VĚŠTEC.

„– i viděl jsem, kterak veliká truchlivost padá na lidi. Nejlepší z nich se nabažili svého konání.  

Nauka vzešla, víra běžela vedle ní: ‚Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!‘

A se všech pahorků se ozývalo: ‚Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!‘

Ano, sklidili jsme žeň: ale proč nám všechny plody shnily a zhnědly? Co spadlo v poslední noci se zlého měsíce?

Marna byla všechna práce, v jed zkyslo naše víno, zlý pohled nám pole a srdce spálil do žlutá.

Vyschli jsme všichni; a padá-li na nás oheň, práší se z nás jako z popelu: – ba unavili jsme i oheň sám.

Všechny studny nám vyprahly, i moře se stáhlo. Všechna dna se trhají, ale hloubka nepohlcuje!

‚Ach, kde je ještě moře, kde by bylo lze utonout‘: tak zní náš nářek – zní do dálky přes ploché bařiny.

Věru, i k umírání jsme příliš zemdleli; teď bdíme ještě a živoříme v umrlčích komorách!“

Tak slyšel Zarathustra kázati věštce; a jeho věštba mu šla k srdci a proměnila jej. Chodil smutně a mdlý; a stal se podoben těm, o nichž kázal věštec.

Věru, tak pravil svým žákům: maličko, a přijde ten dlouhý soumrak. Ach, kterak své světlo zachráním a zanesu na druhou stranu!

Aby se mi neudusilo v té truchlivosti! Vždyť má býti světlem pro vzdálenější světy, ba pro noci nejvzdálenější!

S tímto smutkem v srdci obcházel Zarathustra; a po tři dni nejedl a nepil, neměl klidu a pozbyl řeči. Posléze se stalo, že upadl v hluboký spánek. Jeho žáci pak sedávali kol něho, bdíce po dlouhé noci, a čekali v starostech, procitne-li a pro-mluví-li zas a vyhojí-li se z truchlivosti.

A toto jest řeč, kterou Zarathustra promluvil, když se probral ze spánku; a jeho hlas nesl se k jeho žákům jako z daleké dálky:

„Vyslechněte mi sen, jejž jsem snil, přátelé moji, a pomozte mi hádati jeho smysl!  

Je mi posud hádankou onen sen; jeho smysl je v něm stajen a chycen a ještě se nad ním nevznáší na volných perutech.  

Všeho života jsem se odřekl, tak jsem snil. Ponocným a hrobařem jsem se stal, tam na osamělém horském hradě smrti.  

Tam nahoře jsem střežil jeho rakve: chmurná klenutí byla tam naplněna těmito znameními vítězství. Ze skleněných rakví zíral na mne přemožený život.  

Vdechoval jsem vůni zaprášených věčností: dusně a zaprášeně ležela má duše. A kdo že by tam byl mohl svou duši vyvětrati!  

Jas půlnoci byl stále kol mne, vedle ní se krčila samota; do třetice pak hrobově chroptící ticho, nejděsnější z mých přátel.  

Klíče jsem u sebe měl, nejrezavější všech klíčů; a dovedl jsem jimi zotvírati nejvrzavější všech bran.  

Jako zahořklé zlobné zakrákorání, tak běžel dlouhými síněmi zvuk, když veřeje brány se zvedaly: skuhravě skřehotal tento pták, nerad se dával burcovati.  

Ale hroznější bylo a těsněji mi to zadrhlo srdce, když kolem kol zase nastalo bezeslové ticho a já seděl sám v tom potutelném mlčení.

Tak mi ucházel a plížil se čas, čas-li ještě byl: což vím já! Posléze však stalo se to, co mne probudilo.

Třikráte udeřily údery do brány, jako zaburácení hromu; třikráte se to klenutími rozlehalo, třikráte rozelkalo: tu šel jsem k bráně.

Alpa! zvolal jsem, kdo nese svůj popel do hor? Alpa! Alpa! Kdo nese svůj popel do hor?

A vtiskl jsem klíč a nadzvedal bránu a lopotil se. Ale ni o prst ještě nepovolila:

Tu rozrazil vířící vichr její křídla: skřípaje, syče a sípaje hodil mi černou rakev: A víříc a syčíc a skřípajíc praskla rakev a vychrlila tisícihlasý smích.

A z tisíce pitvor dítek, andělů, sýčků, bláznů a motýlů velkých jako děti smál se a vířil výsměch proti mně.

K smrti jsem se poděsil: srazilo mne to. A hrůzou jsem vzkřikl, jak jsem nevzkřikl nikdy.

Křik vlastního hlasu mne však probudil: – a přišel jsem k sobě. –“

Takto vypravoval Zarathustra svůj sen a odmlčel se pak: neb neznal dosud výkladu svého snu. Leč onen žák, kterého miloval nejvíce, rychle se zvedl, chopil se Zarathustrovy ruky a pravil:

„Tvůj život sám je nám výkladem tvého snu, ó Zarathustro. Zdaž nejsi sám oním sípavě syčícím vichrem, který rozráží brány hradům smrti?

Zdaž nejsi sám onou rakví, naplněnou pestrými zlobami a andělskými pitvorami života?

Věru, jako tisícihlasý dětský smích vniká Zarathustra do všech umrlčích komor a směje se oněm ponocným a hrobařům i komukoli, kdo chřestí chmurnými klíči.

Polekáš a porazíš je svým posměchem; mrákotami a procitnutím se prokáže tvá moc nad nimi.

A ani tehdy, až přijde dlouhý soumrak a smrtelná únava, nezanikneš na našem nebi, ty přímluvci života!

Nové hvězdy jsi nám ukázal a nové nádhery noci; věru, tys nad námi rozestřel smích jako pestrý stan.

Teď po vždy dětský smích bude z rakví prýštěti; teď vždy se bude silný vichr vítězně zvedati proti vší smrtelné únavě: toho sám jsi nám zárukou a prorokem!

Věru, zdálo se ti o nich samotných, o tvých nepřátelích: to byl tvůj nejtěžší sen!

Ale jak ty jsi se z nich probral a přišel k sobě, tak oni se proberou sami ze sebe – a přijdou k tobě!“ –.

Tak pravil žák; a všichni ostatní tísnili se teď kolem Zarathustry a sahali po jeho rukou a přemlouvali ho, by zanechal již lože i truchlivosti a navrátil se k nim. Zarathustra však vzpřímen a s cizím pohledem seděl na lůžku. Jako ten, kdo se konečně vrací z ciziny, tak zíral na své žáky a zkoumal jich tváře; a ještě jich nepoznával. Když ho však pozvedli a postavili na nohy, hle, tu se pojednou proměnil jeho zrak; pochopil vše, co se stalo, pohladil si vous a pravil silným hlasem:

„Nuže dobrá! Toho teď nechrne; za to se mi však, moji žáci, postarejte, bychom slavili dobrou hostinu, a v brzku! Tak se hodlám kati za nedobré sny!

Věštec však bude seděti a popí jeti po mém boku: a věru, ukáži mu moře, v němž ještě může utonouti!“

Tak pravil Zarathustra. Potom však žákovi, jenž mu byl vykladačem snu, pohlédl dlouze do tváře a potřásal při tom hlavou.