O LIDSKÉ CHYTROSTI.
Nikoli výška: svah je strašlivý! Svah, po němž se pohled řítí dolů a ruka vzhůru sahá. Tam srdce jest jímáno závratí ze své dvojité vůle. Ach, přátelé, uhodli byste i mého srdce dvojitou vůli? Toť, toť můj svah a moje nebezpečenství, že můj pohled se řítí do výšky a že má ruka se chytá a opírá – ó hloubku! K člověku se přimyká má vůle, řetězy se přivazuji k člověku, protože k nadčlověku jsem vzhůru strhován: neboť tam spěje má druhá vůle.
A proto žiji slep mezi lidmi, jako bych ani jich neznal: aby má ruka nepozbyla zcela své víry v pevné věci. Vás lidí neznám: tato temnota i útěcha jest často kolem mne rozestřena.
Sedím pod branou, kudy prochází každý ničema, a ptám se: kdo mne podvede?
Toť prvá má lidská chytrost, že se dávám podvádět, bych nebyl na stráži před podvodníky.
Ach, kdybych byl na stráži před člověkem: jak by pak mé vzdušné lodi mohl člověk býti kotvou! Příliš lehce byl bych strhován do výšky a dálky!
Ta prozřetelnost bdí nad mým osudem, že nesmím býti prozíravý.
A kdo mezi lidmi nechce zchřadnouti žízní, uč se pít ze všech sklenic; a kdo mezi lidmi chce zůstati cist, necht se dovede také špinavou vodou mýti.
A takto jsem si často řekl k útěše: „Nuže dobráJ! Nuže vzhůru! Staré mé srdce! Neštěstí se ti nevydařilo: kochej se tím jako svým – štěstím!“
A toto jest moje druhá lidská chytrost: šetřím lidí marnivých více než lidí hrdých.
Zdaž raněná marnivost není matkou všech truchloher? Kde však je raněna hrdost, tam vyroste něco, co je ještě lepší než hrdost.
Aby byl život dobrou podívanou, je nutno, by jeho hra byla dobře hrána: k tomu však třeba dobrých herců.
Dobrými herci jsem nalezl všechny marnivce: hrají a chtějí, by jiní rádi se na ně dívali, – při této vůli je všechen jejich duch.
Sami sebe hrají, sami se vynalézají; v jich blízkosti rád se dívám na život, – tím se hojí zádumčivost.
Proto šetřím lidí marnivých, že mi jsou lékaři mé zádumčivosti a poutají mne k člověku, jako k podívané na hru.
A dále: kdo na marnivci změří celou hloubku jeho skromnosti! Mám ho rád a mám s ním soucit pro jeho skromnost.
Od vás chce se naučiti své víře v sebe; živí se vašimi pohledy, požírá chválu z vašich rukou.
I vašim lžím důvěřuje, lžete-li o něm dobře: neboť v nejhlubším nitru vzdychá jeho srdce: „čím jsem já!“
A je-li pravou ctností ta, která sama o sobě neví: nuže, marnivec neví o své skromnosti! –
A toto jest moje třetí lidská chytrost, že si pohled na lidi zlé nedám ztrpčovati vaší bojácností.
Jsem blažen, vidím-li zázraky, jež vylíhne žhavé slunce: tygry a palmy a hady chřestýše.
I mezi lidmi je krása, vylíhnutá žhavým sluncem, mnoho zázračného je na lidech zlých.
Tak jako jsem vašich nejmoudřejších mudrců neshledal přespříliš moudrými, nalezl jsem sice též lidskou schopnost ke zlu menší než její pověst –
A často jsem se ptal, potřásaje hlavou: Nač ještě chřestit, vy chřestýšové?
Věru, i pro zlo jest ještě budoucnost! A nejžhavější jih pro člověka posud neobjeven.
Co všechno zve se již nyní nejhorší zlobou a má to přece jenom dvanácte stop a tři měsíce zšíři a zdéli! Jednou však přijdou na svět větší draci.
Neb aby nadčlověku nechyběl jeho drak, onen vyšší drak, jenž by ho byl důstojen: k tomu je nutno, by ještě mnoho žhavého slunce sálalo na vlhký prales!
Z divokých vašich koček ať se dříve stanou tygři a z vašich jedovatých ropuch krokodilové: neboť dobrý lovec má míti dobrý lov!
A věru, vy dobří a spravedliví! Mnoho na vás je k smíchu; zvláště vaše bázeň z toho, co dosud slulo „ďáblem“!
Tak cizí jste v duši své věcem velikým, že by vám nadčlověk byl strašlivý v své dobrotě!
A vy moudří, vy vědoucí, byste utíkali před slunečním úpalem moudrosti, v němž nadčlověk s rozkoší koupá svou nahotu!
Vy nejvyšší lidé, jež potkalo mé oko! toť moje pochybnost o vás a můj utajený smích: mého nadčlověka, hádám, – zvali byste ďáblem!
Ach, nabažil jsem se těchto nejvyšších a nejlepších: z jich „výšky“ jsem zatoužil výš, ven, v dál – k nadčlověku!
Přepadl mne děs, když jsem tyto nejlepší viděl nahé: tu mi narostla křídla, bych se odtud vznesl do vzdálených budoucností.
Do vzdálenějších budoucností, do jižnějších jihů, než o jakých kdy tvůrce obrazů snil: až tam, kde bohové se stydí za všechna roucha!
Ale přestrojeny chci viděti vás, vy bližní, vy lidští druhové, dobře vyšňořeny chci vás viděti a marnivé a důstojné, jakožto „dobré a spravedlivé“. –
A přestrojen chci sám seděti mezi vámi, – abych se o vás i o sobě klamal: toť totiž má poslední lidská chytrost. –
Tak pravil Zarathustra.