maminka říkala. Že je ženatý, o tom zatím pomlčí.

„Eulálie,“ vykřikl někdo od stolu a hned nato vybuchla kanonáda smíchu.

Ester usrkla limonády a zamračila se. Takové hlouposti. Každý tuhle nechutnou hru zná. Každý, kdo někdy v životě spal s větším množstvím lidí v jedné místnosti. Vždycky se najde někdo, kdo s tím začne.

„Větry na horách aneb Eulálie, Džibřid a Ruprt v šumavských hvozdech, třetí cena pan Vejmelka,“ vyhlásil Nesvadba fistulovým hlasem a zase výbuch smíchu. Karla upadla na pana Vejmelku a ječela.

„Já to nevydržím, já se poč…“

Jednou, ještě v prvním ročníku konzervatoře, jely společně na výlet po hradech a zámcích, spaly v noclehárně na Hluboké, šedesát dívek v jedné dlouhé ložnici, a když se zhaslo, začala se hrát tahle pubertální hra. Karla se pochopitelně přidala první. Vyráběla pusou o hřbet ruky napodobeniny odporných zvuků a smály se, až na ně přišla paní profesorka. Už tu dlouho nebudu, pomyslela si Ester a po tváři jí přelétl úsměv. Až si vezmu Petra, jistě mě dostane do Národního, a tam se bere umění vážně. A taky se tam dělá vážné umění, ne takové tanečky od Šumavy k Tatrám. S ideou. Helga se hihotala hihihi, ačkoliv ani nebylo čemu. Petr, Péťa, Petříček Pinkas, stupňovala si Ester to sladké jméno, láska je povznášející a inspiruje ke kráse. Večer budu tančit jako peříčko.

„Pokrok v divadle Rozkrok aneb Jak se Váša vyrovnal s meteorismem,“ řval Nesvadba. „Druhá cena: Franta Vrba, kontrabas.“

Celí oni. Vrba, Nesvadba, Karlička, a Helga za ní jak ocásek. Znechuceně dopila limonádu a vstala. Ještě z toho budou mít průšvih.

„Větry na horách aneb Prdy, na který sme hrdý,“ zastihlo ji ještě ve dveřích slavnostní vyhlášení první ceny. Karla, pochopitelně, a Ester se proti své vůli konečně usmála. Alespoň je to přesné, i když neslušné.

„Za deset minut nástup na scénu,“ zachraptěl amplion.

Helga vyskočila.

„Ježiš, Karlo honem, eště nejsme voblečený!“

„Nástup na scénu! Nástup na scénu!“

Karla doběhla na poslední chvíli. Opona šla nahoru a cimbálová muzika navázala na symfonický orchestr v díře. Okvětní lístky se roztočily kolem pestíku Jáno Zbána. Karla si umínila, že o muzikanty dole nezavadí ani okem. Paní profesorka by se zlobila a opakovala by, že profesionál ze sebe vždycky vydá vše, i kdyby hra, v níž vystupuje, byla sebehorší. Taky si asi o Větrech na horách myslela své. Ale zlobila by se a mrzelo by ji, že její dívky, že právě její dívky, ne, musím se ovládnout. Ani okem nezavadit o muzikanty dole.

Dotočily se, a když hudba sjela do vyčkávacího pianissima a nad jevištěm se nesl dlouhý tón flétny, ozvalo se z díry fistulkovým hláskem:

„Eulálie.“

Trubky nasadily pozdě, s kiksem, a Karla zachrochtala. Jáno Zbán se vyšplhal na vysoké cé a držel ho přes třicet taktů, už mu počal docházet dech, konečně někdo skřípl na housle, přidal se cimbál a zpěvák mohl pokračovat:

Ej frajerky bílé
co že ste mi milé
kterú z vás si vybrat mám
nevím sám

Karla se nutila myslet na smutné věci, jak jí umřel dědeček, jak všichni plakali, jak je to brašně smutné, když se pouští rakev do hrobu. Malinko to pomohlo, přetančily svou část a Karle se podařilo udržet si na tváři neměnný úsměv. Zvolna, zvolna, rittenuto á dva á tři, hlavu vpravo a nedívat se do díry, zvolna, zvolna, do ztracena…

„Džibřid,“ zabečel jiný hlas a Helga zakopla, hihihi. Karla měla pocit, že na místě pukne, držela se, ale čím více smích potlačovala, tím více s ní cukal. Cítila, jak jí teplý proud stéká pod trikotem, ježišmarjá, ten Vrba, já to nevydržím, dědeček, honem, dědeček, rakev, pláč. Dotančily, lépe řečeno dokodrcaly se do výkrytu, spadla opona a smích najednou nikde. To je zvláštní úkaz, říkala si Karla a utíkala do šatny.

„Tohle fakt, holky, neni žádná profesionalita,“ rozčilovala se Ester. „Přestaňte blbnout, nebo si to odnesem.“

„Ano, Esterko,“ pravila Karla provinile. „Já už to víckrát neudělám.“

Po celou pauzu nevyšla na chodbu mezi muzikanty, jistě vymýšlejí další legrace, aby je na scéně mučili. Jestli se Petr dívá, asi se diví. Ne, bude se ovládat, nesmí zkazit představení. Převlékla si mokrý trikot a docela se uklidnila.

Druhá půle se dařila, Helga třepotala křidélky, dokonalý motýlek, i rej kolem zmateného Jána Zbána (netěšil se příliš velké politické důvěře, takže o soutěži nevěděl) utančily bez nehody, rychleji, rychleji, rej chitonů a vlasů, rychleji, stop time, přetrhla se muzika, přetrhly se kšandy a do luftpauzy zabučel hlas z díry:

„Ruprt.“

Konec. Exploze, všichni se smáli Ferdišovu zmatku, smála se i Ester, i když profesionálně, Karla dostala záchvat, utekla z jeviště a svíjela se v zákulisí křečí, takže zmeškala nástup na závěrečné pas de trois. Helga s Ester je odhopsaly samy.

Z toho bude řízení, důtka, možná i výpověď. Ale Karla si nemohla pomoci. Záchvat se už nedal ovládnout. Čím víc myslela na následky, tím víc se smála, pomoc, zavolejte doktora, břicho ji bolelo, slzy smíchu oslepily, nešlo s tím nic dělat, ačkoliv si snažila představit vlastní pohřeb.

Ten večer dopadl muzikál Větry na horách strašlivě. Diváci se divili (jak známo, divák je od diviti se, nikoli od dívati se), cože to bylo za komickou operetu. Větry na horách. Cikánský baron je stejně lepší.

Režisér Váša zuřil, zatínal zuby a hotovil se dát okamžitě výpověď celému divadlu.

Na příští den svolal schůzi souboru. Musí se zjistit, kdo je původcem toho hanebného zesměšňování, a provést disciplinární řízení. Esteřina předpověď se začínala plnit.

„Půjdeme tančit?“ zeptal se a pohleděl jí do snivých očí. Byla krásná, dobře oblečená (vážil si dobře oblečených žen) a milovala ho.

Objala mu šíji a on k sobě přivinul to mladé ohebné tělo, štíhlounké, a přitom ne hubené. Jenom ňadra by mohla mít větší. Proč tanečnice s tak dokonalými těly nemají větší ňadra? Jednou se zeptal Karly, té vášnivé a divoké, ale zkrotitelné, jak sladce zkrotitelné, a ona roztomile odpověděla:

„Páč je máme vyskákaný.“

Nyní tančil s Ester a pohrával si s láskou ve sférách, které měl nejraději.

„Miluješ mě?“

„Moc.“

„Seš mi věrná?“

„Nikdy bych ti nemohla být nevěrná. Patřím jenom tobě,“ šeptala mu do ucha, voněla jeho parfémem značky Chat Noir a krček, jehož se dotýkal prsty, měla porostlý hebounkým chmýřím, znatelným jenom na velice jemný dotek. Celá byla heboučká a jemná a dobře vychovaná. „Já jsem s tebou tak šťastná.“

Polil ho hřejivý pocit. Skutečně, člověk má druhé činit šťastnými, má se umět rozdávat bližním. A to on uměl vrchovatě. Jenom musí dbát na správné rozdělení sil, aby se příliš nevyčerpal, neunavil (minulou středu usnul, sotva se položil, a Karla ho nemohla probudit. Mrzel se sám na sebe). Je do mě opravdu strašně zamilovaná, myslel si s potěšením, a k dovršení slasti Ester opakovala:

„Miluji tě, Petře, ani nevíš jak.“

„Vím,“ pravil temným hlasem. „Vím.“

Miloval tyhle hovory, nikdy mu nemohly zevšednět, miloval ty okamžiky vyznání. V takových chvílích miloval vášnivě i sám sebe.

