NEPOSKVRNĚNÉM POZNÁNÍ.

Když včera vycházel měsíc, mněl jsem, že ze sebe porodí slunce: tak rozplizle a tak obtěžkán ležel na obzoru.  

Lhářem byl mi však se svým těhotenstvím; a spíše uvěřím v muže v měsíci nežli v ženu.  

Ovšem, ani mnoho mužského do sebe nemá, ten stydlivý noční tulák. Věru, se špatným svědomím obchází po střechách.  

Neboť jest vilný a žárlivý, ten mnich v měsíci, jest vilný po zemi a po všech radovánkách milenců.  

Ne, nemám ho v lásce, toho kocoura na střechách! Protivní jsou mi všichni, kdož se plíží kolem přivřených oken!  

Zbožně a mlčelivě obchází po kobercích hvězd: – nemám však rád takových tichošlápských mužských nohou, na nichž nikdy ostruha nezařinčí.  

Krok každého poctivého muže mluví: a poctivě; kočka se však pokradmu sune po půdě. Hle, kočkovitě se blíží měsíc a nepoctivě.

Toto podobenství dávám vám, pokryteckým citlivůstkářům, vám, „čistě poznávajícím“! Vás jmenuji já – vilnými!

I vy milujete zemi a pozemskost: dobře jsem vás uhodl! – ve vaší lásce je však stud a špatné svědomí, – měsíci se podobáte!  

K pohrdání pozemskými věcmi přemluvili vašeho ducha, ne však vaše vnitřnosti: ty pak jsou nejsilnější na vás!  

A teď se stydí váš duch, že je vašim vnitřnostem po vůli, a před svým vlastním studem se dává na cesty tajné a lživé.  

„To by mi bylo nejvyšší, – promlouvá k sobě prolhaný váš duch – bych se na život díval bez dychtivé touhy a ne s vyplazeným jazykem, jako pes:  

Bych byl šťasten, dívaje se, s odumřelou vůlí, bez hltavého hmatu sobeckosti – bych byl studený a popelavě šedý na celém těle, měl však spité oči měsíce!  

To by mi bylo nejmilejší, – tak sám sebe svádí svedený — bych miloval zemi, jak ji miluje měsíc, a jen a jen svým okem ohmatával její krásu.

A to nechť mi sluje všech věcí neposkvrněným poznáním, že od věcí ničeho nechci: leda to, bych směl před nimi ležeti jako zrcadlo se stem očí.“ –

O vy pokrytečtí citlivůstkáři, vy vilní! Vám chybí nevinnost v touze: a proto teď pomlouváte vše roztoužení!

Věru, vaše láska k zemi není láskou tvořících a plodících ani těch, kdož mají rozkoš ze vznikání!

Kde jest nevinnost? Tam, kde jest vůle k plození. A kdo chce tvořiti nad sebe sama výš, ten má mi nejčistší vůli.

Kde jest krása? Kde celou vůlí musím chtíti; kde chci milovat a zaniknout, by obraz nezůstal jen obrazem.

Milovat a zaniknout: to se rýmuje od věčnosti. Vůle k lásce: to znamená, i k smrti míti vůli. Tak mluvím k vám, zbabělcům!

Ale teď vaše zženštilé Šilhání chce se zváti „pohledem rozjíma-vým!“ A co se dá ohmatati zbabělýma očima, má býti pokřtěno jménem „krásný‘’! Ó vy špinitelé vznešených jmen!

Ale to budiž vaší kletbou, vy neposkvrnění, vy čistě poznávající, že nikdy neporodíte: a byt jste leželi rozplizle a obtěžkáni na obzoru!

Věru, nabíráte plná ústa vznešených slov: a my abychom věřili, že co na jazyku, to na srdci, vy prolhaní lháři?  

Slova má jsou však nepatrná, povrhovaná, křivá: rád zvednu, co při vaší hostině padne pod stůl.  

Vždy ještě mohu těmi slovy – pokrytcům pravdu povědět! Ano, mé kůstky, lastury a srstnaté listy – pokrytcům polechtají nos!  

Špatný vzduch je vždy kolem vás i kolem vašich hostin: vždyť vaše vilné myšlenky, vaše lži a tajnosti jsou ve vzduchu!  

Mějte jen odvahu, věřiti sobě samým, sobě i svým vnitřnostem!  Kdo sám sobě nevěří, stále lže.

Škrabošku boha jste si navlékli, vy „čistí“: v škrabošku boha si zalezl váš příšerný kroužkovitý červ.

Věru, klamete, vy „rozjímaví“! I Zarathustra byl kdysi bláznem vašich božských koží; neuhodl hadího klubka, jímž byly vycpány.

Mněl jsem kdysi, že vidím, jak si ve vašich hrách hraje duše boha, vy čistě poznávající! Mněl jsem kdysi, že není lepšího umění nežli jsou vaše umění!

Dálka mi utajila hadí kal a špatný puch: i to, že se tu semotam plížila vilná ještěrčí lest.

Ale přišel jsem vám na blízko: tu mi vzešel den – a teď vzchází vám, – je konec milkování měsíce!

Jen pohleďte! Dopaden a bled tu stojí – před zořou!

Neb ona již přichází, ta žhoucí, – její láska k zemi přichází! Nevinností a tvůrčí touhou jest všechna sluneční láska!

Jen pohleďte, kterak zora netrpělivě kráčí přes moře! Necítíte žízně a horkého dechu její lásky?

Chce se jí piti moře a jeho hloubku vssáti k sobě do výšin: tu zvedá se touha moře tisícem prsů.

Chce býti zlíbáno a ssáto žíznivým sluncem; chce se stát vzduchem a výšinou a stezkou světla, chce samo světlem se stát!

Věru, podoben slunci, já miluji život i vše hluboká moře.

A toto mně se zove poznáním: vše hluboké má se vznésti – k mojí výšce! –

Tak pravil Zarathustra.