O VZNEŠENÝCH.
Tichá jest tůň mého moře: kdo by uhodl, že v sobě skrývá hejno žertovných stvůr!
Neochvějná jest moje hloubka: ale třpytí se plovoucími hádankami a výsměchy.
Vznešeného člověka zřel jsem dnes, slavnostního, kajícníka ducha:
Ó, jak se má duše smála jeho ohyzdnosti!
S hrudí vzedmutou a jako ti, kdož vtahují dech: tak tu stál ten vznešený, a mlčel.
Byl ověšen ohyzdnými pravdami, svou loveckou to kořistí, a vyšňořen rozedranými šaty; též mnoho trnů na něm viselo, – růží však jsem ještě neviděl.
Ještě se nenaučil smíchu a kráse. Chmurně se tento lovec vracel z lesa poznání.
Vracel se ze zápasu s lítou zvěří: ale i z jeho vážnosti ještě vyzírá divoké zvíře – nepřemožené!
Stojí tu stále ještě jako tygr před skokem; nemám však rád těchto napjatých duší, odporní jsou mé chuti všichni ti, kteří se takto stáhli do svého úkrytu.
A vy mi pravíte, přátelé, že se nelze hádati o chuť a chutnání? Ale všechen život jest hádkou o chuť a chutnání!
Chuť: toť závaží a spolu miska váhy i ten, kdo váží; a běda všemu živoucímu, co by chtělo žiti bez hádky o závaží a misku váhy a o ty, kteří váží!
Kdyby se tento vznešený nabažil své vznešenosti: to by teprve byl vznik jeho krásy, – a pak teprve bych jej chutnal a nalézal chutným.
A teprve, až se sám od sebe odvrátí, přeskočí přes svůj vlastní stín – a věru! vskočí do svého slunce.
Příliš dlouho seděl v stínu; pobledly tváře kajícníkovi ducha; skoro zemřel hlady pro samé očekávání.
Pohrdání má ještě v oku; a na rtech se mu tají hnus. Ted sice odpočívá, jeho odpočinek si však ještě nelehl na slunce.
Měl by si vésti jako býk; a jeho štěstí by mělo páchnout zemí, ne opovrhováním zemí.
Rád bych ho viděl bělostným býkem, kterak se šupotem a řvaním kráčí před rádlem: a i jeho řev by měl velebiti vše pozemské!
Tmavá je posud jeho tvář; stín ruky na něm hraje. Zastíněn je posud smysl jeho oka.
Jeho skutek sám ho ještě zastiňuje: ruka zatemňuje jednajícího. Ještě nepřemohl svého skutku.
Miluji sice na něm býčí šíj: ale teď bych na něm rád odkryl též oko anděla.
I své hrdinské vůli nechť se ještě odnaučí: má mi býti povznášen, ne jen býti vznešený: – sám ether by ho bez jeho vůle měl povznášeti!
Skrotil stvůry, louskal hádanky: ale teď by měl ještě vykoupiti své stvůry a hádanky, v nebeské děti by je měl proměniti.
Ještě se jeho poznání nenaučilo usmívati se a býti bez žárlivosti; ještě se jeho proudící vášeň neztišila v kráse.
Věru, nemá jeho touha mlčeti a potápěti se v nasycení, nýbrž v kráse! Něha náleží k velkodušnosti velce smýšlejících!
Paži položenu nad hlavu: tak by hrdina měl odpočívati, tak by i své odpočívání měl překonávati.
Ale právě hrdinovi jest krása ze všech věcí nejobtížnější. Nevydobytelná jest krása vší prudké vůli. O něco více, o něco méně: to zde právě mnoho, to zde nejvíce rozhoduje.
Státi s nečinnými svaly a s vypřaženou vůlí: toť nejobtížnější vám všem, vy vznešení!
Stane-li se moc milostivou a snese-li se v oblast viditelných věcí: krásou jmenuji takové snášení se.
A na nikom tolik nežádám krásy jako právě na tobě, ty mocný: tvá dobrota budiž tvým posledním zdoláním sama sebe.
Všeho zlého se do tebe naději: proto na tobě požaduji dobrého.
Věru, často jsem se smál slabochům, kteří si namlouvají, že jsou dobří, protože mají chromé hnáty!
Řiď se ctnosti sloupu: je stále krásnější a něžnější, uvnitř je však tvrdší a nosnější, čím výše stoupá.
Ano, ty vznešený, jednou budeš krásný, jednou ty sám své vlastní kráse nastavíš zrcadlo.
Pak se tvá duše zachvěje božskými žádostmi; a zbožňování bude v tvé marnivosti!
Toť totiž tajemství duše: teprve, když hrdina ji opustí, přiblíží se jí, ve snách, – nadhrdina. –
Tak pravil Zarathustra.