DÍTĚ SE ZRCADLEM.

Potom se Zarathustra zase navrátil do hor a do samoty své jeskyně, uniknuv lidem a vyčkávaje, jako rozsévač, jenž símě své rozhodil. Jeho duše se však naplnila netrpělivostí a touhou po těch, jež choval v lásce: melt ještě mnoho, co by jim dal. Neb toto jest nejtěžší: z lásky uzavřití svou otevřenou ruku a v darování si zachovati stud.

Tak plynuly osamělému měsíce a léta: jeho moudrost však vzrůstala, svou náplní mu působíc bol.  

A jednou z rána se probudil již před zořou, dlouho se rozmýšlel na loži a promluvil posléze k srdci svému:  

„Co že jsem se tak zalekl ve snu, až jsem se probudil? Nepřistoupilo to ke mně dítě se zrcadlem v ruce?  

,O Zarathustro – oslovilo mne dítě – pohled na sebe do zrcadla!´

Ale když jsem pohlédl do zrcadla, vzkřikl jsem, a srdce mé bylo ohromeno: neb neviděl jsem tam sebe, nýbrž ďáblovu rozšklebenou tvář a potupný smích.

Věru, příliš dobře chápu znamení a napomenutí snu: mé učení jest v nebezpečenství, koukol si říká pšenice!

Moji nepřátelé se rozmohli a znetvořili obraz mého učení, tak že druhové moji nejmilejší propadají studu za dary, jež jsem jim daroval.

Ztratili se mi moji přátelé; vzešla mi chvíle, bych ztracené své hledal!“ –

Za těchto slov Zarathustra vyskočil, ne však jako ten, kdo, poděšen, lapá vzduch, nýbrž spíše jako věštec a pěvec, jejž přepadá nadšení. V úžasu na něj pohlíželi jeho orel a had: neb jako zora mu na tváři leželo vzcházející štěstí.

Co se mi jen přihodilo, zvířata moje? – pravil Zarathustra. Zdaž nejsem proměněn? Zdaž mi nepřišlo blaženství jako bouřlivý vítr?

Pošetilé je štěstí mé a pošetilé věci mluviti bude: jest ještě příliš mladičké – tedy s ním mějte strpení!

Jsem zraněn svým štěstím: všichni trpící nechť jsou mi lékaři!

K přátelům smím zase dolů a i k nepřátelům svým! Zarathustra smí zase mluvit a obdarovávat a milé své nejmilejším zahrnovat!

Má netrpělivá láska překypuje v proudech a stéká dolů, k východu, k západu. S mlčelivých hor i z bouřek bolesti šumí do údolí duše má.

Příliš dlouho jsem toužil a do dálek zíral. Příliš dlouho jsem náležel samotě: tak jsem se odnaučil mlčet.

Všecek jsem v jediná ústa se proměnil a v bystřinu, jež hučí z nitra vysokých skal: dolů do údolí svou mluvu vychrlím.

A nechť proud mé lásky se valí bezcestím! Jak by proud na konec nenalezl cesty k moři!

Ano, jest jezero ve mně, poustevnické, soběstačné; ale proud mé lásky strhne je s sebou v hloub – dolů k moři!

Novými cestami jdu, nová řeč mi vzchází; nabažil jsem se, jako všichni tvořící, starých jazyků. Nechce se mému duchu již kráčeti v střevících vyšlapaných.

Příliš pomalu mi ubíhá vše mluvení: – do tvého vozu, vichre, skočím! A i tebe sama zbičuji svou zlobou!

Jako zvolání a jásot pojedu po širých mořích, až naleznu blažené ostrovy, kde dlí moji přátelé: –

A moji nepřátelé mezi nimi! Jak miluji teď každého, jen smím-li k němu mluvit! I nepřátelé moji patří k mému blaženství.

A vsedám-li na svého nejdivočejšího oře, vždy mi nejlépe pomůže na něj můj oštěp: ten jest mé nohy vezdy ochotným sluhou: –

Oštěp, jejž metám na své nepřátele! Jak děkuji svým nepřátelům, že jej konečně metati smím!

Příliš velké bylo napjetí mého mračna: mezi výsměchem blesků budu krupobití vrhati v hloub.

Mohutně se pak nadme má hrud, mohutně svým vichrem zaduje přes hory: tak si ulehčí.

Věru, jako vichr blíží se mé štěstí a moje svoboda! Ale moji nepřátelé nechť věří, že ďábel jim to běsní nad hlavami.

Ano, i vás poleká, přátelé moji, má divoká moudrost; ba snad utečete spolu s mými nepřáteli.

Ach, kéž bych vás dovedl přilákati nazpět pastýřskou šalmají! Ach, by se lvice má, moudrost, naučila líbezně výt! A mnohému jsme se již naučili společně!

Má divoká moudrost stala se těhotnou v osamělých horách; na drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě.

Teď bláznovsky běhá po tvrdé poušti a hledá a hledá měkký drn – má stará divoká moudrost!

Na hebkém trávníku vašich srdcí, přátelé moji! – na vaší lásce by chtěla ustlati svému miláčku! –

Tak pravil Zarathustra.