Schůze byla ponurá a dlouhá. Režisér Váša už trochu vychladl, mluvil klidným hlasem, ale přísně a nesmlouvavě.

„Vaše kázeň klesla tak hluboko, že včerejší představení se dostalo na úroveň nejhorší šmíry. Chci vědět, kdo celou tu hanebnou situaci vyprovokoval.“

V sále panovalo ticho, nikdo se neodvážil pohnout.

„Kdo, soudruzi? Kdo je za tím vším zlehčováním a zesměšňováním?“

Ozval se bzukot mouchy, která se snažila proletět zavřeným oknem a znova a znova narážela na sklo. Režisér se marně snažil vypátrat pachatele. Zeptal se tedy proč. Vysvětlení nepřicházelo. Uvědomil si, že musí být adresný.

„Helgo! Kdo a proč?“

„Já nevim,“ zavrtěla Helga hlavou. „Já sem nic nepozorovala. Teda pozorovala, že je ňáká legrace, ale já nevim, vo co šlo.“

„Karlo?“

Karla pokrčila rameny a poposedla.

„Já taky nevim, soudruhu režisére. Já sem se smála, jak tady Helga zakopla.“

„To bylo tak strašně k smíchu, žes musela zmeškat výstup?“

„To ne,“ zatvářila se smutně a pomalu mávla řasami. „Mně prask trikot, soudruhu režisére, zrovna tady,“ a ukázala si na Venušin pahorek. „Já se bála, že z rampy to bude vidět.“

„Nechápu, co je na tom k smíchu,“ pravil režisér.

„Já sem se nesmála, soudruhu. Já brečela, že nemůžu na scénu a zkazím představení.“

Režisér pohrdavě frkl a obrátil se na třetí umělkyni.

„Ester? Co ty k tomu povíš?“

Ester si prohlédla nehty pravé ruky a mlčela.

„No? Tak povídej.“

„Já, soudruhu režisére, já s tim…,“ zakoktala a v Karle ztuhla krev. „Já jsem se tak soustředila, že vůbec nevim, že se něco dělo.“

„Pozoruhodné,“ pravil režisér. „Tak ty se tak soustředíš, že ani nepoznáš, když ti nepříde partnerka na scénu?“

„To já jsem poznala, soudruhu, ale když jsem ji viděla, jak se… jak brečí ve výkrytu, tak jsem si myslela, že se jí něco stalo.“

Karla si oddychla. Ať je Ester, jaká chce, žalobnice není. Dovede držet basu, i když má vztek.

„Nikdo nic neví, nikdo nic nepozoroval a představení vypadalo pod psa,“ zařval Váša a sedl si. Vstal ředitel Kostrozhryz.

„Soudruzi, já bych chtěl říci toto: Naše divadlo může být na svůj repertoár právem hrdo. Zejména na poslední experiment s Větry na horách, který patří k tomu nejlepšímu, co naše kultura v posledních letech vůbec vytvořila. A vy, nejenže si nevážíte možností, jaké na této scéně máte, vy si dokonce dovolujete dělat švandu a tropit posměšky nejen v kuloárech, ale i na samotném jevišti.“ Nadechl se a přidal na hlase. „Okamžitě, tady na tom místě, chci vědět, kdo s tím vším začal!“ Odmlčel se a udělal dva kroky sem, dva tam. „Dřív tuhle schůzi nerozpustím, dokud se to nedovím.“ Sedl si vedle Váši. Uběhlo pět minut, pak deset, pak si někdo odkašlal a všechny oči k němu vzhlédly. Nic. Ředitel se tvářil nesmiřitelně. Poslední výhružkou se však dopustil chyby. Schůzi rozpustit musí tak nebo onak, večer je představení, které přece v zájmu zjištění viníka neodvolá. Vinní i nevinní, všichni mlčeli a trapné ticho narůstalo.

Situaci vyřešila paní profesorka Šimková. Z půlhodinového projevu věnovala dvě třetiny nekázni, ledabylosti, lenosti a lajdáctví, vyčetla souboru i jiné nešvary, i když ty se v něm, pravila, vyskytují zřídka nebo vůbec ne, jako například opilost nebo sexuální promiskuita, a na závěr pak promyšleně zařadila vlastní zkušenost z minulosti primabaleríny a přednesla psychologickou studii určenou ředitelství o stavu reprodukčního umělce, který se po určitém počtu odehraných představení blíží hysterii:

„… a v takovém nervovém vypětí je člověk blízký pláči stejně jako smíchu, stačí nepatrný popud a propukne v jedno nebo druhé. To, co možná vypadalo jako výsměch a legrace, byl vlastně jen ventil, který měl posloužit k uvolnění nervového vypětí. Proto se přimlouvám, soudruzi, aby celá záležitost byla uzavřena v klidu, bez vyvozování důsledků a celý soubor si z ní vzal ponaučení do budoucna.“

Tanečnicím při tréninku pak s úsměvem prozradila jednu ze svých mnoha zkušeností.

„Pamatujte si, děvčata, pravý profesionál je skromný a nedá se vyvést z míry za žádných okolností. Žádné nadýmání, i kdybychom na ně měli být sebehrdější, vás nesmí snížit na úroveň amatérů.“

Na zkažené představení se brzy zapomnělo. Větry na horách obdržely i tak státní cenu (za objevnost a ideovost), kolektiv divadla dostal navíc řád práce (za vynikající interpretaci objevnosti a ideovosti) a režisér Váša se ve svých dvaatřiceti letech konečně dočkal uznání za celoživotní snahu ve formě titulu Zasloužilý umělec, což mu dodalo chuti pokračovat v experimentování ještě lépe, radostněji a vynalézavěji. Nosil už v hlavě nápad na další muzikál, tentokrát z prostředí velkoměsta, hodlal v něm postavit do protikladu přežívající nešvary (žel, pohlavní promiskuita existuje i v továrnách a úřadech. Těch nevěr! Těch pitek! Kdosi mu vyprávěl o šestnáctileté jeřábnici, která si vysoko u stropu tovární haly, v kabině jeřábu, zařídila dokonalou živnost. Samozřejmě, tyto jevy nejsou pro naši společnost typické, přesto však je nutno odvážně je tepat) a to nové, co je dnes cítit na každém kroku. Měl už dokonce promyšlenu závěrečnou scénu, zobrazí v ní prvomájový průvod, roztančí celou scénu s vlajícími prapory (bude potřeba objednat alespoň čtyři silné větráky navíc), příběh bude tentokrát opravdu milostný, Ján Zbán se bude výborně hodit na roli mladého slévače, do role plánovačky Věry pravděpodobně obsadí Karlu, je taková prostá a lidová. Na titulu si dá záležet, něco, co by asociovalo ono škádlivé rčení Ať se mládí vydovádí, ale jinak, musí dbát, aby název ani v nejmenším neinspiroval k zlomyslnému zesměšňování jako Větry na horách. Kdyby byl tušil, k jak nejapnému žertování název soubor vyprovokuje, byl by se snažil přijít na jiný titul. I když Větry na horách se mu stále zamlouvalo, vyjadřovalo to takovou jako rozevlátost a volnost, a přitom jakoby názvuk nebezpečí, stačí málo a nevinné rozevláté mládí podlehne přežitkům minulosti. Ne, přes hořkost, již od posledního skandálu stále pociťoval, pociťoval současně na své Větry na horách stále vzrůstající hrdost.

Ministerstvo kultury uspořádalo pro laureáty cen gigantickou recepci v sále Valdštejnského paláce, ministr přednesl krátký (asi hodinový) projev, v němž podtrhl hrdost státních činitelů na naše mladé talenty, na jejich odvahu a rozhodnost, s jakou se chopili budovatelského úsilí v oblasti kultury.

