ZARATHUSTROVY ŘEČI

O TŘECH PROMĚNÁCH.

Tři proměny vám jmenuji ducha: jak duch se stává velbloudem, lvem velbloud a dítětem posléze lev.  

Mnoho těžkého se naskýtá duchu, silnému, nosnému duchu, v němž přebývá úcta: po těžkém a nejtěžším volá jeho síla.  

Co je těžké? tak se táže nosný duch, tak pokleká, podoben velbloudu, a chce, by se mu hodně naložilo.  

Co je nejtěžší, vy bohatýři? tak se táže nosný duch, abych to na se vzal a těšil se svojí silou.  

Zdaž to není toto: ponížiti se a tím zraniti svou pýchu? Dát zářiti své pošetilosti a tím své moudrosti se posmívati?  

Či je to snad toto: loučiti se se svou pří, ana vítězství své slaví?

Stoupati na vysoké hory a pokušitele tam pokoušeti?  

Či je to snad toto: živiti se žaludy a býlím poznání a pro pravdu hladověti v své duši?  

Či je to snad toto: býti chor a nepřijímati těšitelů a vcházeti v přátelství s hluchými, kteří nikdy neslyší, čeho chceš?

Či je to snad toto: stoupati v špinavou vodu, je-li to voda pravdy, a neodháněti od sebe studených žab a horkých ropuch?  

Či je to snad toto: milovati toho, kdo námi pohrdá, a podávati ruku strašidlu, chce-li nás polekati?  

Vše toto nejtěžší na se béře nosný duch: podoben velbloudu, jenž nákladem obtěžkán pospíchá na poušť, tak pospíchá duch na svoji poušť.

Ale v nejosamělejší poušti nastává druhá proměna: lvem se tu stává duch, svobodu chce si ukořistiti a pánem býti ve své vlastní poušti.

Svého posledního pána si tu vyhledá: chce se znesvářit s ním i se svým posledním bohem, o vítězství chce s velikým drakem se rvát.

Kdo je ten veliký drak, jehož nechce již zváti duch pánem a bohem? „Musíš“, tak sluje veliký drak. Duch lví však praví „chci“.  

„Musíš“ leží mu v cestě, zlatem se blyštící šupinaté zvíře, a na každé šupině zlatitě se leskne „musíš!“

Tisícileté hodnoty se lesknou na těch šupinách, a takto dí nejmocnější všech draků: „všechna hodnota věcí – leskne se na mně“.

„Všechna hodnota již byla stvořena, a všechna stvořená hodnota

– tou jsem já. Věru, již nemá býti žádného „Chci!“ Tak mluví drak.

Bratří moji, k čemu je v duchu potřeba lva? Proč nestačí soumar, jenž se odříká a jenž uctívá?

Tvořiti nové hodnoty – toho ani lev ještě nesvede: ale svobodu si stvořiti k novému tvoření – to dovede síla lví.

Svobodu si stvořiti a posvátné Ne i k povinnosti: k tomu, bratří moji, je třeba lva.

Násilím právo si vzíti k novým hodnotám – toť nejhroznější násilí pro ducha nosného a uctivého. Věru, je mu to lupem, je mu to věcí loupežné šelmy.

Za své nejposvátnější měl kdysi v lásce své „Musíš“: teď jest nucen i v nejposvátnějším nalézati blud a zvůli, aby si uloupil osvobození od své lásky: lva je třeba k tomuto lupu.

Ale řekněte, bratří moji, co že dovede dítě, čeho nesvedl ani lev? Proč se má loupežný lev ještě dítětem stát?

Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou, je kolem ze sebe se roztáčejícím, je prvým pohybem, je posvátným Ano.

Věru, ke hře tvorby, bratří moji, je třeba posvátného Ano: svou vlastní vůli chce potom duch, svůj vlastní svět si zbuduje, světu jsa ztracen.

Tři proměny jsem vám jmenoval ducha: kterak duch se stal velbloudem, lvem velbloud a dítětem posléze lev. –

Tak pravil Zarathustra. A tehdy dlel v městě, jež sluje „pestrá kráva“.