O VELKÝCH UDÁLOSTECH.

Je v moři ostrov – nedaleko Zarathustrových blažených ostrovů – a na něm neustále vychází kouř z ohnivého vrchu; o tom ostrovu říká lid a říkají obzvláště staré ženštiny z lidu, že jest postaven jako skalní balvan před bránu podsvětí: ohnivým vrchem pak že vede úzká cesta dolů k oné podsvětní bráně.  

Právě onoho času, kdy Zarathustra dlel na blažených ostrovech, stalo se, že zakotvila loď před ostrovem, na němž stojí kouřící vrch; a mužstvo lodi vystoupilo na souš, by střílelo králíky. O polednách pak, kdy kapitán a jeho družina byli zase již pohromadě, náhle viděli, kterak se jim vzduchem blíží muž; a zřetelně se ozval hlas, volající: „je čas! Je nejvyšší čas!“ A jak jim postava byla nejblíže – přelétla však rychle jako stín, směrem k ohnivému vrchu – tu v největším zděšení poznali, že to jest Zarathustra; neboť všichni, s jedinou výjimkou kapitána, ho již znali, a milovali ho, jak miluje lid: tak, že rovnými díly jsou pospolu láska i ostych.  

„Hleďme! pravil starý kormidelník, to Zarathustra letí do pekel!“ –

V týž čas, kdy tito lodníci přistáli u ohnivého ostrova, kolovala pověst, že Zarathustra zmizel; a na otázky, kde jest, odpovídali jeho přátelé, že v noci vstoupil na loď, aniž řekl, kam odcestuje.

Tak povstal neklid; a po třech dnech přidružilo se k tomuto neklidu vypravování lodníků – a teď říkal všechen lid, že si pro Zarathustru přišel ďábel. Jeho žáci se sice smáli této povídačce, ba jeden z nich řekl: „spíše bych věřil, že si Zarathustra přišel pro ďábla“, Ale v hloubi duše byli všichni plni starosti a touhy: i byla jich radost velká, když se pátého dne Zarathustra zjevil mezi nimi.

A toto jest vypravování o Zarathustrově rozmluvě s ohnivým psem:

Země, tak pravil, má kůži; a tato kůže má choroby. Jedna z těchto chorob sluje na příklad „člověk“.

A jiná z těchto chorob sluje „ohnivý pes“: o něm se lidé již mnoho nalhali a mnoho si o něm nalhávati dávali.

Bych vybádal toto tajemství, plul jsem přes moře: a viděl jsem pravdu nahou, věru! byla bosa až po krk.

Ted vím, jak se to má s ohnivým psem; i se všemi těmi vyvrženými a převratnými ďábly, jichž se nebojí jen staré ženštiny.

„Vylez, ty ohnivý pse, ze své hlubiny! zvolal jsem, a přiznej se, jak hluboká je tato hlubina! Odkud pochází, co tu svým funěním metáš do výše?

Hojně se napájíš z moře: to prozrazuje tvá přesolená výmluvnost! Věru, na psa hlubin béřeš svou potravu až příliš s povrchu!

Mám tě nanejvýše za břichomluvce země: a vždy, kdykoli jsem slyšel mluviti převratné a vyvržené ďábly, nalezl jsem je rovny tobě: byli nasoleni, prolhaní a plaší.

Dovedete řváti a popelem zatemňovati! Jste nejvelkohubější z velkohubých a s dostatek jste se naučili umění, jak bahno usmažiti do žhavá.

Kde jste vy, tam jistě je na blízku bahno a mnoho plísňovitého, skrýšovitého, zabořeného: to chce na svobodu.

„Svoboda“, tak řvete nejraději všichni: já však jsem si odnavykl víru ve „velké události“, jakmile je kolem nich mnoho řvaní a kouře.

A věř mi jen, příteli můj, pekelný řvoune! Největší události – to nejsou naše nejhlasitější hodiny, nýbrž nejtišší.

Nikoli kolem vynálezců nového hřmotu: kolem vynálezců nových hodnot točí se svět; neslyšitelně se točí.

A přiznej se jen! Pokaždé se přihodilo jen málo, když tvůj hřmot a tvůj kouř se rozptýlil. Co na tom, že se město změnilo v mumii a že socha leží v bahně!

A toto slovo řeknu ještě těm, kdo kácejí sochy. Toť snad největší pošetilost, házeti sůl do moře a sochy do bahna.

V bahně vašeho pohrdání ležela socha: právě to je však její zákon, že z pohrdání jí vzrůstá zase život a živoucí krása!

Ted povstává s rysy božštějšími a svým utrpením svádí; a věru! ještě vám poděkuje, že jste ji zvrátili, vy milovníci převratu!

Touto radou pak jsem králům a církvím a všemu, co zvětšelo starobou i ctností, – nechte se jen skácet! Byste se zas vrátili do života a k vám by se vrátila – ctnost! –“  

Tak jsem mluvil před ohnivým psem: tu mne rozmrzen přerušil a ptal se: „Církev? Co pak to je?“

„Církev? odpověděl jsem, toť jakýsi druh státu, a to nejprolhanější. Ale mlč, ty pokrytecký pse! Znáš přece snad nejlépe všechno, co je tvého druhu!  

Jako ty sám, tak i stát je pokrytecký pes; jako ty, mluví rád kouřem a řvaním, – aby, jako ty, jiným namluvil, že promlouvá z břicha věcí.

Neboť za každou cenu stát chce býti nejdůležitějším zvířetem na zemi; a také se mu to věří.“ –

Když jsem toto řekl, vedl si ohnivý pes jako smyslů zbaven závistí. „Jak že? křičel, nejdůležitějším zvířetem na zemi? A že se mu to také věří?“ A tolik dýmu a hrozných hlasů se mu vydralo z jícnu, až jsem myslil, že zlostí a závistí se zalkne.

Posléze se poněkud utišil a jeho šupot polevil; a jakmile se ztišil, pravil jsem se smíchem:

„Máš zlost, ohnivý pse: tedy dím o tobě pravdu!

A abych pravdu též podržel, poslyš o jiném ohnivém psu: ten mluví skutečně ze srdce země.

Jeho dech vydechuje zlato a zlatý déšť: tak tomu chce jeho srdce. Čím je mu popel a kouř a třeba i horká sliz!

Smích se z něho třepotá, jako pestrý oblak; odporné je mu tvé kloktání a plivání a hryzení tvých vnitřností!

Zlato však a smích – to béře ze srdce země; neb abys jen věděl, – srdce země je ze zlata.“

Když ohnivý pes toto zaslechl, nesnesl mi již déle naslouchati. Zahanben stáhl ohon, zakňučel krotce haf! haf! a zalezl dolů do své jeskyně. –

Tak vypravoval Zarathustra. Jeho žáci mu však sotva naslouchali: tolik dychtili, vyprávěti mu o lodnících, králících a letícím muži.

„Co si mám o tom pomysliti! pravil Zarathustra. Což jsem strašidlo?

Ale byl to asi můj stín. Zaslechli jste snad již o poutníku a jeho stínu?

Jisté však jest toto: nesmím mu tolik povolovati, – sice mi ještě pokazí pověst.“

A ještě jednou Zarathustra zatřásl hlavou a divil se. „Co si mám o tom pomyslili! pravil ještě jednou.  

Proč volalo to strašidlo: ‚je čas! Je nejvyšší čas!‘  

K čemu pak je – nejvyšší čas?“ –

Tak pravil Zarathustra.