O TĚCH, KDOŽ POVRHUJI TĚLEM.

Těm, kdož povrhují tělem, řeknu své slovo. Nemají mi pře-měniti sebe ani jiné, nýbrž jen vlastnímu tělu mají říci s bohem – a tak oněměti.  

„Tělo jsem a duše“ – tak mluví dítě. A proč nemluviti jako mluví děti?

Procitlý, vědoucí však praví: Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slova pro cosi na mém těle.

Tělo jest veliký rozum, mnohost s jediným smyslem, válka i mír, jeden ovčinec a jeden pastýř.

Nástrojem tvého těla, bratře můj, jest i malý tvůj rozum, jejž nazýváš „duchem“; je to malý nástroj, hračka je to tvého velkého rozumu.

Říkáš „já“ a jsi hrd na to slovo. Ale větší věcí – ač tomu nevěříš – je tvé tělo a velký jeho rozum: ten jest „já“ ve svých skutcích, ne ve svých slovech.

Co smysl cítí, co poznává duch, nemá nikdy cíle v sobě samotném. Ale smysl i duch ti namlouvají, že jsou všech věcí cílem: tak marnivé jsou.

Nástroji a hračkami jsou smysl a duch: za nimi ještě tkví pra-podstata. Prapodstata hledá též očima smyslů, naslouchá též ušima ducha.

Stále naslouchá prapodstata a hledá: srovnává, zdolává, dobývá, boří. Vládne; a ovládá i tvé já.  

Za tvými myšlenkami a city, bratře můj, stojí mohutná vládkyně, neznámá moudrá bytost – ta sluje prapodstata. V tvém těle přebývá, tvým tělem jest.

Jest více rozumu v tvém těle, nežli v nejlepší tvé moudrosti. A kdož ví, k čemu právě tvé tělo má potřebí tvé nejlepší moudrosti?

Tvá prapodstata se směje tvému já i pyšným jeho skokům. „Čím jsou mi tyto skoky a lety myšlenky? tak promlouvá k sobě. Jsou oklikou k mému účelu. Na provázku vedu si své ‚já´, našeptávám mu jeho pojmy.“  

Prapodstata praví k já: „zde cit bolest!“ A tu trpí a přemýšlí, jak by už netrpělo – a právě proto má přemýšleti.

Prapodstata praví k já: „zde cit rozkoš!“ Tu se těší a přemýšlí, jak by se ještě často těšilo – a právě proto má přemýšleti.

Těm, kdož povrhují tělem, řeknu slovo. Z jejich povrhování pochází jejich uctívání. Co že stvořilo uctívání a povrhování a hodnotu a vůli?

Tvořivá prapodstata si stvořila uctívání a povrhování, stvořila si slast i strast. Tvořivé tělo si stvořilo ducha jakožto ruku své vůle.

Ještě v své pošetilosti a v svém povrhování, vy povrhovatelé tělem, sloužíte své prapodstatě. Pravím vám: vaše prapodstata sama chce zemříti a odvrací se od života.

Již nemá sil, činiti, co nejraději by chtěla: – tvořiti nad sebe samu. To by chtěla nejraději, toť celá její vznícená touha.

Ale teď se jí k tomu již připozdilo: – i chce vaše prapodstata zaniknouti, vy povrhovatelé tělem.

Zaniknouti chce vaše prapodstata, a proto jste se jali povrhovati tělem! Neb nemáte již dosti sil, byste tvořili nad sebe samy.

A proto teď nevrazíte na život i na zemi. Nevědomá závist jest v kosém pohledu vašeho povrhování.

Nejdu já vaší cestou, vy povrhovatelé tělem! Vy mi nejste mosty k nadčlověku! –

Tak pravil Zarathustra.