O CTNOSTI, JEŽ OBDAROVÁVÁ.

1. Když se Zarathustra rozloučil s městem, jemuž bylo nakloněno jeho srdce a jehož jméno zní: „pestrá kráva“ – šlo za ním mnoho těch, kdož se zvali jeho žáky, a vyprovázeli ho. Tak přišli ke křižovatce: i pravil jim Zarathustra, že odtud půjde sám; neboť byl přítelem osamělé chůze. Jeho žáci mu však na rozloučenou podali hůl, na jejíž zlaté rukojeti had se ovíjel kolem slunce. Zarathustra se radoval z holi a opíral se o ni; po té promluvil k svým žákům těmito slovy:  

Rcete mi: čím to, že zlato došlo nejvyšší hodnoty? Tím, že jest nevšední a neužitečné a zářivé a mírného lesku; vždy se nabízí v dar.

Jen jakožto odraz nejvyšší ctnosti došlo zlato nejvyšší hodnoty. Zlatým leskem svítí pohled toho, kdo daruje. Zlata lesk sjednává mír mezi měsícem a sluncem.  

Nevšední jest nejvyšší ctnost a neužitečná, zářivá jest a mírného lesku: ctnost, jež obdarovává, jest nejvyšší ctnost.  

Věru, dobře se ve vás vyznám, žáci moji: dychtíte jako já po ctnosti, jež obdarovává. Co by vám bylo společného s kočkami a vlky?

Toť vaše žízeň, byste se sami stali obětmi a dary: a proto máte žízeň, nahromaditi všechny poklady do své duše.

Nenasytně dychtí vaše duše po klenotech a pokladech, protože vaše ctnost jest nenasytná v touze po rozdávání.

Nutíte všechny věci, by přišly k vám a vstoupily do vás, aby pak z vašeho zdroje nazpět se rozproudily jakožto dary vaší lásky.

Věru, lupičem všech hodnot se stane taková láska, jež obdarovává; zdravou a svatou však jmenuji tuto sobeckou lásku. –

Je jiné sobectví, příliš chudé a lačnící , jež stále chce krásti, sobectví nemocných, nemocně sobecká láska.

Okem zloděje pohlíží na vše, co se leskne; hltavostí hladu měří toho, kdo hojně má jídla; a vždy se plíží kol stolu dárců.

Nemoc hovoří z takové chtivosti a neviditelná zrůdnost; o chorém těle hovoří zlodějská hltavost této sobecké lásky.

Rcete mi, bratří moji: co nám platí za špatné a nejšpatnější? Zdaž není to zrůdnost? – A zrůdnosti se dohadujeme vždy, kde chybí duše, jež obdarovává.

Vzhůru jde naše cesta; od rodu vede k rodu vyššímu. Hrůzou však jest nám smysl zrůdnosti, který praví: „Vše pro mne“.

Vzhůru vzlétá naše mysl: tak jest podobenstvím našeho těla, podobenstvím našeho povýšení. Podobenstvími takových povýšení jsou jména ctností.  

Tak tělo kráčí dějinami, jako kdosi, kdo vzniká, kdo bojuje. A duch – čím jest tělu? Jeho bojů a vítězství hlasatelem a druhem a ozvukem.  

Podobenstvími jsou všechna jména dobra i zla: nevyslovují jasně, jen kývají. Blázen, kdo chce od nich vědění.  

Dbejte mi, bratří moji, každé hodiny, kdy duch váš chce mluviti v podobenstvích: tu jest vznik vaší ctnosti.  

Tu jest povýšeno vaše tělo, tu z mrtvých vstalo; svou rozkoši rozněcuje ducha, že se stává tvůrcem a hodnotitelem a milencem a všech věcí dobrodincem.  

Je-li vaše srdce jako proud rozvlněno z široka a z plna, je-li požehnáním a nebezpečím tomu, kdo přebývá na blízku: to je vznik vaší ctnosti.  

Jste-li povzneseni nad chválu i hanu a chce-li vaše vůle rozkazován všem věcem jakožto vůle milencova: to je vznik vaší ctnosti.  

Pohrdáte-li pohodlím a měkkým ložem a nemůžete-li se ani dost daleko uložiti od změkčilých: to je vznik vaší ctnosti.  

Jste-li ti, kdož společnou vůlí chtějí, a říkáte-li vůli, této obraně proti vší tísni, „nezbytnost“: to je vznik vaší ctnosti.  

Věru, vaše ctnost je novým dobrem a zlem! Věru, je to nové hluboké šumění a nového pramene hlas!

Mocí jest nová ta ctnost; je to vládnoucí myšlenka a kolem ní moudrá duše: je to zlaté slunce a kolem něho had poznání.

