TANEČNÍ PÍSEŇ.

Jednou z večera kráčel Zarathustra se svými žáky lesem; a když pátral po prameni, hle, tu přišel na zelenou louku, kterou tiše obrůstaly stromy a křoví: na ní tančily spolu dívky. Jakmile dívky poznaly Zarathustru, ustaly v tanci; Zarathustra však přívětivě k nim přistoupil a promluvil takto:  

„Neustávejte v tanci, půvabné dívky! Nepřišel jsem, rušit vaší hry pohledem uhrančivým, nepřišel k vám nepřítel dívek.  

Jsem přímluvčím boha před ďáblem: ďáblem však jest duch tíže.“ Jak bych, vy lehounké, mohl být nepřítelem božských tanců? Či dívčích nohou s krásnými kotníky?  

Ano, jsem les a noc tmavých stromů: koho však nezastraší má temnota, nalezne též trsy růží pod mými cypřišemi.  

A také malého boha nalezne, jenž dívkám jest nejmilejší: u studánky leží, tiše, s očima zavřenýma.  

Věru, za bílého dne mi usnu, zahaleč! Hnal se snad příliš mnoho za motýlky?

Nezlobte se na mne, vy krásné tanečnice, potrestám-li trochu toho bůžka! Bude sic křičet a plakat, – ale i v pláči je k smíchu!

A se slzami v oku ať vás poprosí o tanec! a já sám zazpívám píseň k jeho tanci: Taneční píseň, výsměšnou píseň na ducha tíže, svého nejurozenějšího, velmožného ďábla, o němž říkají, že jest „pánem světa“.

A toto jest píseň, kterou Zarathustra zpíval, když Kupido a dívky spolu tančili:

Ve tvé oko jsem nedávno pohlédl, živote-ženo! A tu se mi zdálo, že v nezbadatelno klesám.  

Tys mne však vylovila zlatou udicí; vysmála ses mi, když jsem tě nazval nezbadatelnou.  

„Taková jest mluva všech ryb – pravilas; čeho samy nezbadají, jest nezbadatelné.

Ale jsem jen proměnlivá a divá a ve všem jsem žena, a ne právě ctnostná:

Třeba že mi vy mužové říkáte ‚hluboká´ nebo ‚věrná´, ‚věčná´, ‚tajuplná´.

Vždyť vy mužové nás obdarujete vždy vlastními svými ctnostmi — ach, vy ctnostní!“  

Tak se smála ta neuvěřitelná; jí však já nikdy nevěřím, ani jejímu smíchu, mluví-li zle o sobě samé.  

A když jsem mezi čtyřma očima mluvil se svou divokou moudrostí, pravila hněvivě: „Chceš,toužíš,miluješ, jen proto život chválíš!“  

Skoro byl bych tu odpověděl zle a byl bych hněvivé pověděl pravdu; a nelze dát horší odpovědi, nežli své moudrosti „pověděti pravdu“.

Tak totiž je to mezi námi třemi. Z hloubi duše miluji pouze život-a věru, nejvíce tehdy, když ho nenávidím!  

Že mám však moudrost rád a často až příliš: to proto, že mi tolik připomíná život-ženu!  

Má její oko, její smích, ba i její zlatou udičku: co mohu za to, že ty dvě jsou si tak podobny? A když se mne jednou ptal život: Kdo pak to je, ta moudrost? – tu jsem horlivě děl: „Ba ano! ta moudrost!  

Žízníš po ní a nenasytíš se, díváš se závoji, hmatáš sítěmi.  

Je krásná? Což vím! Ale i nejstarší kapry na ni navnadíš.  

Proměnlivá je a vzdorná; často jsem viděl, jak se kouše do rtu a hřebenem se češe proti vlasu.  

Snad je zlá i prolhaná, a ve všem všudy ženština: ale právě, mluví-li sama o sobě špatně, nejvíce svádí.“  

Když jsem toto řekl životu, zasmál se zlomyslně a zamhouřil oči. „O kom to mluvíš, tázal se, asi že o mně?  

A kdybys měl pravdu, – což se mi něco takového říká tak do obličeje! Ale teď přece mluv také o své moudrosti!“  

Ach, a tu jsi své oko zase rozevřel, ó milovaný živote! A zdálo se mi zase, že klesám v nezbadatelno. –  

Tak zpíval Zarathustra. Ale když tanec byl u konce a dívky odešly, sesmutněl.

„Slunce již dávno zapadlo, pravil posléze: louka je vlhká, od lesů přichází chlad.  

Cos neznámého jest kol mne a zadumaně se rozhlíží. Jak že! Ty ještě žiješ, Zarathustro?  

Proč? K čemu? Čím? Kam? Kde? Jak? Zdaž není pošetilostí, být ještě na živu? –  

Ach, přátelé moji, to večer se tak ze mne ptá. Odpusťte mi můj smutek!

Večer nastal: odpusťte mi, že nastal večer!“  

Tak pravil Zarathustra.