O TARANTULÍCH.
Hleď, to je sluj tarantule! Chceš viděti ji samotnu? Zde visí.její sít: dotkni se jí, by se zachvěla.
Tu přichází, a ráda: bud zdráva, tarantule! Černě ti sedí na hřbetu tvůj trojhran a znak; a vím též, co v duši ti sedí.
Msta sedí ti v duši: kamkoli kousneš, tam vyrazí černý strup; tvůj jed duši do kola roztočí mstou!
Tak mluvím v podobenství vám, kteří do kola roztáčíte duše, vy kazatelé rovnosti!. Tarantulemi jste mi a skrytě toužíte po mstě!
Já však vaše skrýše již přivedu na světlo: proto se vám do tváře směji smíchem svých výšek.
Proto natrhávám vaši sít, aby váš vztek vás vylákal ze lživé vaší sluje, aby vaše msta vyskočila z pod vašeho slova „spravedlivost“.
Neb aby člověk byl osvobozen od msty: to jest mi most k nejvyšší naději, to duha po dlouhých bouřkách.
Jinak tomu arci chtějí tarantule: „To právě bud nám spravedlivostí, že svět se naplní bouřkami naší msty“, tak spolu rozmlouvají.
„Pomstu chceme vykonávat a potupu na všech, kdož nejsou nám rovni“ – tak si přislibují srdce tarantuli.
„A „vůle k rovnosti“ – tak nechť napříště sluje jméno ctnosti; a proti všemu, co má moc, pozvedneme svůj pokřik!“
Vy kazatelé rovnosti, po „rovnosti“ takto z vás volá tyranské šílenství bezmocni: vaše nejstajenější tyranské choutky zakuklují se takto do slov o ctnosti!
Rozmrzelá ješitnost, zadržená závist, snad vašich otců ješitnost a závist: toť, co z vás šlehá plamenem a šílenstvím pomsty.
Co zamlčel otec, v synovi nabývá slov; a často jsem nalezl, že syn jest obnaženým tajemstvím svého otce.
Nadšencům se podobají: ale nenadchlo jich srdce, – nýbrž msta. Stanou-li se jemnými a chladnými, nezchladil a nezjemnil jich duch, nýbrž závist
Jich žárlivost je zavádí též na stezky myslitelů; a toť znak jejich žárlivosti, že vždy jdou příliš daleko: takže jich mdlobě na konec nezbývá, než aby si do sněhu lehla k spánku.
Každá z jich obžalob zaznívá pomstou, v každé jich pochvale jest ubližování; a býti soudcem, zdá se jim blaženstvím.
Takto však radím vám, přátelé moji: buďte nedůvěřiví ke všem, jimž vévodí pud trestání!
To jest lid špatného rodu a původu; z jich tváří vyzírá kat a čenichající slídník.
Buďte nedůvěřiví ke všem, kdož mnoho mluví o své spravedlivosti! Věru – jich duším nechybí jen medu.
A zovou-li se sami „dobrými a spravedlivými“, nezapomínejte, že jim k farizeji neschází nic než – moc!
Přátelé moji, nechci být směšován a zaměňován.
Jsou, kdož káží mé učení o životě: a spolu jsou kazateli rovnosti, spolu jsou tarantulemi.
Že takoví jedovatí pavouci mluví po chuti životu, ač sedí ve své sluji a odvracejí se od života: to proto, že tím chtějí ublížiti.
Oněm chtějí tím ublížiti, kdož teď mají moc: neb u těch ještě nejvíce je slyšet kázání smrti.
Kdyby tomu bylo jinak, jinak by tarantule učily: a právě ony kdysi nejlépe pomlouvaly svět a upalovaly kacíře.
S těmito kazateli rovnosti nechci býti směšován a zaměňován. Neb takto mluví moje spravedlivost: „lidé si nejsou rovni“.
A také se jimi nemají stát! Čím pak by byla má láska k nad-člověku, kdybych mluvil jinak?
Na tisících mostů a lávek mají se tlačiti k budoucnosti, a vždy více války a nerovnosti má býti položeno mezi ně: tak mi káže mluviti má veliká láska!
Nechť se v svých nepřátelstvích stanou vynálezci obrazů a přízraků, a ještě svými obrazy a přízraky nechť proti sobě bojují nejvyšší boj!
Dobré i zlé a bohatství i chudoba a vznešenost i nízkost a vše jména hodnot: zbraně to buďtež a řinčící důkazy, že život má vždy znovu sám sebe přemáhati!
Život sám se chce budovati do výšky, s pilin a stupni; do dalekých dálek chce vyzírati a po blažených krásách, – proto potřebuje výšky!
A protože potřebuje výšky, potřebuje stupňů i sváru stupňů a stoupajících! Stoupati chce život a stoupáním se překonávati.
A pohleďte mi jen, přátelé moji! Zde, kde tarantule je sluj, vzhůru se zvedají ssutiny starého chrámu, – jen mi sem pohleďte očima osvětlenýma!
Věru, kdo zde kdysi své myšlenky v kameni do výšky vězil, ten věděl, jako nejmoudřejší vědí, o taji všeho života!
Zde učí nás v nejzřejmějším podobenství, že boj a nerovnost a válka o vládu a nadvládu – i v kráse ještě jsou!
Jak božsky se zde lámou klenutí a oblouky ve svém zápolení: jak světlem a stínem proti sobě se vzpírají a bojují, ti božští bojovníci –
Stejně jistě a krásně buďme my si též nepřáteli, přátelé moji! Božsky se proti sobě vzpírejme! –
Běda! Tu mne samotného kousla tarantule, má stará nepřítelka! Božsky jistě a krásně mne do prstu kousla!
„Trest je nutný a spravedlivost je nutná –tak si myslí: nezpíváš tu nadarmo píseň k poctě nepřátelství!“
Ano, pomstila se! A běda! teď pomstou do kola rozvíří také moji duši.
Abych já však nevířil, přátelé moji, uvažte mne pevně k tomuto sloupu zde! Raději ještě světcem u sloupu než vírem mstivosti!
Neníť Zarathustra větrem vířných kotoučů; a je-li tanečníkem, přec nikdy netančí tarantelu! –
Tak pravil Zarathustra.