O VYKOUPENÍ.
Když Zarathustra šel jednoho dne přes velký most, obklopili ho mrzáci a žebráci, a hrbáček promluvil k němu takto:
„Hleď, Zarathustro! I lid se od tebe učí a nabývá víry v tvou nauku: ale k tomu, aby ti cele uvěřil, jest jednoho třeba – jest třeba, bys teprve nás mrzáky přemluvil! Tady si z nás krásně můžeš vybrat a tedy dokaž, co umíš! Slepce tu můžeš vyléčiti a kulhavým vrátit zdravou chůzi; a s toho, kdo příliš mnoho má za sebou, mohl bys zase něco sejmouti: – to, míním, byl by pravý způsob, abys mrzákům vnukl víru v Zarathustru!“
Zarathustra však odpověděl mluvícímu takto: „Vezmi hrbatému hrb a vzals mu ducha – tak učí lid. Dej slepci zrak, a uvidí tolik špatností na zemi, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrat kulhavému zdravou chůzi a způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat, unesou ho jeho nohy a jeho neřesti spolu – tak učí lid o mrzácích. A proč by se také Zarathustra neučil od lidu, učí-li se lid od Zarathustry?
Od té doby, co jsem mezi lidmi, znamená mi však nejméně, vidím-li: ‚Tomuto se nedostává oka, onomu zas ucha, třetímu nohy, a jiní opět přišli o jazyk, o nos či hlavu.“
Viděl jsem a vidím mnoho horšího a leccos tak ohyzdného, že bych o všech věcech ani nechtěl mluvit, ba o některých ani pomlčet: vidím totiž lidi, jimž se nedostává všeho, až na to, že něčeho zas mají příliš – vidím lidi, kteří nejsou ničím více než velikým okem nebo velikou hubou nebo velikým břichem nebo vůbec něčím velikým, — převrácenými mrzáky je jmenuji.
A když jsem přišel ze své samoty a po prvé kráčel po tomto mostě, tu jsem svým očím nedůvěřoval a jen jsem se díval a díval a posléze jsem řekl: ‚toť ucho! Ucho, velké jako člověk! Pohlédl jsem tam ještě lépe: a skutečně, pod uchem pohybovalo se něco jiného, co bylo žalostně nepatrné, chudičké a nuzné. A vskutku, ohromné ucho sedělo na malém tenkém stonku, – tím stonkem však byl člověk! Kdo se díval sklem, rozeznával i závistivou tvářičku a že se na stonku klátí naduřelá dušička. A lid mi řekl, že to veliké ucho není pouhý člověk, nýbrž veliký člověk, genius. Nevěřil jsem však lidu nikdy, mluvil-li o velikých lidech – a podržel jsem svou víru, že je to převrácený mrzák, jenž má všeho málo a jen jedné věci nazbyt.“
Odpověděv takto hrbáči a těm, jichž to byl mluvčí a přímluvci, o-brátil se Zarathustra s hlubokou nevolí k svým žákům a pravil:
„Věru, přátelé moji, obcházím mezi lidmi jako mezi lidskými zlomky a údy!
Toť nejstrašlivější mému oku, že člověka nalézám rozdrcena a rozdrobena jako po porážce v bitvě a na porážce v jatkách.
A prchá-li mé oko z přítomna do minulosti, vždy nalézá totéž: zlomky a údy a hrůzné náhody – lidí však nenalézá.
Pozemská přítomnost a minulost – ach! přátelé moji – ty já snáším nejhůře; a nedovedl bych žiti, kdyby mi nebylo dáno viděti to, co nutně jednou přijde.
Tím, jenž vidí, co přijde, a tím, jenž má svou vůli, tvůrcem a budoucností samou i mostem k budoucnu – a ach, jakoby spolu též mrzákem u tohoto mostu: tím vším jest Zarathustra.
A také vy jste si často dávali otázku: ‚čím je nám Zarathustra? Jak ho jmenovat?‘ A jako já, tak i vy jste si dávali otázky za odpověď.
Je tím, kdo slibuje? Či kdo vyplňuje? Je dobyvatelem? Či dědicem? Je podzim? Či rádlo? Lékař? Či uzdravený?
Je básník? Či pravdomluvný? Osvoboditel? Či krotitel? Je dobrý? Či zlý?
Obcházím mezi lidmi jakožto zlomky budoucnosti: oné budoucnosti, kterou zřím.
A toť má celá snaha i touha, bych v jednotu snesl a zbájil a zbásnil, co je zlomkem a hádankou a hrůznou náhodou.
A jak bych snesl, býti člověkem, kdyby člověk nebyl též básníkem a hadačem hádanek a vykupitelem náhody!
Vykoupiti lidi minulosti a přetvořiti všechno ‚Bylo‘, by se z toho stalo ‚Tak jsem tomu chtěl!‘ – teprve to by mi slulo vykoupením!