„Žijeme v době velikého přerodu a budiž čest všem těm, kdož mu pomáhají,“ uzavřel (mimořádně) výstižnou metaforou a pozdvihl pohár.

Ferda Nesvadba nasadil ocelový výraz a řekl Karle koutkem úst.

„Připadám si jako porodní asistentka u přerodu naší společnosti. Všímáš si, jak sem hrdej?“

Karla se začala dusit. Naštěstí spustili Píseň práce a všichni se dali do zpěvu. I Nesvadba zpíval zaníceně a falešně. Petr, jenž stál po boku své ženy Mileny, zpíval vážně, ale pianissimo. Jak ladil, věděla jenom Karla. Jednou ho celou cestu na Konopiště učila známou lidovou Ta podolská porodnice, ale zvládl pouze slova. Žena po jeho boku zpívala také, elegantní tmavá blondýna, maličko už při těle, ale pořád ještě hezká a přitažlivá. S posledními takty hymnu stále více očí počalo šilhat po dlouhých stolech s velkorysým pohoštěním.

„Nemáš zbytečnej igeliťák?“ zašeptal Karle do ucha Franta Vrba, kontrabas.

„Ježiš, já zapomněla.“

„Tak to nacpem do tvý tašky.“

„To ne, vona by se umastila.“

Spustila hudba k tanci. Franta vzal Karlu do náruče a decentně odtančili k bufetu. Pohled na velehory dortů ji odpoutal od tanečníka.

„Nejdřív si to nacpu do břicha,“ řekla a řítila se k talíři. „Pak budu hledat ňákej vak.“ Nejlepší vynález světa jsou dorty, nikdy se jich dost nenasytím.

„Aby se ti z toho neudělaly bubliny za ušima,“ řekl Franta. „Já du na párky.“

Přitančila i Ester a Helga, všechny tři mlsaly a přivíraly oči slastí ze sladkosti na jazyku, patře, v žaludku. Pro tanečnice jsou nejlepší vynález světa dorty, ano, všechno ostatní přichází až dlouho potom.

Petr k nim přistoupil. Vzrušovala ho skutečnost, že je tu má všechny čtyři pohromadě a že žádná nemá tušení. Klíč k té důmyslné skládačce má jen on, každá z nich zná jen část tajenky, toho slastného tajemství, sladšího než celá mísa dortů, kterou právě pořádají. Ach, tanečnice rády sladké! Dorty představovaly na účtech z výletů vždycky nejvyšší položku. A netloustnou, to je zvláštní. Milena se drží, odpírá si, a stejně se čím dál víc zakulacuje, pomyslel si mrzutě. Škoda. Kdysi bývala taky pružná a štíhlá, s ňadry vyhovující velikosti. Škoda. Ale vlastně ani ne. Vyzval k tanci všechny tři popořadě. Ester se celá zachvěla, když jí velmi opatrně (nejdříve se nenápadně rozhlédl) zašeptal do ucha „Miluješ mě?“ Helga se jen usmívala štěstím a na jeho otázku odpověděla pouze očima. Karla ho však málem přivedla do maléru, skoro zalitoval té otázky. Přitiskla se k němu celou dolní polovinou těla a neopatrně, polohlasem, s vášní pro ni tak typickou pravila: „Chci tě, divochu, teď hned tě chci!“ Zatmělo se mu před očima a musel se od ní odpoutat ještě dřív, než dohrála hudba. Tančil i se svou ženou, dlouho a zamilovaně, sledoval nenápadně, zda je vidí ministr a první náměstek, pro jistotu kroky kolem jejich stolu. Musejí vidět, v jak dokonalém souladu je jeho soukromý život. Ministr je zaznamenal a usmál se, Milena mu úsměv oplatila. Tak to má být, bez řečí a nepřesvědčivých tvrzení. Stačí jen malé gesto, a zapůsobí víc než dlouhé řeči. Vyzval k tanci i manželku soudruha ministra (tlustou, že ji sotva objal) i sekretářky, a dokonce i soudružku uklízečku (je to koneckonců taky člověk a Petr byl koneckonců demokrat. Mimo to byla hezká. Byla to žena bývalého továrníka, ale to Petr nevěděl).

Karla odběhla ze sálu. V předpokoji toalet pro dámy pracovala soudružka v bílém plášti. Podala jí čistý froťák a miniaturní mýdlo. V křesílku u zrcadla seděla paní Pinkasová a česala se. Poslala milý úsměv Karlinu obrazu v zrcadle a přepudrovala si nos. Docela hezká, pomyslela si Karla, všechno je tu hezký. I ten hajzl. Čistej, s kobercema a voní. Voní. Á sakra. Přešla kolem paní Pinkasové, vrátila jí úsměv a nasála vzduch. Chat Noir, blesklo jí hlavou, nasála znovu a v hlavě se jí rozsvítilo naplno. Tak takhle to je! Oblíbený parfém. Tůdle! Petr nechce přinášet domů vůně, které by se třískaly s parfémem manželky Mileny. Chytrej chlapec! Rozvrat manželství na základě totálního neporozumění patrně dosud nenastal. Kdyby tahle holka žila v rozvratu, sotva by se teď na ni smála jak buclatej andělíček. Leda že je nalíznutá, ale to se obvykle spíš brečí, je-li někdo v rozvratu. Petříček je kapánek potvora. Kapánek moc asi. A z prudkého osvícení v hlavě se zrodil nápad.

Franta Vrba igeliťák zřejmě sehnal. Pod sakem měl bouli a v ní dvanáct párků a čtyři taliány.

„Co bych si nevzal svůj drobeček ze společnýho stolu blahobytu.“

„Seš hamoun, mohs tam nechat něco pro mě,“ řekla Karla.

„Tys měla dost. Viděl sem tě moc dobře, jak se dlabeš. Každej něco pro vlast, ne?“

Něžně mu pohladila bouli pod sakem.

„Di domů, ať to dětem doneseš teplý.“

Bylo před půlnocí. Váša se napil a posedla ho kuráž ještě větší než po udělení státní ceny. Podařilo se mu přitočit ke stolu ministra. Vyprávěl o svém novém nápadu a v očích mu plálo.

„Je to jako těhotenství, soudruhu ministře. Jako bych ten plod v sobě nosil a opatroval, dokud řádně neuzraje, a pak přijde porod, tvrdá práce, pot a krev. A možná že se rovnou zrodí dvojčata. Mám ještě jeden nápad: zkombinovat město a vesnici v jednom.“

Ministr zívl a vstal. Sál se už skoro vyprázdnil. Na talíři v bufetu seděl smutně poslední kousek oříškové rolády. Všechno bylo snědeno anebo ukryto v igeliťácích pod saky muzikantů. Karle se kousku zželelo. Ležel tam tak sám, chudinka. Nacpala si ho do pusy a sešla po měkkém koberci širokého schodiště jako dáma.

Soubor se podle neustále opakovaných nabádání režiséra Váši soustředil na představení. Část v šatnách a v zákulisí (jenom ti ovšem, kteří to brali vážně), jediný Ján Zbán se soustředil přímo na scéně, kde byla velká frekvence kulisáků a osvětlovačů. Učil se tak uzavírat okruh veřejné samoty podle Stanislavského. Větší část souboru se soustředila v Kajutě a naslouchala historkám pana Vejmelky, jež však s lidovostí muzikálu Větry na horách nesouvisely. Přitom popíjeli neškodné nápoje, protože pan Vejmelka dostal přísný zákaz nalévat alkohol, dokud neodejde poslední divák z hlediště.

„Jednou to všechno sepíšu, pánové, a uděláme z toho operu nebo balet. Esterko, ty bys mohla představovat vod hodiny tu vílu, co mě tenkrát navštívila ve snu a řekla mi, že budu slavnej. Jenomže mi neprozradila, co budu slavnej. Na to sem přišel až teďko. Budu slavnej spisovatel. Co já blbec už rozdal námětů. Nejvíc Frantovi Němcovi. Já mu dodal nejmíň polovinu těch soudniček. No jo. Ale mám jich eště plno v zásobě, kerý sem nerozdal.“

Měl jich skutečně v zásobě plno, ale rozdával je na potkání. Většinu z nich si stejně vymýšlel.

