O KNĚZÍCH.
A jednou dal Zarathustra svým žákům znamení a promluvil k nim tato slova:
„Zde jsou kněží: a třeba že to jsou moji nepřátelé, kráčejte mi tiše mimo ně a se spícím mečem!
I mezi nimi jsou hrdinové; mnozí z nich trpěli příliš –: i chtějí jiným působiti utrpení.
Jsou zlými nepřáteli: nic mstivějšího nad jejich pokoru. A snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne.
Ale má krev je spřízněna s krví jejich; a chci, aby má krev i v jejich krvi byla ctěna.“ –
A když přešli mimo, přepadla Zarathustru bolest; a nedlouho s ní zápolil a jal se mluviti takto:
Zelím těchto kněží. Jsou mi také proti chuti; to jest mi však nejmenší, od té doby, co jsem mezi lidmi.
Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé znamenaní. Ten, jejž vykupitelem zvou, ukoval je v pouta: –
V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, by je kdo vykoupil i od jich vykupitele!
Kdysi, když jimi moře zmítalo nahoru dolů, mněli, že přistáli na ostrově; ale hle, byla to spící obluda!
Křivé hodnoty a poblouzněná slova: to jsou pro smrtelníky nejstrašnější obludy, – v nich dlouho spí a číhá záhuba.
Ale posléze přijde a bdí a zžírá a zdáví vše, co si na ní vystavělo chýše.
Ó, pohleďte mi jen na ty chýše, jež tito kněží si vystavěli! Kostely, tak jmenují své sladce páchnoucí sluje!
Ó toho padělaného světla, toho zatuchlého vzduchu! Zde, kde duše k své výšce – létati nesmí!
Nýbrž takto káže víra kněží: „na kolenou po schodech vzhůru, vy hříšníci!“
Věru, raději ještě nestoudníka zřím, než oduřelé oči jejich studu a pobožnosti!
Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?
A teprve až se čisté nebe bude zas rozbořenými stropy dívati dolů na trávu a rudý mák u rozbořených zdí, – teprve potom zas ke stánkům tohoto boha své srdce obrátím.
Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo: a věru, bylo mnoho hrdinnosti v jejich zbožňování!
A jinak nedovedli milovati svého boha, než tím, že člověka přibili na kříž!
Jakožto mrtvoly hodlali žiti, černě vystlali mrtvá svá těla; a i z řečí jejich čiší mi odporné koření umrlčích komor.
A kdo jim žije na blízku, žije na blízku černým rybníkům, z jichž tůně žába se sladkou zádumčivostí kuňká svou píseň.
Musili by mi zpívati lepší písně, bych uvěřil v jejich vykupitele: a jeho žáci by mi musili býti podobnější lidem vykoupeným!
Nahé bych je viděl rád: neb jedině krása měla by kázati pokání.
Ale koho as přemluví tento zakuklený trud!
Věru, jich vykupitelé sami nevzešli ze svobody a z jejího sedmého nebe! Věru, sami nikdy nekráčeli po kobercích poznání!
Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.
V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.
Horlivě a s pokřikem hnali své stádo přes svoji lávku: jako by vedla k budoucnosti lávka jediná! Věru, i tito pastýři náleželi ještě k ovcím!
Malé duchy měli a duše objemné: jak malými však zeměmi, bratří moji, byly až dosud i duše nejobjemnější!
Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.
Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a v blud a v nenávist srdcí se zvrhne.
A jde-li kdo ohněm za svoje učení, – co tím dokáže! Zádoucnější je věru, by z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!
Dusné srdce a studená hlava: kde to se sdruží, tam vzniká vířící vichr, „vykupitel.“
Větší žili věru a vznešeněji zrození, než ti, jež lid jmenuje vykupiteli, než oni strhující vířící vichrové!
A ještě většími, než byli všichni vykupitelé, jest vám, moji bratří, býti vykoupenu, byste nalezli cestu k svobodě!
Nikdy ještě nebylo nadčlověka. Nahé jsem viděl oba, největšího člověka i nejmenšího: –
Jsou si navzájem ještě příliš podobni. Věru, i největšího jsem nalezl – příliš lidským!
Tak pravil Zarathustra.