Vůle – tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost: tak jsem vás učil, přátelé moji! Teď však se k tomu přiučte, že i vůle sama ještě jest zajatkyní.
Chtění to jest, jež osvobozuje: ale jak sluje to, co i osvobozovatele uková v pouta?
‚Bylo‘: toť, proti čemu skřípějí zuby vůle, toť její nejosamělejší smutek. Bez moci jsouc proti tomu, co jest vykonáno, dívá se vůle zle na všechnu minulost.
Nemůžeť vůle chtíti do zadu; že nemůže zlomiti času a jeho chtivosti, – toť její nejosamělejší smutek.
Vůle to jest, jež osvobozuje: co si vymyslí vůle sama, by se zbavila svého smutku a vysmála svému žaláři?
Ach, každý zajatec se potřeští! A také zajatá vůle se osvobozuje ztřeštěně.
Že čas neběží nazpátek, toť její zuřivost; ‚to, co bylo‘ – tak sluje kámen, jehož neodvalí.
A tak válí kameny ze zuřivosti a nevole a mstí se na tom, co necítí vzteku a nevole jak ona.
Tak vůle, osvoboditelka, stala se škůdkyní: a na všem, co trpěti může, mstí se za to, že nemůže chtíti nazpátek.
To, ano to jediné jest pomsta sama: nevole vší vůle proti času a proti jeho ‚Bylo‘.
Věru, velké třeštění přebývá v naší vůli; a kletbou se stalo vší lidské bytosti, že toto třeštění duchem nasáklo!
Duch pomsty: přátelé moji, tím bylo dosud nejlepší přemítání lidské; a kde bylo utrpení, tam vždy měl býti trest.
‚Tresť totiž, takovéto jméno dává si pomsta sama: lživým slovem a přetvářkou si utváří dobré svědomí.
A protože i v tom, kdo chce, jest utrpení, proto, že nemůže chtíti nazpět, – proto chtění samo a všechno žití mělo rovněž býti – trestem!
A teď se přes ducha valilo mračno za mračnem: až posléze šílenství kázalo: ‚Vše zaniká, proto vše zasluhuje, aby zaniklo!‘
‚A onen zákon času, že musí sám své děti požírati, toť spravedlivost sama‘: takto kázalo šílenství.
‚Mravně jsou spořádány věci dle práva i trestu, Ó, kde jest vykoupení od proudu věcí a od trestu „bytí“?´ Takto kázalo šílenství.
,Je možné vykoupení, je-li nějaké věčné právo? Ach, nelze odvaliti kamene „Bylo“: proto i všechny tresty budou věčné!“ Takto kázalo šílenství.
,Žádný skutek nemůže býti zničen: jak by mohl trestem býti uveden vniveč! Toť, toť věčné na trestu „bytí“, že také bytí bude nutně zas na věky skutkem a vinou!
,Leda že by se na konec vůle sama vykoupila a chtění že by se změnilo v nechtění –´: však znáte, bratří moji, tuto píseň a bajku šílenství!
Vyvedl jsem vás od těchto písní a bajek, když jsem vás učil: ,vůle jest tvůrčí´.
Vře ,Bylo´ jest zlomkem, hádankou, hrůznou náhodou – do té doby, až tvůrčí vůle k tomu přisvědčí: ,ale tak já jsem tomu chtěla!´
Až tvůrčí vůle přisvědčí: ,Ale tak tomu chci! Tak tomu budu chtíti!´
Ale pravila to již? A kdy se to stane? Byla vůle již zbavena postroje své vlastní pošetilosti?
Stala se vůle již sama sobě osvoboditelkou, jež přináší radost? Odnaučila se duchu pomsty a všemu skřípění zubů?
A kdo ji naučil smíření s časem, kdo ji naučil vyššímu, než je vše smíření?
Vyššího cos nežli je vše smíření musí chtíti vůle, která jest vůlí k moci –: než jak je jí to možné? Kdo ji naučil též tomu, by chtěla nazpět?“ –
Na tomto místě řeči však se stalo, že se Zarathustra pojednou zarazil a podobal na vlas tomu, kdo se nejvyšší měrou zalekne. S vyděšeným okem zíral na své žáky; jeho zrak jako by šípy probodával jejich myšlenky a obmysly. Po malé chvíli se však již zase smál a pravil udobřen:
„Je těžké žiti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké. A zvláště žvatlavému.“ -
Tak pravil Zarathustra. Ale hrbáč naslouchal řeči a pokryl při tom svou tvář; a když slyšel Zarathustru se smáti, zvědavě vzhlédl a řekl pomalu:
„Ale proč že Zarathustra jinak mluví k nám, než k svým žákům?“ Zarathustra odpověděl: „Co na tom zvláštního! S hrbatými je již dovoleno mluvit hrbatě!“
„Dobrá, pravil hrbáč; a žákům — školákům je skoro dovoleno něco vyžvatlat
Ale proč mluví Zarathustra k svým žákům přece jen jinak – než k sobě sám?“ –