„Nojo, když to ale nejsou experimenty,“ řekl Ferda a napil se piva z termosky.

„To ti Bůh řek, že ne. Já na tom žhavým jádru života, jak by se teďko řeklo, seděl nejmíň padesát let. Já nepotřebuju experimentovat. A že to byl život strakatej.“ Pan Vejmelka mávl rukou a tvářil se, jako by neměl mnoho chuti vyprávět o té strakatině. Patrně si však v hlavě teprve sumíroval nějakou novou variantu příběhu z předměstí, která se traduje pouze ústně a je možná starší než dva Vejmelkové dohromady a vybrušuje se jako kámen v potoce, každým dalším vypravěčem o stupínek vylepšená.

„Chceš Arakólu?“ zeptal se Ester. Otevřel láhev a elegantním pohybem nalil do sklenky. Ferda ji šťouchl loktem. Ester pochopila.

„Pane Vejmelka, vy jste taky někdy ten parník řídil?“

„No samo sebou, ale to až sem se k tomu dopracoval. Nejdřív sem musel vod píky, žádný rovnou ke kormidlu jako dneska.“

„Kolik vám bylo, když jste začínal?“

„Štrnáct, když mě vzali k vorařům. Pánové, já poznal vodu líp než vlastní matku. Tenkrát byla eště čistá. No, sem tam se v ní vobjevil chcíplej pes nebo kůň anebo i ňáká ta nešťastnice, co ji vopustil milej, ale v zásadě ta voda byla jako lilium. Jednou ji ale Podskaláci zasvinili, mně to mohlo srdce utrhnout, já tu vodu měl rád, ale pomstili jsme ji. Voni Libeňský s Podskalákama byli furt na válečný noze. Vodjakživa. Stačilo málo a byla rvačka jedna dvě. Po nějakým tom nedorozumění, kerý sme my Libeňský spravedlivě vyhráli, se Podskaláci vodmlčeli. Asi tak na tejden, mohlo to bejt čtrnáct dní a my sme začli bejt neklidný. Drželi sme se v pohotovosti, ale málo platný. Jednou takle plavíme vory kolem Vyšehradu, já se vyvaluju na sluníčku, voda nás nese, Pepík Šourků jen sem tam dloubne dno, abysme nevypadli z lajny, a u Císařský louky se to najednou přihnalo.“

„Bouřka?“ zeptala se Helga.

„Jo, bouřka. Krupobití, že sme málem šli ke dnu i s vorama. Lítalo mi to kolem uší, plesk na hlavu, plác do ksiftu, sehnu se, jak si chráním palici a koukám, voni to sou koňský kobližky, některý suchý, ale některý jak čerstvý kravince, lítalo to nad náma, do nás, vory zaflákaný, voda zkalená. Popadli sme bidla a dloubeme dno jak diví, abysme už byli z dosahu. Pak teprve sme se rozhlídli. Frantovi to zacpalo uši a von propad panice, že vohluchnul, měli sme ty kobližky všude, kde si to jen můžete představit. Podskaláci je sbírali po městě celejch čtrnáct dní a sváželi si je na Cindu, měli promyšlenou stratégii a mysleli si, že sou chytrý. No, byli, páč my sme sice drželi pohotovost, ale todle nás zaskočilo.“

„Kde mohli sehnat tolik koňskejch těch…?“ zeptala se Helga nedůvěřivě. Pan Vejmelka se rozčílil.

„Jak já mám něco sepisovat, když tadykle ta generace nic neví. To bude snad vyžadovat extra vysvětlivky pro absolutně nevzdělaný.“

„Přivezli je z Chuchle,“ řekl kdosi. Pan Vejmelka se chytil za hlavu.

„Vy nevíte, že po Praze jezdily vozy s koňma? Pošťáci, pekaři, řezníci. To myslíte, že na to tenkrát měli Čé Es Á Dé?“ zlobil se a pronikal do role hloub a hloub. Byl v podstatě herec, který se minul povoláním. Prohrábl si šediny a zatvářil se jako učitel, jenž se právě od žáčka dozvěděl, že pět a tři je patnáct.

„Bane, na ty pošťáky já si pamatuju,“ řekl Ferda. „Dycky sme naskakovali na to stupátko vzádu a kočí po nás práskal bičem.“

„No prosim, konečně někdo vzdělanej,“ oddychl si pan Vejmelka.

„A metaři, žejo?“ pokračoval Ferda snaživě. Mrkl na partu u stolu. „Voni mívali takový škrabadla na opačným konci koštěte, žejo, a těma ty kobližky vyškrabovali mezi dlažebníma kostkama.“

„Výborně!“ Pan Vejmelka si dal dlouhého šluka z fajfky (nezbytné součásti role námořníka pražské paroplavby). „Dloubali ty kobližky, pak vobrátili koště, chytli ho jednou rukou za ten umazanej konec a smetli je na lopatu. Pak si takovej metař sed na kraj chodníku, vyndal chleba z novin a dal si gábl.“

„Fuj,“ ošklíbla se Helga.

„Jakýpak fuj. To byl život, pánové. Takže vidíte, že materiálu mohli Podskaláci shromáždit, kolik chtěli. My se teda cejtili pokořený a Pepík Šourek hned rukávy vyhrnutý a dem na ně.“

Pan Vejmelka vychutnal napětí, o němž se domníval, že se zmocnilo posluchačů, a pomalu pokračoval.

„Počkej, Pepiku, povidám. Svaly sem měl, ale rvát se na pěstě, to se mi nechtělo. A řek sem mu, co sem měl na mysli.“ Dlouze se napil vody. „Dali sme dohromady partu, asi tak patnáct mužů, vozbrojili se kleštěma a páčidlama a za noc sme jim ty jejich vory rozebrali a zase smontovali jen tak na čestný slovo. Měli je zaparkovaný na pravým břehu, bez vobav si vyspávali se svejma fuksiema anebo vychutnávali slastě vítězství v hospodě u Pajdavýho telete. A druhej den šli plavit, vodpíchnou se a bác. My na to koukali z mostu. Vltava v tom místě vypadala, jako kdybyste do ní vysypali celou sušickou sirkárnu. Každý břevno zvlášť, rozpadlo se jim to na polínka.“

„Nástup na scénu, nástup na scénu,“ zanaléhal hlas z ampliónu.

„Tak děte, já vám to pak dopovim. A dneska žádný vylomeniny, jednou sme laureáti, tak do tý srágory dejte trochu noblesy.“

Karla bloumala po Václavském náměstí a přemýšlela, co si dřív koupit za poslední výplatu. U výkladních skříní Jasu byl nával, lidi se strkali, aby zahlédli poslední výkřik obuvnické módy, gondoly ve všech barvách na každou nohu. Ušklíbla se a pokročila k dalšímu výkladu, který jako by ji magicky přitahoval. Patřil nikoli obchodu s obuví, dříve Baťa, nýbrž obchodu s dorty, dříve Štěrba. Zákusky, koláčky a jahodové košíčky zvítězily. Posílala si je po patře do žaludku, zneškodňovala jeden po druhém, až už nemohla. Ale musela. A při té malé cukrové orgii si vzpomněla na svůj nápad z recepce. Zaplatila za sladkosti v hodnotě nových bot a vykročila směrem k Sovětské knize, jež kromě knih sovětských autorů nabízela spřáteleným spotřebitelům samotřetí až samodesáté panenky z pomalovaného dřeva, omalovánky se strašlivými kresbami předních sovětských umělců, ušanky a kosmetiku.

Zakoupila lahvičku zaručeně trvanlivého smradu zvaného Duchy Moskvy.

Byl jejich den. Rychle se osprchovala, lehce nalíčená a těžce navoněná, a pospíchala k modré oktávii za rohem. Auto se rozjelo směrem na Konopiště.

„Co to máš za divnou vůni?“ zeptal se rozmrzele. Bylo to pochopitelné. Vůně voněla strašlivě. „Proč nepoužíváš ten parfém, co jsem ti dal?“

„Já už ho vypotřebovala.“

„Tak proč neřekneš? Koupil bych ti jinej.“

Přitulila se k němu a zamávala řasami.

