O VÁŠNÍCH RADOSTNÝCH A BOLESTNÝCH.

Bratře můj, máš-li ctnost a je-li to ctnost tvá, nesdílíš se o ni s pranikým.

Ovšem, chceš ji jménem jmenovati a mazliti se s ní; chceš ji zatahat za ucho a mít s ní kratochvíli.

A hled! Ted se o její jméno sdílíš s lidem, teď jsi se davem a stádem stal se svou ctností!

Lépe bys učinil, kdybys řekl: „nevyslovitelné jest a bezejmenné, co mé duši působí trýzeň a sladkost a co jest i hladem mých vnitřností.“

Tvá ctnost budiž příliš vznešená pro důvěrnost jmen: a je-li ti již nutností, o ní mluviti, nestyď se, o ní se zajíkati.  

Tedy mluv a zajíkej se: „to jest moje dobro, to miluji já, tak se mně to docela líbí, jedině tak chci já míti dobro.“ Nechci to za boží zákon, nechci to za lidský řád a za lidskou nutnost: nebudiž mi to sloupem, jenž ukazuje k nadsvětím a rájům.

Pozemská je to ctnost, kterou miluji: málo v ní moudrosti a nejméně jest v ní rozum lidí všech.

Ale tento pták si u mne vystavěl hnízdo: proto jej miluji a laskám, – teď sedí u mne na zlatých svých vejcích.“

Tak se zajíkej a ctnost svoji chval.

Kdysi měl jsi vášně a zval jsi je zlými. Ale teď již nemáš nežli své ctnosti: ty vyrostly z tvých bolestných vášní.

Svůj nejvyšší cíl jsi těmto vášním na srdce kladl: tu se staly tvými ctnostmi, tvými vášněmi radostnými.

A kdybys i byl z rodu prchlivých nebo z rodu rozkošníků, z rodu vzteklých po víře či chtivých pomsty:

konec konců všechny tvé vášně se staly ctnostmi, všichni tvoji ďáblové anděly.

Kdysi měl jsi v svém sklepení divoké psy: ale konec konců se proměnili v ptáky a v půvabné pěvkyně.

Ze svých jedů jsi svařil svůj balšám; dojil jsi svou krávu mrzutost, – teď piješ sladkého mléka jejího vemene.

A zlého teď nic už z tebe nevyrůstá, leda ono zlo, jež vyrůstá z boje tvých ctností.

Bratře můj, máš-li štěstí, máš jedinou ctnost a ne více: tak snáze přejdeš přes most.

Vyznamenává, míti mnoho ctností, ale těžký to úděl; a ledakdo šel na poušť a usmrtil se, že ho znavilo, býti bojem a bojištěm ctností.

Bratře můj, což válka a bitva jest zlá? Ale nezbytné jest toto zlo, nezbytná jest závist a nedůvěra i pomluva mezi tvými ctnostmi.

Hleď, jak dychtí každá z tvých ctností po nejvyšším: chce se jí celého tvého ducha, by byl hlasatelem jejím, chce se jí celé tvé síly v hněvu, v nenávisti a v lásce.

Žárlí ctnost na ctnost, a žárlivost je hrozná. I ctnosti mohou žárlením zahynouti.

Koho plamen žárlivosti obklopuje, ten, podoben štíru, naposled sám proti sobě obrátí otrávený bodec.

Ach, bratře můj, neviděls ještě nikdy, kterak ctnost sebe samotnu očerňuje a probodává?

Člověk jest cosi, co musí býti překonáno: a proto miluj své ctnosti – : neb jimi zahyneš. –

Tak pravil Zarathustra.