O UČENCÍCH.

Když jsem ležel a spal, tu mi ovce užírala břečtanový věnec na mé hlavě – a užírajíc pronesla toto: „Zarathustra již není učencem“.  

Pronesla a odešla, nadutě a zpupně. Dítě mi to vyprávělo.  

Rád ležím zde, kde si hrají děti, u rozbité zdi, mezi bodláky a rudými máky.

Dětem a též bodlákům a rudým mákům platím ještě za učence.

Jsou nevinné, i ve své zlobě. Ovcím však učencem už nejsem: tak tomu chce můj úděl – budiž požehnán!

Neb toto jest pravda: vytáhl jsem z domu učenců, ba přirazil za sebou dvéře.

Příliš dlouho má duše o hladu seděla za jejich stolem; nejsem, jak oni, vycvičen v poznávání, jakobych louskal ořechy.  

Miluji svobodu a vzduch nad svěží zemí; a raději bych spal. třeba na volských kožich než na jejich důstojenstvích a ctihodnostech.

Jsem příliš horký a sžehnut vlastními myšlenkami: často mne to zbavuje dechu. Tu vyrazím na vzduch a ven ze všech zaprášených světnic.

Oni však sedí chladně v chladném stínu: ve všem chtějí být pouhými diváky a střeží se, by neseděli tam, kde slunce praží do schodů.

Jako ti, kdož stojí na ulici a zevlují na lidi mimojdoucí: tak i oni čekají a zevlují na myšlenky myšlené od jiných.

Sáhne-li kdo na ně, práší se z nich jako z moučných pytlů a ani za to nemohou; kdo by však uhodl, že jejich prach pochází ze žita a z žluté rozkoše letních polí?

Vydávají-li se za moudré, zamrazí mne jejich malé výroky a pravdy: na jejich moudrosti lpí často zápach, jako by pocházela z močálu: a věru, i žábu jsem z ní už slyšel kvákati!

Jsou obratní a mají chytré prsty: co by hledala moje prostá jednoznačnost u jejich mnohoznačné složitosti! Ve všem navlékání a vázání a tkaní se vyznají jejich prsty: a tak pletou punčochy ducha!  

Jsou dobrými hodinovými stroji: jen pozor, ať je správně natáhnete! Pak bez poruchy udávají hodinu a tropí při tom skromňoučký hřmot.

Pracují jako mlýnská ústrojí a stoupy: jenom jim předhoďte zrní svých plodů! – však již dovedou zrno rozmělňovati a proměňovati v bílý prášek.

Dobře si navzájem hledí na prsty a nedůvěřují si právě nejlépe. Jsou vynalézaví v malém chytráctví a čekají na ty, jejichž vědění belhá po chromých nohou, – čekají jako pavouci.

Zřel jsem je, jak stále opatrně připravují jed; a pokaždé si při tom na prsty navlékali skleněné rukavice.

Dovedou hráti též falešnými kostkami; a nalezl jsem je tak horlivými při hře, že se až potili.

Jsme si navzájem cizí, a jejich ctnosti jsou mi ještě více proti chuti než jejich falše a falešné kostky.

A když jsem u nich bydlil, bydlil jsem nad nimi. Proto ke mně pojali zášt.

Nechtějí slyšeti, že jim někdo kráčí nad hlavami; i položili dříví a hlínu a kal mezi mne a svoje hlavy.  

Tak zdusili ozvuk mých kroků: a nejhůře byl jsem až dosud slyšen nejučenějšími.

Všech lidí nepravost a slabost položili mezi sebe a mne: – „nepravým stropem“ to jmenují ve svých domech.

A přece jim svými myšlenkami nad hlavami kráčím; a kdybych i na svých vlastních nesprávnostech kráčel, byl bych přece nad nimi a nad jejich hlavami.

Neboť lidé si nejsou rovni: tak hlásá spravedlnost. A co chci já, oni by nesměli chtít!

Tak pravil Zarathustra.