„Já nechci, aby sis mě vydržoval.“

„Ale jdi, ty hlupánku. Přece ti můžu dát dáreček, když mě máš ráda.“

„Já vim,“ zakňourala co nejrozkošněji. „Ale co když pak tvoje žena příde zkrátka?“

„Karlo,“ zaúpěl, jako by ho udeřila do nejbolavějšího místa. „Moje manželství je v absolutním rozkladu. Po prázdninách zažádám o rozvod.“

„Opravdu?“ pravila spisovně. „Já jsem s tebou tak šťastná.“

Přisedla si ještě blíž a vůně se těžce zdvihla rozvířeným vzduchem. Otevřel okno. Políbila mu ruku na volantě, paži, ucho. Usmál se.

„Miluješ mě?“

„Děsně. Seš nejlepší milenec, jakýho sem kdy měla.“

„Ano?“ zdvihl obočí. „A kolikpaks jich měla?“

„Možná patnáct, možná dvacet jedna, už ani nevím,“ vymýšlela si a prstem psala po paži svírající páku řízení. „Ale žádnej nebyl tak bezva jako ty.“

„Jen jestli seš mi věrná.“

Rasy se pohnuly dvakrát, třikrát a nevinný hlásek pomalu řekl:

„Tobě člověk musí bejt věrnej, i kdyby nechtěl.“ Pak sjel do altu a naléhavě zašeptal: „Chci tě.“

Petra se zmocnila nepřekonatelná touha. Šlápl na plyn, auto se hnalo stovkou, riskantně předjíždělo v zatáčkách, sto dvacet, sto čtyřicet, motor řval, a silnice jako by neubývalo. Karla se tiskla ještě těsněji, každý její dotek mu působil muka. Bože, jaká to bude noc! Konečně Konopiště, číšník se zasvěceným úsměvem (nejraději by dnes večeři vynechal, ale nevypadalo by to dobře, hnát se hned do postele), tanec a mísa dortů, bože, proč jsou v restauracích tak předražené, a konečně noc. Kája, sladká, živelná, sladší než mísa punčových zákusků, pružná, štíhlá, všechno jí dnes vynahradí. Svlékla se, sotva vešli do pokoje a tančila před ním nahá, viděl ji ze všech stran a ze všech úhlů, ďábelsky vzrušující. Než se mu podařilo odnést ji na postel, tělo ho zradilo. A zradu, ach bože, tu zradu nenapravilo do rána.

„To nic,“ utěšovala ho, „to se stává.“ Dřímala mu na rameni, dlouhé řasy se chvěly, příště jí to musí vynahradit dvakrát. Cítil se unaven, zklamán sám sebou. Musí si rozdělit síly ještě promyšleněji. Tolik, tolik se rozdává, že na něj pomalu nic nezbývá. Bylo mu líto sebe sama.

„Tak pa, miláčku,“ řekla na rohu pod divadlem a políbila ho na tvář. „Přijď někdy aspoň na chvíli do Kajuty. Já bez tebe umřu.“ Zpod řas se vykutálela slzička. Sáhla do kabelky pro kapesník. Lahvička s importovanou vůní vypadla na sedadlo a zátka se odkutálela.

„Ježiš,“ vykřikla. „To sem ale trdlo. Vono se ti to tu vylilo!“

Otevřel všechna okna a měl zlost. Nemohl však udělat scénu kvůli rozlité voňavce, jak by vypadal.

Jistě to neudělala schválně. Mileně řekne, že vezl nějaké sovětské soudružky, anebo lépe soudruhy, je známo, že i důstojníci používají Duchy Moskvy, nebo jak se ten smrad nazývá. Snad brzy vyvětrá. Rozjel se rychleji, aby vzduch více vířil. Pak zastavil před parfumérií a koupil tu největší láhev Chat Noir. Polil sedadlo i sebe a vešel do brány ministerstva.

Večer se šel podívat do divadla. V Kajutě byl rámus a řehot, námořník Vejmelka citoval z nějaké knihy a chlubil se.

„Tohle má taky vode mně. Tu stóry vo tom záchodě sem mu vyprávěl já. ‚Vyběhla jak Madlenka z fáry‘, to je přece, jak sem mu to přesně povidal.“ Předčítal ze Soudniček a v jednom kuse se dovolával spoluautorství.

„Pánové a dámy,“ řekl a opřel se o barový pult jako o řečnický stolek. „U nás v Libeňskym přístavu se děly věci, to se ani nedá napsat. To byste museli vidět. Těch nádhernejch hádek květnatejch. A vo nic, pánové. Jenom snad pro to představení na dvorečku nebo na pavlači.“

Petr si sedl ke stolku až na konci místnosti a rozhlížel se. Mezi muzikanty zahlédl Karlu a Helgu vedle ní, poslouchaly toho otetovaného paroplavce a Helga měla otevřenou pusinku. Sladkou, náruživou, rozkošnou. Ester seděla stranou, upíjela limonádu a četla si básně. Její profil osvětlovala lucerna z parníku, jíž pan Vejmelka, kromě jiných rekvizit, Kajutu vyzdobil. Každá jiná, jinak dokonalá, přejížděl očima z jedné na druhou, všechny jsou moje, všechny tři mne milují.

„Hádaly se jak dvě posedlý roupama, kdo vylil ty šlupky do kanálu na dvoře, a jejich manželé to sledovali z oken a počítali body. Jeden za slovo sprostý, dva za rouhavý, tři za dosaváď neslyšenou nadávku, kerá to vyhraje ve prospěch rodiny a ke cti rodu. A najednou vyvrcholení, pánové a dámy, Mařka, už celá vysílená, hlas jí přeskakoval, ale musela mít poslední slovo, chytne se za boky a zaječí na celý nádvoří ‚A víš co, Božka, ty mně polib…‘ a sjede rukama ke kotníkům, zvedne sukně a vystrčí na Božku úplně holou, nádhernou a kulatou, před vočima veřejnosti, pánové. Já v tý chvíli cejtil libý pokušení. A manžel ve vokně se rozchechtal a křičí ‚Deset bodů, Máňo, tos jí to dala, chachá,‘ votočí se, sundá kalhoty a vystaví i svůj zadek a vystavuje ho minutu, dvě, pokušení mě vopustilo, ale Božka najednou vymrští ruku, ukáže prstem do toho vokna a řve, až se vokna třesou ‚Vidíš, už ti lezou střeva, Franto! Dej pozor, aby se ti neutrhly!‘ A dvoreček se válí smíchy a Božka kráčí vítězně po pavlači, málem se klaní jak subreta v Uránii. Tuhle stóry a eště jiný už Franta nesepsal. Ale já to dám jednou dohromady a uděláme slavnej muzikál.“

Karla se zas válela v záchvatu smíchu, Helga jenom hihihi, a když řev utichl, zeptala se:

„Voni mu fakt ty střeva vylezly?“ Nová kanonáda, lidi pomóc, Helgo, ty nádivo, je to možný, já se na mou duši…

Petr poposedl. Ne, tohle neměl rád. Vulgaritu, přízemní humor periférie, kdo ví, co to bylo za buržoazního dekadenta ten František Němec, ne, tohle opravdu nesnášel. Přisedl si k Ester.

„Miláčku,“ špitl opatrně a zkontroloval kluzkým pohybem očí okolí. „Máš mě ráda?“

„Mám,“ hlesl hedvábný hlásek, „ty jsi pro mě jako princ, co mě vysvobodí ze zakletí. Péťo, já už bych tak chtěla bejt v tom Národním.“

Měl chuť ji políbit. Ale tady ne. Jenom se dotkl prstem ručky, svírající sklenici s limonádou a vstal.

„Však to bude brzy. Půjdu se dnes na tebe podívat, jak tančíš.“

„Nástup na scénu, nástup na scénu!“

Karla se rozběhla, Petr stál ve dveřích, proplula dlouhými, lehkými skoky kolem něj a stačila mu vtisknout nepozorovatelný polibek na ucho.

