STARÝCH I MLADÝCH ŽENKÁCH.

„Proč se tak plaše plížíš soumrakem, Zarathustro? A co skrýváš úzkostně pod pláštěm?

Je to poklad, tobě darovaný? Či dítě, jež se ti zrodilo? Či kráčíš teď sám po cestách zlodějů, ty příteli zlých?“ –

Věru, bratře můj! pravil Zarathustra, je to poklad, mně darovaný: malá pravda je to, co mám v rukou.

Ale nezpůsobná je jak děcko, a nesvírám-li jí ústa, křičí přehlásíte.

Když jsem dnes kráčel cestou svou samoten, v hodinu, kdy zapadá slunce, potkala mne stará ženka a mluvila takto k mé duši:

„Mnoho Zarathustra promlouval též k nám ženám, nikdy však nám nehovořil o ženě.“ A já jí odvětil: „o ženě má se promlouvati jen k mužům.“

„Též mně mluv o ženě, pravila; jsem stará dost, bych to hned zase zapomněla.“  

I byl jsem po vůli staré žence a pravil jsem jí toto:  

Všechno na ženě jest hádanka a všechno na ženě má jediné rozluštění: jeho jméno – těhotenství.  

Muž je ženě prostředkem k cíli: účelem vždy je dítě. Čím však je žena pro muže?  

Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.  

Muž má býti vychováván k válce a žena k zotavení válečníkovu: vše ostatní je bláznovství.  

Příliš sladkých plodů – těch se válečníkovi nechce. Proto chce se mu ženy; jet hořká i nejsladší žena.  

Lépe nežli muž rozumí dětem žena, ale muž je více dítětem než žena.

V pravém muži skrývá se dítě: to si chce hrát Vzhůru, vy ženy, jen mi odkryjte dítě v muži!

Hračkou budiž žena, čistou a jemnou, jako drahokam budiž ozařována ctnostmi světa, jehož tu ještě není.

Paprsek hvězdy nechť se stkví ve vaší lásce! Vaše naděje se jmenuj: „kéž porodím nadčlověka!“

Ve vaší lásce budiž statečnost! Svou láskou máte útočí ti na toho, kdo vám vnuká bázeň.

Ve vaší lásce budiž vaše čest! Jinak žena málo se vyzná ve věcech cti. Ale to budiž vaše čest: byste vždy milovaly více než jste milovány, byste nikdy nebyly druhými.

Muž nechť se bojí ženy, která miluje: tu jest ochotna ke každé oběti a vše ostatní jest pro ni bezcenné.

Muž nechť se bojí ženy, která nenávidí: neboť muž v hloubi své duše je pouze zlý, žena však je tam špatná.

Koho žena nenávidí nejvíce? – Takto pravilo železo magnetu: „tebe nenávidím nejvíce, že přitahuješ, ale nemáš dosti sil, bys k sobě přitáhl.“

Mužovo blaho sluje: já chci. Ženino blaho sluje: on chce.

„Hle, teď právě svět se stal dokonalým!“ – tak myslí každá žena, je-li poslušná celou svou láskou.

A žena musí poslouchati a hloubku nalézti k svému povrchu. Povrchem jest ženino nitro; pohyblivým bouřlivým povlakem na vodách mělkých.

Mužovo nitro však jest hluboké, jeho proud burácí v podzemských slujích: žena tuší jeho sílu, ale nechápe jí. –

Tu mi odvětila stará ženka: „Mnoho způsobného pověděl Zarathustra a najmě pro ty, kdož jsou k tomu s dostatek mlády.

Zvláštní věc: Zarathustra nemnoho ženy zná, a přece ví o nich pravdu! Je to proto, že u ženy nic není nemožného?

A teď vezmi v dík malou pravdu! Vždyť jsem pro ni dosti stará!

Zabal si ji a sevři jí ústa: sic bude křičeti přehlasitě,ta malá pravda!“

„Dej mi, ženo, svou malou pravdu!“ pravil jsem. A takto promluvila stará ženka:

„Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!“ –

Tak pravil Zarathustra.