O CHATŘE.

Život je zdrojem rozkoše; kde chátra však pije spolu, tam všechny studny jsou otráveny.

Všemu čistotnému jsem nakloněn; nesnesu však pohledu na šklebící se huby a na žízeň nečistých.  

Vhodili své oko dolů do studny: teď nahoru ke mně se ze studny leskne odporný jejich úsměv.

Posvátnou vodu otrávili svou vilností; a když své špinavé sny nazvali rozkoší, otrávili nad to i slova.  

Plamen se durdí, kladou-li k ohni vlhká svá srdce; a duch vzkypí a doutná, kde chátra přistupuje k ohni.  

Plod v jejich ruce nasládne a zpuchří: štěpný strom pod jejich pohledem zavrávorá, jeho vršek chřadne a schne.  

A leckdo, kdo se odvrátil od života, odvrátil se jen od chátry: nechtěl se s chátrou sdíleti o pramen, plamen a plod.  

A leckdo, kdo šel na poušť a s šelmami snášel žízeň, nechtěl jen se špinavými velbloudáři seděti kolem cisterny.  

A leckdo, kdo se hnal jako ničitel a jako krupobití na všechna plodonosná pole, chtěl jen vsaditi chátře svou nohu v chřtán a tak jí zacpat jícen.  

A sousto, jímž nejvíce jsem se dávil, není to, že vím, že životu je třeba i nepřátelství a umírání a křížů a muk: –  

Nýbrž tázal jsem se kdys a udusil se téměř svou otázkou: jak? je životu také chátry třeba?  

Je třeba otrávených studen a smrdutých ohňů a pošpiněných snů a červů ve chlebu života?  

Nikoli nenávist má, můj hnus mi hladově užíral život! Ach, často jsem se nabažil ducha, když jsem i chátru nalezl duchaplnou!  

A k vládnoucím jsem se obrátil zády, když jsem viděl, co dnes nazývají „vlasti“: smlouvati a o moc kupčiti – s chátrou!  

S uzavřenýma ušima jsem žil mezi národy cizího jazyka: by mi cizí zůstal jazyk jich smlouvání a jich kupčení o moc.  

A drže si nos, kráčel jsem nevrle vším včerejškem i dneškem! věru, nelibě páchne všechen včerejšek i dnešek píšící chátrou:

Jako mrzák, jenž ohluchl, oslepl, oněměl: tak jsem byl dlouho živ, abych nebyl živ s chátrou moci, chátrou psavosti, chátrou rozkoše.

S námahou a opatrně stoupal můj duch po schodech; almužny rozkoše byly mu osvěžením; o berle slepci se plížil život.

Co se mi jen stalo? Čím jsem se vykoupil z hnusu? Kdo to, jímž mi omládlo oko? Jakže jsem dolétl výšky, kde u studny už nesedí chátra?

Stvořil mi hnus můj sám perutě a síly, jež vytuší prameny? Věru, v nejvyšší výšku bylo mi vzlétnouti, bych nalezl zase zdroj rozkoše!

Ó, nalezl jsem jej, bratří moji! Zde v nejvyšší výšce mi pramení rozkoše zdroj! A jest život, u něhož chátra se mnou nepije!

Skoro příliš prudce mi proudíš, prameni rozkoše! A často pohár zas vyprázdníš, tím, že jej naplniti chceš!

A ještě mi zbývá se učiti, jak bych se ti skromněji blížil: příliš prudce proudí ti ještě srdce mé vstříc: -

mé srdce, na němž hoří mé léto, krátké, horké, zádumčivé, přeblažené: jak žízní po tvém chladu letní mé srdce!

Přešel váhavý stesk mého jara! Přešla zloba mých červnových vloček sněhu! Ted létem stal jsem se celý a letním polednem!

Létem v nejvyšší výšce se studenými prameny a blaženým tichem: ó, přijďte, přátelé moji, by ticho se ještě blaženějším stalo!  

Neb toto jest naše výška a naše domovina: příliš vysoko a strmě tu přebýváme všem nečistým a jejich žízni.  

Vhoďte jen své čisté oči do zdroje mé rozkoše, přátelé moji! Jak by se tím mohl zakaliti! Svou vlastní čistotou se vám usměje vstříc.

Na stromu, jehož jméno budoucnost, stavíme si hnízdo; orlové nám osamělým v svých zobácích budou přinášeti pokrm!

Věru, ne pokrm, jehož by nečisto tni směli pojídati s námi! Mněli by, že požírají oheň a spálili by si huby!

Věru, neuchystali jsme tu příbytků pro nečistotné! Ledovou slují by slulo naše blaho jich tělům a jich duchům!

A jako silní vichrové nad nimi budeme žiti, sousedé orlům, sousedé sněhu, sousedé slunci: tak žijí silní vichrové.

A vichru podoben zaduji ještě jednou do jejich středu a svým duchem duchu jejich uloupím dech: tak tomu chce moje budoucnost.

Věru, silným vichrem jest Zarathustra všem nížinám; a takovouto radu dává svým nepřátelům i všemu, co plije a prská: „střežte se, byste neplvali proti větru!“

Tak pravil Zarathustra.