O CUDNOSTI.

Miluji les. V městech je špatně žiti: tam příliš mnoho jest říjících.

Zdaž není lépe, dostati se do rukou vrahovi než do snů vilné ženy?

A jen mi pohleďte na tyto muže: jejich oko to dí – neznají na světě nic lepšího, nežli ležeti u ženy. Bahno je na dně jejich duše; a běda, má-li jejich bahno ještě i ducha!

Byste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však třeba nevinnosti.  

Radím vám, byste usmrtili své smysly? Radím vám k nevinnosti smyslů.

Radím vám k cudnosti? Cudnost u některých je ctností, ale u mnohých takřka neřestí. Ti jsou sice zdrželiví: ale psice smyslnost závistně vyzírá ze všeho, cokoli konají.

I do výšek jejich ctnosti a až dovnitř studeného ducha jde za nimi to zvíře a jeho nepokoj. A jak způsobně zná psice smyslnost žebrati o kus ducha, nedostane-li se jí kusu masa. Milujete truchlohry a vše, co láme srdce? Já však nedůvěřuji vaší psici.

Máte mi příliš ukrutné oči a chtivě se díváte na ty, kdo strádají strastí. Nepřestrojila se snad vaše vilnost a neříká si soustrast?  

A také toto podobenství vám dávám: nejeden z těch, kdož vymítali svého ďábla, sám při tom do vepřů vjel.  

Komu je cudnost za těžko, toho zní dlužno zrazovati: aby se nestala cestou do pekel – to jest k bahnu a říjení duše.  

Mluvím o špinavých věcech? To mi není nejhorší.  

Nestoupá poznávající nerad do vody pravdy, je-li špinavá, nýbrž, je-li mělká.

Věru, jsou na světě lidé cudní z hloubi duše: jsou srdce mírnějšího, raději a hojněji se smějí nežli vy.

Smějí se i cudnosti a táží se: „co je cudnost!

Zdaž cudnost není bláznovství? Ale toto bláznovství přišlo k nám, a ne my k němu. Poskytli jsme tomu hosti přístřeší a srdce: teď u nás přebývá, nechť zůstane, pokud se mu zlíbí!“ –

Tak pravil Zarathustra.