V PÍSEŇ NOCI.
Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.
Je noc: teď teprve procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího.
Cos neztišeného, neztišitelného jest ve mně; to se prodírá k hlasité řeči. Lačnost lásky jest ve mně, ta mluví sama jazykem lásky.
Jsem světlo: ach, kéž bych byl nocí! Ale to jest má samota, že opásán jsem světlem.
Ach, bych byl temný a noční! Jak ssál bych u prsou světla!
A též vám bych žehnal, vy třpytné hvězdy a světlušky nahoře! – a blažen bych byl dary vašeho světla.
Já žiji však ve vlastním světle, plameny, z mého nitra šlehající, nazpět do sebe vpíjím.
Neznám blaha těch, kdož berou; a často jsem snil o tom, že krásti je as ještě blaženější než brati.
Toť moje chudoba, že ruka má si nikdy neodpočine od rozdávání; toť moje závist, že zřím oči čekající a noci ozářené touhou.
Ó kletbo všech, kteří rozdávají! Ó zatmění mého slunce! Ó touho po roztoužení! Ó hltavý hlade v nasycení!
Berou ode mne: ale dotýkám se ještě jejich duše? Je propast mezi dáváním a braním; a nejmenší propast nejtíže se překlene.
Hlad vyrůstá z mé krásy: rád bych ublížil těm, kterým svítím, rád bych oloupil ty, jež jsem obdaroval: – tak hladovím po zlobě.
Odtahuje ruku, když se jí ruka již napřahuje vstříc; váhaje jako vodopád, jenž v pádu ještě váhá: – tak hladovím po zlobě.
Takovou mstu si vymýšlí mé bohatství: taková potměšilost vyvěrá z mé samoty. Mé blaho darující zemřelo darujíc, má ctnost sebe samotné se nabažila pro svůj nadbytek! Kdo stále daruje, je v nebezpečí, že pozbude studu; kdo stále rozdává, od samého rozdávání má mozoly na ruce i srdci.
Mé oko již nepřetéká, vidí-li stud prosících; má zatvrdlá ruka již necítí, jak se chvějí ruce naplňované.
Kam se poděla slza mému oku, kam pýří mému srdci? Ó samoto všech darujících! Ó mlčelivosti všech svítících!
Mnoho sluncí krouží pustým prostorem: ke všemu, co je temné, promlouvají svým světlem, – ke mně jsou něma.
Ó, to jest nepřátelství světla proti tomu, co svítí: bez milosrdenství koluje světlo svými drahami.
Nespravedlivo v hloubi srdce k tomu, co svítí, mrazivé k sluncím, koluje každé slunce.
Podobna vichru, létají slunce svými drahami, toť jejich koloběh. Své neúprosné vůle jsou poslušná, toť jejich mráz.
Ó, teprve vy to jste, vy temní, vy noční, kdož tvoříte teplo z toho, co svítí! Ó, teprve vy vssáváte mléko a lahodu z vemen světla!
Ach, led je kol mne, má ruka se spálí ledovým dotykem! Ach, žízeň je ve mně, ta prahne po žízni vaší!
Je noc: ach, že mi je souzeno býti světlem! A žízní po nočním temnu! A samotou!
Je noc: teď jako zdroj vyráží ze mne má touha, – mluviti toužím.
Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna. Je noc: teď procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího. –
Tak zpíval Zarathustra.