O DÍTĚTI A MANŽELSTVÍ.

Mám otázku pro tebe samotna, bratře můj: jak olovnici tu otázku ti vnořím do duše, bych věděl, jak hluboká jest.  

Jsi mlád a přeješ si dítěte a manželství. Já se tě však táži: jsi člověk, jenž smí si přáti dítěte?  

Jsi vítězný, jsi podmanitel sebe sama, jsi vládce smyslů, jsi pán svých ctností? Tak se tě tážu či mluví z tvého přání zvíře a potřeba?  

Či osamění? Či vnitřní tvůj svár?

Chci, by po dítěti toužilo tvé vítězství a tvá svoboda. Živoucí pomníky máš stavětí svému vítězství a osvobození.

Nad sebe do výše stavěti máš. Ale dříve nutno, bys mi sám byl vystavěn pravoúhlý tělem i duší.

Nejenom rozrůstati se máš, nýbrž růsti vzhůru! K tomu ti pomoziž zahrada manželství!

Vyšší tělo stvořiti máš, prvotní pohyb, kolo ze sebe se roztáčející, – tvořícího stvořiti máš.

Manželství: tak jmenuji vůli ve dvou, by stvořeno bylo jedno, jež je více než ti, kdož je stvořili. Manželstvím jmenuji obapolnou úctu, již manželé k sobě chovají proto, že mají onu vůli ve dvou.

To budiž smysl a pravda tvého manželství. To však, co manželstvím jmenují oni přebyteční, jichž je přespříliš mnoho, – ach, kterak to jmenuji já?

Ach, té duševní chudoby ve dvou! Ach, té duševní špíny ve dvou! Ach, toho bídného pohodlí ve dvou!

Manželstvím jmenují to vše; a říkají, že jejich manželstvím bylo požehnáno v nebi.

Nuže, nechce se mi ho, toho nebe lidí přebytečných! Ne, nechce se mi jich, těch zvířat zapletených v nebeské síti!

Dalek mi zůstaň též bůh, jenž se přibelhá, by žehnal tomu, čeho nespojil!

Nesmějte se mi takovým manželstvím! Které dítě by nemělo, proč nad svými rodiči splakat?

Důstojným zdál se mi tento muž a zralým pro smysl země: ale když jsem uviděl jeho ženu, zdála se mi země příbytkem bláznů.

Ano, chtěl bych, aby se země otřásala v křečích, když spolu se spáří světec a husa.

Tento se vydal jak hrdina za pravdami a posléze si ukořistil malou vyšňořenou lež. Jmenuje to svým manželstvím.

Onen byl netýkavý ve styku s lidmi a vybíravě vybíral. Pojednou si však na vždy zkazil společnost: jmenuje to svým manželstvím.

Onen si hledal služku s ctnostmi anděla. Pojednou však se stal služkou ženy, a teď aby se ještě sám stal andělem!

Starostlivými jsem teď nalezl veškery kupce, a všichni mají lstivé oči. Svou ženu však i nejlstivější kupuje v pytli.

Mnoho krátkých pošetilostí – to sluje u vás láskou. A vaše manželství udělá konec mnoha krátkým pošetilostem, neb je to jediná dlouhá hloupost.

Vaše láska k ženě a ženina láska k muži: ach, kéž by byla soucitem s bohy trpícími a zahalenými! Ponejvíce však se navzájem uhodne dvé zvířat.

Ale i nejlepší vaše láska jest pouze vzníceným podobenstvím a bolestným žárem. Jest pochodní, jež má vám svítit na vyšší cesty.

Nad sebe samy máte jednou milovat! Tak se učte teprve milovat! A proto vám bylo dáno, byste pili hořký kalich své lásky.  

I nejlepší láska ve svém kalichu má hořkost: tak vyvolá touhu po nadčlověku, tak vyvolá žízeň v tobě, jenž tvoříš!  

Žízní tomu, jenž tvoří, šípem a touhou po nadčlověku: mluv, bratře můj, je tím tvá vůle k manželství?  

Svatými zvou se mi taková vůle a takové manželství. –

Tak pravil Zarathustra.