… několik dní po přepadení Velkoněmecké říše bolševickým Ruskem byl neznámými pachateli vztyčen na jednom z kladenských komínů rudý prapor…

(Z protektorátního archivu)

Vyšli jsme školu
a za tmy nás budily
vagóny s tisíci dveří
Svítily koleje   Třískaly puklice

           Pršelo ohnivé peří

Veršíčky o řekách
Zelená ramena
Zátoky studené vůně
V dálce se rozkašlal růžový parníček
           jako když po někom stůně

Bylo to závratné
Bylo to k zalknutí
Bylo to k pláči   i k smíchu
Bubny a píštaly v kladenských ulicích dupaly
           v rozbitém tichu

Hřbitovy bez světel
Dlouho jsem po mlhách
hledával křivý kříž u zdi
A živí báli se kroků i dopisů   studní
           i vypřahlé uzdy

Nikdo nás neučil
že mohou zabíjet
takové pokorné věci
V ptáčnickém obchodě viseli kanárci
           za křídlo v drátěné kleci

Tak sbohem svátosti
Tak sbohem parníčky
plujte si v zelené strouze
Prvně jsme věřili   Prvně nás podvedli
           pohádkou o lidské touze

Snad bychom plakali
Snad bychom prokleli
otce i Marii Pannu
Nebýt té hodiny   nebýt té vteřiny
           v nedělním červnovém ránu

Nikdo nás neučil
že mohou uhranout
takové pokorné věci

Plátěný prapor se červeně rozesmál
             z komína martinských pecí

Svítalo
Kouře
Sirény
Kohouti z kolónie
A ranní počty špehýrek
kdo nedožil
kdo žije

A prapor tančil
chvěl se   vlál
vysoko v mlze a prachu
A policajti
opilí zvraceli při poplachu

Depeše
Auta
Prohlídky
Štěňata na provaze
A na nervózních holínkách
světélkující
saze

A prapor křičel
smál se   třás
Padaly poslední hvězdy
A dole lidi od pecí
v dřevácích
hnali ke zdi

Pendreky
Sliby
Kopance
Šrám krve v mastné hlíně
A bledé město
za okny
s očima na komíně

Prapor se svíjel
šlehal
hřměl
A když po něm stříleli z trati
přitisk se k žerdi
tenounký
jak kola při závrati

Vyšplíchla struska
Černá krev
Nebe
jak hořelo by   Taviči
křeče v kolenou
mlčeli jako hroby

A   rudý prapor
rozpřáh se   na všechny světové strany

A v řídké mlze
vycouval
zelený anton z brány

To bylo všechno
Jen lokálky vypískly
Kouř bylo vidět jak mává
Pod námi však se jak v zimnici roztřásly
           louže a schody a tráva

Bylo nám čtrnáct
A už jsme se smířili
Vagóny s tisíci dveří
smrděly od vápna   A v oknech křičeli
           zrzaví konduktéři

A svět byl rekrůt
A pořád jen rukoval
A jenom na skok se vracel
Vlasy jak mlíko   A napadal na nohu
           A postel zakrvácel

Měl párek bagančat
A žluté řemení
Medaili pro parádu
A tužkou na sádře hroby a příjmení
           zabitých kamarádů

Už jsme se smířili
Sny jsme jak mrzáky
tlačili v pojízdné židli

Ale v tom nedělním červnovém požáru
           ruce a nohy nám stydly

Někdo stál na haldách
Vlasy mu hořely
Křičel a zatínal pěsti
Nebylo rozumět   Jen něco o mládí
           Že je to málo mít štěstí

Že třeba bez nohou
Že třeba po slepu
dokud jsou zelené řeky
A prapor kýval a drobounce mžilo
           a dogy se dávily vzteky

Bylo to závratné
Bylo to k zalknutí
Troufalí   Veselí   Pyšní
třásli jsme kmeny až krví to šumělo
           v korunách bavorských višní

I třeba bez nohou
I třeba po slepu
dokud je na štipku vůně
V dálce se rozkašlal červený parníček
           jako když po někom stůně