O NOVÉ MODLE

Kdesi jsou ještě národové a stáda, nikoli však u nás, bratří moji: u nás jsou státy.  

Stát? Co je to? Nuže dobrá! Teď mi otevřte uši, neb teď vám řeknu své slovo o smrti národů. Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: „Já, stát, jsem národ.“

Lež! Tvůrci to byli, ti stvořili národy a nad ně zavěsili víru a lásku: tak sloužili životu.

Ničitelé to jsou, ti na velký dav líčí pasti a zvou je státem: zavěšují nad ně meč a sto chtíčů.

Kde ještě je národ, tam nerozumí státu a má k němu zášť jako k uhrančivému pohledu a k hříchu proti mravům a právům.

Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v mravech i právech.

Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže – a cokoli má, ukradl.

Nepravé jest na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý. Nepravé jsou i jeho vnitřnosti.

Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za znamení státu. Věru. vůli k smrti značí toto znamení! Věru, kyne kazatelům smrti!

Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen stát! Hleďte mi jen, jak je láká k sobě, těch přespříliš mnoho! Jak je dáví a žvýká a přežvykuje!

„Na zemi není nic většího nade mne: jsem pořádajícím prstem  boha“ – tak řve ten netvor. A na kolena neklesají jen ti, kdož mají dlouhé uši a krátký zrak!

Ach, také vám, vy veliké duše, našeptává své ponuré lži! Ach, uhodne bohatá srdce, jež ráda se rozplýtvají!  

Ano, i vás uhodne, vy vítězové nad starým bohem! Zemdleli jste v boji, a teď vaše mdloba ještě nové modle slouží!

Hrdiny a ctné muže ráda by kolem sebe rozestavěla ta nová modla! Rád se sluní v slunečním svitu dobrých svědomí, – ten studený netvor!

Všechno dá vám ta nová modla, budete-li vy se jí klaněti: tak si skoupí jas vašich ctností a pohled vašich hrdých zraků.

Navnadit chce vámi ty, jichž přespříliš mnoho! Ano, pekelný kousek byl tu vynalezen, kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct!

Ano, hromadné umírání bylo tu vynalezeno, jež samo sebe velebí za život: věru, milostná služba všem kazatelům smrti! Státem zvu, kde všichni pijí jed, ať dobří či nedobří: státem, kde všichni ztrácejí sebe, ať dobří či nedobří: státem, kde pomalá sebevražda všech se jmenuje – „životem“. Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Kradou si díla vynálezců a poklady mudrců: Vzděláním jmenují svou krádež – a vše se jim stává chorobou a trampotou! Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Nemocni jsou stále, zvracejí svou žluč a jmenují to novinami. Dáví se navzájem a nestráví se ani. Pohleďte mi jen na ty přebytečné! Nabývají bohatství a bohatnouce chudnou. Chtějí moc a především sochor moci, hodně peněz, – ti nemohoucí! Pohleďte, jak šplhají, ty mrštné opice! Šplhá jedna přes druhou a tak se strhují do bahna, do hloubky. K trůnu směřují všichni: je to jich šílenství, – jako by na trůně sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno a často též trůn na bahně.

Šílenci a šplhající opice jsou mi ti všichni a příliš jsou uříceni. Nelibě mi páchne jich modla, ten studený netvor: nelibě mi páchnou všichni dohromady, ti modloslužebníci.

Bratří moji, což se chcete zadusit ve výparu jich úst a chtivostí? To raději rozbijte okna a skočte na volný vzduch!

Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí přebytečných!  

Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od dýmu těchto lidských

Obětí!

Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvoj jediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.  

Otevřen a uvolněn jest ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně jest majetkem jiného: pochválena bud malá chudoba!  

Tam, kde přestává stát, tam se teprve počíná člověk, jenž není přebytečný: tam se počíná píseň nezbytnosti, ten jedinečný, nenahraditelný nápěv.  

Tam, kde přestává stát, – jen mi tam pohleďte, bratří moji!

Nevidíte jich, duhy a mostů nadčlověka? –

Tak pravil Zarathustra.