O BLEDÉM ZLOČINCI.
Nechcete zabíjeti, vy soudcové a obětníci, dokud zvíře ne-přikývne? Hleďte, bledý zločinec přikývl: z oka mu mluví velké pohrdání.
„Mé já jest cosi, co má býti překonáno: mé já jest mi velké pohrdání člověkem“: tak to mluví z tohoto oka.
Ze sám sebe odsoudil, byl jeho nejvyšší okamžik: nepusťte povzneseného zase zpět do jeho nížin!
Pro toho, kdo sám sebou tolik trpí, není vykoupení – leda rychlá smrt.
Vaše zabíjení, vy soudcové, budiž soucitem, ne pomstou. A zabíjejíce, dbejte, byste sami ospravedlňovali život!
Není dost na tom, že se smíříte s tím, jejž zabíjíte. Váš zármutek budiž láskou k nadčlověku: tak ospravedlníte, že jste sami ještě na živu!
„Nepřítel“ máte říkati, ne však „zlosyn“; „chorý“ máte říkati, ne však „padouch“; „blázen“ máte říkati, ne však „hříšník“.
A ty, červený sudí, kdybys ty nahlas pověděl, co všechno již jsi spáchal v myšlenkách, každý by křičel: „Pryč s tímto kalem a jedovatým červem!“
Ale jiná jest myšlenka, jiný je skutek, jiný jest obraz skutku. Neběží mezi nimi kolo důvodu.
Obraz zavinil, že zbledl tento bledý člověk. Byl stejného růstu se svým skutkem, tehdy když jej páchal: obrazu jeho však nesnesl, když spáchán byl.
Stále se pak viděl pachatelem jediného skutku. Šílenstvím to zvu: výjimka se mu zvrátila v podstatu.
Čára zmámí slepici; rána, kterou ťal, zmámila jeho nebohý rozum – šílenstvím po činu to zvu.
Slyšte, vy soudcové! Jest ještě jiné šílenství: šílenství před činem. Ach, nevlezli jste mi dosti hluboko do této duše!
Takto praví červený sudí: „k čemu že vraždil tento zločinec? Loupiti chtěl.“ Já však vám pravím: jeho duši chtělo se krve, ne loupeže: žíznil po štěstí nože!
Jeho nebohý rozum však nepochopil tohoto šílenství a přemluvil ho. „Co záleží na krvi! pravil; nespácháš při tom alespoň loupež? Nepomstíš se?“
I naslouchal svému nebohému rozumu: jak olovo naň doléhala jeho řeč, – tu loupil, an vraždil. Nechtěl se styděti za své šílenství.
A teď zase na něm leží olovo jeho viny, a zase jeho rozum je tak neohebný, tak ochromen, tak těžký.
Kdyby jen hlavou mohl zatřásti, svalilo by se jeho břímě: kdo však zatřese touto hlavou?
Čím je tento člověk? Hrstkou chorob, jež duchem sahají ven do světa: tam chtějí lapiti svůj lup.
Čím je tento člověk? Klubkem divokých hadů, kteří zřídka mají u sebe samotných pokoj, – tedy sami pro sebe se vydávají na cestu a hledají po světě lup.
Pohleďte na toto bědné tělo! Čím trpělo, po čem prahlo, to si vykládala bědná tato duše za rozkoš vraždy a chtivost po štěstí nože.
Kdo dnes onemocní, toho přepadá zlo, jež dnes je zlé: chce ublížiti tím, co ubližuje jemu. Jiné však byly časy, jiné bylo dobro a zlo.
Kdysi bylo pochybování zlé, zlá byla vůle k prapodstatě těla. Tenkráte choří se stávali kacířem a čarodějkou: jakožto kacíř a čarodějka snášeli utrpení a působit je chtěli.
To však nevchází do vašich uší: prý to škodí vašim dobrým lidem, pravíte mi. Ale co mi záleží na vašich lidech dobrých!
Mnoho na vašich dobrých lidech mi působí hnus, a věru, ne jejich zlo. Vždyť bych si přál, aby měli šílenství, jímž by zahynuli, jako tento bledý zločinec!
Přál bych si věru, by jejich šílenství slulo pravdou či věrností či spravedlivostí: oni však mají svou ctnost, aby dlouho a v bídném pohodlí byli na živu.
Jsem zábradlím nad proudem: chyt se mne, kdo chytit se mne může! Vaší berlou však nejsem. –
Tak pravil Zarathustra.