PÍSEŇ NAD HROBY.

„Tam jest ostrov hrobů, mlčelivý ostrov; tam jsou též hroby 1 mého mládí. Tam zanesu věčně zelený věnec života.“ Takto v srdci svém se ustanoviv, plul Jsem přes moře.

Ó mládí mého jevy a vidiny! Ó vše zákmity oka lásky, vy božské okamžiky! Jak rychle jste mi zemřely! Vzpomínám vás dnes jako svých mrtvých.

Od vás, mých nejmilejších mrtvých, vane sem sladká vůně, jíž taje srdce a slza. Ta vůně věru otřásá srdcem a taví je osamělému plavci.

Stále jsem ještě nejbohatší a vzbuzuji největší závist – já nejosamělejší! Neb měl jsem vás přece, a máte mne ještě: rcete, komu, jako mně, spadala se stromu taková růžová jablka?

Stále jsem ještě vaší lásky dědicem a prstí, vám na památku kveta pestrými, divoce rostoucími ctnostmi, ó vy nejmilovanější!

Ach, byli jsme stvořeni, bychom si zůstali na blízku, vy půvabné cizí zázraky; a nepřišly jste ke mně a k touze mé jako plaší ptáci, než důvěřující k důvěřujícímu!

Ano, stvořeny k věrnosti, jako já, a k důvěrným věčnostem: a mám vás teď jmenovati dle vaší nevěrnosti, vy zákmity božských očí, vy božské okamžiky? – jinému jménu jsem se posud nenaučil.

Věru, příliš rychle jste mi zemřeli, vy uprchlíci. Ale neprchli jste vy mně ani já neprchl vám: svou nevěrou jsme si navzájem nevinni.

Abych já byl zabit, zardousili vás, vy zpěvní ptáci mých nadějí! Ano, po vás, vy nejmilejší, zloba vždy střílela šípy – by moje srdce zasáhla!

A zasáhla je! Vždyť jste po vždy byli nejdražším majetkem mého srdce a já byl majetek váš: proto vám bylo v mládí zemříti a příliš záhy!

Po nejzranitelnějším ze všeho, co jsem měl, vystřelili šíp: to jste byli vy, jichž kůže jest jako chmýří a ještě spíš jako úsměv, zmírající jediným pohledem!

Toto slovo však řeknu svým nepřátelům: co je vše vraždění lidí proti tomu, co jste spáchali na mně!

Věc horší jste na mně spáchali, než je všechna vražda na lidech; vzali jste mi, čeho nelze nahraditi: – to pravím vám, nepřátelé moji!

Vždyť jste zavraždili mého mládí vidiny a nejmilejší zázraky! Druhy mého dětství jste mi vzali, ony požehnané duchy! K jich památce sem kladu tento věnec a tuto kletbu.

Tuto kletbu vám, moji nepřátelé! Vždyť jste zkrátili, co věčného ve mně, tak jako zvuk se zlomí v studené noci! Přišlo to ke mně jen jako mžiknutí božského oka, – jen jako okamžik!

Takto kdysi v blaženou chvíli promluvila má čistota: „všechny bytosti buďte mi božské“.

Tu jste mne přepadli špinavými přízraky; ach, kam to pak uprchla ona blažená chvíle!

„Všechny dny buďtéž mi svaté“ – tak promluvila kdysi moudrost mého mládí: věru, radostné to moudrosti hlas!

Ale tu jste vy nepřátelé mi ukradli moje noci a prodali a změnili je v bezesná muka: ach, kam to pak uprchla ona radostná moudrost?

Zatoužil jsem kdysi po šťastných znameních ptačího letu: tu jste mi do cesty přivedli netvornou, odpornou sovu. Ach, kam to pak uprchla má něžná touha?  

Kdysi jsem si slíbil, že se odřeknu všeho hnusu: tu jste mé bližní a nejbližší proměnili v hnisající vředy. Ach, kam to pak uprchl můj nejšlechetnější slib?  

Slepě šel jsem kdys požehnanými cestami: tu jste slepcovu cestu poházeli blátem; a teď se mu hnusí stará slepcova stezka.  

A když jsem vykonal nejtěžší svůj úkol a slavil vítězství svých přemáhání: tu, svedeni vámi, ti, kdož mne milovali, dali se do křiku, že jim ubližuji nejvíce. Věru, tak jste si vedli stále: v žluč jste obraceli můj nejlepší med i píli mých nejlepších včel.  

K mé dobročinnosti jste vždy posílali nejdrzejší žebráky; kol mého soucitu jste vždy kupili nezhojitelné nestoudníky. Tak jste mé ctnosti zraňovali v jejich víře.

A položil-li jsem i své nejsvětější za oběť: hned vaše „pobožnost“ postavila k tomu své tučnější dary: tak, že v dýmu vašeho tuku i moje nejsvětější se zadusilo.

A jednou chtěl jsem tančit, jak nikdy jsem ještě netančil: do dálky přes všechna nebesa chtěl jsem se do tance dát. Tu jste přemluvili mého nejmilejšího pěvce.

I zanotoval hrůzný dusný nápěv; ach, do uší mi troubil jako ponurý roh!

Vražedný pěvce, nástroji zloby, nejnevinnější! Již jsem se chystal k nejlepšímu tanci, tu jsi zavraždil svými zvuky mé vznícení!

Jenom tancem dovedu vysloviti podobenství nejvyšších věcí: – s a tu mi mé nejvyšší podobenství nevysloveno uvízlo v údech!  

Nevyslovena a nevykoupena mi uvízla nejvyšší naděje! A pomřely mi všechny vidiny a útěchy mého mládí!  

Jak jsem to jen snesl? Jak mne přebolely a jak jsem přemohl takové rány? Jak se má duše vzkřísila z těchto hrobů?  

Ano, cos neporanitelného, nepohrobitelného jest na mně, cosi, co trhá skály: to sluje má vůle. Mlčky a beze změny prochází léty.  

Svou chůzí chce kráčeti stará má vůle na nohou mých; její mysl jest tvrdého srdce a neporanitelná.  

Neporanitelný jsem pouze na patě. Stále ještě žiješ u mne a jsi sobě rovna, ty nejtrpělivější má vůle! Vždycky jsi se ještě všemi hroby prolomila!  

V tobě též žije ještě, co z mého mládí zůstalo nevykoupeno; a v podobě života i mládí sedíš, doufajíc, zde na žlutých ssutinách hrobů.

Ano, ještě jsi mi drtitelkou všech hrobu: Zdar tobě, má vůle! A jen, kde jsou hroby, jsou také z mrtvých vstání. –

Tak zpíval Zarathustra.