O KAZATELÍCH SMRTI.

Jsou kazatelé smrti: a plna je země takových, jimž nutno kázati, aby se od žití odvrátili. Plna je země lidí přebytečných, zkažen je život těmi, jichž přespříliš mnoho. Ti nechť „věčným životem“ jsou odlákáni z tohoto života!

„Žlutí“: tak říkají kazatelům smrti, anebo „černí“. Já vám je však ukáži ještě v jiných barvách. Tu jsou oni příšerní, kteří v sobě nosí šelmu a nemají volby, leč mezi chtíči a rozsápáním vlastního masa. A také chtíče jejich jsou ještě rozsápáním vlastního masa. Ještě se ani lidmi nestali, ti příšerní: ať si jen káží odvrácení od života a sami ať si zahynou! Tu jsou souchotináři duše: sotva se narodí, již jmou se umírat a touží po naukách únavy a odříkání. Rádi by byli mrtvi a my bychom jich vůli měli schvalovati!

Střežme se probuditi tyto mrtvé a porouchati tyto živoucí rakve!

Potká je chorý či kmet či nebožtík; a hned říkají: „život jest vyvrácen!“

Ale vyvráceni jsou jen oni a jejich oko, jež na bytí nezří než jedinou tu tvář.

Zabaleni do tlustého stesku a dychtiví malých náhod, jež přinášejí smrt: tak čekají a zatínají zuby.

Anebo: sahají po pamlscích a při tom se vysmívají svému dětinství: visí na svém stéble-životě a vysmívají se, že ještě visí na stéble.

Jejich moudrost zní: „blázen, kdo zůstane na živu, ale tak nadmíru blázníme! A to jest na životu právě nejbláznivější!“ –

„Život jest jen utrpením“ – tak říkají jiní a nelžou: jen se postarejte, aby vás již nebylo! Jen se postarejte, by nebylo již života, který jest jen utrpením!

A takto nechť zní nauka vaší ctnosti: „sám se zabiješ! Sám se odtud vykradeš!“ –

„Rozkoš jest hřích – tak říkají jedni, kdož káží smrt –, pojďme stranou a neploďme dětí!“

„Roditi jest namáhavé – říkají druzí – nač ještě rodit? Rodí se samí nešťastníci!“ I ti jsou kazateli smrti.

„Soucitu třeba – říkají třetí. Vezměte, co mám! Vezměte, co jsem! Tím méně mne bude poutati život!“

Kdyby byli soucitní z hloubi duše, ze soucitu by život svým bližním znechutili. Býti zlí – to byla by pravá jich dobrota.

Leč chtějí vyváznout ze života: co jim po tom, že jiné svými řetězy a dary poutají ještě těsněji! –

A též vy, kterým život jest divokou prací a neklidem: zda nejste docela sytí života? Zda nejste docela zralí pro kázání smrti?

Vy všichni, jimž po chuti jest divoká práce a vše rychlé, nové, cizí, – špatně snášíte samy sebe, vaše píle jest útěk a vůle, na sebe samy zapomenouti.

Kdybyste více věřili v život, méně byste se okamžiku dávali v lup. Ale k čekání nemáte dosti obsahu v sobě – ba ani ne k lenosti!

Všude zaznívá hlas těch, kdož káží smrt: a plna je země takových, jimž nutno kázati smrt.

Anebo „věčný život“: to je mi jedno, – jen když rychle zahynou! –

Tak pravil Zarathustra.