„Miláčku,“ špitla a rozkošně hopkala dál chodbou, na konci se zastavila, zdvihla chiton a vyšpulila tu sladkou část jako z povídky pana Vejmelky, jenomže mnohem poetičtěji. Helga kráčela pomalu, u Petra se zastavila, utáhla si tkaničky u střevíčků a vzhlédla široce položenýma očima, které vyznávaly lásku. Pohladil ji letmo po tváři (ne, nikdo to neviděl), sladkou cukrovou panenku, ach, jak jsou všechny vzrušující a každá jinak. A všechny do mne tak zamilované. Co dělat. Mám v sobě něco zvláštního, snad něco jako hudební nadání nebo Bůh ví, co je to za dar. Jsem vlastně jako umělec. Ano, umění milovat, to je ten správný výraz, kdo to k šípku napsal, bude se muset zeptat topiče na ministerstvu, to je klasický filolog. A jak se umím rozdávat, ach, bože můj.

Bylo mu nesmírně dobře.

Karla seděla v šatně sama, Helga odpočívala po tréninku dole na žíněnkách. Ta holka je vždycky v pátek ráno jak mátoha, myslela si Karla, to by mě zajímalo, s kým to pořád dělá takové tajnosti. Že by přece jen Nesvadba? Jede po ní už dávno, jenomže po kom on nejede, a Helga, potvora, pořád samé hihihi, jakoby nic. Proč by ale jen jednou za tejden, když se vidí v divadle denně? Přitáhla si pod nohy židli od vedlejšího stolku, ověšenou zmuchlanými částmi oděvu, něco spadlo na podlahu, Karla se líně natáhla a zvedla to. O nos jí zavadila vůně. Zamávala sukní a nasála. A opět a ještě jednou. Z tkaniny se táhla nepřekonatelná vůně, duchové Moskvy se prošli šatnou, ten zaručeně trvanlivý smrad, jejž žádný Chat Noir nikdy nemůže přetrumfnout. Odhodila sukni a na čele jí vyvstala vráska.

Když odhopsaly závěrečný taneček a rozdaly poslední úsměvy unešenému publiku, rozběhla se Ester do šatny a vlítla pod sprchu první. Těšila se na něj dnes obzvlášť, snad jí řekne víc o tom Národním, schoulí se mu do náruče a usne v ní. Než doběhly Karla s Helgou, stačila se osprchovat a nanášela si jemnými doteky parfém Chat Noir na vymydlenou pokožku.

„Eště sem,“ píchla ji Karla do zadečku.

„Nebuď protivná.“

„Hele, vod kdy používáš Chat Noir?“

Ester se zatvářila tajemně.

„Co je ti do toho?“

„Máš rande?“

„Hm.“

„S kym?“

„To bys ráda věděla.“

Esterka se usmívala. Nepoví, kdepak, nikomu se nesvěří, ani mamince, dokud se ten problém nevyřeší. Už to nebude trvat dlouho, řekl jí, brzy bude pověřen vyšší funkcí, stane se třetím náměstkem, ministr s ním v té věci už hovořil, dostane na starost Národní a pak sbohem divadlo Pokrok, Esterka už nebude muset hopsat odzemky na špičkách a poslouchat sprosťárny v Kajutě. Petr jí pomůže umělecky vyrůst. Miláček. Drahý miláček. Už čeká. Rychle se dooblékla, urovnala líčidla na stolku a dveře za ní zapadly. Karla si kousala nehet a zůstala dlouho sedět zamyšlená u zrcadla. Pak se zdvihla a seběhla do Kajuty.

„Ruma, pane Vějmelka, dvojitýho!“

V sobotu ráno čekala v šatně s napětím a vztekem. Jestli si ale někdo myslí, že budu bulet, tak je vedle. Polkla a hlasitě se vysmrkala.

„Ty troubíš jako slon, hihihi,“ vyprskla Helga.

„Ty se zas hihotáš.“

„Co ti přelítlo přes nos?“

„Nic.“

Konečně se přihnala Ester, natřásla svlečené šaty a přehodila je přes opěradlo. Karla nasála. Víc nebylo třeba. Vstala a pomalu sešla do tanečního sálu. Trénink započal.

Přemýšlela celé dopoledne, vztek v ní kumuloval. Čím víc přemýšlela, tím to bylo horší, zatínala zuby, zabít je málo. Já ho roztrhnu vejpůl. To se mu teda povedlo! Určitě si myslí, jak je důmyslnej. Ale tak chytrá sem taky. Ale zároveň blbá, to je bohužel fakt. Řečičkama o lásce se dát vmanévrovat do lásky, do zamilovanosti, bylo mi ho líto. Páni! Já ho chtěla konejšit!

Když se všechny tři sešly v šatně, zavřela dveře a opřela se o ně.

„Dámy, mám pro vás zprávičku.“

„To bude zas nějakej blbej fór, že jo?“ ušklíbla se Ester. „A sprostej.“

„Blbej a sprostej, strašně uhozenej, ale autor nejsem já.“

„Co je to?“ zahořela Helga.

„Nic originálního, ale určitě vás to bude zajímat.“

„Ty teda mluvíš, Karlo. Dyk ti vůbec není rozumět.“

Karla polkla. Pak se odrazila ode dveří a vytáhla zásuvku stolku. Mezi polámanými tužkami na obočí, štětečky a barvičkami ležela poloprázdná lahvička. Odzátkovala ji a obrátila dnem vzhůru. Šatnou se začali plížit zaručeně trvanliví duchové.

„Říká vám to něco, dámy?“

Ester zbledla. Pak zprůsvitněla. Helga se jen podívala nechápavýma očima.

„Co blbneš, čoveče, teď tu bude smrad půl roku. To vůbec nejde vyvětrat.“ Najednou se zarazila. „Ježiš!“ a přikryla si dlaní otevřenou pusinku.

„Takže jo. Takže nás soudruh náměstek votahával všechny tři. Simultáně.“

„To neni pravda!“ zavyla Ester a zhroutila se na stolek. Helga si kousala pěstičku a oči měla jak vykoupané v atropinu. Pak spustila moldánky.

„No vlastně,“ vzlykla po chvíli, „mně to bylo hned divný, co v tom autě to… zapáchá a von mi řek, že vez nějaký sovětský delegáty na nádražííí… Co budeme dělááát…?“

„To si povíme, až se vybrečíte.“

„Já ho zabiju,“ zařvala Ester. „Já ho zabiju a sebe taky!“

„Zabít je málo,“ sykla Karla. „To by chtělo ucvaknout u samýho pytlíka.“

Ester teď plakala tiše, ale o to usedavěji.

„Nebrečte, holky. Musíme něco vymyslet.“

„Ale co?“ zaplakala Helga.

„Já to napíšu jeho manželce,“ škytla Ester. „Napíšu jí to, aby věděla!“

„To je vono, Esterko. Ať je vo jednu pokořenou vosobu navíc.“

„Tak to napíšu na ministerstvo. Ať vědi, jakej von je soudruh.“

Karla jen odfrkla.

„Pinkas,“ ucedila opovržlivě a netušila, jak moc si tím slovem mohla ulevit, kdyby znala jeho středověký význam.

Ten večer měl pan Vejmelka co dělat. Holky se mu v Kajutě svorně zrumovaly, zlískaly se hůř než námořníci pražské paroplavby po vítězství nad Podskaláky. Polévaly jedna druhou hořkými slzami, hubičkovaly se a slibovaly pomstu nějakému podivnému zlosynovi a sobě věrnost až do hrobu. Vejmelka vrtěl hlavou. Že by podlehly módě a daly se na lesbičanství?

Zlila se, děvčátka, sežrala se jak dráteníci, takhle žádná z nich domů nemůže. Pan Vejmelka je jednu po druhé láskyplně uložil na lavice v Kajutě a něžně přikryl zbytky staré opony, kterou našel ve skladišti.

