O PŘEMÁHÁNÍ SEBESAMA.
„Vůle k pravdě“, tak jmenujete, vy nejmoudřejší, to, co vás
pohání a rozvášňuje?
Vůle, by všechno jsoucno bylo předmětem myšlení: tak jmenuji já vaši vůli!
Vše jsoucno chcete teprve učinili předmětem myšlení: neboť pochybujete s dobrou nedůvěrou, že to předmětem myšlení již jest
Ale má se vám to poddati a sklonití! Tak tomu chce vaše vůle. Má se to stati hladkým a podrobiti se duchu jakožto jeho zrcadlo a odraz.
Toť vaše celá vůle, vy nejmoudřejší, neboť jest to vůle k moci; a i tehdy, mluvíte-li o dobru a zlu a hodnotících soudech.
Chcete teprve stvořiti svět, před nímž byste poklekli: taková jest vaše poslední naděje a vaše blouznění.
Nemoudří ovšem, to jest lid, – ti se podobají řece, po níž člun klidně pluje dál: a v člunu slavnostně a zakukleně sedí hodnotící soudy.
Svoji vůli a svoje hodnoty jste posadili na řeku vznikání; co věřící lid přijímá za dobro a zlo, prozrazuje mi starou vůli k moci.
Vy jste to byli, vy nejmoudřejší, kdož jste takové hosty posadili do tohoto člunu a kdož jste jim dali třpyt a hrdá jména — vy jste to byli a vaše vládnoucí vůle!
Teď řeka dále unáší váš člun: nemůže jinak. Málo záleží na tom, zda zlomená vlna se zpění a hněvivě se vzepře proti kýlu.
Není řeka vaším nebezpečenstvím a koncem vašeho dobra i zla, vy nejmoudřejší: nýbrž jest jím ona vůle sama, vůle k moci, – nevyčerpaně plodící životní vůle.
Byste však chápali mé slovo o dobru a zlu, řeknu vám ještě své slovo o životě a o rázu všeho živoucího.
Po stopách živoucího jsem šel, šel jsem cestami největšími a nejmenšími, bych poznal jeho ráz.
Stonásobným zrcadlem jsem zachycoval alespoň jeho pohled, když měl zavřená ústa: aby ke mně promluvilo jeho oko. A jeho oko mi mluvilo.
Kdekoli jsem však nalezl něco živoucího, tam jsem též zaslechl mluvit o poslušnosti. Všechno, co žije, poslouchá.
A toto jest druhá věc: kdo sám sebe neumí býti poslušen, tomu se rozkazuje. Tak tomu jest u všeho živoucího.
Toto pak je třetí, co jsem zaslechl: že rozkazovati je těžší než poslouchati. A nejen, že rozkazující nese břímě všech, kdož poslouchají, a že ho toto břímě snadno rozdrtí: –
I pokus a odvážný kousek jsem objevil v každém rozkazování; a jestliže cos živoucího rozkazuje, vždy samo se dává v sázku.
Ba i tehdy, rozkazuje-li samo sobě: i tu ještě pyká za to, že rozkazuje. Jeho vlastní zákon z něho nevyhnutelně učiní soudce a mstitele i oběť.
Jak že se to děje! tak jsem se sebe ptal. Co to jest, co přemlouvá vše živoucí, aby bylo poslušno a rozkazovalo a i rozkazujíc ještě osvědčovalo poslušnost?
Slyšte mi teď mé slovo, vy nejmoudřejší! Zkoumejte je vážně, zdali jsem životu samu se vplížil do srdce a až do kořání jeho srdce!
Kde jsem nalezl něco živoucího, nalezl jsem vůli k moci; ba i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli, býti pánem.
By slabší sloužilo silnějšímu, k tomu je přemlouvá jeho vůle, která zase chce býti pánem nad něčím ještě slabším: této rozkoše jediné se nezřekne.
A jako se menší oddává většímu, by mělo rozkoš a moc nad nejmenším: tak i největší ještě se oddává a za moc dává v sázku i svůj život sám.
Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a že metá kostky o smrt.
A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky: i tam vládne vůle, býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce toho, kdo je mocnější – a tam mu ukradne moc.
A toto tajemství život sám mi projevil: „Hleď, pravil, jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati.
„Arci, vy to zvete vůlí k plození či pudem k účelu, k vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli: ale vše to jest totéž, vše to jest tímtéž tajemstvím.
„A raději bych zanikl, než zřekl se tohoto jediného; a věru, kde Jest zánik a listopad, hle, tam se obětuje život – za moc!
„Že mi jest souzeno býti bojem a vznikáním a účelem a rozporem účelů: ach, kdo uhodne moji vůli, uhodne snad též, po jakých křivých cestách jest jí kráčeti!
„Cokoli tvořím a jakkoli to miluji, – brzy se s tím i se svou láskou znepřátelím: tak velí má vůle.
„A též ty, poznávající, jsi pouze stezkou a šlépějí mé vůle: věru, má vůle k moci kráčí též nohama tvé vůle k pravdě!
„Ten ovšem nezasáhl pravdy, kdo po ní střelil slovem o ‚vůli k bytí‘: takové vůle – není!
„Neboť: co není, nemůže chtíti; co však v bytí již jest, jak by to ještě mohlo k bytí mít vůli!
„Jen, kde jest život, jest také vůle: nikoli však vůle k životu, nýbrž – tak já tě tomu učím – vůle k moci! –
„Mnoho věcí jest u žijících hodnoceno výše než život sám; než z hodnocení samotného mluví – vůle k moci!“ –
Tak mne kdysi poučoval život: a z toho vám ještě, vy nejmoudřejší, rozluštím hádanku vašeho srdce.
Věru, pravím vám: Dobro a zlo, jež by bylo nepomíjející, – toho není! Samo ze sebe se vždy bude znova přemáhati.
Svými hodnotami a slovy o dobru a zlu pášete násilí, vy hodnotící; a toť vaše skrytá láska a vaší duše lesk a chvění a překypování.
Mohutnější však síla a nové přemáhání vyrůstá z vašich hodnot: o to se rozbije vejce i jeho skořápka.
A kdo má údělem býti tvůrcem v dobru a zlu: věru, ten zprvu má údělem býti ničitelem a rozbíjeti hodnoty.
Tak tedy nejvyšší zlo náleží k nejvyšší dobrotě: to však jest dobrota tvůrčí. –
Mluvme jen o tom, vy nejmoudřejší, byť to i bolelo! Mlčeti bolí víc; všechny zamlčené pravdy nasáknou jedem.
A nechť se jen všechno rozbije, co se na našich pravdách rozbiti – dá! Ještě nejeden dum zbývá stavětí!
Tak pravil Zarathustra.