O STROMU NA HOŘE.

Spatřil Zarathustrův zrak, že jeden mladík se mu vyhýbá. A když jednou z večera samoten kráčel pohořím, obepínajícím město, jež sluje „pestrá kráva“: hle, tu kráčeje nalezl onoho mladíka, jak seděl opřen o strom a mdlým pohledem se díval do údolí. Zarathustra položil ruku na kmen, u něhož mladík seděl, a promluvil takto:

„Kdybych zde tímto stromem svýma rukama chtěl zatřásti, nesvedl bych toho.

Vítr však, jehož nezříme, jej trápí a ohýbá, kamkoli chce. Nezřené ruce nás nejhůře ohýbají a trápí.“

Tu povstal mladík zmaten a pravil: „slyším Zarathustru a právě jsem naň myslil.“ Zarathustra odvětil:

„Proč se toho lekáš? – Ale má se to s člověkem jako se stromem.

Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin, – do zla.“

„Ano, do zla! zvolal mladík. Jak je možno, žes odkryl mou duši?“

Zarathustra se usmál a pravil: „Leckterá duše nebude nikdy odkryta, leda že dříve bude vynalezena.“  

„Ano, do zla! zvolal mladík po druhé.

Děls pravdu, Zarathustro. Sám sobě již nevěřím od té doby, co směřuji do výšky, a nikdo mi již nevěří, – jak jen se to děje?

Proměňuji se příliš rychle: můj dnešek vyvrací můj včerejšek. Často přeskakuji stupně, když vystupuji, – toho mi neodpustí žádný stupeň.

Jsem-li nahoře, seznám vždy, že jsem samoten. Nikdo se mnou nemluví, mrazem samoty se třesu. Co jen tam nahoře chci? Mé pohrdání a má touha rostou o závod; oč výše stoupám, o to více pohrdám tím, jenž stoupá. Co jen tam nahoře chce? Jak se stydím za své stoupání a klopýtání! Jak se směji svému prudkému supění! Jak nenávidím toho, kdo létá! Jak jsem tam nahoře mdlý!“

Zde se mladík odmlčel. A Zarathustra hleděl na strom, u něhož stáli, a promluvil takto:

„Osaměle stojí zde tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.

A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.

Ted čeká a čeká, – na co jen čeká? Přebývá sídlu mračen příliš na blízku: čeká as na prvý blesk?“

Když Zarathustra toto řekl, zvolal mladík s prudkými posunky: „Ano, Zarathustro, pravdu díš. Po svém zániku jsem toužil, když jsem chtěl do výšky, a ty jsi blesk, na nějž jsem čekal! Hled, čím jsem ještě od té doby, cos ty se nám zjevil? Ze ti závidím, toť, co mne zničilo!“ – Tak pravil mladík a dal se do hořkého pláče. Zarathustra ho však ovinul paží a odvedl s sebou.

A když chvíli spolu šli, jal se Zarathustra takto mluviti:

Rve mi to srdce. Lépe než tvá slova, promlouvá mi tvé oko o celém tvém nebezpečí.

Ještě nejsi svoboden, ještě hledáš svobodu. Tvé hledání tě učinilo příliš rozespalým a bdělým příliš.

Do volné výšky se ti chce, po hvězdách žízní tvá duše. Ale i zlé tvoje pudy žízní po svobodě.

Tví divocí psi chtějí na svobodu; štěkají radostí ve svém sklepě, snaží-li se tvůj duch zotvírati všechna vězení.

Ještěs mi vězněm, jenž si svobodu vymýšlí: ach, duše takových vězňů stává se chytrou, ale úskočnou též a špatnou.

Očistiti se musí též ten, kdo svého ducha osvobodil. Mnoho vězeňské plísně ještě v něm zbylo: též jeho oko nechť se očistí.

Ano, znám tvoje nebezpečí. Při své lásce a naději tě však zapřísahám: nezahazuj své lásky a naděje!

Vznešeným ještě se cítíš, a vznešeným tě pocitují též ostatní ještě, kteří na tě sočí a vysílají po tobě zlé pohledy. Věz, že vznešený všem stojí v cestě.

I dobrým stojí vznešený v cestě: a třeba že ho zvou dobrým, chtějí ho tak odstraniti.

Věci nové a novou ctnost chce stvořiti vznešený člověk. Dobrý chce věci staré, chce, staré by byly zachovány.

Není však nebezpečí vznešeného v tom, že se stává dobrým, nýbrž že se stává drzým, výsměšným a ničitelem.

Ach, znal jsem vznešené lidi, a ztratili svou nejvyšší naději. A tu očerňovali všechny vysoké naděje.

Tu žili drze v krátkých rozkoších a za mez jediného dne skoro již nemetali cílů.

„Též duch je rozkoší“ – tak říkali. I zlomila se křídla jejich duchu: ten se nyní plíží a hlodáním poskvrňuje.

Kdysi mněli, že se stanou hrdiny: teď jsou z nich rozkošníci. Hrdina jest jim hořem a hrůzou.

Při své lásce a naději tě však zapřísahám: nezahazuj hrdiny ve své duši! Svatě třímej nejvyšší svou naděj!

Tak pravil Zarathustra.