O SLAVNÝCH MUDRCÍCH.
Lidu jste sloužili a pověře lidu, vy slavní mudrci všichni! – a nikoli pravdě! A právě proto vás uctívali. A proto též snášeli vaši nevěru, že byla vtipem a oklikou k lidu. Tak pán popřává volnosti svým otrokům, ba kochá se jejich bujností.
Kdo však jest u lidu v nenávisti, jako vlk u psů: to jest svobodný duch, odpůrce pout, jenž nezbožňuje a v lesích má své doupě.
Jej vyhnati z jeho úkrytu – to lid nazýval vždycky „smyslem pro spravedlivost“: a na svobodného ducha i teď ještě štve své psy nejostřejších zubů.
„Neboť pravda je zde: vždyť je zde lid! Běda, běda těm, kdož hledají!“ – tak se od jakživa volalo.
Svému lidu jste chtěli dáti za pravdu v jeho uctívání: to jste zvali „vůlí k pravdě“, vy slavní mudrci!
A vaše srdce vždy k sobě promlouvalo: „z lidu pocházím: odtamtud také mi vzešel hlas boha“.
S tvrdou šíjí a chytří, podobni oslu byli jste vždy, vy přímluvci lidu.
A nejeden vládnoucí, jenž s lidem chtěl žiti v míru, před své oře zapřáhl ještě – oslíčka, zapřáhl nějakého slavného mudrce.
A teď bych rád, vy slavní mudrci, byste konečně docela odvrhli kůži lví!
Pestře žíhanou kůži šelmy a srst badajícího, hledajícího, dobývajícího tvora!
Ach, bych uvěřil ve vaši „pravdymilovnost“, k tomu mi zprvu zlomte svou zbožňující vůli.
Pravdymilovným zovu toho, kdo odchází na pouště, kde není bohů, a kdo zlomil své zbožňující srdce.
V žlutém písku a sežehnut sluncem, šilhá snad žíznivě po ostrovech, kde se temeni prameny a kde život odpočívá pod temnými stromy.
Jeho žízeň ho však nesvede k tomu, by žil, jak oni pohodlní: neb kde jsou oasy, jsou také modly.
Hladovící, násilnickou, osamělou, bezbožnou: tak sebe samu chce míti vůle lví.
Bez blaha sluhů, oproštěna od bohů a od zbožňování, bez strachu a strašná, veliká a osamělá: taková jest vůle toho, kdo miluje pravdu.
Na poušti od nepaměti žili milovníci pravdy, svobodní duchové, a byli pány pouště; v městech však žijí vypasení, slavní mudrcové, – soumaři.
Stále totiž, jako praví oslové, táhnou káru lidu!
Ne že bych je proto hněvem stihal: ale jsou to pro mne jen bytosti sloužící a zapražené, byt se i blyštěly zlatým postrojenu
A často byli dobrými sluhy a chvályhodnými. Neb takto dí ctnost: „musíš-li sluhou být, hledej, komu tvá služba nejlépe prospěje!
Duch i ctnost tvého pána nechť rostou tím, že ty mu sloužíš: tak spolu s jeho duchem a s jeho ctností porosteš sám!“
A věru, vy slavní mudrcové, vy služebníci lidu! Sami jste rostli spolu s duchem a ctností lidu – a lid vzrostl vámi! K vaší poctě to dím!
Ale lidem mi zůstáváte i ve svých ctnostech ještě, lidem s tupýma očima, – lidem, jenž neví, co jest duch!
Duch jest život, jenž sám řeže do života: vlastní svou trýzní množí své vlastní vědění, – věděli jste to již?
A blaho ducha jest: býti pomazánu a slzami posvěcenu za obětní zvíře, – věděli jste to již?
A slepota slepcova i jeho hledání a tápání nechť ještě svědčí o moci slunce, do něhož se díval, – věděli jste to již?
A poznávající nechť se učí horami stavětil! Málo znamená, že duch přenáší hory, – věděli jste to již?
Znáte jen jiskru ducha: a nevidíte, že jest kovadlinou, a nevidíte krutosti jeho kladiva!
Věru, neznáte hrdosti ducha! Ještě méně byste však snesli skromnost ducha, kdyby jednou promluvila!
A ještě nikdy jste nesměli svého ducha uvrci do sněžné jámy: nejste k tomu horcí dost! Tak neznáte ani rozkoší jeho chladu.
Ve všem však jste mi příliš důvěrní s duchem; a z moudrosti jste často udělali chudobinec a chorobinec pro špatné básníky.
Orlové nejste: i nezakusili jste ani blaha v úděsu ducha. A kdo není ptákem, nechť nespočívá nad propastmi.
Jste mi vlažní: studeně však proudí každé hluboké poznání. Ledově studené jsou nejvnitřnější studny ducha: jsou osvěžením pro horké ruce a pro ty, kdož jednají.
Ctihodně mi tu stojíte a neohebně a s rovným hřbetem, vy slavní mudrcové! – vás nepohání silný vítr ni silná vůle.
Neviděli jste nikdy, jak plachta pluje po moři, vypuklá a vzdutá, a chvěje se zuřivostí větru?
Tak jako plachta, chvějící se zuřivostí ducha, tak pluje má moudrost po moři – má divoká moudrost!
Ale vy služebníci lidu, vy slavní mudrcové, – jak byste mohli se mnou plout! –
Tak pravil Zarathustra.