O BÁSNÍCÍCH.

„Od té doby, co lépe znám tělo, – pravil Zarathustra jednomu ze svých žáků — je mi duch již jenom tak zvaným duchem; a všechno to ‚nepomíjející´ – to je také jen podobenství.“

„To jsem od tebe již jednou slyšel, odvětil žák; a tenkráte jsi dodal: ‚ale básníci přespříliš lžou´. Proč jsi jen řekl, že básníci přespříliš lžou?“

„Proč? pravil Zarathustra. Ptáš se, proč? Nenáležím k těm, jichž se smíte ptáti po jejich ,proč?´

Což moje prožívání jest od včerejška? Je tomu dávno, co jsem prožil důvody svých mínění.

Vždyť bych musil býti hotovým sudem paměti, abych i své důvody s sebou nosil.

Je mi již přespříliš, abych si uchoval alespoň svá mínění; však mi ulétne nejeden pták.

A leckdy v svém holubníku naleznu též zvíře, které přiletělo, je mi cizí a chvěje se, položím-li na ně ruku.

Ale co že ti Zarathustra jednou řekl? Ze básníci přespříliš lžou? – Ale i Zarathustra je básník.

Věříš teď, že tu mluvil pravdu? A proč tomu věříš?“

Žák odpověděl: „věřím v Zarathustru.“ Než Zarathustra potřásl hlavou a usmíval se.

Víra mne nespasí, pravil, a zvláště ne víra ve mne.

Ale dejme tomu, že by někdo zcela vážně řekl, že básníci přespříliš lžou: tedy má pravdu, – my lžeme přespříliš.

Také příliš málo víme a učení nám nejde k duhu: i nezbývá nám než lháti.

A kdo z nás básníků nebyl by zfalšoval svého vína? Nejedna jedovatá míchanice se smíchala v našich sklepech, nejedna nepopsatelná věc se tam udála.  

A protože málo víme, líbí se nám z celého srdce ti, kdož jsou chudi duchem, zvláště jsou-li to mladé ženušky.  

A i po těch věcech dychtíme, jež si staré ženušky vyprávějí na večer. To sami na sobě zveme svou věčnou ženskostí.

A jako by k vědění byl nějaký zvláštní tajný přístup, jenž se zasuje těm, kdož něčemu se učí: tak věříme v lid a v jeho „moudrost.“

Toto však věří všichni básníci: že kdo leží v trávě či na osamělých svazích a napíná sluch, něčeho se doví o věcech, jež jsou mezi nebem a zemí.

A dolehnou-li na ně milostná hnutí, míní básníci vždy, že příroda sama si je zamilovala:

A že se plíží do jejich ucha, by jim tam našeptala tajnosti a zamilované lichotky: tím se chvástají a nadýmají před všemi smrtelníky!

Ach, je tolik věcí mezi nebem a zemí, o nichž se pouze básníkům něco zdálo!

A zvláště věcí nad nebem: neb všichni bohové jsou podobenství, básníky vy bájená, básníky vymámená!

Věru, vždy jsme taženi vzhůru – totiž k říši mračen: na neposadíme pestré své stvůry a jmenujeme je pak bohy a nadlidmi: –

Vždyť jsou právě lehouncí dost pro tato křesla! – všichni ti bozi a nadlidé.

Ach, jak jsem se nabažil všeho toho nedokonalého, o němž se za každou cenu tvrdí, že se stalo skutkem! Ach, jak jsem se nabažil básníků!

Když Zarathustra takto mluvil, rozhněval se naň jeho žák, ale mlčel. A také Zarathustra mlčel; a jeho zrak se obrátil dovnitř, jako by zíral do dalekých dálek. Posléze vzdychl a nabral dechu.

Jsem ode dneška a od nedávná, pravil potom; něco však jest ve mně, to náleží zítřku a pozítřku a dobám nejvzdálenějším.

Básníků jsem se nabažil, starých i nových: povrchní jsou mi všichni a mělkými moři mi jsou.

Nespustili své myšlenky dosti hluboko: proto jich cit neklesl až na dno.

Něco rozkoše a něco nudy: a to bylo ještě jejich nejlepší přemýšlení.

Strašidel šum a šustění: ničím víc mi není všechno brnkání jejich harf; co věděli až dosud o vášnivosti tónů! –

Také mi nejsou dosti čistotní: všichni kalí svou vodu, aby se zdálo, že je hluboká.

A rádi se tak vydávají za smiřovatele: ale zůstávají mi sprostředkovateli a směšovateli a polo-polovičatými a nečistotnými! –

Ach, vhodil jsem sice svou sít do jejich moří a chtěl vyloviti dobré ryby; vytáhl jsem však pokaždé hlavu starého boha.

A tak moře hladovícímu darovalo kámen. A oni sami as pocházejí z moře.

Dojista, nalezneš v nich perly: tím podobnější jsou sami tvrdým korýšům. A místo duše jsem u nich často nalezl slanou sliz.

Naučili se od moře též jeho ješitnosti: zdaž není moře pávem pávů?

I před nejohyzdnějším všech buvolů rozvíří svůj chvost, nikdy se nenabaží svého krajkového vějíře z hedvábí a stříbra.

Vzdorně se buvol na to dívá, blízek písku v své duši, ještě bližší houšti, nejbližší však bařině.

Čím je mu krása a moře a nádhera paví! Toto podobenství dávám básníkům.

Věru, jich duch sám je pávem pávů a mořem ješitnosti!

Diváky chce míti básníkův duch: a byt to byli buvolové! –  

Toho ducha jsem se však nabažil: a vidím do budoucna, že se nabaží sám sebe.

Proměněny viděl jsem již básníky, a proti sobě samotným byl namířen jich hled.

Zíraje do budoucna, viděl jsem kajícníky ducha; ti z nich vyrostli. –  

Tak pravil Zarathustra.