O CESTĚ TVŮRČÍHO.

Chceš jíti do osamocení, bratře můj? Chceš hledati cestu k sobě samotnému? Ještě chvíli postůj a poslyš mne.  

„Kdo hledá, sám se lehce ztratí. Každé osamocení jest provinění“: tak mluví stádo. A dlouho jsi náležel k stádu.  

I v tobě bude ještě zaznívati stáda hlas. A řekneš-li: „nemám již společného svědomí s vámi“, bude to nářek a bolest.  

Hleď, tuto bolest samu zrodilo ještě ono společné svědomí: a tohoto svědomí poslední třpyt se leskne ještě na tvém smutku.  

Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samotnému?

Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu! Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe? Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců!

Ukaž mi, že nejsi z chtivých a ctižádostivých! Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.  

Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti a ne, že jsi unikl jhu.

Jsi z těch, kdo směli uniknouti jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.  

Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však necht mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?  

Můžeš si sám určovati své zlo i své dobro a zavěšovati nad sebou svoji vůli jakožto zákon? Můžeš si sám být soudcem a mstitelem svého zákona?  

Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního zákona.

Tak bývá hvězda vyvržena v pustý prostor a v ledový dech osamění.

Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou svou odvahu i své naděje.  

Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti a tvoje odvaha bude skřípati zuby. Křičeti budeš jednou „jsem sám!“

Jednou nebudeš již viděti své výšky a nízkost svou shlédneš v přílišné blízkosti; tvá vznešenost sama jako přízrak ti nažene strachu. Křičeti budeš jednou: „Všechno je lež!“  

Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabit; nezdaří-li se jim to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt! Ale dokážeš býti vrahem?  

Znáš již, bratře můj, slovo „pohrdání“? A trýzeň své spravedlivosti, bys k těm byl spravedliv, kdož tebou pohrdají?  

Nutíš mnohé, by změnili své smýšlení o tobě; to ti připočtou ke zlu. Přiblížil ses jim a šel jsi přece mimo: toho ti nikdy neprominou.  

Vystupuješ nad ně: ale čím výše stoupáš, tím menším tě vidí oko závisti. Nejvíce však jest v nenávisti ten, kdo létá.  

„Jak byste chtěli být spravedliví ke mně – tak musíš mluviti – já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen“.  

Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém: chceš-li však,bratře můj, hvězdou býti, nesmíš jim proto svítiti méně!  

A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalézají svou vlastní ctnost, – nenávidí osamělého.  

Střez se též svaté prostoty! Nic jí není svatého, leda co prostné jest; ráda si také s ohněm hraje – s ohněm hranic.  

A střež se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.

Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby tvůj pazour měl také drápy.

Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.

Osamělý, kráčíš cestou k sobě samotnému! A mimo tebe samotna vede tvá cesta, i mimo tvých sedm ďáblů!

Kacířem budeš si sám a čarodějkou a věštcem a bláznem a pochybovačem a nesvatým a zlosynem.

Sám se chtěj spáliti ve vlastním svém plameni: jak by ses chtěl obnoviti, neshořel-lis dříve v popel!

Osamělý, kráčíš cestou tvůrčího: boha si chceš stvořiti ze svých sedmi ďáblů!

Osamělý, kráčíš cestou milujího: sám sebe miluješ a proto sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají.

Tvořiti nechce milující, protože pohrdá! Co ví o lásce, kdo nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval! Se svou láskou a se svým tvořením jdi ve své osamocení, bratře můj; a pozdě teprve přibelhá se za tebou spravedlivost S mými slzami jdi ve své osamocení, bratře můj. Miluji toho, kdo tvořiti chce nad sebe sama a takto zaniká. –

Tak pravil Zarathustra.