O ZEMI VZDĚLÁNÍ.

Příliš daleko jsem zalétl do budoucnosti: hrůza mne přepadla. A když jsem se ohlédl, hle! tu jediným mým současníkem byl čas.

I letěl jsem zpátky, k domovu zpět – a stále spěšněji: tak přišel jsem k vám, vy lidé přítomnosti, a do země vzdělání.  

Poprvé jsem si pro vás přinesl oko a dobrou žádostivost: věru, s touhou v srdci svém jsem přišel.  

Ale jak se mi dělo? Byt jsem měl úzkost sebe větší, – bylo mi do smíchu! Nikdy oko mé nezřelo něčeho tak pestře kropenatého!

I smál jsem se a smál, zatím co se mi ještě třásly noha i srdce: „vždyť zde jest domovina všech hrnců s barvami!“ – pravil jsem.

Pomalováni padesáti kaňkami na tváři a údech: tak jste tu seděli k mému úžasu, vy lidé přítomnosti!  

A s padesáti zrcadly dokola, jež lichotila vaší barevné hře a dle ní se opičila!

Věru, ani byste, vy přítomní, nemohli nositi lepší masky, než jakou jest vaše vlastní tvář! Kdož by vás – poznal!

Počmáráni značkami minulosti, jež jsou zas novými značkami přetřeny: tak jste se dobře skryli před všemi vykladači znamení!

A i kdyby vám někdo zkoumal ledví: jak by se ještě mohl do-mnívati, že ledví máte! Zdáte se spečeni z barev a z naklizených lístků.

Všechny doby a všichni národové pestře vyzírají z vašich závojů; všechny mravy a víry pestře promlouvají z vašich posunů.  

Tomu, kdo by z vás stáhl závoje a přehozy a barvy a posuny, zbylo by právě dost, aby tím strašil ptáky.  

Věru, sám jsem tím postrašeným ptákem, jenž vás kdysi uviděl nahé a bez barvy; a odletěl jsem, když ten kostroun mne láskyplně k sobě zval.  

Raději přec býti nádeníkem v podsvětí a u stínů dávnověkosti! – Vždyť tučnější a plnější vás jsou dokonce i mátohy podsvětí!

Toť, ano toť hořkost mým vnitřnostem, že vás nesnesu ni nahých ni oblečených, vy lidé přítomní!

Vše příšery budoucna, a cokoli kdy hrůzu nahánělo zbloudilým ptákům, je věru ještě útulnější a přítulnější nežli vaše „skutečnost“.

Neboť říkáte: „Jsme venkoncem skuteční a bez víry i bez pověry“: tak pyšně vypínáte prsa – ach, třebas že prsou ani nemáte!

Ano, jak byste mohli mít víru, vy pestře kropenatí! – vy, kteří jste podobami všeho, v co se kdy věřilo!

Obcházíte jakožto vyvrácení víry samy, lámete údy všem myšlenkám. Nehodní víry: tak já vás nazývám, vy lidé skutečnosti!

Doba žvatlá proti době ve vašich duších; a všech dob snění a žvatlání bylo skutečnější, nežli jest vaše bdění!

Jste neplodní: proto se vám nedostává víry. Ale komu bylo souzeno tvořiti, ten také míval vždy své prorocké sny a svá znamení hvězd – a věřil ve víru! –

Jste pootevřenými vraty, u nichž čekají hrobaři. A to jest vaše skutečnost: „všechno zasluhuje, aby zaniklo“.

Ach, jak mi tu stojíte, vy neplodní, jak hubení jste v žebrech! A leckterý z vás to sám as nahlédl.

I pravil: „to snad bůh nějaký, zatím co jsem spal, mi potají něco uloupil? Věru, dost, aby si z toho stvořil samičku!

Podivuhodná je chudoba mých žeber!“ tak pravil již nejeden člověk přítomnosti.

Ano, k smíchu mi jste, vy přítomní lidé! A zvláště, sami sobě-li se divíte!

A běda mně, kdybych se nemohl smáti vašemu údivu a byl odsouzen, bych vše odporné vypil z vašich džberů!

Takto však vás vezmu na lehčí váhu, ježto je mi nésti těžké břímě; a co mi uškodí, posadí-li se na můj uzlík ještě brouci a křídla tí červi!

Věru, proto mu na váze nepřibude! A nejste to vy, vy přítomní, z nichž mi vzejde velká mdloba. –  

Ach,, kam teď mám ještě stoupati se svou touhou! Se všech hor se rozhlížím po zemích otcovských i mateřských.

Domova však nenašel jsem nikde: bludným poutníkem jsem ve všech městech, znamením k odchodu jsem u všech bran.  

Cizinci a výsměchem jsou mi lidé přítomní, k nimž nedávno mne pudilo srdce; a vypuzen jsem ze zemí otcovských i mateřských.  

A tak miluji už pouze svých dětí zem, neobjevenou zem v nejdálnějším moři: po ní káži svým plachtám pátrat a pátrat.  

Na svých dětech napravím, že jsem dítětem svých otců: a na všem budoucnu – tuto přítomnost! –

Tak pravil Zarathustra.