O SVOBODNÉ SMRTI.

Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Cize zní.posud učení: „zemři v pravý čas!“  

Zemři v pravý čas; tak učí Zarathustra.  

Ovšem, kdo nikdy v pravý čas nežije, jak ten by kdy v pravý čas umíral? Kěž by se byl nikdy nenarodil! – Tak radím lidem přebytečným.

Ale i přebyteční se předůležitě roztahují se svým umíráním, a i zcela dutý ořech touží býti rozlousknut.  

Za důležitou věc mají umírání všichni: ještě však smrt není slavností. Ještě se lidé nenaučili, jak světit nejkrásnější slavnosti.

Ukáži vám dovršující smrt, která žijícím se stává ostnem a příslibem.

Kdo dovršuje své dílo, ten umírá svou smrtí, vítězně, obklopen doufajícími a přislibujícími.  

Tak se učte umírat; a nemělo by býti slavností, kde by člověk, takto umírající, neposvěcoval přísah těch, kdo žijí!  

Takto umírati jest nejlepší; druhé pak nejlepší jest: zemříti v boji a promarniti velkou duši.  

Ale bojující stejně jako vítěz má v nenávisti vaši rozšklebenou smrt, která se plíží jako zloděj – a přece přichází velitelsky.  

Svou smrt vám velebím, smrt svobodnou, jež mi přijde, protože tak chci já.

A kdy budu chtíti? – Kdo má cíl a dědice, chce smrti své v pravý čas pro cíl a dědice.  

A z úcty k cíli a dědici již nebude v svatyni života zavěšovati vetchých věnců.  

Věru, nechci se podobati provazníkům: ti do délky táhnou svůj motouz a při tom sami stále do zadu kráčejí.  

Leckdo i na své pravdy a na svá vítězství je již příliš stár; bezzubá ústa již nemají práva na každou pravdu.  

A každý, kdo chce mít slávu, nechť v pravý čas se rozloučí od svých poct, nechť pěstuje těžké umění, by v pravý čas – šel.

Když někdo nejlépe chutná, tehdy ať přestane býti pokrmem: toho jsou si vědomi, kdož dlouho chtějí býti milováni.

Jsou ovšem kyselá jablka, jichž osud tomu chce, by vytrvala až do posledního dne podzimku: a spolu dozrají, sežloutnou a svraští se.

Jedněm sestárne dřív srdce a jiným duch. A někteří jsou kmety v mládí: ale pozdní mládí – dlouhé mládí.  

Leckomu se nevydaří život: jedovatý červ se mu zahryže do srdce. Tedy nechť hledí, by se mu tím lépe vydařilo umírání.  

Leckdo nikdy nesesládne a již v létě uhnívá. Zbabělost je to, jež ho udržuje na jeho větvi.  

Přespříliš mnoho lidí žije a přespříliš dlouho visí na svých větvích. Kéž by přišel vichr, jenž by sklátil se stromu všechno to shnilé červivé!

Kéž by přišli kazatelé rychlé smrti! To byli by mi praví vichrové, ti by mi klátili stromy života! Ale slyším kázati jen pomalou smrt a strpení se vším „pozemským“.  

Ach, kážete strpení s pozemským? Toto pozemské to jest, co má příliš strpení s vámi, vy rouhaví pomlouvači!  

Věru, příliš záhy zemřel onen Hebrej, jejž uctívají kazatelé pomalé smrti: a mnohým od té doby se stalo záhubou, že zemřel příliš záhy.

Znal teprve slzy a zádumčivost Hebreje a k tomu nenávist dobrých a spravedlivých, – onen Hebrej Ježíš: tu ho přepadla touha po smrti.

Kéž by jen byl zůstal na poušti a vzdálen dobrých a spravedlivých! Snad by se byl naučil žiti a milovati zemi – a milovati smích!

Věřte mi, bratří moji! Příliš záhy zemřel; sám by byl odvolal své učení, kdyby byl dospěl až k mému věku! Šlechetný byl dost, aby odvolal!

Ale nedozrál ještě. Nezrale miluje mladík, a nezrale též nenávidí člověka i zemi. Svázána a těžká je posud jeho mysl i perut jeho ducha.

V muži však jest více dítěte než v mladíkovi, a méně zádumčivosti: lépe zná umírat i žít.

Svoboden k smrti a svoboden v smrti, posvátný hlasatel svého Ne, když není už kdy hlásat Ano: tak zná umírat i žít.  

By vaše umírání nebylo rouháním proti člověku a zemi, přátelé moji: toho se doprošuji na medu vaší duše.

Ve vašem umírání nechť hoří ještě váš duch a vaše ctnost, tak V jako večerní červánek plane kol země: jinak se vám špatně vydařilo umírání.  

Tak budu já sám umírati, byste vy přátelé, mně k vůli, více milovali zemi; a zemí se zase stanu, bych došel klidu v té, jež mne zrodila.

Věru, cíl měl Zarathustra, vymrštil svůj míč: teď vy, přátelé, jste zdědili můj cíl, vám házím zlatý míč. Nade vše raději vidím, kterak vy, moji přátelé,házíte zlatým míčem!

A tak ještě sečkám chvíli, než život opustím: a vy mi to odpusťte! –

Tak pravil Zarathustra.