2.  Zde se Zarathustra na chvíli odmlčel a s láskou pohlížel na své žáky. Po té pokračoval takto: – a jeho hlas byl proměněn.

Zůstaňte mi věrni zemi, bratří moji, celou mocí své ctnosti! Vaše láska, jež obdarovává, i vaše poznání nechť slouží smyslu země! Tak vás prosím a zapřísahám.

Nenechte jí odlétnouti od pozemskosti, nenechte jí perutmi tlouci věčné zdi! Ach, bylo vždy tolik zbloudilé ctnosti! Přiveďte, jako přivádím já, zbloudilou tu ctnost nazpět k zemi – ano, nazpět k tělu a životu: by zemi dala její smysl, lidský její smysl! Stonásobně až dosud se zaletěly a přehmátly duch i ctnost. Ach, v našem těle teď ještě přebývá všechen ten blud a přehmat:

tam tělem a vůlí se stal. Stonásobně se dosud pokoušely a potulovaly duch i ctnost. Ano, pokusem byl člověk. Ach, mnoho nevědění a bludu v nás tělem se stalo!

Nejen rozum celých tisíciletí – i jejich šílenství v nás propuká. Je nebezpečné, býti dědicem.

Ještě bojujeme krok co krok s obryní náhodou, a nad celým člověčenstvím až dosud panoval nesmysl, bez-smysl.

Váš duch a vaše ctnost nechť slouží zemi, bratří moji: a všech věcí hodnota nechť vámi znovu je stanovována! Proto máte býti bojovníky! Proto máte býti tvůrci!

Věděním se očišťuje tělo; vědomými pokusy se povyšuje; poznávajícímu posvěcují se všechny pudy; povýšenému se rozradostní duše.

Lékaři, sám si pomoz: tak pomůžeš i svému nemocnému. To budiž jeho nejlepší pomoc, by na své oči zřel toho, kdo vyhojí se sám.

Tisíc je stezek, jimiž nikdo ještě nešel, tisíc je zdraví a skrytých ostrovů života. Nevyčerpán a neobjeven je stále ještě člověk země člověka.

Bděte a naslouchejte, vy osamělí! Od budoucna dují vichrové tajemnými údery křídel; a jemným uším se zvěstuje dobré poselství.

Vy osamělí dneška, vy odlučující se, vy jednou budete národem: z vás, kteří jste se sami vyvolili, vzroste vyvolený národ: – a z něho nadčlověk.

Věru, místem ozdravění stane se jednou země! A již vane nad ní nová vůně, hojivá vůně, – a nová naděje.

3. Když Zarathustra takto promluvil, odmlčel se jako ten, kdo nedopověděl svého posledního slova; jsa na pochybách, dlouho v ruce odvažoval hůl. Posléze promluvil takto: – a jeho hlas byl proměněn.  

Samoten nyní půjdu, žáci moji! Též vy nyní odejdete, a samotni! Tak tomu chci.  

Věru, radím vám: odstupte ode mne a braňte se proti Zarathustrovi! A ještě lépe: styďte se zaň! Snad vás podvedl!  

Nestačí, by člověk poznání své nepřátele miloval: nechť dovede nenáviděti svých přátel!  

Špatně splácí učiteli, kdo stále zůstává jen žákem. A proč byste neškubali z mého věnce?  

Uctíváte mne; ale což, padne-li vaše uctívání jednoho dne k zemi?

Střežte se, by vás nezabila socha!  

Pravíte, že věříte v Zarathustru? Ale co záleží na Zarathustrovi!

Jste mými věřícími: ale co záleží na všech věřících!  

Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím; proto má veškera víra tak málo ceny.  

Teď vám káži, byste mne ztratili a sebe nalezli; a teprve, až mne všichni zapřete, navrátím se vám.  

Věru, jinýma očima, bratří moji, si potom vyhledám své ztracené; jinou láskou vás pak milovati budu.  

A jednou přijde čas, kdy se mi stanete přáteli a dětmi společné naděje: pak budu po třetí dlíti mezi vámi, bych s vámi slavil veliké poledne.

A to jest veliké poledne, kdy člověk prostřed své dráhy stojí mezi zvířetem a nadčlověkem a kdy slaví svou cestu k večeru jakožto svoji nejvyšší naději: neb je to cesta k novému jitru.

Pak ten, kdo zaniká, sam si bude žehnati, že kráčí na druhou stranu; a slunce jeho poznání bude stati v polednách.

„Jsou mrtvi všichni bozi: teď chceme, aby živ byl nadčlověk“ – to budiž jednou o velikém poledni naše poslední vůle! –

Tak pravil Zarathustra.