Petr seděl v loži a díval se na představení Větrů na horách snad už po sté. Teď přijde ten okamžik. Na scéně osamí jeho tři kachňátka, svorně se drží kolem pasu a netuší. V dokonalé souhře pohybů, bez sebemenší známky nesouladu dotančí to půvabné pas de trois na rampě, odběhnou a za scénou si dají hubičku. V duchu se usmál a opět a opět ho obléval blahý pocit. On je ten jediný, milovaný, hýčkaný v té trojité náruči mládí a svěžesti. Byla středa. Na Konopišti už čeká pokoj, jejich pokoj, jeho a Karliččin, a Petr se dnes obzvlášť těšil. Cítil se v dobré formě a náladu měl přímo skvělou. NEBOJTE SE UMĚNÍ, četl slogan nad jevištěm, nejraději by zvolal a vyzval všechny lidi, NEBOJTE SE UMĚNÍ MILOVAT! Ano, napsal to Ovád, topič mu to potvrdil (řekl, samozřejmě, soudruhu náměstku, Umění milovat napsal Ovád v dvacátém století před Kristem), člověk se nesmí bát umění milovat, musí však mít dost důvtipu a kombinačních schopností a talentu, ano, talentu, bez talentu není umění. Petr byl spokojen, jeho život se ustálil v pravidelnost, po jaké toužil. V pravidelnost slastných vzrušení a opojení.

Karla byla dnes obzvlášť krásná. Jako by zjemněla, jako by ji divokou a nezkrotnou zjemňovala a oduševňovala láska k němu. Tak asi. Něžný cit člověka vždycky zušlechťuje. I u stolu se chovala nějak vybraněji, jedla střídmě a vína (zase pili Mommessin) usrkávala jako ptáče, kapku po kapce (měla pořád ještě kocovinu a z alkoholu se jí dělalo nanic), jen to sladké, bože, jak tanečnice milují sladkosti. Účet za dorty vysoko převýšil obvyklou normu. Ale ať. Poslala mu přes stůl další láskyplný pohled a vsunula si do úst šlehačkovou rakvičku snad třicátou. Stiskl jí ruku.

„Promiň, miláčku, já hned přijdu.“

Konečně. (Petr chodil na toaletu raději v restauraci. Třebaže v pokoji byla koupelna oddělená stěnou, nerad jí používal jinak než k omývání. Ten zvuk, hnusný zvonivý zvuk vysílaný do porcelánové mísy se mu v přítomnosti ženy hnusil.) Sáhla do kabelky a rozhlédla se jídelnou. Stěna boxu zakrývala výhled a poskytovala páru uvnitř maximální intimitu. Číšník přišel dolít víno a hned se vzdálil. Otevřela tubu a vysypala její obsah do čerstvě dolité sklenice.

Ležela nahá na širokém bílém loži, přivírala oči rozkoší a hladila si žaludek naplněný šlehačkou. Byly tři v noci. Ležela tak už od chvíle, co vystoupili, a v poslední fázi vyběhli, po schodech do jejich útulného pokoje. Z koupelny k ní neustále, už hodiny, doléhal zvuk splachovacího zařízení, skřípěl vodovodní kohoutek, tekla voda a pak zas a znovu ten nádherný festival zvuků, pazvuků a názvuku produkovaných zuboženým zažívacím traktem. Ve čtyři si přetáhla peřinu přes hlavu a usnula jak špalek.

Po cestě do Prahy stavěli u lesa snad každých deset minut. Byl bledý a snažil se omlouvat trapnost uplynulé noci.

„Že by to víno bylo zkažené?“

„Mně se nezdálo. To přejde. Můžeš to mít taky z nervů. Seš přepracovanej.“

„To je pravda,“ pravil rozmrzele. Tolik se na ni těšil a nakonec promarnil celou slibnou noc v koupelně a zbytečně vyhodil peníze za hotel.

„Uvař si heřmánek a dej si na břicho teplou pukličku, to pomáhá.“

Zamávala řasami a políbila ho na tvář. Díval se za ní, jak hopká směrem k divadlu, a při pohledu na její nádherné nohy ho zabolelo srdce.

Do večera se mu udělalo lépe. Nejprve si myslel, že dnes zůstane doma, lehne si a vypije heřmánek, avšak pomyšlení na včerejší promarněnou noc a na to, jak by vysvětlil Mileně, že odpadla jeho pravidelná služební cesta, ho vytlačilo z domova. Vynahradí si dnes všecko i za včerejšek.

Helga se mu zdála malinko pobledlá a jakoby neklidná, v autě poposedávala, veliké oči jí těkaly hned na silnici hned na jeho profil, vnímal ji, měl zrak otáčivý a cvičený, mohl sledovat silnici a současně vidět její tvář.

„Je ti něco, miláčku?“

„Je, Petře. Já tě strašně miluju.“

Usmál se. Cítil, jak se mu vrací ztracená nálada, v břiše měl už jak v pokojíčku, začínal se opět cítit skvěle, ve formě, ach, jak je ta Helga rozkošně přímočará. Těšil se, až dojedou do Jílového, ale k večeři si pro jistotu dá něco dietního.

Objednal si přírodní telecí, číšník otevřel láhev a nalil na ochutnání, trochu suché, ale chutné. Červené víno má dobrý vliv na funkci střev, dolil si další sklenici. Helga upíjela zvolna (stále ještě pociťovala odpor k alkoholu), víno jí nic (pili zas Coteaux du Tricastin) neříká. Dorty jsou lepší pochoutka, ach tanečnice, jako děti posedlé sladkostmi.

„Půjdeme tančit?“ zeptal se.

„Třeba,“ hlesla a v očích měla koncentrovanou smyslnost. „Ale rači bych už byla s tebou.“ Vzrušilo ho to. Ještě však chvíli. Rád oddaloval ten okamžik až po nejzazší mez (s Karlou na to jednou doplatil) snesitelnosti, láhev byla ještě z poloviny plná, ponořil pohled do velkých zřítelnic Helgy, jež celá plála potlačovanou vášní.

„Ještě dopijeme, ano?“ (Bylo by škoda nechat půl láhve drahého vína.)

„Ano,“ vydechla, zdálo se mu, poslušně.

„Promiň mi na okamžik, miláčku.“ (Pospíchal na pissoir, nerad používal zařízení v přítomnosti dámy, byť i přes stěnu.)

Konečně. Helga se rozhlédla po restauraci. Byla téměř prázdná, číšník stál u pódia a hovořil s muzikanty. Rychle sáhla do kabelky a vyňala tubu.

Ležela nahá na bílé posteli, přivírala oči dosud nepoznaným blahem a po tváři jí tančil úsměv. Byly tři hodiny. Od té chvíle, co kvapem vyběhli nahoru do pokoje, naslouchala. Z koupelny přicházel zvuk splachovacího zařízení, v potrubí žbluňkalo a škrundalo, tekla voda a pak zas a znovu ten uchvacující festival zvuků, pazvuků a názvuků, jež neovladatelně produkoval zubožený zažívací trakt. Helga se otočila na bok a tvrdě usnula.

Na cestě zpátky zastavovali u lesa každých pět minut.

„Chudáčku,“ řekla, „možná že by ti pomohlo lipový thé.“

„Heřmánek je lepší,“ vzdychl bolestně. Hnal modrou oktávii, co nejrychleji být v Praze, doma, lehnout si. Přemáhala ho slabost a pocit trapnosti. Mám to všecko jen z nervů. Jestli se mu neudělá líp, zavolá večer Ester, aby na něho nečekala. Kdyby se ten proces v břiše alespoň odehrával v tichosti. Znechucen vlastním organismem, poposedl. Prostorem auta se počali plížit duchové mnohem trvanlivější a koncentrovanější než zázrak sovětské kosmetiky. Rychle otevřel okénko.

„Tady je ňákej smrad,“ řekla Helga netaktně. Anebo snad zlo­myslně? Pohlédl na ni a v očích viděl oddanost.

„To jsou ty pole, čerstvě pohnojený,“ zabrblal a v břiše mu zazpívalo. Trapné, trapné, myslel si. Situace vulgární jak z historek starého sprosťáka Vejmelky.

Když hopkala směrem k divadlu, díval se na její uchvacující zadeček a málem se rozplakal.

