O ČTENÍ A PSANÍ.

Ze všeho, co je psáno, miluji jen to, co kdo píše svou krví. Piš krví: a zvíš, krev že je duchem.  

Nelze snadno rozuměti cizí krvi: v nenávisti mám čtoucí zahaleče. Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už nedělá. Ještě sto let čtenářů

– a duch sám zatuchne. To, že kdokoli smí se učiti číst, nezkazí posléze jen psaní, než i přemýšlení.

Kdysi duch byl, bohem, pak se stal člověkem, ba nyní stává se – luzou.

Kdo píše krví a průpovědmi, nechce, aby ho čtli, nýbrž by se mu učili na paměť.

V horách je nejbližší cesta s vrcholu na vrchol: ale k tomu je třeba, bys měl dlouhé nohy. Průpovědi mají býti vrcholy: a ti, k nimž se mluví, lidé velcí a vysoce vzrostlí.

Vzduch řídký a čistý, nebezpečenství blízko a v duchu samou radostnou zlobu: tak se to dobře vespolek snáší.

Chci kolem sebe mít skřítky, neb jsem odvážný. Odvaha, jež zaplašuje příšery, sama si vytváří skřítky, – odvaha chce se smát

Já již necítím s vámi: toto mračno, jež vidím pod sebou, tato čerň a tato tíha, které se směji, – právě to jest mračno vašich bouřek.

Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.  

Kdo z vás dovede se smát a spolu být povznesen?  

Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem truchlochrám i truchlo-vážnostem.  

Odvážnými, bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými – tak nás chce moudrost: je ženou a nemiluje nikdy než muže válečníka.  

Pravíte mi: „těžko snášeti život“. Ale k čemu byste dopoledne měli svou pýchu a k večeru svou oddanost?  

Těžko snášeti život: ale nebuďte mi přece tak mazliví! Jsme všichni dohromady oslové a oslice a máme vzít pěkně na sebe svůj náklad.

Co nám společného s růžovým poupátkem, které se chví, že kapka rosy mu leží na těle? Pravda: milujeme život, že jsme uvykli ne životu, než milování. Je vždy něco bláznovství v lásce. Ale vždy také něco rozumu

V bláznovství.

A též mně, jenž životu přeji, zdá se, že motýl i bublina i co se jiní podobá mezi lidmi, ví o štěstí nejvíce.

Vidět, jak se třepotají ony pošetilé půvabné pohyblivé dušičky – to svádí Zarathustru k slzám a písním.

Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit.

A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem Ho vážným, důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže – jím padají všechny věci.

Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!

Naučil jsem se chodit: od té doby si nebráním v běhu. Naučil –jsem se létat: od té doby nechci býti teprve strkán, mám-li se hnouti.

Teď jsem lehký, teď letím, teď sebe zřím pod sebou, teď bůh mým nitrem tančí. –

Tak pravil Zarathustra.