O SOUCITNÝCH.
Přátelé moji, dolétlo výsměšné slovo k vašemu příteli: „jen hleďte Zarathustru! Zdaž mezi námi nekráčí, jak mezi zvířaty?“
Lépe však mluviti takto: „poznávající kráčí mezi lidmi, jako by byli zvířaty.“
Člověku samu pak poznávající říká: zvíře s červenými tvářemi. Čím si toho člověk zasloužil? Snad tím, že mu bylo příliš často se stydět.
O přátelé moji! Takto dí poznávající: Stud, stud, stud – to jsou dějiny lidstva!
A proto si šlechetný člověk ukládá, že nebude zahanbovati: Ukládá si stud před vším, co trpí.
Věru, nemám rád milosrdných, těch blahoslavených ve svém soucitu: přílišně se jim nedostává studu.
Musím-li býti soucitný, ať mi tak alespoň neříkají; a jsem-li soucitný, tedy raději z povzdálí!
Rád také zahalím hlavu a prchám, ještě než mne poznají: a totéž káži vám, přátelé moji!
Kéž mi můj osud do cesty vždy vede lidi bez utrpení, jako jste vy, a takové, s nimiž smím míti společnou naději a hody a med!
Ano, to či ono jsem trpícím prokazoval: ale vždy se mi zdálo, že prokazuji cos lepšího, kdykoli jsem se naučil lépe se radovat.
Od té doby, co lidé jsou lidmi, příliš málo se radovali: To jediné, bratří moji, jest dědičný náš hřích!
A naučíme-li se lepší radosti, odnaučíme se nejlépe jiným působiti bolest a vymýšleti bolestné věci.
Proto si omývám ruku, jež pomohla trpícímu, proto si otírám nad to i duši.
Neb že jsem trpícího viděl trpěti, za to jsem se styděl ve jménu jeho studu; a když jsem mu pomohl, tu tvrdě jsem ublížil jeho hrdosti.
Veliké závazky nevnukají vděčnost, nýbrž pomstychtivost; a neupadne-li malé dobrodiní v zapomenutí, stane se z něho ještě hlodavý červ.
„Buďte zdrželiví v přijímání! Vyznamenávejte tím, že přijímáte!“ – tak radím těm, kdož nemají, co by rozdávali.
Já vsak jsem ten, jenž obdarovává: daruji rád, přítel přátelům. Cizí však a chudí nechť sami s mého stromu si utrhnou plod: to je zahanbí méně.
Žebráci měli by však nadobro býti odstraněni! Věru, je k zlosti, jim dávat, k zlosti, jim nedávat.
A stejně hříšníci a zlá svědomí! Věřte mi, přátelé moji: Hryzení svědomí vychovává ke kousání.
Nejhorší jsou však malé myšlenky. To raději už páchat zlo, než myslit přikrčeně!
Říkáte sice: „radost z malých zlomyslností nám uspoří nejeden velký zločin.“ Ale zde spoříte nemístně.
Jako vřed je zlý skutek, svědí a svrbí a provalí se, – mluví poctivě.
„Hle, já jsem choroba“ – tak mluví zlý skutek; toť jeho poctivost.
Ale malá myšlenka jest jako plíseň: plazí se a krčí se a nikde nechce být – až celé tělo zpuchne a zpuchří drobnou plísní.
Tomu však, jejž posedl ďábel, říkám do ucha toto slovo: „lépe by bylo jej vypěstit, aby se z něho stal veliký ďábel! I pro tebe jest ještě cesta velikosti!“ –
Ach, bratří moji! O každém víme poněkud mnoho! A leckdo se nám stane průhledným, a přece nikterak nemůžeme jím projít skrz naskrz.
Je těžké žiti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké.
A nejsme nejnespravedlivější proti tomu, kdo je nám odporný, nýbrž proti tomu, po kom nám pranic není.
Máš-li pak trpícího přítele, buď pro jeho utrpení místem odpočinku, ale buď ložem tvrdým, ložem polním: tak mu prospěješ nejlépe.
A ublíží-li ti přítel, rci: „promíjím ti, cos mi učinil; žes to však ^ učinil sobě, – jak bych to mohl prominouti!“
Tak mluví všechna veliká láska: ta překonává i promíjení a soucit.
Je nutno své srdce držet na uzdě; neb kdo je nechá klusat, tomu dřív ještě uteče hlava!
Ach, kde se na světě udály větší pošetilosti než u soucitných? A co na světě způsobilo více utrpení než pošetilosti soucitných?
Běda všem milujícím, kteří nemají ještě vyšší výšky nad svým soucitem!
Takto kdysi ďábel ke mně promluvil: „i bůh má své peklo: tím jest jeho láska k lidem.“
A nedávno jsem od něho zaslechl toto slovo: „bůh je mrtev; svým soucitem s lidmi zemřel bůh.“–
Nuž přijměte mi výstrahu před soucitem: odtud lidem přichází ještě těžký mrak! A já se vyznám ve znameních povětrnosti!
Pomněte však i tohoto slova: všechna veliká láska jest ještě nad vším svým soucitem: neb to, co miluje, chce teprve – stvořit!
„Sebe sama obětuji své lásce, a svého bližního jako sebe sama“ — tak zní mluva všech tvořících.
Všichni tvořící však jsou tvrdi. –
Tak pravil Zarathustra.