Ester vypadala překrásně. Noc jako by posouvala její průsvitnou krásu do neskutečna. Petr si blahopřál, že dokázal vstát a přijet si pro ni, cítil se mnohem lépe, byl klidný a vyrovnaný, patrně to všecko zavinilo nervové vypětí, den, kdy má být jmenován se blíží, ale teď je mu skvěle. Položila mu hlavinku na rameno, kučeravé vlásky jí voněly čistotou, celá byla voňavá a čistá a milovala ho. Objal jí pravou rukou útlá ramínka a těšil se, až dojedou na Hubertus. Strašlivě se těšil na její měkký klín a teplou bílou pokožku. Dnes ji uchopí zcela jinak, brutálně, zmocní se jí tak, jak dosud ještě neučinil. Možná jí i poraní tu bílou kůži, zaryje jí nehty do těla a pak, pak budou vedle sebe klidně ležet a on bude líbat ty krvavé stopy vášně.

„Miluješ mě?“ zeptal se temně a naléhavě.

Ramínka, jež objímal, se zachvěla a Ester se rozplakala.

„Copak? Co se stalo?“

„Nic,“ vzlykla.

„Ublížil ti někdo?“

Rozvzlykala se naplno a ramínka jí křečovitě cukala.

„Proč pláčeš?“

„Já… já tě tak strašně miluju… já prostě musím plakat, když si pomyslím, jak jsi… jaká ty seš… jak tě strašně miluju.“

Přitiskl ji k sobě a usmál se. Byl spokojen.

„To je dobře, že mě miluješ.“

Zvláštní děvče, pomyslel si. Pláče štěstím, pláče láskou. Přepadla ho prudká touha drtit ji v náručí.

„Půjdeme na večeři?“ zeptal se a doufal, že řekne ne. (Upřímně řečeno, finanční fondy klesly do roviny pasiv a dieta by mu koneckonců neuškodila.)

„Ano,“ vzhlédla k němu prosebně. „A budeme tančit.“

Tančili. Orchestr hrál tiše, diskrétně, měl to tu rád, nenáviděl hlučné místnosti, kde pro hudbu není slyšet vlastního slova. Tančila lehounce, jako by snad ani nechodila po zemi. Večeřeli telecí medailonky (dával pozor na dietu) a láhev Cuvé des Saint Pères (červené víno jenom prospěje), připíjeli si na šťastnou budoucnost, ale tím ji jen znovu dojal. Je citlivá jako pavučinka, láska někdy hraničí s nervovým zhroucením, bude k ní hodný a ohleduplný, ale až pak, až po tom, co ji rozdrtí a zraní do krve. Seděli v intimně osvětleném rohu pro dva.

„Promiň mi na okamžik, Ester, prosím.“ (Čas se chýlil, bylo třeba odzvonit na pánském záchodku v přízemí.) Kývla hlavičkou a podívala se na něj očima utopenýma v slzách. Bože, bože, pomyslel si, umění milovat, umění být milován.

Restaurace byla plná, číšníci obsluhovali rychle, Ester se rozhlédla a zajela rukou do kabelky. Sevřela tubu a ruka se jí zachvěla. Zastínila sklenici tělem a vysypala do ní obsah tuby. Nemohla přemoci náhlý záchvat pláče, který ji zaskočil. Slzy jí kapaly do vlastního poháru a Petra, který se vracel, viděla jen jako rozmazaný obrys ztracené naděje.

Vedl ji nahoru do pokoje, rukou svíral rozechvělá ramínka a ladil si tvář do brutálního výrazu. Ani nerozsvítil. Znal ten pokoj popaměti, jejich pokoj, co krásných chvil v něm prožili, rychle se sebe strhal šaty hned v předsíni a vztáhl po ní ruce.

„Ester,“ zašeptal naléhavě a zatápal ve tmě. „Kde jsi, miláčku?“

Ticho. Slyšel jen vlastní vzrušený dech. „Esterko.“ Šmátral popaměti dovnitř pokoje, k posteli a narazil na stůl. Šeredně se udeřil. Nahmatal lampu a rozsvítil.

Postel stála na opačné straně pokoje a v ní ležela tři nahá těla. Ester, Karla, Helga. Dívaly se na něj a mlčely.

„Co… co to má znamenat,“ zakoktal v překvapení a dlaněmi si přikryl obnažený podbřišek. „Vy ste… vy ste se domluvily…“

„Ano, Petře,“ pravil hedvábný hlas. „Láska nás prozradila a pak spojila.“

„Pojď,“ pravila Karla horečně a pohladila si ňadra. „Bude to hezký ve čtyřech.“

„Pojď,“ následovala ji Helga. „My na sebe nežárlíme. My sme kamarádky a máme se rádi. Tebe máme taky rádi.“

Díval se, zíral, nevěřil. Bože. Tolik krásy najednou. Jako by ta tři těla tvořila jedno dokonalé. Ještě chvíli tonul v rozpacích, váhal, mám, nemám, tohle ještě nikdy nezkusil, příliš mnoho svědků, napadlo ho mlhavě, tři ženy najednou v jednom jediném loži a všechny tři překypující láskou, hlubokým citem k němu jedinému, nadechl se, odmrštil rozpaky a rozpřáhl náruč.

„Ach, UMĚNÍ MILOVAT!“ zvolal šťastně a vykročil k posteli.

V břiše mu zlověstně zakručelo a střeva se dala do pohybu. Svěsil ruce a rozběhl se do koupelny.

Všechny tři ležely nahé na široké bílé posteli, oči široce rozevřené a naslouchaly. Z koupelny sem doléhal zvuk splachovacího zařízení, tekla voda a pak znovu ten nádherný, uchvacující festival zvuků a pazvuků a názvuků, jež produkovalo zažívací ústrojí zničené trojí silnou dávkou. Petr seděl na záchodě a zoufal.

V krátkých pomlkách, kdy už už myslel, že je zase dobře, slyšel z pokoje vzlyky. To pláče Ester, je jí ho líto. Znovu se zaposlouchal.

„Hihihi,“ smála se Helga, Karla chrochtala a mlátila sebou. Smála se i Ester a Petr pochopil.

Sotva se mu maličko ulevilo, vykradl se z koupelny, naházel na sebe šaty a prchal k autu na parkovišti. Přemáhal ho hněv, zklamání, hnus. Hnus a odpor k vlastnímu tělu, zatínal zuby, v břiše mu hřmělo, šlapal na plyn, hnal se noční silnicí ku Praze, zatáčky smykem, na čele pot, bože můj. Jsou to bytosti bez morálky, co se dá taky očekávat od tanečnic z Pokroku, hopsandy, rozhoďnožky, nemravy. A těch dortů a zákusků na jeho účet, těch lahví Chat Noir… Hnal oktávii jak zběsilý, honem, honem, než přijde další záchvat, domů, k Mileně, ta jediná mu vlastně rozumí, uvaří mu heřmánek, dá obklad. Mohl by je žalovat pro těžké ublížení na zdraví, však se postará, aby z divadla vyletěly všechny tři a hned. Promluví s ministrem o morálním profilu celé té podařené scény, jen rychle domů, domů. V břiše mu vařilo, Milena, rychle, kde je Milena, ta jediná věrná a pořádná žena, patří jenom jemu, už ji nebude podvádět, dnešní služební cesta byla poslední, těšil se na Milenu jako malý chlapec na matčinu náruč, složí jí hlavu do klína a zapomene. V útrobách se mu rozpoutalo peklo. Už jen kousek, už jen pár kilometrů, uháněl městem zakázanou rychlostí, kola v zatáčkách kvičela a ječela, motor řval, nebylo kde zastavit, ulice tiché a hospody zavřené, jen aby mě teď nestopli policajti, to bych nevydržel, ještě dva bloky, ještě jeden, konečně. Zarazil před domem, zhasil světla, zabouchl dvířka a rozběhl se po schodech do čtvrtého patra. Ještě dvě, ještě jedno a na každém schodu číhalo nebezpečí. Nadeběhne si do koupelny ložnicí, přes obývák je to dál, honem, panebože, už aby tam byl.

Bleskurychle odemkl, v poklusu odhodil kabát a klobouk na podlahu dlouhé předsíně, dorazil ke dveřím ložnice a prudce je otevřel.

Na prahu se zastavil.

Pozdě!

Cítil, jak už to dál nemá smysl. Dál už nemůže ani krok.

Tělo ho zradilo!

Stál ve dveřích a vytřeštěně zíral do místnosti.

V křesle pod lampou, hned vedle vchodu do koupelny seděl soudruh ministr.

Měl na sobě pouze prsten a v ruce hořící cigaretu.