O UČEBNÁCH CTNOSTI.

Velebili Zarathustrovi mudrce, jenž zná prý dobře mluviti o spánku i ctnosti: nad míru je prý za to vážen a odměňován, a všichni mladíci prý sedí před jeho učitelskou stolicí. K němu šel Zarathustra a se všemi mladíky seděl před jeho stolicí. A takto kázal mudřec:  

Úctu a stud míti k spánku! Toť nejprvnější! A vyhýbati se všem, kdo nespí dobře a v noci bdí! Stydlivý jest i zloděj vůči spánku: vždy se tiše krade nocí. Nestoudný však jest půlnoční strážce, nestoudně nosí svůj roh.  

Není malým uměním spáti: je k tomu již třeba, po celý den bys bděl.  

Desetkráte za den sám sebe přemoz: to ti dá dobrou únavu a jest mákem tvé duši.  

Desetkráte zase sám s sebou se usmiř; neboť přemáhání je hořkost, a špatně spí neusmířený.  

Desatero pravd najdi za den: sic i v noci budeš hledati pravdu, a tvá duše zůstane lačná.  

Desetkráte za den se směj a bud vesel: sice tě v noci vyruší žaludek, ten otec mrzutosti.  

Je nemnoho těch, kdož to vědí: ale je nutno míti všechny ctnosti, abys dobře spal. Promluvím křivé svědectví? Sesmilním?  

Požádám děvky bližního svého? To vše by se špatně snášelo s dobrým opánkem.  

A i kdo má všechny ctnosti, vyznej se ještě v jednom: ať i své ctnosti v pravý čas pošle spat.  

Aby se spolu nehašteřily, způsobné ty ženušky! A to o tebe, neštastníče!!  

Mír s bohem i sousedem: tak tomu chce dobrý spánek. A mír i se sousedovým ďáblem! Sic bude u tebe v noci obcházeti. Úctu a poslušnost vrchnosti: i vrchnosti křivé! Tak tomu chce dobrý spánek. Což mohu za to, že moc tak ráda chodí po křivých nohou?

Ten se mi vždy jmenuj nejlepším pastýřem, kdo svou ovečku vyvede na pastvu nejzelenější: tak se to snáší s dobrým spánkem.

Nechci mnoho poct ni velkých pokladů: tím se zanítí slezina. Ale špatně se spí bez dobrého jména a bez malého pokladu.

Malá společnost je mi vítanější nežli zlá: ale jen když přijde a odejde v pravý čas. Tak se to snáší s dobrým spánkem.

Velmi se mi též líbí chudí duchem: podporují spánek. Jsou blaženi, zvláště dáváš-li jim vždy za pravdu.

Tak ubíhá ctnostnému den. A přijde-li noc, bedlivě se střežím, bych spánku nevolal. Nechce býti volán spánek, pán to ctností!

Nýbrž přemýšlím, co jsem za den vykonal a vymyslil. Přežvykuje, táži se sám sebe, trpělivě jako kráva: co že bylo tvých desatero přemáhání?

A co že bylo desatero usmíření a desatero pravd a desatero veselostí, na nichž si pochutnalo mé srdce?

Takto rozvažuji, kolébán čtyřiceti myšlenkami, a náhle mne, nepřivolán, přepadne spánek, jenž pánem je ctností.

Spánek mi zaklepe na oko: a oko hned je těžké. Spánek se dotkne mých úst: a zůstanou otevřena.

Věru, měkkou chůzí ke mně přichází nejmilejší ten zloděj a ukradne mi mé myšlenky: a já stojím tupě jak tato stolice.

Ale nestojím pak dlouho: a ležím už. –

Když Zarathustra uslyšel mudrce takto kázati, zasmál se v nitru srdce: neboť vzešlo mu při tom světlo. A takto promluvil k srdci svému:

Bláznem je mi tento mudřec se svými čtyřiceti myšlenkami: ale věřím rád, že se znamenitě vyzná v spaní.  

Blažen již ten, kdo tomuto mudrci přebývá na blízku! Takový spánek je nakažlivý, i skrz tlustou stěnu nakazí.  

Kouzlo přebývá i v jeho učitelské stolici. A nadarmo neseděli mladíci před kazatelem ctnosti.  

Jeho moudrost jest: bdi, abys dobře spal. A věru, kdyby život byl bez smyslu, a kdybych nemohl voliti než nesmysl, byl by to i mně nesmysl nejdůstojnější volby.  

Teď jasně chápu, co kdysi především hledali, když hledali učitele ctnosti. Dobrého spánku si hledali a k tomu ctností kvetoucích mákem!

Všem těmto velebeným mudrcům učených stolic byla moudrost spánkem beze snů: neznali lepšího smyslu života.

A i dnes jsou ještě někteří, jako tento kazatel ctnosti, a nejsou vždy tak poctiví: ale minul jich čas. A nemají dlouhého stání: a leží už.

Blahoslaveni tito ospalí: neb záhy budou klímat! –  

Tak pravil Zarathustra.