O UŠTKNUTÍ ZMIJE.

Jednoho dne Zarathustra usnul pod fíkovníkem, protože bylo horko, a paže měl položeny přes obličej. Tu přišel had a uštkl ho do krku, takže Zarathustra bolestí vzkřikl. Když paži sňal s obličeje, pohlédl na zmiji: tu poznala Zarathustrovy oči, kroutila se neobratně a chtěla se odplazit. „Sečkej, pravil Zarathustra; ještěs nepřijala mého díku! Vzbudila jsi mne v čas, má cesta je ještě dlouhá.“

„Tvá cesta je již jen krátká, odpověděla zmije truchlivě; jed můj usmrcuje.“ Zarathustra se usmál. „Kdy byl by drak zemřel jedem hadím? – pravil. Ale vezmi si zase svůj jed! Nejsi dost bohatá, bys mi jej darovala.“ Tu mu zmije znovu padla kol krku a lízala mu ránu.  

Když to Zarathustra jednou vypravoval svým žákům, ptali se: „A co že, ó Zarathustro, jest morálka tvé povídky?“ Zarathustra na to odpověděl těmito slovy: Ničitelem morálky zvou mne dobří a spravedliví: má povídka jest nemorální.

Máte-li však nepřítele, nesplácejte mu zlého dobrým: neb to by ho zahanbilo. Nýbrž dokažte, že vám způsobil cos dobrého.

A raději ještě se pohněvati, nežli zahanbovat! A klne-li se vám, tedy se mi nelíbí, abyste pak v odvetu žehnali. Raději též trochu klejte!

A stalo-li se vám velké bezpráví, přičiňte mi k tomu rychle pět malých! Je hrozný pohled na toho, kdo samojediný úpí pod křivdou.

Věděli jste to již? Dělit se o bezpráví znamená, zpola být v právu. A ten ať na se vezme bezpráví, kdo je unese!

Malá pomsta – lidštější než žádná! A není-li trest také právem a poctou pro toho, kdo přestupuje zákon, tedy nechci ani vašeho trestání.

Vznešenější je, nedati si za pravdu nežli zůstati v právu, zvláště tehdy, je-li právo na naší straně. Jen jsme-li k tomu dost bohatí!

Nechci vaší studené spravedlností; a z oka vašich soudců vždy mi vyzírá kat a studené jeho železo.

Rcete, kde naleznu spravedlnost, která jest láskou s očima vidoucíma?

Tedy mi přece vynajděte lásku, která nenese jen všechen trest, nýbrž i všechnu vinu!

Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí!

Chcete i toto slyšeti? Na tom, kdo chce býti z hloubi duše spravedliv, i sama lež se stává laskavostí k lidem.

Ale jak býti z hloubi duše spravedliv! Jak dáti každému, co jeho jest! Na tom budiž mi dosti: každému dávám, co moje jest.

Posléze, bratří moji, střežte se činiti bezpráví kterémukoli z poustevníků! Jak by poustevník mohl zapomenouti! Jak by mohl spláceti!

Poustevník jest jako hluboká studna. Snadno tam hodíte kámen; ale když dopadl až na dno, rcete, kdo jej zase vynese ven?  

Střežte se, urážeti poustevníka! Jestliže jste ho však urazili, nuž, pak jej také zabte!

Tak pravil Zarathustra.