O CTNOSTNÝCH.

Hřměním a nebeskými ohňostroji nutno promlouvati k chabým a spícím smyslům. Hlas krásy však promlouvá tiše: vkrádá se jen do duší nejprobuzenějších.

Dnes tiše se mi zachvěl a zasmál můj štít; toť krásy posvátný smích a záchvěv.

Vám, vy ctnostní, se smála dnes moje krása. A takto ke mně hlas její přišel: „chtějí ještě – dostávati plat!“

Chcete ještě dostávati plat, vy ctnostní! Chcete odměnu za ctnost a nebe za vezdejší žití a věčno za svůj dnešek?

A teď se na mne hněváte, že hlásám: není dozorčího nad odměnou a výplatou? A věru, ani nehlásám, že ctnost je sama sobě odměnou.

Ach, toť můj stesk: v nitro věcí velhali odměnu a trest – a teď i v nitro vašich duší ještě, vy ctnostní!  

Ale jako kančí rypák mé slovo rozryje nitro vašich duší; rádlo, tak máte mi říkat.  

Všechny tajnosti vašeho nitra vzejdou na světlo; a až budete na slunci ležeti zryti a polámáni, bude i vaše lež odloučena od vaší pravdy.

Neb toto jest vaše pravda: jste příliš čistotní pro špínu slov jako pomsta, trest, odměna, odplata.  

Milujete svou ctnost jako matka miluje své dítě; ale kdy slyšel kdo, že matka za svou lásku chce plat?  

Vaše ctnost je nejmilejší částí vás samých. Žízeň prstenu jest ve *-vás: by sám sebe zas dostihl, k tomu se svíjí a stáčí každý prsten.

A každé dílo vaší ctnosti podobá se shasínající hvězdě: stále je světlo hvězdy na cestě a ještě putuje – a kdy již nebude na cestě?

Tak je světlo vaší ctnosti ještě na cestě, i když dílo jest dokonáno. Buďsi již zapomenuto a mrtvo: jeho světelný paprsek ještě žije a putuje.

By vaše ctnost byla částí vás samých a ne čímsi cizím, ne pokožkou, ne pláštíkem: toť pravda a touha z hloubi vaší duše, vy ctnostní! –

Jsou však lidé, jimž ctností se nazývá křeč pod bičem: a příliš jste mi naslouchali pokřiku těch, kdo takto cítí.  

A jiní jsou, jimž ctnost jest zlenošení jejich neřestí; a natáhne-li jednou jejich nenávist a jejich žárlivost údy, procitne jejich „spravedlivost“ a mne si rozespalé oči.  

A jsou jiní, ti taženi jsou v hloub: jich ďáblové je tam táhnou. Ale čím hloub klesají, tím žhavěji plane jim oko i lačnost po jejich bohu.

Ach, i těchto pokřik vám pronikl v sluch, vy ctnostní; „čím já nejsem, tím, tím je mi bůh i cnost!“  

A jiní jsou, ti se blíží drkotavě a vrzavě, jako vozy, jež vezou kameny do údolí: ti mnoho mluví o důstojenství a ctnosti,svou brzdu nazývají ctností!  

A jiní jsou, ti se podobají hodinám, jež, jako každodenně, byly nataženy; dělají tik tak jako vždy a chtějí, aby se „tik tak“ – nazývalo ctností.  

Z těch věru mám pěkné povyražení: kde najdu takové hodiny, natáhnu je svým výsměchem: a svým vrčením ať mne znovu zase rozesmějí!

A jiní jsou hrdi na hrst své spravedlivosti a v jejím jméně se dopouštějí zločinu na všem: takže svět se utápí v jich nespravedlivosti.

Ach, jak bedně slovo „ctnost“ jim vybíhá z úst! A říkají-li „jsem spravedliv“, míní „pomstil jsem se“.  

Svou ctností by nepřátelům nejraději vyškrábali oči; a povyšují se jen, by jiné ponížili.  

A dále jsou, kdož sedí v svém močálu a takto volají z rákosu: „Ctnost – to znamená tiše seděti v močálu.  

Nikoho nekoušeme a tomu, kdo kouše, se vyhýbáme; a ve všem máme mínění takové, jaké nám kdo dá“.  

A dále jsou, kdož milují posunky a myslí si: ctnost je jakýsi posunek.

Jejich kolena stále zbožňují, a jejich ruce jsou chvalořečněním ctnosti, jejich srdce však o ničem neví.  

A dále jsou, kdož mají za ctnost, říkají-li: „ctnost je nutná“; ale v hloubi duše věří jen, že nutná jest policie.  

A leckdo, kdo nemůže viděti, co je vznešeného na lidech, ctností nazývá, že příliš z blízka vidí jejich nízkost: uhrančivý svůj pohled jmenuje tedy ctností.  

A někteří chtějí být povzneseni a povzbuzeni a jmenují to ctností; a jiní chtějí být poraženi na zem – a také to jmenují ctností. +A tak skoro všichni míní, že mají účast v ctnosti; a každý chce býti aspoň znalcem „dobra“ i „zla“.  

Nepřišel však Zarathustra proto, by řekl všem těm lhářům a bláznům: „což víte vy o ctnosti! Co byste mohli vědět o ctnosti!“ –

Nýbrž, byste se nabažili vy, přátelé moji, starých slov, jimž vás naučili blázni a lháři:  

Byste se nabažili slov „odměna“, „odplata“, „trest“, „pomsta v spravedlivosti“ –

Byste se nabažili, říkati: „že nějaký skutek jest dobrý, to proto, že jest nesobecký“.

Ach, přátelé moji! By vaše bytost, by to, co v sobě máte, bylo v onom skutku, tak jako matka jest v dítěti: to mi budiž vaše slovo o ctnosti!

Věru, vzal jsem vám na sto slov a nejmilejší hračky vaší ctnosti; a teď se na mne hněváte, jako se hněvají děti.

U moře si hrály, – tu přišla vlna a strhla jim hračku do hloubky: teď pláčí.

Táž vlna však jim přinese nové hračky a nové pestré lastury jim k nohám vysype!

To je zas utěší; a jak oněm dětem, též vám, přátelé moji, dostane se útěchy – a nových pestrých lastur! –

Tak pravil Zarathustra.