NA BLAŽENÝCH OSTROVECH.

Fíky padají se stromů, dobré jsou a sladké; a jak padají, puká jim červená kůže. Jsem zralým fíkům vítr severák.  

Tak, jako fíky, padají vám do dlaní tyto nauky, přátelé moji: nuž pijte jejich stavu a sladké jejich maso! Je podzim kol, je čisté nebe kol a odpoledne.  

Hleďte, jaká náplň kolem nás! A krásné jest, ven z nadbytku se dívat na vzdálená moře.

Kdysi, při pohledu na vzdálená moře, říkalo se bůh; teď jsem vás však naučil, byste říkali: nadčlověk.  

Bůh jest domněnka; já však chci, aby vaše domnívání nesahalo dále než tvůrčí vaše vůle.  

Dovedli byste boha stvořiti? – Tedy mi jen pomlčte o všech bozích! Za to byste však dovedli stvořiti nadčlověka.  

Snad ne vy sami, bratří moji! Ale přetvořiti byste se mohli v otce a předky nadčlověka: a to budiž vaše nejlepší tvoření! –  

Bůh jest domněnka: já však chci, aby vaše domnívání bylo omezeno myslitelností.  

Dovedli byste si boha mysliti? – Ale to nechť vám znamená vůli k pravdě, by vše bylo proměněno v lidsky myslitelné, lidsky viditelné, lidsky hmatatelné! Své vlastní smysly domyslete do konce!

A co jste světem zvali, budiž vámi teprve stvořeno: váš rozum sám, váš obraz, vaše vůle, vaše láska nechť se stane světem! A věru, k vašemu blaženství, vy poznávající!  

A jak byste snášeli život bez této naděje, vy poznávající? Nesměli byste svými kořeny tkvít ani v nepochopitelném ani v nerozumném žití.

Ale, bych vám odhalil celé své srdce, ó přátelé: kdyby bohové byli, jak já bych snesl, že nejsem bůh! Tedy není bohů.  

Pravda, já utvořil soud; teď on však utváří mne. –  

Bůh jest domněnka: kdo by se však napil vší trýzně této domněnky a nezemřel? Má tvůrčímu býti odňata jeho víra a orlu jeho vzlet do dálek orlích?

Bůh jest myšlenka, ta zkřiví vše přímé a vše, co stojí, rozmotá do kola. Jak? Čas že je ten tam a vše pomíjející že je pouhou lží?

To pomyslit, působí závrat a víření lidským údům, a žaludku nad to zvracení: věru, motolicí zvu takovou domněnku.

Zlým to zvu a nepřátelským člověku, všechno to učení o jediném a plném a nepohnutém a sytém a nepomíjejícím!

Vše nepomíjející – toť pouze podobenství! A básníci přespříliš lžou. –

Ale o času a vznikání mají mluviti nejlepší podobenství: chválou mají býti a ospravedlněním vší pomíjejícnosti!

Tvořiti – toť veliké osvobození od strasti, toť života lehký vzlet. Ale aby tvůrce tvořil, k tomu již třeba strasti a mnoha proměn.

Ano, mnoho hořkého umírání budiž ve vašem životě, vy tvořící! Tak budete přímluvčími a obhájci vší pomíjejícnosti.

By tvořící sám byl děckem, jež znovu se rodí, k tomu nutno, aby chtěl býti též roditelkou a roditelky bolem.

Věru, stem duší vedla má pout i stem kolébek a bolestí porodních. Mnohokráte jsem se již loučil, znám srdcervoucí hodiny poslední.

Tak tomu chce však má tvořící vůle, můj osud. Anebo, bych vám to poctivěji řekl: takového osudu právě – se zachtělo mé vůli.

Vše, co cítí ve mně, trpí a úpí v žalářích: má vůle mi však přichází vždy jakožto má osvoboditelka, jež přináší radost.

Chtění to jest, jež osvobozuje: tot pravá nauka o vůli a svobodě – tak vám ji hlásá Zarathustra.

Již nechtíti a již nehodnotiti a již netvořiti! ach, by tato veliká mdloba zůstala mne na vždy vzdálena!

I v poznávání cítím jen své vůle ploditelskou slast, své vůle slastné rození; a je-li nevinnost v mém poznávání, to proto, že jest v něm vůle k plození.

Pryč od boha i od bohů mne odlákala tato vůle; co bylo by ještě tvořiti, kdyby bohové – byli!

Ale k člověku mne pudí vždy znovu, má žhoucí tvůrčí vůle; tak puzeno jest kladivo ke kameni.

Vy lidé, ach, v kameni dřímá mi obraz, mých obrazů obraz! Ach, že musí dřímati v nejtvrdším, nejohyzdnějším kameni!

Teď zuří mé kladivo krutě proti jeho žaláři. Z kamene práší se kusy: co je mi po tom?

Své dílo dovrším: neb stín ke mně přišel – všech věcí věc nejtišší a nejlehčí kdysi ke mně přišla!

Krása nadčlověka přišla ke mně v podobě stínu. Ach, moji bratří! Co je mi ještě – po bozích! –

Tak pravil Zarathustra.